Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 17:35 28. Mar 2024

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Post new topic Reply to topic  [ 1 post ] 
Author Message
 Post subject: Paní kostí a její Krvavá spravedlnost (Jižanská telenovela)
PostPosted: 11:26 08. Dec 2013 
Offline
Šlechtic
User avatar
 Profile

Joined: 21:00 13. Jul 2010
Posts: 454
Z deníčku nekromantky:

Quote:
Jmenuji se Nerisa Iffet Taran a jsem hledaná nekromantka. Inkvizice v království naneštěstí nemá pochopení pro probouzení mrtvých, nemluvě o provozování černé magie. Můj bratr zase nemá pochopení pro zradu, nevěru a odpuštění. Věřili byste tomu? Bývalý svatý rytíř a neumí odpouštět! Jaká to ironie. Ale na tom teď nezáleží. Na čem teď vlastně ještě záleží? Po všech těch letech, kdy jsem z ostatních dělala blázny, se tu schovávám ve věži elfského mága jako nějaká ubožačka. A to jsem ještě měla štěstí. Když jsem sem pološílená přišla, netušila jsem, zda-li mi poskytne azyl. A přitom to byla má jediná šance. Sama v horách bych dlouho nepřežila. Tak jsem tady – sedím za stolem v jeho pokoji a sepisuji svůj životopis, svůj příběh. Chtěla bych zde po sobě něco zanechat pro příští generace a také chci, aby lidé věděli, jak skvělá jsem byla v tom, co dělám – tím nemyslím jen magii. Jsem jedinečnou ukázkou zlé osobnosti, kruté mrchy, která si jde tvrdě za svým. A jsem na to hrdá, vážení. Měli byste si ze mě vzít příklad a přestat být takoví slaboši. Vím, že inkvizici by se má slova nelíbila, ale co na tom záleží? Stejně už nemám co ztratit.
O všechno jsem přišla v dnech minulých.
Stačí se zahledět do velkého zrcadla, které stojí v hlavní místnosti vedle obrovského kovového golema, a udiví mě, jak moc jsem se v průběhu posledních pár dní změnila. Mé uhlově černé vlasy mají nyní barvu suché slámy, aby mě nepoznali lovci hlav. Vždycky jsem si potrpěla na spíše výstřední šaty, ale teď mám na sobě tak prosté roucho, až vypadám jako prostá farmářka nebo kněžka. Můj prudérní otec by byl nepochybně šťasten, zbytek mé ještě nudnější rodiny neméně.
Ano, pocházím z pouštního města Kel-A-Hazr, proto mám snědou kůži jako dědictví po předcích. Hluboký hlas po matce, štíhlou postavu… jediné mé hnědé oči zůstaly po celá léta stejné. Stejnýma očima se dívala ta krásná jižanská čarodějka, než musela utéct a stejnýma očima shlížela na svět malá pouštní holčička, tehdy netušíc, jak je život prázdný…


Pouštní ještěrky a hadi

Malá snědá dívka seděla na kameni v poušti za městem a zírala do tenké knížky základů magie. Soustředěně luštila písmenka v ní, jako by na tom závisel její život. Rty si bezhlesně mumlaly slova, malé čelíčko se krčilo námahou, jak si zkoušela představit ten správný výsledek. Po vzoru své bohyně, Ohnivé tanečnice, si chtěla s ohněm zahrávat. Neobjevila v sobě dosud ani špetku zvláštního nadání. Magie jí neproudila žilami jako některým dívkám, které se tím chlubily, ale přesto byla dost chytrá a vytrvalá na to, aby živly spoutala. Ať už tak nebo onak, ona to dokáže - bude mocná, silná čarodějka a všichni se jí budou bát a nikdo, nikdo, už jí nebude nikdy rozkazovat. Žádný otec, žádný bratr, dokonce ani matka nebude mít odvahu ji spoutávat. To byl její sen. Každé děvčátko má své sny, no ne?

Několikrát si přečetla formuli, dokud si nebyla naprosto jistá, že ji ovládá. Přesně opakovala popsaná gesta, dokud jí nepřipadala dokonalá. Otec jí dal knihu místo hračky na ukrácení dlouhé chvíle. Ani ve snu by ho nenapadlo, že jeho rozmarná dceruška by skutečně ztrácela svůj čas složitým uměním kouzelnickým. Vždyť většinu času se jen bavila, tančila, pošťuchovala chlapce a vysmívala se dívkám, které nebyly krásné jako ona. Byla takové protivné, nafoukané, sebestředné a veskrze sobecké dítě. Největší radost měla, když mohla cinkající penízky utratit za něco, co by jí rodiče určitě nedovolili nebo páchat nějaké lumpárny.

Upřela oči na malou ještěrku, která lezla po kameni a představovala si, jak ji svým pohledem propaluje. Viděla jasně před sebou, jak ta potvůrka hoří a dala do toho všechno své odhodlání. Provedla přesně potřebná gesta a pronesla jasným rozkazovačným hláskem desetileté formuli. Objevila se jen jiskřička a ještěrka popolezla. Dívka se zamračila. Zopakovala celé kouzlící procedury znovu, ale jen s nevalným úspěchem. Její trpělivost pohasla jako obloha k večeru, sebrala ostrý kámen a bodala jím po ještěrce, dokud se konečně netrefila. Vztekala se dál a likvidovala bezdeché tělíčko ještěrky, dokud se konečně neuklidnila. Škodolibě se usmála, zahodila kámen a promnula si ručky. Vždycky dosáhla svého, ať už tak nebo onak. Pak uslyšela, jak ji někdo volá. Nasadila okamžitě chladnou, vážnou masku – tedy výraz tváře, který se naučila od dospělých - a odběhla od kamene.

„Iffet, pojď sem.“ Klidný, konejšivý hlas bezpochyby patřil mé matce. Turkíja, krásná nomádka, se kterou mám společné asi jen to, co je vidět – tak to je ona. Dobrota jejího srdce, skromnost, klid… nejspíš jsem zdědila většinu povahy po zbytku svých nomádských předků. Můj bratr, o dva roky mladší Finnean Násir Taran, zase jako by otci z oka vypadl. Zdědil po něm lásku k dobru, cti, právu… prokletou nesobeckost, kterou já nikdy nechápala. Jeho světlé vlasy - výsměch naší nomádské krvi – podědil také. Můj otec Falen je totiž paladin, bojovník za dobro a jeho principy, oddaný následovník Dei-ananga. Navíc pochází z Karathského království za mořem, stejně jako zbytek mé rodiny z jeho strany.

Do pouště se dostal na jedné ze svých svatých výprav. Zachránil karavanu před bandity jako správný hrdina a vděčná žena hlavního chovatele koní mu vnutila za ženu jednu ze svých dcer. Samozřejmě otec nikdy neopomněl zdůraznit, jak takovým obchodem s lidmi pohrdal. Odmítl si vybrat odměnu za dobrý skutek, navíc v podobě ženy. A stejně nakonec svolil. Má matka mu bezostyšně ukradla srdce… a později, v řádném manželství, porodila dvě děti. Toliko k nudné rodinné historii.

V tomto příběhu ale jde o mě. Ne o mou matku, otce nebo zbytek rodiny. Já byla vždy jiná, než oni. Svobodomyslná, sobecká, odhodlaná udělat cokoli bude třeba, abych dosáhla svého. Koho zajímají zákony, tradice nebo věrnost rodině a přátelům? Každá cizí oběť je příliš malá když jde o osobní prospěch. Tuhle jednoduchou matematiku života má rodina nechápala, vzdala jsem se tedy snahy o jejich přesvědčování. Vždyť co mi po nich bylo? Není můj problém, když se o sebe nedokáží postarat, omezováni nesmyslnými zábranami. Ostatně, to já byla vždy ta nejchytřejší v rodině a hlouposti ostatních dokážeme my chytří snadno zneužívat.

A co se vztahů u nás týče - nejblíž bych správně měla mít k bratrovi, ale se svou povahou tak podobnou otci mi byl nejvzdálenější – alespoň myšlenkově a názorově. Nezasvěcovala jsem ho do svých plánů ani, když se pořád motal kolem mě a pokoušel se mě chránit. Chránit, mě! Sám potřeboval ochránit před krutým světem, o kterém mu otec nic neřekl. Učil ho zacházet s mečem, učil ho dobrotě a víře, ale nikdy mu neukázal ani kousek té špíny, co jsem viděla kolem sebe každý den. Nepochopil, jak je dobrota nesmyslná, marná a pošetilá. Dejte žebrákovi chléb a jiný žebrák ho pro něj zabije. Pomozte ženě, kterou muž týrá, a ona vám za to bude spílat. Ušetřete svého nepřítele a vrazí vám kudlu do zad. Život je krutý, nečestný, nespravedlivý a každý dostane jen tolik, kolik si dokáže vzít. Někdy se zdálo, že má rodina je v celém Kel-A-Hazru jedinou, která to nechápe.

To já uměla využít svých kvalit. Jako mladá, inteligentní a krásná žena jsem měla zkrátka vše potřebné k dosažení úspěchu v jakékoli oblasti. Stačilo si jen brát, co budu chtít a já toho chtěla hodně. Chtěla jsem magii, chtěla jsem moc a byla jsem ochotná pro to udělat cokoli. Jak by mě kdy mohl můj bratr uhlídat? Když jsme si jako malí hráli s hady, nikdy by mě nenapadlo, jakým směrem se bude náš společný příběh odvíjet, jenomže vůle bohů je nevyzpytatelná. A pokud nikdy nevíte, co vás potká příště, je nutné věřit jen sami sobě a s každou nečekanou událostí se vypořádat co nejlépe to dokážete. A věřte mi, že jsem se snažila.


Quote:
Jako by to bylo teprve včera a přitom tak směšně vzdálené… Lidská paměť je nedokonalá. Pamatuje si některé okamžiky detailně, navždy vyryté do hradeb naší mysli, a jiné téměř vůbec. Topí je v bahnu zapomnění, zcela bez ohledu na to, jestli si je pamatovat chceme nebo ne. Pamatuji si každý dotek cizího muže, který mi byl odporný. Pamatuji si dech páchnoucí po česneku, tečku na stropě, ke které jsem upírala zrak jako k jediné hvězdě na temném nebi, ale už nevím, jak voněl muž, kterého jsem milovala.
Pamatuji si každé slovo přísahy, která mi měla usnadnit život a vyčítavý pohled toho, kdo ji nakonec porušil. Neuměle nakreslený kruh na podlaze, zářící oči vraha, smích s nepřítelem i jeho hlavu na kůlu. Zajímalo by mě, jestli si něco z toho budu pamatovat po smrti. A zda-li mé kosti přivede jednou k pohybu někdo, jako jsem měla být já. Ale ani na tom teď nezáleží…

_________________
Chaotic Evil Mistress

Gabriel Grym - šikovný po tatínkovi, hodný po mamince, většinou někde v Kelu
Valindra - bardka ze Sluneční říše


Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Post new topic Reply to topic  [ 1 post ] 

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 8 guests


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits