Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 05:22 19. Mar 2024

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Post new topic Reply to topic  [ 1 post ] 
Author Message
 Post subject: Faileonovo svědectví o Caine
PostPosted: 16:06 27. Oct 2015 
Offline
Urozený
User avatar
 Profile

Joined: 01:01 27. Aug 2011
Posts: 1517
Případní zájemci, kteří shlédli nedávné uvedení divadelní hry Dávné svědectví a rádi by znali celý obsah původního Faileonova rukopisu, mají možnost nahlédnout v Královské akademii do jeho opisu, pořízeného slečnou Fionou.

Žel rukopis nalezený ve vnější zdi Zapomenutého chrámu čas značně poznamenal, stránky poničila vlhkost a plíseň, písmo bylo místy téměř nečitelné, přes trpělivost a pečlivost slečny Fiony nebylo možné Faileonův deník rozluštit úplně.

Svědectví Faileona, věrného mečmistra rytíře Česlava, po smrti svého pána vychovatele jeho dcery Caine

…..roku ……
Celé město bouřlivě oslavuje dnešní vítězství. Všude jásot a smích, víno teče proudem. Lionel Požehnaný se naštěstí se svým vojskem vylodil včas a zachránil Karathu před neodvratnou porážkou. I já bych se radoval s ostatními, kdyby mě nebylo zdrtilo to strašlivé odhalení. Marně se v duchu sám sebe ptám, zda bylo možné tu neblahou proměnu předvídat a pokusit se jí nějak předejít. Kdy jsem já jako učitel selhal. Sedím osamocen ve svém pokoji a jako v horečném zlém snu se znovu v myšlenkách vracím k průběhu včerejšího dne. Snad když vše věrně sepíšu, naleznu alespoň náznak vysvětlení. Život si s námi někdy krutě zahrává a staví nás na osudové křižovatky, kdy je pak těžké zvolit správný směr. Kéž by mé svědectví napomohlo těm, co přijdou po nás, nezbloudit a nesejít z té pravé cesty, která vede ke Světlu.

Včerejšího dne nad ránem přinesli poslové zvěst, že na město táhne mohutná armáda temných, vedená bojovnicí v černé zbroji. Každého, kdo se odvážil jí postavit do cesty, nemilosrdně smetla a nechala za sebou jen žalostnou spoušť. Stáli jsme na hradbách obležené Karathy a připravovali na nerovný boj. Posádka města byla oslabena, její část bojovala daleko odtud na východě proti orkům. Nebe bylo obtěžkáno černými mračny, která den měnily v soumrak, hejno krkavců kroužilo oblohou, napětí houstlo až k nesnesení. A pak jsme tu pohromu uviděli. Řada za řadou se valila mohutným proudem, až vojsko stanulo před hradbami a sevřelo město do kleští. V popředí jela na statném hřebci rytířka, její zbroj byla černější než nejhlubší temnota. Popojela téměř k bráně, stáhla si hledí a zvučným hlasem, ze kterého čišel mráz, zvolala: „Vzdejte se a zemřete rychle. Odporujte a budete trpět navěky!“ Ta slova zazněla jako prásknutí bičem, pak se rozhostilo hrozivé ticho. Mezi obránci se šířil plíživý pocit beznaděje, rozleptával odhodlání čelit tak nesmírné přesile. Zíral jsem na tu ženu, v šoku neschopen pohybu, jakoby ve mně cosi zemřelo. Já ji poznal! Zdráhal jsem tomu uvěřit, ale nemohl jsem klamat sám sebe. Byla to opravdu ona, ach milosrdní bohové, byla to Caine, má žačka, kterou jsem vychovával v oddanosti ke Světlu. Zešílel jsem snad? Kéž by tomu tak bylo. Musel jsem si však přiznat, ač to bylo nevýslovně trpké, že dívka, kterou jsem znal od dětství a měl rád jako svoji dceru, se nepochopitelně stala služebnicí Temnoty. Zvedla ruku a zavelela k útoku. Bitva začala. Kolem nás se rozpoutalo peklo. Bojoval jsem spolu s ostatními a byl vděčný za odpoutání mysli od pocitu strašlivé ztráty. Z Caine vyzařovala nelidská vůle, která hnala Temné, vlnu za vlnou zas a zas do nového útoku. Ach Caine, jaký démon to opanoval tvoji duši, jak jsi mohla odvrhnout otcův odkaz a víru, jak jsi mohla tak zatvrdit své srdce a bez slitování vraždit ty, které jsi léta nazývala svými bratry a sestrami?

