Thalie

Esuliams · **Joined:** 21:57 02. Jun 2009 **Posts:** 315

I.

V tuhé vánici se plahočila po kolena ve sněhu. Prsty už měla promodralé, rty popraskané do krve a žaludek už několik dní prázdný. Brodila se sněhem velice pomalu, byla velmi vyčerpaná a také se obávala vlků a orků, kterých bylo všude plno. Kromě obyčejných šatů, starých bot a jednoho měděného prstenu neměla nic. Její červené polodlouhé vlasy měla celé zmrzlé a nohy necítila už skoro vůbec. Podívala se na bílý sníh a najednou jí připadal jako velká měkká postel. Chtěla se jen tou sněhobílou peřinou přikrýt a usnout. Přiložila k sobě prsty, aby vyvolala ten slaboučký záblesk magie, který jí doteď pomáhal přežít. Prsty necítila, chvíli na ně zírala, ale pak odvrátila zrak. Nechtěla to vidět, chtěla jen spát. Klekla si do sněhu a pak nechala tělo spadnout na bok. Už necítila nic, postupně upadala do hlubokého spánku…

Attachment:

File comment: Smrtící chlad

zima.jpg [ 443.88 KiB | Viewed 1714 times ]

Najednou jakoby jí neobestírala jen zima a tma. Nemohla otevřít oči a vlastně ani nechtěla. Pousmála se a schoulila se více do klubíčka. Nechtěla, aby tenhle pocit skončil. V tom do ní někdo hrubě strčil. Nespokojeně zavrčela. Následovala tvrdší rána. Pootevřela jedno oko, zjevně ji útočník nechtěl nechat spát. Pohled, který se jí naskytl, ji vyděsil. Dívaly se na ní dvě zrovna ne přívětivě oči, skryté za hustým hnědým obočím. Pod tím se rýsoval plochý jizvami poznamenaný červený nos. Vše bylo lemováno ulepenými vousy hnědé barvy, které plynule přecházely v mastné zmrzlé vlasy. Byl to hrozivý pohled.
„Tož děvucho vstávaj, musíme valit dál.“ Zahučel na ni a vzal do ruky sekeru. Dívka se pomalu postavila na nohy a rozhlédla se. Okolo ní sbírala své věci celkem početná skupina trpaslíků. Uprostřed tábora uhasínal oheň a každý trpaslík měl při ruce nějakou velkou sekeru či kladivo a mohutný štít. Trpaslíci se k ní nechovali nepřátelsky, ale vlídností neoplývali. Dali jí jídlo, pití a přes ramena kožich z nějakého zvířete. Dál se jí nevšímali a zahlazovali stopy po táboru.

Cítila se o trochu lépe a před novými společníky se tvářila, že se vůbec nic nestalo. Na nic se jich nevyptávala a když vyrazili na cestu, držela se uprostřed družiny. Jak tak pozorovala trpaslíky, sledovala jejich zvyky a jejich styl boje, cítila se s nimi ve větším bezpečí. Po nějakém čase, když se zadařilo v lovu, ji učili vkládat do ruky sekeru, tu nejmenší co měli. Chtěli ji naučit obraně, ale jejich úsilí vyšlo naprázdno. Zvládla držet lehkou sekerku, ale nebezpečí hrozilo leda jen jí, často se poranila. A tak jí dali zdobenou dýku. S ní už zacházela obratněji a i když by s ní nejspíše nikoho nezabila, tvářila se u boje tak nebezpečně, že by si každý rozmyslel, co učiní.

Attachment:

File comment: Zdobená dýka

dyka.jpg [ 107.24 KiB | Viewed 1712 times ]

Když trpaslicí lovili divokou zvěř, nebo zkřížili své sekery s tupými orky, měla dívka jediný úkol- schovat se. Obvykle ji trpaslíci nechávali hlídat své věci. Vždycky pak naštvaně chodila kolem tábora. Někdy se jí podařilo vyvolat záblesky magie, ale neuměla je řídit. Nevěděla jak usměrnit proud energie, aby se jí něco podařilo. U trpaslíků žádnou magii neviděla.
Jednou po večeři, když měli trpaslíci plná břicha a každý držel v ruce korbel s pivem z nedaleké zapadlé hospody, zavedla řeč směrem k magii. Chtěla vědět, kde se může něco naučit. Toužila poznat tu sílu, která se v ní ještě naplno neprobudila. Trpaslíci, doteď téměř příjemní, mírně podnapilí, začali bručet a nadávat na magii. Raději hned stočila hovor jinam. Od té doby ji to táhlo jinam, poznat něco jiného…

Esuliams · **Joined:** 21:57 02. Jun 2009 **Posts:** 315

II. Předtím
Už byl zas podzim, země se zbavovala své barevné krásy, pole vydávala svá bohatství a lidé z vesnic a osad pracovali od svítání do tmy. Každý den. Nesnášela tohle období ani tohle místo. Chtěla pryč a to co nejdřív. Kdyby jen měla kam. Neznala nic kromě téhle osady, polí a lesů kolem.

Attachment:

podzim.jpg [ 120.7 KiB | Viewed 1714 times ]

Pracovala jako pomocná síla v místní krčmě jen za nocleh a jídlo. Příbuzné žádné neměla, rodiče i ostatní z její rodiny umřeli při velkém požáru, když byla ještě maličká. Byl to jeden z největších požárů, který postihl tuhle osadu. Téměř půlka domů byla zničena, spálena na uhel . V téhle části, kterou oheň zasáhl nejvíce, nepřežil nikdo. Kromě ní. Od té chvíli se na ni lidé dívali skrz prsty. Za zády si říkali, že je čarodějnice nebo že je prokletá. Všichni si mysleli, že ten požár způsobila ona. Když byla malá, nechápala to, ptala se sama sebe, proč jsou všichni na ní tak zlí. Po tom požáru se jí ujal hostinský, jinak by ji nejspíše vyhnali z vesnice. Nenáviděli ji jak lidé, kteří požár viděli a pomáhali ho hasit, tak i její vrstevníci. Děvčata na ni žárlila. Ona byla hezká, krásné rysy obličeje a vlnité rudé vlasy zdrželi v osadě nejednoho dobrodruha. Ale jí to bylo jedno, uzavřela se do sebe, nechtěla mluvit s lidmi. Nemohla snést tu jejich přetvářku, lži a mstivost. Nesnášela je den ode dne silněji.
Po práci, která obvykle končívala až pozdě večer, utíkala do nedalekého lesa. Tam pročítala svitky, které jí dobrodruzi s radostí nechávali, když jim zpříjemnila noc v hostinci svou společností. Některé svitky zničila, z některých se jí podařilo něco naučit. Brzy uměla z prstů vytvořit slabá vlákýnka světla a posvítit si na cestu. Čtení svitků nebylo pro ni zas tak obtížné, ale věděla, že bez nich nezvládne nic. Potřebovala učitele. V osadě nikdo takový nebyl a když se poptala u potulných válečníků, jen se jí vysmáli. Nabízeli jí, že ji vezmou s sebou, budou ji chránit a bojovat za ni a naučí ji zacházet s meči, či s jinou zbraní. Nelákalo ji to a tak občas dostala pár zlatek s přáním mnoho úspěchů.

Attachment:

v lese.jpg [ 165.16 KiB | Viewed 1718 times ]

Asi nejvíce postrádala svého bratra. Vzpomínala na něj s láskou. Pamatovala si jeho krásnou vážnou tvář ostřejších rysů, jeho vlasy zaplavující jeho obličej, jeho ladný, ale pevný pohyb, když spolu pronásledovali lesní zvěř ... Ano, jemu mohla věřit, svěřit se s čímkoliv a milovat ho. Byl jako ona- nezkrotný a toužící po něčem víc, než jen po životě v téhle díře. Když vypukl požár, bylo mu pouhých třináct let, příliš málo na to, aby mohl něco dokázat. Spolu by dokázali cokoliv! Dala by svůj život za to, aby žil.
I přes veškeré úsilí, které věnovala učením se ze svitků, postupovala velice pomalu. Potřebovala více času a pomoc s tím, co se v ní rodilo. A tak vyčkávala, zakuklená pouze v sobě, sama se sebou.
…….
Pár dní po svých šestnáctých narozeninách se vydala po práci do svých lesů. Měla po těžkém dni a chtěla si odpočinout. Na svém oblíbeném místě, pod starým stromem na chvíli usnula. Probudilo jí až chladno. Pohlédla na temné nebe a po paměti se vydala domů. Měsíc ani nevykoukl zpoza mraků a tak jí cesta trvala o trochu déle než obvykle. Byla už blízko své rodné osady, když v dálce uviděla temnorudý opar nad vesnicí. Dala se do běhu, aby zjistila, co se děje. Její obavy se vyplnily. Ves, která měla sotva pár desítek stavení, se ocitla opět v plamenech. Po šesti letech rudý pán zachvátil vesnici. Doběhla bez dechu do vesnice a chtěla pomoci. Lidé, kteří už hasili se na ni vrhli a málem ji utloukli, kdyby neutíkala. Bránila se, ale lidé byli přesvědčeni, že oheň zapálila ona. Musela utéct, pokud nechtěla přijít o život. Upálili by jí jako čarodějnici. Byla jiná a to se v malé vesnici neodpouští. Ještě nějakou dobu ji pronásledovali, než se jim v zamrzlém lese ztratila nadobro….

Thalie

Shara

Who is online