Thalie

otevřít jako nový list ... křoví https://www.youtube.com/watch?time_continue=8&v=xxfXBGrSEX0



Odezněly poslední slova. Poslední slova Yarveho vyprávění o jeho předurčení, nebo cestě vstříc osudu, jak tomu říkával. Ticho v komnatě, přerušoval jen praskot hořícího dřeva. Mihotavé záblesky ohně, vytvářely na stěnách podivuhodné obrazce. Ella zvedla oči na Yarva a v úžasu šeptla "Jsi to ty"? Yarv nechápavě hleděl na dívku. Odtáhl se od krbu a promnul si ruce. "Kdo ty? Koho myslíš, tím ty ? ... Dívka přistoupila k pohovce, na které Yarv seděl a přehodila si světlé kadeře přes rameno.
Dlaní mu ukázala místo na zátylku, kde měla tetování. Obraz dýky, zahalené v plamenech. Obraz, který se mu vryl do paměti, v ten důležitý den, kdy byl přijat do bratrstva "Stínů noci". Prudce vyskočil a jen stěží popadal dech. Ty ... ty ... patříš k nám? Ella zvedla šíji a sevřela mu ruku hned za zápěstím. Pozdrav, který tak důvěrně znal. Pak se mu dlouze zadívala do očí a tiše řekla ... " já taky znám ... jeden příběh".
Držíc Yarvoka za ruku, sedla si znovu na pohovku a nadechla se ...


Píše se rok 810 ... obludné černé mraky zahalily oblohu, posetou hvězdami ... černý koráb se zmítá v bouři ...



Slzy moře

Kap ... kap ... kap ... padají kapky deště
zmáčejí sukno ... jenž skrývá mou nahotu
padají kapky deště a volají mně ... bubnují na poplach
probouzím se a hledím do prázdnoty ...
hledím vzhůru na nebesa
cítím studený vítr a cizí myšlenky
černé myšlenky bytostí
plných záště a zloby ...
myšlenky, co mně trhají na kusy

ale jedno vím ... vy všichni živoucí, z prazvláštních ostrovů
vězte ... ledový déšť padá na vaše duše ...

Kap ... kap ... kap .... padají kapky vody
Padají na zelený mech, na oltář, pokrytý kobercem květů
Vytrysknou vzhůru, z hlubin země
A přesto, že můj život bledne,
Svůj slib dodržím ...

Padají slzy moře ... volají mně
Padají slzy ... bubnují na poplach
Nesou zprávu všem
Co kráčí rudými pláněmi
Hleďte všichni, hleďte jen
Smrt číhá na ty, jež žijí sami

Burácí oceán ... širo širé moře
Praská ráhnoví … zůstal mi jen pláč a hoře
Ve věčném smutku a bolesti
kdy přijdou dny zloby a krve
kdy se zlo probudí a ty zříš jen oheň smrtící
Matko země, otče moří, proč ... proč všechno to neštěstí … ?

Burácí oceán ... širo širé moře
Praská ráhnoví … zůstal mi jen pláč a hoře
Perleť mořských darů, zdobí moje rukávce,sukno ... můj nach
Matko země, otče moří ... u všech bohů … proč mou duši svírá ... strach?

Přes bouřící moře, skrze oceány slz
vine se přísaha jak předivo času
Ve věčném smutku a bolesti
probouzím se a hledím do prázdnoty ...
Cítím, jak mě přepadá šílenství

Já jsem tvou vzpomínkou na ty, jež byli chyceni,
v bitvách, které prohráli
Já jsem tvoje budoucnost, já jsem tvoje minulost,
v bitvách které jsi vybojoval

Jak dravec tasím drápy … sebejistý v jejich vítězství
budu jednat rychle a beze slova
leč odsouzen k naprosté temnotě
jak loutka v roztodivné stínohře
Ztracená tvář a čest ...
Strůjce nepořádku, nemilosrdná plamenná pěst

Jsem chaos, jsem vír zhroucení
Tak jako fén ... ten tichý vánek z jihu
Co kapky z ledu rozpustí ... víří listí kolem mně
Hned v běsnící vichr se promění

Přes širé moře, skrze oceány slz
vine se přísaha, jak předivo času ...
Kap ... kap ... kap .... padají slzy moře
Padají na zelený mech, na oltář, pokrytý kobercem květů
Vytrysknou vzhůru, z hlubin země
Padají na kameny u oltáře, kde tichá píseň se rozezní ...

Mistře proč jsem tady? Kdo mě vzal z domova? … Mistře … ?



" Ostrovy požehnané ...
Vašeho ducha
Cizinci chtěli zkoumati.
Pravím, sluncem prozářený vzduch vonných jiter
Moudře a sladce svým vánkem zachvívá třešňovým stromem" Inazo Nitobé – Bušidó

křoví ... otevřít jako nový list http://www.youtube.com/watch?v=aQMhrRryr_s




Kokinšú


Cesta bojovníka Bušidó


1. Dívka - Gi /Klidná mysl/

Ty, jenž si stvořena z pouhých myšlenek nepoznaného
V souznění a hojnosti míru
Jiskra v očích a chmýří na řasách tvých
Ženou mně vpřed stezkou klikatou
Duchem osudu, jenž mi byl předurčen
Veden k poznání ... neztrácej víru


2. Ostří - Jú /Odvaha/

Já vím, že někde přebývá ten muž
jenž zná cesty do pekel
S ostrou čepelí a nemilosrdným srdcem
jenž monstrum z jeho duše učinil

Já vím, že jednou přijde tichá chvíle
pro každého, jehož sladké vzpomínky vedou
Nad propastí známou jako smrt


3. Zpověď - Šin /Úpřimnost/

S vědomím trápení umlčím vřískot banshee
Zapomněl jsem ... jak tiše šumí moře
Zapomněl jsem na křik racků na obloze
I když oslepen, cítím … jak hluboko ve mně
pulzuje magická síla této země
Bloudím dál v tmách a stínech kolem měsíce
ale vím, že přijdou dny …
kdy se souznění nekonečných cílů spojí v jeden.


4. Osud - Meijo /Čest a sláva/

Čekáním v temnotě a lžích … ztrácíme svůj cíl
budoucnost zmizí v hoře z ledu

Štěstí se může utopit … ztratit ve zvuku hromů
ustoupit není kam … černá chapadla přišla až k nám
přesto vytrvejte, chraňte své blízké
svou svobodu, na prahu svých domů

Černý drak zastíní oblohu
Však nezoufejte ... všichni spojeni v jednoho
můžeme přepsat náš osud vrytý do kamene.


5. Měsíc - Džin /Benevolence/

Teplé sluneční paprsky položím na zářivý měsíc
osud světa bude napsán ... písmeno za písmenem
než se pomalu změním v rudý nach

Měsíc hladím … teplým pohledem paprsku
vždyť přijde znovu, když slunce zapadne ...


6. Moc vyřčené myšlenky Rei /Respekt/

Slova jsou někdy jen slova a odcházejí pryč
Osudové zastavení nic víc ... pohybují se rychle jako sen
Zmatek emocí ... náhlá živá pochodeň
Kapky slov ... vodopády slov
Slova, která očistí můj tajný smutek
Slova, která zraňují ... skřeky znetvořených pocitů
Slova bolestivé sprchy ... drtící mé srdce v prach
Hlasy volající ze tmy ... tanec stínů z hedvábí
Slova stále živá ... měsíční vlny a chaos blesku
Vyslovené sny, co mohou létat žít a umírat
Intimní mraky slov ... vůně slunečních květin

Slova jsou někdy jen slova ... vzdávají se
čekají v tichu na své znovuzrození
jak mnozí z nás ...


7. Přátelství Čúgi /Oddanost/

Mlhy jsou nebezpečné a jsou všude kolem nás
Stačí chtít a změní se v mořský vánek
Slaná a sladká chuť v ústech
Staré vzpomínky barvy a dny
Domov pro sladké tužby a sny

Noci jsou domovem pro náš měsíc
Mysl a dvě hvězdy ani jedna navíc
Vír ušlechtilých citů v jeden den
Vždyť náš cíl je společný sen

Jsme jedním z důvodů proč žít a vyhrát
Příliš pozdě na to ... vrátit se zpět
Na sebe se spolehnout ... teď a hned

http://www.youtube.com/watch?v=U4F9HzhE4Mc

křoví ... otevřít jako nový listhttps://www.youtube.com/watch?v=7O7Jeei6wv0










Rudý drak



Sním o tom, co je v hlubinách uvnitř mně
Z toho, co je skutečné.
Křičí tam dítě hrůzy, cítím strach
Drží se mně jak klíště v tmách
Křičí se vší silou a vím, že nepřestane
Ďábel se raduje, ví o mně
Směje se a skotačí na ohnivém bále
V hlubokých jámách žhavého pekla
Cesty končí za branou, ale ...
Druhá strana mince?
Navěky věků, život po životě
Tančící převozník přes řeku Styx
cesta a osud bez konce

Zdá se mi, že bdím? Nebo hluboce spím
Sním o tom, co je mimo,
Sny, co znamenají všechno nebo nic
Čas strávený v hříchu a písni
Harlequini, hříšníci a bardi
pějte baladu o Rudém drakovi
bídným lidem v tísni

Ztráty a bolesti
Vzali tvoje jméno
Odsouzen navždy hledat noc
zkoušky odvahy a cti

Vzpomínky na tvé přátele seřazené v šiku
odených v tuhé zbroji barvy nachu
Vlající prapory a krev zářící
Přátel, které jsi ztratil
křik tisíců hlasů ... konec blížící

Truchlivou píseň pějí rohy
Svolávající ozvěny bojovníků
jen ty si zůstal...
jediný v temně rudé zbroji

Slunce vzplálo černé mraky pláčou
slova přísahy zní zuřivě a temně
v zoufalství poklekáš do rudé hlíny
blíž k druhům v náručí matky země

Tvoje srdce zná pouze ctnost
Tvoje čepel brání bezmocnost
Tvoje síla daruje slabým esenci
Tvoje slova říkají pouze pravdu
Tvůj hněv pocítí ďáblovi stoupenci

V malém srubu utápíš smutek
v kleci z lihovin ...
Zamračeně hledíš na prázdne židle přátel
Skutek se naplnil
Není a nebude nikdy ztracen
Společné chvíle nadějí a osudu
Dluh který zplatili je vrácen

Jsem ze starých cest
Jsem ze starých dnů
Jsem ze světa starého řádu

Naučení nenávidět a milovat ...
Teď jsem konečně doma
Stíny a světlo ... vše je propojené
Tmavá, lehká, strašná a divná
Vím, že si mně jednou najde
ta nekonečně dlouhá smrtelná zima

Uvidíš můj vzestup ... uvidíš můj pád
Záblesky zlata na rudé zbroji
Zase jsem našel své jméno
říkají mi Rudý drak Strážce soumraku ... ten co se znovuzrodil v boji

Pamatuji si, proč jsme tam byli ...

Probudil jsem se příteli ... jsem tu ...

Poklekám a posílám modlitbu ...

Člověk a právo nikdy neumře, pokud si ho pamatuješ
Slova nejsou zapomenutá, jestliže je jasně vyslovuješ
Kodex jasně svítí, jestli ho srdce tvé chrání a cítí.

Přijde jednou den
Když spolu přineseme vítězství a slávu
Daleko za hranicí pokořených bohů
Všichni do jednoho ... oděni v temně rudém hávu ...

... Pravou kořistí každého velkého dobrodruha jsou neobjevená místa jeho vlastní duše ...

lady Adeliede
Nauky metafyziky
cy.1312

... Odcházím do neznáma
Lovec z kopců Ječících skal
Společníky jsou jen stíny a přízraky
řady kůlů naražených hlav
Prsten a ostrý břit
dědictví co jsem si vzal
...

Vstupuji, když odcházím
já dobrodruh sám
Nejsem maskou, kterou nosím
však tváří v tvář stávám se jí ...

Srážce soumraku
Zjevení víry
cy.1561

Jak můra touží po hvězdě
Noc touží po ránu
Král touží po tom co je v dáli
mimo dosah žalu ...

Jaká, ach jaká překvapení ...

Elydium Nejvyšší Trojice
kroniky Mystéria
cy.1497

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=vNtVN_B7U78


Nový svět ...


Počátek ...


Kapitola I

To ráno se probudil celý dolámaný, z divoké pitky minulého dne. Jeho rozervané myšlenky skákali z pohnuté minulosti, do prosluněného jarního jitra v přítomnosti. Protáhl se a pomalým šouravým krokem zamířil k venkovním dveřím. Zakopl o rozbitý korbel a při pohledu na rozlitou medovinu, se málem pozvracel. Po dlouhých minutách konečně dorazil k mlýnu a naučeným pohybem, váhavě kráčel do vrchních pater mlýnice. U vstupu na „rozhlednu“, jak říkával balkónu zavrávoral a opřel se o futra. Jen svěží poryv jarního větru přinutil Yarva vybelhat se na rozhlednu, kde se rychle opřel o vrzající zábradlí.
V dálce uslyšel vzdalující řinčící zvuk brnění koně a jezdce. Prolétl mu tváří náznak úsměvu. Vzdalující postava jezdce byl Spring. Ten všetečný, pošetilý bojovník, ze sousední državy. Hromotluk s ohromným srdcem válečníka, který už mnohokráte pomohl Yarvovi v nouzi. Kde ostatní pěstmi, on kladivem. S oblíbeným válečným pokřikem „Bazeranti jdou do nebe“ a věčně širokým úsměvem, bavící patrony hospod širokého okolí. Po divoké pitce odjel dřív, než se stihl rozloučit.

Rozhlédl se ... Lehký jarní vítr čechral koruny obrovských dubů rostoucích kolem mlýna. Bohové, ten klid … Země zaslíbená, tak říkali tomuto kousku země obyvatelé ostrova. Snad uprchlíci jak on sám, snad rodilí obyvatelé. Zemi vládl mocnou rukou vůdce ostrovanů Latika, s jeho proslavenou suitou žoldáků a baronů, které si vybíral z nejmocnějších rodů ostrova. Roztodivné pravidla a zákony. Zákony míru a válek. Spokojeni obyvatelé ostrovní državy.
Sladká vůně míru a prosperity. Kdo víc, než Yarv, si mohl tohle přát. Děsivá minulost. Ty myšlenky ho pronásledovaly na každém kroku. Zhluboka se nadechl …

Obrovské ramena mlýnu se s rachotem pootočili. Do skřípění hřídele uslyšel lehké cinkání kovu o kov. Ach ano … Achilles. Yarvův druh v každodenní dřině a boji. Cizinec odjinud …
Jeho země byla daleko na jihu, v středomoří, kde uctívali jako modlu zvíře … býka. Kolébka všeho lidstva, jak říkával. Přinesl sebou znalosti a umění kovářského řemesla. Když si chtěl zdáchnout ťukal kladívem do kovadliny, nebo si vyrazil na lov. Uměl vykovat zvláštní druh železa, říkal mu ocel. Achilles vykřikl a prudce třísknul do kovadliny. Yarv věděl, že zase něco koumá a zkouší. Přes dlouhou zimu učil Yarva zvláštní obrázky. Říkal jim písmena. Dovedl obrázky nakreslit co Yarv říká, minulost i přítomnost.

Yarv se pousmál se a kývl Achillovi na pozdrav …

Pootočil se a něco v tom vlažném jarním vzduchu ucítil. Vítr k němu přivál těžkou vůni hlíny … černé hlíny … Zavrávoral a zamlžil se mu pohled. V pravé ruce pevně stiskl dětskou hračku ze zeleného nefritu ...sošku draka ...

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=gXJQA4T1GKU



... Jsem probuzen, jsem zde ...
... Pamatuji si ... jen na své jméno ...
... Před dávnými věky mi říkali ... Yah-Ro-Kez ...
... Ten, co ztratil tvář


Kapitola II

Drak ... nefritová hračka ... tolik vzpomínek a utrpení ... myšlenky ... divoké myšlenky jak stádo splašených koní ...
Yarvok zavrávoral až dřevěný ochoz na mlýnici zapraskal. Pamatuje si ten den, vidí ho jasně ...


Cesta zpátky


... Bylo slyšet jen křupavé zvuky zmrzlé trávy pod jeho železnými botami a cinkání řetězců na brnění. Procházel dlouhým, zmrzlým údolím směrem k Dračí řece. Yarvok se vlekl v třeskuté zimě, přes les, ledem obalených stromů. Ale mráz byla poslední věc, na kterou teď myslel. Měl na zádech přehozenou, černě oděnou ženu. Byla v bezvědomí a její ochablé tělo se houpalo, při jeho rychlé chůzi. Její bledá ruka, co vyčnívala z rukávu hábitu, se najednou křečovitě sevřela v pěst. Místo nehtů, měla tahle "bytost", dlouhé a ostré drápy. Kapala z nich černá tekutina, tvořící tečkovanou stopu, na ledem pokryté zemi. Válečník hrozně páchl. Bylo to od kyseliny, spálenin z dřívější bitvy. Ten smrad byl tak pronikavý, že ho pálil v nose. Došel k nábřeží. Viděl jen záblesky sněhových vloček, mizejících v řece.

Zastavil se. Stáhl si rohatou helmu a pohodil jí na sníh. Odstrčil kapuci ženy a podíval se, na její vyčerpaný obličej. Její oči byly stále otevřené ... bez života. Havraní vlasy měla mastné a protkané wyverním provázkem. Červené pruhy z hlinky, jí barvily prameny vlasů, až na tváře. Špičatým hrotem rukavice, projížděl ženine bledé rty. Odhalil tak její bílé zuby, co se podobaly spíš jehlám.
Položil bezvládné tělo na kůži z bůvola a protáhl se. Je to už dlouho, co odešel z hlubokého hvozdu a vydal se po stopách téhle ukrutné stvůry, co požírala vesničany. Rozdělal oheň a narychlo zbudoval úkryt. Uložil se k spánku.
Obloha tmavne. Poslední, co seveřan vidí a cítí, než tvrdě usne, je vichřice. Burácející vichr a sloupy sněhu, valící se z černých mraků ...


Vichřice ustala teprve s východem rudého slunce, které se plíživým pohybem, posouvalo nad obzor. Z ohromné hromady zmrzlého sněhu, vyrazila plechová rukavice s trnem. Seveřan prorazil otvor v sněhovém závěji a vysoukal se z něho ven. Druhou rukou vytahoval ženu, která se kupodivu nevzpírala a držela se jeho zápěstí, jak klíště.
Dovlekl se až na vrchol úbočí, k strmému ledem pokrytému srázu. Jeho nohy byly pohřbeny hluboko ve sněhu a pomalu přestával mít v rukách cit. Odhodil tolik častí zbroje, co jen mohl. Žena se ze sklopeným pohledem, plazila po čtyřech za ním. Nechtěl jí poutat, v téhle bohem zapomenuté zmrzlé díře.

Najednou znovu zasténal silný poryv větru, který je málem smetl z vrcholu úbočí. Slabou postavu ženy, srazil tváří do ledu. Zvedla pohled na muže a přečetla mu myšlenky. Věděla přesně, kam má namířeno. Šílený hlad jí dělal slabou a otupělou. Poslední zbytky sil vydala na plazení se, za svým věznitelem. Žízeň zaháněla polykáním sněhu.

Přitáhl plášť těsněji kolem širokých ramen a pohlédl na zasněženou zem. Málem oslepl od ostrých slunečních paprsků, odrážejících se od bílé plochy, ležící kolem nich. Zadíval do hlubokých kolejí, táhnoucích se ze strmého srázu. Stopy po ohromné hromadě sněhu, která se zřítila z úbočí hory. Sněhová masa tak odkryla pásy skály, až dolu, kam oko dohlédlo. Rukou chytl ženu za rameno a přidal do kroku. Na konci srázu ucítil povědomý zápach. V soutěsce na konci srázu, stál obrovský medvěd.
Upustil ženu na zem a zlehka se přibližoval k medvědovi. Pevně uchopil těžkou sekyru a zadíval se zvířeti do očí. Pak na krátký okamžik zavřel oči a zhluboka natáhl do plic ostrý ledový vzduch.
Pomalu otevřel oči, napjal svaly a rozběhl se. Když byl od medvěda jen několik kroků, vrhl sekyrou a zasáhl překvapené zvíře do boku. Šelma se postavila na zadní a hlasitě zařvala. V běhu vytáhl dlouhý bodec, vrazil ho medvědovi do krku a uskočil. Zvíře stihlo v smrtelné křeči, srazit seveřana na zem a přivalit ho. Ticho přerušovalo jen chroptění medvěda a muže. Žena se spustila znovu na všechny čtyři a plazila se k soutěsce.
Tam zabořila hlavu do rány, co měl medvěd na boku a pomalými doušky chlemtala jeho teplou krev. Po chvilce jí přišlo mdlo, ale cítila, jak se jí rychle vrací síla. Stáhla mršinu zvířete na okraj skály a prohlížela si válečníka.
Seveřan se probral z bezvědomí a spatřil ženu opřenou o skálu. Prudce vyskočil a sahal po zbraních. Teprve teď si všiml pořádně hadích očí té zvláštní ženy. S bolestivým výrazem v tváři se usmála a kývla směrem k medvědovi. Z jeho krku trčel bodec, který hledal. Beze slov ho vytáhl a otřel o kožich zvířete. Sekyru našel opodál. S tou usekl ze zvířete kus masa a vydal se soutěskou směrem na jih. Na konci soutěsky zastavil, rozložil oheň a pomalu opékal kus masa. Setmělo se.
Rozložil kůže a ukládal se k spaní. Ze severní strany uslyšel šramot. Z tmy se vynořila postava ženy v černém hábitu. Pomalým krokem mířila k ohni. U ohně, se vrhla na zbytky masa a jak šelma si ho porcovala zuby ostrými, jak břitva. Dlouhým pohledem se zadívala na ležícího muže a tiše zasyčela....

„Kde budeme hledat hranici mezi životem a smrtí? Mezi přítelem a nepřítelem.Když jsme krok přes?“ Ležící muž dělal, jakoby nerozuměl a natáhl ruku s bodcem směrem k jihu.

Tam, někde v dáli za jižním průsmykem, leželo hlavní město císařství...

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=cDhYGdK0KQg



Jen krůček k pravdě ...



/podzemí kláštera zasvěcenému božstvu vědění a moudrosti Branusovi/

…...Otče....otče...prosím ....*stařecká hůl s rachotem spadla na kamennou podlahu a probudila mnicha Metuzaléma, který snad pamatoval zrození i samotného císaře. Jeho brada a vousy zářili v přítmí místnosti, jak čerstvě napadaný sníh. Trhl sebou a zvedl unavený pohled na muže v kápi s erbem černého medvěda na stříbrném pozadí.* Ty?........Nečekal sem tě....nečekám teď už nikoho...
*Podepřel se s chvějící rukou a vstal* Co přivedlo po dlouhých letech mého učedníka k starému mnichovi? *Zkoumavě se zahleděl Yarvovi do černých očí* Vidím v tvých očích strach a otázky.........množství otázek........snad ti budu nápomocen. * Yarv překvapeně couvl a uklonil se.* Otče …...nechci rušit tvoje rozjímání, ale..........nevím jak dál.....času není nazbyt.
Čas Yarve? Čas je jediná neměnná sféra a platí pro všechny.....naštěstí....i pro takové „velikány“ jako je císař Elcronu. Jedině bohové jsou povzneseni nad sféru času a prostoru. *Na stařecké tváři se najednou objevil úsměv, co připadal spíš jako úšklebek.* A jednoho dne.....možná už brzo....moje pouť životem skončí a čas mně pustí ze svých drápů taky. *Yarv znervózněl a podíval se na polici plnou starých pergamenů.
Starý mnich postřehl jeho pohled a usmál se znovu* Aha.......informace ...vědění....to je chválihodný zájem...Branus budiž s tebou...* zvedl ruku, aby požehnal pobočníkovi.

Yarv v rozpacích sklonil šíji a tiše vyslovil slova* Země zaslíbená a císař...*V očích starého mnicha se zajiskřilo. S údivem pohlédl na mladíka* Překvapuješ mně...pokud mně paměť nelže...myslíš spíš Terru....ostrov na západ od Středozemí. Ty chceš vědět souvislosti? Otče, byl to můj........*Yarv tichým hlasem pokračuje*.........je to můj domov.
Vím Yarve....vím...bylo to myslím v desátým lunárním cyklu......Malá roztomilá holčička...* na okamžik zmlkne* heh spíš nemluvně...jmenovala se Raen....princezna z rodu Alastrů.......lidi ji tady v hlavním městě znali spíš pod jménem Dračí květ.....měla zvláštní povahu..* Na okamžik se zamyslí a sáhne po staré zaprášené knize. Nalistuje několik stránek a z rozvířeného prachu se rozkašle* Tady ...tady to je....sto třicátá...hmm..ne to byla princezna Luna z Atomoru..sto třicátá čtvrtá...tak pravím...Raen - Dračí květ..* Yarv nechápavě zavrtěl hlavou* Tolik manželek...náš císař? *Starý mnich zavrtěl hlavou* Ne Yarve, to je složitější. Existuje legenda....legenda o bílých jezdcích. Před staletími, kdy Středozemi sužovala magie ovládali jezdci nekonečné území. Měli svoje království a svého vládce. Žili na pomezí nebeské a pozemské sféry. Až bohové dali dalším bytostem šanci, zmizeli jezdci neznámo kam. Povídá se o zmrzlých pláních, daleko na severu...snad na tvém ostrově ...snad jinde. No a císař? *stařec svraštil čelo*.....nechal si přinést jejich krev....krev bílých jezdců. Zástupy statečných se hlásili, ale s krví přišel jen jeden....to byl první kancléř císařství.
Ta krev přináší nesmrtelnost....proto je císař už více než tři sta let naživu. Naštěstí nám bohové nadělili do vínku čas....to je nezměrný vládce pozemské sféry. Jak pominul čas bohů ...*rozechvěl se*...pomine i čas císaře. Rudé pláně severu se po staletích zatřesou pod kopyty bílých jezdců ...

*Yarv se snažil pečlivě ukládat do paměti každou větu, každé slovo mnicha..........nakonec měl na paměť učitele toho nejlepšího - Metuzaléma.* Otče a Raen? Co se stalo s císařovnou? Proč dračí květ? Proč ta zvláštní povaha? Našel jsem záznamy o její rodině Alastrů.......královské rodině. *Než stihl vyhrknout těch několik otázek, starý mnich se podíval nad sebe. Z kamenné klenby, nad jejich hlavami, bylo slyšet výkřiky a řinčení zbraní*

Přicházejí, už vím poč jsi tady. Před lety byl tady i on...Siegfred z Elcronu. Ale tebe nedostanou...*překvapivě hbitě zvedne pokřivenou hůl a cosi zamumlá. Dřevěná sukovice rudě zazáří a celá místnost se ponoří do černočerné tmy. Na dveřích podzemní komnaty zazní bušení železných rukavic....*

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=3fnPwj1AMpo



Noc ve znamení Morrígan


/někde v přístavu, u jižních hradeb hlavního města císařství/

*Yarv byl vržen neuvěřitelnou magickou silou ven z portálu a skutálel se z kopce, až k šplouchajícím vlnám moře. Pomalu se postavil a rozhlédl se kolem sebe. Od moře, se na město spouštěla večerní mlha a stráže na hradbách zapálili pochodně. Všude ticho, jen párek uřvaných racků kloval na břehu zdechlinu zvířetě. Zhnuseně se odvrátil a tiše vykročil směrem k tržišti. Město znal jak své boty. Dobře věděl jak se dostat na určité místo nepozorován. Nepočítal s jedinou věcí. Že ho nehledali jen císařští, ale i nájemný vrah Licius.....se svojí nepočetnou čeládkou. Skryl se do stínu a celkem v poklidu procházel temnými uličkami města.

Když byl od tržiště, kde byl vstup do podzemních katakomb města, jen pár sáhu, do cesty se mu postavili dva podivní chlápci v kápích. Yarv naučeným pohybem uskočil ke zdi a sáhl na bohatě zdobenou dýku.....dar od knížetě Murdochaje . Přemýšlel, jak ho mohli zpozorovat....to umí jen cvičení zloději a vrazi. Yarv skočil k nejbližší postavě a sekl dýkou. Zasáhl jen tvář a najednou ucítil ostré bodnutí v rameni. Uvědomil jsi, že stíny jsou vlastně tři. Ten nepozorovaný ho napadl zezadu. Kord mu pronikl hlouběji do rány a Yarv spadl tváří k zemi.*
Chyťte ho, podívám se , jestli je to vůbec on......... Licide, ale.........
Držte konečně huby a nevyslovujte jména....... neschopná verbež. Abych si všechno do hajzlu dělal sám....* Licius zaklel a po chvilce ticha pokračuje* Přitlačte ho k zemi a držte.....* Chlápci vyvrátili Yarvovi ruce vzad a pevně je stiskli. Licius nadzvedl převrácenou kápi mladíka a objevil znak medvěda na stříbrném pozadí* Je to on, ten špeh ... nasaďte mu roubík. Hajzle...dal si nám zabrat.....*zaklel a vytáhl mu kord z ramene. Otřel ho o kápi mladíka a vykročil k tmavému průchodu. Yarv se vzepřel, ale vzápětí dostal pár kopanců do zad a hlavy. Cítil, jak se mu pustila krev z úst a nosu.*Licius zaklel potřetí a zastavil se* Pitomci be...ze.... stop...ty cákance krve
vylížete......ještě jeden přehmat a podříznu vás jak podsvinčata.

*Chlápci v kápích ztuhli a vyměnili si pohledy.* No tak ... hejbnete s tou zdechlinou...za chvilku z něho vymlátím zbytek duše. Řekne vše, co budu chtít...rychle...dělejte. *Nadzvedli ho a vlekli někam do průchodu, každý z jedné strany.Licius několik kroků před nimi, náhle zastavil a zbystřil. Pozdě..... . Rány co přišli byli rychlé a smrtelné....Yarv si pamatoval jen hvězdici zapíchnutou v tváři jednoho a dýku v krku druhého ničemu. Spršku stříkající krve, pád na kamennou cestu a pak nic.
Licius vklouzl do stínu a uskočil. Born a Gerach, oba elitní vrahové z Ecronské gildy Stínů noci pověřěni úkolem chránit špeha, rozhodili kolem sebe ježky...nebezpečné kovové jehly. Licius uskočil podruhé a ztlumil dech.

Jak Licius uskakoval, z ledabyle zavřeného měšce od prvního kancléře Rabara Hetreba vypadla zlatka. Cinknutím trefila jednoho z rozhozených ježků. Vztekle sledoval kutálející minci a pak jen smrtonosný mrak hvězdic. Skácel se k zemi, jen několik kroků od Yarva. S podivným úšklebkem a chroptěním vyslovil poslední slova,... zabití stojí víc ...
Born chytl Licia za dlouhou kštici a vyvrátil mu hlavu vzad. Plivl mu do tváře a zaklel.* Špíno, zrádče, byl si jedním z nás. Kdyby byl čas, dáme tě sežrat krysám, jak Ishika. Dlouhým řezem vzal z jeho hlavy trofej jako důkaz jeho smrti.

*Kývl Gerachovi a opatrně zvedli polomrtvého Yarva.* Nesmí zemřít. Rada tří by nám neprominula selhání.* Vykročili s krvácejícím mladíkem k průchodu do katakomb.*

Vysoko nad nimi, zakroužila krákající vrána a svolávala ptačí hejno na podivnou hostinu....................

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=q4Nr3ZAhrsU


Stíny noci


/přístav......hlavní město císařství/

Rozednívalo se. Náhlý poryv větru rozhoupal vývěsný štít a ten se s rachotem utrhl s prohnilého trámku. Prosvištěl jen kousek od hlavy opilého patrona, který nejistým krokem vyšel ze smrduté knajpy. Spadl na kamennou cestu a roztříštil se vedle jeho nohou. Patron, ze smutkem v očích hleděl na rozbitý štít se znakem korbele. Chvilku váhavě postával, pak zvedl ruce a protáhl se. Houpavým krokem vyrazil do ulic přístavu. Při myšlence na postel se zazubil a přidal do kroku. Nakonec věděl, že povídačky o nebezpečí v temných uličkách jsou pravdivé. Už několik jeho známých kamarádů - násosků se takhle „ztratilo“.

Kousek od tržiště zavrávoral a opřel se o zeď polorozpadlého domu. Zbystřil......poslední zbytky myšlenek v opilé hlavě soustředil na hejno krkavců, vran a smečku psů před sebou. Viděl, že se o něco natahují, tak zvedl nedaleko ležící kámen a hodil ho před sebe. Ptačí hejno se s vřískotem a krákáním zvedlo. Odletělo na nedaleké cimbuří, kde se „usadilo“ kolem tajemné bytosti sledující podivnou hostinu. Smečka psů potřebovala ráznější domluvu holí. Když okolí utichlo, patron se dobelhal až k místu, kde viděl ptáky. Z toho co spatřil se mu zvedl žaludek a pozvracel se.
Rozklovaná a vyvržená těla tří mrtvol na okraji cesty kousek od tržiště. Jedna z nich napůl v sedě opřená o kamenný sloupek, „hleděla“ nepřítomným pohledem prázdných očních důlků na vycházející slunce. Tak skončil Licidus, syn Jónův, zrádce a nájemný vrah rukou sobě podobných.

Chátra a žebráci stihli v noci mrtvoly obrat o všechny cennosti, ale ruka jedné z nich, svírala ušpiněnou minci. Patron s odporem rozevřel mrtvole prsty a minci vzal. Byla malá...na její okraji prosvítal žlutý kov. Patron na ní plivl a otřel si ji do umaštěných kalhot. Vzrušeně do ní kousl a zazářil radosti...u svatého Mordechaje... zlatá, ona je ze zlata...Najednou uslyšel divný jekot. Ve strachu o minci a svůj život ožralu, rozběhl se k blízkému tržišti...do svého nevábného pelechu.

Bytost na cimbuří potřásla hlavou, až se jí rudě zbarvené kadeře „rozsypaly“ na tvář a ramena. Její moc rostla. Války a utrpení se císařstvím šířili jako mor. Spokojeně mávla křídlem. Její hejno „rostlo“ ze dne na den. Ve velkých městech moc dobra pomíjela účinkem. Vláda bylinkářů, zaříkávačů a různých mastičkářů dávno pominula. Zasmála se. Ten „smích“ byl spíš odporný, do morku kostí vlezlý jekot. Nic jí nemohlo ohrozit jen...znepokojivě sledovala nazelenalé výpary, stoupající z podzemních stok města. Ona byla stvořitelem válek, smrti a utrpení, ale lstivým, úskočným zaprodancům stínu nedovedla čelit. Ani její drápy na nohách a rukách „nedosáhli všude. Černé peří se jí zježilo a potřásla hlavou. Možná k jednomu z nich, na dalekém ostrově má zatraceně blízko. Snad se jí povede zjistit, kde mají „slabé místo“. Zaječela podruhé a sledovala pod sebou vyděšenou postavu, jak klopýtajíc utíká směrem k tržišti.


/ hlavní město císařství ... podzemní prostory spolku Stínů noci/

... ticho, pak mučivá žízeň a bolest v rameni.........Yarv se probral z bezvědomí. Blízko u něj seděla dívka, oděná v kožené, přiléhavé zbroji. Do očí mu svítili paprsky světla z mohutného krystalu, zasazeného v klenbě místnosti. Neuvědomil si, že je v podzemních prostorách města. V místnosti, bylo světlo jak ve dne. Byla jednoduše, až stroze zařízená.....postel, skříň a dvě židle. Na jedné z nich, seděla dívka, držící v rukou obvazy a mokré hadry. Vyjekl bolestí, když mu čistila rány. Její pohyby byly jemné a rychlé. Yarv zvedl ruku a zastínil si oči. Teprve si pořádně prohlídl léčitelku.
Černá kožená zbroj, těsně obepínala její tělo. Kolem hlavy měla proužky propletených kožených provázků. Vlasy černé jak noc, svázané do culíku. Na zbroji dívky, na prsou, si všiml znak. Znak ruky, svírající dýku. Kolem paže, hned pod ramenem uvázaný rudý šátek. S překvapením na ní nenašel žádné cetky a šperky, u mladých žen tolik oblíbené. Znervózněl, když viděl, že má na koženém pásku asi tři řady smrtonosných hvězdic a dvě dýky. Dívka si toho všimla.

Teď nejsou nebezpečné....aspoň prozatím......tajemně se usmála. Podala mu čutoru s vodou a vstala. Ležíš tady jak lazar už celý týden. Měl by si konečně začít s výcvikem. S takovým škrábnutím za ranhojičem vůbec nelezeme. Za tebou ale stojí patrně hodně vlivní lidi......jo... cizinče....říkají mi Ella a vykouzlila na tváři cosi jako úsměv. Než zmatený Yarv stihl odpovědět, dívka třískla dveřmi. V bolestech se posadil na okraj postele a přemýšlel, kam se to vlastně dostal. Nasoukal se do oblečení potřísněného krví a pomalým krokem zamířil ke dveřím místnosti ...

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=44uS3aMJx3Q


Rada tří


/podzemí hlavního města/

Nejdříve se zastavil, než se jeho zrak přizpůsobil tmavým zatuchlým chodbám. Roztáhl ruce, až nahmatal vlhkou plísní pokrytou stěnu chodby. Vykročil a vzápětí uskočil. Kolem něho prosvištěla drobná postava, svírající v rukách svitek. V přítmí chodby zahlédl jen vlající kus látky, uvázané kolem pravé paže utíkajícího neznámého nebo neznámé. Otočil se, aby pokračoval v cestě, když v tom zasyčel. Už dříve známý Born ho chytl za zraněné rameno a přitáhl k sobě.* Chce tě vidět Rada tří.*...ušklíbl se při pohledu na mladíka zkrouceného bolestí.
Gerach nevybíravě strhl Bornovu ruku z Yarva. *V klidu pitomče, čekají nás v rezidenci a pak mise v Elcronu.* Povzbudil Yarva a všichni tři se odebrali rychlým krokem do tmavých chodeb podzemí.
Cesta byla dlouhá, plná nebezpečného slizu a jiných nestvůr. Když už si Yarv začínal myslet, že nemá konce najednou se chodba začala rozšiřovat. Gerach najednou zastavil a přistoupil k divnému výklenku, co vyčníval ze stěny chodby. Otočil ním a něco zarachotilo. Stěna se rozestoupila a před Yarvem se otevřela panoráma obrovského podzemního prostoru. Nejdříve neviděl nic z té záře, co ho na chvilku oslepila. Zarazil se a v němém úžasu zůstal stát. Born se uchechtl a strčil do mladíka. *No tak, směle vpřed....pojď *a vykročil do bílé záře. Yarv sebou trhl.
*Bohové, nevím jestli bdím, nebo spím. Je tohle výtvor lidí, přírody, nebo koho vlastně* Průchod končil v šikmých „propadajících“ se schodech, směrem dolů do černočerné tmy.* Neboj se pojď* opakoval Gerach a ztratil se v bludišti schodů.
Jak Yarv sestupoval hlouběji nevěřícně zíral kolem sebe. Složité soustavy schodišť, mostů a průchodů tesaných do tvrdého kamene, proplétajících se navzájem v prázdném prostoru. Vznášejících se ve vzduchu a mizejících neznámo kam. V prostoru, kam až oko dohlédlo viděl terasy, pokryté domy. Domy ze dřeva ... pouhé chajdy, ale taky jiné, honosné zděné z kamene a mramoru. Po cestách na visutých mostech chodila všemožná míchanice lidí a zvířat. Do té směsice bylo slyšet řvaní prodavačů, obchodníků a křik dětí. Yarv zašeptal....*Nemožné...to není možné.........* V klenbě jeskyně, co se ztrácela v nedohlednu viděl obrovské krystaly. Vyzařovaly měkké bílé světlo, které probouzelo a dávalo život všudepřítomnému rostlinstvu. Po stěnách se plazilo množství rostlin a keřů. Tohle místo neznalo noc, jen den.
Born s Gerahem už netrpělivé čekali na Yarva. Poslední schod a ocitl se ve světě, jaký ještě neznal. Poslední schod a objevil nový svět. Kroky mu ztlumila všudepřítomná tráva a mech. Ve vzduchu cítil omamnou vůni květů a bylinek. V dálce uslyšel tlumený šum moře. Ten známý zvuk příboje ze Země zaslíbené ...
Jeho myšlenkové snění přerušil Gerach......*Vítej neznámý... vítej ve městě světla a stínu, ve městě skal a růží. Ještě budeš mít dost času, se ním seznámit. Je čas...Rada tří tě očekává.*
S nepřítomným pohledem, před nějakým časem na prahu smrti, teď naplněn nadějí..... vykročil mladík vstříc svému osudu. Jedna z jeho myšlenek zabloudila na daleký ostrov na západě........ jeho ztracený domov.

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=_1lXdLus2WI



Cítíš trny?
Vidíš slzy?
Vidíš krev prolitou v této válce?
Opustila jsi nás?
Opustila jsi naše věrné muže volající tvé jméno?

Když před tebou stojím
Když umíráme
Když na stůl pokládám rudou růži
Když jsou držící se ruce nuceny se oddělit
Když se naděje hroutí jako muži odsouzení ke smrti
Byla jsi tu?

Nebe na mě padá,
jako tvá ruka, stárnoucí a slábnoucí,
vydávám se ti,
zbytečná oběť klidně odchází
do Tvého nementonu

Tyhle šedé a kamenné stěny
jsou chladné a tiché, jako padlí
Matka ztratila sluch,
milenka zdrcených nadějí
a navždy rozvrácených snů
Byla jsi tu?

Proč jsi mě opustila?
Společně jsme opomíjení
Do tvé dlaně
poroučím ducha svého
Klesneme společně s naším lidem



Hodina osudu


/podzemí hlavního města císařství/

Born nechal Yarva u obrovské, železem obité brány, která vedla kdovíkam. Zmizel dřív, než mu Yarv mohl kývnout na pozdrav. Po chvilce čekání se brána s rachotem a skřípěním pootevřela. Muži v černé kožené zbroji odvedli mladíka do velké síně ovešené baldachýny. Po celé délce síně stál dlouhý stůl ozářený svícny. V přítmí zahlédl několik postav oděných v tmavé zbroji.
Trhl sebou, když mu najednou někdo položil ruku na rameno. Yarve, Yarve to jsi ty? Yarv se otočil a usmál se. Nečekal, že potká dávného přítele Uhtreda. Hledám tě už několik měsíců. Pomohli mi „Stíny noci“ našli tě dřív. Seveřani se konečně vylodili. Ten ostrov myslím patří k vzbouřencům proti císaři. Yarve je to tvůj domov. Yarv zbledl a dlouze se zahleděl Uhtredovi do očí. Silně mu stiskl pravici. Je to pravda? Uhtred přikývnul … vůdce už posvětil místo a založil Nementon. Jsi očekáván. Potřebuje další informace o vzpouře. Všechny města a klany co s císařem bojují jsou naši spojenci. Víme jen o „Stínech“ o dalších ne. Ostrov je ve válce. Nemá místokrále a ničí ho války mezi klany.
Yarv se zahleděl na kamennou dlažbu síně. Války … války … vraždění a smrt. Zvedl pohled na Uhtreda a uviděl ho v blyštivé zbroji. Opodál se mu zjevila postava Metuzaléma … Yarve … Yarve … volám tě … nahlídni do budoucnosti, jenž tě čeká ….
… Než se postava rozplynula v mlze Yarv se ocitl na hradbách. Po chvilce vrávorání pokleká u monumentu, roztáhne paže a skloní se k zemi. Tiše odříká slova kroniky Siegrieda...

Zmrzačený Bůh ten jenž soudí....oči zaslepené touhou po nekonečné moci
Zřím jeho vinu a vzdávám se myšlenkám
Že můžu vidět pravdu, co řídí naše bytí
Že pokořit zlo je v mým osudem
Že bych mohl soudit jeho mým obrazem
Dej mi sílu, dej mi moudrost...buď mým zrcadlem

Je jiskřivé zimní ráno roku nového věku, kdy se píšou rozporuplné dějiny ostrova … toho času v područí Elcronské říše.
Elcronským uchvatitelům už pomalu docházejí síly, z těch věčných výbojů Seveřanů a stále častějším vzpourám vazalů. Po zprávách o zničení království Atomoru a několika úspěšných taženích, se Elcronským vojevůdcům povedlo ne zrovna dobrou situaci říše na chvíli stabilizovat. Znenadání se objevuje nový nepřítel vzbouřenců. Spojenectví žoldáků a klanů věrných císaři ...

Píseň předků se nese celým ostrovem. Ze severu na jih, z východu na západ. Přicházejí spojenci z dalekých krajů Podhůří, rozlehlých plání na východě a z nepřístupných močálů na jihu.
Frkání koní, řinčení zbroje ruší tíživé ticho, co se rozhostilo na hradě. Je slyšet jen strohé povely a žehnání vůdce Frenka. Mříže se pomalu zvedají a jízda se vzdaluje do houstnoucí mlhy.
Po hodině se obránci dozvědí, že jízda byla rozprášená a její zbytky se stahují do vnějších palisád hradeb.
Achilles kývne směrem k hlavní bráně a odchází na hradby. Yarv rozděluje střelivo spojencům a zůstává s nimi na jihozápadě hradu. Každý má svoje místo a svoje rozkazy. Útok vetřelců začíná od hradiště na východě. Několik lukostřelců přeskakuje dřevěné mostky na nedostavěné hradby a zasypávají nepřítele deštěm šípů. Vetřelcům se povede odstřelováním z trebuchetu zbořit gildovní dům. Majkl bojovník s dvou ručním mečem skáče z přemostění a napadá houfující se vetřelce. Je sám až po dlouhých minutách se přidávají další obránci.

Bohové...mé děti moje rodina“ křičí muž a strhává si zbytky zbroje z těla.“Dům hordy...hoří...běžte tam“...
Všude na zemi leží v kalužích krve znetvořená těla lidí. Vřískající žena narazí v běhu do Yarva a upadne. „Už jsou tady.....utekla sem“ zajíká se od strachu a prameny slz jí zmáčejí ušpiněnou tvář. Kam oko dohlídne...zmar a zkáza. Šílenství. Přeživší zmateně pobíhají v ulicích.
V dálce u vnejší hradby Yarv zaslechne, ostrý hlas jak břitva. To štítonoš Kecu povzbuzuje zbytky jízdy. Zahlédne na chvíli jeho třpytivou zbroj, mihotající se na bojišti. S neuvěřitelnou zuřivostí po boku s tajemnou suitou věrných jeho blýskající meč dokonává dílo zkázy na vetřelcích. Přeživší jízda uzavře vnější palisády, odkud se vrhá zpátky do temnot „za Seveřany ,za hordu“
Vůdce organizuje domobranu. Narychlo opravuje poškozené hradby a stojící domy. Všude kolem hradeb znějí válečné pokřiky a řev umírajících. Vetřelci i přes velké ztráty nepolevují v útocích.
Přesunují se na západ od hradu, kde narychlo budují další trebuchet. Netrvá dlouho a zničí západní věž a část hradeb. Ti odvážní z řad vetřelců se pokoušejí u stržené hradby proniknout do podhradí. Zastavují je vrhací výbušniny a šípy. Mračna šípů od nepřátel kosí obránce na hradbách. Lukostřelci Simi, Jessie, Achilles, Alibaba, Xalld a Haward zastavují nájezdy vetřelců za pomoci zuřivých bojovníků z palisád před hradem. Útoky polevují a zazní troubení rohů. Někdo na hradbách vykřikne …. Stahují se … Přeživší bojovníci jízdy se vrhají „vyčistit“ pevnost na západě. Pláně kolem hradu jsou posety mrtvolami koní a bojovníků z řad Seveřanů jejich spojenců a vetřelců. Yarv si přetřel rukavicí oči plné prachu a kouře. Zdálo se mu, že vidí siluetu místokrále vznášet se blízko hradeb. Potřásl jen hlavou a spěchal hasit požár, co se rychlostí větru šířil hradem.Jako memento hodiny osudu zůstávají všude kolem sutiny zbořených hradeb, domů a hořící trebuchety. Až po hodinách nastává ticho, ticho po bitvě za hordu a domov.


Je to můj domov, tam, kam patřím
od mraků na nebi po kořeny a kameny
Vidím slunce na nebi, z toho se cítím tak vysoko
Vidím svit úplňku, z toho se cítím tak skvěle.

Její řeka, moje krev, její kámen, moje kost
Její zemina, můj sval, její srdce, moje duše
Můžeš být taky válečníkem naší země?
Protože já jsem válečník ...Co ty?

křoví ... otevřít jako nový list https://www.youtube.com/watch?v=7emu8i2mF6I


Prázdnota v duši je nejvetší nepřítel každého z nás ...
Bojujeme s ní ... upínáme se zoufale k minulosti a přítomnosti prosvícené sluncem
Ale její přízraky se věčností táhnou za námi ... jako temné stíny
Ten, kdo žije moc dlouho, už nenajde místo, kde by ho nepronásledovali ..


Tah pěšcem ...

….Můj pane …prorážejí hradby, je jich příliš... Yarvok polkl poslední slovo... Praskot hořících klád uprostřed rozlehlé místnosti skally přehlušoval hluk boje a řev zraněných. Frenk seděl uprostřed místnosti a unaveným pohledem sledoval mihotající se plameny ohniště. S dlouhým povzdechem kývl na místo vedle trůnu. Yarvok přistoupil blíž a s překvapením hleděl na rozehranou šachovnici na masivní podestě. Byl příliš blízko. Nevšiml si, že na kožený podnos šachovnice pomalu kape krev z jeho zraněné paže. Frenk dlaní setřel krev a zvedl pohled na Yarvoka. Krvácíte a umíráte ve jménu čeho. Ve jménu vzbouřenců, co jsou roztroušeni na několika ostrovech daleko na východě? Yarvok se zamračeným pohledem sevřel v ruce posledního pěšce na šachovnici a zvedl paži k Frenkymu.
Skrz stisknuté zuby zasyčel ... muži a ženy na hradbách bojují a umírají za něco většího, než je pouhá vzpoura proti císaři. Bojují za náš nemethon, za tebe, za klan a snad lepší budoucnost. Chvilku ticha přehlušil dunivý hukot padajících hradeb. Frenk vstal prudce z křesla a vytrhl Yarvokovi z prstů zakrvaveného pěšce. Místnost skally ozářila smršť, co se šířila citadelou jak ohnivá saň. Přes okna viděl bojující muže a ženy, jak je pohlcuje ohnivá bouře. Stáhnete se do severní pevnosti. Citadela padla. Domy se postaví.. pole zasejí. ... A my ... zakroutil hlavou a vykřikl. Neustoupíme ... Smetl z podesty vyřezávané figurky šachu a rozvinul svitek s mapou hradiště. Na kříž, co označoval místo padlého nemethonu postavil zkrvaveného pěšce. Dveře skally se rozlétly a dovnitř se nahrnulo několik přeživších válečníků. Krvavý měsíc s runou smrti ozářil jejich tmavé postavy šeptající slova předků ..

Volajíce otce ... stůjme při sobě
Krvavý soumrak se blíží ...tma se spouští kolem nás
Stojíc u brány předků budu tě následovat
Uslyšíš můj řev ... píseň předků, která neumírá ... nikdy neumírá

Byl pozdní den léta, ten půlnoční čas
Kdy hvězdy na svých drahách
Bliskotali se v luny jas,
Jak andělské ohně zas a zas ...