Útoky neustávaly a nás pomalu začala zmáhat únava. Vzývali jsme Dei Ananga, aby nás posílil, aby nedopustil, abychom zklamali a ztratili odvahu. Blížil se úsvit, naše řady začaly kolísat a zdálo se, že porážku už nemůže nic odvrátit.
Vtom se rozezněly zvony z chrámové věže a ohlásily tak dlouho očekávaný příchod Ochránců světla. Pohled na těžkou jízdu vedenou sirem Lionelem Udatným v nás obnovil naději a společně jsme se vzchopili k protiútoku. Rytíři se jak bílá lavina vrhli v šiku proti nepřátelům. Jejich nápor byl tak velký, že voje temných se začaly obracet na útěk. Aby Lionel své oslnivé vítězství dokonal, vyzval Caine na souboj. Zprvu se zdálo, že Caine se mu postaví, popojela k němu a vztáhla ruku, aby sklopila hledí přilbice. A pak se to stalo. Trhlinou v mracích náhle proniklo slunce a ozářilo Lionelův stříbřitý štít. Caine strnula, jako uhranutá zírala do gejzíru odražených slunečních paprsků, její ruka nedokončila započatý pohyb. Vše znehybnělo jakoby se zastavil čas. Pak plání zazněl její výkřik, Caine odhodila přilbici, otočila koně a hnala se pryč, jako by ji pronásledovaly všechny běsy světa. Byla v tom výkřiku bolest, hrůza nebo nenávist? Někteří tvrdili, že Caine vyřkla slova strašlivé pomsty těm, kteří přivodili její porážku. Já si to nemyslím. Stál jsem dost blízko a viděl, jak její dosud chladnou nehybnou tvář prostoupilo zoufalství. Snad sám Světlonoš dal v tu chvíli Lionelovu štítu moc, že se Caine nakrátko vymanila z temných pout. Uvědomila si obludnost své proměny a prchla štvána výčitkami náhle probuzeného svědomí, ne před sirem Lionelem, ale sama před sebou.

Další probdělá nekonečná noc. Na východě pomalu svítá a útěšný spánek nepřichází. Od toho dne, kdy jsem spatřil Caine velet vojskům Temné moci, nemohu nalézt klid. Vracím se ve svých vzpomínkách do dne, kdy jsem Caine přijal do učení. Vše vidím ostře, jakoby se to stalo teprve nedávno.
Jel jsem tehdy splnit slib, který jsem před léty dal rytíři Česlavovi. Byl mi spíše přítelem než pánem a tak jsem neváhal dát mu své slovo, že pokud zemře, postarám se o jeho jedinou dceru Caine. Při návratu z obvyklé hlídky jej zaskočila tlupa orků a ač se bil statečně, podlehl jejich přílišné přesile. Jel jsem na jeho dvorec oznámit pozůstalým tu smutnou novinu. Můj pohled hned upoutala černovlasá dívenka, divoce kroužící kolem cvičného panáka a útočící na něho dřevěným mečem. Ještě si pamatuji její bojovný pokřik: „Setnu ti hlavu, ty špinavý orku!“ Bylo zřejmé, že zpráva o kruté smrti jejího otce mě předešla. Když si mě Caine všimla, odhodila meč a rozběhla se ke mně. Vrhla se mi do náručí a zmáčela kabátec slzami. Když se utišila, zdvihla ke mně utrápenou tvář a zaprosila: „Faileone, pomůžeš mi? Naučíš mě dobře bojovat? Až vyrostu, chci pomstít smrt svého otce!“ Jak jsem mohl v té chvíli její přání odmítnout?
Rád jsem začal Caine učit, nadanější a horlivější žačku bych si byl mohl stěží přát. Rozvíjel jsem její vlohy, cvičil v umění boje a jízdě na koni, vštěpoval jsem jí zásady rytířského kodexu cti, ukazoval, jak duchovní meditací posilovat mysl. A především ji vedl k pevné oddané víře v nekonečnou moudrost a spravedlnost Pána a Paní. Schvaloval jsem její touhu následovat svého otce a hledat své poslání v řadách Rytířů úsvitu. Přes bouřlivost a rozháranost té doby, pro nás to byl čas naplněný štěstím.

Stále se mi neodbytně vrací vzpomínka na den před Caininými patnáctými narozeninami. Vidím to jako dnes, jak tehdy za mnou přiběhla bez dechu, s tváří planoucí vzrušením a zmateně vyprávěla, jak zabloudila v lese hlouběji než jindy a před starým vykotlaným stromem potkala neznámou zahalenou ženu. Chovala se k ní laskavě, nabídla jí misku jahod a pozorně si ji prohlížela. Pak se jí náhle rozšířily oči, upadla do transu, změněným hlasem vyřkla podivné proroctví a zmizela v lesních stínech. Caine najednou vypadala starší, vážnější, když mi tu věštbu slovo od slova zopakovala:

„Památku věčnou můžeš zanechat,
slovům tvým budou mocní naslouchat,
tvé jméno bude jednou známé všem,
když půjdeš vytrvale za svým snem.
Armádě silné budeš v čele stát,
tvé činy budou v knihách vzpomínat.“

„Možná se jednou stanu velmistryní řádu Rytířů úsvitu, když budu dost vytrvalá, budu neochvějně bojovat na každém kroku proti zlu, když zasvětím svůj život spravedlnosti a snaze o poznání věčného dobra, pak se ta věštba splní.“ Vysvětlil jsem jí, že těm slovům nesmí přidávat žádnou váhu, že k rytířským ctnostem patří nejen houževnatost a odvaha, ale také nezištnost a pokora, že dobro máme konat pro ně samé, nikoli abychom skrze ně něco získali, že ta žena byla nejspíše jen pomatená a nevěděla, co mluví. Dala mi za pravdu a spolu jsme pak v modlitbách prosili Světlonoše, aby nám požehnal a ukázal tu pravou cestu ke Světlu. Caine byla celý večer nezvykle zamlklá. Víckrát jsme už ale o tom záhadném proroctví nemluvili a já věřil, že je pustila z hlavy.
Mýlil jsem se tehdy? Ale i jestli se k němu v duchu vracela, jistě si nepřála jeho naplnění tak hrůzným způsobem.

……roku ….
Oslavy rozprášení útoku na Karathu dávno skončily, všichni si uvědomují, že jsme vyhráli jen jedno střetnutí, zlo stále ještě nebylo zlomeno, kde však hledat jeho zdroj? Lionel Udatný s vojskem Ochránců táhne proti orkům a pak dál na východ do bažin, nedbaje varování arcimága R´avalaca. Arcimág je přesvědčen, útok na Karathu byl součástí plánu Prastarých na ovládnutí Thalie a že po jejich úkrytu je třeba pátrat jinde. Prorokuje neštěstí, pokud mu Lionel nepomůže. A já trávím v osamění bezesné noci nad svými vzpomínkami a marně v nich hledám odpověď.

Když Caine dosáhla plnoletosti, nijak mě nepřekvapilo, když projevila přání požádat o členství ve společenství Rytířů Úsvitu. S vážnou tváří pronášela slova přísahy ctít a ochraňovat potřebné, být tělem i duší oddána službě ve jménu Světla, za všech okolností hájit pravdu a spravedlnost třeba i s mečem v ruce.
Jak bych mohl nebýt na ni v tu chvíli hrdý.

Byla to léta plná neklidu a neustálých bojů. Roztroušené lidské osady v Zelených vršcích musely často čelit nájezdům divokých orčích hord. Výcvik nováčků probíhal proto především v ostrých střetnutích, které tvrdě prověřily síly každého z nich. Caine byla neúnavná, v boji se zručně oháněla mečem a dokázala si udržet i v bitevní vřavě přehled a zasáhnout tam, kde to bylo nejvíc potřeba. Netrvalo dlouho a Caine si mezi rytíři vydobyla uznání, pro svoji statečnost, oddanost víře a příkladné chování. Sám Verdanos, pobočník velmistra Magnuse si jí povšiml a zařadil do své družiny.

Měsíce se měnily v roky, orčí armády byly stále početnější a drzejší, do Petroniky přicházelo víc a víc uprchlíků. Vyprávěli o desítkách zajatců vražděných orky v Gordulově svatyni, skryté v hloubi Zelených vršků. Nebylo možné se dál jen spokojit s obranou osad, nevýslovné utrpení lidských obětí volalo po mnohem rozhodnějším zásahu. Vernados byl pověřen úkolem zasadit orkům drtivý úder a srovnat to ohavné místo se zemí. Do útočné jednotky byla vybrána také Caine a já jel po jejím boku. Vernadosův plán byl jednoduchý. Využít sílu rytířů těžké jízdy a smést každého zelenonožce, na kterého narazí. Počítal s orčí zbabělostí a neschopností jednotného velení. Věřil v rychlé vítězství. Za zvuku válečných rohů pod vlajícími standartami rytíři vyrazili do útoku. „Ve jménu světla! Pobijte je všechny!“ údolím se rozléhal bojovný pokřik. Meče tančily v řadách orků a barvily se krví. Ale orkové nezakolísali a posíleni kouzlem svého šamana, kladli nečekaný odpor. Útok se zpomalil, orkové se náhle vynořovali před jezdci, jakoby odnikud, útočili na koně a strhávali rytíře ze sedel. Řady rytířů se prohnuly, oslabené mračny šípů, které se na ně snášely z vrcholku svatyně. Caine se kryla štítem a mečem odrážela útoky seker. „Za mnou moji věrní, ve jménu Dei-Ananga!“, volal Vernados a hnal se vpřed. Ale orků bylo příliš mnoho, bitva se nevyvíjela dobře. Vtom si Caine povšimla, že pod velitelem klesl kůň. Vernadosovi se sice podařilo seskočit a postavit se zády ke stromu, byl však zraněný a jen stěží odrážel dotírající sekery orků. „Tam, rychle, musíme se k němu probít!“, zvolala Caine klestila si spěšně cestu skrze řady nepřátel. V poslední chvíli uťala mohutnému orkovi paži i se sekerou, kterou chtěl Vernadosovi zasadit smrtelný úder. „Musíme zabít jejich šamana, pak ztratí odvahu!“, nechala několik zbrojnošů, aby chránili Vernadose a pádila k vrcholku svatyně. Rozdávala rány mečem vpravo a vlevo, až se prodrala k samotnému šamanovi. „Světlonoši stůj při mně!“ vykřikla a bez váhání zaútočila na šamana prudkými výpady meče. Než stihl povolat na pomoc nečistou magii, odťala mu rázným úderem hlavu. Rychlým pohledem přelétla bitevní pole. Orci zakolísali, zděšeni náhlým skonem jejich vůdce. Avšak z vojska rytířů zůstala bojeschopná sotva třetina. „Rychle, posbírejte raněné, stáhneme se, než jim přijdou posily!“ Otočila koně, s pomocí družiníků přehodila bezvládného Vernadose na volného koně a ujížděla zpět k Petronice. Nebyla to přímo porážka, ale vítězstvím se výsledek boje nazvat nemohl. Teprve když jsme již byli bezpečně za hradbami pevnosti, uvědomil jsem si, jak přirozeně Caine převzala velení a jak všichni její pokyny respektovali. Caine se tehdy poprvé projevila jako rozený vůdce.

Za statečnost, pohotovost a záchranu těžce zraněného velitele se Caine dostalo cti slavnostního pasování rytířkou řádu. Díval jsem se na ni, s jakou důstojností přebírá meč z velmistrových rukou a opakuje slova přísahy:

Můj meč bude vždy sloužit Světlu,
nezaleknu se překážek ani strádání,
za všech okolností budu jednat se ctí,
budu stát vždy na straně pravdy,
má ústa neposkvrní lež,
nepravost a proradnost neponechám bez trestu,
žádné utrpení nezlomí mé odhodlání,
mé srdce zůstane čisté,
nikdy neporuším dané slovo,
tak přísahám před tváří Světlonoše.

O její upřímnosti v té chvíli nemohlo být pochyb. Jak nemyslitelná by byla tehdy představa, že by snad jednou mohl přijít den, kdy se své přísaze a všemu, čím až do té doby žila, zpronevěří tak, jako nikdo předtím. Jak nesmírně mocné by muselo být zlo, aby dokázalo způsobit takovou zradu?

Vernadosovy rány se přes veškerou péči a léčitelské umění Juaniných kněžek nechtěly hojit. Snad šípy, které ho zasáhly, byly napuštěné neznámým jedem, nebo byly poznamenány jakousi nečistou kletbou. Mezi rytíři bylo cítit napětí. Tolik jejich druhů se z posledního boje nevrátilo a z těch co přežili, řada churavěla, trpěli stejně nezhojenými ranami, jako Vernados. Všichni cítili, že nebylo vykonáno dost a přesto si museli přiznat, že na nové otevřené střetnutí s orky se jim nedostává sil. Caine setrvávala dlouhé hodiny v motlitbách, prosila Světlonoše, aby osvítil její mysl a vnuknul jí nápad. Jak zasadit orkům zdrcující porážku, když síly rytířů jsou tak oslabené? Pročítala staré kroniky, zprávy o dávných prohrách a vítězstvích, studovala podrobné mapy Zelených vršků. Pak si vyžádala slyšení u samotného velmistra a přednesla mu svůj plán, jak navzdory orčí přesile, jejich hordy na hlavu porazit. Podařilo se jí získat velmistrovo svolení pokusit se svůj nápad uskutečnit. Vybrala jednu z četných skalních soutěsek, na první pohled vypadala jako slepá, přesto na jejím konci byl úzký průchod, zakrytý skalní výspou. Napříč soutěsky nechala vykopat příkopy, zaplnila je smolou napuštěným dřevem a zakryla jen zlehka vyrytými drny trávy a znovu hojně pokropila smolou. Když bylo vše připravené, rozmístila vysoko na svazích soutěsky silné oddíly elitních lučištníků. Naposledy vše obhlédla a odcválala v čele své družiny do orčího tábora. Zaútočila jako blesk a hned se stáhla, znovu a znovu, až její nájezdy rozlítily orky k nepříčetnosti. Pak začala ustupovat a lákat je za sebou. V nevelkém oddílu rytířů viděli orci snadnou kořist a bez váhání se pustili do pronásledování. Když je Caine zavedla doprostřed nastražené pasti, zatroubila na roh, tryskem vyrazila vpřed a prudce zabočila do skrytého průchodu. V tu chvíli vystřelili lučištníci čekající na skalách po obou stranách soutěsky zápalné šípy. Skryté smolné dřevo vzplálo a orčí armáda se ocitla v sevření dvou ohnivých stěn. Neměli kam utéct, neměli s kým bojovat. Ze skal se na ně sypaly uvolněné balvany, pršely stovky planoucích šípů. Když ohně dohasly, nebylo již těžké zbytek přeživších orků dorazit. Tak Caine dokázala bez ztráty jediného vlastního bojovníka zničit mnohem početnější vojsko, než bylo její. Málokdo pamatoval tak velké vítězství nad nenáviděnými zelenokožci.
Lidé, kterým orkové vypálili jejich domovy, Caine provolávali slávu. Ne však všichni členové řádu, některým se její způsob boje nelíbil. Své znechucení netajil především komtur Sotereas. Uznával, že Caine dosáhla velkého vítězství, ovšem způsobem ne zcela hodným cti dbalého Rytíře Úsvitu. Prohlašoval, že správný rytíř by neměl jednat úskočně a lstivě ani vůči nepříteli. Caine nad těmi řečmi jen mávla rukou a námitky odrážela vždy stejně: „Jestliže jsme v krvavé nelítostné válce s bezohledným nepřítelem, nemůžeme se ani my chovat jako na rytířském turnaji.“
Mnozí s jejím postojem souhlasili, všechny však nepřesvědčila. Měli tehdy její odpůrci pravdu? Viděli dále než ostatní? Dokázali lépe než já nahlédnout do zákoutí její duše a odhalit její potlačovanou až přílišnou ctižádost?

Bohové, jak krutě si s námi někdy osud zahrává!

…o několik měsíců později
Neblahým událostem není konce. Lionel s vojskem se sice vrátil v pořádku z válečného tažení zpět do města, ale z Mlžných ostrovů přišla zpráva, že Har Geneth ovládli Uctívači démonů s pomocí drowů a mnoho Ochránců zahynulo včetně Lionelových příbuzných. Karatha drží smutek, z chrámu až k mému oknu doléhá zpěv litanií prosících o spásu mrtvých i živých. R´avalac stále pokračuje ve svém pátrání po centru zlých úkladů, které se šíří světem.
A já sedím nad svým svědectvím s pocitem prázdnoty a marnosti a dál hledám ve svých vzpomínkách odpověď. Vracím se opět do času, kdy Caine byla ještě dívkou s jasnou tváří, neposkvrněnou duší, jíž jsem byl učitelem a druhým otcem.

Střety s dotírajícími orky neustávaly, síly se zdály vyrovnané. Vybavuji si obraz Caine s očima zářícíma nadšením a radostí při návratu z úspěšné potyčky s nepřítelem, na bolest a soucit, který se jí zračil ve tváři, když se skláněla nad těžce zraněným druhem, na smělost a rozhodnost, když rozdávala rány orkům uprostřed bitevní vřavy, na výraz pokory, když se modlila v pevnostní kapli a na opravdový smutek a lítost, když zemřel starý velmistr řádu.
Po jeho pohřbu a obřadech vykonaných k uctění jeho památky došlo na volbu nového velmistra, Caine byla jedním z navržených kandidátů. Volba probíhala tajně, její výsledek bylo těžké předvídat. Caine měla na své straně početný zástup příznivců, ale její protikandidát komtur Sotereas rovněž.
Ještě dnes vidím zřetelně, s jakou důstojností stála v síni a čekala na ohlášení výsledku volby. Jistě věřila ve svůj úspěch a snad si i připomněla na podivné proroctví staré ženy. Avšak čekalo ji zklamání. Jeden jediný hlas chyběl k naplnění věštby podle jejího přání. Oznámení výsledku volby přijala s nehybnou tváří, přesto se jí nepodařilo zcela skrýt trpkost, pak ale převládla její hrdost a sebevláda a spolu s ostatními složila přísahu věrnosti novému velmistru.
Uložené úkoly plnila bez výhrad, neprodleně a se ctí, ať byly jakkoli náročné. Nikdy nedala velmistrovi příležitost k výtce, přesto bylo zjevné, že mezi ním a Caine panuje potlačované napětí, ne-li přímo nechuť. Oba však byli věrní služebníci Světla a byla-li mezi nimi snad určitá nevraživost a soupeření, zdálo se, že oba ji nakonec překonají. Caine se přes své zklamání přenesla a velmistrovi zachovávala plnou loajalitu.
Sblížila se tehdy s novým členem své družiny s rytířem Milivojem, pohledným mladíkem s upřímnou veselou povahou. Stali se z nich nerozluční přátelé a po čase je jejich vztah přerostl v hlubokou lásku. Caine prožívala navzdory všemu konečně štěstí a s důvěrou hleděla vpřed.

Avšak stává se často, že čistá obloha letního dne se náhle zachmuří těžkými mračny a zčernalé nebe rozčísne ohnivý blesk. Stejně tak nečekaně skončila naděje na štěstí pro Caine. Při návratu z jedné strážní hlídky zaskočil její družinu početný houf orků. Milivojův štít se pod drtivým úderem obouruční sekery rozlomil. Caine se mu vrhla na pomoc a nakonec se podařilo útočníky zahnat na ústup. Milivoj byl ale těžce posekán a když se Caine k němu sklonila, aby mu pomohla, vydechl naposledy.
Milivojův skon Caine zdrtil. Prostoupilo ji zoufalství a jakoby ztratila cosi ze své bývalé nezdolnosti. Trávila dlouhé hodiny u Milivojova hrobu v bezútěšné mlčenlivé osamělosti. Při boji se vrhala do nejprudší bitevní vřavy, kosila mečem orky s chladnou zuřivostí, snad doufala, že v boji sama nalezne smrt. Ta se jí však jakoby zázrakem vyhýbala. Často se vracela do pevnosti celá zbrocená orčí krví, s vyprahlým prázdným pohledem. Upínala se ke zbožnosti, trávila dlouhé hodiny v kapli na modlitbách, prosíc Světlonoše a Nebeskou pannu, aby přispěli lidem na pomoc a přinesli novou naději.

Vybavuji si z té doby jeden z našich posledních rozhovorů. Vyšla z kaple, bledá s beznadějným výrazem ve tváři a řekla mi: „Je to už dlouhých 15 let, Faileone, v neustálých bojích s proklatými orky. A čeho jsme za tu dobu dosáhli? Vzali mi otce, vzali mi milého, stovky našich druhů v bitvách zaplatilo cenu nejvyšší. A co se změnilo? Orčí plemeno se množí snad rychleji než krysy v kanálech. Na jednom místě je na hlavu porazíme, jinde se jich vyrojí ještě víc. Čím jsme se provinili, že bozi od nás odvracejí svoji tvář a tak krutě trestají nás všechny? Mé modlitby neslyší, či snad nechtějí slyšet. A přesto víra je jediné, co nás snad ještě drží nad propastí. Jsem unavená, Faileone. Nevidím cestu před sebou. Jak dlouho se ještě udržíme, než nás orčí záplava smete? Dalších patnáct let? Či třicet nebo snad sto?! Ztrácím už naději a snad i …..“ Zarazila se a nedořekla. „Tak dlouho, jak bude třeba a jak budeme moci,“ odpověděl jsem tiše a dodal pár útěšných slov. Náhle mi připadala jako malé bezbranné děvčátko ztracené v Prokletém lese. Pohlédla na mě smutně, jako by mě ani doopravdy neviděla a vešla do kaple trávit další nekonečné hodiny na modlitbách, které jí nepřinášely úlevu.

Proč jsem tehdy nerozpoznal, že její zbožnost je zoufalým úsilím čelit narůstajícímu pocitu marnosti a beznaděje? Co to vlastně nedořekla, že ztrácí naději a …… chtěla snad říct, že ztrácí i víru? Mohl jsem jí tehdy pomoci více? Mohl jsem změnit její pozdější osud?
Na druhý den ji a její družinu velmistr poslal prozkoumat jakési podivné místo. A víc jsem ji už nespatřil. Proč jsme ji nehledali, když se nevrátila? Jak je možné, že jsme na ni zapomněli?! Kam to vlastně byla poslána, proč si nemohu vzpomenout? Jako bych v mysli bušil do neviditelné neproniknutelné zdi.
Otázky, tolik otázek a žádné odpovědi …….

…. O pár dní později
Svět byl zachráněn, R´avalac našel zdroj všeho zla ve starém chrámu, v Zapomenutém chrámu, jak nyní už konečně vím. S Morgonthem, s Pánem zla a Temnoty svedl svůj poslední zápas, vydal se ze všech svých sil a vyřkl své poslední kouzlo, zahnal Temnotu a světu znovu svitla naděje.
Závoj v mé mysli se rozplynul, nyní už vím, kam tehdy odešla nešťastná Caine. Jak nepatrnou naději na úspěch na tom proklatém místě měla žena, ztrápená žalem? Jak mohla Pánu zla odolat ona, když i tak mocný velemág, jako byl R´avalac boj s ním zaplatil životem? Zlomil ji násilím, nebo snad svedl falešnými sliby? Slíbil jí velení nad vojsky, slíbil jí, že vrátí život otci i jejímu milému? A vše zaobalil do líbivého mámení? Hrůza jen pomyslet na něco takového.

Teď již vím, kde se Caine asi skrývá. Požádám její bývalé druhy, přizvu kněze a exorcistu a společně se vypravíme do Zapomenutého chrámu hledat Caine. Vyrvat ji ze zlých okovů, které ji spoutaly. Teď, když Pán temnoty je zahnán, máme naději. I já nesu svůj díl viny za její osud. Snad když uvidí mne, který ji vychoval, který ji miloval jako dceru, snad se rozpomene na ženu, kterou bývala, zřekne se temnoty a bude kát se za své zločiny, které vykonala v Morgonthově službách. Pokud však setrvá na straně zla, zbývat bude jediné. Přemoci ji násilím, vyrvat ji Temnotě i za cenu její smrti a pak vykonat očistný obřad nad jejím tělem.

Toto svědectví, které jsem o životě Caine sepsal, dobře ukryji ve zdi u chrámu pro případ, kdybych snad selhal a neměl se vrátit, aby zůstalo uchováno pro pozdější pokolení.
Ó Světlonoši a Nebeská panno, dejte mi dost sil, abych dokázal osvobodit její duši. Dlužím to jejímu otci i jí samotné.

podepsán Faileon, věrný mečmistr rytíře Česlava, bývalý vychovatel a učitel padlé rytířky Caine

_________________
Olwen Emerald
Fiona
Wang Yan Vlaštovka


Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Post new topic Reply to topic  [ 1 post ] 

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 1 guest


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits