//předem se omlouvám za případné hrubice, IC nesrovnalosti.
Attachment:
hanspup.jpg [ 100.66 KiB | Viewed 6841 times ]
Únor 1510 - nedaleko Tartenu – předsunuté postavení malé jednotky gardy Lorda Ambita Harka
Do velitelského stanu kvapem vběhl voják. Všichni přítomní se na něj otočili.
„Ze severu je slyšet boj! Tarten pane!“ vyhrkl voják ještě než se stihl vydýchat. Mezi poddůstojníky ve stanu to začalo šumět. Velitel se rozhlédl po vojácích a ve stanu zavládlo ticho.
„Pošleme čtyři muže na průzkum a jednoho spolehlivého muže s nejrychlejším koněm do Karathy pro posily! Pokud dobývají Tarten, tak na to sami nestačíme!“
Poddůstojníci vyběhli ze stanu rozdělit rozkazy svým vojákům. Mladičký Johanes zrovna hřebelcoval koně. U gardy sloužil od počátků občanské války jako podkoní. V jednotce měl pověst prosťáčka, který vždy udělal co se mu řeklo, ať to bylo cokoliv. Když však šlo o koně, nikdo si nedovolil říci ani slovo, a proto měl u vojáků, sice malý, ale respekt. Nejednou kůň neklopýtl, když mohl a nejednou vydržel běžet déle, kde by jiní už padali, a toho si vojáci cenili.
Velitel došel k Hansovi s vážnou tváří. Hans se v rozpacích ohlédl zda něco neprovedl a postavil se do pozoru.
„Máš chuť ukázat co v tobě je?“ pronesl velitel klidným hlasem.
„Ano pane!“ zahalekal Hans nervózně.
„Vem si mého koně a jeď do Karathy. Předej tuto zprávu prvnímu poddůstojníkovi, kterého tam potkáš.“ předal Hansovi dopis „Jsi z nás nejlehčí a určitě jezdit umíš. Nesmíš zklamat!“
„Ano pane!“ zahalekal hlasitěji a postavil se do pozoru tak rovného, že i pravítko by zbledlo hanbou.
Velitel mu rozcuchal vlasy „Tak upaluj!“
Hans se bez váhání vrhl k černému koni, který byl přivázaný kousek od velitelského stanu. Od pohledu to bylo výjimečné zvíře. Nepatřil stavbou těla mezi těžké válečné koně. Byl hubený, rychlý a nepochybně velmi cenný. V rámci pohotovosti byli koně osedlaní. Tento měl přes hřbet přehozenou rudou deku a drahé sedlo. Kdokoliv na cestě mohl Hanse podezřívat z krádeže. Jistou ochranu mu však dodával oděv v barvách gardy a dopis, který si vložil do skryté kapsy na rubu opasku. Kde velitel k takovému koni přišel, nevěděl a nebylo moudré to zjišťovat.
Rychle vyskočil na hřbet zvířete, poplácal ho na krku a doslova vystřelil směrem ke Karathě předat zprávu.
Duben 1510 – Karatha – kasárny gardy Lorda Ambita Harka
Na dveře velitele Mardera někdo opatrně zaklepal.
„Vstupte...“ pronesl znuděně velitel a dále se věnoval papírování.
„Chtěl jste mě vidět pane?“ pronesl návštěvník poslušně a postavil se do pozoru.
„Hansi! Jsem rád, že tě vidím kluku. Posaď se.“ Hans se uvolnil a položil se na židli u stolu. „Podívej, je to už nějaká doba co jsi s námi a osvědčil jsi se. Je na čase, abys dostal řádné vybavení pro tvé nové určení. Rozhodl jsem, že z tebe uděláme posla, a protože posel potřebuje být rychlý, přiděluji ti tvého vlastního koně. Taky dostaneš novou lepší výstroj, abys nevypadal jak pasáček od prasat. Tady máš rozkaz pro zásobovače. Tak upaluj!“ Rozcuchal velitel Hansovi vlasy.
Hans hleděl na velitele jako omámený „Děkuji pane! Provedu pane!“ zbrkle zasalutoval a při opouštění kanceláře se div nepřerazil.
Zásobovač pochybovačně koukal na kus lejstra s podpisem velitele Mardera.
„To si vážně myslíš, že tohle má dostatečnou cenu na to, abych ti jen tak vydal celýho koně? A pán by chtěl ještě výstoj. Jdi se bodnout zelenáči. Buď mi dáš víc, nebo jdi k čertu!“
Hansovi proběhlo hlavou zda je rozumné hádat se se zásobovačem, nebo přijít k veliteli s prázdnou. Obě možnosti by nedopadly dobře.
„A co tohle?“ odevzdal rezignovaně svůj měšec zásobovači.
„Hmm, když teď na ten rozkaz koukám, mám tu vlastně jednoho volného koně.“ s odporným úšklebkem si vzal měšec a doprovodil Hanse do stájí.
„V posledním kotci je ta tvoje herka, a koukej mazat.“ procedil zásobovač mezi zuby a šel se starat o něco jiného.
Když Hans došel ke kotci, uviděl uvnitř vyhublou, hnědou klisnu. Byla špinavá, neokovaná a celkově zbídačená. Žvýkala zbytky sena, co se válely na zemi a svému novému majiteli nevěnovala pozornost. Hans koukal na ten přízrak, za který dal celý svůj měsíční žold jako na zjevení. Byl to ten nejlepší kůň na světě... byl jeho.
Listopad 1510 – Ivory – stáje
Aratonya čekala na svého pána v kotci. Ten přišel za malou chvilku s napěchovanou brašnou dopisy a rozkazy přes rameno. Na sobě měl lehkou gardistickou uniformu, která kromě běžného opotřebení vypadala celkem k světu, u pasu mu visel fasovaný meč. Osedlal ji a vyvedl na dvůr. Aratonya už nevypadala jako kupa neštěstí. Byla zdravá, dobře živená a plná energie. V chladném počasí čtvrtečního rána jí z nozder odletovaly obláčky páry jak vzrušeně čekala na další výlet se svým pánem. Ten na ni ladně naskočil, poplácal ji po krku jak bylo jeho zvykem a vyrazili vstříc osudu.
A takto spolu sloužili dlouhou dobu. Na podzim roku 1511 skončila válka a služba byla o to lehčí. Již jim na cestách nehrozilo takové nebezpečí a oba byli šťastní, že to pro ně dobře dopadlo.
Leden 1521 – Karatha - kasárny gardy Lorda Ambita Harka
„Mölder! Ke mě!“ Ozvalo se z kanceláře velitele Mardera. Zanedlouho stál Hans v pozoru před jeho stolem.
„Doručíš tento dopis co nejrychleji to jde do Ivory veliteli domobrany. Odpověď mi dovez neprodleně zpátky ke mně. Žádnou další poštu neber, tohle je nejvyšší priorita!“ instruoval Marder Hanse při předání dopisu „Tak upaluj.“ z této věty se stal už zvyk a proto Hans odcházel od velitele zase s rozcuchanými vlasy.
Když doběhl k bráně, již na něj čekala připravená Aratonya. Venku foukal silný vítr a byl mráz. Aratonya přivítala Hanse hlasitým zaržáním a jazykem mu ulízla vrabčí hnízdo. Naskočil, poplácal ji po krku a vyrazili. Cesta nebyla příjemná. Hansovi chladný vzduch štípal do tváří a od Aratonye se zvedala pára. Trasa do Ivory jim trvala déle než bylo obvyklé. Na cestách bylo zmrzlé bláto a tak nemohl jet rychle. Již se stmívalo, když dorazili do cíle.
Hans vstoupil na radnici. Pozdravil se s domobranci a nechal se uvést k jejich veliteli, aby předal zprávu.
„Hmmm, to je vážné oznámení. Napíši pro tvého velitele odpověď, skoč si zatím ke Krkovičkovi pro něco dobrého. Může to chvilku trvat.“
Hans poslušně odešel, překontroloval jak se má Aratonya ve stájích a šeptem ji sdělil, že se zdrží. Často s ní rozmlouval, na cestách byla jeho jediným společníkem.
U Krkovičky bylo narváno. V noci tam odpočívalo mnoho dobrodruhů, protože nebylo radno se pohybovat mimo hradby. Výpady temných byly stále častější. Než dorazil domobranec s dopisem trvalo to asi dvě hodiny. Hans byl ospalý a venku už byla tma. Rozkaz zněl ale jasně, dorazit co nejdříve zpět z odpovědí. Vyrazil tedy do noci a nasedl na Aratonyi. Domobranci mu u brány chtěli cestu rozmluvit, ale rozkaz byl rozkaz.
„Ať tě bohové opatrují.“ rozloučili se s ním do noci a zavřeli za ním bránu.
Nedojel nijak daleko, když se Aratonya zničehonic zastavila a koukala do tmy.
„Copak se děje? Vidíš něco?“ šeptal koni do ucha a nervózně sledoval tmu před sebou.
Netrvalo dlouho a kolem ucha mu proletěl šíp s děsivým zasvištěním. Přesto, že spanikařil, Aratonya se na místě otočila a tryskem vyrazila směrem k Dorenskému hvozdu. Hans byl omráčený překvapujícím spádem událostí a křečovitě svíral uzdu. Nevnímal kam ho Aratonya nesla, přitiskl tělo k jejímu hřbetu a nechával se unášet. Nesla ho dále do hvozdu co ji síly stačily, blížili se visutému mostu přes rokli. Když se Hans vzpamatoval a rozhlédl se, zjistil, že je nikdo nepronásleduje.
„Díky boh...“ nedokončil větu. Aratonya sebou trhla, lesem zazněly údery kopyt do zmrzlých prken mostu a pak děsivý výkřik, který utichl stejně rychle jako se ozval.
Hans se probral. Zem byla studená, ale Aratonya ho hřála. Bolela ho hlava a pravá noha. Když se chytil za čelo, ucítil, že má vlasy slepené krví. Aratonya ležela vedle něho. Tiše a klidně oddychovala, ale vstát se nepokoušela. Vytřeštěným okem sledovala Hanse jak se dává dokupy. Rozhlédl se po okolí, byli na dně rokle. Při pokusu se posadit ho rozbolelo celé tělo. Začal hledat v brašně léčivý lektvar, ale našel jen střepy a zmrzlou látku. Netrvalo dlouho a vyděsilo ho ticho, které ho obklopovalo. Když se podíval na Aratonyi, už nedýchala.
říjen 1530 – nedaleko pevnosti Bhardrill
Velitel Marder šel pěšky v čele svých mužů. Některé táhli raněné na nosítkách, jiní kráčeli potlučení vedle nosítek. Směřovali směrem ke Karathě, měli za sebou boje o pevnost temných Bhardrill. Marder vzhlédl, když uviděl jak se k jednotce blíží jezdec na koni. Už z dálky poznal svého posla Johanese. Byl by se usmál, kdyby Hans nepřijížděl k jednotce v plném trysku. Něco bylo špatně.
Hans zpomalil a docválal k Marderovi. Seskočil z koně a řádně zasalutoval.
„Copak nám neseš Hansi? A proč tak chvátáš? Nevyhráli jsme snad?“ Ptal se zvědavě zamračený Marder.
„Pane... Lord Ambit je mrtev! Vezu zprávu přímo z Karathy. Gardisté utíkají, dějí se hrozné věci!“
„A do hajzlu...“ Marder se zasmušil a mezi muži vznikl rozruch. Pak se otočil k Hansovi.
„Hansi, dej mi koně a sundej si uniformu. Garda už není, bež domů.“
„Ale pane...“
„Hansi drž hubu a poslouchej. My padáme, ty jsi místní, po tobě nepůjdou. Jdi domů, pokud nějakej máš, najdi si ženskou, práci a žij si svůj karathskej život dál. My jsme tu skončili.“
Hans rozpačitě předal otěže Marderovi. Rozhlédl se po svým spolubojovnících, kteří mezi sebou živě debatovali.
„Pane, já...“
Marder rozcuchal Hansovi vlasy, otočil se a při odchodu pronesl klidným hlasem „Tak upaluj...“