// Jde převážně o doplnění příběhu, který si někteří už měli možnost vyslechnout IC. Právě těm je i určeno.
Vůně levandule, dým a sůl na rtech.
Ruch na tržišti stoupá, zatímco ranní slunce nabírá na síle a lenivě se drápe po žebříku nebeské klenby. Myrail posunula svazečky bylinek rozložené na šátku za stínem. Jsou ještě čerstvé, sbírané za úplňku, a Lilith ví, že dokud z nich sluneční paprsky nevysají veškerý nektar a barvu, zaplatí za ně kupci i dvakrát tolik. Zvlášť teď, když nebude na sbírání sama, půjde obchod mnohem lépe. Každá grešle přece dobrá, přestože… Rozhlédla se po tržišti pronikavýma očima, kterým máloco uniklo. Jsou i důležitější věci. Její pohled našel, co hledala. Bezděky se pousmála, přestože to nebyl zrovna veselý výjev.
Droboučký kvítek uprostřed toho ranního shonu jako by ani nebyl. Jak je to dávno, co jí šla za kmotru? Zdá se to být jako včera, přitom minulo už skoro šest let. Co je ale šest let proti věčnosti, ušklíbla se a koutkem oka zkontrolovala svazečky bylinek. V pořádku. Kvítek se zachvěl ve větru. Její kůže je snad ještě bledší než dřív, povšimla si Myrail znepokojeně. Rudé vlasy vzplály ve vánku a roztančily se tisíci odstíny ohně. Jinak se ale děvčátko už dobrou hodinu ani nepohnulo, jen zíralo kamsi do prázdna. Tu prázdnotu v srdci bude muset časem nějak vyplnit, ale čím… díra po milované osobě se vyplňuje těžko, natož po dvou.
Hrobové ticho si povzdechlo a rozvířený prach ulice pomalu ztěžka dosedl na dlažbu. Lidé okolo otvírali ústa, ale nikdo z nich nepromluvil. Kdy naposledy slyšela lidský hlas? Věděla jistě jen tolik, že to muselo být před dnem, kdy ucítila dým. Od té doby slýchala jen ozvěnu ženského elfího hlasu kdesi z dálky. Proč lidé přestali mluvit? Nikdy se jich nezeptala; snad tušila, proč.
„Kolik za tenhleten, ženská?“ mužský hlas vrátil Myrail ze zamyšlení zpět na tržiště. Letmo si prohlédla cvalíka ve vytahané vestě. Ti lidé mají ale podivný vkus v oblékání, napadlo ji. Hned poté si však všimla váčku plného mincí a na rtech jí vykvetl okouzlující úsměv.
„Pro Vás za pár tuctů grešlí, pane. A kdybyste chtěl,“ zašilhala pohledem na stříbrný prsten na jeho levé ruce, „ještě tady jeden svazeček heřmánku na všelijaké neduhy pro Vaši paní, bude z toho…“ Elfka si samým zaujetím ani nevšimla, že za jejími zády se kvítek dal do pohybu.
Po nekonečném čekání zaslechla Lareth první hlas. Ozýval se slabě odkudsi z davu, ale jak se postupně přibližoval, upoutával k sobě její pozornost čím dál víc. Zněl jako skřivánek a když se pak objevil… podivila se, že není lidský.
Okolo ní kráčel houpavou chůzí veselý chlapík s knírkem v pestrých šatech, snad jen o hlavu větší než ona sama. Hlas, který však slyšela, vyluzovala flétna u Skřivánkových úst. Vyprávěla o slunci na jihu, o divukrásných zahradách, kde květy nevadnou. Děvče už slyšelo o kouzlech z báchorek, ale toto bylo něco zcela jiného. Fascinovaně na něj hledíc vůbec nepostřehla, jak někteří lidé okolo začali tleskat do rytmu melodie. Už vůbec nepostřehla jiné, kteří s nelibostí krčili tváře do grimas a odvraceli se stranou. Mužík s knírkem mezitím prošel kolem stánků a ztrácel se z dohledu. Stoupla si na špičky, aby ho ještě zahlédla… a než si to uvědomila, nohy se jí samy rozeběhly za hlasem flétny. Kdesi za ní zůstala ozvěna ženského elfího hlasu.
Vůně levandule, dým a sůl na rtech.