Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 18:39 28. Mar 2024

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Post new topic Reply to topic  [ 1 post ] 
Author Message
 Post subject: Rozhovor s trpaslíkem
PostPosted: 23:00 22. May 2008 
Offline
Měšťan
User avatar
 Profile

Joined: 10:46 21. Mar 2008
Posts: 297
Location: Morava
//část první:
Nebe je krásně modré, jen tu a tam pluje několik bílých mračen, kterými lehce pronikají sluneční paprsky, aby alespoň trochu ohřáli další ze zimních dnů na Thalii. Vítr si občas pohraje s drobnými vločkami sněhu, které lehce rozpráší po okolí, a pak se zvedne a odletí do lesů a skal. Nad Ivory, malou rušnou osadou, je slyšet bučení krav, hluk z kovárny a povyk mnoha dětí, radujíc se ze zimní nadílky. Muž, shrbený pod tíhou let již prožitých, zahalený v plášť s kapucí, si pomalu prošlapuje cestičku čerstvě napadaným sněhem. Míří do hospody, majitel a krčmář v jedné osobě ho dobře zná, určitě už pro něj má schovanou medovinu. Chuť mu dodává sílu, přidává do kroku, když v tom ze stromu skočí před něj kočka a s hlasitým zamňoukáním mu proběhne pod pláštěm a zmizí za rohem domu. Stařec zvedne hlavu, zvědavě se podívá do koruny stromu a střetne se s pohledem veverky. Ta ho chvíli pozoruje, zaprská a pak skočí na střechu hostince a schová se za komínem. „Safra těch veverek je poslední dobou čím dál víc, a jsou nějaké větší“ zamumlá si pro sebe a zapadne do hospody.
Hospoda U Krkovičky není nikdy prázdná. Slušné ceny, příjemné ubytování a velké porce s dobře vychlazeným pivem, dělají z této hospody vyhlášené místo pro odpočinek a zaručují dobrou náladu.
Zatímco se stařík pozdraví s Krkovičkou, který mu nalévá horkou medovinu, zahledí se do hospodského sálu. Hospoda je opravdu prostorná, je tu spousta malých i velkých stolů a dokonce i malý salonek s dlouhým stolem, připravený pro vyjímečné události. Několik krbů dobře zásobených dřevem, snadno protopí celou hospodu, a křesla u nich přímo vybízejí k lenošení. A hlavně jsou tu hosté, kteří kouří, popíjejí a spolu klábosí, bez nichž by hospody nebyly hospodami. Stařec labužnicky usrkává z pohárku a zamíří ke svému oblíbenému křeslu u krbu. Avšak na jeho místě sedí nějaký trpaslík a zrovna porcuje pořádný kus pečeně. „Dobrý den, doufám že vám nebude vadit, když si přisednu“ promluví na trpaslíka.
„Dobrej, tož klidně sednite“ zamumlá trpaslík, a zapije sousto pivem z obrovského džbánku.
„To víte, tady to je moje oblíbené místečko“ nejistě se pousměje a upije medoviny.
„Ba, to chápu“ přikývne trpaslík a hlasitě si říhne.
Muž se pohodlně usadí, a nenápadně si prohlíží trpaslíka. Trpaslík působí mladě, je svalnatý a urostlý, hnědé vlasy i vousy jsou dost neupravené, a zdá se, že se o svůj zevnějšek moc nestará. Je navlečen v kroužkové košili velmi bílé a lesklé barvy, která silně kontrastuje s potrhaným koženým přehozem a špinavým starým pláštěm. O stůl se opírá ozubená lesklá halapartna, jejíž nebezpečně vyhlížející čepel, je i v teple hostince pokryta lehkou vrstvou ledu. Trpaslík se jí každou chvíli dotkne, jakoby se ujišťoval že je pořád na svém místě.
„Jmenuji se Kalem a pocházím tady z Ivory“ představí se stařík. „Vy jste odkud, jestli se můžu zeptat?“
„Tož já su Hurdun a su z hor,“opět si přihne ze džbánu. „A voptat se klidně možete.“
„Dobrá“ pousměje se muž. „Z hor na severozápadě z města Khar-Durnu?“
„Ba ne, přišel sem ze severovychodu, ani nevim jak se ty hory menujó,“ zakousne se do masa. „A kurňa, asi už ani netrefím zpátky.“
„To je zajímavé, a co vás sem vlastně přivedlo?“
„Tož to víte, doma sem mosel furt makat pod zemó, vono rubat kameň přes třicet let to néni žádná prdel, víte? No a z votcem sem si moc nerozumněl, tož sem vypadl z domova, no a nakonec sem došel až sem.“ Trpaslík se vysmrká přes prsty, a ruku otře do pláště.
„Aha, a jak jste tu dlouho? Že jsem vás tu ještě neviděl.“
„Tož rok to bude na jaře, nebo tak nějak, ale už su zde ňákó dobu.“
Stařík se zavrtí v křesle. „Jestli vám to nevadí, rád bych si poslechl co jste tu už zažil. Nevypadáte že jste sem přišel obdělávat pole, a já ze srdce rád poslouchám takové dobrodružné duše, jako jste vy, aspoň je pak o čem povídat.“Nedočkavě se zahledí na trpaslíka.
„Tož baže, možeme si poklábosit, páč já sténě nemám co na prácu,“ dojí zbytky jídla, přihne si ze džbánu a labužnicky si říhne. „Tož a vodkaď to chcete slyšet?“
„No nejlépe od začátku, jak jste sem přišel a pak pokračujte až do současnosti.“
Trpaslík napěchuje fajfku, odplivne do krbu a párkrát potáhne a vyfoukne kouř. „No já si už všecko nepametám, ale dobře, zkusim si vzpomenót na co nejvic věcí.“ Hurdun se poškrábe na hlavě a chvíli přemýšlí.
„Tož přišel sem asi před rokem, jak sem už řikal, byl konec zimy, nebo už bylo jaro, to fakt nevim.
Každopádně sem to tady trošku prošmédil, myslim teda tady vesnicu, pokecal sem s kovářem, podival se ke Šmeldovi do krámu, do krčmy sem hnedka též vlezl, ale holt neměl sem žádný peníze, tož sem sa musel podivat aji po vokoli a zehnat ňákó tu zlatku.“
„No a kde jste si tedy sehnal peníze?“
„Toz zjistil sem že tady kósek pod vesnicó v lesiku majo svy doupě ti zasrani jezevci co vám žero drubež a tak. Tak si řikám, pudeš tam vlezeš jim do pelechu, kdoví co tam nandeš. Tož sem jich pár do řiti nakopal, a dondu k nějaké jeskyni, vodkat ti sráči lezó, tož sem tam vlezl.“ Vyfoukne dým, uchopí džbán a pořádně z něj upije.
„No a co jste tam našel?“ Zvědavě na to stařec.
„Hovno. Páč sem sa probral u teho vašeho velebnička a myslel sem si že sa mě hlava rozskoči. No ale po pár dněch sem si koupil nůž a naučil se na těch sráčich stahovat kuže“ usměje se. „Dneska možu říct, že stahnu všecko co stahnót de, a přitom sa mužu druhó rukó drbat v nose. No tož sa vám tak toulam po kraju, až vlezu na ňaké pastviny, a doprdele co nevidim“ bouchne džbánem do stolu.
„Co? Co tam bylo?“
„Tož také zasrané vosy, velké jak kráva. No jak kráva ne, vo trochu menší. Tak si říkám zkusím co umí, rozběhnu sa na ňu, švih ju halapartnó přes tu držku. Kurňa najednou só tam tři a bodajó mě do prdele, tož vemu nohy na ramena a zdrhám. Moseli mět v těch žihadlách náké svinstvo páč si pametám že jak sem tam s něma běhal, tož sem si boty poblil“ znovu si přihne ze džbánu.
„No a jak to dopadlo?“
„Tož nemám tucha, asi mňa dohonili páč sem sa vopuchlé probral zase tady s bolesťama v hlavě, a řeknu vám, doblil sem sa znova“ poposedne si v křesle a pořádně si uleví. „No bylo těžké sehnat nějaké peníze, byl sem rád že sem sežral co sem našel v lese, různé bobule, maliny, hřébky a tak podobně. Vobčas sem sa vyspal tady v hospodě, a někdy u vohňa v lese. Tož a jednó du takhle po lese a natrefim na ňákyho elfa. Už nevím co sme si tenkrát řekli, ale pametám si že sme se ňák dohodli, že porubeme ňáký skřety. Že prej ví, kde mají tábor a že je to chamraď. Tož víte, elfům sa nedá veřit, sů tací jiní, ale tenhle větroplach nebyl zasejc tak špatnej. Vlastně já nikdá s žádnym elfem eště nemluvil a u nás dycky když se povidalo něco vo elfech, tož málokdy, to bylo v dobrym. Tož sem byl zvědavé jak sa ten elf projevi, ale čekal sem že až donde k boju, tož sa vypaři.“ Slastně zabafá a vyfoukne sloup kouře.
„No a jak to tedy dopadlo? Bojovali jste se skřety? A co elf, utekl, nebo ne?“ usrkne medoviny a napjatě poslouchá.
„No řekl bych že nezdrhnul, což mňa překvapilo, páč sme sa oba probrali tady v chrámu, a moc nám do smichu nebilo. Zasranci jedni zasrani“ zahrozí ve vzduchu pěstí.
Stařec chápavě pokývá hlavou.
„Šak sme pak ještě spóstakrát na ty zmetky vlítli, a hlavy sme jim posráželi, leč ti sráči se tam množijó jak komáři. Nemožno jich vyhubit. Jo a ten elf sa jmenuje Lascalen, dneska možu říct že je to můj přitel, a važim si ho, i když je to elf. Dřív sme aji počitali, kdo těch zkurvencu víc porube“ usměje se nad vzpomínkami. „No samozřejmo, že já sem jich porubal víc, o tom žádná“ bouchne do stolu pěstí.
Starý Kalem rychle přikývne na souhlas.
„No s elfem sme eště spoustu teho zažili, ale on často do lesů odcházel a týdny tam pobíval, a navíc na lov s ním chodit nebylo možno, páč je to strašné zastánce zvířat“ zakroutí hlavou a pokračuje. No a tak sem sa pořád potuloval po vokolí, a jednó sem zašel asi ňák moc na západ, padla tma a já kurňa někde v kopcích narazil na ty zasrané zlobry. Mordu majú jak rozprásklou dýňu vobrovskej kyj a kroky dělaj aspoň dvojsáhové“ odmlčí se aby se napil. „Tož sem si řek, přece sa nelekneš takého zasranca, rozběhnul sem sa a sek, švih“ bouchne pěstí do stolu až sebou stařík v křesle cukne. „Dvě rany a ten sviňák hubou v zemi ryl“ zasměje se krutě trpaslík. „Tož to mě dodalo
kuráže, poděkoval sem Nordovi, že nade mnó bdí a běžel sem nakopat dalšího zasranca. Naběhnu na dalšího, sek švih a doprdele najednó sa proberu vedle kněza tady za humnama“ zamračí se.
„Tak to vám ten lov na zlobry asi moc nevyšel“ soucitně se zahledí na trpaslíka.
„Ba nevyšel, no co všecko nekončí jen dobře, to mňa život naučil“ zahledí se do prázdného džbánu. „Myslim že vobjednáme další pití, ať můžu pokračovat. Tož slečinko, džbánek pro mě a dědovi medovinu“ zavolá na servírku a pak se vysmrká do starého pláště.
„No a někdy v té době sem sa vracel k Ivory, byl sem zasejc někde po vokolí na vobchůzce, a najednou sa otevře brána ze vsi a do polí si to vykročí taká malebná kompanije. Tři chlapáci a jedna baba, všeci vozbrojeni až po zuby, bylo vydět že to nésó žádní mlíčnáci. Tož střetli sme sa na rozcestí mezi poli, tam jak je ten strážnej s tím copánkem, co stojí u teho ukazatela. Ten chodák tam má furt službu, dycky ho tam potkám, asi to vyfásnul za trest. Kde sem to, aha, tož tam sme sa potkali. No a ten chlapík v té nejzářivější zbroji se mňa potem, co sme sa pozdravili, zeptal estli nechcu s něma na výpravu. Menoval se Arto, a možu tě řict kamaráde, že je to ten nélepší bojovník, jakého sem do dněška poznal. Tož bylo jasné, že banda je to dobrá, ale že jim chybý trpasličí síla a odvaha. Tož sme si nakonec plácli a já vyrazil s něma na západ. Pokud sa dobře pamatuju, tak další z té naší skupiny byli Sucelus barbarskej bojovník, Dormalhir šermíř co dokázal bojovat se štítem a nebo se dvěma zbraněma, a konečně taká pěkná dcérka Lilli sa menuje, milá a šikovná baba co dokáže mluvit s bohama a ti jí dávájó velkó moc, aby mohla čarovat různá kůzla. Tož zatím sa setmělo a mi došli do kopců, kde sa po nocích toulají ti zasraní zlobři. Ti sráči nemohli našu skupinu ani zdaleka vohrozit, dostali co si zaloužili, to jest, nakopali sme jich do řiti. Pak sme šli dál do kopců, a že prej pozor na cigány, co tu žijou, sou to pěkní zasranci. Tož jejich tábor sme vypátrali snadno, seděla tam kolem vohňa pěkná tlupa takejch divnejch držek. Tož že prej opatrno, někeří z těch zasranců, prej používají magiju. No když sem sa probral v Ivory u kněza, bylo jasné že magiju použivali. To mňa řekl Arto, kterej vzal moje bezvládný tělo, a vodnesl mě ke knězovy. S Artem sme si pak moseli pospišit, abychom dohnali předvoj naší kompanije. Tož jenom co sme sa opět všici shledali, tož že prej dem dál. Taky že jo, za chvilu sme byly někde daleko v kopcích, a před nama ňáká jeskyň. Ptám sa co tam je, a pré sú tam zasraní minotauři, a taky že tam byli. Ale proti naší síle, něměli ti sráči šancu, tož sme je porubali a poklad vybrali. A šli sme dál, až sme narazili na vobry. Takých velkých zasranců sem eště neviděl, no hrůza. Šak strach sme z nich neměli a porubali sme je do jednoho, prej ale to nic nebylo, za chvilku dondeme k jejich táboru“ pořádně upije z nového džbánu, mlaskne a utře si rukávem pěnu z vousu. Ďedek ani nedutá.
„V táboře to byla mela, obrů jak nasráno, házeli po nás balvany a chtěli nás rozmačkat těma svéma kyjema. Ale kam sa na nás hrabali, pobili sme ty sráče a jejich kořist byla naša. Tož a prej pudeme eště dál. Šli sme dál, a podle počasí bylo jasné že k horám to je malý kúsek, ale my že prej půjdem na jih až k mořu, k ňákýmu majáku. Prej tam přebejvá ňákej pošahanej alchemysta a potřeba se mu kouknout na zoubek. Minuli sme vodbočku k Isilské tvrzy, a zamířili si to na jih, mezitím sa už rozednilo a my došli k ňáké hoře, že prej musime projít pod ní. Tož sme vlezli do jeskyň pod horu a tam na nás vyskočili tací zasranci z vostnama, sekali kolem sebe, ale nakonec sme je po urputnym boju rozsekali na maděru. Mohli sme jít směrem k průchodu, ale zastavili sme sa u ňáké štoly vedoucí dolů do hlubších jeskyní. Prej sou tam nebezpečný monstra, co dokážou každýho ňák omámit a pak ho roztrhají na kusy. No když sem vodcházel od kněza v Ivory, tak bych řek že mě asi voblbnuli a pak roztrhali. Arto kterej mě celou tu štreku nesl až ke knězovi, řek, že ať si z teho nic nedělám, že to bylo kolektivní selhání. No tož sme šli s Artem na pivo a pěkně sme se vožrali. No a někdy k večeru se vratil zbytek naší skupiny, byli všeci pěkně dorasovaní, ale víc si už nepamatuju, neboť sme s Artem pili a pili, až sme sa opili.“ Trpaslík dopije další džbán a postaví ho na stůl.
„No to teda bylo něco“ vzdechne stařec a usrkne si studené medoviny.
„Jdu sa vychcat, tož zatím vobjednej další pití, pak budu pokračovat“ usměje se, vezme halapartnu na rameno a vykročí směrem ke dveřím.


Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Post new topic Reply to topic  [ 1 post ] 

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 10 guests


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits