Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 09:20 29. Mar 2024

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Post new topic Reply to topic  [ 9 posts ] 
Author Message
 Post subject: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 15:39 15. May 2013 
Offline
Ďábel
User avatar
 ICQ  Profile

Joined: 21:37 08. Aug 2008
Posts: 6885
Location: Praha
Napadlo mě založit tenhle topic vzhledem k tomu, že jsem na thalijský motivy napsal povídku a rád bych se s váma o ní podělil.

Budu samozřejmě rád za jakékoliv komentáře k dílům!

_________________
Kraki Skengdrang a nejzlejší DM


Last edited by J.F.Payne on 15:57 15. May 2013, edited 1 time in total.

Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 15:39 15. May 2013 
Offline
Ďábel
User avatar
 ICQ  Profile

Joined: 21:37 08. Aug 2008
Posts: 6885
Location: Praha
(Ne)chtěná pomoc

Pradlena Jasněna dlouho váhala, než zaťukala na dveře, před kterými stála. Stálo jí nemalé úsilí nalézt toho muže, který jí měl pomoci od jejích problémů. Krčmáři dala několik vajec a půl bochníku chleba, aby jí vůbec pustil nahoru k pokojům – přidala ještě tři měďáky, aby jí po dlouhé chvíli přemlouvání a doprošování řekl, na které dveře vlastně zaklepat. Jasněna si povzdychla. Bála se; ten muž všechny koho znala děsil. Všichni se ho stranili, všichni jí radili, ať se mu raději vyhýbá. Všichni jí varovali, že zahrávat si s magií, to je vážná věc, a že každá magie něco stojí.
"Když nechceš mít problémy, vyhejbej se čarodějům, náno hloupá," říkávala jí často baba Vesna, nejstarší žena jejich rodiny, pradlena už pětaosmdesátým rokem. Jasněna neposlechla. Zkousla rty a zaklepala.
Chvíli se neozývalo nic. Pak zvuky šoupání s nábytkem. Odsouvaný stůl a židle, skřípot dvířek nějaké komody nebo skříňky. Šouravé kroky....
"Kdo je?" ozval se zpoza dveří podrážděný hlas.
"Já....magistře.... učený pane... já jsem vás přišla požádat vo pomoc!"
"Když je to tak, tak pojďte dál!"
Zaskřípaly panty a dveře se rozevřely. Stál za nimi muž, který se nedal označit za pohledného. Mohlo mu být takových třicet, možná čtyřicet let. Ani vysoký, ani malý, ani hubený, ani tlustý; byl bledý a neduživý, s úzkou tváří a křivým nosem. Kolem úzkých úst se ježil černý vous; vlasy měl dlouhé, tmavé a dlouho nemyté, zplihlé v mastných pramenech. Byl oblečený v tmavém obnošeném dubletu s moderně střiženými nohavicemi (také tmavé barvy), ve vysokých botách špinavých od prachu cest. Na první pohled podivín. Jasněna trochu couvla, muž jí ale vzal kolem ramen a postrčil do jizby. "Račte, madam," řekl a zavřel za nimi dveře.
Jasněna se váhavě rozhlédla. Místnost byla tmavá, okenice zavřené – osvětlovaly jí jen dva tříramenné svícny a dohořívající krb. Těsně za dveřmi stála cestovní truhlice plná knih (Jasněna před nimi měla posvátnou úctu, protože číst neuměla a přirozeně se bála věcí, kterým nerozuměla), na stole byly poházeny nějaké kameny, svitky a magické amulety... co v ní ale budilo nedůvěru a kvůli čemu se v místnosti cítila velice nepříjemně byl proutěný košík zavěšený u mágova lože. Podvědomě tušila, že původcem nepříjemných pocitů je právě ten proutěný košík; vždyť se kolem něj vzduch téměř tetelil magií, jako to bývá za úplňku třeba na svátek svatého Felicia... Když zvědavě (zvědavost totiž byla vlastnost, která u ní byla obzvláště silně vyvinutá) nakoukla dovnitř, skoro vykřikla úděsem. Leželo tam cosi zabalené jako dítko v ovinovačkách. Čouhala toho z plen jen část, ale Jasněna zřetelně viděla neživou tvář bez očí, vlasy ze zeleného listí a zkroucené pomalu se hýbající ručky, celé z kořenů a obalené hlínou. Pohled na toho tvora-rostlinu byl pro ni tak znepokojující, že se jí rozklepala kolena.
"To je mandragora." řekl čaroděj ledabyle a pokapal vzácný kořen několika kapkami mléka. Jasněna by přísahala, že slyšela, jak to vydávalo savé zvuky – jako spokojené dítě. Mág rostlinu téměř láskyplně pohladil a pokračoval: "Nemusíte se jí vůbec bát, teď již nebezpečná není."
To se ví, Jasněna o mandragoře leccos slyšela – od baby Vesny, od kořenářek... ale nikdy žádnou neviděla. Věděla taky, že nějakou získat je velice těžké.
"Je... je pravda vo tom co se povídá, že se musí ze země trhat pomocí černýho psa, kterej přitom umře, a že dyž se to vytahuje ze země, strašně to ječí – tak že z toho člověk může zešílet?" vyhrkla pradlena zvědavě.
"Obyčejně neprozrazuji svá tajemství, madam. Vězte, že skutečnost je ještě mnohem horší." Jasněna nasucho polkla. Nic horšího si totiž neuměla představit. Všechno jí to zavánělo černou magií a už už začala litovat, že čaroděje Mračena (tak se totiž jmenoval) vyhledala. Pocítila silnou touhu být od toho muže, jeho mandragory a všech těch divných propriet co nejdál... ale nakonec se ovládla a jen na mága tupě a s bázní zírala.
"Co vás ke mně přivádí, madam? Mluvila jste o nějakém problému. Rád pomáhám lidem – pokud z toho něco mám, samozřejmě."
"Já.... já bych potřebovala pomoct... ale moc toho nemám..."
"Nejprve povězte, s čím bych vám měl pomoci, madam, a pak se pobavíme o ceně."
"Magistře... magistře Mračene... vono vlastně.... nepotřebuju pomoct já, ale můj muž. Vod tý doby, co ho jedna stará čarodějnice uřknula za to, že se s ní vo makovej koláč nepodělil, strašně, ale strašně páchne. Učenej pane, to je smrad, že nemůže mezi lidi. Děti se ho straněj, ani já se k němu nepřiblížim, postel nesdílíme, můj Běšek musí spát v kurníku se slepicema! Ani pracovat nemůže, protože má na rukou a nohou nějaký boláky a všechno musim voddřít já!"
Mračen si povzdychl a pokýval. Ani nečekal, že by za ním žena přišla s něčím, co by pro něj mohlo být zajímavé. Pomáhal ale lidem – svým zpsůobem.
"Pomůžu vám, madam. Podle popisu se skutečně jedná o uřknutí, neměl by být větší problém odstanit jej... znám postup. Řekněte, páchne váš muž jako hodně zkažená vejce? Jako pukavce?"
"Učenej pane! Smrdí jako ty nejshnilejší pukavce pod celým sluncem! Že by se z toho jeden poblil!"
Mág se něčemu pousmál. Jeho domněnka byla správná. Některá kouzla z oboru nekromancie se opravdu projevovala takovým pachem – a zrovna uřknutí tam dost dobře patřit mohlo.
"Dobrá." řekl Mračen zamyšleně, "zbavím vašeho muže všeho neštěstí a všechno bude jako dřív – mám tu moc. Stačí, když dostanu to první, čeho budete litovat, až bude váš manžel uzdraven."
Prostá pradlena se na chvíli zamyslela. Každý věděl, že cokliv čarodějové řeknou, může být nebezpečné. Něco jí říkalo, aby na podmínku nepřistupovala, ale podvědomé nebezpečí hodila za hlavu. Když už sem přišla a čaroděj jí slíbil pomoc...
"Učenej pane magistře, já ničeho litovat nebudu!"
"No, to se ještě uvidí," řekl Mračen, oblékl si staromódní černý plášť (kontrastoval s jeho moderním dubletem), na hlavu nasadil klobouk a do ruky vzal hůl, o kterou se opíral. Vyšli, on za sebou pečlivě zamkl pokoj. Trochu při chůzi kulhal.

Chalupa ve vsi, kde pradlena žila se svým mužem a sedmi dětmi, byla chudá a zanedbaná. Střecha by potřebovala nutnou opravu; kde chyběly dřevěné došky, tam nacpal hospodář slámu. Dvorek byl malý a špinavý, člověk se musel doslova brodit ve slepičincích. Bylo tam rušno. Děti si hrály a nahlas na sebe pořvávaly, občas se ozval pláč, to když některé upadlo nebo bylo bito od jiných výrostků. Všude běhaly hubené slepice a neustále se pletly pod nohy.
"Pěkný domov, madam," pochválil hospodářství Mračen.
"Děkuju učenej pane, snažíme se seč můžem, ale já peru panský prádlo vod rána do večera a muž, ten teď pracovat nemůže, takže je tu trochu bordel... dybyste, magistře, po dožíňkách přišel, to byste viděl, jakej tu bejvá pořádek..."
Sotva se k chalupě přiblížili blíž než pět sáhů, ovanul je hrozný zápach. Mračen byl na podobné a ještě horší pachy zvyklý, ale stejně se mu málem zvedl žaludek. Byla to směsice pachu shnilých vajec, nemytých těl, potu a všeho nejhoršího, co si člověk (a hlavně jeho nos) dokáže jen představit.
"Vidíte, pane magistře, jakej je to smrad? To všecko můj Běšek..."
Hospodář Běšek byl ramenatý chlap, asi třicetiletý, dobře živený. Kromě odporných hnisavých boláků na rukou a toho proklatého puchu na něm nebylo vůbec nic zvláštního. Když se Mračen s Jasněnou objevili, seděl bezradně u oprýskaného stolu vprostřed světnice a pokoušel se nemohoucíma rukama pomocí lžíce nakrmit. Nešlo mu to. Když vešli hosté, upustil leknutím lžíci a vyděšeně (a s otevřenými ústy) si čaroděje prohlížel. Pak se obořil na ženu: "Kohos to přivedla, ty huso hloupá?! Vždyť je to... "
"Je to učenej pan magistr, přijel do vsi předevčírem! A pomůže ti, tak buď zdvořilej, Běšku!"
Běšek si pro sebe něco zamumlal, ale víc nezkusil. Zaprvé věděl, že s Jasněnou nemá cenu se hádat, za druhé se čaroděje bál – a za třetí by byl skutečně rád, kdyby mu někdo od toho uřknutí pomohl. Mračen se v chalupě nechtěl zdržet příliš dlouho, a tak přešel rovnou k tomu, co ho nejvíc zajímalo.
"Jak jste k tomu přišel, pane?"
"K Jasněně? To jsme vám jednou byli na zá..."
"K té kletbě."
"Jo k tomuhle! To vám bylo tak, pane čaroděj. Vracim se vám před pěti nedělema z šichty v lese – páč sem uhlíř, víte? No vracim se tak a přepadne mě hroznej hlad. Sednu na pařez, vytáhnu skývu chleba a trochu sejra co sem měl, jim, jim... a pak si vzpomenu, že mám vod ženy eště makovej koláč. Tak ho vytáhnu taky a dám se do něj... a v tu chvíli se tam z ničeho nic vobjevila hnusná stará baba. Samá bradavice a puchejř, pane čaroděj, kůže vrásčitá jak kůra vod stromu, a povidá: ´Dobrej den, mladej pane, nepodělil byste se se mnou o trochu toho koláče? Už dva dny jsem neměla v ústech!´ No, podivám se na ní, pak na koláč – bylo mi ho líto dát! Tak sem jí řek, ať vode mně táhne, že já se s nikym dělit nebudu. Vona se urazila, něco řvala, rukama mávala... no uřkla mě, dybyste viděl ty její voči! Pak sem se cejtil slabě... no a dopad sem takhle!"
"Dobrá. Sejmu z vás kletbu okamžitě – cenu jsem domluvil s vaší ženou. Učiním pár příprav... prosím, opusťte místnost a vraťte se, až vás zavolám. A ztište ty své... děti."
Jasněna i Běšek neochotně šli. Mračen zůstal ve světnici sám. Mohl kletbu sejmout jednoduše, jen přerušením magické vazby. Čarodějnice, která chasníka proklela, nebyla příliš mocná (to cítil) a tak by se při lámání kouzla ani nezapotil. Rozhodl se ale, že chasníkům předvede pořádné divadlo – jednak aby si v jejich očích vysloužil svou odměnu (protože by nevypadalo moc dobře, kdyby k chasníkovi jen přišel, položil na něj ruku, a zase odešel), a také proto, aby posílil tajemnou pověst, která se k čarodějům a magii obecně vázala. V podstatě to dělal pro obchod.
Zavřel okenice a po místnosti rozmístil svíčky. Na stůl rudou křídou namaloval pentagram a doplnil jej sprostými nápisy ve starém mrtvém jazyce, který se kdysi učil, a který používali jen vzdělanci (ano, mohl napsat i skutečně fungující runy, ale ty byly příliš složité a vesničané by to stejně neocenili). Do rohů místnosti nasypal sůl a zapálil směs sušené mateřídoušky, máty a také kadidla, aby alespoň trochu vyhnal ten všudypřítomný smrad. Když byl hotov s přípravami, zavolal Jasněnu i Běška. Ti se rozhlíželi, oči rozšířené strachem a nedůvěrou. Mžourali ve ztemnělé místnosti osvětlené jen svitem svic a báli se čehokoliv dotknout.
"Madam, vy zůstaňte u dveří a zabraňte tomu, aby sem vešlo nějaké dítě. Pane.. vy si sedněte tady ke stolu, naproti mně."
Když se tak stalo, pronesl Mračen "Chrt pln skvrn vtrhl z mlh skrz trs chrp..." a zatvářil se u toho dramaticky. I když mluvil běžnou řečí, připadala ta věta prostým lidem jako nějaké tajemné zaklínadlo. Pomocí iluzivního kouzla zařídil, aby se v místnosti ještě více setmělo. Zařídil, aby se křídou nakreslený pentagram rudě rozzářil. "Orthae pagita lazura epestos!" křičel čaroděj nesmysly a sesílal jedno prosté kouzlo za druhým (pouhé jednoduché triky).
Jasněně se rozklepaly kolena. Běšek se strachy třásl celý... Když už měl Mračen divadla dost, seslal nekromantické kouzlo, které ovládal a jako nějaký upír vysál Běškovu energii – ale ne až k smrti. Mračen jej potřeboval jen unavit. Pak během několika vteřin zlomil kletbu (jak předpokládal, ani se u toho nezapotil). Vyčepraný Běšek se ze stoličky sesul rovnou k zemi. Jasněna vyděšeně vykřikla. V tu chvíli Mračen nechal místnost osvětlit – poryvem magického větru zhasil svíce, gestem přerušil trvání iluzorní temnoty a pomocí cílené telekineze zotevíral zavřené okenice.
"Běšku! Ty můj chudáčku!" zaječela Jasněna a se vzlykotem se ke svému muži vrhla.
"Co jste mu to provedl?!" obrátila se pradlena s výčitkou na čaroděje, který v klidu seděl za stolem a křivě se usmíval.
"Klid, paní, za chvíli bude v pořádku, podívejte se, již se vše hojí."
A skutečně. Hnisavé vředy jako zázrakem mizely z vesničanovy kůže tak rychle, že to bylo okem pozorovatelné. Za chvíli zmizel i odporný puch. Jasněna to s úžasem pozorovala a veškerá nedůvěra i strach z ní rychle opadly (pomohlo i to, když zjistila, že její muž dýchá).
"Ó učenej pane, jak se vám jenom odměnim?"
"Vlastně je to docela jasné, madam. Podle naší domluvy."
"Naší domluvy.... domluvy... no jo! Jenže já ničeho nelitovala!"
"Dovolte, abych vás vyvedl z omylu. Zalitovala jste svého muže."
Jasněna z toho byla zmatená. Radost z mužova uzdravení jí brzy přešla. "Ale... ale já myslela, že jste myslel... litovat jako něčeho litovat... ne litovat jako někoho litovat!"
"To je nebezpečí kontraktů obecně, madam. Některá slova mají více významů. Příště si na to dávejte pozor."
Když Jasněna pochopila, že právě ztratila svého muže, nechtěla to nechat jen tak. Copak veškeré její úsilí, její odvaha oslovit čaroděje, hrůzy magického obřadu, který spatřila... copak to všechno mělo vyjít nazmar? Běška svým způsobem milovala – a hlavně se těšila, že jí zase začne pomáhat s chalupou a dětmi, až se uzdraví... a teď jí o to má ten proklatý čaroděj připravit?! To tedy ne! Chtěla na čaroděje začít křičet, chtěla mu vyčinit.... ale nešlo to. Čaroděj s tím totiž počítal (nedělal podobnou věc poprvé) a tak jí zaklel kouzlem – paralyzoval, takže stála ztuhlá jako socha, s otevřenými ústy připravenými spustit litanii nevybíravých kleteb (kouzlo samozřejmě vyprchá a ona se zase bude moci hýbat, ale to ještě nějakou hodinu potrvá).
"Beru si, co je podle našeho kontraktu mé," oznámil suše a odešel z místnosti. Tělo spícího Běška za ním vylevitovalo na dvorek. Sedmero dětí a pár sousedů na celou scénu jen vyděšeně koukalo a nikdo z nich se samým strachem nezmohl k činu. Ušli takhle skoro půl míle, čaroděj a za ním levitující tělo, než Mračenovo kouzlo přestalo působit a vesničan se složil na zem. Pád ho probral, díval se kolem sebe zmateně a nechápal, kde je a kde se octl. Podíval se na své ruce, konečně zdravé. Necítil prokletý puch. Navzdory zmatení se spokojeně usmál a vděčně se na Mračena zadíval. "Děkuju vám, učenej pane!"
"Odteď mi říkej jen ´pane´," odtušil Mračen a přešel do tykání.
"Jakto...?"
"Od dnešního dne mi budeš sloužit. To byla cena za tvé uzdravení."
"A co na to Jasněna?"
"Nic," odpověděl čaroděj po pravdě.
"Hm.... no jo... pane... a co bude náplň mý práce?"
"Budeme hodně cestovat."
"Hodně cestovat?" Běšek se najednou rozzářil radostí. "Drahej učenej pane! Já vám budu samou radostí snad boty líbat! Cestování! Žádní fakani ke krmení! Vo tomdle já dycky snil!"
Povídalo se pak dlouho ve vsi, že Běšek uzavřel smlouvu s ďáblem a ten si ho odnesl do horoucích pekel. Pradlena Jasněna žila bez muže, sama se starala o sedm dětí, a měla vskutku těžký život. Nebylo dne, kdy by si nepřipomínala slova báby Vesny: "Když nechceš mít problémy, vyhejbej se čarodějům, náno hloupá!"

_________________
Kraki Skengdrang a nejzlejší DM


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 09:01 16. May 2013 
Offline
Bůh
User avatar
 Profile

Joined: 10:07 13. Mar 2012
Posts: 4376
J.F.Payne wrote:
...


Super se to čte. Jen tak dál. :wink:

_________________
je cosi shnilého ve státě dánském
...ale plíseň je dobrá pro penicilín
z hodně léků však bolí hlava
...a tvoří se závislost
Vhodný čas na odvykací kůru

člen ligy pro zákaz veškerých změn na thalii


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 21:19 17. May 2013 
Offline
Urozený
User avatar
 Profile

Joined: 16:59 15. Mar 2009
Posts: 1551
Pěkné pěkné, nebát se jedné hráčky a zařazení do jisté skupiny, postnul bych sem svojí pár let starou tvorbu jako navazující volné pokračování jednoho příbehu...

_________________
Tariel Reynolt - "Kde mám dárečka?"
Tomas Tane - "Tady si jeden neodpočine."
Finnean Násir Taran - "Za kodex a za sestru!"
Alexandr Rázný - "Už mě to tu nebaví! Puste mě ven!"
Tomáš Alrik Tane - "Já vim, moc mluvim."
Tagar Kovadlina - "Háááá Hřbitůváčka!" - Smazán

Elitní Kazišuk!


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 23:56 17. May 2013 
Offline
Ďábel
User avatar
 ICQ  Profile

Joined: 21:37 08. Aug 2008
Posts: 6885
Location: Praha
Šup sem s tím!

_________________
Kraki Skengdrang a nejzlejší DM


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 10:38 18. May 2013 
Offline
Čestný člen týmu Thalie
User avatar
 Profile

Joined: 18:45 22. Jan 2012
Posts: 5386
Pěkné, Jone, díky, že ses podělil ;) *kopne Grammar Nazi příručku pod stůl* :oops:
Směle do dalších! :)

_________________
Lareth Belle - rudovlasá bardka a špionka. Sirya Walda - culíkaté elfítko. Yasstra - stvoření noci. Jeduha Fištrón - nejroztržitější geniální gnómský vynálezce a krotitel oslů.

Bylo tu hezky, vděčím Thalii za spoustu zábavy a skvělé hry, ale je čas jít dál. Nastal čas pověsit grammarbičík na háček. Děkuju a mějte se fajně...


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 19:27 19. May 2013 
Offline
Urozený
User avatar
 Profile

Joined: 16:59 15. Mar 2009
Posts: 1551
Varování: Obsahuje erotický obsah. Ve čtení pokračujte pouze pokud vám je 18 a více!
Pokud vám obsah vadí, nečtěte to!


Tak si říkám, že i když na to dám varování, tak to bude průtrž mračen :lol:
PS: Napsal jsem to před pár lety... Hmm berte to s rezervou...

No doufám, že se nebudeš zlobit...


Mladý vousatý muž sková do kapsy list, uklidí podivně zahnuté ostří nože, známého jako kukri do vesty. Omotá si tmavou látku kolem dokola hlavy a vyrazí z hostince pryč do pouště Abghad be Dali. Nemilosrdné krajiny sucha a bestií. Se západem slunce se ohlédne směrem k městu Kel-A-Hazru. Sleduje, zdali ho někdo nesleduje. *cesta je prázdná* Stín prchajícího slunce ho pohltí a muž se rozplyne. Skryt ve stínu nadcházející noci se plíží do nitra pouště…

Hladová smečka hyen skvrnitých zavětřila ve večerním vzduchu pach člověka. Smečka už celý den nic neulovila a je cítit nevraživost hladových bestií. Zavití hlavního samce dá smečku do pohybu a psi se vrhnou do blížící se tmy. Rychle se pohybují terénem za svou objetí, která právě míří do pouště. Postava je spoře oděná, v rudočerných barvách, nohy ve vysokých černých kozačkách se jí boří do písku, pomáhá si dlouhou holí. Tenká červená látka zakrývá boky, stažená černým páskem. Velká prsa zakrývá černočervená halenka s hlubokým rozparkem skoro až k pupíku. Rudé dlouhé rukávy jsou uržené, spíš úmyslně zkrácené. Velký límec, který sahal vysoko za hlavu je taktéž utržený, nechává prostor dlouhým, rozpuštěným, rudým vlasům volně vlát až do půli zad přes malý vak. Do hněda opálená pleť, plné smyslné rty, temně hnědé oči a vážný výraz dotváří odhodlanou a nedostupnou mladou ženu, které není víc než 20 let. Sotva přejde první dunu, začnou kolem ni pomalu, obezřetně kroužit tmavé stíny. Žena se zastaví, mračí se a zařve do tmy: "Co tu kurva chcete vy bestie? Něco k jídlu, co? Pojďte si zkusit kousnout!" Hyeny se smíchem pobíhají kolem, vyčkávají, dokud nezaútočí vůdčí samec. Žena na nic nečeká a začne máchat rukama a jako když hází kameny z jejích rukou ji vylétávají ohnivé koule, které se zaboří do písku a chvilku hoří, než vyhasnou. Některé hyeny se dají na útěk, ale vůdčí samec se přiblíží moc blízko a žena ho zpraží naráz několika barevnými výboji magie. Je mrtvý zbytek hyen se utiší a odplíží se do bezpečné vzdálenosti a pozorují, co se bude dít dál. Žena se hlasitě směje. "Dneska bude maso" usměje se a z vnitřní strany kozačky vytáhne skrytou čepel, kterou vyřízne velký kus masa ze samce, ležícího na zemi. Maso zabalí, sková hluboko do vaku a vyrazí dál na cestu s úsměvem na tváři, zatím co se smečka seběhne sežrat, padlého vůdce. Žena rychle mizí v dálce a zanechává za sebou pouze písek spálený na sklo a mrtvolu, která tu už zítra ráno nebude, jen stopy krve v písku.



Měsíc je vysoko na obloze, noc brzo prozáří sluneční paprsky, ale ještě je dost času udělat to potichu a čistě. Zvedne se a plíží se do oázy, kterou dnešní noc okupují pouštní bandité. Na tuhle bandu si dělal zálusk už hodně dlouho, ale až dnes se mu ji podařilo vystopovat. Čtyři hlídky, tři u ohně a šéf bude v jednom ze stanů, hodnotí situaci u pramene, kde nabere vodu do čutory a trochu upije. Opatrně se proplíží k jednomu ze stanů a chvíli naslouchá, jestli je někdo uvnitř. Nic. Přesouvá se k druhému stanu, cestou ho málem zpozoruje hlídka, když se jí mihne těsně za zády. Míří rovnou ke vstupu, ruku má na rukojeti kukri, v nestřežený moment proklouzne dovnitř. Za dveřmi je závěs, kryjící zbytek stanu. Rychle ho odhrne a mihne se vpřed do prázdného místa, plného polštářů, dvou beden a houpací sítě. Zamračí se, ale náhle je nucen se schovat za tmavší část závěsu. Dunivý dusot a odfrknutí koně, který právě přinesl, svého pána utichne. Snědý, šedivý muž s dlouhými vousy dopadne na zem a zařve protivným hlasem: "Víno sem! Pohni sebou ty mezku!" Rychle přispěchá jeden z poskoků s velkou amforou a podá mu ji. Chlap drapne amforu, odkopne ho a vleze do stanu. Poskok se rychle sebere a spěšně mizí pryč k ohni. Jen co Šedivous odhrne závěs, dosedne mu na hrdlo kukri. Černovlasý muž pronese tiše a chladně: "Cekni a bude to poslední co uděláš." Rukou ho chytne za sluncem vybledlý hábit a vtáhne ho dovnitř. Poté zatáhne závěs. "Ty a tvoje banda už několik měsíců pustošíte tuhle poušť, vraždíte karavany a pocestné." Tiše sykne a sundá šedivcovi kukru z hrdla. Překvapený Šedivec si přejede rukou po krku a tlumeným hlasem řekne: "Jo a co má bejt? Jseš nějakej paladin bo co, že si myslíš, že vejdeš do mýho tábora a budeš mě vyhrožovat?" Uvolní ruku nataženou s kukri volně podél těla. "Jsem Tomas Tane a někoho hledám. A jestli je ti život cenný, tak raději mluv, protože je na tebe vypsaná odměna cechem vrahů." Šedivec znejistí. "Koho hledáš?" "Jednu ženu, prý jste na ní před nějakým časem narazili, tu co vám utekla." Šedivec se usměje a trochu zesílí hlas. "Po tý svini jdeš? Dva chlapy mi na uhel spálila! Ďábel samotnej by na tu děvku nestačil! pfup" Odplivne si. Tane se ani nehne. "Kde jste jí potkali?"
"Tři dny cesty na západ u poslední oázy před Batau." Tane se na chvíli odmlčí, rukou zajede do kabátu. "Na jihozápad je moře?" Šedivec vytáhne špunt z amfory a upije vína "Hmm, jo skály a útesy, nic tam neni." Řádně si říhne a švihne amforu po Tanovi. Ten rukou vykyje ránu, až se o ni amfora hlučně rozkřápne na kusy. Druhou rukou z kabátu mrštně vytasí zlatou, drahokamy vykládanou dýku a bodne je šedivcovi do krku. Ten se chroptíc krev zkácí na zem mezi polštáře, zatím co jeho muži se rychlým krokem blíží ke stanu v rukou šavle, ti opodál vytasí luky. Tane na nic nečeká, vyhodí z kapsy na mrtvé tělo zmačkaný papír a kukrou si prořízne cestu ven ze stanu.

Proskočí otvorem ven. Obzor pomalu začíná světlat a tma ustupovat. Tane zakončí kotoul, kterým vyletěl skrz díru v látce stanu a rychle se přesouvá za nebližší křoví, rozhlíží se kolem. Dva muži zatím vběhnou do stanu, zbytek se rozestavuje do obraných pozic kolem. Zevnitř se stanu se ozve výkřik "Hašašín!" Všichni jakoby věděli, oč jde, zpozorní, pár poskoků znejistí a začnou se zběsile ohlížet a ustupovat k velbloudům. Tane se opatrně, ale rychle přesouvá z místa. Tam, kde byl před chvílí, jsou již muži ze stanu a pročesávají okolí. Obloukem ve stínech palem a křovisek v oáze se snaží dostat k muži, který stojí dál od skupinky s lukem. Menší muž tiká očima po okolí s lukem nataženým a mířícím někam do leva od stanu. Není si jistý, jestli ho náhodou nezahlédl, proto se přesune ještě kousek a hodí menší kamínek do křoví do míst, kde byl před chvílí, tam kde ho mohl lučištník zahlédnout. Ozve se slabé zadunění a zřetelná šelest. Luk se rychle propne a otočí směrem ke křoví, ale nevystřelí. To už je Tane na dva kroky od muže a rychle tasí kukru. Muž ho v posledních vteřinách zahlédne, stačí jen vykřiknout "Tady..." zbytek přeruší bolestivý jekot, když mu kukri projede mezi žebry. Prudce kukru z rány vytrhne, rychle vsune do pouzdra za opaskem. Sebere ze země luk, který upustil umírající poskok a z látěného toulce mu vytáhne dva šípy. Rychle se rozeběhne naproti stanu, přitom natahuje tětivu, div že se krátký skládaný luk nerozlomí. Druhý lučištník se rychle přesouvá, aby mohl pálit šípy. Dva muži co vyběhli ve směru výkřiku zahlédnou běžící postavu a rychle se k ní vrhnou. Tane se sklouzne nohama po písku a vypálí dva šípy natažené v luku. Šípy uletí zhruba 8 stop, jeden škrábne muže v levo do tváře a druhý zasáhne druhého na pravo do břicha. Ten se skácí k zemi a plazí se pryč, přitom se drží za šíp zabodnutý v těle. Tane se sápe na nohy, ale sekne po něm muž s krvavou rýhou na tváři od šípu. Přetočí se po zemi, aby se vyhnul úderu scimutaru. Rukou hmátne do písku, nabere ho a mrskne po chlapovi, který se za ním otáčí. Prach mu zaplaví oči, než se rozkouká, Tane vyskočí na nohy. To už ale doráží poslední ozbrojenec v těžkých plátech. Těžká zbroj řinčí a ostří namířeného kopí směřuje přesně na Toma. Lučištník se už dostal do přehledné pozice a natahuje luk. Vše se odehraje velice rychle. Tane se pootočí na místě, vyhne se jen o milimetry ostrému železnému ostří kopí. Těžkooděnec trhne kopím zpět, zatímco pořezaný muž se řítí zezadu, aby zasadil rozhodující zásah. Tane jen rozhodí hlavou, vidí ve stínu o kousek dál obrys lukostřelce s napjatým lukem. Zoufale strhne levou rukou z vrchní části vesty černou ampuli, rozdrtí ji v ruce a protočí se kolem osy, až ztratí rovnováhu. Sklo se mu zařízlo do dlaně a prstů. Jen cvaknul zuby a rozevřel dlaň posetou krvavými střepy. Nesmí se zastavit, jinak zemře. Z ruky se rozstříkává temný černý magický mrak halící vše v okolí do temnoty. Lučištník na nic neváhá a pouští šíp do černoty, kde stál nepřítel. Z černého oblaku je slyšet zasténání a vrzání těžké zbroje. Tane se plazí po zemi, vidí jen nohy těžkooděnce, který dusá kolem a je od kolen nahoru zahalen do tmavého dýmu. Najednou se na něj něco zkácí, těžkého a velkého. Chroplavě sýpe poslední vzduch, který nasál do plic v obličeji říznutý muž. Šíp ho zasáhl přesně do hrudi. Tane odsune tělo pravou rukou a vysouká se jako had. Levou ruku sevře a drží na hrudi. Vytáhne kukru, doplazí se k scimitaru, který leží o podál. Několikrát do něj ťukne, jen to kovově zacinká. Zvuk přiláká pozornost těžkooděnce, který kolem sebe máchá kopím na všechny strany. Opatrně našlapuje směrem ke zvuku. Když je na několik kroků od svého cíle. Tane se opatrně připlazí až na dosah pravé nohy. V ruce převrátí kukru tak, aby směřovala břitem k jeho loktu. Natáhne ruku k noze a rychlým pohybem mu přejede přes patu, čímž mu přetne Achillovu šlachu. Těžkooděnec se zkácí s hrozným řevem na zem, rukama šátrá po noze. Zákeřná taktika, podlých vrahů, sic né tolik používaná, ale účinná. Tane si dřepne a pomalu se rozplývajícím dýmem přiblíží k ležícímu muži. Ten je bolestí paralyzován a neschopen obrany. Jeden tah zahnutou kukrou ukončí utrpení. Tane se opatrně přikrčí a postupuje obezřetně, ještě zbývá poslední muž. Druhý lukostřelec, se přiblíží a vstoupí do rozplývajícího se dýmu. Po pár krocích zakopne o šípem zabitého společníka. Zděsí se, protože právě utichl i poslední křik. Neváhá, pouští luk a rychle se vratkými pohyby snaží dostat co nejdál. Nakonec se mu podaří vymotat ven z dýmu a hbitým během opouští oázu směrem, kterým se vydali ostatní zbabělci. Kolem Toma se rozplynou poslední černé skvrny, které zahalovaly blízkou část bojiště. Tane se rozhlíží kolem, ale nikoho nezpozoruje. Opatrně si stoupne a přesune se na přehlednější místo. V písku zpozoruje hluboko zaryté stopy. Táhnou se z oázy směrem pryč. Ve směru stop se v dáli mihne postava, jak zabíhá za první pouštní dunu. Tane se ještě jednou důkladně rozhlédne po oáze. Nikoho však nevidí.

"Je hotovo." Pronese pro sebe tiše. Z levé ruky mu odkapávají kapky rudé krve. Teprve teď ruce věnuje pozornost a rozevře dlaň. Úlomky skla jsou zabodané v kůži. Opatrně je začne vytahovat a přitom syčí bolestí. Ruku omyje vodou z čutory. Dojde pro menší brašnu, kterou nechal u pramene. Z ní vytáhne kus látky a omotá si jí kolem ruky, aby zastavil krvácení z mnoha oděrek od skla. Poohlédne se po tábořišti a sebere opodál válející se dva vaky na vodu, jeden je něčím naplněný. Jen ho odšpuntuje, line se z něho pach místní oblíbené kaktusové pálenky. Správně ji připravit umí snad každý místní beduín, cestující od oázy k oáze. Odmotá z ruky obvaz a polije pálenkou zraněnou ruku. Prsty na ruce se křečovitě napnou, trochu zasyčí. Znovu si zaváže ruku. Do prázdného vaku nabere vodu a doplní čutoru. Hodí si vaky a koženou brašnu přes ramena. Pohlédne na uvázané koně a velbloudy. Velbloudi vypadají zmoženě, od těžkých nákladů, které museli tahat. Vykročí k nim, odřízne poutání a poplácá je na znamení, aby šli. To samé udělá u koní, krom jednoho. Majestátného černého hřebce, uvázaného u stanu Šedivce. Má dlouhou černou hřívu, hlavou stále pokyvuje a dupe do země. Jakmile se přiblíží, kůň se vší silou vzepře na zadní a hlasitě zařehtá. Tane přitáhne lano, za které je uvázaný. Pomalu se k němu přibližuje. Přistoupí skoro až k němu. Zadívá se mu dlouze do očí. Po chvilce kůň uhne pohledem a odfrkne si. Tane natáhne ruku a pohladí ho po temeni. Kůň si trochu dupne, ale zůstane stát klidně. Má štěstí, že je kůň osedlaný. Jen připevní vaky k sedlu a rychle se vyhoupne do sedla. Přitáhne popruh "hyjé!" Křikne a vyrazí po směru vycházejících slunečních paprsků k další oáze.

Úkol byl splněn, zítra oázu navštíví Kel-A-Hazrská armáda, která si na bandity dělala, taktéž zálusk. Bohužel najde jen mrtvoly a důkazy ukazující na šejka Alhadiho, který zosnoval tu podlou zradu. Do týdne se bude houpat na šibenici a ona bude v bezpečí. Už zbývá jen ji najít. Proč mi vlastně nic neřekla, nenechala zprávu? Bylo v tom něco víc? Nebo mě jen využila? Myšlenky se mu divoce honí hlavou, jak se kymácí jeho hlava ze strany na stranu cestou vyprahlou pouští. Oči má zavřené, spí, je vyčerpaný. Stále ji vidí před sebou, jak ji prvně zahlédl. Vlasy měla tehdy rozpuštěné, rudá tvář, oči se jí leskly, hruď se jí nebezpečně vypínala rychlým dechem. Překrásný červený zaklínačský háv, na několika místech potrhaný od vlčí smečky, kterou pobil, aby jí zachránil život. Místo vděku na něj povýšeně křičí, co si to dovoluje, jí pomáhat. On se jen lehce usměje a řekne: "Není zač". Načež ona odkráčí dupaje kamsi směrem na Ivory. Kůň zastaví a sklopí hlavu k napajedlu v oáze. Tomas Tane se po chvilce probudí, celý sebou škubne. Zmateně se rozhlíží po okolí. Je noc, měsíc je vysoko na obzoru. Nikde kolem neplanou ohně, vypadá to, že jsou tu sami. Seskočí z koně a napije se vody. Doplní zásoby, najde nějaké seschlé výhonky místní vegetace a rozdělá oheň. Vedle si rozloží deku. Vezme si trochu sušeného ovoce a hledí na hvězdy. Přemýšlí, kam se vydá dál. Po delší úvaze se zachumlá do deky a znovu usne.

Sluneční paprsky nového dne mu dopadají na tvář a štípou do víček. Oheň, který k ránu dohořel, slabě doutná. Ještě chvíli se převaluje a pomalu se probudí. Řezavá bolest mu projede levou rukou, když ji sevřev pěst a uvolní ji. Odmotá obvaz. Dlaň a prsty jsou pokryty četnými strupy, nezdá se, že by se některá z ran zanítila. Zvedne se a opláchne si v louži opodál obličej. Znovu si ováže novým obvazem ruku. Z jedné kokosové palmy shodí jeden ořech. Po chvilce dobývání, ho kamenem rozklepne a posilní se na další cestu. Sbalí tábor, uhasí ohniště a vyhoupne se do sedla. Rozhlédne se kolem a vyrazí směrem na jih. Někdy po poledni dorazí na okraj pouště, kde se začíná objevovat pouštní vegetace. Po zhruba asi dvou hodinách dorazí ke skalnatému pobřeží. Z okraje je vidět že napravo i nalevo se táhnout pouze skalní útesy. Vydá se tedy dál na západ, kopíruje reliéf pobřeží. Pozdě odpoledne dorazí na útes, ze kterého je v dálce vidět rozestoupení skal a písečné pobřeží. Sice malý pruh, ale dost na to, aby se tam někdo mohl utábořit. Bude muset dojet blíž, aby byl schopen rozpoznat, zda tam opravdu někdo táboří. Pobídne koně a rychlejším tempem vyrazí. Písečná zátoka ve skalnatém pobřeží se přibližuje. Tane sesedne z koně, aniž by ho uvazoval a nechá hřebce volně mezi nízkou vegetací keříků. Ten jako by vyčítavě se na něj podívá a odfrkne si. Chvíli ještě podupává, ale nakonec se zakousne do občasných trsů tvrdé, dlouhé trávy, která sem tam v trsech vylézá ze země. Tomas jde rychle směrem k rozestupu skal. Dojde až na levý okraj skály, pod nímž se rozléhá moře písku sestupující mezi rozsedlinou skal až k moři. K nepřehlédnutí je však velký stan, nalepený na skálu zhruba uprostřed rozsedliny po levé straně písečného pidi údolíčka. Před stanem je vidět ohniště obložené kameny, zuhelnatělé klacky uvnitř, kotlík podpíraný třemi dlouhými kovovými tyčemi, ale žádné neshořelé dřevo kolem ohniště. Nic na přiložení, či založení nového ohně. Tomas usoudí, že by mohlo jít o opuštěné tábořiště pašeráků, co občas pašují zboží z Karathského království přes moře. Ale pro jistotu vyrazí po skále dolů místo zkontrolovat. Slunce se pomalu blíží k horizontu.

Mladá rudovlasá žena leží na velké dece, mezi polštáři, hlavu podepřenou jedním z nich. Zaujatě pročítá zažloutlý pergamen popsaný zvláštními magickými symboly. Je zhruba uprostřed pergamenu, když ho odloží, vypne hruď a protáhne se. Krátce zívne, jedním prstem pravé ruky si přeje přes hruď, ruku si položí na břicho. Zamyšleně se usměje, zavře oči a dlouhé nohy si jemně tře o sebe. V tu chvíli ale uslyší zapraskání skla. Pohotově vyskočí, něco zamumlá a udělá rychlé gesto rukou. Jako by lehce kolem ní zavál vítr, až se látka na vstupu do stanu zavlní. Ohromnou rychlostí vklouzne do vysokých kozaček a vybíhá ven. Muž v černém oblečení, obličej zahalený do kápě, která mu úspěšně zakrývá velkou část tváře. Právě šlápl na písek, pod kterým se skrývalo ohniště vypálené tak silným plamenem, který proměnil písek ve sklo. Muž se spěšně přesouvá pryč od místa směrem od skal na otevřené prostranství. Žena se rychle podívá směrem k pasti, muž nestihl udělat moc kroků. Pohybuje se zpomaleně, oproti ženě, která se pohybuje rychle, jak písečná bouře. Na nic neváhá, vrhne kouzlo, které nemine svůj cíl. Muž se na místě zastaví, zmateně hledí na blížící se rudou bouři šmouh. Těsně u něj luskne prsty a rozmazané obrysy se rozplynou, obraz se zaostří. Žena vyštěkne vysokým panovačným hlasem: "Co tu chceš!?" Muž je zmatený, myšlenky se mu slévají dohromady, měl by se bránit, ale kouzlo mu v tom brání, neuvažuje rozumně. Taková je krutá magie. Už otevírá ústa, chce promluvit, ale naštěstí usměrní tok svých myšlenek silou vůle. Najednou si uvědomuje co se děje, vidí co má před sebou, lehce se usměje. Rudovláska si ho pozorně prohlíží. Vypadá docela, pohledně, do tváře mu sice nevidí, ale společnost neměla už dlouhých několik měsíců. Uvnitř je vystrašená, že by to mohl být vrah, ale zároveň vzrušená, že se tu někdo objevil. Mohl by jí zpříjemnit samotu, být její loutka na hraní ve chvíli osamění, tenhle pocit v ní převažuje. Ráda lidi ovládá, manipuluje jimi. Nevšimne si drobné změny na části obličeje, který kápě nezakrývá. Natáhne ruku k jeho obličeji, chce mu sundat kápi. V tom ji však muž rychlým pohybem pravé ruky chytne za přibližující se ruku. Jen lehce, nechce jí ublížit. Žena sebou trhne a vyškubne ruku. Nechápe, jak někdo mohl prolomit její tak oblíbené kouzlo. Avšak napadne ji jeden člověk. Ale to není možné, on ji opustil. Po všem co spolu prožili, ji nechal uprostřed ničeho čekat a nepřišel. Vypustí po muži několik magických střel. On se všem obratně vyhne, aniž by se ho jediná dotkla. Pohybuje se rychle kolem ní, dokud se mu nepodaří dostat za její záda. Chytne ji za ruce, tak aby nemohla sesílat další kouzla. Žena zmítá rukama. Muž se jen nakloní a šeptne: "Sharí, to jsem já." Poté ji trochu uvolní. Shara vyprostí jednu ruku a naslepo za sebe vyhrkne rychle zkomolené kouzlo. To přistane muži přesně na na břicho a on zkoprní na místě. Nemůže se pohnout, je jí vydán na milost, či nemilost. Shara se otočí, jen nakrčí prst, aby seslala kletbu smrti, kterou už nijak muž neoblafne. V tom jí dojdou v hlavě slova, která řekl. Její jméno ji zní tak vzdáleně, jako by si ho skoro už ani nepamatovala. Zarazí se."Ty!?" zároveň tázavě a výhružně "Nevěřím ti!" vytáhne z levé kozačky dýku. Přejede muži jejím vlnitým černým ostřím po látce u krku, přičemž má prst stále nakrčený a připravená seslat kdykoliv kletbu. Zajede dýkou pod látku, až se dotkne špičkou ostří kůže na hrudi muže. Rychlým škubnutím za dýku rozřízne látku od krku až skoro na břicho. Dýku vrátí na místo, odkud ji vytáhla. Pravačkou rozhrne rozřízlou látku. Na mužské hrudi je vidět stará, velká jizva v oblasti srdce. Ještě mu pro jistotu strhne kápi. Vidí Tomův překvapený výraz v zarostlé tváři. Čelo i výraz se jí svraští zoufalstvím a hněvem zároveň. "Ty parchante! Přišel ses mi vysmívat?" Prská na něho. Současně do něj začne kopat. Bušit sevřenými pěstmi, do jeho hrudi. V přílivových vlnách ran jí z pěstí odlétávají malé magické jiskřičky ohně, které když dosednou na jeho kůži, vytvoří nepatrný puchýřek. "Proč jsi mě opustil?" Pomalu se vysílí a její křik se mění ve vzlyk. "Obtěžoval ses vůbec číst ten vzkaz?" Několikrát ho ještě udeří a sesune vyčerpaná na jeho hruď se slovy, která smutně, přerývavě a polohlasně vysloví: "Měls mě vůbec rád?" Slzy ji kanou z očí po tváři a padají do vyprahlého písku.

Tom, který se zhruba uprostřed toho všeho vymanil z paralyzačního kouzla, jen smutně stál a nechal se mlátit. Takové přivítání opravdu nečekal. Po pravdě nečekal, že tu vůbec na někoho narazí. Vyčkával na vhodnou chvíli, jestli ho vůbec Shara nechá něco říci, nebo ho na místě zabije. Ta chvíle nastala teď. Jemně ji chytne, obejme, podepře ji, aby nespadla. "Já tu zprávu nedostal, má paní" Pronese provinilým hlasem. Lehce ji chytne v podpaždí a vyzvedne řádně na nohy, aby jí pohlédl do uplakané tváře. Hledí Tomovi do očí, ve tváři má smutný výraz. On jí jen lehce pohladí po vlasech, vyndá z kapsy kus čisté černé látky a otře jí slzy z tváře se slovy: "Vždy jsem tě miloval a vždy budu má paní." Jistým hlasem, jeho výraz ve tváři se změní na normální a vyčká na odpověď. Slunce se sklonilo na horizont, a jak se do něj zakusuje, září překrásně červenorůžovým světlem po obloze. Shara na něj mlčky kouká zkroušeně, propichuje ho pohledem, hledá jakýkoliv náznak lži. Najde ale pouze upřímnost a věrnou oddanost s jakou jí vždy Tomas sloužil. Mlčky čeká, levou rukou si otře tvář, jako by tam měla ještě slzy. Náhle se usměje a oboje ruce vymrští vpřed. Chytne ho za tlející roztrženou látku u ramen a přitáhne k sobě. Tom na nic nečeká, obejme ji a začne vášnivě líbat. Jemně ji hladí zatímco Shara mu bradou odstrčí tvář do strany a rychle ho kousne do ucha. "Chyběl jsi mi tuláčku" šeptne mu do ucha a prsty přejede na ramena. Nehty jako drápky mu zaryje do kůže, ne moc, ale taky ne málo, aby ho to řádně zabolelo. Načež Tomas odpoví polibkem na její obnažený krček, do kterého jemně zapojí zuby, tak aby je jen cítila. Přitom cítil, jak jí divoce pulzuje srdce. Přejel nosem těsně nad kůží krčku až k uchu a šeptl: " Také jsi mi chyběla má paní." Náhle se od něho hlavou oddálí a řekne ironickým hlasem: "Má paní?" Šibalsky se na něj podívá "Dnes jsem jen Shara." usměje se a spiklenecky mrkne. Na Tomově tváři se vykreslí překvapený výraz s lehkým úsměvem. "V tom případě tě budu muset odzbrojit." Pronese sebevědomě Tom. Shara se jen zamračí, ale neprotestuje. Levou rukou ji ze zad sjede přes bok, až ke koleni pravé nohy. Lehce zvedne její nohu do výše svého pasu. Ona to nečekala, rychle přenesla váhu na druhou nohu a trochu se zakymácela. Čekala, že jí půjde po kozačce s dýkou. Zkoumavě si Toma prohlíží. Zvlášť si prohlédne obvaz, který má Tom na levé ruce, ale neptá se. Teď chce pouze svého milence. Zatímco Tom jí přejede bříšky třech prstů pravé ruky po vnitřní straně hýždě pravé zvednuté nohy. Zamíří ke kozačce a z vnitřní strany vysoké boty, vyndá tenkou skrytou zbraň. Sesterskou kukru zasune naproti první kukri na pásku. Shara se zasměje, nohu ovine kolem jeho, přitáhne se k němu a políbí ho dlouze na rty. Načež ucítí, jak se jeho prsty vrací po stehně zpět. Jako obvykle, nemá tam nic, co by jí zakrývalo. Když projede prsty pod krátkou látkou, která má za úkol zakrývat jen z vrchu. Bříšky prstů ji projede mezi pysky, je příjemně vlhká. Zajede dovnitř prostředníčkem a hned vzápětí přidá i ukazováček. Slyší, jak rychle vydechne a dlouze natáhne vzduch. Následuje bolestivé kousnutí do krku od Shary se slovy: "Měl ses oholit!" Cítí jak ho Shara pevně svírá v objetí, líbí se jí, co dělá. Lehounce jí otře nos o její, levou ruku uvolní a přejede s ní do rozparku na hrudi, kde automaticky zamíří pod látku. "Jsi tak krásně hnědá po celém těle?" Nadhodí laškovným tónem. "To bys rád věděl co? Za to ty jsi bílej jak albín. Kde jsi trčel celou dobu?" Oboří se na něj, stále ho pevně objímá. On jen zastaví hru s prsty, načež se Shara začne vrtět, protože se jí nelíbí přestávka. "Byl jsem ve stoce." Hrdě prohlásí. "To by jsi nevěřila, co se tam dole člověk všechno dozví..." Chtěl pokračovat, ale přerušila ho řádná facka do obličeje. "Já si říkala, co to smrdí!" Chytne ho hrubě za zraněnou levačku pod zápěstím a nekompromisně ho táhne k moři.

Cestou kolem stanu popadne nějakou lahvičku, schovávající se na zemi v nánosu písku vedle stěny. Tomas ji s vytřeštěnými oči následuje na tváři nechápavý výraz, dyť se přece umyl, když z té stoky vylezl. Časem si zvykl, že Shara vyvádí fůru spontálních věcí, ale že mu hned u vody podrazí nohu a trhnutím za ruku, ho pošle čumákem přímo do vody, Toma překvapilo. Plácnul sebou do moře jako velký placatý žudr a zmateně kolem sebe plácal rukama, jako pes, který neumí plavat. Shara se jen smála a pozorovala ho, jak se ve vodě plácá a rukou si zakrývala obličej, dokud se neuklidnil a nepostavil. Hned zvážní, ruce zkříží přes prsa a panovačně "Na co čekáš, šup s tím dolu. Já to za tebe prát nebudu!" hodí mu do vody před něj lahvičku. Tomas jen pokrčí rameny, odepne pásek s kukrami a hodí ho dál do písku. Drapne lahvičku a popojde trošku dál do moře, až má vodu k pasu. Sundá si rozřezaný svršek a začne ho propírat. Zatím co Shara využije chvilky, kdy není na očích. Mimo dosah přílivu ze sebe rychle shodí šaty a boty. Po krůčkách vstoupí do moře. Tom otevře lahvičku a prohlíží si obsah, voní jako masážní olej. To už ale do jeho zad narazí Shara svými prsy, obejme ho a táhne blíž ke břehu. Tom jen drapne mokrý svršek z vody a s láhví ho hodí na břeh. Otočí se na ni a začne ji chutnat na krčku a pomalu se přesouvá na její vypnutou hruď. Ona mu rozepne kalhoty a rukou masíruje úd. Nedá jí moc práce svého milence vzrušit. Rychle na něj vyskočí a zahákne se nohama kolem jeho pánve. Dál už se jen po pláži rozléhá vzdychání, divoce se milujících milenců. Slunce se během té doby sková za obzor a s ním se i milenci přesunou do stanu, kde pokračují v oslavě svého shledání a milostných radovánkách. Mají co dohánět, pro dnešek zahodili i hru, ve které jsou tak dobří. Hru na sluhu a paní, kterou hrají, aby zmátli své okolí. Co se bude dít dál, kam se vydají, to už je další příběh...

_________________
Tariel Reynolt - "Kde mám dárečka?"
Tomas Tane - "Tady si jeden neodpočine."
Finnean Násir Taran - "Za kodex a za sestru!"
Alexandr Rázný - "Už mě to tu nebaví! Puste mě ven!"
Tomáš Alrik Tane - "Já vim, moc mluvim."
Tagar Kovadlina - "Háááá Hřbitůváčka!" - Smazán

Elitní Kazišuk!


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 09:14 20. May 2013 
Offline
Ďábel
User avatar
 Profile

Joined: 20:20 24. Jul 2009
Posts: 5342
:wink: Pěkné

_________________
Aria Oria - pohledná divoká dívka, která ráda své skvostné tělo vystavuje jen ve skromném oblečení. Její postava nese znaky dračí krve, od rudých křídel, přes oranžové dračí oči, až po tělo hřející tak, jako by měla horečku.
Měšťanka Karathy a členka Morusova stánku.

*otisk rudých rtů nad tím malý dráček držící mrkev a to vše ve zlatém poli*


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Literární (a jiná) autorská tvorba inspirovaná Thalií
PostPosted: 01:06 20. Aug 2013 
Offline
Ďábel
User avatar
 ICQ  Profile

Joined: 21:37 08. Aug 2008
Posts: 6885
Location: Praha
Další povídka inspirovaná (velmi volně) Thalií, v hlavních rolích... dvě známé postavy. Pro větší rozsah doporučuju třeba vytisknout a přečíst cestou v práci nebo pro zpříjemnění delšího pobytu na toaletě:


Drakobijci

Krajem, kterým projížděli rytíř a panoš na dvou vyhublých ořích, stále procházel přízrak černé smrti. Vsi byly vylidněné, pole ležela ladem, na cestách bylo možno natrefit na lupiče nebo raubrittery a jediná místa, kde bylo živo byly hřbitovy nebo pohřební jámy. Kolem hromad s nepohřbenými těly obětí nákazy kroužili krkavci a z lesů se k nim slézala rozličná zvířata, která vyhnal hlad. I ona pak nákazu přenášela. Rytíř jel bez zahalené tváře a držel se zpříma v sedle; panoš s pruhem látky přes nos a ústa občas z koně seskočil, zkontroloval, zda hrobníci na hromadu těl omylem nezavezli někoho, kdo by ještě žil. Když nikoho živého nenalezl, zapálil hromadu těl a dokončil tak práci spalovačů mrtvol, kteří buď utekli z kraje a nebo leželi na stejné hromadě, kterou měli sami spálit.
"Kdysi to byl bohatej kraj, pánjohane," oznámil rytíři panoš, chlapec téměř dívčí postavy a sličné tváře.
Rytíř jen zamručel a zachmuřeně se rozhlédl po okolí. Zrovna projížděli kolem vsi se zchátralým klášterem s vysokou kostelní věží, rozbořenou mlýnicí a pivovarským domem.
"Nalejvali tu dobrý pivo, pánjohane. Dračí dech se ten mok jmenoval – osvěžující jak nic jinýho! A pod pultem... oho! Hruškovice. Když jsem ještě sloužil pod sirem Desmondem..."
"Ryuderne!" přerušil pán panoše příkře, "kraj trpí a ty myslíš na truňk. Že ti hanba není!"
"Jenom vzpomínám na lepší časy," ohradil se chlapec uraženě a povzdychl si.
"Stejnak jsem si jist, že za černou smrtí stojí kacíři. Kují pikle proti koruně s cílem zničit království boží na zemi. Choroby přenášejí, studny otravují, zlé rituály provádějí... temná božstva se radují z jejich zlé práce. Ani tento kraj nebude výjimkou. Kam kacíř vkročí, tam sto let tráva neroste a nedobře pohřbení mrtví jsou černou magií probouzeni a vstávají z hrobů..."
Panoš již dobře znal podobné proslovy svého pána. Věděl, že aby litanii přerušil, stačí říct: "Kacíře nenecháš naživu."
"Přesně tak, Ryuderne, přesně tak. Jak psal svatý Orthenius..."
"Pane!" vykikl náhle chlapec a ukázal před sebe na oblohu. Sotva co dořekl, začali se koně plašit a neklidně ržáli. Krajinou se rozlehl omračující, hrůzu nahánějící řev. Rytíř i panoš zírali na nebe, neschopni slova. Přes obzor prolétlo něco ohromného a zmizelo to za vzdálenými kopci. Na chvíli celou opuštěnou vec zakryl zlověstný stín.
"To je..."
"To je černý drak, Ryuderne. Zosobnění všeho temného a zlého... jistě tu prastarou bytost probudilo utrpení zdejších lidí."
Sotva rytíř uklidnil poplašeného koně, otočil jej směrem, kde se drak ztratil za lesnatými kopci.
"Pánjohane! Stůjte! Co chcete dělat? Kam to jedete?!" tázal se chlapec vyděšeně, ačkoliv odpověď slyšet rozhodně nechtěl. Znal svého pána ale už příliš dobře.
"Přísahali jsme, že budeme chránit království a jeho lid. Přemůžeme tu nestvůru pro větší slávu Pána Úsvitu."
"Pane! Počkejte! Vzpomínáte si na toho černýho rytíře před třema lety? Skoro vás zabil – a to byl jenom člověk. A navíc jste byl mladší, a jídla byla dost, i lepšího koně jste měl! Podivejte se na sebe, panjohane! Hřebec na kost vychrtlej, my sami jsme tejden pořádně neměli v ústech a..."
"Ticho, zbabělče! Je naší povinností bojovat a klidně i zemřít za dobrou věc. Jsem rytíř Úsvitu, a ne ledasjaký chám, co si do gatí nadělá sotva začne být vzduch cítit bojem!"
"Jo. A ten drak je taky DRAK, a ne nějaká blbá vokřídlená ještěrka... já teda s drakem nikdy nebojoval, ale podle toho co se řiká, se vod jeho šupin vocel vodráží jak vod kamene... a plive tak žhavej voheň, že nás voba na popel sežehne, než stačíte zvolat svý heslo! Jet na draka ve dvou, to je čitý bláznovství, panjohane!"
"Pokud máš strach, otoč se a jeď pryč," odvětil prostě rytíř a pokračoval v cestě. Chlapec obrátil oči v sloup a pobídl vyhublou herku. Jistě, jel za rytířem.

O pár hodin cesty později dojeli ke skalnaté stráni na kraji nezvykle tichého a temného lesa. Sesedli z koní, aby nalezli vhodnější místo k táboření (protože se už smrákalo), když si panoš všiml malé jeskyně skryté mezi velkými balvany. Bylo zřejmé, že ji někdo celkem nedávno obýval. Jeskyně, nebo spíš jen mohutnější převis skály, byla vybavena ohništěm, provizorním lůžkem svázaným z několika silnějších klacků a třemi nebo čtyřmi proutěnými koši různých velikostí. Ryudern je chtěl prohledat v naději, že nalezne nějaké jídlo, ale rytíř jej zadržel.
"Nenáleží nám," řekl stručně a nepřestával ostražitě sledovat okolí. Jeskyně mohla stejně dobře jako nějakému druidovi patřit třeba zlomyslnému lesnímu stvoření, kacíři nebo utenčenci před zákonem. Osud tomu chtěl, že se s obyvatelem poustevny brzy setkali.
Vzduchem totiž prosvištěl kámen (odhadem o hmotnosti solidní cihly) a kovově to zadrnčelo, když trefil rytířovu přilbu připevněnou k sedle oře.
"Pfíští tě tjefí do hlavy, škurvysynu!" ozval se odněkud z hlubin lesa skřehotavý hlas náležející zřejmě staršímu muži.
"Ha!" chopil se slova panoš (protože rytíř uklidňoval vyděšeného koně, div nesletěl ze sedla) a sahal po meči "Nemluvíš se žádným zkurvysynem, chlape! To je můj pán, urozený Johannes Aldering, rytíř Úsvitu erbu Lilie!"
"Ršitíš, cha?!" ozvalo se z houštin, "to by moch ršíct kašdej! Mošná ste ňákýho ršitíše zabili, vo žbroj a vo koně vokradli!"
"Zbroj i koně jsou mí, na mou čest!" zvolal rytíř a pokynul Ryudernovi, aby zatasil meč (což chlapec neochotně učinil).
"Na češt šere peš! Doba je žlá! Esli ste ršitíš Úšvitu, vodšíkejte Ždrávoš, Švětlo naše!"
"Salve, lux nostrum, et sanctificetur fiat..."
"Dobjá, dobjá! To štačí!" ozval se hlas a za chvíli se z temného lesa vynořil vrásčitý, bezzubý dědek, podle širokých ramenou kdysi statný, nyní se shrbenými zády, špinavý a zarostlý (Ryudern by byl přísahal, že mezi šedivými vousy vidí i mech nebo nějaké lišejníky). Oblečený byl v něčem, co připomínalo notně obnošenou a tisíckrát vyspravovanou mnišskou kutnu. V pravačce si pohazoval s kamenem a v levačce držel oštěp, na kterém bylo nabodnuto několik veverek, které divous zřejmě ulovil. Stařec přišel blíž a prohlížel si rytíře i panoše přimhouřenýma očima.
"Vomlouvám še, urožený pánové, že šem po vás kamením metal, a že šem váš, ršitíši, škurvysynem nažval... doba je zlá!"
"V pořádku," mávl nad tím pan Johannes blahosklonně rukou.
"Jako vomluvu, pšijměte prošim míšto v mý pouštevně... žvu váš na něčo k šnětku."
Oba jezdci vděčně a s díky přijali. Dědek je pohostil sušeným ovocem a pečenými veverkami. Pro tři toho bylo málo, ale rytíř i panoš cítili, jak se jim vrací síly. Hubená veverka chutnala po týdnu hladu jako božská krmě.
"Čo váš vlaštně pršivádí do těchdlenc žapadlecjh končin? Vod doby, čo se v kraji vobjevila černá šmrt, to štojí uplně ža hovno..."
"Můj pán," prohlásil hrdě panoš, "stopuje draka, který sužuje tento kraj, aby jej našel a porazil."
"Djaka? Ejej, to šou věči... Pjobudil se dočela nedávno... všadim še, že v tom maj pršty kačíši..."
"Na tom se, pane, shodneme," řekl rytíř. "Patříš snad také k věrným Pána Úsvitu?"
"Ojoj, jak by né! Bejval šem diákonem v Karathě, neš pjoti mně začali intjikovat... ej, ale to je dlouhej a nudnej pršíběh. Důlešitý je, še šem še štáh do kláštera... štaral šem še tam vo varšení piva..."
"Dračího dechu!" ozval se Ryudern zasněně.
"Pšešně tak! Jenže pšed dvěma jokama pšišla čejná šmrt... mniši umírali, vešničani taky... a nakoneč šem žbyl jako pošlední. Tak šem vzal klášterní čennošti a pšines sem je šem, abych je hlídal..."
"Máš snad na mysli svaté relikvie?" otázal se rytíř se zájmem.
"No jiště!" vykřikl poustevník, po těch slovech vstal a zpoza jednoho z proutěných košů vytáhl cosi zabaleného ve špinavých hadrech. Když stařec látky odhrnul, ukázalo se, že je to zdobený relikviář.
Z krku si sundal zašlý klíček a otevřel jej.
"Vidíte? Žub švatého Felicia. Štratil ho hned po tom, čo ukážal proštršedníček nechvalně prošlulýmu vůdči kačíršský ajmády pšed mnoha lety... pjostředníšek šchovávali jako relikvii v Karathě... A tady, žebjo švatýho Trenta!"
"Vypadá spíš jako kuřecí kost," poznamenal chlapec. Poustevník se však neurazil a odpověděl:
"Taky ši myšlim."
"Doufejme, že se relikvie dostanou zpátky do kláštera, až černá smrt přejde a pořádek v království bude obnoven."
"Bať, bať, uroženej pane Aldejingu. Já še vo to poštajám... ale ešli jdete na djaka, je moje povinnošt vám pšedat jednu močnou relikvii o ktejý se ršíká, že má vobrovškou moč."
"Vskutku? Co je to?"
Stařec se dramaticky odmlčel a ukázal kostnatou rukou na kopí opřené o stěnu poustevny. Bylo to kopí, na kterém dědek přinesl ulovené hlodavce.
"Voštěp na veverky? "podivil se Ryudern.
"Ale kdepak voštěp na vevejky! Kopí švatýho Olbrama je to! Ž hvěždný očele, urožený pánofé, pronikne jakýmkoliv pančíršem!"
Rytíř i panoš se na kopí skepticky zadívali. Zdálo se, že má svá nejlepší léta za sebou.
"Švatej Olbram to kopí nikdy nepoužil. Ale byl jim žamordovanej," řekl poustevník a usmál se.
"Pak je to zbraň posvěcená krví světce!" odtušil rytíř.
"Tak, tak. A já še čejtim povinovanej vám tu žbraň pro váš šlavnej boj vydat."
"S radostí poneseme svatou relikvii do bitvy, dobrý muži."
"Tak to hodně štěští, urožený pánové, budete ho potšebovat."
Pobyli u poustevníka přes noc a za úsvitu se po krátké modlitbě vydali dále na cestu. Bůh Morus, Šprýmař, se za nimi v proměně za starce usmíval a mával jim na rozloučenou. Když poodešli z dohledu, pobaveně kroutil hlavou.

Les byl pustý a téměř bez zvířeny (jen očas narazili na menšího ptáka, kterého vyplašila blízkost lidských jezdců, jak vyletěl z větví, nebo na hubenou veverku, po nichž Ryudern házel kameny, ale nikdy netrefil). I stromy v tom lese byly většinou suché a bez života. Rytíř uvažoval tak, že jdou jistě dobrým směrem, když je les tak podivně tichý – drak byl přecijen obrovský predátor a zvířata od něj v nebezpečí musela utíkat.
Po pár mílích byl terén tak náročný, že museli sesednout z koní a dále jít po svých. Blížili se k hřebeni kopce, za kterým před jedním dnem zmizel letící drak. Než se setmělo, slyšeli několikrát jeho burácivý řev, ale nespatřili jej. Po západu slunce se opět pomodlili a zatímco se rytíř věnoval údržbě své zbroje a svých zbraní, chlapec se postaral o koně a v tichosti pod hřebenem rozbil tábor.
"Vykopu jámu a rozdělám oheň, panjohane."
"Nač jámu?"
"No... kvulivá bezpečnosti, pane. Voheň v jámě nebude zdaleka vidět. Vyhnem se tak případnýmu nebezpečí..."
"Nesmysl, chlapče. Rozdělej oheň a nestrachuj se. Jsme válečníci Světla – neskrýváme se před nikým a před ničím. A jest-li zde v okolí, někdo, kdo by potřeboval vyhledat naši pomoc, nalezne nás spíše, půjde-li za světlem."
"S takovou nás vyhledá leda nějakej kacíř, pane, a najde leda naše hrdlo aby nás podříz a uzmul peníze."
"Nepřipouštím diskuzi, Ryuderne. Kromě toho, žádné peníze stejně nemáme."
Chlapec tedy rozdělal oheň (ač se to neobešlo bez tichých poznámek a milých vzpomínek věnovaných rozumu jeho bývalého pána) a začal připravovat skromnou krmi sestávající z toho, čím je podaroval poustevník. Bylo to sušené ovoce a nějaké podivné lesní kořínky.
"Jak já bych si dal... hm... třeba pečený selátko, pane! Vzpomínáte, jak jsme byli na hostině u barona Taberny? Oj, přejedl jsem se tak, div jsem nepukl!"
"Upírej své myšlenky k budoucnosti, Ryuderne. Brzy bude lépe."
Panoš si myslel své a strčil do pusy odporně chutnající kořínek. Jak tak pomalu a s nechutí žvýkal, zeptal se: "A panjohane, co hodláte dělat s tím drakem? Nechcete se vrátit do Karathy a svolat pár dalších rytířů?"
"Nikoli, Ryuderne. Pomysli jen, jaké strašné škody by mohl drak napáchat, zatímco bychom byli nejméně tři týdny na cestách. Vystopujeme jej a zabijeme."
"To zní prostě," poznamenal chlapec ironicky.
"Je to prosté, chlapče. Nesmíš couvnout před zlem, i kdyby bylo sebesilnější."
"Hm. A to toho draka hodláte prošpikovat tim kopím? Nezlobte se, pane, ale spíš než relikvii to připomíná klacek s kusem rezavýho plechu. Já bych se styděl se vo to jenom vopírat. Já si vždycky relikvie představoval jinak... zářivý, krásný... že z nich vyzařuje moc! Nemoh nám ten poustevník lhát?"
"Nezáleží, jak zbraň vypadá, ale kdo jí vládne, chlapče. Kuráž válečníkova se neměří dle zbraně, kterou zrovna třímá v rukou. A teď si odpočiň, vezmu si první hlídku."

Chlapec však nehodlal nechat věc jen tak. Kvůli samému přemýšlení toho moc nenaspal, a když jej jeho pán přecijen vzbudil, aby po něm převzal další hlídku, počkal chvíli aby se ujistil, že rytíř usnul, vkradl se k jeho vybavení a potichounku vytáhl kopí svatého Olbrama.
Na těžkém dubovém ratišti místy prožraném červotočem byla pomocí několika železných hřebů připevněna hlavice očividně staromódního tvaru, u kořene širší a zužující se směrem k hrotu. Celá byla pokryta rzí. Kdyby jí chlapec důkladně očistil, našel by pod rezavým nánosem tajemné magické runy, ale to neudělal. Místo toho vzal kleště a vytrhal ze zbraně hřeby držící hlavici kopí na ratišti. On věděl dobře, proč to dělá (a taky si byl jist tím, že by s jeho záměrem rytíř Johannes nikdy nesouhlasil). Když svítalo, probudil pána (jako každé ráno), skromně posnídali, dali koním poslední zbytky píce a vydali se dál, přes hřeben.

Asi kolem poledne, když slezli z kopců do uzavřeného údolí, rytíř sesedl a poručil panoši, aby se připravili k boji. Panoš na sebe oblékl tlustou prošívanici a kroužkovou košili s plátovými chrániči ramen, loktů a holení. Poté pomohl obléknout pána. Ten měl jak prošívanici, tak kroužkovou brň, navíc ale ještě blyštivou těžkou zbroj od karathských mistrů platnéřů. Ryudern rytíři pomohl obléct ještě waffenrock přes zbroj, kdysi zářivě bílý (dnes poněkud zašlý, neboť zaschlá krev se na cestách špatně smývá) s erbem zlaté lilie. Takto vystrojen se rytíř vyhoupl do sedla svého oře, nasadil si těžkou jezdeckou přilbici, na levou ruku připevnil štít a do pravé vzal kopí svatého Olbrama. Rytíř Johannes se pod přilbou usmál, protože vždycky, když se oblékl do zbroje, připomněl si mládí – a lepší časy.
"Cítím v kostech, Ryuderne, že to bude skvělý boj!" zvolal vesele a ostruhami pobídl oře.
Brzy již nepochybovali, že se blíží k dračí sluji. Rytířští oře byli čím dál neklidnější a chvílemi zarputile odmítali pokračovat v cestě. Krajina byla kolkolem spálená. Kouř, o kterém si nejdříve mysleli, že stoupá z uhlířských milířů, stoupal z dýmajících pahýlů stromů. Každou chvíli bylo možno na zemi narazit na obělené kosti, zvířecí i lidské. Některé byly také ohořelé. V těžkém, horkém vzduchu páchla síra a nasládlý pach rozkladu.
Johannes i Ryudern již bojovali s kdekým a kdečím, byli to zkušení válečníci. Bojovali s kacíři, nekromanty, démony, vampýry, lykantropy a jinými bestiemi, co jich na světě je, ale přísahali by, že smrt sama se jim možná zjevila ve chvíli, kdy spatřili živého draka z dostatečné blízkosti. Přijeli k díře ve skále, která byla očividně dračí slují. Rytíři i panošovi se zdálo, že kámen, který sluj tvořil, byl snad roztaven nějakým strašlivým žárem. O tom, jak jeskyně vznikla, ale neměli čas uvažovat dlouho. Drak vetřelce a jejich koně ucítil a vyřítil se z jeskyně. Koně se začali plašit a vzpouzeli se a oba jezdce stálo veliké úsilí, aby nespadli ze sedel. Černý drak hrozivě zařval a znělo to jakoby naráz troubilo deset tisíc válečných rohů. Byl velký asi jako měšťanský dům, když se postavil na zadní, a celý byl pokrytý temnými šupinami. Zastínil celé prostranství před jeskyní, když rozepjal blanitá křídla. Nejstrašnější na něm byla hlava. Rohatá, nebezpečná, s rozeklaným jazykem a s párem rudě žhnoucích očí. Zatímco rytíř myšlenky na smrt rychle zahnal (protože smrtí pohrdal, dokázal ovládnout svůj strach), panoše se zmocnila panika a nebyl schopen se ani pohnout, což mělo za následek, že spadl ze sedla splašeného koně, který hned tryskem pádil pryč. Mohl tak ze země sledovat, jak jeho pán zavřel hledí přilby a s voláním "Za Lilii! Za Karathu! Za mou paní Doloretu! Úsviiit!" vyrazil na svém oři zprudka vstříc drakovi s kopím napřaženým k útoku.

Ryudernovi ta chvíle přišla dlouhá jako celé staletí. Odvaha jeho pána jej povzbudila a dokonce se v tu úzkostnou chvíli přinutil k úsměvu. Ten ale trval sotva setinu jednoho úderu srdce a hned zmizel, protože se ozvalo odporné křupnutí. Drak se po jezdci ohnal ostnatým ocasem. Netrefil sice jezdce, ale doslova urazil hlavu jeho zdivočelému komoni. Jak dračí ocas projel koňským tělem a narazil o zem, skály kolem se otřásly až popadalo několik kamenů. I rytíř padal, nebo vlastně letěl – několik sáhů vzduchem – a dopadl hodně tvrdě. Ozvalo se další křupnutí, zařinčela těžká kovová zbroj. Kopí, které zabilo svatého Olbrama, odletělo neznámo kam.
Chlapec sám sebe překvapil, když zjistil, že ve chvíli, kdy se drak nadechuje, aby jeho pána konečně sežehl na uhel (a zbavil se toho obtížného hmyzu), běží blíž k bestii a křičí "Bojuj se mnou, zrůdo z pekel!" a háže na ni vrhací sekyry i kamení, jen aby si jej všimla. Možná draka trefil na nějaké citlivé místo (což je vysoce nepravděpodobné), nebo se drak rozhodl, že si s kořistí ještě pohraje, ale skutečně otočil svou pozornost na Ryuderna. Vychrlil proti chlapci ohnivou spršku nejžhavějšího ohně, jaký vůbec může existovat – hbitý mladík s postavou téměř dívčí se však skokem schoval za blízký kámen. Brzy panoš ucítil strašlivý žár. I za balvanem, který odvrátil většinu dračího ohně (a Ryudern si ještě instinktivně kryl štítem obličej) chlapcovo látkové ošacení zadoutnalo a na několika místech vzplálo.
Při rytíři musel stát sám Pán Úsvitu, a nebo to bylo jeho bojovým odhodláním, ale i on už stál na nohou a obtěžoval draka mocnými údery širokého meče. Několikrát se ozval třeskot kovu o dračí šupiny, než se meč zlomil. Pan Johannes ale neztrácel kuráž a z pouzdra u pasu vytáhl vraní zobec. Tím se rozpříhl proti dračímu pařátu a dokonce se mu podařilo jej prorazit, ale ranka, kterou bestii zpsůobil, se jako zázrakem znovu zacelila. Drak přesto zařval, možná bolestí, ale spíše rozzuřen těmi vetřelci. Boj trval na dračí vkus už příliš dlouho. Brzy se svým spárem ohnal po rytíři, který mu nastavil štít. Pevné dřevo štítu se roztříštilo na tisíce kousků a s ním i kosti v ruce, která jej držela. Rytířovo bolestné zaúpění úplně zaniklo v hluku toho boje. Druhý dračí útok pařátem šel proti rytířově hlavě, ale jen škrtl (draka rozčilovalo, že jsou ty bytosti tak malé a hbité, a navíc byl překvapen tím, že se mu vůbec někdo stavěl na odpor). I přesto dračí spár projel těžkou jezdeckou přilbicí jako máslem a způsobil, že krev valící se z rány na hlavě Johanna oslepila. V příštím úderu srdce rytíř v těžké zbroji znovu letěl vzduchem, a ozvalo se další hlasité křupnutí. Kyrys vyrobený mistry platnéři praskl při nárazu o skálu. Drak počítal s tím, že rytíře zabil a už se těšil, jak ho bude vyloupávat ze zbroje (mimochodem se podle mnohých pramenů jedná o oblíbenou dračí kratochvíli).
Ani Ryudern nezahálel a měřil se s bestií. Drakovi zřejmě chvíli trvalo, než mohl znovu použít svůj plamenný dech, a tak po hbitém mladíkovi vyjížděl pařáty a tlamou. Chlapec bodal a sekal svým mečem proti dračím zubům, kryl se štítem a uskakoval, ale nebylo to nic platné. Několikrát se mu sice podařilo bestii zasáhnout, ale jeho rány nikdy neprošly tvrdým pancířem z dračích šupin. Rozzuřený drak se s panošem nepáral dlouho. Zařval tak hlasitě, že tím zvukem mladíka omráčil, a pak se po něm rozpřáhl tlapou. Drak zasáhl a sekem svých pařátů prorazil koružkovou brň i maso pod ní. Panoš se skácel k zemi, omráčen bolestí a krvácející.
V tu chvíli ale někdo zatroubil na roh. Slabě, ale přeci. Drak se ohlédl, co to ruší jeho hostinu a spatřil rytíře s erbem Lilie, o kterém se domníval, že je mrtvý. Nebyl. Stál tam před ním v plandající, rozbité zbroji, nakřivo, s jednou rukou volně spuštěnou podél těla, bez přilby, se zakrváceným obličejem. Draka ta drzost rozlítila. Ještě se nesetkal s tak houževnatými soupeři. Rozpřáhl svá blanitá křídla a nalétl na rytíře zeshora s plánem jej zavalit, rozdrtit, rozsápat a rozšlapat - jenže si nevšiml, co rytíř drží v pravé ruce. Bylo to staré, ošklivé kopí, od pohledu skoro nefunkční zbraň. Rytíř jej prudce zdvihl a vší silou bodl a přikrčil se. Hrot svaté relikvie projel dračími šupinami snáze, než by kdokoliv čekal, a dost hluboko. Drak zařval bolestí. Takovou bolest nikdy ve svém tisíciletém životě ještě nezažil. Rytíř trhl kopím zpět s úmyslem, že znovu bodne, protože se rána na dračím těle navenek začla zacelovat... zabral vší silou a vytáhl jen dřevěné ratiště. Hrot zbraně, kopí svatého Olbrama, zůstal v dračím těle, pronikal stále dál a způsoboval nestvůře těžké krvácení (to proto se uvolnil, že někdo odstranil většinu hřebů držících zbraň pohromadě). Drak kolem sebe sekal pařáty a bil ocasem, země se třásla.... pak se odrazil, vzlétl, několikrát mávl křídly, a se strašným rykem a duněním dopadl mrtev k zemi.

"Nevyvázli jsme z toho zas tak špatně, panjohane," zamyšleně řekl Ryudern o pár týdnů později a bolestivě sykl, když se pohnul. "Já byl trochu pocuchanej, nějaký zlomeniny, něco krve... vy zlomená ruka a noha, bez voka, ale sme živý! To sem teda čekal, že to dopadne hůř."
Rytíř se na panoše podíval levým okem, které zůstalo zdrávo, a vážně řekl: "Pán Úsvitu stál při nás. To on nám daroval tak veliké vítězství."
"Ó, panjohane, a taky nám daroval to kopí... to kopí byla jistojistě svatá relikvie, vo tom neni pochyb!" Ryudern se pro sebe spokojeně usmál a už neříkal nic. Za chvíli spokojeně usnul. Věděl své.

_________________
Kraki Skengdrang a nejzlejší DM


Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Post new topic Reply to topic  [ 9 posts ] 

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 4 guests


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits