Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 23:41 28. Mar 2024

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Post new topic Reply to topic  [ 10 posts ] 
Author Message
 Post subject: Děti noci
PostPosted: 17:24 09. Nov 2009 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Do místnosti přijde postava zahalená v černém plášti a kápy. Klidně přijde k věšáku a rozepne plášť, který i s kapucí odkládá. „To byl zase lov“ Poví si pro sebe a sundavá si opatrně kožené rukavice, které hodí na vedleší stolek. Rukavice mírně zajiskřili, ale on si toho ani nevšiml. „Musim se příště líp vybavit“ Odepíná kožený pás lahviček a ampulí co mě přes rameno a pečlivě ho narovná na stůl. Potom se opře o stolek a unaveně svěsí hlavu. Chvilku takhle stojí až pak si jednou rukou prohrábne mokré vlasy. Narovná se a jde pomalu k psacímu stolku. Pomalu dosedne na židli a zapálí svíci. Na chvilku se opře a zamyslí se. Pak vezme brk, namočí ho a pečlivě oklepe o okraj kalamáře a začne krasopisně psát.

Hledání pruhovaných kůží

Už poněkolikáté jsem vyrazil na povrch pro kůže, které chtěla kněžka. Ty zatracený pruhy jsem nikde nemohl najít až potom na severu v horách. „nesnášim to místo“ pomyslí si. Hory jsou daleko od všech povrchňanských měst, ale i přesto se mi podařilo narazit na několik lovců. Většinou jsem je jen obešel. Nebyl jsem tam na lovu otroků, jen by mě to zdržovalo. Ale jeden mi nedal. U ohniště u jakési věže stál nějaký válečník v brnění. Neměl na sobě žádný kožich, ani plášť. Vůbec nechápu jak někteří lovci přemýšlejí. Šel jsem tedy zjistit co tam dělá. Zahalil jsem se proto pořádně do pláště a zakryl obličej co to šlo. Naštěstí padal sníh hustě takže měsíc nebyl vůbec vidět a poznat mě v kapuci mohl jen těžko.

Urlraen: Zdravím tě. Co tu pohledáváš?
Válečník: Dob... dobrý den *klepe se* čekám tu na přítele.
Urlraen: Nevypadáš, že bys tu lovil často. *podává mu deku* Na vem si jí.
Válečník: Díky *pokýve hlavou*
Urlraen: *jde pomalu k ohništi* Kde to tě tady nechal takhle čekat? *rozdělává oheň*
Válečník: Šel na jih k pevnosti orků, měl jsem tu raději počkat.
Urlraen: No to jste vy dva moc nedomysleli, odpočiň si tu dojdu zjistit co se děje.

Válečník pokýval a zachumlal se do deky co nejblíž k ohni, kde pomalu usnul. Vydal jsem se na průzkum k orkům. V jejich táboře jich bylo plno. Nikoho jsem tam neviděl. Nejspíš jeho kamarád byl stejnej zelenáč jako ten u ohně. Vrátil jsem se pomalu k ohni. Cestou jsem nikoho neviděl a nikdo neviděl mě. Pomalu jsem se připlížil k spícímu muži a začal důkladněji prohlížet výbavu. Když tu najedou sebou škubnul rukou po meči co měl po boku. Nečekal jsem ani vteřinu a botou mu přišlápnul krk. Probral se ze spánku a chytl mě za nohu, aby se mohl nadechnout.

Urlraen: Nic nebude ty pse! *zabral víc do nohy a zakroutil s ní*
Válečník: *zachrčel* Co se to děje?
Urlraen: Kde je ten druhej?! Nikoho jsem tam neviděl!
Válečník: *zalapal po dechu* Šel tam... přísahám
Urlraen: *prohlíží si ho* Kde máš prachy? Ukaž na ně pomalu!
Válečník: *opatrně ukazuje rukou k opasku*
Urlraen: *rychle se sehne a sebere je, pak se narovná* Máš štěstí, že tu nejsem na lovu otroků! Rozumíš, štěstí! Příště už to může být úplně jinak.
Válečník: *mlčky zakýval souhlasně hlavou*
Drow zažhne očima a okolo se rozprostře neprostupná tma. Pak už jen jdou slyšet rychle se vzdalující kroky ve sněhu.


Odloží brk zpátky a zfoukne svíčku. Zvedne se ze židle a odchází z místnosti.

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 12:06 23. Jan 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Lov otroků

„Za chvilku vyrážíme. Připrav se!“ zavelel jeden z drowů. „Už se těšim, až někoho chytnem“ zasmál se lučišník. „Připrav se a pamatuj, chci je živý! Takže žádný výstřelky jasné? Nic se nesmí podcenit.“ Zpražil ho drow v kápi. Lučišník naštvaně kývnul a ventiloval to hlasitým brnknutím na tětivu. Ostatní si toho nevšímali připravovali se na lov. Swiftnebirn, kouzelník dolistovával poslední stránky knihy a souhlasně kýval. Velký černý skřet si spokojeně prohlížel meč a hrabal v batohu a konečně drow v kápi si počítal lektvary v opasku a utahoval řemeny na zbroji. „Já jsem připraven.“ ozve se lučišník a rozhlédne se po ostatních. Kouzelník jen mlčky kývne a zavře knihu. Černý skřet zpozorní a hodí batoh na záda „já taky“ ozve se. Drow v kápi souhlasně pokýve „tak jdeme“ zavelí.
Družina vychází pomalu z Hagolu a míří k písečným dolům. Vede je postava v kápi, kousek za ním jde veliký černý skřet a vzadu drowí lučišník s mágem, který občas popoběhne, aby neztratil tempo.

Nedaleko stojí skupinka čtyř koboldů, která se jen tak poflakuje u ohně a vykládá. Když tu v dálce se začnou rýsovat siluety skupiny čtyř lovců. Jeden z koboldů ukáže směrem na přicházející skupinku. Ta se zastaví a chvilku je pozoruje. Druhý kobold se začne opatrně přibližovat se zvednutým štítem, když tu najednou prosviští šíp a trefí ukazujícího kobolda do hlavy. Ten se zvukem cvaknutí zubů odletěl asi sáh dozadu k ohni. Ostatní tři se na sebe podívali s hrůzou v očích, ale už bylo pozdě rozzuřený skřet už běžel jejich směrem. Dali se na útěk, ale jeden z nich byl příliš blízko a nestihl to. Skřetův meč mu projel břichem od spoda nahoru a zvedl ho do vzduchu. Skřet bez emocí tělo švihem meče odmrštil za sebe, nacož plynule navázal drow v kápi a přeskočil ho při pronásledování zbylých dvou. Koboldi utíkali jak nejrychleji mohli, ale jejich malé nohy jim nebyly nic platné proti rychlému drowovi. Ten je doběhl a běžel chvilku vedle jednoho. Kobold ve strachu z drowa zpanikařil, zakopnul o hromádku kamení ze stropu jeskyně. Drow se nad něj postavil, sundal si kapuci, usmál se a začal se k němu naklánět. Kobold kopal nohama v kamení, snažil se dostat dál, ale byla za ním zeď a nebylo kam couvnout. „Baf“ křiknul na kobolda a chytil ho pod krkem. Zvednul ho a schodil ho z hromady. Ten zůstal stát celý vystrašený a zíral na drowa. „Tak padej!“ dupnul drow na zem. Kobold pokýval a začal utíkat. Pak se drow otočil a kývnul na mága. Ten opětoval kývnutí a přiložil ruce k sobě, začal zaříkávat, okolo rukou mu vyšlehlo několik plamenů, kterýmy ukázal jimi na dva prchající koboldy. Najednou v dálce zasvítily plamenem dva body a padly k zemi.
„Konec zábavy, jdeme“ zavelel drow a vyrazili.
Cesta přes doly netrvala dlouho. Skupinka postupovala rychle a bez obtíží. Až dorazili na hranici podtemna a povrchu.
„Pořádně se připravte, pojedeme naostro“ upozornil drow. Všichni si narychlo zkontrolovali výbavu a vystoupili tunelem nahoru.

Byla noc, chladnější než obvykle. Vítr vanul lehounce od západu a přinášel sebou nové, čerstvé vločky sněhu, které se klouzaly vzduchem a třpitily se v měsíčním svitu. Okolní krajině dominovaly zasněžené kopce s zasněženými borovicemi a smrčky. Tu a tam se ozvalo zavytí vlků a chroupání sněhu po probíhajících zajících, liškách a dalších zvířatech. Čerstvý, ledový vzduch zpočátku dráždil při dýchání, ale po čase si na nej všichni zvykli.
Lovci se vydali směrem na Karathu přes Tarten a okolo Ivory svižnějším tempem. Cestou nic zvláštního nepotkali, jen pár zimních vlků, kteří ze strachu utekli. Jakmile dorazili na místo, které si vytyčili, zavelel drow v kápi „Na pozice! Každý ať hlídá jednu stranu.“
Ostatní už věděli co dělat tak se automaticky rozestavěli a skryli. Jen velící drow zůstal stát na cestě nechráněn kouzly a čekal až někdo půjde. Ani ne po deseti minutách se ze směru od Karathy objevil bojovník v destičkové zbroji s mečem. Pomalu se blížil až k drowovi na cestě. Ostatní čekali na povel.

Bojovník: 'rozhlédne se' Děje se něco pane? Proč tu tak stojíte?
Urlraen: 'pomalu si k němu začne vykračovat' Dobrý večer pane, hledám tu jednoho muže.
Bojovník: A jak vypadá? Třeba vám pomůžu.
Urlraen: Sám nevím.


Drow přijde až k němu. Dívá se spíš k nohám, aby mu nešlo vidět do obličeje. Potom pomalu zvedne hlavu a sundá si pomalu kápi. Bojovník na chvilku strne strachem. Pak rychle sáhne po meči, ale drow to čekal a okamžitě po něm vystartuje. Chytl mu rukou jeho ruku co sahala po meči, podíval se na něj a zkřivil obličej do zlého úsměvu. Okamžitě po tom následovala rána loktem bojovníkovi do tváře. Ten zkřivil obličej bolestí, zakymácel se a začal padat dozadu na zem. Drow jen odstoupil, aby uvolnil zorné pole lučišníkovi na stromě a sledoval jak se bojovník pomalu kácel k zemi. Ozval se tupý zvuk pádu spojený s řinčením kovových destiček zbroje. Potom se drow rozhlédl a zavolal „Skřete přivaž ho ke stromu“. Ze tmy se ozvalo „Ano pane!“ a vynořil se z neviditelnosti obrovitý černý skřet. Začal ho přivazovat ke stromu. Drow udělal pár gest ostatním a šel se ukrýt. Jakmile byla oběť dobře přivázána, propleskl jí skřet, aby se probrala a odešel se ukrýt.
Bojovník jen opatrně zvedl hlavu a zkřivil obličej bolestí. Zasténal a zjistil, že přivázán ke stromu. Párkrát sebou škubnul, ale bylo to marné provaz byl silný a byl dobře přivázán. Svěsil hlavu a čekal co se bude dít.
Zhruba po čtvrt hodině vyšla z téhož směru od Karathy mladá žena opět ve zbroji. Vedla sebou mulu s nákladem. Ale v tom samém okamžiku se ze směru od Ivory objevil muž v kožené zbroji táhnoucí obrovký pytel nákladu. Lučišník na stromě ho zpozoroval a hvízdl. Žena se zarazila a podívala se nahoru na strom. „Co se to tu sakra...“ nestihla dopovědět. Kouzelník jí lapil svíracím kouzlem, které jí znemožnilo se hýbat. Jakmile to zahlédl muž jdoucí z Ivory začal se pomalu otáčet, ale byl příliš chamtivý a nechtěl upustit pytel nákladu co měl takže mu lučišník prostřelil kolena a škřet ho bez problémů došel. „Nechte mě, já jsem jen...“ pověděl muž, ale přerušila ho rána jílcem do hlavy. Upadl do bezvědomí. Drow s kouzelníkem zatím došli k ženě co stála zastavená kouzlem. „Vy parchanti! Puste mě!“ křikla. Drow si jí prohlédl. „Berem všechny.“ zavelel, otočil se a začal odcházet. Žena se na něj tázavě podívala a pak dozadu na skřeta co nesl už jedno tělo na rameni. Naprázdno polkla a dostala ránu mečem, která ji omráčila. Lovci pobrali kořist a vydali se zpět do podtemna.

„Tady dva necháme, musíme nechat nakrmit hákovce.“ zastavil skupinu drow. Skřet kývnu a shodil z ramen dva muže. Zvedl ženu, kterou zdržel za opasek a ukázal jí drowovi. „Tuhle taky pane?“ zeptal se ho. „Shoď jí taky zjistíme koho tu necháme a koho vezmeme sebou“ odvětil drow a rozhlížel se spokojeně po své „domovině“.

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 23:56 19. Feb 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Jedni z mnoha

Vetrné vršky noc okolo půlnoci.
Image

Nebe bylo zatažené. V dálce byl vidět občas blesk, ale zatím nepršelo. Vzduch byl, ale už těžký a malá zvěr a ptáci se už dávno schovali. Panovalo téměř bezvětří na to, že se blížila bouřka. Na kopci východně od jeskyně se poflakují dva zlobři.
Jeden najednou něco zbystří a strčí do druhého. Pak ukáže směrem dolů na jih do trávy. Druhý chvilku mžourá do tmy, ale pak cosi zahlédne. Vypadá to jakoby někdo neuvěřitelně rychle běžel vysokou trávou, ale nic nešlo vidět. Ze tmy se ozývaly rychlé, měkké kroky a šustení trávy. Pak se tvor zastavil. Oba zlobři zpozorněli a najednou mezi ně vešel třetí, modrý a potetovaný zlobr s kusem klacku jako holí. Nakrčil čelo a provedl holí dvě otočky stranou. Ta se rozzářila a začala svítit jasným bílým světlem. Podal ji jednomu z dvou předchozích zlobrů a ukázal na místo zastavení v trávě. Druhý zlobr kývnul a začal se přibližovat trávou k onu místu.
Když už byl téměr u cíle ozval se směrem z kopce smích. Zlobr mág a jeho druh na kopci se rychle otočili a spatřili rudě zářící oči ve tmě. Oba ustoupili krok vzad, když tu náhle oči zmizely. Nechápavě se rozhlíželi a zlobr dole cosi křikl. Zlobři na kopci mávly rukou k nim, pak se otočili zpět k místu kde viděli oči. Najednou přišel oslnivý záblesk a zlobr mág padl mrtev na zem s vytrženou ránou na hrudi. Druhý na kopci se lekl, ale nic neviděl. Začal utíkat k zlobru dole, mával výhružně rukama a křičel. Ale než stihl seběhnout kopec, osvítil krajinu další záblesk. Zlobr dole si zakryl oči. Po odkrytí očí se mu jen naskytil pohled na druha na zemi s nepřirozeně otočenou hlavou dozadu a pokřiveným krkem. Rychle se otočil, upustil světelnou hůl a dal se na útěk. Za ním se jen ozýval smých.

Západně od Ivory.
Image

Okolní vzduch byl nasycen vůní listí a stromů nedalekého hvozdu. Na nebi občas proletěl nějaký ten netopýr. Bylo krátce po dešti a zem byla nacucaná vodou. Měsíc osvětloval krajinu kde jen mu to protrhnané mraky dovolily. Celou atmosféru podbarovalo tiché šplouchání potoka.
Na blízkém mostě stály dvě osoby velikosti člověka a mrskaly vesele ocasy ze strany na stranu. Vykládali si s jedním půlčíkem co stál ve větší vzdálenosti od nich. Ale nebyli sami. Někdo je z lesa pozoroval.
Po chvíli klábosení těch tří se objevila směrem od Ivory postava se žhnoucíma očima a koženou helmou. Dva tieflingové se otočili, půlčík se schoval za most a neopatrně se snačil dostat nově příchozímu do zad. Díky tomu, že byla zem mokrá, šel slyšet dobře každý jeho krok.
Urlraen: „Dobrý večer pánové“ Mohu se zeptat co tu děláte?
Tiefling 1: „Dobrej, co asi? Jsme na procházce“ A začal ho obcházet. Utvořil spolu s půlčíkem trojúhelník okolo nově příchozí postavy.
Urlraen: „Chtěl bych vás požádat, abyste si stoupli všichni k sobě.“ Otočil hlavu dozadu na půlčíka „A myslím tím všichni.“
Očividně půlčíka zaskočil, protože si myslel, že se dobře skryl a dal se na ústup k Ivory. Postava vytáhla rychle luk a připravila si šíp.“Tak bude to?“ Dva, už seřazení tieflingové, se začali smát. Postava s lukem se na ně otočila a křikal „Zavřete huby!“ pak se otočila zpět, ale to byl už půlčík na cestě do Ivory. Sklopil už připravený luk a sundal šíp. Vydal se k tieflingům volnějším krokem.
Tiefling 2: „Co chceš?“ Řekl pevně a vystoupil postavě naproti. Ta ho však prudce chytla z límec až to s tieflingem zacloumalo.
Urlraen: „Ještě jednou cekneš a narvu ti ten tvůj ocas do tý tvý nevymáchaný tlamy!“ Pustil ho. Tiefling jen, teď už pokorně kývnul a odstoupil.
Urlraen: „Co to bylo za půlčíka?“
Tiefling 1: „Nevíme, sledoval nás.“
Urlraen: „Tak... Pánové“ Ukáže rukou k větrným vrškům. „Projdeme se, následujte mě prosím.“ Oba kývli a dali se do pohybu.
Urlraen: „Doufám, že se nebudete pokoušet o útěk. Nezkoušejte to, radím vám dobře.“ Když přišli na území zlobrů stalo se něco neočekávaného. Jeden ze zlobrů hodil sekeru na jednoho z tieflingů a trefil ho čepelí přímo mezi rohy, zaznělo jen křupnutí a okamžitě se sesunul na zem. Druhý začal panikařit, proto si únosce stoupnul rychle před něj a zachytil v letu druhou sekeru co mířila na zatím živého tieflinga. Instinktivně jí přehodil do druhé ruky a vrhnul jí zpět majiteli. Tomu nezbývalo nic jiného než po přesně mířeném zásahu do hlavy ulehnout na zem.
Urlraen: „S vámi nic nebude!“ Sehnul se a obral mrtvého o měčec. Podal přeživšímu lektvar se slovy „Vypij tohle, to tě postaví na nohy“ A poplácal ho po zádech. Potom se otočil a kvapně se vrátil k říčce.
Před mostem stál jakýsi válečník a půlčík co utekl. Ze zadu se blížil tiefling s druhem na zádech. Na něj ukázal půlčík rukou „To jsou jeho služebníci, musíme si dát pozor.“
Válečník souhlasně kývnul hlavou a vydal se k tieflingovi. Pak se oba zastavili a pozorovali ho. Když tiefling pomalu přešel válečník dodal „Proč by je zabíjel?“ Na to půlčík odvětil „Byl to určitě drow, tohle dělají. Neváží si ničeho a nic jim není svaté.“ Válečník se ušklíbnul a nasadil si helmu. Pak se společně vydali směrem do zlobřího území.
Zhruba po deseti krocích se ozval kovový zvuk a někdo chytl válečníka pod krkem a přiložil mu na krk jeho vlastní meč.
Urlraen: „Ještě krok a tady kámoš bude o hlavu kratší!“ Zařval výhružně drow, který odzbrojil válečníka a kryl se jeho tělem.
Půlčík: „Jen klid.“ Začal sahat po šipce u pasu.
Drow si toho nemohl nevšimnout a proto reagoval rychle. Piruletou se protočil před válečníka. Při točení odhodil rotací meč daleko do trávy. V rotaci udeřil půlčíka druhou, volnou rukou do obličeje. Ten se zamotal, válečník se mezitím přikrčil k běhu pro svůj meč. Ale to se už chystal drow ukončit souboj. V další navazující otočce vykopl obě nohy a ruce stranou jakoby chtěl udělat horizontální hvězdu, to v rotaci znásobilo sílu výkopu. Vrávorající půlčík doslova odletěl do trávy po prudkém zásahu pěsti do hrudníku. Válečník v rozběhu měl směr proti rotaci, takže se rychlost rotace a jeho protipohyb sečetly. Zvuk helmice a ve zlomku sekundy následující potom hrudních plátu se zajiskřením elektřiny a těžkým heknutím ho srovnalo do přímé polohy. V té příliš dlouho nestrval, protože jeho poloha jen usnadnila drowovi ukončující ránu lokem do helmy. Otvorem z helmy vystříkla krev a válečník se okamžitě složil s zařinčením na zem.
Drow zůstal v pokrčeném stavu, do kterého dopadl po ráně loktem. Klidně se po dvou obětech rozhledl a urovnal si plášť. „Amatéři“ Kopl do sebe lektvar, jeho brnění zapraskalo ve švech a pobral je oba na ramena.

V hlubinách podtemna v jeskyni zombií.
Image

Jeskyně byla místy silně porostlá zvláštním druhem hub. Ty trousily do vzduchu okolo nazelenalé vytrusy, které dráždily při hlubších nádeších a lehce mlžily pohled. Tyhle výtrusy však doslova vábily zombie, které se na houbách přiživovali, když zrovna nehodovali na neopatrných dobrodruzích.
Uprostřed prvního patra se ve velké místnosti s vyvýšeným oltářem obloženým kostmi po stranách tyčí čtyři sloupy s kovovými očky nahoře na řetězy. Pod sloupy leží hromádky kostí od těch co zde byli mučeni.
Drowka do zombií, když vchází drow s dvěma těly na ramenou. Švihne těla před sebe na zem. A ukloní se.
Urlraen: „Vendui. Jsem rád, že tu nejsem sám. Prosím přijměte moji nabídku a pobavte se se mnou na těchto dvou povrchňanech.“
Drowka s nalíčenými modrými rty okamžitě s úsměvem a jiskřičkou v očích kývla. Oba se vydali do oběťní místnosti. Postříleli okolní zombie a těla položili na vyvýšení oltář. Drow se sehnul k válečníkovi a jednou rukou odspoda mu sundal helmu, kterou pak odhodil dolů z oltáře. Propleskl zakrvácený válečníkův obličej „Prober se, už jsme doma!“ dodal pobaveně. Válečník pomalu zamrkal očima a zakašlal. Potom odplivl krev na stranu. Pokusil se posadit, ale měl nejspíš zlomených pár žeber, tak se mu to nepovedlo. „No tak, klidně si sedni. Nejdřív si promluvíme.“ Uklidňoval ho drow. Válečník se na něj nenávistně podíval, ale to už ho chytl drow pod ramenem a posadil ho.
Urlraen: „Máš štěstí, že mám dneska dobrou náladu.“ Sehnul se k němu a prohlédnul si ho.
Urlraen: „Míšenec, vypadá to na půlelfa.“ Oznámil drowce za sebou.
Válečník: „Jsi docela bystrej.“ Doplnil ho držíc za bok.
Urlraen: „Za to vy moc ne. Byli jste jen vy dva?“ Odvětí mu s úsměvem.
Válečník: „Co myslíš?“
Urlraen: Nohou mu zatlačil na hrudník, až válečník zařval bolestí. „Být tebou moc tady neřvu.“ Ukáže dokola rukou. „Všude tady jsou zombie a jsou opravdu hladové.“ Kývne na Sinkachu. „Můžeš mu sundat kalhoty?“
Sinkacha: „S radostí.“ Usměje se. Válečník začal přeskakovat pohledy z jednoho na druhého. V očích měl strach a vytřeseným hlasem vykoktal „Co... Co se mnou chcete dělat?“
Urlraen: „Drsný válečníky nemá nikdo rád. Víš proč?“
Válečník: „N ne?“ Odpověděl a sledoval jak mu drowka odepíná pláty na nohou.
Urlraen: „Protože se s nima nedá normálně bavit. Melou si pořád tu svojí a zbytečně mě okrádají o čas.“
Kývnul na drowku a sehnul se pro něj. Pomalu ho dovlekl z oltáře k jednomu ze sloupů. Protáhl oky nahoře řetěz a přicvaknul mu pouta. Potom se vší silou opřel a vytáhl ho za ruce asi čtvrt metru nad zem. Válečník zaskřípal zuby, když ho natahoval a už to vypadalo, že omdlí, ale nakonec slabost překonal a začal zírat tupě před sebe.
Urlraen: „Je tvůj, zatím si s ním pohraj jak chceš.“
Sinkacha: „Díky, pustím se do něj!“
Drow vyšel opět nahoru na oltář pro druhé tělo...

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 18:14 26. Mar 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Služba kněžkám // děkuji marii za svojí verzi příběhu :)

Na tváři se jí objeví rozverný úsměv. „Ne ,ne pane hostinský, už mě na nic dobrého nenalákáte, za chvíli bude svítat a já mám v plánu první paprsky slunce přivítat u Ivorského jezírka“ Miawill pobaveně sleduje hostinského v Doubkově, snažícího se ji vnutit ještě kousek svého vyhlášeného kančího na smetaně. „Navíc mam pupík naditý k prasknutí!“ Odtuší Mia a s veselým zamáváním odbíhá z hostince.
Venku se nadechne čerstvého vzduchu, usměje se. Zvedne oči k východu, kde to vypadá, že se co nevidět objeví první paprsky. Uhladí si těsně přiléhající šaty, upraví svůj nový klobouk a vydává se celkem svižným tempem směrem k Ivory.
V lese kousek od Doubkova zamumlá něco ve svém rodném jazyce a pomocí gest a slov sešle na sebe několik ochranných kouzel. Znovu se vydává na cestu, rychle utíká skryta kolem skřetů a s úmyslem proběhnout neviděna, k území vlků. Jaké však bylo její překvapení, když na místo silné smečky, narazila na rozervaná těla, válejících se v kalužích krve pod vzrostlými korunami stromů.
"Ach“ unikne jí poděšený povzdech "který neznaboh mohl tohle udělat?!“ dívá se na ubité vlky. Oči se jí zastaví na páru vlků, kteří se marně snaží postavit se na nohy.

Nedaleko od místa masakru vlků

Tři osoby si vykračují směrem do dolů. Vlci obývající toto uzemí, byli zmasakrováni a jejich rozsekaná těla se válela bez řádu všude okolo. Největší ze siluet jakoby čistila kosu a stála vzadu společně s lučišníkem. Ve předu se zhluboka nadechla postava beze zbraně.
Urlraen: „Tak dnes to byl podařený výlet.“ Poplácá si vak s bylinkami.
Jalamyn: „Jo, jen ten mrzák nám nemusel utýct.“ Dodal lučistník.
Urlraen: „To byla nicka, ten mě nezajímá a nezapomeň, že pokud mi nedoneseš něco pěkného, podám si tebe.“ Klidně si utahuje rukavice.
Lučišník zmlkne a pak se otočí na muže s kosou.
Jalamyn: „Příště půjdeš se mnou. A přestaň s tím rozčiluje mě to!“ Ukáže na kosu.
Vorenus: „Ano pane!“ Zahodí hadr a položí si kosu na rameno.
Postava vepředu se jako uchechtne a pak dá rukou povel k postupu.

"Chudáci“ projede jí hlavou a z rukou ji vyšlehne blesk, který ukončí jejich trápení.

Sotva ujdou několik metrů ozářil bleskem okolé elektrický výboj, který donutil naši trojici zakrýt si oči. Všichni se začali rychle rozhlížet, ale nikdo ani na minutku nezaváhat a začali dělat na co byli vycvičeni. Lučišník začal kouzlit jakési kouzlo, skřet se připravil do bojového postoje a velící drow sáhl po opasku a rychle do sebe nalil narůžovělý lektvar, který odšpuntoval palcem. Začnou se rozhlížet až lučíšník ukáže na jakousi osobu skrčenou v dálce u vlků. „Střílej!“ Křikl drow a dal se do sprintu za osobou. Lučišník vypálil první dávku šípů.

Ze zamyšlení nad smutným osudem šelem jí probere náhlé prosvištění šípu u její hlavy, prudce se otočí, odkud přichází nebezpečí a v dálce uvidí pár postav, které míří směrem k ní, jedna z nich se přibližuje o mnoho rychleji než ostatní. Přestane dumat nad vlky, otočí se na patě a snaží se co nejrychleji zmizet mezi stromy po stezce k mostu přes propast. V divokém úprku si ani nevšimla, že ji klobouk spadl kdo ví kam, vpřed ji ženou rychle se blížící kroky a prudké rychlé, pravidelné oddechování neznáme postavy. Brzo si uvědomí že nedokáže uniknout, kroky už jsou slyšet skoro u ní, prudce se zastaví ve snaze zaútočit magii. Avšak v tu chvíli se už blížila další dávka šípů.
Prudká bolest v boku a téměř ve stejném okamžiku ve stehně, ji zcela ochromí a zhroutí se do mechu. Ještě si stačí uvědomit skok neznámého přes její tělo a další a další bolest ji zbaví vědomí.

„Ještě žije! Pěkná rána Jalamyne, aspoň k něčemu seš dobrej. Vorene vem jí a pospíšíme si do Charaxssu.“ Rozhodnul drow. „Ano pane!“ Křikl oplechovaný muž a sehnul se pro oběť.

Bolest rozlévající se po celém těle, pocit tlaku něčeho tvrdého do břicha a náhlý pocit nevolnosti ji donutí probrat se k vědomí. Rukama se snaží vzepřít, ale její snaha vyjde naprázdno. Nejasně zjišťuje, že visí hlavou dolů, přehozená přes něčí rameno. Nevolnost zvítězí a vyhlášené kančí na smetaně se rozstříkne po něčích zádech a nohách. Ozve se velice nevrlé zavrčení a neurvalá ruka nacpe Mie do pusy kus zapáchajícího hadru. Nedostatek vzduchu a návaly bolesti ji opět připraví o vědomí.

Slastně se protáhne ve slunečních paprscích, se zavřenýma očima naslouchá šplouchaní vody v jezírku a štěbetajícím ptákům, jemný vánek se dotýká tváří a odhalené kůže na rukou.

„Ranhojič! Rychle!“ Křikl v aréně drow. Z okolí se seběhlo několik otroků s obvazy a vodou. „Její život chci, pokud se vám to nepovede, povezete se rovnou za ní.“ Klidně dodal a otroci plni strachu se neodvažovali vydat ani hlásku. Pracovali usilovně a nakonec se oběť podařilo zachránit. Drow se k ní sehnul a začal si jí až teď prohlížet.
Měla zrzavé vlasy a elfí uši, měla však na elfa nezvykle opálenou pokožku, oblek co nosila byl fialovo bílý místy se skvrnami od krve.

Pocity pohody a klidu najednou začnou přerušovat neznámé hlasy a jemný vánek vystřídají doteky rukou. Máchne dlaněmi ve snaze přivolat příjemné pocity zpět, ale hlasy a ruce se stávají velice vtíravými a donutí ji otevřít oči.

Chvíli se zmateně rozhlíží pak se ozve strohý hlas a postavy kolem zmizí. Tvrdá podlaha, chlad, nepřirozené světlo, zvedne hlavu a její oči se setkají s očima naplněnýma chladem, tvrdostí a nepřirozeným světlem.
DROW! Drow, to poznání ji málem přivedlo zpět k mdlobám, strach ji sevřel jak ledový krunýř. Prudce se ji rozbušilo srdce. Chvilku si ji prohlížel a pak pronesl.

Urlraen: „Už se probrala. Máte štěstí!“ Dupnul nohou, aby zaplašil otroky. Ti se rozutekli zpět na svá místa.
Drow: „Tebe si pamatuji z vlčí stezky.Vzpomínáš?“
Miawill: Snaží se zadusit strach svírající její útroby.
Drow: „Tak si to ověříme.“ Vytáhnul dýku a hrubě ji rozřízl nohavici odspodu až ke stehnu. "Vida jizvička zůstala!“ Zasunul dýku zpět a poplácal ji po stehně, ze kterého ji stékal pramínek krve.
Mia zkřivila obličej, potlačujíc neustálý strach. Drow k ní přidřepl a kupodivu celkem jemně ji chytl pod hlavou. „Víš kde jsme?“ pokračoval.
Mia mu pohlédla do tváře „Charaxss?“ tiše odvětila a opatrně se rozhlížela.
Urlraen: „Aréna v Olath Deis elfko.“ Otočil jí hlavu k sobě, a rukou ukázal dokola celou arénu. „Tady zemřelo hodně povrchňanů, spousta z nich byla roztrhána zvěří či někteří zabiti dokonce vlastním přítelem.“ Usmál se. Elfka se zrychlila dech a vystrašeně se na něj podívala. „Ale neboj se moje milá, pro tebe mám něco mnohem lepšího.“ Usmál se, vycenil při tom bílé tesáky a pomalu se narovnal. Elfka začala vystrašeně přeskakovat pohledem z jednoho na druhého. „Bude se ti to líbit.“ Dodal drow jakmile se narovnal hledíc před sebe.
Urlraen: „Téhle se nic nesmí stát, Jalamyne postarej se o ní. Ručíš mi za ní. Omej jí a doveď do doupěte rozkoše, kde se o ní postarají naši otroci.“ Otočil se a odešel.
Jalamyn: „Vorene, seber jí ze země, odvedem jí tam.“ Zavelel lučišník a dali se taktéž na odchod.

Opět se ji zmocnily neurvalé ruce, které ji hrubě táhly někam pryč. Jakákoliv snaha o vymanění přišla vniveč, jen s ní tvrdě zacloumal a ostrým krokem pokračoval ven z arény. Nestíhala mu, nebylo to v jejích silách, několikrát klopýtla, jeho ruce ji vždy hrubě zvedly a popostrčily dopředu. Hlavou se jí honily zmatené myšlenky „Co se mnou bude? Kam mě to sakra vleče?“ Její strach s trochu zmenšil a část nahradila vzrůstající zlost. Snažila se vnímat cestu a zapamatovat si kudy ji vede, bohužel cesty ji přišly chaotické a v jejich spleti se naprosto ztrácela. Po chvilce chůze se přiblížili ke dveřím, dle kterých bylo už z dálky poznat, co se za nimi skrývá. Červena lampa zářila do tmy a pár vyrytých obrázků kolem nenechala nikoho na pochybách k čemu uvnitř dochází.
Strach opět sevřel Miino srdce a ona se snažila za každou cenu zastavit muže, který ji táhl směrem k Doupěti.
Vorenus: „Co je?!“ nevrle se k ní otočil s tváří staženou do zlostné grimasy.
Miawill: „Prosím? Co se mnou bude?“ tiše šeptla.
Vorenus: Na okamžik se v jeho tváři mihla spíše únava, kterou ihned potlačil a na obličeji se mu opět usadil tvrdý výraz. “Neslyšelas? Nic se ti TEĎ nestane a nezdržuj, nemám na tebe celý den!“ Opět ji drsně popadl za paži a nemilosrdně ji strčil za dveře.
Na chvilku zmateně zamrkala a do nosu se ji vedrala vůně vonných tyčinek a pižma. Pohledem přejela místnost, drowka za barovým pultem ji přejela zmateným a posléze silně znechuceným pohledem. Stočila oči na Miin doprovod a tázavě se na něj podíval.

Drowka: „Co tu sakra pohledává tahle špína!“ Zařve na Vorena a začne obcházet bar k němu. Současně se na ně otočí obrovitý černý skřet s velkou dřevěnou pálkou. Bojovník ihned sklopil hlavu.
Drowka: „Nechám tě okamžitě zmrskat!“
Vorenus: „Můj pán, Urlraen Zau'ndar mě sem poslal. Prý budete vědět o co jde.“
Drowka: „Vem si támhle jídlo a něco k pití a zmiz mi z očí!“ Otočila se a odešla.
Vorenus kývl na znamení díků a obě věci strčil Mie do ruky. “Tady máš“ zašklebil se. “Sníš si to v doupátku“ místností zazněl nepříjemný smích.
Mia: „Chtěla bych raději vodu“
Vorenus: „Nemáme“ odpoví suše „Tohle Ti musí stačit“
Znovu ji popadne a postrkuje před sebou do chodby vedoucí někam nahoru.
Mia: „Prosím.“ zatne mu jemné prstíky do předloktí.
Vorenus: Nepřestává ji táhnout k pokojům „Neotravuj!“
Mia: „Prosím.“ tiše hlesne.
Vorenus: Unaveně povzdychne.
Mia: „Prosím pusť mne. Odměním se ti. Mám dost peněz.“ zajíkavě šeptá.
Vorenus: Prudce se zastavil a zadíval se na Miu nic neříkajícím pohledem.
Mia: V očích se jí objeví slzy „Moc, moc prosím. Nechci tady být.‘‘ zvedne k němu svůj jemný obličej.
Vorenus: Prudce se nadechne a náhle s ní nešetrně zatřese „Nemůžu, slyšíš? Prostě nemůžu!“
Už bez řečí ji dovleče až před pokoj, ignorujíc tiché vzlyky a slzy, které ji stékají po tváři. Volnou rukou odhrne zavěs a hrubě strčí Miu dovnitř. „Tvoje doupatko“ sykne ji u ucha a smýkne s ní na postel. Popadne pouta přidělaná řetězem v rohu pokoje a nechá ji je zacvaknout kolem jejích drobných zápěstí. Mia se na něj zděšeně dívá, tváře mokré od slz hrnoucích se jí z očí a snažící se potlačit třesoucí se bradu. Vorenus bez jakéhokoliv náznaku emocí, zkontroluje pevnost pout, prudce se narovná a odchází směrem ven. Ve dveřích se na okamžik zastaví, otočí se k Mie „Nesaháš ji ani po kotníky“ závěs se zavlní a Mia zůstane o samotě. Konečně může dát průchod svému strachu a pocitu bezmoci. Její vzlyky otřásají drobným tělem, než se ocitne v náruči spánku, který ji přinese alespoň na chvíli klid a mír.

Prudce se posadila a rozhlédla okolo. Ne, nic se nezměnilo, vlastně ano. Na komodu nahoru přibylo pár věcí, ale ze svého místa neviděla přesně co nahoru někdo položil.
Pocítila nutkavou potřebu si odskočit. Zavolala „Halooo, je tam někdo? Héééj“ ještě chvíli volala, pak si potichu odfrkla. Za závěsem se nikdo neozval.
Snažila se promnout zapěstí, která už začínala být celá otlačená, něco ji napadlo a poprvé po delší době se pousmála. Zamumlala pár slov, její tělo se začalo zmenšovat a na zádech se objevila drobná křidélka. Pouta sjela z rukou a spadla na zem. Potěšeně vypískla a jala se prolétnout po celé místnosti. Pohled ji sklouzl na komodu a zarazila s v letu. Vyděšeně slétla k zemi v mžiku se proměnila zpět a schoulila se do koutka pokoje. Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, hlavou se ji míhala jedna neutěšená představa za druhou, přesto se nepřestávala utěšovat myšlenkou, že naděje umírá poslední.

V domě se line vůně bylin a vonných tyčinek. Vše je vkusně vyzdobeno do drowího stylu. Okolo se motají prostitutky a hledají nové zákazníky. Na baru se podávají osvěžující nápoje a různé druhy podzemních bylin. Když tu najednou se rozhrne vchodový závěs a vstoupí drow s rudě planoucíma očima a zamíří si to rovnou k starší drowce v křesle.
Urlraen: Kývne hlavou na pozdrav „Urlraen Zau'ndar, je vše připraveno?“
Starší drowka přikývne a mlčky nastaví ruku. Drow vezme vak s penězi u opasku a předá jí je se slovy „Kněžka vzazuje díky.“ Přejede pohledem ke schodům a pak zase na ní. Kývne jí a mlčky se vydá po schodech do patra. Vyjde do chodby a rozhlídne se. Okolo se motají drowové a drowky všech možných tváří ve vyzývavých oblečcích a pozorují nově příchozího. Jedna z drowek si to zamíří k nově příchozímu drowovi.
Drowka: „Vidím, že jsi se zase zastavil. Bude to jako obvykle?“ Přitáhne si bič k tělu, olýzne si horní ret a mrkne na něj.
Urlraen: „Dnes ne, běž pracovat.“ Suše odpoví a odstrčí jí když si všimne muže ve zbroji před pokojem. Drowka sykne „Tak si běž, stejně zase přilezeš!“ V tom okamžiku se drow zastaví a jeho rudě planoucí oči se silně rozzáří. Pak se prudce otočí a v mžiku jí drží pod krkem. „Moji náklonost můžeš snadno ztratit, doufám, že si rozumíme!“ Procedí přes zuby. Drowka jen zkřiví tvář bolestí a vztekem a pak ho provokativně pohladí po ruce. „Vím.“ Dodá polohlasně s úsměvem „Ale tady si na mě nic nezkusíš.“ Našpulí rty a mlaskne, drow jí v tom okamžiku pustí a usměje se koutkem. Pak šlehne očima a opětuje mrknutí. „Příště!“ Kývne a galantně se otočí a odejde. Drowka se při jeho odchodu švihne důtkami přes stehno a vrátí se k práci. Před závěsem stojí bojovník v plátové zbroji s opřenou kosou. Jakmile zpatří přicházejícího drowa narovná se a sklopí hlavu.

Za závěsem se najednou ozval známý chladný hlas a jiný mu tiše odpovída. Zatajila dech a ještě víc se schoulila v rohu.

Vorenus: „Pane?“ Kývne „Elfka je uvnitř, vše je připraveno.“
Urlraen: Pododhrne závěs a kývne. „Dobrá podívám se na ní sám. Běž do dílen.“
Bojovník jen kývne, dál hledí do země před sebe a čeká až pán odejde.
Drow rozhrne oběma rukama závěs a vstoupí. V koutě u postele se choulí rudovlasá elfka, která leknutím hekla. Nechal závěs dohoupat a přelétl pokoj tvrdým pohledem.
Velká rudá postel uprostřed místnosti měla pečlivě upravené povlečení. Na zemi se válel pár kovových pout a na komodě byla položená souprava složená z jehlic, trojice různých kleštiček, cejchovadel, dvou kratších provazů a vlnité dýky s rukojetí vypadající jako omotaná pavučinou. Na postraních policích hořely červené svíce, které vnášely do pokoje překvapivě dost světla.
Prohrábl si vlasy a začal sundávat rukavice prst po prstu. Očima se zastavil na Mie. Měla oči rozšířené hrůzou.
Urlraen: „Není čeho se bát.“ Zvedl důležitě hlavu. „Lehni si na postel.“ Hodil rukavice na komodu.
Miawill: „Co se mnou chceš dělat?“ Hlas se jí rozechvěl těžce potlačovanou úzkostí a do očí ji opět vstoupily slzy.
Urlraen: „Lehni si na postel, nebudu to opakovat.“ Přistoupil blíž.
Pomalu, nepřestávajíc pohledem viset na každém jeho pohybu, se těžce zvedla a snažila se dostat nahoru na postel, ruce ji neposlouchaly, třásly se a nohy se jí podlamovaly úzkostí. Přesto dokázala splnit jeho rozkaz a lehla si na postel na záda. Oči upřela ke stropu a rychle prstíky setřela slzu, kutálející se jí po tváři. Drow si prohrábl vlasy a rukou naznačil pohyb do strany.
Urlraen: „Ne..“ ozvalo se ostře. „..otoč se na břicho.“
Mia: „Co? Cože?“ úzkostně.
Urlraen: „Dělej co říkám!“ ozvalo se už poněkud znuděně.
Pomalu se otočila na břicho, chtělo se jí křičet, vykřičet na něj svou úzkost, nenávist a ten zpropadený strach, ale jen pevně semkla rty a víčka, tiskla se k posteli, jakoby ji ona moha poskytnout nějakou ochranu.
Ozvalo se zachrastění něčeho kovového a náhle ucítila, jak se postel pohnula pod jeho vahou. Chytil ji za ruku a chvilku vyčkával. Na jeho tváři se neobjevila ani známka lítosti nebo soucitu, jen zpříma a bystře prohlížel kovové pouto v ruce. Mia se zmohla jen na tiché vydechnutí. Cítila jeho dech ve vlasech, srdce ji poplašeně bilo. Ozvalo se hlasité cvaknutí, pak v rychlém sledu za sebou cvakla ještě troje pouta a ona zůstala bezmocně připoutaná k posteli. Ucítila, jak se posunul a jeho stehna ji pevně sevřela v pase, lehce dosedl na její pozadí, ozval se zvuk ocele třoucí se o sebe. Vytáhnul dýku a přiložil jí na oděv.
Mia: „Ne, ne prosím, nedělej to. Mám dost přátel. U - určitě budou ochotni zaplatit výkupné.“ ozvala se stísněným hlasem.
Urlraen: „Ty si vážně myslíš, že tě teďka rozpárám a budu tě mučit?“ Tázavě dodal drow.
Miawill: „A co chcete dělat?“ Vyděšeně se zeptala drowa.
Urlraen: Složil na ní ruce s dýkou s vydechnutím. „Co jsem ti říkal? Nemáš se čeho bát, ale pokud budeš pokračovat v otázkách, poznáš můj hněv!“
Mia nepatrně kývla a hlavu otočila na stranu.
Urlraen: „Výborně.“ Přiložil jí dlaň na záda. „Vskutku pěkná práce ty tvoje šaty, ale bohužel to nejsou moje oblíbené barvy.“ Přiložil jí dýku čepelí přímo na páteř a říznul do nich. Řezal je opatrně, aby se elfce nic nestalo, ale rychle jakoby to nedělal poprvé. Mia pevně sevřela čelisti a zabořila hlavu do polštáře.
„Ne ne nenee“ jen tohle slovo jo vířilo hlavou stále dokola.
Když jí celé šaty rozřezal a postupně je z ní svlékl, chvíli se nic nedělo a pak se ozval jeho hodnotící hlas. Elfka měla jak je zvykem dobrou postavu a pěkné rysy, ale byla tmavší než ostatní z jejího druhu.
Urlraen: Promne si bradu. „Tak takovýhle exemplář jsem ještě neměl. Zdá se, že skutečně máš ráda slunce.“ Přejel jí po zádech dlaní a prohlížel si její nahé a opálené tělo.
Miawill: Zvedla hlavu z polštáře na stranu. „Slibuji, že o vás nikde neřeknu, jen mě už pusťte“ Zoufale hlesla.
Drow se zasmál a u jejího ucha zašeptal „Myslíš, že tě pustím? Jen tak? Ne děvenko s tebou mám vznešený plán, který náš klan vyzvedne v očích chrámových kněžek.“
Drow se narovnal a přiložil jí ostří k páteři. Elfka se zachvěla a pevně sevřela oči. Postupně projel po celé délce zad spolu s jeho rukou. Pak se nahnul k její hlavě a nasál vůni z jejich vlasů. Jakmile se narovnal řekl „Moc pěkný kousek, měl bych pro tebe jinak lepší využití v mučírně.“ Sesednul, postel se mírně zhoupla. Postavil se vedle postele, tam vzal pár rukavice z komody a začal si je nasazovat přitom si prohlížel nahé tělo elfky.
Mia otočila hlavu na druhou stranu a koutkem oka zahlédla, jak stojí u postele.
Mia: “Potřebuji si odskočit“odhodlaně „Volala jsem, ale ti vaši poskoci mě nepustili.“
Urlraen: Povytáhnul rukavice a řekl „To budeš muset vydržet“ a chystal se k odchodu, když tu elfka najednou zvýšila hlas a opakovala svou prosbu. To drowa zastavilo.
Urlraen: „Něco jsem jsem snad řekl ne?!“
Miawill: „Já už to, ale opravdu nevydržím. Nechci tady, prosím.“ v hlase ji zazněla opravdová panika.
Urlraen: „Tady se děly mnohem nechutnější věci.“ Dodal s opovržením.
Miawill: „Moc vás prosím!.“ zrudlá rozpaky ho zkouší přesvědčit.
Urlraen: Naštvaně si prohrábne vlasy. „Dobrá odpoutám tě, ale radím ti, abys nic nezkoušela, nemá to smysl věř mi!“ Odpoutal jí a poslal jí v poutech nahou na záchod do vedlejšího pokoje s drowem. Potom když se vrátila v pořádku jí semkl znovu a dodal „Dlouho se tu nudit nebudeš.“ Řekl drow a rázně odešel z pokoje.
Uvolnil pouta poodešel k závěsu, odhrnul ho a přivolal strážce před pokoje. Něco mu rychle řekl v rodné řeči. Strážce pokýval, popadl Miu za loket a dovlekl ji nahou přes chodbu do druhého pokoje za zástěnu. Pocit obrovské úlevy přerušilo opět hrubé popostrkování nazpět. Rázně ji hodil na postel a Urlraen ji opět semkl drobná zápěstí a kotníky pouty. „Dlouho se tu nudit nebudeš“ řekl a rázně odešel z pokoje. Zkusila zacloumat pouty, ale držela pevně. Opět zůstala sama se svými pochmurnými myšlenkami.

Po nějaké době se závěs opět rozhrnul. Mia prudce a vyděšeně zvedla hlavu a snažila se otočit k příchozímu. V jejím zorném poli se objevila mladá drowka. Její obličej byl bez emocí. Nesla tác s jídlem a nějaké věci přehozené přes loket. Vše položila na volné místo na komodě a popošla k posteli. Bez jediného slova povolila pouta. Konečně pronesla „Přinesla jsem ti jídlo“ položila jej před Miu „Jez, budeš to potřebovat‘‘ jemným šťouchancem ji naznačila, aby se pustila do jídla.
Mia se pomalu posadila, promnula strnulé ruce a nohy „Proč? Proč to budu potřebovat?‘‘ hlas ji přeskakoval potlačovanými emocemi. Drowka jen ukázala na jídlo a pak na strážného, kterého si Mia vůbec nevšimla. Stál u závěsu oči upřené na drowku, jakoby čekal na jakýkoliv pokyn.
Mia: Polkla, aby uvolnila hrdlo stažené úzkostí a opatrně se pustila do jídla.
Drowka: „Neboj, není otrávené“ ozval se skřípavý smích „To by jsi měla moc jednoduché.‘‘
Mia: Zaraženě dojedla. Kupodivu docela chutné jídlo a žíznivě se napila s poháru naplněného vodou.
Drowka: „A teď pojď, čeká tě koupel“ ušklíbla se a pokynula stráži u dveří.
Mia: „Půjdu sama, už mám dost toho, jak se mnou pořád někdo smýká“ celkem zlostným hlasem.
Drowka: Po tváři ji přeletěl nepěkný úšklebek, mlčky ukázala na závěs a prošla ven.
Mia se vydala na vratkých nohách za ní, v těsném závěsu se strážcem. Opět prošli přes chodbu kde se k nim připojila i druhá stráž. Došli do druhého pokoje, kde byl malý bazének, naplněný až po okraj teplou vodou. Na schůdkách před ním leželo připravené mýdlo a složené osušky.
Drowka: „Vykoupej se“ suše pronesla.
Mia: „NE!“ snažila se o hrdý tón.
Drowka: „Tobě to asi nedošlo co?“ zadívala se na ni tvrdým pohledem „Buď se vykoupeš sama, nebo ti pomůže on“ ukázala na stráž stojící za ní.
Mia se chvíli snažila opětovat pohled z očí do očí, ale pak jen zklamaně povzdychla a vlezla do koupele. Neměla ponětí co ji vlastně čeká a obavy zahnaly i sebemenší radost z příjemně teplé vody a pocitu čistoty.
Drowka: „To stačí. Vylez!“ ozvala se a došla ke stolku pro nějaké kalíšky a štětce. „Tohle si obleč!“ ukázala na oblečení položené vedle osušek.
Mia se sehla a s údivem zvedla černé kalhoty s podivnými ornamenty. „A co, co nahoru?“ vydechla tiše.
Drowka se jen ušklíbla „Tam nic nepotřebuješ. A teď pojď sem!“ ostře pronesla.
Mia jen zalapala po dechu, nevěřícně se oblékla do kalhot a drobnými krůčky došla před drowku s rukama zkříženými na prsou. Drowka vzala jeden kalíšek a drobný štěteček „Zavři oči!“ sykla a namalovala Mie výrazné oční linky „Ruce pryč“ pronesla a připravila větší štětec. Mia váhavě spustila ruce k bokům, dlaně pevně sevřela, oči nechala zavřené. Drowka namočila větší štětec do kalíšku s barvou a pustila se do malovaní zvláštních ornamentů na Miině prsou. Mia se jen chvěla, ruce křečovitě sevřené, v hlavě ji bleskla myšlenka, že už ji vlastně nevadí být naha, jen kdyby se mohla vrátit zpět za sluncem, stromy, bolestně zkřivila koutek a potlačila slzy deroucí se jí do očí.
Po chvilce drowka spokojeně mlaskla a poodešla pár kroků vzad. Rukou ukázala strážci,který beze slova kývl,sebral pouta ze stolku, zacvakl je Mie kolem zápěstí a připjal delší řetěz, který nechal zatím volně viset a ještě s druhým strážcem ji vzali mezi sebe. Popadli jí pod rameny. "Jdeme“ drowka ukázala ke dveřím a vyšla jako první.

O hodinu později – Charaxss – Xi'anin chrám

V chrámu je víc drowů než obvykle. Dvě mladší drowky v popředí drow – věznitel elfky a po jeho pravici další drow se stejným znakem jako věznitel. Všichni klečí před kněžkou, která k ním promlouvá. Za dveřmi jde slyšet jak chrastí řetězy a blíží se po schodech dolů.
Urlraen: „Jak si přejete má paní“ dívá se do země.
Kněžka: „Portály nechť přenastaví Isrrwial stojící u pilíře času.“
Urlraen: Pokýve a po očku sleduje chrámové dveře.

Mezitím za dveřmi

Po dlouhé cestě spletitými chodbami, se zastavila před obrovskými vraty na kterých byly namalované podivné symboly. Drowka něco řekla strážcům v drowštině a než mohla Mia něco říct, strčili ji za dveře a ty se za ní téměř bezhlučně zavřeli. Ani se nestačila otočit a pořádně rozhlédnout.
Elfka byla pomalována rituálními symboly a měla na sobě černé kalhoty se šněrováním. Všichni drowové věděli co přijde.

Hrůzný strach projel Miu jako blesk z čistého nebe. Očima rychle přelétla okolí, vůbec netušila kde je co se bude dít, ale obávala se toho nejhoršího.
Kněžka poručí drowovi „doveď jí k temnému oltáři v Dhull'bahr“. Drow přikývne „Ano, má paní“, zvedne se a převezme řetěz k elfce. Sotva se rozkoukala po okolí.
Miawill: „Prosím vás, nedělejte to, udělám co chcete. Jen mě nechte naživu!“ Snaží se uprosit drowa, ten však omotá řetěz okolo svých rukavic a lehce za něj zatáhne. Elfka se snaží ze všech sil vzdorovat. Jakmile ucítil drow odpor podíval se na ní mlčky a zažhl očima rudou září. Strach vzal Mie veškerou hrdost a ona se mu sesypala k nohám se zoufalými prosbami. Slzy jí stékaly po tvářích a prosebně k němu vztahovala ruce. Drow se k ní sehnul a postavil jí na nohy a znova zatáhl. Mia se opět zapřela, tak zatáhl nejsilněji co mohl, až to s ní škublo a síla jí stáhla na zem. V tom se ozvala kněžka.
Kněžka: „To si neumíš poradit s tou povrchňanskou špínou?“ Stiskla pevněji bič.
Urlraen: „Omlouvám se paní, nebudu vás déle zdržovat.“ Sebral jí drsně ze země a namotal si jí blíž, aby jí mohl zároveň přidržovat. Zabral a vyvedl jí ven z chrámu. Namířil si to s dalšími třemi drowy k portálu, kde už nastaovala další pozici zkušená drowí kouzelnice. Do portálu vhodil první efku a pak šel sám se zbytkem.

Dhull'bar – Oltář temnoty

Temné místo osvětlovaly jen hořící pochodně tvořící přímou cestu na vysoký kopec nad kterým temně rudě zářil krystal. Po stranách cesty se váleli zámotky různých obyvatelů podtemna včetně drowů. Pach místa byl těžký a vlhký. Na začátku cesty bylo osm runových kamenů a mezi nimi uprostřed portál, kterým přišli ostatní.
Elfka začala panikařit a pokusila se bezvýznamný odpor v podobě škubání řětězem. Avšak drow jí jednou tvrdou fackou složil na zem. Ostatní tři drowové se rozhlíželi s údivem okolo, ale drow - věznitel nevypadal příliš nadšeně a jeho oči místy měnily barvu ze světlejší červené na tmavší ve vlnách. Očividně se mu na tomto místě nelíbilo. Rozhlédl se po okolí a sebral elfku, které se mezitím spusla krev z natrženého rtu, pod ramenem „Čím víc se budeš bránit tím to budeš mít horší, tak jako tak zůstane tvoje hlava v mé sbírce s ostatními co jsem zabil“ řekl jí ledově chladně bez nucené mimiky. Po těch krutých slovech se Mie roztřásla brada, rozplakala se a v ten okamžik jakoby se v ní něco zlomilo..V Ten okamžik si uvědomila, že slunce už nikdy neuvidí, už nikdy! Přestala vnímat okolí a podvolila se nevědomky drowově vůli. Ten jí zvednul a podepřel.
Skupinka procházela mezi zapálenými loučemi, místy pod pavučinou šli vidět runové kameny, které byli sepsány v drowštině a obrázky zachycující různé obřady. Všichni drowové si je prohlíželi mlčky s údivem. Když pomalu vyšli až k oltáři zavelel drow „Vy ostatní se kliďte driderovi z cesty! Postavte se ke stěně na ty vyznačené kamené čtverce.“ kývnul do toho. Ostatní se mlčky přesunuli a čekali co se bude dít. Jako bezduchou loutku ji dosmýkal před oltář. Okolo se ozývali vzrušené hlasy, ale jejich obsah Mie unikal. Zůstala pohroužena do svých pochmurných myšlenek,její zmučenou tvář pokrývali neustále nové a nové slzy. Drow se jen poněkud znepokojen zahleděl na jeskyni ověšenou pavučinami a pak na svoje ruce. Sevřel je v pěsti a zatvářil se poněkud zlostně. Takhle to on nemá rád. Tohle je pod jeho úroveň, pomyslel si. Rozhlédl se okolo, zda to nikdo nepostřehl a opět nasadil tvrdý, kamenný výraz.
Všichni čekali co se bude dít.

Po chvilce se v dálce ozval zvuk portálu a na začátku cesty vyšli čtyři stráže, potom 3 nižší kněžky s kadidelnicemi. A nakonec samotná veleknězka z chrámu. Ta kývla ostatním a vyrazili směrem k oltáři. Jakmile dorazili k oltáři a rozmístili se okolo pronesla kněžka.
Velekněžka: „Svleč jí a připoutej jí muži.“ Poručila a připla si bič do oka u opasku.
Urlraen: Kývne „Jak poroučíte má paní.“ odpověděl drow.
Drow se sehnul a nožem jí začal rozřezávat šněrování po stranách nohavic. Mia se jen zachvěla a obličej stáhla do bolestivé grimasy,když se ji dotkla chladná čepel a rozpárala nohavice kalhot. Kalhoty zmizely, nohy a boky ji ovanul chladný vzduch. Šaty poté odlétly a poté ucítila jak jí drow otočil čelem k oltáři a chytl jí za ruku, aby jí mohl připoutat. V tom Mia prudce otevřela svá uplakaná očka a naposledy se pokusila o odpor. Drow se ohlédl na kněžku, která byla zrovna otočená zády. Potom se otočil zpět na elfku.a udeřil jí do hlavy zezadu tak, že ťukla hlavou o kamenný oltář. To ji trochu omámilo,že si ani neuvědomila cvaknutí a její roztažené ruce zůstaly připoutané ke sloupkům u oltáře.
Poté drow odstoupil a řekl „Hotovo má paní. Je spoutaná a svlečená.“ díval se přitom do země. Kněžka se otočila a rukou mu naznačila, aby zmizel. Drow kývnul a klekl si na stranu.
Kněžka si elfku ohmatala a pak dala příkaz nižším kněžkám, že mohou začít s obřadem. Ty začali zaříkávat něco v drowském jazyce. Samotná kněžka začala se svojí vlastní modlitbou. Plameny okolo se začaly mihotat v průvanu, země se okolo začala chvět. Kněžky působily soustředěně, skupinka z chrámu se rozhlížela opatrně okolo a drow jen sepnul ruce a zavřel oči. Začal se soustředit.
Země se začínala chvět, chladný průvan ovanul Miino nahé, spoutané tělo. Pochodně podél cesty se zamihotaly v průvanu. Země se několikrát zachvěla. Okolím se linul podivný mrazivý vánek smrti. Z dálky rozřízl vzduch úděsný řev a hřmění. Mladí drowové sebou poněkud škubli, ale Urlraen seděl a ani se nehnul. Zdálo se, že ho to nijak nepřekvapilo.
Pak se z jeskyně vynořila silueta osmi nohou nesoucí svalnaté tělo s kopím. Drider sám vyslyšel volání kněžek a přišel si pro svou oběť! Střídavě pomalu a rychle se pochyboval směrem k oltáři a prohlížel si okolní drowy, oběť a kněžku, která mu pomalu ustupovala z cesty. Mia měla pocit,že se k ní blíží něco velice obrovského a velice nebezpečného. Pootočila hlavu a úžasem plným strachu otevřela ústa jakoby chtěla zakřičet, ale nevydala ani hlásku.
Byl obrovský, dvakrát větší než obyčejný drow. Jeho tělo bylo ověšeno posvátnými znaky Xi'an a působilo majestátně. Přiklapal až ke kněžce na kterou jen shlédl ze své výšky a pak se vydal směrem k oběti. Drowové z chrámu ho po očku sledovali. V jedné z drowek to očividně vzbuzovalo vzrušení, protože se lehce olízla.
Najednou se Miino tělo se vzepjalo a zůstala viset bezvládně v poutech, omdlela. Drider položil první pár nohou na oltář a prohlídl si svou oběť. Vystrčil kladélko a vsunul ho do ní spodem až na zem spadlo několik kapek krve. Udeřil kopím do země a zařval. Rozhlédl se přihrbený s kopím výhružně v ruce po ostatních a slezl. Oběť bezvádně vysela za ruce opřená o oltář. Pak drider promluvil.
„Moje síla a tvoje magie jedno jsme! Naši potomci budou postrachem povrchu, budou rozsévat zkázu ve jménu Xi'an! Již brzy povstane nová armáda ze smíšené krve!“ Udeřil kopím do země takovou silou, že se okolím rozlétly ulomky tvrdého kamene a jiskry. Postavil se na zadný páry nohou. „Chvála Xi'an!“ a máchnul v tom kopím vysoko ve vzduchu. Pak zase slezl na všech osm a pomalu za zpěvu kněžek odešel zpět do své jeskyně.
V Miině mysli ji plynula prosebná slova. Ať to skončí, ať to skonč. Prosím, prosíím.
Potom odpoutala kněžka elfku z oltáře a přiložila jí ruce na břicho zaříkávajíc jakousi drowí modlibu. Její břicho začalo růst a v tom se elfka probrala a vytřeštěnýma očima hleděla na břicho. Pod kůží nafukujícího se břicha se něco hýbalo. Elfka jen zavřela bolestí oči a zatla pěsti. Nevydala ani hlásku, ale v tom břicho začalo pukat. Elfka otevřela do široka oči i pusu a podívala se do stropu, když se jí břicho protrhlo. Vydala jen lehké zachroptění a její zatlé ruce rázem povolily.

Náhle, bylo po všem, klid a mír ji pohltil a ona se cítila tak klidně a svobodně jako nikdy předtím…

Zemřela a z jejího břicha se vyvalilo několik bílých larev, které kněžka poručila sesbírat chrámovým služebnicím. S úsměvem sledovala nové potomky.
Jamile byly larvy bezpečně posbírány, poručila kněžka Urlraenovi „těla se zbav“ a odešla. Urlraen kývnul „Jistě má paní.“ Vzal bezvládné tělo za ruku a táhl ho po podlaze jeskyně k nedalekému vřídlu. Tam ho pohodil a nožem mu uřízl hlavu. Chytl jí za vlasy, zvedl a natočil k sobě obličeje. Napůl zuřivý pohled ve tváři střídalo uvolnění. Pohled na „dvojici“ byl skutečne modbidní. Drowové na kopci sledovali svého pána a bavili se o něčem. On je však nevnímal a pak se podíval na rozervané břicho bezhlavého těla. Vstekle ho skopl do vřídla, které ho vtáhlo pod povrch jeskyně. Vyrazil k ostatním nesouc hlavu v jedné ruce a v druhé nůž...

Smrtí nic nekončí

Měla pocit,že ji někam nese chladna voda,jemně hladíc její zraněnou duši a tělo.
„Probuď se, Miawill. Probuď se!“ nějaký hlas se ji vetřel do podvědomí,. Bylo ji tak dobře, žádná bolest, strach, mučení.
„Probuď se!“ ozvalo se ostřeji, ale přesto mile. Mia se donutila s povzdechem otevřít oči a pátravě se rozhlédnout. Spatřila podivnou postavu vznášející se u ní. Okolo svítilo slunce, až si musela přikryt na chvíli oči nad tím jasem, zpívali ptaci, šuměla voda.
„Miawill, něco ti dlužím.“ ozvala se ona postava „Ty a tvé přítelkyně jste mne pustily z kobky v bažinách, proto ti pomohu.‘‘odmlčela se.
Mia si ji nepřestávala užasle prohlížet „TY, TY jsi přece SMRT, životy bereš!“
„Ano beru“ skočila ji postava do řeči „Ale vyjímečně mohu i dát. A Tobě, Tobě ho ted vrátím. Spolu s darem. Darem zapomnění!“
„NE“ ozvala se Mia. „To nechci! Nechci zapomenout, chci se pomstít!“ znovu se rozplakala, když ji hlavou prolétlo vše čím si prošla.
„Miawill, věř mi“ ozvala se opět ona postava „Zapomnění je ten největší dar co ti mohu dát, větší než krásné tělo“ oči ji slétly na Miino bříško. Mia se zadívala na to samé místo a zděšeně sledovala, jak se obrovská roztřepená rána zaceluje a zůstává po ní jen velká jizva.
„Jen ta jizva ti zůstane, jako připomínka, ale věř , že by tě čekala horší muka, než je tahle jizva, kdyby sis pamatovala!“ Zadívala se Mie do očí, jemně máchla rukou ve vzduchu a Mia se pomalu v bezvědomí svezla do vlahé trávy.
Probudil ji křik pestrobarevných papoušků ve větvích prastarých stromů. Z dálky se ozýval řev tygrů a nohy ji omývala jezerní voda…povykující opičky po ní z bezpečné vzdálenosti házely drobné klacíky.
„Vy potvůrky“ mihlo se jí hlavou a pobaveně se usmála...

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 23:09 01. Apr 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Nová krev
Olath Deis

Hospoda je jako vždy narvaná k prasknutí drowy především a druegary. Vzduchem se line vůně tabáku z dýmek, které jsou obsazeny už delší dobu diskutujícími drowy. Tlumené světlo světelných krystalů celkem dobře osvětluje místnosti, avšak panuje zde především šero a tlumené odstíny, které obyvatelé podtemna snáší dobře. Stoly jsou střídavě obsazeny druegary popijejícími hořké druegaří pivo. Malá skupinka Ghrellů stojící u vchodu zahalená v kapucích probírá další loveckou sezónu. Občas se mezi návštěvníky mihne nějaký ten otrok, především černý skřet, nesoucí tác s jídlem a pitím všelijakých plodů podtemna, otroky nevyjímaje.
Zde panuje neutrální nálada a proto nejsou potyčky tolerovány. Stráže v podobě velkých černých skřetů s oboustrannými sekerami budí respekt svou mohutností a na vše dohlíží. I přes jejich postavení ve společnosti si každý potížista dovede spočítat jak dlouho by vydržel pod náporem těchto obrovitých strážců.
Jeden stůl je obsazen jen jedním drowem, který si čte nějakou knihu se zájmem a popíjí nejdražší drowí víno. Zdá se, že jde o šlechtice. Má dlouhý kabát s vycpávkami a kožené boty s meteorickými přezkami. Pod kabátem jde vidět zlatá, vyšívaná košile, která lehce odráží světlo od okolních světelných krystalů do měděného odstínu. Oči šlechtice planou klidným rudým plamenem.
Olízne si prst a otočí stránku.
Urlraen: „Takovýhle spis není ani v Cheelu v knihovně.“ pomyslí si „Kdybych tak mohl chytit ještě jednoho a vyzkoušet pravost jejich víry.“ s úsměvem přemýšlí, když tu najednou přijde ke stolu drow ve zbroji.
Drow: „Pane?“ sklopí hlavu a čeká až bude vyzván.
Šlechtic se točí na židli, zaklapne knihu a položí ji na stůl. Je na ní napsáno zlatým písmem „Modlitby a písně Dei-Anangovi“.
Urlraen: „Co chceš?“ odpoví na pozdrav.
Drow: „Pět rekrutů již splnilo základní výcvik a Rhoardul rozhodl, že by je měl vypustit. Přišel jsem vás informovat, abyste je očekával.“ Stojí pevně a dívá se zpříma před sebe, avšak ne na drowa.
Urlraen: „O koho jde?“ zeptá se ne zrovna zvědavě.
Drow: „Ty dva sourozenci.“ odmlčí se jakoby čekal, že ho šlechtic seřve, ale když se tak nestalo pokračoval „Alyffyn a Izzrar. Phaendur taktéž, drowka Dil'ardul a ještě jeden. Vierdril je jeho jméno.“
Šlechtic kývnul „Ať mě vyhledají. Běž! Aluve.“ Opět vzal do ruky knihu. „Jistě pane, Aluve.“ Otočil se a odkráčel pryč. Ještě než šlechtic znovu otevřel knihu podíval se zamyšleně před sebe, položil jí a zvedl se ze židle. Vydal se směrem k portálům. Než k nim však dorazil potkal se ve průchodu s prvním z nováčků Izzrarem.
Izzrar, drow který se pokoušel neustále přesvědčovat Urlraena o jeho kvalitách. Jeho silná arogance byla i na drowa velká. Velice slabá loajalita vůci autoritám. Sám považuje sebe za nejlepšího. Dokonce skočil i Urlraenovi do řeči. Byl samozřejmě potrestán, ale těžko říct zda si z toho odnesl ponaučení. I přes všechny nedostatky je velice schopný lovec. Jen je třeba silné autority. Občasné fyzické násilí i s možností následků v podobě neschopnosti lovu povoleno.
Prohlédl si ho. Okamžitě couvl a uvolnil Urlraenovi cestu.
Izzrar: „Můj pane.“ pozdravil a zadíval se šlechtici k nohám.
Urlraen: „Nečekal jsem vás tě tak brzo. Kde je Alyffyn?“ úmyslně nepoužil označení sestry.
Izzrar: „Byla hned za mnou, ale zastavili nás stráže S'Zai u portálů a ji odvedli stranou.“ pokorně odpověděl a pohlédl víš.
Urlraen: Odfrknul „Tenhle blázinec mě začíná opravdu rozčilovat.“ dodal klidně.
Věděl, že kdyby byl v Olath Deis slyšen jak mluví špatně o S'Zai vážně by to poškodilo obchodní stránku a paktovat s druhou stranou se nechtěl. Pakáž ze Starého města! Jen díky tomu nemají přístup otroci na stavbu na dokončení sídla. Navíc svirfnebirn pověřený návrhem místností a dohledem kamsi zmizel.
Náhle se aktivoval portál a vyšla Alyffyn se znakem Zau'ndar. Jakmile viděla Urlraena uklonila se.
Alyffyn drowka silnější postavy. Dobře urostlá nosící těžkou pavézu. Velice schopná v boji, možná nejzdatnější z nových rekrutů. Avšak nikdo nevěděl co se dříve dělo na cvičném lovu. Vždy se při výpravě ve dvou se vracela sama s tělem druhého lovce. Je dost možné, že se nerada dělí a využívá své síly k získání lepšího postavení. Mnohem poslusnější než Izzrar což bylo vzhledem k tomu, že byla žena. Zřejmě si lépe uvědomovala situaci vůdce.
Alyffyn a Izzrar byli dvojčata. Jak bylo zvykem v drowí říši byla dvojčata popravována, ale tyto si nechal vůdce klanu Zau'ndar. Bedlivě je sleduje a dělal si zápisky. Jakýkoliv náznak vzájemného vztahu se chystá okamžitě potrestat smrtí obou. Má je v plánu posílat na ty nejnebezpečnější mise, co taky s dvojčaty? Tak jako tak je čekal trpký osud, ale tomu se jim zatím podařilo vyhýbat.
Alyffyn: „Vendui, můj pane.“
Šlechtic jí ani nekývnul, vypadal nespokojeně. Jen se na ní podíval.
Urlraen: „Běžte zatím do arény, očekávám další. Nevíte kdy dorazí?“ zeptal se.
Alyffyn se nadechla, aby promluvila, ale do řeči jí skočil Izzrar.
Izzrar: „Jsou na cestě, viděl jsem je vybavovat se před akademií.“ dodal s úšklebkem.
Urlrean: „Dobrá už běžte!“ ukázal za sebe směrem ke schodům do arény.
Oba pokývali a rozloučili se. Urlraen je pozoroval při odchodu, měřil si je a přemýšlel. Pak udělal pár kroků a vešel do portálu.
Okolo výstupního portálu se to hemžilo strážemi S'Zai, kontrolujícími náhodně ostatní. Jedna z nich se na něj podívala. Urlraen její pohled opětoval, když si toho všiml. Stráže ho vysloveně rozčilovaly. Stráž měla helmu s typickými ostrými rysy a malým průzorem na obě oči, které ve stínu nešly viděl. Vypadalo to jakoby se oba dívali přímo do očí. Urlraenovi plamen z očí pomalu zesílil, ale jen nepatrně. Kolemjdoucí by si toho ani nevšiml, ale on věděl, že stráž si toho všimne. Stráž sáhla na rukojeť meče dívajíc se neustále na něj, ale Urlraena to ani trochu neznervóznělo. Obličej měl stále kamenný a ani se nepohnul. Najednou toto přerušil jakýsi drow. „Pane?“ ozvalo se. Urlraen jen mrknul a přitom se otočil na nově příchozího. Stráž zase svěsila ruku a otočila se.
Byl to další z noviců.
Vierdril, drow který měl v očích vůdce vcelku dobré hodnocení. Při výcviku dělal bez otázek cokoliv mu bylo řečeno. Při tréninku s Wefrem projevil dobrou schopnost taktizovat a využívat terénu. Spolupráce ve skupině přesně podle taktik. Dobrý lovec, disciplinovaný tak jak to má Urlraen rád. Otázkou je jak se uplatní přímo na lovu.
Urlraen: „Tak výborně, další z vás dorazil. Zbytek jsem poslal do arény, kde jsou ti dva zbývající?“
Vierdril: „Jsou ještě v akademii, pane.“ odvětil Vierdril.
Urlraen: „Dobrá, běž do arény.“ poručil Urlraen.
Vierdril: „Jak poroučíte pane.“ vešel do portálu.
Urlraen se jen rozhlédl a vydal se k akademii. Nedaleko chrámu zahlédl ty dva co hledal. Drow a drowka na sebe řvali něco. Očividně se v něčem neshodli a hlavně, nevšimli si přicházejícího pána.
Phaendur: „Ještě jednou budeš mít nějaké námitky přísahám, že tě sejmu!“ rozčileně muž.
Dil'ardul: „Ty mě budeš poslouchat, tohle nebudu tolerovat!“ odvětila jedovatě mladá drowka.
Phaendur: „Vůbec nic nebudu, jsi nic a ničím zůstaneš!“ reagoval opět muž.
Urlraen: „Očekával jsem vás, jaktože jste nepřišli?!“ vstoupí do konverzace Urlraen.
Oba se rozčileně podívali na Urlraena a omluvně se uklonili.
Phaendur: „Omluvte mě temný pane. Již se to nebude opakovat.“ odpověděl Phaendur a omluvně se díval k nohám Urlraena.
Phaendur byl velice šikovný žák, plně loajální nadřízeným. Vždy splnil jakýkoliv zadaný úkol bez chyby a precizně. Chování vůči autoritám je naprosto v daných kodexech. Ideální diplomat. Avšak práce ve skupině bez přímého velení je místy téměr nemožná. Má sklony k vykonávání úkolu sólo, pokud mu přesné podmínky spolupráce nebyly dány. Ostatními lovci silně pohrdá. Vše ukáže čas, avšak spolupráce ve skupině pro něj byla vždy problémem.
Dil'ardul vystrašeně polkla a zahleděla se do země.
Dil'ardul moc Urlraen neznal. Měla dobré předpoklady pro zvěda, mladá, krásná a přidrzlá. Ideální kombinace pro manipulaci s většinou požitkářských drowů. Urlraen si jí kdysi všimnul, že flirtovala s trenérem. Trochu pochyboval o jejích bojových schopnostech. Možná si cestu výcvikem „zařídila“ jinak. Tak či tak bude využití ve skupině spíše jako podpora a určitě má dobré předpoklady pro profesionální vražedkyni.
Urlraen: „Oba běžte do arény tam na vás čeká drowka co vás provede. A nechci slyšet o zdržení!“ rozkázal drow a pokračoval do akademie. Oba kývli a vydali se zatím mlčky k portálu.

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 12:41 24. Apr 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Narození

Charaxss – Nové město – sídlo Zau'ndar

Ve vstupní chodbě otevře dveře drowka. Stráže se ohlédnou na nově příchozí, která však jen strážím kývne a ustoupí ven z dveří. Stráže v plnoplátové, černé zbroji s typickým lehce zakřiveným drowím dlouhým mečem a mohutnou pavézou vypnou hruď a každá přistoupí ke své stěně. Postaví se do pozoru a hledí přímo před sebe.
Najednou do pokoje vstoupí kněžka Zau'ndar a postaví se do dveří prohlížejíc si stráže. Má svojí oblíbenou helmu. Meteorická ocel vykládaná drahokamy různých barev, lehce pulzuje energií a z průzoru pomalu „stéká“ mlžný opar valící se zevnitř. Na první pohled zastudí. Zbroj je z nejkvalitnějších meteorických zdobených plátů. Je lehce nafialovělá a prošitá černými, lesklými nitkami napevno přidělanými ve tvaru pavučiny. Tato zbroj zcela určitě nepatří do boje.
Po prohlédnutí obou stráží se vydá chodbou mezi nimi. Jak se blíží ke strážím obě naráz sklopí hlavu směrem k podlaze současně a čekají na průchod kněžky nehnutě. Kněžce se na opasku pohupuje bič z krokodýlí kůže s rudě zářící rukojetí. Za vstupní halou je hala se stolky písařů. Je vcelku velká. Na výstupu vstupní chodby jsou dva pavouci stojící na zadních čtyřech nohách z hrubě broušeného ohnivého opálu. Celou místnost podpírají čtyři masivní ocelové sloupy se zdobením ve tvaru obrovských čepelí z oceli.
Hlavní písař: „Vendui má paní.“ postaví se od stolu a ukloní se.
Kněžka: Rozhlédne se a kývne písaři. „Vendui, kde je služebnice Ar'gara?“
Hlavní písař: „Je ve své komnatě, myslím že rodí, má paní.“ dívá se jí k nohám.
Kněžka: „Výborně, pokračuj v práci. Nechci, abyste mě s ní rušili.“ přikáže a vydá se směřem k dalším dveřím.
Hlavní písař: „Jak si přejete má paní.“ ukloní se a sedne si.
Cesta k dveřím vede po červeném koberci. Po stranách koberce z podlahy trčí ocelové bodce s vroubkováním po stranách. Kněžka projde a zmizí někde v chodbě.


Před pokojem stojí dvě ozbrojené stáže. Závěs, který hlídají je prošit zlatými vláky do tvaru pavučiny. Uprostřed je vyšit drider černou nití. Za závěsem někdo oddychuje. Najednou se k vchodu pokoje začne blížit kněžka. Jde rázným krokem. Stráže zpozorní a postaví se do pozoru, hledí mlčky před sebe a ani se nehnou. Kněžka se zastaví, prohlídne si je a pak rukou rozhrne závěs.
Na posteli leží drowka přikrytá zkrvaveným prostěradlem. Vypadá vysíleně. U postele klečí půlčícká služebnice a v náruči drží plenu s dítětem. Příchozí kněžka se rozhlédne, zatáhne závěs a přijde k ležící drowce. V tom služebnice skloní pohled.
Neherthai: „Tak tě tu vidím Ar'garo, slabá, bezmocná.“ pohladí jí po krku, sundá si helmu a sáhne si za opasek dozadu.
Ar'gara: „Přišla jste mě zabít?“ snažila se posadit drowka na posteli.
Neherthai: „Začínáš se příliš projevovat a já se na tom nehodlám podílet. Víš, ale.“ odmlčí se a vytáhne dýku zezadu z opasku „Chvilku jsem v tobě viděla schopnou pomocnici.“ pomalu jí přiložila dýku na krk.
Ar'gara: Těžce polkne „Má paní budete mě jistě potřebovat.“ lehce se posune nahoru po posteli dál od ostří dýky. „Vždy jsem sloužila vám.“ snaží se bránit.
Neherthai: Chytne jí opatrně zezadu za krkem a přiloží jí druhou rukou ostří dýky na pokožku krku „Už je na čase se tě zbavit.“ klidně dodala s lehkým úsměvem na rtech.
Když tu najednou dítě v náručí služky křiklo zničeho nic. Kněžka prudce otočila hlavu ke zdroji křiku a toho využila drowka. Z posledních sil rychle chytla kněžku za zápěstí a vrazila kněžce do krku její dýku. Kněžka zachroptěla a narovnala se s dýkou v krku v šoku. Chytla se za krk a začala se potácet pozadu ztahujíc sebou krvavé prostěralo z postele. Z krku se valila tmavě rudá krev a ve tváři měla překvapený výraz. Služebnice zvedla hlavu s otevřenou pusou a sledovala scénu. Drowka na posteli jen oddychovala a dívala se na strop pokoje. Výpad jí zřejmě silně vyčerpal. Mezitím narazila kněžka zády do stěny, po které se pomalu sesunula na zem a tam jen bezmocně svěsila ruce, kterými se držela za krk.
Drowka na posteli téměř současně zareagovala a otočila se na služku. „Podej mi to dítě.“ poručila jí tiše. Služka nechápavě předala dítě do ruky matky. Pak se stalo něco neočekávaného. Drowka začala křičet „Stráže! Stráže! Otrok napadl kněžku!“ dívajíc se do očí syna. Otrokyně rozšířila oči a nechápavě se podívala na závěs, který okamžitě rozhrnula vbíhající stráž. Zvedla se od postele a vyrazila proti stráži ve snaze utéct z pokoje. Stráž se rychle rozhlédla po pokoji a když uviděla mrtvou kněžku v rohu pokoje s probodnutým hrdlem okamžitě ustoupila běhu otrokyně a nastavila jí tam svůj dlouhý meč. Otrokyně v prudké rychlosti probíhala dveřmi, když tu najednou jí meč tlačený silou drowí stráže v protisměru protnul skrz záda. Ozvalo se jen tlumené křupnutí páteřní kosti a zasténání otrokyně. Za zlomek vteřiny následovala tvrdá, rychlá rána kovovou pavézou čelně do hlavy otrokyně, která ji odhodila zpět k posteli, kde dopadla na místě mrtvá s rozdrceným obličejem.
Druhá stráž začala kontrolovat kněžku a jediné co zjistila bylo to, že mrtvá kněžka se dívala směrem na ležící drowku na posteli. Mlčky se podívala tím směrem a zachytila pohled drowky, která se na ná přísně podívala a začala slézat z postele. Mezitím se ve dveřích objevili další tři stráže a jedna šla podepřít drowku.
Ar'gara: „Na tohle dítě odnes někam pryč a připravte obřad pro zavražděnou kněžku. Taky chci koupel a nějaký měsíční květ, ale rychle!“ vrazila stráži do ruky dítě.
Ar'gara: Vznešeně zvedla hlavu „Teď patříte mě!“ a odešla sama z pokoje. Beze stráží, bez syna, bez výčitek...


Attachments:
File comment: Zkrvavený pokoj
Bloody_room.jpg
Bloody_room.jpg [ 34.61 KiB | Viewed 8582 times ]

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl
Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 10:53 15. May 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Na ostří nože

Olath Deis – dílny

V dílně je relativně klid. Jen u kovadlin se vybavuje pět duergarů o tom jak co vylepšit na té sekeře co leží na kovadlině. Okolní vzduch je nasycen parami z různých mechanismů, které se snaží udržet dílnu čistou. Černý skřet, prodávající různé potřeby k řemeslům, na židli pomalu usíná. Naproti tomu stráž u vchodu je bdělá a s úšklebkem sleduje padající hlavu správcova otroka. Zašátrá v kapse a vytáhne kus ovoce. Dvakrát si s ním hodí v ruce a pak ho hodí na otroka.
Stráž: „Vstávat hňup! Já muset být taky vzhůru.“
Správcův otrok: Lekne se a skoro škubnutím spadne ze židle „Ty hovado!“ pak něco zanadává v jejich rodném jazyce, rozhlédne se okolo a vstane ze židle. Vyrazí si to s kovářským kladivem v ruce směrem ke stráži s úšklebkem na tváři. Stráž se usměje a spustí si sekeru z ramene do obou rukou. Oba se postaví do bojového postoje, když se najednou otevřou se skřípotem dveře do dílny. Oba se lekli a spěchali na svoje místo. Zpoza rohu vyšla mladá drowka a pohledem si přeměřila oba skřety. Stráž se dívala nehnutě před sebe a správce se hrabal v papírech v šuplíku. Drowka je začala ignorovat a rozhlédla se po dílně, jakoby někoho hledala. Pomalu se potom vydala do alchymistické části.
U stolu někdo byl, ale nešlo poznat o koho jde, protože byl otočený východu zády a měl na sobě koženou masku. Sinkacha věděla, že tuto masku nosí právě ten, kterého hledá. Urlraen Zau'ndar vůdce otrokářského klanu Zau'ndar, pořád si to jméno opakovala v hlavě. Opatrně se začala přibližovat, když si toho Urlraen všimnul a lehce natočil hlavu na stranu, aby lépe slyšel. Drowka se zastavila a tiše pozorovala co se bude dít. Urlraen odložil ampule a otočil se k ní.
Kožená přiblbice zřejmě z hadích kůží Prahvozdu, působila v nepřátelých jistě strach. Hledím prostupoval rudý plamen, který jen podtrhoval ostré rysy černě obarvené přilby. Drowka udělala krok zpět, když se na ní podíval a sklopila hlavu do země.
Sinkacha: „Vendui pane“
Urlraen si jí zběžně prohlédl a když neviděl žádné znamení rodu odpověděl.
Urlraen: „Vendui, ženo. Co mi chceš?“
Sinkacha: Chvěl se jí hlas strachem, ale po polknutí odpověděla „Slyšela jsem o vašich lovcích otroků a ráda bych se stala vaším členem.“ dívala se poníženě na Urlraenovi boty.
Urlraen přistoupil blíž. To Sinkachu znervóznělo a zhluboka se nadechla. Toho si samozřejmě Urlraen všimnul a pomalu jí začal obcházet a měřil si jí pohledem, přitom začal klidně a pomalu mluvit.
Urlraen: „Kdo jsi, že se mě opovažuješ otravovat? Moji rekruti pochází výhradně z akademie. Tvůj oblek podle všeho nedosahuje kvalit šlechtice a ty bys něco chtěla?“ rukavicí jí chytl za cop a lehce ho sjel rukou dolů.
Sinkacha: „Jmenuji se Sinkacha a pocházím ze Starého města.“ vyděšeně, ale pevně odpověděla „Trénovala jsem se chvilku na drobných akcích při sledování koboldů a myslím, že jsem schopná vysledovat pohyby nepřátel a otroků.“ dodala.
Urlraen: Zastavil se před ní a pohlédl jí do obličeje „Ty si myslíš, že tohle tě dělá dobrým do mé elitní skupiny lovců?“ zeptal se chladně.
Sinkacha pozvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Z plamenných očí nešlo téměř poznat kam se přesně Urlraen dívá. Záře byla opravdu hodně silná, ale hluboko v nich šlo spatřit malinké rudé zorničky drowa, který v těle zůstal. Říkalo se, že plamenné oči mnichů darují pouze bohové nebo, že se tito mniši bohům přiblížili natolik, že dokázali ovládnout své tělo k obrazu jejich. Někteří kněží se toho obávají, protože dokázali v mniších vyhledat podstatu nadpřirozena, která jimi byla dosažena. Avšak tajemství mnišského tréninku je bedlivě střeženo a nikdo neví co je příčinou. Tak či onak pohled přímo do očí Urlraena téměř hypnotizoval. Otevřela ústa a přeze všechno to, odpověděla „Ano“.
Urlraen: Nešlo mu přes přilbu vidět do obličeje, ale z tónu hlasu šlo vycítit, že se usmál „Ano, hmm. Dobrá, podrobím tě několika malým testům, teď mě ale neotravuj.“ mávnul rukou směrem pryč, otočil se a vyrazil zpět ke stolku. Sinkacha jen zamrkala a kývla „Aluve pane“.

Olath Deis - o několik dní poté

Sinkacha si prohlížela nové dýky, které jí Urlraen koupil a usmívala při tom se spokojeně. Opřená o zeď čekala na nové instrukce od Urlraena, který měl každou chvílí dorazit. Párkrát si zkusila protočit dýkami a šlo jí to velice dobře. Sama nad sebou se po úspěšném triku usmála. Rozhlédla se po hospodě a zastrčila obě dýky do pouzder u pasu a založila ruce.
Po chvilce se rozzeněli portály. A z chodby se ozýval vzrušený hlahol několika drowů, které Sinkacha už znala. Izzrar, Alyffyn a Vierdril přišli současně do Olath Deis a zamířili si to rovnou k polštářům kde stála Sinkacha opřená o sloup. Pozdravili se a začali rozebírat co jím Urlraen chce. Nikdo neměl tušení, ale šuškalo se v akademii o vstupním testu, kterým prošel Issmael jako zelenáč.
Issmael velitel úderné složky Zau'ndar, zkušený bojovník a stratég. Tak se o něm povídalo v akademii, už několik mladých drowů zkoušelo dosáhnout jeho místa, avšak všechny bez obtíží zlikvidoval. Také se říkalo, že test téměř nepřežil. Test vymyslel Urlraen a mělo to co dělat s obdobím, kdy byl Ar'garou vyhnán na povrch, když omylem zabil jejího otroka v aréně. Prý se v domě neukázal několik měsíců, přežíval v jeskyních a puklinách přes den. Přes noc zabíjel ze zábavy v okolí Doubkova skřety a vlky a živil se jejich masem. Avšak nikdo neví, jak to skutečně bylo. Urlraen o tom nikdy nemluvil.
Toto vše naplňovalo drowy nedočkavostí z toho co bude a zároveň napětím a strachem z toho kdo se vrátí a kdo ne.
Asi půl hodiny poté co se všichni sešli se objevil Urlraen u kobolda. První si ho všiml Vierdril, který rukou bouchnul do Alyffyn a ukázal jeho směrem. Všichni zmlkly a čekali až dorazí.
Urlraen šel pomalu a klidně jak má ve zvyku. Projel očima všechny čtyři a kývnul jim na pozdrav. Drowové pozdrav opětovali.
Urlraen: „Výborně na nikoho nemusíme čekat“ sundal si batoh ze zad a hodil ho do polštářů. V batohu zaznělo ťukání o sebe narážejících ampulek.
Urlraen: „Rozdělte si to stejnou měrou“ odepl z opasku měšec zlatých a hodil ho k torně „A za tohle si nakupte co potřebujete, půjdete na povrch a na dlouhou dobu. Budete mapovat okolí.“
Izzrar: „Můj pane, co je dlouhá doba?“ zeptal se.
Urlraen: „Měsíc nebo do té doby dokud neuvidím zprávy.“ odpověděl a povytáhl si rukavici, díval se přitom jinam. Směrem na další skupinu drowů co seděla vedle a pozorovala co se děje.
Alyffyn: „Co máme mapovat?“ zeptala se pevně stejně jako Izzrar jeho dvojče Alyffyn.
Urlraen: „Okolí Dorenského hvozdu, cestu na západ především. Zprávy budete přenechávat mým zvědům v hornické chatrči. Očekávám, že splníte co vám zadám. Jinak vás stihne trest.“ otočil se zpět na svou družinu a kývnul jim.
Ostatní kývnuli a rozebrali si věci a peníze.

Dorenský hvozd – skaliska – po setmění

Vzduch byl těžký a nasycený vlhkostí z nedávné bouřky. Kapky deště na stromech sfoukával větřík, který občas zavál roklinou. Pořád bylo zataženo, ale místy se obloha protrhala. Zvěř už pomalu vylezla ze svých doupat. Před dolem je sklaněná laň a pije z malého jezýrka, které bylo přiživeno deštěm a občas zatřepe uchem, aby zahnala dotěrný hmyz. Zvedne hlavu a podívá se směrem k temnému dolu a olýzne si čumák. Z dolu se ozve zavrzání kůže a pak následné zasvištění šípu z dolu lani přímo do hlavy. Laň jen cvakla zuby a padla bez jakéhokoliv vydání zvuku na zem jak pytel brambor.
Z dolu začnou vycházet postavy drowů s batohy. Nesou téměř všechno. Stan, pokrývky, spousty lektvarů, které mají i za opasky, různé pergameny a mapy. Jeden z nich se zastaví a ukáže na chatu.
Urlraen: „Tady mi budete podávat hlášení každý týden. Najděte si místo, kde budete ve dne moci přespat. Očekávám ztráty, takže kooperujte. Aluve!“ kývnul jim a zvednul ruku při odchodu na znamení pozdravu.
Ostatní se nechápavě rozhlédli a vydali se směrem do hvozdu roklinou.


Attachments:
Smallin Starlit Night 1-3-09.jpg
Smallin Starlit Night 1-3-09.jpg [ 186.07 KiB | Viewed 8578 times ]

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl
Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 19:25 17. Jul 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Nepodařený lov

Sídlo rodu Zau'ndar

Rozrazí se dveře pokoje a dovnitř vstoupí těžkými kroky obrovitý půlork s rezavou hřívou a plamennou sekerou opřenou přes jedno rameno. Na druhém rameni vysí drow povešený rukou za rameno. Půlork ho druhou volnou rukou podpírá a vede ke stolu.
Drow má svěšenou hlavu a vypadá vyčerpaně a zraněně. Jeho sněhobílými vlasy prosakují pramínky krve, která je už částečně zaschlá. Nohavice a boty má od bláta a plášť potrhaný. Na jeho boku je natržená zbroj, zpod které prosakuje krev. Jeho oči, které normálně žhnou rudým plamenem sotva plápolají a jsou přivřené únavou a vysílením.
Půlork ho opatrně položí na kraj postele.
Berserk: „Ty odpočívat když nechtít do chrám!“ postavil se před něj a chvilku na něj zíral.
Urlraen: Mávnul rukou jako když ho odhání „Zmizni otroku, už tě nepotřebuji. Pánům vzkážu dík za tvou pomoc.“ pomalu se snaží lehnout.
Půlork kývnul a při odchodu zahrabal v pouzdře na opasku a vytáhl červenou houbu, kterou cestou ven začal tupě okusovat.
Drow se pokusil zvednout nohy na postel, ale přes silnou bolest se mu to nepovedlo. Zůstal shrbený sedět a tisknul si ránu na boku.
Chvilku jen tak oddychoval a zíral před sebe na podlahu, pak na chvilku zavřel oči a začal se soustředit. Krev z boku pomalu přestala téct až se pramínek úplně zastavil. Opatrně se narovnal a dobelhal se až k prosklené skříni, ve které měl vystaveno několik lektvarů. Pomalu jí otevřel a vytáhl zelenohnědý lektvar, vypadal jako rostoucí bažina. Odšpuntoval ho a pomalu ho doušky vypil. Oči mu místy měnily barvu na zelenou, ale pak se barva ustálila na červené. Rány se mu lehce hojily a on se mezitím dobelhal k posteli a opatrně podpírajíc rukama dosedl. Zase chvilku civěl před sebe až si nakonec chytl hlavu jednou rukou, kterou pomalu a opatrně prohrábl vlasy. „Co se to stalo? Jak se to mohlo stát? Kdo to byl?“ vrtali mu hlavou myšlenky. Pomalu se opřel rukama dozadu a lehal si na postel. Lehce dolehnul a nohy nechal v botech na kraji postele. Zavřel oči a přemýšlel co se vlastně stalo.

Dorenský hvozd – na sever od Ivory okolo půlnoci

Dva drowové a sekerník stojí před třemi povrchnany, kteří vypadají vystrašeně.
Urlraen: „Tak a teďka to vypijte všichni naráz!“ ukáže po obklíčených obětech.
Dva hraničáři se na sebe podívají zmateně a opatrně téměř naráz odšpuntují lahev a polknou jed z flakónku. Urlraen jednoho z nich pozoruje z blízka.
Lektvar z hutného koncentrátu obsahuje krystalky z výtažku bylinek, které reagují s živou tkání. Po vypití účinkují velice rychle. Tyto krystalky se snaží opustit tělo všemy směry z těla a při výstupu na povrch těla na sebe nabalují minerály z ostatních tkání. Krystalky se vstřebávají do těla již v ústech a většinou se nedostanou až do vnitřních orgánů, takže je nepoškodí. Obět při efektu pocítí lehkou bolest, když se krystalky dostávají z jednoho místa na povrch. Většinou je poté bolí v krku či pálí žáha. Zároveň tekutá část lektvaru působí jako paralyzující neurotoxin, který oběť okamžitě uchvátí. Oběť většinou stihne jen otevřít úžasem ústa a zatuhne. Ve finále krystalky na povrchu kůže shromáždí všechny částečky minerálů z těla a přitáhne i části z okolí a vrstvý je na kůži. To vytvoří jakousi slupku z nerostu po celé délce povrchu oběti. Celý proces je až neuvěřitelně rychlý a postupuje odshora dolů, trvá jen dvě až tři vteřiny po vypití. Oběť je schopná dýchat, ale není schopná se hýbat přes minerální slupku.
Zezadu se ozval smích sekerníka. Urlraen se spokojeně usmál a přešel k elfce, která jed ještě nevypila.
Urlraen: „Tebe tu necháme, abys zavolala pomoc, rozumíš?“
Elfka vypadala zaraženě a jen zírala před sebe. Lehce se klimbala ze strany na stranu. Urlraen jen zavrtěl hlavou. A zavelel k ústupu. Všichni se kousek vzdálili a schovali se v lese, ale tak blízko, aby mohli pozorovat situaci.
Elfka jen stála nehnutě s pohledem upřeným vdál. Po chvilce se probrala z tranzu a prohlédla své dva společníky. Oba byli ztuhlí a nehýbali se. Vytáhla dýku a lehce rýpla do jednoho z nich. Kousek slupky se odloupl a pod ním se objevila kůže nebožáka. Elka si kousek šlupky prohlédla zblízka a pak se dala do odškrabování dalších částí. Jenže to se nelíbilo Urlraenovi a tak vyrazil blíž k elfce. Když tu najednou někdo vyšel z Ivory. Modrá poloprůhlédná štíhlá postava v kapuci. Vypala také na elfku, ale jakmile viděla zkamenělé hraničáře zastavila se. Pak se ze tmy vynořil Urlraen, postavil se na cestu a zběžně si jí prohlédl. Stála dost blízko u města a proto se Urlraen nepřibližoval. Měl sice rád vzrušení a větší počty nepřátel, ale neměl zájem se podílet na zběsilém útěku před Ivorskými. Elfka udělala jednou nožkou krok dozadu a podívala se asi tři metry napravo od Urlraena do tmy. Urlraen pomalu otočil hlavu na cíl jejího pohledu, ale nic tam neviděl. Pak pcodíval se na ní a se silně planoucíma očima řekl „Stejně utečeš červe!“. Elfka neodpověděla, jen stála a rozhlédla se po okolí.
Pak se stalo něco co nikdo z útočníků nečekal. Z druhé strany lesa se objevilo několik postav, které se blížili směrem k drowům. Urlraen v čele zpozorněl, podíval se směrem k nim a řekl pobaveně „vypadá to, že bude ještě veselo“ si prokřupl klouby na rukou. Sotva to dořekl osvítilo okolí několik ochranných kouzel přímo před Urlraenem a z Urlraenova boku vytryskla krev. Vzduchem prolétl svištící meč polodračice s křídly. Urlraen se pokusil další ráně uskočit, ale nestihl zaregovat po prvním zásahu, který ho silně rozházel. Přišla druhá stejně zničující rána, která ho zasáhla přes klíční kost. Urlraen zavrávoral při otočce a druhou rukou se pokusil vytáhnout lektvar, který by ho zachránil, ale byl příliš pomalý a polodračice tak připravená, že neměl šanci. Třetí rána rukojetí do jeho kožené helmice zhasla rudé plamenné oči. Tělo se rázem stalo bezvládným a skácelo se na stranu do listí. Jakmile dopadlo tělo na zem tak se jen z jeho ruky vykutálel otevřelý lektvar, který pomalu vytékal úzkým hrdlem do listí a mechu.
Image
Z dálky šel slyšet řev drowa, který Urlraena doprovázel a řev sekerníka. Ti byli, ale už na ústupu i s těly nebožtíků z kamene. Les pak na chvilku utichl, ozývaly se jen rychlé vzdalující kroky a šustění trávy.

Urlraen: „Kde to jsem?“ rozhlédl se okolo a naprázdno máchnul rukou. „Je tu takové ticho. Sakra až moc velký ticho!“ otočil se prudce a zaleděl se do tmy.
V dálce šuměla voda, možná příliv moře. Bijící vlny o skaliska prozradily, že to moře je. Okolí se začalo pomalu vyjasňovat. Pláž pokryval černý písek a naplavené tmavě zelené, oslizlé řasy. Po stranách všude okolo byli skály bez jakékoliv vegetace. Urlraen tam stál uprostřed pláže nahý a sledoval měsíc, který zapadal nad hladinou neklidného moře. Chvíli se díval nehnutě na horizont a nechával vítr pohrávat si s jeho sněhobílími vlasy. Po chvíli zamrkal a rozhlédl se znova okolo.
„Co to asi může znamenat? Zvláštní vidina.“ řekl si potichu pro sebe. Pak se zadíval na své tělo. Na boku se mu začala rýsovat řezná rána a začala vytékat krev. Zhrozil se a leknutím zvedl ruce, ale nic necítil. Ruce pomalu svěsil tak, aby viděl rozšiřující ránu. Potom ucítil pnutí u ramene a okamžitě mu věnoval pohled. Jeho klíční kost se zlomila sama od sebe stejně jako se rozřízla rána. Pootevřel ústa úžasem. Rozhodl se dotknout těch úkazů a druhou rukou se natahoval k ráně, když si všiml, že mu začala kapat krev zpod jeho vlasů. Sáhl si na čelo, setřel trochu krev a protřel jí mezi prsty. Pak to přišlo! Neuvěřitelná bolest donutila Urlraena vykřiknout. Silueta těla uprostřed pláže, které dělal pozadí stříbrný měsíc se svíjela bolestí a pomalu padala do kolen. „Tak domluveno!“ Zazněl ženský hlas a celá vize se rozplynula.
Image
Urlraen ucítil v ústech krev a hlínu. Obličejem funěl do listí a když se pokusil otevřít oči silně ho to zabolelo. Svítilo slunce. Bylo něco před polednem, takže slunce teprve stoupalo, ale už pálilo hodně.
Půlork pokýval a na zem hodil bezvládné tělo jednoho muže. Poté vzal Urlraena opatrně na záda a kvapem si to zamířil do dolů.

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 16:16 14. Oct 2010 
Offline
Rytíř
User avatar
 Profile

Joined: 09:42 02. Nov 2009
Posts: 745
Stezka odvahy

Hagol – Chrám Helgarona

Obrovský chrám vystavěný duergary je podpírán masivními, zdobenými sloupy, které červeně osvětlují pilíře magického světla pravidelně se opakující po vnějších stranách dřevěných lavic. Ve vzduchu je cítit lehká zatuchlost a vlhkost promýsená různými pachy svíček a olejů. Vzadu naproti dvěřím stojí obrovská socha s dlouhým mečem zvednutým nad hlavu. Pod sochou jsou vytesány těla nepřátel zdá se velice zkušeným sochařem, který zachytil i ty nejjemnější detaily. Socha má otevřená ústa jakoby křičela vítězně nad hromadou mrtvol a v druhé ruce u těla drží za vlasy hlavu jedné z příšer. Socha je obrazem Helgarona, démoního prince.
Chrám je plný především duergarů, ale vedle jednoho sloupu je i jakýsi démon nebo možná lykantrop oblečený do speciálně ušitého hábitu.
Velká ocelová brána se otevře s lehkým zavrzáním a pomalu vpouští do chrámu pruh jasnějšíího žlutého světla přicházejícího z Hagolu. Potom se vyrýsuje silueta postavy celé zahalené v rouchu, je ale větší a útlejší než ostatní duergaři. Postava se rozhlédne a vydá se směrem k soše Helgarona. Ve třetí řadě lavic se otočí a zamíří si to k podobně oblečenému duergarovi, který pozvedne hlavu a kývne na pozdrav.
Horag: „Urlraene.“
Urlraen: „Mistře Horag.“ pokorně kývne hlavou. „Jsem tu jak jste žádal.“
Horag: „Měl bych pro tebe delikátní úkol, myslím že z mých hochů by to nikdo nezvládl tak dobře jako ty. Přeci jenom jsi větší než my duergaři.“ zcela vážně řekl.
Urlraen: „Fyzické přepoklady stejně jako výhody a nevýhody mého druhu znáš, očekávám že je tvé rozhodnutí správné. Mluv k věci tedy.“

Území obrů

Ohromně vysoké jeskyně za tunely digesterů byly vždy opleteny záhadami. Něco prastarého jim dodávalo energii, která umožňovala strážcům soutězky, kyklopům, přežívat v nehostiných hlubinách podtemna. Nikdo neví jak se mohli tak velké bytosti dostat tak hluboko, čím se živí a kde mají své příbytky. Jakoby se tam prostě objevili. Někteří svirfnebirní mágové připisovali podivným červeným výparům z nitra země, které obsahovali nějaké drobné živočichy, kyklopí stravu. Kdesi na povrchu totiž prý žijí obrovské ryby, které se živí stejně drobnými živočichy po tunách, možná v tom viděli podobnost. Ale nikdo nevysvětlil odkud kyklopové dostali meteorická brnění a zbraně. Žádná kovárna, žádná obydlí, žádný tábor. Nebyla možnost zbraně ukovat nebo jinak získat od ostatních inteligentních obyvatel podtemna. Někde je však vzít museli. To byl Urlraenův úkol, zjistit co se schovává za soutězkou kyklopů. Tam kam se již mnoho odvážlivců pokusilo dostat a selhalo.

Puklinou ve skále se z půlky vynořilo tělo drowa, který se rozhlédl po jeskyni. Jeskyní se ozývalo syčení unikajících par z kráterů. Celá měla načervenalý vzduch, ve kterém se nedalo dýchat dobře. Opodál stáli tři kyklopové s velkými dřevěnými kyji, které měli opřené o rameno. Vypadalo to, že jen tupě zírají před sebe. Nemluvili, jen tak stály. Chvilku je pozoroval a pak se sehl a nabral do rukou rezavou hlínu. Na chvilku zalezl zpět do pukliny.
Asi po pěti minutách se vynořil pomazaný od hlíny. Róba i kapuce byla špinavá a její tmavý odstín dokonale splíval s okolím. Opět se rozhlédl a když zjistil, že kyklopové zůstali stát bez hnutí po celou dobu nepřítomnosti opatrně vylezl. Zůstal chvilku u pukliny stát a nehýbal se, aby se přesvědčil, že o něm kyklopové nevědí. Pak se vydal opatrně na druhou stranu od skupinky.
Jenže hned za rohem stála další partička, stejně tupě zírajích kyklopů, která blokovala cestu dál jeskyní. Urlraen přidřepl a pozorněji si je prohlídl.
Kyklop měl jen koženou roušku přes pas, která mu sahala nad kolena. Nic na ní nebylo, žádný lektvar, žádná zbraň zastrčená, kterou by mohl použít místo dřevěného kyje. Kyj byl velký skoro jako sám Urlraen a zavalité a svalnaté tělo obra říkalo, že rána s ním by mohla lámat kosti kohokoliv, který by stál v cestě. Sáhl proto po lektvaru tmavě modré barvy, zalezl za skálu a napil se.
Okolní hlína a drobné kamínky začaly zaplavovat jeho výzbroj. Lepily se tak těsně až se musel trochu narovnat. Sevřely ho do pružného, ale tvrdého, kamenného krunýře. Potom vytáhl z opasku další flakónek se zeleně světélkujícím prachem, kterým si posypal rukavice. Rozhlédl se, sebral ze země kámen a vyšel ze zákrytu vzpřímený.
Kyklopové si ho nevšimli, jen dál upřeně zírali před sebe. Ale pak vzduchem prolétl kámen a trefil jednoho tvrdě do hlavy. V tom okamžiku jakoby obživli a otočili se najednou na Urlraena, který jen tak stál před nimi. Jeden z nich zařval, přitom pozvedl svůj kyj a ostatní dva se rozeběhli přímo na drowa, který se zatím ani nepohnul.
Image
Rozzuření kyklopové běželi poněkud nemotorně, ale jejich obrovská velikost a váha je učinila obrovským nebezpečím byť jen při nárazu tělem. Když byli asi jen tři metry od Urlraena, vycenil vycenil Urlraen výhružně špičáky a uskočil bokem. Rozeběhl se na osamoceného kyklopa vzadu, který zatím jen pozoroval doběh svých druhů. Osamocený kyklop zatřásl hlavou ze strany na stranu a znova zařval, jak se k němu mrštnýmy odrazy od země přibližoval drow. Rozmáchl se kyjem na úder, přitom v běhu začal drow vytahovat jakýsi lektvar a začal ho lít do sebe. Kyklop máchnul kyjem přímo na místo kam mířil Urlraen, ale místo toho, aby bylo tělo běžícího drowa nemilosrdně rozdrceno obrovskou silou, kousek před místem zásahu se pouze obraz těla zavlnil a rozplynul. Drtivá rána kyjem padla na zem jeskyně a kyklop se zmateně podíval zespodu na kyj. Další dva kyklopové vzadu, kteří právě doběhli, se začali také zmateně rozhlížet.
Pak najednou osamocenému kyklopovi spadla rouška okolo pasu, ten se rozzuřil a sehnul se pro ní na zem. Jenže jak se sehnul tak se pod ním opět podobně zvlnil obraz drowa, který ho chytl za hltan a škubnul bokem. Kyklop zachroptěl a jeho hltan společně s tichým syčením a obláčkem nazelenalé barvy kyseliny odletěl na stranu. Urlraen jen galantně ustopil bokem padající hoře masa a se založenýma rukama se podíval na dva kyklopy vzadu. Jeden z nich vztekle zařval a urval kus skály ze stěny jeskyně a vrh ho po Urlraenovi. Ten byl připraven na balvan, když viděl jak ho kyklop odlamuje ze stěny a pouze klidně přešel o kus dál tak, aby ho nezasáhl.
Druhý kyklop se rozhodl zvolit jinou taktiku a neběžet vztekle jako předtím. Vyrazil pomalu houpavou chůzí kupředu. První jakmile uviděl, že se balvan minul účinkem, odfrkl si a rozeběhl se směrem na drowa. Ten jak to zahlédl odšpuntoval další lahev, ale ještě čekal s vypitím na to než se kyklop dostal dostatečně blízko. Jakoby jím projelo něco silného. Po odhození lahve na zem zhluboka vydechl a z úst mu vylétlo několik jiskřiček.
Opět ustopil obrovi v běhu na stranu, kyklop úskok však čekal a rozmáchl se kyjem na stranu kam drow uskočil a trefil Urlraena do boku asi povoliční silou. Urlraen vydal těžký vzdych a z jeho kamenného krunýře odpadlo několik kusů. Přikrčil se a vystartoval na obra. Obr se zastavil a rozmáchl se znova. Letící kyj drowa minul. Ten mu obratně proskočil kotoulem mezi nohama a udeřil ho několika rychlýma ranama pod vnitřní stranu pravého kolen obra. Ten jen zaskučel a ohnal se za zády. Urlraen však uhnul, tentokrát dopředu a nasměroval svá dva údery přímo do pod češku kolena odspodu. V koleni trochu louplo a obr se v bolestech skácel na zem. To se už blížil druhý obr. Byl už tak blízko, že stačilo udělat pár rychlých kroků a mohl zaútočit. To také udělal.
Urlraen o něm však věděl a proto bez ohlédnutí vyskočil kyklopovi na záda. Na jeho zádech se otočil, sundal luk ze zad, vytáhl šíp s tmavě modrým hrotem a natáhl luk. Zamířil na kyklopa, který byl vzdálen asi jen 5 metrů od hrotu, tiše si řekl pro sebe „Tak uvidíme co dovede zhouba obrů.“ a vystřelil kyklopovy do oka. Kyklop zařval a chytl se za šíp, který mu trčel z oka a začal se potácet okolo a zběsile mávat obrovitým kyjem. Urlraen jen vytřeštil oči a rychle seskočil ze zad klečícího obra, který se pořád zpamatovával z bolesti v koleně. Vytáhl dýku a bod klečícího obra do nohy, ten zvedl hlavu a ohnal se rukou, když tu najednou se ozvala tupá rána. Jak zvedl obr hlavu dostal od oslepeného obra ránu kyjem a ta ho omráčila. Urlraen jen potichu zacouval ke stěně a pozorozoval rozzuřeného, oslepeného kyklopa jak okolo sebe máchá kyjem. Obr byl tak rozzuřený, že ne neodvažoval příliš pokoušet své štěstí a napadnout ho, proto vyčkával až zpomalý tempo.
Netrvalo dlouho a obr se opřel o kyj a druhou rukou si držel krvácející oko. Urlraen mu pomalu přešel do zad a připlížil se k lýtkům. Stoupl si přímo mezi ně a vytáhl dýků. Následovali dva přesné řezy mířené pod lýtka na šlachy. Obr jen kníknul a skácel se k zemi. Snažil se odplazit někam pryč. Urlraen pozoroval jeho marný pokus o záchranu a utýral si při tom dýku do šátku. Klidně sundal luk ze zad a založil šíp. Pomalu přešel před něj a sledoval jak se zubožený kyklop plazí k němu. Natáhl luk a zamířil. Kyklop uslyšel natažení tětivy a zpozorněl. Zvedl trochu hlavu. Oko měl zavřené a mezi víčky protékal pramínek krve. Pak drow bez emocí vystřelil kyklopovi přímo do hlavy, ta se cvaknutím tlamy jen padla na zem. Otočil se, nasadil si luk zpět na záda a vydal se dál jeskyní.

Dál v jeskyni

Strop jeskyně se zvednul vysoko mimo dohled. Také jeskyně se změnila. Byla mnohem členitější. Ostrůvky pevniny střídaly hluboké propasti a místy byly i strmé výběžky skal. Urlraen na jeden vylezl, aby se lépe rozhlédl po okolí.
V dálce si všimnul dvou siluet postav obrů s nějakými zbraněmi. Rozhodl se prozkoumat více, ale bez rizika napadení. Proto lezl po skále blíž k nim. Byli to také kyklopové, jenže byli ozbrojeni.
Opravdu to vypadalo jako meteorická výzbroj. Helmy, rukavice, brnění, to všechno se mu velice podobalo. Ovšem Urlraen vyhodnotil situaci a rozhodl se neútočit na ně. Ohromná meteorická kladiva budila respekt. Neměl v úmyslu zjistit jaké to je když takové kladivo hnané obří silou dopadne na jeho tělo.
Pomalu slezl ze skály na druhou stranu. Jeskyně se začala zvedat směrem k jakési náhorní plošině. Rozhodl se vydat tím směrem a prozkoumat to místo.

Náhorní plošina

Po nebezpečném a vyčerpávajícím výlezu po skále nahoru konečně dosáhla Urlraenova ruka na okraj náhorní plošiny. Vytáhl svoje unavené tělo a rozhlédl se.
Byl sice trénovaný na dlouhé boje, ale žádný svalovec to nebyl. Sázel na rychlé a dobře mířené údery, ne na tvrdé a ničivé údery. Ty ho dost vyčerpávaly.
Plošina byla kopcovitá. Na prostředním, nejvyšším kopci zářila žluto rudá záře neznámeho původu. „To bude ono, to musím prozkoumat!“ pomyslel si a pomalu se vydal tím směrem, ale už uvolněnějším tempem. Náhle však uslyšel děsivý řev, prudce se otočil a patřil velkou stvůru s démockými křídly a obrovskými pařáty.
Uskočil vzad od příšery a ihned začal sahat po lektvaru, ale to se příšera už ohnala pařátem a sekla Urlraena do ramene tak silně, až se zamotal a upadl. Pokusil se rychle zvednout, ale příšera na něj skočila a zvrchu do něj začala sekat pařáty. Urlraen se bránil co nejlépe dovedl. Zásahům nastavoval svoje tvrzené chrániče, ale údery byly příliš silné a on věděl, že to takhle dlouho nevydrží. Přivřel oči vztekem a zpevnil tělo. Jeho oči kmitaly ze stranu na stranu na místa kam měly údery pařátů zasahovat. Obrana se začala zlepšovat a údery začal předvídat. Vykryl další úder a neuvěřitelnou rychlostí se odvalil na stranu a vyskočil na nohy. Monstrum se po něm okamžitě ohnalo křídlem, ale minulo. Urlraen ho oběhl a rychlými kroky běžel k okraji skály. Stvůra ho pronásledovala stejně zuřivou rychlostí. Urlraen běžel jak nejrychleji mohl, ale zrůdu už cítil v zádech. Rozhodl se zariskovat, víc sil na boj už neměl a na lektvar nebyl čas. Zařval a jeho tělo zmizelo za okrajem plošiny. Stvůra se pokusila zastavit, ale byla příliš rozběhnutá a její tělo se skřekem spadlo ze skály také. Hrozivý řev se pomalu ztrácel z doslechu jak stvůra padala z okraje plošiny. Pak nastalo ticho.
Po chvilce se ozvalo padání a tření kamene z okraje plošiny. Urlraen se při pádu zachytil skalního výběžku, kterého si všiml když lezl nahoru. Vypadal jen lehce zraněn, ale unaven. Přesto stál před nedokončeným úkolem a něco mu říkalo, že to co hledá bude nahoře na tom kopci. Oprášil se a vydal se znovu tam, tentokrát opatrně.
Dalším stvůrám se raději vyhnul, věděl jak nebezpečné jsou. Proplížil se okolo nich a dostal se na nejvyšší kopec. Tam se však strnul překvapením.
Na kopci byla malinká kruhová plošina. V zadní části byla obrovská socha Helgarona, demoního prince, pod kterou byla hromada zlata a pokladů. Před poklady byl velký kruhový symbol lemovaný hořícími svícemi. Teď už to dávalo smysl. Démoní princ byl uctíván kyklopy a ten jim za to daroval pekelné zbraně, kterými měli rozsévat zkázu v jeho jménu.
Urlraen se neklidně rozhlédl a pomyslel si „tohle nemůže být dobré, raději zmizím, než si toho někdo všimne“ a otočil se.
Najednou se však otřásla zem, Urlraen zavrávoral a upadl na zem, rychle se rozhlédl a všiml si jak okolo symbolu dokola postupně začínají zhasínat svíčky. Rychle vyskočil a zaklel, sáhl po opasku, že se napije, ale něco se stalo. Sesunul se na zem a přivřel bolestivě oči, které si přidržoval rukama.
Oheň, všude hořel oheň, skrz který nešlo téměř nic vidět. Tělo bylo v jednom ohni, příšerně to pálelo, ale nespalovalo. Pak se pomalu ohnivé stěny rozestoupily Na nejvyšším kopci uprostřed rituálního symbolu se zjevil ze země balor! Ohromný prastarý démon s plamenným mečem.
Rozmáchl se po Urlraenovi a sťal mu hlavu. Velká bolest zalila tělo a pak se vše vrátilo zpět. Urlraen se probral klečící před otásajícím se symbolem. Zběžně se prohlédl. Byl v pořádku, jen se mu třásly ruce z té děsivé vidiny.
Zmateně se rozhlédl a začal ustupovat pozadu, ale bylo už pozdě, obra už probudil. Z prostřed symbolu vyšlehly plameny a ze země vylezl puklinou balor. Rozmáchl se plamenným mečem po Urlranově hlavě a...
Image

Asi po deseti minutách

Doutnající tělo padlého démona leželo u nohou drowa. Ten nechápavě hleděl co se stalo. Sám tomu co se stalo nedokázal porozumět. Měl na několika místech propálenou výzbroj. Plášť roztržen, rána na stehně byla na okrajích spálená a jeho postoj vykazoval značné balanční vady. Okolo se válely ohořelé a doutnající kameny a zem byla rozpraskaná. Rukavice mu sálaly teplem a ubylo několik jeho nejcenějších lektvarů. Ale stál tu, stál tu sám a žil na rozdíl od rozpadajícího těla démona.
Jeho výraz ve tváři byl však jiný než kdykoli předtím. Kamenný pohled rudých zorniček byl umocněn rudou září, kterou viděl u starších členů řádu v Hagolu. Říkalo se, že to byl dar od samotných bohů za odvahu, kterého se dostávalo jen vyjímečným bojovníkům. Urlraen si nebyl jistý co se stalo, jen útržky boje s balorem nasvědčovali tomu, že s ním bojoval. Pamatoval si padající ohnivé kameny ze stropu jeskyně, spalující žár démonického dechu, vír, který stahoval vše v okolí do sebe a drtil uprostřed a mocný plamenný meč, který mu způsobil mnohačetné popáleniny.
Urlraen se sehnul k tělu balora a vytáhl ostrý nůž, který mu zabodl do těla, které silou rozevřel. Sáhl do něj hluboko rukavicí a škubnutím vytrhl srdce jako důkaz. Unavený a zraněný se vydal zpět do Hagolu.

_________________
Urlraen Zau'ndar - Vůdce klanu Zau'ndar.

Hladový pes loví nejlíp.

Drowí mysl


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Děti noci
PostPosted: 20:43 23. Feb 2011 
Offline
Měšťan
User avatar
 Profile

Joined: 13:38 03. May 2009
Posts: 203
Bragův úděl

Potemnělá zasedací místnost, u dveří hlídají dvě mohutné postavy, v místnosti je rozesazeno několik menších postav. Mluví spolu už dlouho, Brag je moc neposlouchá, ale pak zaslechne něco, co by ho ještě dlouho děsilo, kdyby nebyl tak hloupej.
„Kterého otroka tam pošleme?“
„Vyber si jednoho z těhle,“ vůdce ukázal směrem k dvěma otrokům.
A je to v loji, pomyslel si Brag, pošlou mě, toho druhýho tu zná každej, hned by to prokoukli.
„Mě znát celá hospoda,“ ozval se druhý otrok okamžitě.
„To je pravda, pošleme tam toho druhého, vypadá inteligentněji.“

„Patnáct minut přestávka, vy líný kůže!“ zakřičel duergár na skupinu otroků.
Mohutný černý skřet se sesunul na zem za vozík a začal čmárat na kus papíru. Píše kostrbatým písmem a poměrně pomalu, občas se v textu objeví chyba.
„Určitě tady umřu, novej pán se už čtyři dní neukázal, chcípnu tady. Mám strašnou žízeň a kalhoty už mi začaly taky padat. Už čtyři dní, možná ještě vydržim den, ale pozejtří budu tuhej! Ale přeci mě nenechaj, tak dobrýho kováře už by nesehnali. Napíšu jim o tomhle všem zprávu, pán má rád zprávy.“
Skřet se zamyslel a začal si rozpomínat, co se vlastně událo…
„Po úspěšném obchodu sem byl poslanej pracovat do dolů, tam sem měl tahat vozejky. Podmínky sice trochu tvrdý, ale řekl sem si že pár dní bez jídla vydržim a s vodou se to nějak udělá. Šéf my řekl, co kam tahat, nakreslil sem si plánek, ale šéf ho spálil. Tak sem si nakreslil novej. Asi bude nejlepší, když popíšu den za dnem, aby to bylo to,“ skřet se zamyslí a po chvíli se plácne do čela. „Přehledný, to je to slovo. Tak teda první den. Tahal sem vozejčky sem a tam. Občas mě někdo kopnul, protože sem přives něco někam jinam. Některý vozejčky šli tahat dost blbě, tak divně poskakovali a cukaly se, ale stejně sem je odtáhnul. Když sem se vláčel s těma nejtěšíma, tak se mi ostatní smáli, místo aby mi šli pomoc. Večer mi nějakej malej otrok řek, že ty vozejčky maj brzdu a tu musim nejdřív povolit. Ukázal mi co a jak a pak už to nebylo tak těžký. Eště sem neměl hlad, sem zvyklej nežrat dlouho. Ale měl sem strašnou žízeň, bylo tam horko jak v sopce. Sledoval sem otroky při práci u pecí, uměl bych to líp. Při přestávkách sem sledoval jeden šachtovej výtah, někdy se točil jen krátce a někdy dlouho, asi to bude mít víc stupňů. Když se točil krátce, tak nahoru vozili zlato, když dlouho tak mitril. Spát dobře, u pecí je teplo.“
„Konéc přestávky, smradi!“ zahulákal duergár.
Černý skřet se těžce zvedl ze země, popadnul vozík a začal ho tlačit k nejbližší peci.

Celá slévárna je ztichlá, jen z velkých pecí se ozývá tiché hučení, otroci se povalují všemožně po zemi, někteří se uvelebily ve vozících, duergáři odešli, jen u vrat stojí stráž, aby nějaký z otroků nezkusil utéct.
„Všichni už šli spát, já dopíšu zprávu a pudu taky. Den druhej. To už sem měl pořádnou žízeň, některý otroci pili svojí moč, řekl sem si proč ne, stejně je to moje voda. Taky mi trochu kručelo v břiše, ale to rozchodim. Byl to další den plnej vozejků a kopanců, večer jsem si nakreslil plánek. Stala se zajímavá událost. Zhruba v polovině dne začal šéf mlátit do gongu, kterym oznamuje začátek a konec přestávky, ale teď do něj mlátil pořád. Přiběhla banda těžce ozbrojenejch duergárů, seřadili se u výtahový šachty (do tý s mitrilem) a nechali se spustit dolu, asi se tam něco podělalo. Ten den sme žádnej mitril nedostali a výtah už nevyjel.“
Skřet kritickým okem zhodnotil svoje dílo a nakonec usoudil, že může psát dál.
„Třetí den nejhorší, už od rána jsem měl strašnou žízeň, ale přálo my štěstí. Jedna z velkejch pecí potřebovala vyčistit. Na čištění měli takovou těžkou věcičku, která dokázala stříkat vodu daleko a silně. A já sem měl otrokům čističum tuhle věcičku přesouvat v tý peci. Řekli nám co dělat a odešli. Vypil jsem snad víc vody, než za celej život. I ostatní otroci využili situace a pořádně se naškrundali. Stejně sem byl ale už strašně unavenej, kalhoty mi už začali bejt volný a přes břicho sem si začal vidět na nohy. Po úklidu sem šel zase tahat vozejky. A ke konci dne konečně vyjel mitrilovej výtah, vytáhnul sebou všechny duergáry a pár otroků, byli nějaký potlučený. Hlavně otroků se vrátilo málo, v mitrilový šachtě dělaly největší skupiny. Zahlídnul sem jednoho duergára, jak šéfovi ukazoval něco, co vypadalo jako velikej zub nebo možná dráp, asi tam dole měli veselo. Ale já měl taky veselo, vytáhli i nějakej mitril, ten je v porovnání se zbytkem hrozně lehoučkej, šlo to samo. Jo a na jednoho půlčíka se převrátil vozejk, kterej blbě naložil. Takhle tu za chvíli budu dělat sám.“
Skřet dopsal odstavec a tlumeně zívnul.
„Čtvrtej den se nestalo nic moc zajímavýho, jenom další tahání a vození. A ten blbej pocit, že už tu dlouho nevydržim. Sem už strašně ospalej, musim jít spát, uvidíme, co bude zejtra, snad pro mě přijdou.“
Pečlivě přibalí k papíru plánek hutí a všechno ukryje do kalhot.


Attachments:
File comment: Nákres hagolské hutě
doly.JPG
doly.JPG [ 73 KiB | Viewed 8593 times ]
Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Post new topic Reply to topic  [ 10 posts ] 

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 6 guests


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits