Thalie

Kurzem, Mark: Maskot

Hodne drsne a neuveritelne vtahujici cteni. O malem zidovskem klucinovi z Ruska (nebo snad Lotysska?), kteremu se podarilo uniknout pred masovym vyvrazdovanim zidu po obsazeni Lotysska nemci. Ktery se pak toulal lesem a desil se cehokoli lidskeho. Aby byl posleze chycen a pristrcen k par zidum pripravenych na popravu - a z pred popravci cety zachranen jednim z popravcich. Procez se pak stal maskotem one vojenske jednotky. Puvodem rusky zid, povazovany okolim za Lotyse, uprchnuvsi z Evropy do Australie chvili po 2. svetove valce.

Minulost si zamerne zkousel vytesnit ze vzpominek. Aby to po desitkach let nevydrzel a nakonec prozradil to malo co si pamatoval svemu synu, studujicimu v Anglii. Ten zacal patrat po podrobnostech a podarilo se mu dat detektivnim usilim dohromady historii sve rodiny.

Knihu jsem jeste nedocetl - proto muze byt (a asi bude) v informacich "sum". Soudim zatim podle cca 1/4 knihy.

Vrele doporucuji. Nejde o zadnou usmevnou beletrii - lec nuti ctenare premyslet. Primarne nad lidvmi - a nad sebou samotnym...

Z podobného soudku Jerzy Kosinski: Nabarvené ptáče. Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl, ač útlá, zůstane v paměti napořád (a to garantuju každému).

Jedna cast co velmi silne pusobi.

Otec popisoval synu jak byl, zhruba sedmilety, vyuzivan dustojniky SS k uklidneni transportovanych zidu: dali mu pytel s cokoladovymi tycinkami, mel se usmivat a kazdemu kdo se posunul/byl vmrsten k dobytcim nakladakum podal cokoladovou tycinku. Dale z knihy (poznamky mezi lomitky):

"Musel to byt Lobeho /jmeno dustojnika/ napad, na ktery prisel ve stryckove /tak pojmenovaval muze ktery se o nej v te dobe staral/ kancelari - pritomnost ditete mela uklidnit dav lidi - a cokolady se staly dodatecnym tahem..." Otec se tvaril provinile. "Vypadalo to, ze ty cokolady jim to alespon usnadnily," rekl otec, jak to kdysi videl.

Ale hned druhym dechem najednou obratil: "Cokolada na jejich cestu!" vykrikl. "Co to tayd vykladam za hlouposti? Citil jsem, ze se deje neco temneho, ale velitel Lobe mi rekl, ze je prestehovavaji do jine casti zeme. Ale oni je zabili, ze?" Otec se snazil ovladnout svou hysterii.

"Male deti. Dokonce jeste mladsi nez byli muj bratricek a sestricka. Odvezli je do koncentracnich taboru nebo do lesu - osamelych lesu - aby je zmasakrovali - aby je pripravili o jejich zivoty - o jejich dustojnost - to bylo jejich konecne misto urceni!"

Otec sebou bezdecne trhl, jako by se pokousel uhnout uderu. Nekolikrat se zhluboka nadechl jak se pokousel uklidnit.

"Zeny a deti a stari lide v Laime /jmeno tovarny odkud bylii transportovani/ byli nevinni. Jejich jedinym zlocinem bylo, ze se narodili jako Zide. Nekde uvnitr jsem museltusit jaky bude jejich osud jako Zidu. Nakonec me serzant Kulis /jeho zachrance z popravci cety/ varoval, ze musim skryvat sve zidovsti /mel obrizku/, protoze by to znamenalo moji smrt. To byl take muj jediny zlocin."

Otec mel popelave sedou a ztrhanou tvar."Nebo jsem vinen?" zeptal se. "Jsem zodpovedny, stejne jako ti vojaci, za to, co se stalo? Nevim co si mam myslet. TI lide na dvore Laimy byli zavrazdeni a ja jsem jim cestu na smrt usnadnoval, ne s puskou, ale temi zatracenymi cokoladami."


/o par stran dale/

"Nechapes o co tam slo," zamumlal otec. "Delal jsem jen to nejlepsi, co jsem ve sve situaci mohl udelat. Pokud to bylo mozne, tak jsem zustaval potichu, celou tu dobu co jsem byl s nimi /s pestouny, vojaky/. Nikdy jsem nebyl jednimz nich. Nikdy! Hluboko uvnitr jsem vedel, ze to nejsou moji lide. BYli to pro me cizinci. Cizinci, po celou dobu. Meli me radi, starali se o me, zachazeli se mnou jako s jednim z nich. Ale ja jsem porad vedel co jsem, i kdyz jsem nevedel kdo jsem. BYl jsem zidovsky kluk. To znamenalo, ze jsem se musel mit pred nimi neustale na pozoru. Nemohl jsem si dovolit riziko odhaleni. Zabili by me. Po celou tu dobu jsem se bal o svuj zivot. Ten strach byl ve me hluboce zakoreneny. Dovedes si predstavit, jake to bylo pro dite, zit takhle v kterekoliv chlvili? A i kdyz jsem spal = nikdy jsem nespal dobre - mel jsem kvuli tomu nocni mury Porad jsem se bal, ze bych mohl mluvit ze sna a nekdo by me mohl zaslechnout."

Dobre odpocinkove cteni s promyslenym dejem a zazemim. Navic cesky autor se spoustou jemnych narazek. Precteno jednim dechem behem jednoho vecera (pristi den v praci jsem nebyl zrovna nejsvezejsi).
František Novotny: THOR

(nema to nic spolecneho s desivosti nedavne Hollywoodske produkce podobneho nazvu)

Pro ty, kteri maji radi letadla a veci okolo nich:

http://www.planes.cz/cs/clanky/589/

Autor toho napsal vicero, doporucuji projit predchozi i nasledujici dily.

Ukazka:
...Nejlepší byl nakonec psychologicky pohovor. Usadil jsem se v křesle proti doktorovi a dal si nohu přes nohu. Vytřeštil oči a hned si něco zapisoval. Lehce jsem znervózněl a sedl si normálně, nohy vedle sebe. Vyvalil oči ještě víc a psal ještě rychleji. No a pak to začalo – kdo jsem, odkud jsem, proč chci lítat a podobně. Suchým tónem, bez úsměvu, kamenná tvář.

A pak mi povídá:

„Byl jste již zamilován?“

„Jsem“, já na to. Dlouhá pauza a pak:

„Jak dlouho již“? A já rozuměl, jak dlouho jím a povídám:

„Jak se to vezme, pane doktore, někdy deset minut, někdy i hodinu, podle toho, co je na talíři “ To už mu ty oči málem vypadly z důlků a zařval:

„Ne jak dlouho žereš, jak jseš dlouho zamilovanej!“

„Jo aháááá, no někdy od února“

„Takže tři měsíce?“ A já už z něj byl tak zblblej, že jsem před ním začal počítat ty měsíce na prstech a povídám:

„Jo, asi tak nějak“. Pokýval hlavou, viděl jsem, že si myslí, co mu to zas poslali za materiál, a blahosklonným pohybem ruky mne vyhodil na chodbu, ať si počkám na závěrečnou zprávu psychologické komise.

Excelentne psany cyklus: Steven Erikson: "Gardens of the Moon"

Krata ukazka z textu:
Alchemist Baruk's savage migraine was ebbing. Whatever presence had been unleashed in the city was gone. He sat in his reading chair, pressing a cloth-wrapped chunk of ice against his forehead. It had been a conjuring. He felt certain of that. The emanations stank of demonry. But there'd been more. The moment before the presence vanished, Baruk had experienced a mental wrench that came close to driving him into unconsciousness.

He'd shared the creature's final death scream, his own shriek echoing down the hall and bringing his men-at-arms shouting to his bedroom door.

Baruk felt a wrongness, deep within him, as if his soul had been battered. For a single, brief second, he'd looked upon a world of absolute darkness, and from that darkness came sounds, the creak of wooden wheels, the clank of chains, the groans of a thousand imprisoned souls.

Then it was gone, and he found himself sitting in his chair, Roald kneeling at his side with a pail of ice from the cellar.

He now sat in his study, alone, and the ice pressed against his brow was warm compared to what he felt in his heart.

Predchozi referovany cyklus prolozen papirovymi knihami:

M. Ronka: "Muz s tvari zabijaka"
Remeslne velmi zrucne napsana detektivka z Finsko-Ruskeho prostredi (dnesni doba). Prekvapiva zapletka. Pro me nejvice hodnotny pohled na problematiku rusko-finskych vztahu.

J. T. Gross: "Strach"
Nosnou linkou tohoto historickeho dokumentu jsou zidovske pogromy pokracujici v Polsku i po konci 2. svetove valky. Lec prvni dve (pomerne obsahle) kapitoly se zabyvaji socialne-politickymi kulisami ktere k tem masakrum v roce 1946 vytvorily pudu. Velmi podrobne je zde probirano i polske podzemni hnuti odporu proti nacistum, ktere bylo machiavelistickou politikou SSSR behem par mesicu pro verejnost pretransferovano na zlocince vseho druhu. Stjne tak jsou zde zmineny Stalinovy "majstrstychy", kterymi dokazal vysachovat polskou exilovou vladu i se zapadnimi mocnostmi kompletne mimo deni (nejen) v Polsku. Kniha bohata na spoustu referenci je vytecnym rozcestnikem pro vylepseni si prehledu o historii. Historii ktera byla prakticky identicky aplikovana i u nas - tj. prevzeni moci ve state komunisty v roce 1948.

Nový Zaklínač není vůbec špatný

Jj, je to dobré, hrozně se mi líbí ti mágové tam.

Jen jsem měl krapet pocit, že to klidně mohla být série na sebe navazujících povídek.

Ono to tak v podstatě je, myslím, že je to i záměr. V Pevnosti byl v listopadu nebo v prosinci se Sapkem rozhovor k té knize, a přesně to tam říká - že ho to tak bavilo psát.

Tak tomu měl možná uzpůsobit i formát, kniha na mě totiž nepůsobí úplně celistvě. Víceméně jediná věc, která spojuje všechny povídky dohromady je sada postav a [SPOILER] dějová linie kolem mečů (která se stejně vyřeší sama bez Geraltova přičinění) [/SPOILER]

EDIT: Recenze na webu: "Ta kniha je hrozná. A viním z toho překladatele!!! Takhle špatný překlad jsem ještě nikdy nečetla a to počítám i posledního Harryho Pottera, kterého překládali náhodní lidé, jen aby to bylo rychle. Ten člověk má problémy se skloňováním, používá šílené archaismy nebo si úplně vymýšlí slova, nechápe, že dvojitý zápor opět vytvoří kladnou větu, splete si slova "avšak" a "ačkoliv"!!!!!!!! To to po něm nikdo nečetl?!"
Já teda nevím, ale překládal to ten samý člověk, co překládal ostatní díly a přišlo mi to ve stejném, dobrém, duchu. Archaismy d Sapwkoeského světa (podle mě) tak nějak patří a těch problémů jsem si nevšiml. Ale nečetl jsem originál, takže nedovedu posoudit zda is překladatel nenechal příliš velkou volnost při překladu. Navíc nemá slečna s tím dvojitým záporem tak úplně pravdu.

Na i-děsu měli poměrně záhy k dispozici nějakou e-knihu, která vypadala přeložená fakt katastrofálně, teď už to nenajdu, ale ta ukázka z ní vypadala, jako by opravdu vypadla z překladače googlu. Papírová verze je snad přeložená jinak.

Nevybavuji si nic, co by mě vysloveně bilo do očí, co se týče překladu a užitého jazyka.

Malazan Book of the Fallen, autor Steven Erikson.

Excelentne napsane, politicko-mocenske machinace ktere zahanbuji cyklus Duny od F. Herberta. Takticke valecnictvi (co mohu soudit) na extremne vysoke a uveritelne urovni. Do toho magie, ovladana sice nekolika malo jedinci (ale o to vice obavanymi). Stinovani pribehu dosti temne a nasilne. Slovi jednoho kritika: “Svet neuveritelne plasticky a uveritelny, svet o kterem chcete cist – ale jiste byste v nem nechteli zit.” Autor se neobava nechat hlavni postavy umrit. Ve stylu psani je mozne najit paralely s Hrou o truny od G.R.R. Martina.

K nize uvedene ukazce je potreba neco malo vstupnich informaci. Do ukazky v textu jsem vlozil pet (snad) objasnujicich cislovanych komentu.

Kontinent puvodne ovladany Malazanskym imperiem se proti imperiu vzbouril. Ze sedmi nejvetsich mest kontinentu zustalo pod imperialni spravou pouze jedine – Aren, v kterem se odehrava zbyly dej. Ostatni mesta padla, obcane (casto nejen imperialni narodnosti) ukrizovani, umuceni, vyvrazdeni. Imperialni vojenske posadky bud prebehly, byly zniceny... Nebo byli jejich vojaci v pocatku protiimperialniho povstani upaleni zaziva ve svych ubikacich. Na celem kontinentu zustaly pouze dve bojeschopne imperialni sily: posilena osadka mesta Aren, vedena generalem ktery odmita opustit bezpeci hradeb a palicate ceka na posily z materskeho kontinentu. A pak Sedma Armada, pod vedenim generala Coltaine, puvodem z kmene Vran (Crows), jednoho z poustnich kmenu. Sedma Armada, diky vojenske genialite Coltaina cekala problemy a tak se ji podarilo prvotnimu utoku povstani ubranit a tak uchovat bojeschopnost. Na druhou stranu byla Sedma Armada zatizena ochranou uprchliku (v pocatku mnoho desitek tisic) a tim, ze od zbyle imperialni vyspy mesta Aren ji delily mesice cesty, v obklopeni nekolika nepratelskych armad, bez moznosti zasobovani (okoli nepratelske). Po rade vycerpavajicich boju a politickeho manevrovani s poustnimi kmeny se podarilo vyjednat pruchod uzemim kmenu pro poslednich cca 20 tisic prezivsich civilistu. Ti se snazili co nejrychleji presunout (=prchnout) k mestu Aren, zatimco zbylych par tisic bojovniku Sedme Armady, stale pod velenim generala Coltaina, se otocilo a zautocilo na pronasledujici, mnohokrate silnejsi armadu, aby civilistum a ranenym vykoupili cas.

Civiliste a raneni finalne dosahli mesta Aren a podarilo se jim « presvedcit » velitele aby jim otevrel branu – protoze jejich pronasledovatele byli tesne za nimi. Sedma Armada byla povazovana za znicenou – dokud se zpoza kopce u mesta nevynorilo poslednich par tisic zcela vycerpanych vojaku, neustale se branicich a snazicich se dostat se do bezpeci mesta s plnou osadkou. Ovsem velitel mesta je nechal nepratelum napospas, bez ohledu na nalehani svych nizsich velitelu a imperialniho historika.

Z vrcholku veze imperialni historik Duiker, ktery byl svedkem prakticky celeho tazeni Sedme Armady pres kontinent, sleduje likvidaci poslednich vojaku Sedme Armady, vcetne jejiho generala Coltaina. Ovsem srazenim Coltaina na zem cela vec nekonci…


--------------------------

A high-pitched wail rose behind the historian. He slowly turned. Nether still held Nil (1) as if he were a babe, but her head was tilted back, raised heavenward, her eyes wide.

A shadow swept over them.

Crows. (2)

And to Sormo the Elder (3) warlock… there came eleven crows - eleven - to take the great man's soul, for no single creature could hold it all. Eleven.

The sky above Aren was filled with crows, a black sea of wings, closing from all sides.

Nether's wail grew louder and louder still, as if her own soul was being ripped out through her throat.

Shock jolted through Duiker. It's not done - it's not over—He spun round, saw the cross being raised, saw the still living man nailed to it.

'They'll not free him!' Nether screamed. She was suddenly at his side and staring out at the barrow. She tore at her hair, clawed at her own scalp, until blood streamed down her face. Duiker grasped her wrists - so thin, so childlike in his hands -and pulled them away before she could reach her own eyes.

Kamist Reloe (4) stood on the platform, Korbolo Dom at his side. Sorcery blossomed - a virulent, wild wave that surged up and crashed against the approaching crows. Black shapes spun and tumbled from the sky—

'No.'' Nether shrieked, writhing in Duiker's (5) arms, seeking to fling herself over the wall.

The cloud of crows scattered, reformed, sought to approach once again.

Kamist Reloe obliterated hundreds more.

'Release his soul! From the flesh! Release it!'

Beside them, the garrison commander turned and called to one of his aides in a voice of ice, 'Get me Squint, Corporal. Now!'

The aide did not bother darting down the stairs - he simply went to the far wall, leaned out and screamed, 'Squint! Up here, damn you!'

Another wave of sorcery swept more crows from the sky. In silence, they regrouped once again.

The roar from Aren's walls had stilled. Now only silence held the air.

Nether had collapsed against the historian, a child in his arms. Duiker could see Nil curled and motionless on the platform near the hatch - either unconscious or dead. He had wet himself, the puddle spreading out around him.

Boots thumped on the stairs.

The aide said to the commander, 'He's been helping the refugees, sir. I don't think he has any idea what's going on…"

Duiker turned again to look out at the lone figure nailed to the cross. He still lived - they would not let him die, would not free his soul, and Kamist Reloe knew precisely what he was doing, knew the full horror of his crime, as he methodically destroyed the vessels for that soul. On all sides, screaming warriors pressed close, seething on the barrow like insects.

Objects started striking the figure on the cross, leaving red stains. Pieces of flesh, gods - pieces of flesh—what's left of the army - this was a level of cruelty that left Duiker cowering inside.

'Over here, Squint!' he heard the commander growl. A figure pushed to Duiker's side, short, squat, grey-haired. His eyes, buried in a nest of wrinkles, were fixed on that distant figure. 'Mercy,' he whispered.

'Well?' the commander demanded.

'That's half a thousand paces…—

'I know.'

'Might take more than one shot, sir.'

'Then get started, damn you.'

The old soldier, wearing a uniform that looked as if it had not been washed or repaired in decades, unslung the longbow from one shoulder. He gathered the string, stepped into the bow's plane, bent it hard over one thigh. His limbs shook as he edged the string's loop into its niche. Then he straightened up and studied the arrows in the quiver strapped to his hip.

Another wave of sorcery struck the crows.

After a long moment, Squint selected an arrow. 'I'll try for the chest. Biggest target, sir, and enough good hits and that'll do the poor soul.'

'Another word, Squint,' Blistig whispered, 'and I'll have your tongue.'

The soldier nocked the arrow. 'Clear me some space, then.'

Nether was limp in Duiker's arms as he dragged her back a step.

The man's bow, even strung, was as tall as he was. His forearms as he drew the string back were like hemp ropes, bundled and twisted and taut. The string brushed his stubbled jawline as he completed the draw, then locked it in place with a slow, even exhalation.

Duiker saw the man tremble suddenly, and his eyes widened, revealing themselves for the first time - black, small marbles in red-streaked nests.

Raw fear edged Blistig's voice. 'Squint—

'That's got to be Coltaine, sir!' the old man gasped. 'You want me to kill Coltaine—

'Squint!'

Nether raised her head and reached out one bloody hand in supplication. 'Release him. Please.'

The old man studied her a moment. Tears streamed down his face. The trembling stilled—the bow itself had not moved an inch.

'Hood's breath!' (5) Duiker hissed. He's weeping. He can't aim -the bastard can't aim—

The bowstring thrummed. The long shaft cut through the sky.

'Oh, gods!' Squint moaned. Too high - too high!'

It rose, swept through the massed crows untouched and unwavering, began arcing down.

Duiker could have sworn that Coltaine looked up then, lifted his gaze to greet that gift, as the iron head impacted his forehead, shattered the bone, sank deep into his brain and killed him instantly. His head snapped back between the spars of wood, then the arrow was through.

The warriors on the barrow's slopes flinched back.

The crows shook the air with their eerie cries and plunged down towards the sagging figure on the cross, sweeping over the warriors crowding the slopes. The sorcery that battered at them was shunted aside, scattered by whatever force -Coltaine's soul? - now rose to join the birds.

The cloud descended on Coltaine, swallowing him entire and covering the cross itself - at that distance they were to Duiker like flies swarming a piece of flesh.

And when they rose, exploding skyward, the warleader of the Crow Clan was gone.

Duiker staggered, leaned hard against the stone wall. Nether slipped down through his motionless arms, her blood-matted hair hiding her face as she curled around his feet.

'I killed him,' Squint moaned. 'I killed Coltaine. Who took that man's life? A broken old soldier of the High Fist's army -he killed Coltaine… Oh, Beru, have mercy on my soul…'

Duiker wrapped the old man in his arms and held him fiercely. The bow clattered on the platform's wooden slats. The historian felt the man crumpling against him as if his bones had turned to dust, as if centuries stole into him with each ragged breath.

Commander Blistig gripped the bowman by the back of the collar and yanked him upright. 'Before the day's through, you bastard,' he hissed,'ten thousand soldiers will be voicing your name.' The words shook. 'Like a prayer, Squint, like a Hood-damned prayer.'

The historian squeezed his eyes shut. It had become a day to hold in his arms broken figures.

But who will hold me?


(1) Nether a Nil = samanka a saman poustniho klanu Vran (Crows), sourozenci, fyzickym vekem deti.
(2) Pro duse tech, kteri si to zaslouzili svym zivotem priletaji poslove, aby je dopravili do/na uzemi smrti. V tomto pripade jsou poslove vrany.
(3) Sormo the Elder = nejvyssi saman poustniho klanu Vran.
(4) Kamist Reloe – nepratelsky high mage, Korbolo Dom – nepratelsky general.
(5) Hood = synonym pro boha smrti. Zde v kontextu proklinani.