Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 03:40 29. Mar 2024

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Post new topic Reply to topic  [ 2 posts ] 
Author Message
 Post subject: Příběhy z Krynských hor
PostPosted: 11:29 26. Jan 2009 
Offline
Měšťan
User avatar
 Profile

Joined: 10:46 21. Mar 2008
Posts: 297
Location: Morava
//Příběh se neodehrál za asistence DM ani hráčů, je zcela smyšlený, je však důležitou událostí v životě postavy putující v těchto dnech po Thalii (Tak snad nebude shledán jako nevyhovující)
Prosím omluvte případné chyby jak pravopisné, tak stylistické :wink:


Poslední cesta


Z krbu se linulo teplo a stíny plamenů tančily po hrubě otesaných stěnách podzemní místnosti. Pobíhaly po trofejích skalních i ledních medvědů, po zdobené těžké truhle stojící v rohu, i po lesklé drátěné zbroji ležící na ní. Poletovaly též na zdobeném dřevěném křesle, malém stolku s několika poháry, svazku knih na polici a poloprázdném sudu. A také po kamenné posteli pokryté hromadou kůží a přikrývek.
Každou chvíli se odtud ozvalo tlumené zakašlání, či tiché zachroptění, a někdy se hromada přikrývek pohnula a odhalila tak svého hosta. Neklidně se tu převaloval starý trpaslík a snažil se usnout. Vlasy i vous měl bílé jak mléko, tvář plnou vrásek, zdobenou mnoha starými jizvami. Ztěžka oddechoval, víčka se mu chvěla a po čele stékaly pramínky potu.
Ačkoliv tělo leželo a odpočívalo, jeho mysl putovala světem bez hranic, kde překonávala vzdálenost i čas.....

..........................................
I.

Mezi rozeklanými vrcholky skal se na východě začínaly objevovat první sluneční paprsky. Vítr si pohrával s vločkami sněhu a zanášel je do všech možných skulin a zákoutí. Byl sice letní den, ale zde na severu, kde sníh nikdy zcela nezmizel, jsou roční období jen prázdným pojmem. Zde je království paní Zimy, a jen občas sem jížní větry zanesou na pár dní trochu tepla. Zdálo se, že tento den bude jedním z těch teplejších a jasnějších.
Změnu počasí vycítil i mladý svalnatý muž, oděný do kožešin, s obouručákem připoutaným na zádech. Snažil se rozdělat ohěn ve vyhaslém ohništi, v jednom ze slepých ramen hlubokého kaňonu.
Kousek od něj, pod spadlým stromem ke kterému byla natažená plachta, spali jeho tři přátelé. Starý šedovlasý trpaslík, svírající i ve spánku nebezpečně vyhlížející halapartnu, vousatý muž středního věku a malý gnóm, který se zavrtal do přikrývek mezi nimi.
Člověk u ohniště rozlamoval slabé větvičky, skládal je na hromádku a zatěžkával je silnějšími větvemi. Poté se křesadlem snažil rozdělat oheň. Při třetím pokusu zvedl hlavu a zahleděl se do pomalu ustupujícího šera, mezi okolní balvany. Pozoroval stíny, naslouchal, ale kromě hvízdání větru ve skalách nic neslyšel. Za jeho zády, asi patnáct stop od něj se pohnul malý stín a neslyšně se přiblížil k spící trojici. Muž vstal a rozhlédl se kolem tábora. Z místa kde zmizela malá postava vyletělo něco drobného, přeletělo to celý tábor a dopadlo někde ve tmě na druhé straně. Ozval se slabý zvuk padajícího kamení. Mladíkova ruka vystřelila k rameni, sevřela rukojeť meče a několika dlouhými skoky se muž přenesl k obrovským balvanům a zmizel mezi nima. Malý stín se pohnul, udělal několik kroků až se octnul u hlavy spícího trpaslíka. Nacvičeným pohybem vytáhl něco z pod pláště a sklonil se nad hlavou spáče.
“Pííííííííííííííííííííííííísk” Jako prásknutí bičem prořízlo táhlé písknutí skučení větru a rozletělo se do dálky mezi skály.
Trpaslík strašlivě zařval a jeho ruka svírající halapartnu se vymrštila, opsala vzduchem oblouk, rozsekla plachtu pod kterou všichni spaly a zakousla se do kmene padlého stromu. Gnóm jenom zapištěl, když mu na hlavu dopadlo několik kusů kúry a vytřeštil oči na čepel halapartny zaťatou do stromu, jen několik palců od jeho hlavy. Poslední spáč se odkulil stranou, ale zapletl se do zničené plachty, stačil však vystrčit jednu ruku a vyděšeným hlasem vykřikl zaklínadlo. Z ruky vyletěl elektrický výboj, který však naštěstí neškodně udeřil do skály nad jejich hlavami. Zasypala je sprška malých i větších kamenů.
Malý hobit se hned po té, co zapískal na flétnu odkulil stranou, aby byl z dosahu smrtící zbraně, pak hbitě vyskočil a zařval na vyděšený trojlístek. “Vstávat, hanba umřít ve spaní,” a rozchechtal se na celé kolo.
“Já tě zabiju, roztrhnu tě jako skřeta, ty, ty....” začal nadávat trpaslík, soukajíc se z pokrývek.
“Tohle je na moje srdce už moc,” zamumlal čaroděj a vymotal se z plachty.
“U Thala,” zamumlal gnóm ohmatávajíc si hlavu, “chyťte ho.”
Trpaslík jenom zavrčel a skočil po pulčíkovi. Ten jako by na něco takového čekal, uskočil stranou, praštil rozzuřeného trpaslíka do hlavy flétnou, otočil se na patě a přeskočil ohniště. Něco zasvištělo vzduchem, trefilo hobita do hlavy a ten se složil na zem, kousek od rozpláclého trpaslíka. Mezi kameny se objevil mladý muž a došel až k ležícímu hobitovi.
“Jsi v pořádku Fretko?” sklonil se nad ním a dotkl se velké boule na jeho čele. “Snad sis nemyslel že se nechám nachytat takovým starým trikem?” vesele se na něj zazubil.
“Málem si mě zabil,” spustil hned hobit, přezdívaný Fretka a pomalu vstal, držíc se za čelo.
“Škoda že jen málem ty spratku,” ozval se trpaslík. “Hodím ťa ze srázu a bude pokoj,” a zuřivě zatřásl s pulčíkem.
“Arene kolikrát ti mám říkat, že když držíš hlídku, tak máš dávat pozor taky na něj!” zasípal čaroděj s rukou přitisknutou na srdce.
“Já bych řek, že Aren z toho má taky srandu, viď?” zlostně se gnóm zamračil na seveřana. “A oheň rozdělá kdo, no? Nehlídáš, ohniště nehřeje, bojovat asi taky moc nedovedeš, proč mi tě sebou vůbec táhnem? Nurfi, moc dobře jsi ho nevychoval.” rýpnul do trpaslíka.
“Já bojovat umím, to moc dobře víš,” rozčílil se Aren.
“Tož klid mladé, a ty gnóme nerépé. Rozdělé oheň a opeč maso, čeká nás dlóhá štreka. Fretko vstaň nebo ťa jednu eště přidám. “ trpaslík přistoupil k čarodějovi. “Seš dobré? Gnóm ťa něco připraví, jináč tě srdce vyskoči.”
“V pořádku, už je to dobré,” odvětil čaroděj, zahalil se do teplého pláště a opřel se o runami zdobenou hůl.
Za malou chvíli již seveřan opékal kus slaniny a Fretka chystal svařené víno.Čaroděj zatím balil přikrývky, Nurfi si čistil halapartnu a gnóm již ustrojen do modrého kněžského hábitu, něco hledal ve svých brašnách.
“Jídlo je hotovo, pojdte se nadlábnout,” pokřikoval hobit na ostatní, zatímco barbar rozděloval porce. Celá skupina se uvelebila u ohně a s chutí se pustila do snídaně.
“No, to maso mohlo být trošku víc propečené,” zamumlal gnóm, polykajíc sousto. Seveřan se jen zamračil a pokračoval v jídle, rozhodnutý nenechat se vyprovokovat.
“Ale svařák je lahodnej, že jo Balbusi?” ozval se hobit.
“To ano, dolil bys mi ještě prosím?” mile se na něj gnóm usmál. Až moc mile.
“Jasňačka, hneďka to bude,” hrnul se Fretka pro pohár. “K dobrému jídlu, je třeba dobrého pití,”
žvatlal dál hobit a doléval teplé víno. Gnóm vytáhl z rukávu malou lahvičku, naklonil se hobitovi za zády a její obsah vylil do jeho pohárku. Pak mrknul na ostatní a lišácky se usmál.
“Ták tady to je,” podal mu plný pohár ,”už se na mě nezlobíš, viď?” nevinně se usmál a posadil se.
“Kdepak, už ne, ale nevím jestli ti ty tvoje vtípky odpustí i on,”kývl hlavou směrem k nebi.
“Ten havran?” vykulil hobit oči k obloze.
“Ne ty ignorante, Thal!” zpražil ho kněz přísným pohledem. Trpaslík jen kroutil hlavou.
“Aha. Určitě ano, Azhar si mě ohlídá,” dodal přesvědčivě.
“Ten se o lapky a zloděje nestará,” zašklebil se trpaslík.
“Já nejsem žádnej lapka nebo zloděj, já jsem trubadúr,” urazil se půlčík. Pak se jeho tvář rozjasnila a ruka mu zajela k flétně čouhající z batohu. “Chcete abych vám zahrál ňákou písničku?”
“Ne!” Skoro současně vykřikli gnóm, trpaslík a čaroděj. Seveřan se jen ušklíbl.
“Jak chcete,” dotčeně vyprskl hobit. “Už se s váma nebavím,” a otočil se k nim zády.
“Neměli bychom probrat důležitější věci?” ozval se čaroděj a pomalu usrkl vína.
“Tož dobře mluvíš Kiliane, mosíme sa poradit co a jak. Ti zasrani skřeti směřujó k Obří noze. Estli se tam zase usídlili, tož se tam dneska odpoledne dostaneme.” zamyšleně promluvil trpaslík.
“To místo je nějak přitahuje, vždyť to není ani měsíc zpět, co jsme tam pobili tu bandu orků. A teď se tam zase shromažďují skřeti, a dokonce tam odvlekli nějaké lidi,” zvážněl kněz. “Snad nám Thal požehná a dovede nás k vítězství.”
“Nord, Balbusi, tady nám može pomoct jen Nord,” rozhlédl se trpaslík po skalách kolem nich.
“Myslíte že těm lidem můžeme ještě pomoct?” zeptal se seveřan.
“Kdyby je chtěli zabít, už by to udělali. Netáhnou je s sebou aby je jen tak podřízli. Mám obavy, že je chtějí obětovat Gordulovy, nebo je mučit pro vlastní potěšení,” odplivl si čaroděj do ohně.
“Tak na co čekáme?” vyskočil Aren na nohy. “Musíme si pospíšit, jinak zemřou další lidé!”
“Pomalu chlapče, ještě si sedni a dojez to jídlo, pak už nemusíš mít příležitost.”zchladil ho gnóm.
“Nebudu se tady cpát, zatímco lidé umírají,” rozčílil se mladík.
“Sedni si Arene a drž klapačku,” zavelel trpaslík velitelsky. “Seš eště mlíčnák, i když se železem se už dokážeš ohánět. Nejdřiv sa mosíme připravit, nikam se bezhlavě běhat nebude. Čaroděj si mosí připravit kúzla a gnóm sa pomodlí za náš úspěch. Aj my sa připravíme na boj, jak nejlíp to pude. Skřeti só na hovno bojovníci, ale když jich je stovka, tož ťa lehce udolají. Máme před nima náskok, víme kam jdó, takže ty lidi zachránime eště než dondó do tábora. Tož sa do teho dáme, ať možeme vyrazit.”
“Zdá se, že budeme potřebovat spoustu různých elixírů,” zasmál se gnóm potěšeně.

II.

Slunce se vyhouplo na nejvyšší místo na obloze a ukázalo se tak v celé své kráse. Široko daleko nebylo vidět ani mráček, tak v plné síle útočilo svými paprsky na zasněžené štíty Krynských hor. Paprsky odrážející se od pokrývky sněhu tvořily moře drahokamů, zářících na míle daleko s oslepující silou. Vysoko nad třpitící se nádherou kroužil velký černý havran a pozoroval dvojnožce deroucí se sněhem. Několik desítek zapáchajících, pokřivených a shrbených postav oděných do kůží a kožených zbrojí, ozbrojených tesáky, oštěpy a luky, táhlo za sebou na zkrvavených provazech asi tucet zajatců. Necelé tři míle jihozápadním směrem, za hřbety rozeklaných skal, se pohybovala pětičlená družina směřujíc zkřížit dráhu větší skupině.
První šel urostlý trpaslík navlečený v drátěné košili s kovovými chrániči ramen, loktů a paží. Na rameni měl přehozenou halapartnu s ozubeným ostřím, třpitící se v poledním slunci namodralou září. Jeho šedobílý vous se zapletenými copánky mu sahal až pod pás, kde se pohyboval pod náporem silného větru, vlající nad několika těžkými vrhacími sekerami, zavěšenými na zdobeném opasku. Těžkými škorněmi zadupával sníh a razil cestu pro své přátele, jdoucí v řadě za ním. Téměř na záda mu dýchal hubený gnóm. Oděn do zimního kněžského roucha modré barvy, se znaky největšího z bohů, a obtížen množstvím různorodých vaků, těžce oddychoval a každou chvíli vyslal krátkou modlitbu k Thalovi. Krátkou holí se symbolem zlaté rybky na hlavici si občas pomohl z příliš hlubokého sněhu. O několik kroků za ním se sněhem prodíral čaroděj. Oblečen v drahém kouzelnickém hábitu zbarveném do oranžova, zdobeném zlatými symboly svého řádu a ozbrojen svou holí posetou mnoha magickými runami, zakončenou rudým pařátem, působil velmi majestátně. Tento dojem dokreslovala téměř hmatatelná přítomnost mocné magie, která jako by kroužila kolem jeho těla a utvářela silný štít, chráníc ho před vším nepřátelským. Čtvrtým v řadě byl mladý svalnatý muž ze severu s barbarským tetováním na tváři. Zahalen do kožešin divokých zvířat, ozbrojen dlouhým obouručním mečem zavěšeným na zádech a několika dýkami za pasem, vypadal sám jako dvounohá divoká šelma, ladně se pohybující v jakýchkoli podmínkách. Ostražitě pozoroval okolí, rozhlížel se na všechny strany a někdy se zastavil, aby počkal na posledního člena družiny. Poslední šel, tedy spíš poskakoval, malý kudrnatý hobit. Velká kapuce mu čas od času padala z hlavy a odhalovala velkou bouli na čele, dlouhý plášť ztěžklý sněhem zpomaloval jeho postup. Na tmavé kožené zbroji, šité na míru, měl spousty poutek a řemínků, ve kterých bylo nesčetně vrhacích šipek, nožu a hvězdic. Na opasku mu visel pár zdobených dýk s ohmatanými rukojeťmi. Nejpodivnější však nebyl arzenál pulčíka, ale spíš to, že téměř každou míli se zastavil, chytl se za pozadí, rychle stáhnul kalhoty a za neustálého klení si dřepl do sněhu, kde setrval vždy několik minut. Pak se opět rozběhl za pomalu se vzdalující skupinkou.
Brzy se pětičlená družina dostala ke svahu, kde se zastavila, a trpaslík ukázal prstem dolů do podlouhlého údolí ohraničeného zasněženými skalami, prorostlého několika málo jehličnatými stromy.
“Tož tamtudy za chvilu pudó ti sráči aji se svejma zajatcema,” trpaslík si odplivl a pokračoval. “Kiliane, kolko máme času? “ Obrátil pohled z údolí na čarodějě.
Čaroděj se trošku nahrbil, zklidnil svůj dech, zavřel oči a strnul. Najednou viděl údolí hluboko pod sebou, cítil hřejivé paprsky na svých křídlech a chladný vítr čachrající jeho peří. Několikrát zakroužil ve vzduchu a zamířil na západ. Snesl se do výšky sta stop a proletěl nad hlavami skřetů, vlekoucích své zajatce. Po té zamával křídly a vznesl se vysoko nad skály.
“Máme asi deset minut, než se skřeti objeví v támhleté zátočině,” promluvil čaroděj, když se probral ze strnulosti a ukázal holí do údolí. “Navrhoval bych, počkat na ně v neviditelnosti tam dole a zaútočil bych až půjdou kolem nás.”
“To je zajímavý návrh Kiliane,” zatahal se gnóm za krátce střiženou bradku. “Ale co zajatci? Nemůžeme použít hromadná kouzla, a kdo nám zaručí, že je ti smraďoši nepodřežou, když na ně zaútočíme?”
“Já,” ozval se Aren, pozorujíce dno údolí. “Budu ty lidi chránit, vy zaútočíte zepředu, já zezadu a odříznu stráže od zajatců. Táhnou je pořád na konci?”
“Ano, zajatci jsou pořád vzadu,” odvětil čaroděj.
“Hmm,” zabručel trpaslík. “Z teba nám roste ňáké stratég chlapče. Ale máš pravdu, někdo ty lidi mosí bránit. Tož ty a Fretka počkáte vzadu, a až zaútočíme zepředu, zlikvidujete stráž a nikoho k lidem nepostíte. Kúzelník a kněz zlikvidujů přední voj a na zbytek vlítnu já z boku. Nesmí nám nikdo zdrhnót, aspoň né na východ k té jejich jeskyni. Tož súhlasíte?”
“Dobrá Nurfi, pro jistotu dostanete všichni několik magických ochran, a naše stopy zamaskuju kouzly, ale nesmíte se po tom až do útoku hýbat.” souhlasil čaroděj.
“Už se na ty skřeťáky těším, jak je rozřežu na malinkatý kousíčky,” vychrlil ze sebe hobit.
“No Fretko, nevím nevím,” zakroutil kněz hlavou.
“Co? Ty nevěříš že je dokážu rozřezat na kousky?” zeptal se hobit podrážděně.
“Což o to, vím že řezat dokážeš,” usmál se poťouchle gnóm, “ale všiml jsem si tvých střevních problémů, a mám strach, aby sis při tom nenadělal do kalhot.” a vyprskl škodolibým smíchem. Ostatní se rozchechtali s ním. Fretka si uraženě odfrkl a rozběhl se dolů ze svahu.
“Tož dosť legrace, máme prácu,” zavelel trpaslík a rozběhl se za hobitem. Po chvilce byli všichni připraveni na svých místech, ukryti kouzlem, před zraky nepřátel. Netrvalo to dlouho a ze západní strany údolí uslyšeli a hlavně ucítili nepřátelskou bandu. Brzy je i spatřili. Pokřivené škaredé bytosti, vysoké jen něco přes sáh, zapáchající na několik stovek sáhů dopředu, navlečené do kůží a kožešin, nebo do zbrojí z tvrzených kůží. Ozbrojeni noži, tesáky, šavlemi a oštěpy, někteří i s luky, tvořili lehkou pěchotu tohoto zlého a zákeřného národa. Postupovali husím pochodem, shrbeni a mžourajíc před ostrým poledním světlem.
“Sakra, asi to nevydržím,” zakňoural slabý hlásek kousek od Arena.
“Ticho, už jsou blízko,” zašeptal seveřan, “co nevydržíš?”
“No, ty křeče, asi se poseru,” zakvílel hobit. Skřeti byli už blízko.
“Vydrž, teď to Fretko neposer,” šeptl muž. V odpověď mu přiletí tlumený zvuk vycházející z vylučovacího ústrojí hobita. Na sněhu se objeví malá hnědá skvrna, z které se line příšerný zápach.
“Promiň,” špitne Fretka.
“U Nordovy prasklé kovadliny,” zaklel mladý barbar. “To hovno smrdí, jak celej skřetí tábor.”
První skřeti se zastavili a zavětřili směrem k místu, kde ze země stoupal proužek teplého vzduchu. Někteří pokračovali dále, ale pár skřetů se přiblížilo až k tomuto úkazu.
“Tu být hovno,” řekl první skřet.
“Malé hovno moc divně smrdět,” řekl druhý skřet.
“Hovno ještě teplé,” pokračoval první skřet.
“Kde být hovno tvořitel?” zeptal se druhý skřet.
“Co tam být, že tak divně smrdět?” zařval třetí skřet, procházejíc okolo s ostatními.
“Hovno,” zvolali první i druhý skřet současně.
“Jít oba do prdel,” zařičel třetí skřet vztekle.
První i druhý skřet se na sebe podívali, pak pokrčili rameny.
“Žádná stopa tady, ani tam,” rozhlížel se první skřet.
“Hovno být z nebe, když nebýt stopa?” podivil se druhý skřet.
Vedle skřetů zapraskal sníh a objevilo se v něm několik malých stop. Kousek od nich se začaly objevovat další větší stopy, mířící proti procházejícím skřetům.
“Co to....?” vykoktal první skřet.
“Stopy bez noh,” zachraptěl vystrašeně druhý skřet.
“Divné, zavolat velitele,” zvolal první skřet a otočil se.
Druhý skřet zachroptěl, z krku mu vytryskla krev a on se bezvládně složil do sněhu. Ve stejném okamžiku se nad ním objevil hobit s dýkami v obou rukách. První skřet zařval leknutím a vztekem. Než stačil tasit zbraň, už u něj stál malý zabiják a svoje dýky mu vrazil do břicha.
Údolím se rozezněl mnohohlasný křik, plný překvapení a vzteku. Skřeti tasili zbraně a rozběhli se k půlčíkovi, který přeskočil škubající se tělo prvního skřeta a dal se na útěk.
Fretka běžel a poskakoval, kličkoval a měnil směr. Kolem hlavy mu prosvištěl oštěp a do ramene se zabodl opeřený černý šíp. Bolestí zavrávoral, ale zůstal na nohou a běžel dál. Z rukávu mu kapala krev a zanechávala na sněhu rudé skvrny. Několik šípů ho přestřelilo a ztratilo se ve sněhu, za sebou uslyšel funění a křupající sníh. Doháněli ho. Noha mu zapadla hluboko do sněhu, už ji nestačil vytáhnout a ztratil rovnováhu. Padal, bílá chladná třpitící se plocha, mu otevřela svou náruč a ještě než zabořil obličej do sněhu, uslyšel za sebou strašlivý řev.
Čekal na smrt, ale ta nepřicházela. Rameno mu škubalo bolestí, tělem mu prostupoval chlad, nemohl dýchat. Zdravou rukou se váhavě zapřel a odvalil se na stranu, podařilo se mu posadit. Až teď začal opět vnímat dění kolem sebe. Několik sáhů za ním stál kněz a zvučným hlasem odříkaval slova modlidby. O kus dál spatřil čaroděje s napřaženou rukou, ze které vylétaly praskající výboje, a podle bolestivého vití skřetů bylo zřejmé, že si našli svůj cíl. Rozhlédl se po bojišti. Kousek od něj vyskakovalo ze zěmě několik tuctů ozubených mečů, které rozsekali jeho nejrychlejší pronásledovatele na kusy. Všude byla krev a části skřetích těl. O kus dál bylo několik vypálených míst, kde silný žár rozpustil sníh až na holou zem, do které se vpíjela krev sežehlých skřetů. Zbylí skřeti se snažili utéct zpět, ale tam je zastavil vysoký muž s obouručákem, který chránil zajaté lidi krčíce se v poutech za ním a zárověň bránil skřetům uniknout. Ještě než se stačili rozmyslet kam uniknout, objevil se mezi nimi trpaslík a rozsekal zbylé skřety na kusy. Pokud se někomu podařilo utéct z dosahu trpaslíkovy zbraně, dohnaly ho kouzla čaroděje, nebo velký havran, který útočil z oblohy a prudkým útokem zobáku rozbil skřetovi hlavu.
Bylo po boji. Žádný skřet nepřežil. Leželi různě rozházení na sněhu, někteří spálení, jiní posekaní zbraněmi. Mezi jejich těly procházel trpaslík a do každého skřeta, který nebyl podle něj dost mrtvý, sekl zbraní. Seveřan rozvazoval zajatce a čaroděj jim ošetřoval rány způsobené pouty a skřetími důtkami. Gnóm odříkaval svatá slova, která hojila půlčíkovo zranění, dokud místo krvácející rány nezůstala jen malá jizva. Potom se všichni shromáždili u osvobozených lidí.
“Tož nakonec to dobře dopadlo,” začal trpaslík. “Eště že sa všeci vrhli na hobita a neporubali tých lidí.”
“Kdo by si pomyslel, že průjem nám změní plány,” svraštil obočí čaroděj. “Balbusi, nemáš nějaký účinný lektvar na tyto obtíže? Nemám rád zbytečné komplikace a myslím že Fretka už byl potrestán.
“Malé hovno a velké problémy,” usmál se kněz. “Máš pravdu, musíme s tím něco udělat, jinak nás dokáže vystopovat i tupý horský obr. Tady máš, vypij to hned, snad to zmírní ty potíže, co na tebe bohové seslali.”
“Bohové?” vyprskl hobit a celý zrudl vztekem. “Já vím žes to byl ty, něco jsi mě dal do jídla.”
“Nedal,” zvedl gnóm ruce v obraném gestu. “Opravdu.”
“Kecáš. Tak přísahej na svýho boha, no?” vyjel na něj Fretka.
“Přísahám při Thalově moci, že jsem ti do jídla nic nedal.” řekl vážným hlasem kněz.
Půlčík vykulil nevěřícně oči. Pak zrudl ještě víc. “P..promiň teda,” vysoukal ze sebe nakonec, sklopil ramena a odšoural se pryč.
“Tož teď si křivo přisahal, všeci sme ťa viděli, jaks mu do poháru něco nalil,” rozčílil se trpaslík, mladý barbar přikývl a zamračil se. “S náma už nikam nepudeš, my s tebó končime,” rozkročil se trpaslík a založil ruce na prsou. Čaroděj si jen povzdechl.
“Můžu k tomu ještě něco dodat?” klidně promluvil gnóm. Trpaslík jen zamručel.
“Sám jsi před chvílí řekl, že jsem mu něco nalil do pití, je to tak?” zeptal se gnóm trpaslíka.
“Jo.” stroze odpověděl Nurfi.
“No a já se celou dobu bavil s Fretkou jen o jídle, a na to jsem taky přísahal, o pití tu nepadlo ani slovo.” teď si ruce založil i kněz. “Hobit se nad sebou třeba zamyslí a chvilku dá pokoj s těma svýma blbostma. A já snad už nejsem křivopřísežník a můžu s váma pokračovat?”
Trpaslík něco zamumlal, zatahal se za vousy a pak si odplivl. “Aby vás Nord do řiti nakopal oba dva,” zabrblal ne zcela vážně a podal gnómovi ruku. “Promiň že jsem ťa obvinil neprávem, tož já na takové řečnické kličky nésu. “ Babus ho poklepal po rameni a Kilian si podruhé povzdechl.
“Takže teď, když je vše v naprostém pořádku, můžeme opět vyrazit,” spustil čaroděj. “Těm lidem jsme pomohli jak nejlépe šlo, mají naše zásoby a jsou mezi nima dva lovci z Forhenhaimu, kteří je dokáží vyvést z hor. Od skřetů si vzali zbraně a nějaké jiné použitelné vybavení, tak snad tu cestu přežijí. My musíme k Obří noze, něco se tam chystá. Arene, co všechno ses dozvěděl?”
“V těch jeskyních je prý velká síla skřetů a skurutů, ale velí jim nějací orci. Skřeti prý často hovořili o Gordulovi a o nějakých obřadech. Není pochyb že je chtěli všechny obětovat tomuto šílenému bohu. S velkým strachem mluvili o nějakém Garub-Harovi, zřejmě šamanovi a jeho zuřivých orcích. Tohle nebude lehká práce.” zvážněl mladý seveřan.
“Tož baže, nebude, ale někdo se vo ně postarat musí, nemožem dopustit aby se ta pakáž rozvalovala po horách a dělala tu bordel.” zaťal ruku v pěst trpaslík.
“Přesně tak, zavolejte někdo toho uraženého hobita ať můžeme vyrazit, nebo nám ti skřeti umřou stářím,” zasmál se gnóm a poslal krátkou modlitbu k Thalovi.

III.

Kdesi v Krynských horách, hluboko pod horou které všichni říkali Obří noha, se rozléhal chodbami a jeskyněmi zvuk skřetích bubnů. V celém jeskyním komplexu hořelo mnoho ohňů a stovky pochodní byly zapáleny. Chodbami se nesl dusot stovek nohou a ze všech stran se ozýval křik rozzuřených skřetů a orků. Všichni běželi do Gordulova chrámu, obrovské jeskyně s mnoha vchody a východy, velkou kamennou sochou a vyvýšeným obětištěm, kde mocný Garub-Har orčí šaman, prováděl krvavé obřady. Dnešní noc měla být krvavou slavností s obětováním mnoha zajatců, ale nějací troufalí blázni vnikli do jeskyně ve snaze zabránit jejímu uskutečnění. Proto se rozezněli bubny a hnaly všechny obyvatele podzemí do chrámu, aby krutě zatočili s vetřelci.
Mocný Garub-Har kráčel dlouhými kroky širokou chodbou, v patách tucet nejsilnějších a nejzuřivějších orků. Právě procházel portálem umístěným mezi nohama sochy Běsnícího boha, když k němu dolétl zvuk boje. Po pár krocích se zastavil na vyvýšené plošině u stropu jeskyně. Z kamenné plošiny vedlo dolů do jeskyně dlouhé hrubě tesané schodiště, které se několikrát stočilo, než zapadlo do podlahy chrámu asi o dvacet stop níže. V obrovské jeskyni zuřila krvavá bitva. Šaman na ni hleděl s narůstajícím vztekem. Nespatřil jak jeho vojáci udolávají vetřelce, ale viděl své děti umírat. Bylo to neuvěřitelné, ale proti jeho stovkám bojovalo pouhých pět nepřátel. Uprostřed jeskyně stál člověk-čaroděj a z rukou mu vyletovaly energetické výboje, nebo ohnivé koule a zabíjeli skřety po desítkách. Zády k němu stál malý gnóm a zvučným hlasem řídil obrovského ještěra, který trhal a zašlapoval další skřety a skuruty. U několika vchodů hořely stěny ohně, nebo magické stěny ozubených mečů, které bránili komukoliv ve vniknutí do chrámu. U dalšího tunelu stál mohutný trpaslík a silnými údery své halapartny sekal příchozí na kusy. Kousek u schodiště bojoval nějaký barbar a zuřivě se oháněl obouručním mečem, pod jehož údery umírali další a další skřeti. Po bojišti, mezi hromadami těl, se objevoval a zase mizel malinký tvor, a pokaždé když se přiblížil k nějakým skřetům, tak z jeho rukou vystřelily drobné čepele a přinesly rychlou smrt jeho soupeřům.
Garub-Har věděl že musí rychle jednat. Proti jeho hordám bojovala sehraná družina, odhodlaná zvítězit nebo zemřít. Vyslovil magickou formuli a ukázal na mladého muže. Kolem něj se roztočil barevný vír, jenž se snažil mladíka pohltit, a rozervat jeho tělo na kusy, ale kromě slabého zajiskření se nic jiného nestalo. Barbar mezitím pozabíjel skřety u schodiště a vzhlédl nahoru a podíval se šamanovy do očí. Pak s zuřivým pokřikem na rtech se rozběhl po schodech. Šaman sprostě zaklel. Nepřátelé na sobě měli magickou ochranu, s tím měl počítat. Ukázal na nepřítele a část jeho nejvěrnějších se rozběhla proti mladíkovi. Setkali se uprostřed schodiště, zuřiví orci se znamením pařátu na hrudi a mladý seveřan opojený barbarskou zuřivostí. První ork sekl po mladíkově hlavě, ten se však přikrčil a rozpáral soupeře od rozkroku až k hlavě. Na schodiště vytryskl proud krve a mrtvola se zřítila na podlahu jeskyně. Dva skřeti zaútočili současně, jak jen jim to šířka schodiště dovolovala. První minul a přišel o nohu, druhý srazil svou sekyru s mečem barbara. Jednonohý ork strašlivě zařval a zakousl se člověkovi do nohy. Barbar odrazil nepřátelský výpad a rozpáral orkovi břicho a krátkým sekem uťal hlavu kousajícího orka. Už však nestačil zablokovat ránu posledního zuřivce, jehož sekera se mu zakousla do ramene rozsekla maso i kost. Ork výtězně zařval a vyrval sekyru z rány. Muž zachroptěl a klesl na kolena, z rány vytryskla krev na všechny strany. V tom se celé schodiště zatřáslo pod náporem ohromné síly a barbara zahalila zlatá záře. Ork zaváhal a přivřel oči. Když se světlo rozplynulo, vyskočil člověk na nohy a mohutným sekem rozsekl překvapeného protivníka v půli. Poté zatočil mečem nad hlavou, a s bojovým křikem se znovu rozběhl po schodech.
Šaman zuřil. Zatímco jeho věrní bojovali na schodech sesílal na sebe ochraná zaklínadla, a zavčasu si všiml gnóma, který začal sesílat mocné kouzlo na bojovníka na schodech. Nemohl však přerušit své zaklínání a proto se jen vztekle šklebil. Teď však byl připraven. Namířil prstem na přibíhajícího nepřítele a vyslovil zakletí. Barbar znehybněl asi tři sáhy před šamanem. Namířil obě ruce na gnóma a pronesl několik magických slov. Kolem kněze to zajiskřilo a jakoby se kolem něj ztratila magie. Několik orků sekalo do zparalizovaného barbara ale vždy než ho mohli udolat, mocná magie ho vyléčila. Garub-Har se zlomyslně usmál, přesně tohle očekával. Ukázal prstem na gnóma a přivolal temnou magii. Ještě než čaroděj stačil na kněze načarovat nové ochrané kouzlo, rozprostřela se kolem nich temnota a ze země vyrazily obrovské přízračné spóry obrovských hub, ze kterých se vyvalila jedovatá oblaka a vytryskla z nich sprška kyselinových výparů. Když temnota pominula, ležel kněz nehnutě na zemi a čaroděj se potácel, zle zraněn. Šaman věděl že nemá ještě vyhráno. Jeho zuřivci sice už rozsekali mladého barbara, a ten teď ležel bezvládně na schodech, a rozběhli se dobít čaroděje, pořád tu však ještě byli trpaslík a ten malý tvor, který se teď mihnul kolem čaroděje a běžel nebojácně vstříc jeho šestici zabijáků. V chrámu už boj pomalu ustával, skoro všichni skřeti a skuruti byli pobiti. Šaman nelenil a začal povolávat temné síly.
U schodů se srazili orci s malým tvorem. Teď bylo zřejmé že je to hobit. Než ho však mohli jejich zbraně zasáhnout, švihl rukama, udělal přemet mezi orky, podběhl pod prvním a hbitě uhnul dalším výpadům. Jeden ork zařval, chytil se za obličej, z očí mu vytryskly pramínky krve. Ten pod kterým půlčík podběhl se chytil za slabiny, bolestivě zavyl a skácel se na zem. Ostatní na něj zuřivě doráželi. Vedle čaroděje, který vypil lektvar a jeho zranění se náhle zahojila, se objevil v oblaku prachu bledý muž v černém plášti. Vycenil dva špičaté zuby a vrhl se na čaroděje. Ten zděšeně vykřikl a zpražil ho proudem energie, které se však upír vyhnul, a zakousnul se kouzelníkovi do krku. Hobit přeťal šlachy dalšího orka, který se skácel k zemi, když v tom se na něj snesla obrovská ruka, jenž ho hrubě srazila k zemi a začala ho mačkat ohromnou silou. Upír povalil svou krvácející oběť na zem, když mu halapartna uťala hlavu. Trpaslík přeskočil rozpadající se tělo upíra a zaútočil na zbývající orky. Zazvonily zbraně, vytryskla krev, někdo vykřikl bolestí. Trpaslík se prohnal mezi nepřáteli, jako přízrak a zaútočil na obrovskou ruku drtící jeho přítele. Zbraň však nedokázala ruce ublížit. Půlčík byl bledý, už jen tiše chroptěl, na rtech se mu objevila krev. Trpaslík strašlivě zařval a vrhl se ke schodům. Na schodech ho srazila na kolena ohnivá koule. Oheň se rozletěl na všechny strany, trpaslík zavrávoral, ale pokračoval dál. Uprostřed schodiště ho zasáhlo temné kouzlo, cítil jak ho opouští síla, jak se mu otevírají staré i nové rány a ze všech se řine krev. Sáhl za opasek, vytáhl malý flakónek a rychle ho vypil. A zmizel. Garub-Har zaklel. Kouzlo které mělo trpaslíka zabít se rozplynulo v prostoru, neboť nenašlo svůj cíl. Šaman znejistěl, zůstal tu sám a někde poblíž se pohyboval neviditelný trpaslík. Byl sice těžce zraněn, ale v boji nablízko měl pořád převahu. Vztáhl ruce a ukázal na schodiště. To vzplálo magickým ohněm. Teď se k němu už trpaslík nemohl dostat, stačilo ho jen najít. Vyřkl zaklínadlo a jeho zrak se stal mnohonásobně ostřejším, ale trpaslík nikde. Šaman upíral zrak do ohně, pozorně se rozhlížel, ruce připravené k seslání ničivého kouzla.
Závan vzduchu, tiché syknutí a za šamanem se objevil zkrvavený trpaslík s napřaženou zbraní. Krk Garub-Hara se zalil krví, z úst mocného šamana vyšlo jen bublavé chrčení. Ještě než bezvládné tělo Gordulova služebníka dopadlo na zkrvavenou zem, jeho hlava se už kutálela po schodišti, kde ji spalovaly vlastní plameny.
Trpaslík padl na kolena. Slyšel sténat raněné. Viděl umírat přátele. Cítil smrt....


............................................


Trpaslík zachroptěl, otevřel oči a posadil se. Oheň v krbu už dohasínal, z místnosti se pomalu vytrácelo teplo. Po trpaslíkově tváři, však přesto stékaly kapky potu, oči horečnatě žhnuly. Ztěžka dýchal, jednu ruku si tiskl k srdci, druhou křečovitě svíral přikrývku. Cvíli pozoroval skomírající plameny, pak pomalu sklouzl z postele a vrávoravou chůzí došel k velké truhle. Zvedl víko a zahleděl se na nejasné obrysy věcí v ní. Pak vytáhl několik kusů oblečení, těžké boty, kusy staré zbroje a sebral drátěnou košili, která sklouzla z truhly na zem. Začal se pomalu oblékat. Trvalo mu to déle než si myslel a stálo ho to mnoho sil, ale nakonec stál v tmavé místnosti dokonale ustrojen.
Pak došel ke stěně a lehce na ni zatlačil. Kamenná stěna se bezhlučně otevřela a do místnosti pronikla namodralá záře. Ve výklenku na podstavci tam stála mistrovsky vyrobená zbraň. Rukojeť halapartny byla zdobená starobylými trpasličími runami a nepřirozeně ostrá ozubená čepel zářila namodralou magickou září. Mozolnatá a vrásčitá ruka se opatrně dotkla rukojeti, přejela zlehka po prastarém písmu, jako by ji laskala a pak si ji trpaslík přehodil přes rameno a pomalu odešel z místnosti.
Prošel několika chodbami a sály vytvořených trpasličím umem a vytrvalostí. Míjel sochy trpaslíků, ryté obrazy ve stěnách a jiná věhlasná díla. Potkával stráže, bdící na hlídce, kteří ho zdravili. Nikomu a ničemu však nevěnoval pozornost. Zastavil se až před vnější branou. Za ní už byly jen hory a sníh. Na stráži zde byli dva trpaslíci, oba mu pokynuli a mladší z nich mu vyšel vstříc. Starý trpaslík ho pozoroval, hleděl mu do očí. Byla to jen náhoda, nebo Nordův záměr? Mladý trpaslík byl jeho vnukem. Nebylo mu víc jak padesát, teprve nedávno mu dorostl vous až k pasu a stal se dospělým.
“Zdravím ťa Nurfi, synu Orginův,” pozdravil ho vnuk zvesela. “Teprve za hodinu bude svitat, není to brzo na procházku?”
“Hurdune, synu Belranův,” opětoval mu pozdrav Nurfi. “Myslím že je čas,” odvětil tiše.
Mladý trpaslík zvážněl, znehybněl. Cvíli stáli proti sobě, jen si hleděli do očí, pak starý trpaslík napřáhl k Hurdunovi ruku s halapartnou.
“Ale.....to nemůžu,” vykoktal ze sebe mladý trpaslík.
“Už ju nebudu potřebovat, až jí budeš hoden je tvá,” řekl Nurfi a vložil ji do rukou druhého trpaslíka.
Hurdun poklekl, držíce zbraň v obou rukách a sklonil hlavu. Starý trpaslík mu položil ruku na hlavu a na malý okamžik sevřel jeho vlasy ve své pěsti. Pak prošel branou a ztratil se v tmavé noci.

V horách zuřila bouře. Záplava sněhových vloček se sypala z oblohy a silný vítr je rozháněl na všechny strany. Ačkoliv byl den, bylo vidět jen na pár sáhů, temné mraky zahalily celou oblohu a slunce se už několik hodin neukázalo. Všichni obyvatelé hor dobře znali nebezpečí sněhové bouře, a proto byli všichni zalezlí ve svých norách, slujích, doupatech a obydlích. Jen šílenec, nebo ten, kdo se smířil se smrtí se mohl v tuto dobu vydat do hor.
Starý trpaslík nebyl šílený. Byl vyrovnaný a odhodlaný. Někoho hledal a někdo hledal jeho. Musel uspět, tohle byla poslední šance, nemohl zklamat sám sebe, ani své přátele.
Jeho srdce divoce bilo, už nemohl popadnout dech, nohy mu vypověděli službu. Ztěžka dosedl do sněhu. Vichřice ho zasypávala návaly sněhu. Z úst mu vycházelo jen přerývavé chrčení, zmocňoval se ho chlad.
Viděl světlo, mračna se rozplynula a vítr ustal. Slyšel křupání sněhu, pod několika páry bot. Cítil silné ruce, které mu pomohli vstát.
Přišli. Hleděl jim do tváře. Čaroděj Kilian, gnóm Balbus, Aren z barbarského lidu a malý hobit přezdívaný Fretka.
“Odpusťte,” zachroptěl trpaslík. Jeho přátelé mu stiskli ruce.
“Není co odpouštět, Nurfi synu Orginův,” pravil klidně čaroděj a ostatní souhlasně přikývli.
Trpaslík naposledy vydechl a otevřel oči. Spatřil smrt. A usmál se.


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Příběhy z Krynských hor
PostPosted: 16:22 31. Jan 2009 
Offline
Měšťan
User avatar
 Profile

Joined: 10:46 21. Mar 2008
Posts: 297
Location: Morava
//oblíbená trpasličí cestovní píseň

autor: Marlina dcera Norchova, bardka z Khar-Durnu
název: Trpaslíci, vládci hor ( Khar-Durnské písně, svazek první )


Zuří bouře,
v horách mrzne,
skřet je v díře,
strachy zmrzlé.

Nebojí se lavin sněhu,
ani bouře, nebo ledu,
on se bojí, na mou věru,
nás, trpaslíků z Khar-Durnu.

Hejá, hejá, mocný Nord,
trpasličích králů lord.

Trpaslíci páni hor,
dohlížajú na zákon,
a kdo temné pikle kuje,
ten odplatu zasluhuje.

Skřet, ork či obr hlupák,
trpaslík je srovná stokrát,
zasluhujú hlavu ztratit,
když sa chcú do hor vrátit.

Hejá, hejá, mocný Nord,
trpasličích králů lord.


Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Post new topic Reply to topic  [ 2 posts ] 

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 4 guests


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits