Thalie

Karathskou noc, jež tichem a klidem připomínala knihovnu ve které všichni bez vyjímky pokorně respektovali pravidla, z klidného “spánku” tu a tam vyrušil štěkot psů, mrousk koček, kroky ponocných a stráží a ve čtvrtích, která vlastnila podniky k “zábavě” (= pití alkoholu v míře přímo úměrné času, jež s nebývalou nepřesností určoval ciferník na Karathské radnici odbývající právě poledne), vylevy hlaholících, zpívajících či žvatlajících opilců.
Krom těchto podniků a těch jež pro některé netřeba jmenovat a pro ty neznalé také ne v zájmu zachování jejich naivnosti souvisejíc s přesvědčením, že lidé by přece nic takového nedělali, bylo ve městě jen málo oken jež odolávali chuti spánku.

Důvody, proč se někteří neuložili ke spánku jako to dávno udělali jejich sousedé, byly vskutku nezajímavé, tak například za jedním oknem se Gnomí vynálezce snaží vytvořit zlato, což se mu také povede. Pln radosti proto přehodí kabát přes svá ramena a peláší temnou uličkou směrem k radnici si tento vynález, jež by dozajista změnil chod celého světa, patentovat. K jeho překvapení, jak už to tak v temných uličkách býva, na něj čekal zloděj, který naopak moc dobře věděl k čemu tyto uličky slouží. Aby dokázal, že jest svého povolání hoden, zabodnul Gnomovi dýku jak jinak než do zad. Posléze se ukázalo, že onen zloděj byl jen pouhopouhý opilec, který vystřízlivěl a proto mu v chladné noci šlo jen o onen kabát jež si Gnom přes ramena přehodil jen tak ze zvyku a aby se neřeklo či ho snad nepomluvili. To, že byl kabát děravý po dobře voleném úderu dýkou a celý od krve bylo pro muže vedlejší, šlo o princip.
Kdo ví kam svitek s popsaným “vynálezem” z jeho kapsy zmizel či odlétl, jedno je však jisté – i přesto, že jsem byl u vynalézávání přítomen, jakožto nestranný pozorovatel z postranního okénka, respektujíc tajemství zesnulého Gnoma Vám nic víc neprozradím.
Například v jiném okně bylo možno spatřit dvě překrásné dívky, jež jako by se mezi sebou po různu proplétali, hladili až osahávali se, vzdychali u toho, ... inu jak by řekl klasik nuda nuda, šeď šeď, ale k věci, jelikož se nic zajímavého té noci neodehrávalo, rád bych Vám vyprávěl příběh jež jsem zaslechl v jedné Karathské zapadlé uličce v domku, jehož omítka již dávno rezignovala a předala svou vládu nad venkovními zdmi plýsni, jelikož můj důvod nespaní byl prostý, v noci se čerpala inspirace pro mé písně a básně nejlépe.

Do blízkého okolí se z okna vylévalo světlo tančících plamínků svíček podmaňujících se taktům lehkého větříku jež se naopak vléval do místnosti. Tu a tam se z domku ozvalo zavrzání parket, které na některých místech boj s nezvanými a především neplatícími najemníky, kteří si na nich den co den pochutnávali, již vzdali.
Starší pán, s vlasy jež znamenitě ladili s bílými zdmi místnosti a s vráskami po celém obličeji přípomínající kupříkladu kůru toho nejstaršího stromu z Dorenského hvozdu, se opírajíc o rozvrzaný a rozviklaný stůl opatrně usadil k dvojposteli na které se tu a tam zavrtěla peřina. Hned jak peřina zaregistrovala jeho usazení na štokrle vydala svá ukrytá tajemství v podobě dvou malých ratolestí – holčičky a chlapečka.
Oba s havraními vlasy, úsměvem na tvářích a jiskrami v očích plných zvědavosti a dětské naivnosti. Jejich pohledy sklouzli s nebývalou choreografickou sehraností k jakési knize položené na stolku hned u stašího pána, která svou tajemností v dětských i mých očích vykouzlila všemožné představý v mé a věřím, že i v hlavách obou dětí, které celou atmosféru tajemnosti rozčeřili hlasitým úžasem a především povyskočením na zchátralé dvojposteli, které mohlo býti poslední nebýt provizorního podložení celé struktury postele knihami. Jejich nadšení proběhlo opět s nebývalou choreografickou sehraností.
Starší pán sýpavým výdechem zfouknul z knihy, vázané v černé kůži s pozlacenými okraji stránek, množství prachu úměrné rychlosti jeho výdechu – téměř žádné. V poměru s celkovým množstvým to však stačilo na vytvoření malého obláčku, jež se honem usadil kam to šlo, ostatně po vzoru ratolestí.
Fio a Nito *děti zvedli svá obočí*
dnes jsem se rozhodnul, že Vám přečtu pohádku o jedné dívce, které bylo kouzlení dáno do vínku přímo od bohů a na rozdíl od Vás studovat nemusela *na moment se podíval přísně, pote se však pousmál a pohled upřel na knihu, kterou opatrně otevřel na první straně, děti to vše pečlivě sledovali s nebývalou zvědavostí, za kterou by se nemuselo stydět ani kotě*
Ehhreehm *odkašlal si starší pán a spustil*
Nevím jak se začíná takový deník, ale jedno vím jistě a to jak začala moje cesta – zakopnutím. Moje nemotornost neznala hranic a postupně jsem si začala uvědomovat, že není na obtíž jen mě, ale i mému okolí. Avšak než jsem si uvědomila svou hloupost a tupost a zároveň své druhé já, které momentálně vede mou ruku při psaní těchto spisků, ušla jsem dlouhou ne vždy vlídnou a spolupracující cestu.
Vraťme se ale na začátek k onomu zakopnutí ve městě Alícii v zemi zvané Demona. Rodiči odložena v tamní škole všech oborů jsem ničím nevynikala a tak jsem získala příhodnou avšak nepříliš lichotivou přezdívku “budižkničemu”, avšak díky dětské žvatlavosti a mé hlouposti jsem onu přezdívku spíše chápala jako pobídku “buď už ničema” což s ubíhajícími lety vedlo k vytvoření mého druhého, či spíše lepšího já.
Sakra to psaní motám, ještě jednou a naposled k tomu zakopnutí...*Starší pán obrátil list a ukousl chleba s celopokojově se rozhlejícím zakřupáním, který kvapně zapil korbelem plným mléka jež by byl pravděpodobně po pár hodinách schopen odejít po svých*
Když jsem ležela na zemi a kolem se nesl poťouchlý smích okolních diváků mého výstupu, bylo mi to jedno, v té době ano, zpětně si uvědomuji svou hloupost, když namísto usmažení oněch posměcháčků první na co jsem myslela byli špinavé šaty. Bylo mi to tak líto až mé přání čístých šatů začalo v mé hlavě zabírat veškeré místo a když už nemělo kam se vměsnat, jednoduše se uskutečnilo a ja v tu ránu stála se šaty beze skvrny.
V okolí zavládlo takové ticho, které připomínalo knihovnu ve které všichni bez vyjímky pokorně respektovali pravidla, (poznamka vypravěče – ano, toto spojení jsem si vypůjčil do úvodu). Všichni, kdo viděli co se stalo stáli stuhlý a povětšinou upustili to co právě drželi – trhovec banany jež právě nesl kolem kováře, který upustil své kladivo a to banány rozmělnilo, malému dítěti mléko jež rozmělněné banány zalilo a bohužel i samo dítě, které dopadlo do směsi bananů a mléka, jelikož ho jeho matka s nevěřícným pohledem upustila (pozn. Vypravěče mnohé prameny tvrdí, že toto je skutečný příběh o vzniku tolik milovaného banánového mléka) a pokud někdo nic nedržel v každém případě mu alespoň spadla brada. To byl pocit...
V ten den, v ten okamžik se zrodilo mé nýnější Já, tedy já, která toto píše a byl to i den kdy jsem konečně všem dokázala že něco umím – čarovat
Starší pán se ujistil svým pohledem, že již několik minut utichlé ratolesti už vstoupily za brány říše snů a s obtížemi, přidržejíc se rukami postupně o veškerý nábytek v místnosti se přešoural až ke dveřím, které opatrně otevřel a po necelé minutě za nimi zmizel a stejně tak opatrně a co nejméně hlučně je i zavřel - ozvalo se uši trýznící skřípání pantů, pro které byl momentálně olej jako voda na poušti pro člověka.

Ratolesti pootevřeli svá malá očka a po chvíli se vrhnuli ke stolu s knihou. Malý plamínek jež dohoříval na jediné svíci, která v tu chvíli osvětlovala světničku, zkušeně "rozmnožili" na svíček několik a s úžasem a nadšením, což mi pomalu začínalo připadat jakožto jejich jediná emoce, otevřeli knihu a Nito se ujal četby...

Nepokračoval úvodními stranami, ale zvolil poctivě se zavřenými očmi náhodně a spustil polohlasně, prostě tak, aby neprozradil, že se ještě neodebrali se svou sestrou ke spánku:

Tápala jsem, nevěděla jsem kdo, nebo kým v danou chvíli jsem. Stačilo málo, slabý brnknutí na nervy a oči se mi zalili krví.
Okusilo to hodně lidí i Chloupek, jednou jsem ho seřvala jen za to, že mě následoval do krčmy, ale asi bych tak neřvala nebýt tý elfky nebo co to bylo, prej z Azurový věže nebo co kr%v#a) hmm to slovo je zaškrtaný, řekl Nito a pokračoval v četbě jedna pitomá a namyšlená. Se nesla jak kdyby jí patřil celej vesmír, přitom ty hadry co měla na sobě bych nepoužila ani na podlahu a ten její kolík, ten radoby drsňák na kterym ten černej habit visel jak na ramínku? Ještě že jsem se uklidnila a přestala dýchat tak prudce, jinak by se asi težko udržel na pevný zemi.
děti se zazubí, vystřídají polohu posedu a dychtivě se opět zahledí do knihy
To ty drowové, i když k nim měli teda hodně daleko - myslim v porovnání s těma z domoviny – ale aspoň jsem měla strach, když řekli že mě znásilněj, že nebudou stát za nic - k ničemu ale nedošlo. Asi jim tu nějak vyměkli a trochu zapomněli, kdo vlastně jsou. Chovali se jak dva puberťaci co si chtěj poprvý šáhnout – tohle a drowové? Pff…kde je ta pohrdavost, vznešenost až přehnaná namyšlenost, ty tradice, to chování? Kde je Vhaeraun, aby na tohle dohlížel? Asi na dovolený…je to fuk, i tak dosud věřim, že to byli nejaký povrchnani co si na ně jenom hráli…
Domem se roznese vrzání parket a děti s pootevřenými ústy a lehce vykulenými očmi kvapně sfoukli svíčky a knihu položili na stůl, téměř tak jak ležela předtím. Starší pán s uši rvoucím zavrzáním pantů dveří pootevřel a nakouknul jen hlavou, pousmál se a se stejným zavrzáním dveře zavřel a po chvíli utichlo i šourání a vrzání parket. Děti, které tímto nadobro přišli o přísun světla ze svíček, lehce zklamaně ulehli a zachumleli se do peřin…já šel o dům dál a rozhodl se příští noc vrátit.