Thalie


Persistentní svět hry Neverwinter Nights
It is currently 17:18 15. Oct 2018

All times are UTC + 1 hour [ DST ]





Forum locked This topic is locked, you cannot edit posts or make further replies.  [ 35 posts ]  Go to page Previous  1, 2, 3  Next
Author Message
 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 12:46 06. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Společnost a politika

Karathská vláda

V současnosti drží nad Karathským královstvím moc baron Ambit jakožto zemský správce a to od smrti mladého krále Lamberta IV. zvaného Vlídný.
Baron Ambit vykonával dlouhá léta úřad lorda kancléře, tedy nejprestižnější z funkcí mezi všemi úřady zemskými a zároveň zastával pozici prvního rádce trůnu. Když byl ohlášen nečekaný skon mladého panovníka, lord kancléř se rázně uchopil moci a vyvolal konflikt se svými dlouholetými soupeři v mocenském boji. Postupem času se mu podařilo stabilizovat pozici a nastolit znovu klid v království, takže se snad dočkáme pozvolné obnovy.

Vrcholné orgány království tvoří zemské úřady, jejichž představitelé zasedají v královské radě, která pomáhá ve správě země králi. Pokud krále není, stává se tento orgán radou říšskou a přebírá královské pravomoce. Rada obvykle sestává z lorda kancléře, který má na starost listiny, královskou kancelář a je zároveň strážcem pečeti, lorda maršála, který má vrchní velení nad vojsky, nejvyššího komořího, který se stará o finance a slouží králi jako zdroj důvěrných informací, nejvyššího hofmistra, který má na starost denní organizaci dvora, zemského sudího, který zastupuje soudní moc vyšší či přímo královskou, nejvyššího purkrabího karathského, který je místodržitelem hlavního města a rovněž patriarchy Církve Světla a arcimága říše, kteří mají jen poradní hlas a vlastní kompetence.
Posledním, kdo zasedá v radě, je emisar města Targoth s titulem prokonsula. Ten, díky slouvám uzavřeným v minulosti, kdy Targoth poskytl velké částky peněz na obnovu zničené Karathy, má právo dohlížet na investice a smí se vyjadřovat k věcem královské politiky.
V radě mohou zasedat i další činitelé, pokud panovník či rada sama usoudí, že je tak vhodné. V minulosti tak zasedal v radě velmistr Řádu Úsvitu, podmaršál či podkomoří.
V současné době drží úřad lorda kancléře baron Ambit Hark, který zároveň zastává i pozici hofmistra a většinu agendy komořího (finance) a který se nyní stal i zemským správcem. Lordem maršálem je rytíř Piltus z rodu Forchenhaim, nejvyšším purkrabím Julius baron Taberna. Post zemského sudího není od smrti Fisborna Spravedlivého obsazen. Nejvyšší komoří Jindřich hrabě Flaxius byl sesazen a prohlášen psancem. Emisar Targothu don Ciarragi překvapivě hned na počátku nepokojů opustil město a úřad byl téměř půl roku neobsazen, dokud jej nepřevzal nový zmocněnec kupeckého města don Publius Ornano.

Úřední struktury královského města Karathy

Král, lord regent (potažmo zemský správce, říšská rada)
jest vrcholný mocenský orgán celé země, kterému podléhá i královské město. Vládce ve městě rovněž sídlí a to ve zvláštní čtvrti, zvané Citadela nebo Horní město. Panovník do dění v Karathě zasahuje obvykle nepřímo, např. zemskými zákony nebo nařízeními, které se týkají specifických věcí. Přímé zásahy jsou méně obvyklé.
Nejvyší purkrabí, místodržící
pak skutečnou moc třímá v rukou. Tento úřad je dědičným v rodu Tabernů. Nejvyšší purkrabí rovněž zasedá v říšské radě. Jeho pozice je zcela výjimečná, přestože podle městských listin obvykle nesmí měnit právo svévolně, ale pouze se souhlasem přísežných, tedy městské rady.
Přísežní (městská rada)
jest složena z nejpřednějších patricijů, ať už řemeslníků či kupců, rozhoduje o většině důležitých věcí ve městě, zejména o změnách práva. Karatha má rozsáhlou samosprávu a městská rada řeší mnoho věcí.
Rychtář
jest úředník královský, který je dosazován králem (lordem regentem, zemským správcem, říšskou radou) a má svěřenou rozsáhlou policejní a soudní pravomoc. Současný rychtář pan Vilém má dokonce svěřeno nižší právo zemské, může tedy soudit i mimo území města.
Ačkoli je rychtář dosazován trůnem, přesto v mnoha věcech podléhá městské radě a nejvyššímu purkrabímu či musí jednat v součinnosti s nimi. Rada (místodržící) je rovněž odvolací instancí proti rychtářově soudu v městských záležitostech, zemský soudce pak v záležitostech mimoměstských.
Rychtář spravuje rovněž městskou šatlavu.
Městští notáři
jsou skupina úředníků ve službě města, kteří provádějí úkony jménem města (stvrzují zápisy písařů, konají právní úkony, vystupují jménem města), čili jsou řádnými zástupci města. V jejich čele stojí městský notář (jest tedy jen jeden, který má právo býti městským notářem zván), který má k ruce pomocníky, tzv. pronotáře.
Městští písaři
jsou skupina úředníků ve službě města, kteří se zabývají sepisováním listin a dalších důležitých věcí. V jejich čele stojí městský písař (jest tedy jen jeden,který má právo býti městským písařem zván), který má k ruce pomocníky, tzv. místopísaře. Jejich poslání však samozřejmě neznamená pouze písání lejster, alebrž někteří jsou činni zvláště při práci v archivu, bádání po starých letopisech a hledání dějinných souvislostí.
Městská stráž
jest ozbrojená síla města, tzv. strážní či biřici, jsou velmi početní a odpovídají nejen za pořádek a dodržování zákona, ale i za obranu města. Stráži velí důstojník v hodnosti kapitána a stráž podléhá rychtáři, radě a místodržícímu. Rovněž spravuje městský cekhaus, kde jsou uloženy válečné stroje a zbraně pro případ války nebo obležení.
Městský kat
jest známou součástí úřadů. Město má hrdelní pravomoc a běžně mu jsou svěřovány výkony rozsudků od zemských soudů, které probíhají rovněž v Karathě. Proto má město kata a jeho pomocníky.
Městští pacholci
jneb všeliká městská čeleď jsou pomocníci nejrůznější, od rychtářových holomků přes poslíčky až po sluhy a pomocníky (v šatlavě, na radnici). Vykonávají práce všeho druhu. Patří mezi ně i městský ras (pohodný), který odstraňuje z ulic mršiny a toulavá zvířata.
Z pověření místodržícího a rady přísežných ku obecné informovanosti lidu království sepsal městský písař Jan Ocimbur.


Pojednání o statutech osob v právu zemském

Právo zemské i karathské městské dělí osoby přítomné v království do několika skupin, jejichž práva a povinnosti se navzájem od sebe liší.

Vladař
jest svrchovaným vládcem země a stojí mimo okruh práva. Od dob Borica I. je uznáváno právo branného odporu proti vladaři špatnému, avšak toto právo musí uplatnit 'mužové urození, vážení, na cti zachovalí', jinými slovy vysoká šlechta (za dob Branových se ukázalo, že pokus zemanstva uplatnit branný odpor vede k občanské válce).
Vladař je zároveň poslední instancí v právu i soudu, právo odvolat se k němu však má jen velmi úzký okruh osob a ne ve všech případech (vladař může stanovit jinou osobu, která jeho soudní funkci vykonává za něj a ponechat si jen právo poslední milosti).

Osoby vysoce urozené
jsou nejvyšší šlechta říše, často pak členové královské či říšské rady. Tito stojí na nejvyšším stupni žebříčku a mají absolutní privilegia a přednosti, která může překonat jen král (lord regent, zemský správce). Jsou zásadňě vyňaty zpod zemského práva nižšího i vyššího a příslušejí pouze soudu sobě rovných či soudu krále (lorda regenta, zemského správce). Náleží sem všichni členové vysoké šlechty.

Osoby vysoce privilegované
tvoří určitá skupina obdařená privilegii (trvalými nebo osobními), která ji staví na úroveň vysoké šlechty.
Typickými příklady jsou příslušníci Církve Světla či Rytířů Úsvitu, kteří jsou vyňati zpod nižšího práva zemského a přísluší soudům církevním (či pravomoci Řádu), přičemž jejich vrcholní představitelé (patriarcha, velmistr) mohou být souzeni jen podle stejných pravidel jako vysoká šlechta (tj. jsou vyňati i zpod zemského práva vyššího). Další osobou, která požívá tohoto postavení, je arcimág říše.
Do této kategorie náleží patriarcha, velmistr Rytířů Úsvitu, arcidiakon a diakoni Církve, vikáři, opati a abatyše
církevních řádů, hodnostáři Církve a Řádu (komtuři, mistři, představení, správci) a držitelé dalších vysokých úřadů a hodností (velitel královské gardy atd.) pokud nemají stav vyšší.
Speciálního postavení požívají vyslanci a emisaři, např. emisar Targothu, trvale přítomný ve městě. Nad tím má soudní moc jen velmi omezenou jurisdikci ve specifických případech, jinak je možné pouze jeho vyhoštění a výměna.

Osoby urozené
tvoří početná skupina nižší šlechty, zejména rytířstvo a panoši (armálové). Tyto jsou podřízeny zemskému právu nižšímu, ale mají status vyšší než ostatní obyvatelé království a mají před neurozenými přednost a některá privilegia. Dále sem náleží i rody zemanské, které jsou zpod práva nižšího vyňaty, neboť jsou samy jeho držitely - podléhají tedy pouze zemskému právu vyššímu.

Osoby privilegované
jsou zastoupeny zejména mnichy, kněžími legálních kultů (vyjma Církve Světla, která má vysoká privilegia) a osoby požívající vyššího společenského statusu. Spadají pod zemské právo nižší. Spadají sem i osoby důstojníků a dalších hodnostářů říše, kteří nemají vyšší status.
Cesta do stavu privilegovaných vede přes církevní či státní službu.

Měšťané
jsou nejvyšší vrstvou obyvatel měst (zejména Karathy). Tvoří plnoprávnou vrstvu, z níž vzchází vládnoucí skupina, mistři cechů, řemeslníci, obchodníci a zejména plátci daní. Měšťanem může být jen ten, kdo má ve městě dům (či obecně nemovitý majetek), nerozhodne-li místodržící či rada jinak. Měšťané mají většinu práv, včetně práva půhonu (mohou pohnat kohokoli, i osobu vyššího stavu, před soud). Spadají pod jurisdikci práva městského (které je zemským právem nižším).
Měšťané mohou být zvoleni jako tzv. přísežní do městské rady, vstoupit do cechů atd.

Poddaní
je označení pro skupiny obyvatel na venkovských panstvích. Jsou poddáni své vrchnosti, která je držitelem nižšího zemského práva a má nad nimi jak správní, tak soudní a trestní pravomoc. Poddaný platí daně vrchnosti a má některá omezení, zejména nesmí pohnat před soud vlastní vrchnost. Zároveň však mají právo žádat u své vrchnosti spravedlnost (zastání) proti cizím.
Poddaným se osoba stane tím, že složí některému ze zemanů přísahu člověčenství (hommagio). Tím se uváže v jeho poddanství.
Osoby narozené poddaným se počítají do poddanského stavu až do své dospělosti (ženy od 17 a muži od 19 let). Poté svůj status ztrácejí a stávají se potulnými, pokud sami nesloží slib člověčenství.

Hosté, osedlí
je označení pro lidi (zejména ve městech), kteří v místě sice žijí a jsou zde známí, ale nemají právo na status měšťana či poddaného. Tito nemají práva měšťanů (nemohou se podílet na správě), leč mohou pohánět před soud, pokud jim soud toto právopřizná nebo si seženou ručitele. Do této třídy obvykle spadá služebnictvo a domácí čeleď, rovněž žoldnéři a další najatí cizinci.
Status osedlého získá osoba tím způsobem, že vstoupí do služby některého měšťana či šlechtice a zaváže se přísahou poslušnosti. Dotyčný následně nechá osobu zanést do městských nebo zemských desek.

Glejtovníci
Jedná se o cizince, kteří nemají domicil v Karathském království, ale jsou vybaveni glejtem z místa svého původu, který osvědčuje jejich příslušnost k domovině. Obvyklé jsou glejty khardurnské, alwarielské, kelahazrské, targothské či forchenheimské. Osoba vybavená glejtem není žádným způsobem chránena před mocí karathského práva, nicméně není brána jako tulík bez domova, pokud dojde ke střetu se zákonnou mocí.

Osoby potulné či pochybných mravů
jsou tuláci, pobudové, muzikanti, kurtizány a další pochybné existence, které se pohybují světem bez stálého domova. Tyto nesmějí pohánět před soud měšťany ani osedlé, při podezření či obvinění mohou být dáni do šatlavy na zadržení a jejich přísahám na soudech není přikládána žádná váha (mohou však stále mít svědky z řad důvěryhodných občanů).
Za potulné jsou pokládáni karathským právem všichni, kdož nemohou doložit jiný status.

Vyvrhelové
aneb osoby vyhnané či proskribované, psanci. Nepožívají ochrany práva a mohou být kdykoli zabiti, nebo dokonce zabiti mají být, pakliže jsou na útěku před výkonem trestu. Majetek vyvržence náleží tomu, kdo jej usmrtil, nebo instituci, jejímž jménem soud vyvržence odsoudil (městu, koruně).

pro veřejnou informovanost a studie učené sepsal písař města Karathy Jan Ocimbur


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 12:47 06. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Společnost a politika

Karathská vláda
Do jedenáctého měsíce roku 1530 k.l. držel nad Karathským královstvím moc baron Ambit jakožto zemský správce, a to od smrti mladého krále Lamberta IV. zvaného Vlídný. Dne 5.11.1530 však lord kancléř vydechl naposledy a jak bylo již rozhodnuto, následníkem trůnu se stává Doriel I. Karathský z Lothianil.

Baron Ambit vykonával dlouhá léta úřad lorda kancléře, tedy nejprestižnější z funkcí mezi všemi úřady zemskými a zároveň zastával pozici prvního rádce trůnu. Když byl ohlášen nečekaný skon mladého panovníka, lord kancléř se rázně uchopil moci a vyvolal konflikt se svými dlouholetými soupeři v mocenském boji. Postupem času se mu podařilo stabilizovat pozici a nastolit znovu klid v království, nikdy však nebylo známo, že by zplodil nějaké své legitimní potomky.

Vrcholné orgány království tvoří zemské úřady, jejichž představitelé zasedají v královské radě, která pomáhá ve správě země králi. Pokud krále není, stává se tento orgán radou říšskou a přebírá královské pravomoce. Rada obvykle sestává z lorda kancléře, který má na starost listiny, královskou kancelář a je zároveň strážcem pečeti, lorda maršála, který má vrchní velení nad vojsky, nejvyššího komořího, který se stará o finance a slouží králi jako zdroj důvěrných informací, nejvyššího hofmistra, který má na starost denní organizaci dvora, zemského sudího, který zastupuje soudní moc vyšší či přímo královskou, nejvyššího purkrabího karathského, který je místodržitelem hlavního města a rovněž patriarchy Církve Světla a arcimága říše, kteří mají jen poradní hlas a vlastní kompetence.
Posledním, kdo zasedá v radě, je emisar města Targoth s titulem prokonsula. Ten, díky smlouvám uzavřeným v minulosti, kdy Targoth poskytl velké částky peněz na obnovu zničené Karathy, má právo dohlížet na investice a smí se vyjadřovat k věcem královské politiky.
V radě mohou zasedat i další činitelé, pokud panovník či rada sama usoudí, že je tak vhodné. V minulosti tak zasedal v radě velmistr Řádu Úsvitu, podmaršál či podkomoří.
V současné době drží úřad lorda kancléře hrabě Julius Taberna, který je zároveň dědičným nejvyšším purkrabím a místodržícím města Karathy. Lordem maršálem je rytíř Piltus z rodu Forchenhaim. Post zemského sudího není od smrti Fisborna Spravedlivého obsazen. Nejvyšší komoří Jindřich hrabě Flaxius byl již před lety sesazen a prohlášen psancem. Úřad emisara Targothu převzal po donu Ciarragim nový zmocněnec kupeckého města don Publius Ornano.

Úřední struktury královského města Karathy

Král, lord regent (potažmo zemský správce, říšská rada)
jest vrcholný mocenský orgán celé země, kterému podléhá i královské město. Vládce ve městě rovněž sídlí a to ve zvláštní čtvrti, zvané Citadela nebo Horní město. Panovník do dění v Karathě zasahuje obvykle nepřímo, např. zemskými zákony nebo nařízeními, které se týkají specifických věcí. Přímé zásahy jsou méně obvyklé.

Nejvyší purkrabí, místodržící
pak skutečnou moc třímá v rukou. Tento úřad je dědičným v rodu Tabernů. Nejvyšší purkrabí rovněž zasedá v říšské radě. Jeho pozice je zcela výjimečná, přestože podle městských listin obvykle nesmí měnit právo svévolně, ale pouze se souhlasem přísežných, tedy městské rady.

Přísežní (městská rada)
jest složena z nejpřednějších patricijů, ať už řemeslníků či kupců, rozhoduje o většině důležitých věcí ve městě, zejména o změnách práva. Karatha má rozsáhlou samosprávu a městská rada řeší mnoho věcí.

Rychtář
jest úředník královský, který je dosazován králem (lordem regentem, zemským správcem, říšskou radou) a má svěřenou rozsáhlou policejní a soudní pravomoc. Současný rychtář pan Vilém má dokonce svěřeno nižší právo zemské, může tedy soudit i mimo území města.
Ačkoli je rychtář dosazován trůnem, přesto v mnoha věcech podléhá městské radě a nejvyššímu purkrabímu či musí jednat v součinnosti s nimi. Rada (místodržící) je rovněž odvolací instancí proti rychtářově soudu v městských záležitostech, zemský soudce pak v záležitostech mimoměstských.
Rychtář spravuje rovněž městskou šatlavu.

Městští notáři
jsou skupina úředníků ve službě města, kteří provádějí úkony jménem města (stvrzují zápisy písařů, konají právní úkony, vystupují jménem města), čili jsou řádnými zástupci města. V jejich čele stojí městský notář (jest tedy jen jeden, který má právo býti městským notářem zván), který má k ruce pomocníky, tzv. pronotáře.

Městští písaři
jsou skupina úředníků ve službě města, kteří se zabývají sepisováním listin a dalších důležitých věcí. V jejich čele stojí městský písař (jest tedy jen jeden,který má právo býti městským písařem zván), který má k ruce pomocníky, tzv. místopísaře. Jejich poslání však samozřejmě neznamená pouze písání lejster, alebrž někteří jsou činni zvláště při práci v archivu, bádání po starých letopisech a hledání dějinných souvislostí.

Městská stráž
jest ozbrojená síla města, tzv. strážní či biřici, jsou velmi početní a odpovídají nejen za pořádek a dodržování zákona, ale i za obranu města. Stráži velí důstojník v hodnosti kapitána a stráž podléhá rychtáři, radě a místodržícímu. Rovněž spravuje městský cekhaus, kde jsou uloženy válečné stroje a zbraně pro případ války nebo obležení.

Městský kat
jest známou součástí úřadů. Město má hrdelní pravomoc a běžně mu jsou svěřovány výkony rozsudků od zemských soudů, které probíhají rovněž v Karathě. Proto má město kata a jeho pomocníky.

Městští pacholci
jneb všeliká městská čeleď jsou pomocníci nejrůznější, od rychtářových holomků přes poslíčky až po sluhy a pomocníky (v šatlavě, na radnici). Vykonávají práce všeho druhu. Patří mezi ně i městský ras (pohodný), který odstraňuje z ulic mršiny a toulavá zvířata.

Z pověření místodržícího a rady přísežných ku obecné informovanosti lidu království sepsal městský písař Jan Ocimbur.

Pojednání o statutech osob v právu zemském

Právo zemské i karathské městské dělí osoby přítomné v království do několika skupin, jejichž práva a povinnosti se navzájem od sebe liší.

Vladař
jest svrchovaným vládcem země a stojí mimo okruh práva. Od dob Borica I. je uznáváno právo branného odporu proti vladaři špatnému, avšak toto právo musí uplatnit 'mužové urození, vážení, na cti zachovalí', jinými slovy vysoká šlechta (za dob Branových se ukázalo, že pokus zemanstva uplatnit branný odpor vede k občanské válce).
Vladař je zároveň poslední instancí v právu i soudu, právo odvolat se k němu však má jen velmi úzký okruh osob a ne ve všech případech (vladař může stanovit jinou osobu, která jeho soudní funkci vykonává za něj a ponechat si jen právo poslední milosti).

Osoby vysoce urozené
jsou nejvyšší šlechta říše, často pak členové královské či říšské rady. Tito stojí na nejvyšším stupni žebříčku a mají absolutní privilegia a přednosti, která může překonat jen král (lord regent, zemský správce). Jsou zásadně vyňaty zpod zemského práva nižšího i vyššího a příslušejí pouze soudu sobě rovných či soudu krále (lorda regenta, zemského správce). Náleží sem všichni členové vysoké šlechty.

Osoby vysoce privilegované
tvoří určitá skupina obdařená privilegii (trvalými nebo osobními), která ji staví na úroveň vysoké šlechty.
Typickými příklady jsou příslušníci Církve Světla či Rytířů Úsvitu, kteří jsou vyňati zpod nižšího práva zemského a přísluší soudům církevním (či pravomoci Řádu), přičemž jejich vrcholní představitelé (patriarcha, velmistr) mohou být souzeni jen podle stejných pravidel jako vysoká šlechta (tj. jsou vyňati i zpod zemského práva vyššího). Další osobou, která požívá tohoto postavení, je arcimág říše.
Do této kategorie náleží patriarcha, velmistr Rytířů Úsvitu, arcidiakon a diakoni Církve, vikáři, opati a abatyše
církevních řádů, hodnostáři Církve a Řádu (komtuři, mistři, představení, správci) a držitelé dalších vysokých úřadů a hodností (velitel královské gardy atd.) pokud nemají stav vyšší.
Speciálního postavení požívají vyslanci a emisaři, např. emisar Targothu, trvale přítomný ve městě. Nad tím má soudní moc jen velmi omezenou jurisdikci ve specifických případech, jinak je možné pouze jeho vyhoštění a výměna.

Osoby urozené
tvoří početná skupina nižší šlechty, zejména rytířstvo a panoši (armálové). Tyto jsou podřízeny zemskému právu nižšímu, ale mají status vyšší než ostatní obyvatelé království a mají před neurozenými přednost a některá privilegia. Dále sem náleží i rody zemanské, které jsou zpod práva nižšího vyňaty, neboť jsou samy jeho držitely - podléhají tedy pouze zemskému právu vyššímu.

Osoby privilegované
jsou zastoupeny zejména mnichy, kněžími legálních kultů (vyjma Církve Světla, která má vysoká privilegia) a osoby požívající vyššího společenského statusu. Spadají pod zemské právo nižší. Spadají sem i osoby důstojníků a dalších hodnostářů říše, kteří nemají vyšší status.
Cesta do stavu privilegovaných vede přes církevní či státní službu.

Měšťané
jsou nejvyšší vrstvou obyvatel měst (zejména Karathy). Tvoří plnoprávnou vrstvu, z níž vzchází vládnoucí skupina, mistři cechů, řemeslníci, obchodníci a zejména plátci daní. Měšťanem může být jen ten, kdo má ve městě dům (či obecně nemovitý majetek), nerozhodne-li místodržící či rada jinak. Měšťané mají většinu práv, včetně práva půhonu (mohou pohnat kohokoli, i osobu vyššího stavu, před soud). Spadají pod jurisdikci práva městského (které je zemským právem nižším).
Měšťané mohou být zvoleni jako tzv. přísežní do městské rady, vstoupit do cechů atd.

Poddaní
je označení pro skupiny obyvatel na venkovských panstvích. Jsou poddáni své vrchnosti, která je držitelem nižšího zemského práva a má nad nimi jak správní, tak soudní a trestní pravomoc. Poddaný platí daně vrchnosti a má některá omezení, zejména nesmí pohnat před soud vlastní vrchnost. Zároveň však mají právo žádat u své vrchnosti spravedlnost (zastání) proti cizím.
Poddaným se osoba stane tím, že složí některému ze zemanů přísahu člověčenství (hommagio). Tím se uváže v jeho poddanství.
Osoby narozené poddaným se počítají do poddanského stavu až do své dospělosti (ženy od 17 a muži od 19 let). Poté svůj status ztrácejí a stávají se potulnými, pokud sami nesloží slib člověčenství.

Hosté, osedlí
je označení pro lidi (zejména ve městech), kteří v místě sice žijí a jsou zde známí, ale nemají právo na status měšťana či poddaného. Tito nemají práva měšťanů (nemohou se podílet na správě), leč mohou pohánět před soud, pokud jim soud toto právopřizná nebo si seženou ručitele. Do této třídy obvykle spadá služebnictvo a domácí čeleď, rovněž žoldnéři a další najatí cizinci.
Status osedlého získá osoba tím způsobem, že vstoupí do služby některého měšťana či šlechtice a zaváže se přísahou poslušnosti. Dotyčný následně nechá osobu zanést do městských nebo zemských desek.

Glejtovníci
Jedná se o cizince, kteří nemají domicil v Karathském království, ale jsou vybaveni glejtem z místa svého původu, který osvědčuje jejich příslušnost k domovině. Obvyklé jsou glejty khardurnské, alwarielské, kelahazrské, targothské či forchenheimské. Osoba vybavená glejtem není žádným způsobem chránena před mocí karathského práva, nicméně není brána jako tulík bez domova, pokud dojde ke střetu se zákonnou mocí.

Osoby potulné či pochybných mravů
jsou tuláci, pobudové, muzikanti, kurtizány a další pochybné existence, které se pohybují světem bez stálého domova. Tyto nesmějí pohánět před soud měšťany ani osedlé, při podezření či obvinění mohou být dáni do šatlavy na zadržení a jejich přísahám na soudech není přikládána žádná váha (mohou však stále mít svědky z řad důvěryhodných občanů).
Za potulné jsou pokládáni karathským právem všichni, kdož nemohou doložit jiný status.

Vyvrhelové
aneb osoby vyhnané či proskribované, psanci. Nepožívají ochrany práva a mohou být kdykoli zabiti, nebo dokonce zabiti mají být, pakliže jsou na útěku před výkonem trestu. Majetek vyvržence náleží tomu, kdo jej usmrtil, nebo instituci, jejímž jménem soud vyvržence odsoudil (městu, koruně).

pro veřejnou informovanost a studie učené sepsal písař města Karathy Jan Ocimbur


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 12:48 06. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Karathská šlechta

Jak každý člen společnosti snadno vnímá, na počátku třetího věku do popředí veřejného karathského života opět vystupují významné šlechtické rody. Mezi hlavní příčiny patří přetrvávající strach z Podtemna a potřeba lidí hledat nějakou ochranu a nad sebou cítit trochu jistoty, k čemuž jim staré rodiny poslouží podobně jako víra v božstva a rozvoj služebníků Dei-Anangových i Juaniných v Církvi Světla. Mnozí rolníci plně důvěřují svým lenním pánům a těm nepříliš silný král uděluje stále více úkolů, tudíž toho mohou využívat ke svému zviditelnění a posílení. Zde uvádíme několik nejvlivnějších šlechtických rodů v Karathském království i s veřejně známými informacemi:

Základy karathské šlechtologie

Počátky šlechtického stavu je třeba hledat již v dávných dobách, v rané éře kupeckých králů. Tehdy se etablovala skupina 'kupecké šlechty', z níž se později stala šlechta dvorní. Za panování lorda Maurice II. došlo k zoficiálnění postavení kmenových předáků, kteří byli nobilitováni jako stav zemanský. A konečně, z řad pradávných Ochránců Světla vzešla třetí skupina šlechty, říššké rytířstvo.

Tyto tři skupiny tvoří základ šlechtické společnosti, ale rozhodně ne její kompletní stav. Právo nobilitace náleželo všem panovníkům (či osobám pověřeným výkonem jejich úřadu) v průběhu let a bylo hojně využíváno. Řada osob tak za své zásluhy či prostou přízeň panovníkovu získala inkolát a erb.
Z toho to důvodu je lépe dělit šlechtu nikoli podle původu historického, ale spíše dle způsobu nabytí příslušnosti ke šlechtickému stavu.

Nobilitovaní

Armál, panoš, šlechtic, erbovní měšťan
Nejnižší šlechtický stav, de facto občané povýšení královským patentem (právo nobilitovat má i regent, zemský správce, případně říšská rada a rovněž patriarcha a velmistr Rytířů Úsvitu pro poddané z území náležícího Řádu).
Armál nezíská žádné příjmy nebo majetky, naopak obvykle musí za svou nobilitaci zaplatit. Toto povýšení je osobního charakteru a nezakládá dědičné nároky, dědicové však mohou žádat o opětovné udělení a obvykle jim bývá vyhověno, zejména pokud osvědčí 'ctnosti šlechty', případně složí do královské pokladny jistou částku.
Tato nobilitace má čestný charakter a vyzdvihuje osobu z masy svobodníků či měšťanů, před nimiž má armál přednost ve všech věcech. Je považován za 'lepšího', jak svědčí staré pořekadlo 'panošě je panošě i když nemá ni groše, osel je osel, byť ho zlatem posel'.
Má nárok na oslovení 'slovutný (jméno)' či 'slovutný panoši'.

Rytíř
Titulu rytíře lze nabýt pouze za zásluhy na poli válečném. Existují dva stavy, rytíř říše (neboli světský) a rytíř řádový (neboli církevní). Řádoví rytíři jsou sdruženi v Řádu rytířů Úsvitu.
Panovník (regent, zemský správce, říšská rada), případně osoby v jejich zastoupení, smějí udělovat titul říšského rytíře, patriarcha Církve Světla a velmistr Řádu Úsvitu smějí udělovat titul řádového rytíře. Rytíř je považován za vyšší stupeň než armál (panoš) a má značná privilegia, například právo remontu (smí si vynutit odkoupení nebo výměnu koně od osob nižšího stavu i přes jejich odpor). Také získává určitý stálý příjem, buď z královské pokladny, nebo z pokladny Církve (případně výstroj a výživu), přičemž Řád Úsvitu má vlastní pravidla. Proto není rytířů nijak mnoho a titul se dostává jen osobám skutečně zasloužilým. Dědicové nemají na titul žádný nárok, mohou však žádat o titul armála či panoše, přičemž se postupuje stejně jako u předešlé skupiny.
Má nárok na oslovení 'pane rytíři', 'udatný rytíři' či 'vznešený rytíři'.

Dědičná venkovská šlechta

Vladyka, zeman
Většinou se jedná o potomky původních rodů venkovských předáků, které jsou velmi starobylé (Watzlaviové, Sedembradé, Kruchtové), ale časem mezi ně pronikaly elementy z řad královské družiny i rytířů. Dnes se řada venkovských rodů honosí baronským titulem, některé si však dávají záležet, aby nic neposkvrnilo jejich starobylý štít.
V Karathě nebyl běžně zavedený lenní systém, přestože existovala řada pokusů jej instalovat natrvalo, vždycky vydržel jen na čas. Značná část zemanských rodů drží své statky 'od nepaměti' a nikdy jí nebyly uděleny v léno. Proto je zvykem, že po nastolení nového vladaře je svolán zemský sněm a tam šlechtici skládají přísahu věrnosti vládci. V časech kdy země vládce nemá, je proto loyajalita zemanstva problematická (jak se ukázalo například v Branových dobách). Tato šlechta je velice důležitá, neboť odevzdává do královské pokladny zemskou daň, která je hlavním zdrojem příjmů koruny.
Pouze některé rody obdržely své pozemky od vládce jako léno (např. Watzlaviové Hillské panství (Ivory), Isilští léno Isil či Canisové pozemky Drahoniců).
Titul zemana automaticky obdrží každý, kdo získá některou ze zemských držav (zapsanou v zemských deskách).
Zeman má právo na oslovení 'urozený (jméno)', 'urozený zemane/vladyko' či 'šlechetný pane/zemane/vladyko'.

Župan, magnát, korouhevní pán
Během období karathské ochlokracie, kdy ústřední vláda byla nefunkční, ustavila venkovská šlechta pro větší efektivitu pozice županů, tj. krajských správců, kteří byli bohatší či váženější než ostatní a dohlíželi na pořádek v zemi. Přestože dnes již jejich význam upadl a županský sněm se již neschází, některé rody tohoto titulu nadále používají. Post županů není vyšší vrstvou nežli zemanů, považují se však mezi nimi za 'přední'. Pokud je svolávána zemská hotovost nebo šlechtické družiny, řadí se tyto pod korouhve magnátů podle krajů z nichž pocházejí.
Má nárok na oslovení 'vysoce urozený (jméno)' či 'vysoce urozený pane/župane'.

Vyšší šlechta

Baron
Vysoký šlechtický titul, který otvírá brány prakticky ke všem významným úřadům a hodnostem. Nemůže být udělen osobě neurozené, pouze tomu kdo je po tři generace říšským šlechticem, nebo má postavení šlechtici adekvátní (jako tomu bylo u rodu Tabernů, který sice v Targothu žádný titul neměl, ale zastával postavení tomu odpovídající).
Titul barona je spojen s vysokou apanáží z královské pokladny, která může být vyplácena přímo, nebo v podobě udělení léna či úřadu (např. u rodu Tabernů dědičným úřadem nejvyšších purkrabí města Karathy), který je spojen s nějakým příjmem.
Má nárok na oslovení 'Vaše Milosti'.

Hrabě
Nejvyšší titul karathské šlechty, udělovaný jen výjimečně zvlášť zasloužilým osobám stavu baronského. Je dočasného charakteru, krom výjimek, tvořené rody Lambertů, Equitasů, Canisů a Flaxiů, které své tituly drží dědičně (na rozdíl od ostatních titulů dědičné šlechty jej drží však jen hlava rodu, ostatní nadále nosí titul barona, s výjimkou v poslední generaci v rodu Flaxiů, kde byla úřadující hlavou rodu dvojčata, která proto nosila titul společně).
Má nárok na oslovení 'Vaše Jasnosti'.

Lord
Je vysokým titulem spojeným s úřadem, jehož držitel je členem říšské rady (též rady lordů). Nejedná se o dědičný titul, dokonce ani o šlechtickou hodnost, přesto požívá nejvyšší prestiže a autority. Ne všechny úřady v říšské radě jsou však spojeny s titulem lorda. Jedná se o úřady lorda maršála a lorda kancléře, které jsou s touto titulaturou spojeny. A samozřejmě o nejvyšší úřad lorda regenta, který může usilovat o královskou korunovaci.
Naproti tomu úřady nejvyššího purkrabího, nejvyššího komořího, královského hofmistra, nejvyššího sudího, patriarchy ani arcimága říše nejsou s tímto titulem spojeny.
Jeho nositel má nárok na oslovení 'Vaše lordstvo' či 'vysoce urozený lorde (úřad)'. Lord regent pak titul 'Vaše Výsosti' a v případě korunovaného krále 'Vaše Veličenstvo'.


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 12:50 06. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Karathská šlechta

Jak každý člen společnosti snadno vnímá, na počátku třetího věku do popředí veřejného karathského života opět vystupují významné šlechtické rody. Mezi hlavní příčiny patří přetrvávající strach z Podtemna a potřeba lidí hledat nějakou ochranu a nad sebou cítit trochu jistoty, k čemuž jim staré rodiny poslouží podobně jako víra v božstva a rozvoj služebníků Dei-Anangových i Juaniných v Církvi Světla. Mnozí rolníci plně důvěřují svým lenním pánům a těm nepříliš silný král uděluje stále více úkolů, tudíž toho mohou využívat ke svému zviditelnění a posílení. Zde uvádíme několik nejvlivnějších šlechtických rodů v Karathském království i s veřejně známými informacemi:

Základy karathské šlechtologie

Počátky šlechtického stavu je třeba hledat již v dávných dobách, v rané éře kupeckých králů. Tehdy se etablovala skupina 'kupecké šlechty', z níž se později stala šlechta dvorní. Za panování lorda Maurice II. došlo k zoficiálnění postavení kmenových předáků, kteří byli nobilitováni jako stav zemanský. A konečně, z řad pradávných Ochránců Světla vzešla třetí skupina šlechty, říššké rytířstvo.

Tyto tři skupiny tvoří základ šlechtické společnosti, ale rozhodně ne její kompletní stav. Právo nobilitace náleželo všem panovníkům (či osobám pověřeným výkonem jejich úřadu) v průběhu let a bylo hojně využíváno. Řada osob tak za své zásluhy či prostou přízeň panovníkovu získala inkolát a erb.
Z toho to důvodu je lépe dělit šlechtu nikoli podle původu historického, ale spíše dle způsobu nabytí příslušnosti ke šlechtickému stavu.

Nobilitovaní

Armál, panoš, šlechtic, erbovní měšťan
Nejnižší šlechtický stav, de facto občané povýšení královským patentem (právo nobilitovat má i regent, zemský správce, případně říšská rada a rovněž patriarcha a velmistr Rytířů Úsvitu pro poddané z území náležícího Řádu).
Armál nezíská žádné příjmy nebo majetky, naopak obvykle musí za svou nobilitaci zaplatit. Toto povýšení je osobního charakteru a nezakládá dědičné nároky, dědicové však mohou žádat o opětovné udělení a obvykle jim bývá vyhověno, zejména pokud osvědčí 'ctnosti šlechty', případně složí do královské pokladny jistou částku.
Tato nobilitace má čestný charakter a vyzdvihuje osobu z masy svobodníků či měšťanů, před nimiž má armál přednost ve všech věcech. Je považován za 'lepšího', jak svědčí staré pořekadlo 'panošě je panošě i když nemá ni groše, osel je osel, byť ho zlatem posel'.
Má nárok na oslovení 'slovutný (jméno)' či 'slovutný panoši'.

Rytíř
Titulu rytíře lze nabýt pouze za zásluhy na poli válečném. Existují dva stavy, rytíř říše (neboli světský) a rytíř řádový (neboli církevní). Řádoví rytíři jsou sdruženi v Řádu rytířů Úsvitu.
Panovník (regent, zemský správce, říšská rada), případně osoby v jejich zastoupení, smějí udělovat titul říšského rytíře, patriarcha Církve Světla a velmistr Řádu Úsvitu smějí udělovat titul řádového rytíře. Rytíř je považován za vyšší stupeň než armál (panoš) a má značná privilegia, například právo remontu (smí si vynutit odkoupení nebo výměnu koně od osob nižšího stavu i přes jejich odpor). Také získává určitý stálý příjem, buď z královské pokladny, nebo z pokladny Církve (případně výstroj a výživu), přičemž Řád Úsvitu má vlastní pravidla. Proto není rytířů nijak mnoho a titul se dostává jen osobám skutečně zasloužilým. Dědicové nemají na titul žádný nárok, mohou však žádat o titul armála či panoše, přičemž se postupuje stejně jako u předešlé skupiny.
Má nárok na oslovení 'pane rytíři', 'udatný rytíři' či 'vznešený rytíři'.

Dědičná venkovská šlechta

Vladyka, zeman
Většinou se jedná o potomky původních rodů venkovských předáků, které jsou velmi starobylé (Watzlaviové, Sedembradé, Kruchtové), ale časem mezi ně pronikaly elementy z řad královské družiny i rytířů. Dnes se řada venkovských rodů honosí baronským titulem, některé si však dávají záležet, aby nic neposkvrnilo jejich starobylý štít.
V Karathě nebyl běžně zavedený lenní systém, přestože existovala řada pokusů jej instalovat natrvalo, vždycky vydržel jen na čas. Značná část zemanských rodů drží své statky 'od nepaměti' a nikdy jí nebyly uděleny v léno. Proto je zvykem, že po nastolení nového vladaře je svolán zemský sněm a tam šlechtici skládají přísahu věrnosti vládci. V časech kdy země vládce nemá, je proto loyajalita zemanstva problematická (jak se ukázalo například v Branových dobách). Tato šlechta je velice důležitá, neboť odevzdává do královské pokladny zemskou daň, která je hlavním zdrojem příjmů koruny.
Pouze některé rody obdržely své pozemky od vládce jako léno (např. Watzlaviové Hillské panství (Ivory) či Isilští léno Isil).
Titul zemana automaticky obdrží každý, kdo získá některou ze zemských držav (zapsanou v zemských deskách).
Zeman má právo na oslovení 'urozený (jméno)', 'urozený zemane/vladyko' či 'šlechetný pane/zemane/vladyko'.

Župan, magnát, korouhevní pán
Během období karathské ochlokracie, kdy ústřední vláda byla nefunkční, ustavila venkovská šlechta pro větší efektivitu pozice županů, tj. krajských správců, kteří byli bohatší či váženější než ostatní a dohlíželi na pořádek v zemi. Přestože dnes již jejich význam upadl a županský sněm se již neschází, některé rody tohoto titulu nadále používají. Post županů není vyšší vrstvou nežli zemanů, považují se však mezi nimi za 'přední'. Pokud je svolávána zemská hotovost nebo šlechtické družiny, řadí se tyto pod korouhve magnátů podle krajů z nichž pocházejí.
Má nárok na oslovení 'vysoce urozený (jméno)' či 'vysoce urozený pane/župane'.

Vyšší šlechta

Baron
Vysoký šlechtický titul, který otvírá brány prakticky ke všem významným úřadům a hodnostem. Nemůže být udělen osobě neurozené, pouze tomu kdo je po tři generace říšským šlechticem, nebo má postavení šlechtici adekvátní (jako tomu bylo u rodu Tabernů, který sice v Targothu žádný titul neměl, ale zastával postavení tomu odpovídající).
Titul barona je spojen s vysokou apanáží z královské pokladny, která může být vyplácena přímo, nebo v podobě udělení léna či úřadu (např. u rodu Tabernů byl dlouhodobě spojen s dědičným úřadem nejvyšších purkrabí města Karathy), který je spojen s nějakým příjmem.
Má nárok na oslovení 'Vaše Milosti'.

Hrabě
Nejvyšší titul karathské šlechty, udělovaný jen výjimečně zvlášť zasloužilým osobám stavu baronského. Je dočasného charakteru, krom výjimek, tvořené rody Tabernů, Equitasů, dříve též Lambertů, Canisů a Flaxiů, které své tituly drží dědičně (na rozdíl od ostatních titulů dědičné šlechty jej drží však jen hlava rodu, ostatní nadále nosí titul barona, s výjimkou v poslední generaci v rodu Flaxiů, kde byla úřadující hlavou rodu dvojčata, která proto nosila titul společně).
Má nárok na oslovení 'Vaše Jasnosti'.

Lord
Je vysokým titulem spojeným s úřadem, jehož držitel je členem říšské rady (též rady lordů). Nejedná se o dědičný titul, dokonce ani o šlechtickou hodnost, přesto požívá nejvyšší prestiže a autority. Ne všechny úřady v říšské radě jsou však spojeny s titulem lorda. Jedná se o úřady lorda maršála a lorda kancléře, které jsou s touto titulaturou spojeny. A samozřejmě o nejvyšší úřad lorda regenta, který může usilovat o královskou korunovaci.
Naproti tomu úřady nejvyššího purkrabího, nejvyššího komořího, královského hofmistra, nejvyššího sudího, patriarchy ani arcimága říše nejsou s tímto titulem spojeny.
Jeho nositel má nárok na oslovení 'Vaše lordstvo' či 'vysoce urozený lorde (úřad)'. Lord regent pak titul 'Vaše Výsosti' a v případě korunovaného krále 'Vaše Veličenstvo'.


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 21:50 08. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Nejvlivnější karathské rody

Tabernové

Vlajka / erb či znamení: Naležato položená mince (občas považována za zdobený hrnčířský kruh) na sytě zeleném poli / hliněný hrnec

Sídlo: Karatha

Rod Tabernů je sice již dlouhá staletí součástí šlechtické scény říše, nicméně je vnějšího původu. Tabernové bývali předními kupci a hodnostáři Targothu, kde docílili skvělých postavení a majetku. Jediné čeho se jim nedostávalo byly tituly - kupecké město si na hrátky se šlechtickým postavením nepotrpí. Bartolus Taberna, první příslušník rodu, který přemístil majetky Tabernů do Karathy, byl proto poctěn titulem barona, tehdy nejvyšším možným, jaký mu mohl být udělen. Díky tomu se Karatha ubránila tlaku Targothu, který hrozil opětovnou ztrátou samostatnosti a návratem k dobám, kdy říše byla pouhou provincií Athelského císařství.
Je pravděpodobné, že vládnoucí kruhy Targothu sledovaly vysláním Taberny vlastní zájmy, hodlaly jej patrně nastolit na trůn lorda regenta a obnovit podřízenost Karathy Targothu či alespoň zahájit druhou éru kupeckých králů. Toto úsilí bylo málem korunováno úspěchem za doby Brana Rozvážného, kdy Taberna Superbus již téměř uchvátil trůn, nečekaně však zemřel na korunovační hostině. Od té doby pak akcie Tabernů stále klesaly, až došlo k jejich rozkmotření s bývalým rodištěm, a Tabernové se začali obohacovat mnohdy na úkor Targothu. Proto po pádu karathské ochlokracie Targoth již nepodpořil jejich nároky a vyslal vlastní emisary, aby zastupovali zájmy kupeckého města v Karathě.
Rod Tabernů drží dědičně pozici nejvyšších purkrabí karathských (též místodržitelství karathské), což mu dává skvělé příležitosti k obohacování. Současně je dlouhodobě hlavou kupeckého cechu. Exklusivní postavení způsobuje, že v majetku se rodu Tabernů nevyrovná nikdo jiný.

Baron Julius Taberna, současný vlastník dědických práv, je zavalitý a zámožný šlechtic. Mocných známých a zlaťáků však již má kopy, proto nikdo přesně nezná Juliovy další ambice... on nikdy nespěchá, všechny kroky činí obezřetně a s jasným cílem, každý politický krok promýšlí dopředu. Všichni hodnostáři se zatím shodují, že dokud dobře šlape obchod a zlato se pravidelně sype, i baron Taberna se zdá být spokojený a na první pohled v něm nevidí žádnou hrozbu pro svá živobytí.

Vztahy: Současný baron Taberna se snaží držet pod svým vlivem všechny řemeslníky a obchodníky. V lásce příliš nemá hraběte Equitase pro jeho 'válkychtivost', stejně tak viditelně opovrhuje baronkou Canisovou. Naopak se snažil dlouho získat přízeň oblíbeného starého hraběte Lacaranta, ale ten je vůči jakýmkoli politickým jednáním hluchý. Nejdůraznější je však jeho touha po objasnění skutečné podstaty rodu Flaxiů... baron Julius nesnáší, když mu něco uniká.

Pomluvy o tom, že v minulosti Tabernové stáli za zrodem zlověstného bratrstva Černých krkavců, které neblaze proslulo vraždami uchazečů o královský trůn, jsou nedoložené a zcela jistě nepravdivé.


Pánové z Isilu

Vlajka / erb či znamení: Shora viděný alansijský tygr na bleděmodrém pozadí (dávnějšími heraldickými figurami však podle nálezů byly vlna a krumpáč)

Sídlo: Isilská tvrz

Zrod léna Isil se datuje do dob první zlaté horečky v Redaan-Teru, která postihla okolí Isilského jezera a horní tok řeky. Když nepokoje mezi zlatokopy přerostly v otevřené zabíjení, vyslal tehdejší vládce Karathy lord Boric I. svého věrného služebníka panoše Geritha s malou družinou, aby potíže urovnal. Jeho mise byla nad očekávání úspěšná a hledání zlata nadále probíhalo relativně v klidu. Gerith zvaný Upřímný nastolil díky své obratnosti mezi kovkopy klid a zároveň získal jistý majetek plynoucí z poplatků za soudní spory. Odměnou za tento čin, který zbavil lorda velké nepříjemnosti, udělil Boric I. Gerithovi celou oblast v léno. Gerith následně založil malou dřevěnou tvrz, kterou pojmenoval Isil a usadil se v ní. Tím získal status zemana a zařadil se mezi pozemkovou šlechtu království.
Gerith si následně vyhlédl nevěstu, kterou vybíral velmi pečlivě, neboť nové panství se rozkládalo na samé hranici říše a jeho družina nebyla dosti početná na to aby dokázala zajistit plně jeho obranu. Proto hledal podporu u největší síly tehdejší doby - Ochránců Světla. Jeho vyvolenou se stala Agnes Ridelémy z jednoho z předních rodů Har Ganethu (který byl tehdy mocnou základnou Ochránců Světla). Tím byla pak nadlouho určena orientace pánů z Isilu na spolupráci s Rytíři Úsvitu a Církví Světla v budoucnosti a zároveň zajištěno posílení a rozvoj isilského panství.

Postavení isilských feudálů bylo oproti ostatním zemanským rodům vždy poněkud výsadní, neboť součástí pověření Geritha Upřímného byla i listina lorda Borica I., která jej ustanovovala královským zástupcem (fojtem) pro celou oblast Alansijských vrchů. Toto privilegium nebylo nikdy odvoláno a Isilští páni od něj odvozovali své výjimečné pozice mezi pozemkovou šlechtou říše.
V dobách karathské ochlokracie, kdy byly ustanoveny pozice županů, se Isilští zcela logicky stali jedněmi z jmenovaných, přičemž o jejich postavení nemohlo být žádného sporu (jako jediní jej měli de facto přiřčeno glejtem vládce). Tak se zařadili mezi rody magnátů jako korouhevní páni Alansie.

Současným představitelem rodu je Radarik, muž středního věku a mohutného vzrůstu. Své mládí strávil jako panoš svého otce a strýce v taženích proti obrům, zlobrům a lupičům sužujícím kraj, bojoval i proti vojsku Temných z Hag Graru. Jeho statečnost a zmužilost v boji mu vynesla přízvisko 'Alansijský tygr' a pojem "bít se jak alansijský tygr" vešel do slovníku četných válečníků. Vyjma strážních povinností je hlavní Radarikovou zálibou lov, a to nikoliv běžné vysoké, jakou nahánějí šlechtici v nížinách, alebrž mnohem nebezpecnějších stvůr...Práci s těžkou kuší tak pán z Isilu vypiloval k dokonalosti.

Vztahy: Nejdůležitější (a tradiční) je klasická feudální oddanost panovníkovi, ať už jím je kdokoliv. Již tradičně se nepletou do pletichaření, za zmínku stojí leda přátelský osobní vztah pana Radarika s vrchním inkvizitorem Lacarantem. Ten po smrti mladého krále Lamberta IV. Vlídného zapletl Isil do rebelie proti lordu Ambitovi, který se chopil vlády v zemi. Po hrdinské smrti hraběte Lacaranta však není dalších překážek k tomu, aby se Isil vrátil do náruče království...


Lambertové

Vlajka / erb či znamení: Stříbrný havran v letu na modrém poli / do profilu natočená havraní hlava

Sídlo: Karatha

Hraběcí rod Lambertů, jeden z nejvznešenějších v říši, se etabloval v dvorní službě, především v úřadu nejvyššího sudího, v němž je jmenován již Bernardus Lambert za dob Brana Rozvážného. Nelze pochybovat, že kořeny rodu jsou mnohem starší, ovšem není možno prokázat, že sahají k Lornovi Silnému, jak se snaží tvrdit rodová genealogie. Ani spojení s rodem Požehnaného Lionela, na základě kterého se hrabě Lambert I. Železný stal vládcem říše, nelze považovat za jisté, spíše naopak.
Lambert I. využil mocenského vákua v říši a obecných obav v době po založení Hag Graru a nastolil vládu tvrdé ruky.
Zanechal po sobě dvě linie potomstva, přičemž starší měla zdědit trůn, zatímco druhá hraběcí titul. Bohužel vládnoucí linie vymřela jeho synem Lambertem II. a vnukem Bertramem, který byl stejně jako jeho děd zabit v boji s Temnou legií.

Zápas druhé linie o nástupnické právo byl dlouhý a zpočátku neúspěšný a když se Boric II. konečně prosadil na trůn, svou krutostí si záhy proti sobě popudil prakticky všechny vrstvy lidu od šlechty až po poddané a byl svržen povstáním a zabit. Teprve dlouhotrvající Lžidimitrijova vzpoura přiměla říšskou radu, aby uznala nároky dalších Lambertovců a jejich panství bylo obnoveno vládou Borica III. zvaného Klidný.
Následně přichází konsolidace jejich postavení během dlouhé vlády Lamberta III. Dobrotivého, kdy se rod opět dělí na dvě linie. Královská opět nemá dlouhého trvání a končí ukrutným masakrem spáchaným drowy a dalšími Podtemňany při jejich útoku na Karathu.
Následuje období vlády lůzy, kdy nikdo nemá sílu se postavit zfanatizovaným davům. Následně se vládcem stává mág Thausar Ztepilý, který tvrdí, že je nemanželským potomkem Lamberta III., což je však málo pravděpodobné. Přesto je chápán jako pokračování Lambertovské dynastie (je příznačné, že byly pominuty nároky hraběcí větve rodu, jejíž příbuzenství bylo zcela zřejmé). Za panování Borica IV. se v rodu hrabat Lambertů narodil potomek jménem Lacarant zvaný později Zbožný. Jím pak hraběcí větev Lambertů končí.
Královská větev (Thausarova) pokračuje nastolením Lamberta IV. Vlídného, jehož příslušnost k rodu je problematická a dokonce ani příbuznost s Thausarem není prokázána jasně. Nečekaná smrt Lamberta IV. krátce po jeho korunovaci ukončila prozatím existenci prastarého rodu (je však možné že se najdou nějací ukrytí potomci, jako už mnohokrát dříve). Majetek obou větví rodu byl zkonfiskován lordem Ambitem.
Tvrdí se, že tajemná stvůra z černého kočáru, unášející lidi z okolí hlavního města, byl sám Lambert I., již za svého života prokletý... ale kdo ví co je na tom pravdy...

Vrchní inkvizitor Lacarant, poslední výhonek hreběcího rodu, byl věkovitý veterán, který prošel nesčetnými bitvami, výslechy i pátráními po černokněžnících všeho druhu. Při svém jednání bez výjimky stavěl na morálce a povinnosti ochraňovat slabší, skutečnému Zlu nikdy nedělal ústupky. Nesnášel politické pletichaření, večery raději trávil v Dei-Anangově chrámu - spíše než modlitbami plánováním dalších kroků v tažení proti věčným nebezpečenstvím. Všeobecně lze říci, že se hrabě pro plnění povinností nestíhal zabývat běžnými, každodenními libůstkami karathského měšťana či šlechtice, i jeho palác v Dolním městě byl zanedbáván. Nehromadil bohatství, uspokojení nacházel jen v zachovávání těla i duše v tom nejlepším stavu...a samozřejmě ve službě Dobru. Díky tomu se hrabě Lacarant těšil nezměrné přízni lidu, na což museli pamatovat i ostatní šlechtici. A jak je možné, že vrchní inkvizitor ve zdraví dosáhl tak neskutečně vysokého věku, blížícího se stopadesátce? Karathští obyvatelé jsou přesvědčeni, že svému vyvolenému přes protesty mnohých ostatních bohů dodával sil a let Dei-Anang, aby vůdce inkvizice mohl v obtížné současnosti i nadále ochraňovat čest a právo. Hrabě Lacarant byl zkrátka přímým a vždy počestným moralistou.

I když jen málokdo skutečně věří obvinění, že Lacarant stál za vraždou mladého Lamberta IV., jeho neobliba mezi šlechtou bránila tomu, aby byl nějak efektivně hájen na veřejné scéně. Zdá se, že se stal spíše obětí vyřizování starých účtů mezi rody Harků a Lambertů, ale těžko říci.... Právě hrabě Lacarant zahájil jménem odboje vyjednávání s centrální vládou, aby v marné situaci ušetřil životy svých druhů. K potupnému konci všaknakonec nedošlo, když hrdina - jak bylo jeho krédem - se ještě naposledy postavil zlu... a zaplatil cenu nejvyšší. Říká se, že to byla jeho krev, která způsobila zkázu nemrtvého Lamberta I. ...


Canisové

Vlajka / erb či znamení: Fialový drak ve skoku na stříbrném poli

Sídlo: Karatha, Drahonice

Odnože: zemanský rod Canis-Drahoniců

Další ze starých rodů dvorské šlechty má rovněž velmi staré kořeny. V dobách vlády lorda Gajala Lhostejného sbíral jeho regent, velmistr Řádu Úsvitu Alberik, síly k úderu na Mlžné ostrovy, nedávno obsazené Uctívači démonů a jejich spojenci. Jeho soustřeďování sil však bylo stále narušováno potřebou bránit hranice řše proti kmenům zelenokožců. Tím se dostalo příležitosti řadě nižších, méně významných služebníků koruny, kteří byli vysláni na hranice, aby udělali co mohli v boji s orky a skřety.

Během deseti let, kdy trvaly Alberikovy přípravy, pak tito muži hájili hranice země a nejvíce mezi nimi vynikl Lehir Canis, zvaný pro svou houževnatost 'Vlčák'. Rodinná legenda praví, že se velitel nechal inspirovat divočinou, k níž měl při cestách vždy blízko, a se svou jednotkou využil taktiky vlčí smečky. Zanedlouho lehkou jízdou doslova uštval celou orčí tlupu, aby ji následně prakticky beze ztrát rozdrtil. Za své chrabré činy a vojenskou rozvážnost získal titul říšského rytíře, a to jako jeden z prvních. Canisové v té době již nicméně náleželi k drobné šlechtě, jinak by příležitost velet byť menším silám vojska nedostali. Patrně se jednalo o obchodnickou rodinu, která vstup mezi šlechtu získala za zásluhy o trůn nebo finanční služby. Canisové si ostatně ve správě majetku a jeho hromadění počínali vždy velmi obratně.

Další vzestup rodu proběhl za doby Brana Rozvážného, kdy se mezi Branovy zkušené velitele zařadil Victor Canis, posléze jmenovaný velitelem hraničních vojsk. Po smrti lorda Habana, posledního potomka Lionelovy dynastie, se pak Victor Canis stal podmaršálem, členem říšské rady a současně s tím získal titul dědičného barona. Jeho spolupráce s Branem Rozvážným byla dlouhá a úspěšná a získal si na hranicích velkou popularitu.

Bran poté, co Canis padl v boji se zelenokožci, musel velení na hranicích převzít sám, ale na svého starého spolubojovníka nezapomněl. Poté, co rozdrtil vzpouru Drahoniců, zabavil jejich majetky ve prospěch koruny a udělil je následně v léno rodu Canisů, kteří se tak etablovali též mezi pozemkovou šlechtou říše.

Poslední vzestup rodu nastal za časů Lamberta III. Dobrotivého, kdy Matthias Canis v úřadu maršála, jímž byl jmenovám po neblahé smrti Guida Equitase, odvrátil další nebezpečí orků a rozdrtil vzpouru Viléma Hroznaty. Za tento čin byl odměněn titulem dědičného hraběte, což byl poslední akt krále Lamberta III. předtím, než byl zavražděn. Matthias Canis přežil drowí vpád a podílel se významně na jeho odražení.

Nicméně čas, jak už tomu bývá, pomalu přinesl úpadek slávy... až k posledním několika dědicům. Ti vojenství nepovažovali za ideální živnost a ztratili váhu v udělování dvorských úřadů. Brzy se ze starobylého rodu stává spíše zpohodlnělá smetánka, libující si ve večírcích a zákulisních jednáních.

Baronka Dogana Canisová, nejvýraznější současná dědička, válčení vyloženě nesnáší. Našla si jinou zálibu, která podle ní vychází z dějin rodu stejně dobře jako vojenská taktika. Šlechtična šlechtí psy. Skutečně. A z chovu dokonce bohatne, takže již tak závratný rodový majetek neustále nabývá na hmotě. Těžko určit, jestli je možné, aby různé druhy psů s rodokmenem tak vynášely. Je však jisté, že baronka několikrát kvůli svému chování vedla spory s druidy ze Shardonského hájku pro údajné narušování přirozeného chodu věcí. Podle sousedek v jejím paláci navíc dochází k podivným magickým pokusům a v noci se ozývá žalostné kňučení, ale takové zvěsti jsou nepodložené a veskrze nedůvěryhodné.

Doganě, nepatrně korpulentní dámě ve zralém věku, nikdy neunikne žádná významná karathská událost. Jak sama říká, miluje společnost a společnost miluje ji. Přes laskavé řeči jí vysoký statut a převážně noblesní jednání nedovolí účastnit se kdejakých sešlostí, dokáže totiž velice dobře vyhodnotit jejich hodnotu. Stejně tak si své přátele vybírá pečlivě jen z těch nejurozenějších vrstev, ale zároveň se povídá, že kdyby řekla vše, co o nich ví nebo si vymyslela, tak by se v Karathě spustila občanská válka. Třebaže se na ulici objevuje jen výjimečně, k poddaným se chová až roztomile shovívavě. Je typickou ukázkou hrdé, zhýčkané a luxusu si libující šlechtičny, která se, zatímco nemá žádný kontakt s obyčejným životem, ve vysoké společnosti dokáže pohybovat jako štika ve vodě...plné rybích hejn.

Hlava rodu, hrabě Johan Canis, strýc baronky Dogany, je dlouhodobě těžce nemocen a upoután na lůžko. Dogana proto řídí záležitosti rodu po svém.

Vztahy: Baronka Dogana prohlašuje, že vychází skvěle úplně s každým. Těžko věřit podobnému výroku. Víc jsme nezvěděli, neboť své drby a znalosti ostatních hodnostářů si chrání.

Po smrti krále Lamberta IV. vystoupil proti baronce lord Ambit s hrdelními obviněními a Dogana uprchla na svá venkovská panství, kde se skrývá. Koruna následně zabavila celý majetek rodu, který byl v Karathě a oznámila smrt starého hraběte Johana, z níž byla obviněna rovněž baronka. Teprve čas ukáže, jak se dění vyvine.


Equitasové

Vlajka / erb či znamení: Modrooký bělostný hřebec ve skoku na červeném poli.

Sídlo: Karatha

Rod Equitasů je jedním z nejstarších rodů dvorské šlechty. Jeho počátky nejsou jasné, rodová historiografie, ráda zdůrazňující 'lidový' původ, hovoří o legendárním předku, jímž měl být půlelfí čeledín Matěj, který svým hrdinstvím zachránil vladaře Karathy (snad lorda Maurice I.) před zajetím nomádskými nájezdníky. Z Matějova vesnického původu pak měl pocházet skvělý vztah ke koním.

Prvním v kronikách dochovaným Equitasem je ovšem teprve Miguel, který je jmenovám z doby krále Feudala I. jako 'vrchní kapitán' královských vojsk, což je zhruba hodností odpovídající dnešnímu konnetablovi či lordu maršálovi. Ačkoli velení královských ozbrojenců v této době, kdy dominantní bojovou silou byli Ochránci Světla, neznamenalo totéž co dnes, přesto by takový úřad jistě nebyl svěřen nikomu neznámému, což značí, že Miguel Equitas musel být ctěnou osobností Feudalova dvora.

Po návratu rytířů z neúspěšné výpravy za Dei-Anangovým pohárem byli vysláni podrobit území za hranicemi tehdejší říše, spolu s královským vojskem, jemuž právě velel Miguel Equitas. Právě on a velmistr Řádu Úsvitu Magnus se nesmazatelně zapsali do dějin drtivou porážkou spojených orčích kmenů, čímž byla definitivně založena sláva rodu. Následkem úspěchu Equitasové obdrželi baronský titul.

Dalším významným představitelem pak byl Gundakar Equitas, jeden z velitelů obrany Karathy před invazním vojskem Xarxea Zhoubce z Mlžných ostrovů. Po sebeobětování Markanta Jednorukého, velmistra Řádu Úsvitu a vrchního velitele, je to právě Equitas, kdo prorazil obranu pevnosti Pajron a rozprášil zbytky vojska Temných. V dalších letech zastával úřad maršálka (předchůdce dnešního lorda maršála, zaměřen především na jízdu). Spolu s hejtmanem Železné pěsti Janem Markem pak dohlížel na boje s roztroušenými skupinami a jejich vyhánění z království.

Z dob Branových je nám znám Roland, nejvyšší hofmistr královský, který nenásledoval slavné minulosti a odkazu předků a trávil život v zahálce; přesto byl jediným, kdo se postavil vzbouřeným davům, táhnoucím vyplundrovat královský palác. Vojáci jej však opustili a hofmistr byl rozlícenou lůzou ubit k smrti.

Konečně pak Guido Equitas, konnetabl královských vojsk z doby Lamberta III. Dobrotivého, jehož výpravou proti vzpouře Hroznatů a následnou porážkou jeho vojska od zelenokožců začala jedna z nejtragičtěších etap karathských dějin.

Současný vlastník dědických práv, hrabě Ferdinand Equitas, je noblesní šlechtic. Libuje si ve vojenských přehlídkách a výsadách. Zlí jazykové však tvrdí, že se věnuje více jim než skutečnému válečnictví. Za všechny uveďme, že se nechal slyšet letitý vrchní inkvizitor hrabě Lacarant, že by podle něj hrabě Ferdinand nebyl schopen vyřešit žádný nečekaný strategický úkol. Má sice vyleštěné kyrysy svých jezdců, ale je zvyklý jednat jen podle učebnicových příkladů, příliš vojenské invence se od hraběte Equitase očekávat nedá. Měl by se prý častěji zajet podívat do bitevní vřavy, tak alespoň praví hrabě Lacarant. Pravdou určitě je, že Ferdinand Equitas zbožňuje své postavení velitele královské gardy a konnetabla, kterého však nikterak nezneužívá, jen si ho vychutnává. Lidem se snaží být viděn výhradně v plné polní, jak se pne na svém majestátním bělouši jménem Schemick. Perfektně padnoucí zbroj prý odkládá jen výjimečně. Na vzhledu si hrabě, jemuž táhne na padesátku, všeobecně dává záležet, postavy je vypracované a pod nosem se mu hrdě natahuje opečovávaný černý knír.

Vztahy: Hrabě Ferdinand Equitas není příliš konfliktní, i když je známo, že nedůvěřuje mágům a lidem, kteří si s kouzly zahrávají. Hlavní přátele nachází převážně ve vojenském prostředí. Zdá se však docela možné, že mnozí důstojníci se chtějí pouze vetřít do jeho přízně jako neotřesitelného nadřízeného a tím si usnadnit hodnostní postup.


Flaxiové

Vlajka / erb či znamení: Zatmění měsíce (neboli zářící fialový kruh na černém poli)

Sídlo: Karatha

Nejzáhadnější ze všech karathských mocných. Nikdo přesně neví, jak a kdy získal úzký, nerozvětvený rod Flaxiů své výsady. Mluví se o nějakém velkém přínosu pro království před několika sty lety, pravděpodobnější však je, že stejně jako ostatní i předkové Flaxiů byli drobnou šlechtou již v dobách kupeckých králů. První zmínka v kronikách je datována do doby Brana Rozvážného, kdy byl Perdo Flaxius jmenován jedním z nižších velitelů. Doprovázel Brana na společné karathsko-targothské výpravě proti pirátům, jež skončila vyloupením Har Ganethu. Přestože známý čin dobytí pokladny Temné legie historie obecně přisuzuje samotnému Branovi, kritické spisky upozorňují, že kořist z ní byla naložena právě na loď Perda Flaxia a zdá se, že její velká část mu skutečně zůstala v rukou. Nesporná je skutečnost, že v dalších desetiletích již Flaxiové vystupují mezi nejhonorovanější šlechtou říše, často v úřadu nejvyššího komorníka, čili královského důvěrníka.

Mnozí jiní šlechtici tak na ně spílají - vrchní společnost nerada něco nemá pod kontrolou a bývá často závistivá k jednoduše nabytému titulu. Již v minulosti byli všichni Flaxiové kvůli své tajemnosti podezřívání z různých spolčení, ale nic nebylo prokázáno a panovník nikdy nevyjadřoval žádný zájem jejich činnost prozkoumávat. A dnes, s hrozícím drowím nebezpečím, nedůvěra stále stoupá.

Částečně tomu napomáhají i současní držitelé titulu, podivná dvojčata Jindřich a Vilém Flaxiové, podobná si jako vejce vejci. Jsou to obratní a svižní mladíci, ale bohužel je postihl nemilý osud. Vilém se i ve svých čtyřiceti letech chová jako malé dítě, je nesamostatný a přes zručně vyhlížející tělo si nedokáže zařídit normální život. Na veřejnosti není nikdy viděn bez nadmíru bystrého Jindřicha, který se o svého postiženého bratra bez ustání stará. Kvůli tomu nemá čas zajišťovat lepší obraz rodu Flaxiů na politické scéně. Oba se tedy drží v ústraní.

Takto vypadají na první pohled. Objevují se však i pochybovačné hlasy o tom, že dvojčata nejsou to, co se zdají být. Mnozí šlechtici chtějí mermomocí objasnit, co je rod Flaxiů zač a co má na práci. Někdo udává, že je Vilémova duševní choroba jen zástěrkou, která má usnadnit jakési temné plány rodu Flaxiů. Někteří měšťané uvažují o tom, jestli náhodou nemají oba bratři styky s podsvětím a nesnaží se hranou nemocí odpoutat od sebe pozornost. Ti s nejdivočejšími myšlenkami mluví dokonce o spolupráci s obyvateli Podtemna! Objev nového zrádce je tak neuvěřitelný, že podezřívavost musí být jen strach z neznámého. Bratři útočné řeči ignorují.

Vztahy: Vypadá to, že Jindřich má plnou hlavu zařizování slušného života svému bratru, proto se nestíhá pletichařením zabývat a znepokojovat. Dvojčata jsou klidného charakteru, proto, ač možná ve skrytu duše nesnáší všechny hodnostáře, kteří na ně chtějí vyhledat špínu, si jich nějak viditelně nevšímají a stále se drží v ústraní. Lze uvést, občas byli možná trochu překvapivě viděni ve společnosti hraběte Lacaranta.

Po smrti krále Lamberta IV. bylo i proti Flaxiům vzneseno lordem Ambitem hrdelní obvinění. Zvěsti o jejich sítích špionů byly zřejmě nadnesené, neboť oba byli zatčeni a drženi ve vězení, avšak náhlým útokem rebelů byli osvobozeni v den popravy. Jenomže během následujících bojů, kdy na straně lorda kancléře vystoupil hrabě Equitas s královskou gardou, byl hrabě Vilém zabit. Jindřich poté dopravil jeho tělo do Isilu, kde byl Vilém důstojně pohřben.

Po smrti hraběte Lacaranta při zničení černého kočáru bývalý hrabě Jindřich beze stopy zmizel a nikdo neví, co se s ním stalo...


Harkové

Vlajka / erb či znamení: Starý erb Harků je neznámý, lord kancléř Ambit pak obdržel od krále jako znak ocelově šedý trůn, viděný zepředu

Sídlo: Karatha

Počátky rodu Harků jsou zahaleny tajemstvím, zdá se však, že náleželi mezi kmenové předáky místního lidu, kterému Ochránci Světla v raných dobách po Válce démonů vtiskli organizaci a řád. Přesně to však nevíme, neboť neznáme ani skutečné jméno rodu, který nazýváme Harky. To se odvozuje od prvního představitele zachyceného v kronikách, barona Harka. Lze předpokládat, že byl prvním držitelem baronského titulu a zařadil se tak k elitě říše.
Po smrti Lamberta II. a jeho syna prince Bertrama se vlády chopila říšská rada v čele s baronem Tabernou, ale mezi lidmi se šířilo volání po novém vládci. Baron Hark se rozhodl vznést svůj nárok na trůn a zřejmě byl podpořen i lidem na venkově. Zvolil však špatnou cestu - hledal pomoc u komunity trpaslíků, kteří pobývali v Karathě, ti však vyzradili jeho plány Radě a samotného Harka zabili. Jeho rod následně stihla msta šlechty, kterou se pokusil připravit o moc, zejména ze strany Canisů, Lambertů a Flaxiů. Majetky rodu byly zabaveny a rozděleny mezi šlechtu, přeživší členové rodu byli pronásledováni a museli se skrývat. Dlouhou dobu o rodu Hark nikdo neslyšel a mělo se za to že vyhynul nebo se jeho potomci rozplynuli mezi prostým lidem.

Proto bylo objevení Ambita, který se prohlásil dědicem Harkova rodu, velkým překvapením. Ambit byl představen u dvora princem Dorielem Alwarielským během jedné z jeho cest do Karathy a doporučen lordu Lambertovi IV. Na přímluvu prince byl Ambitovi přiznán baronský titul Harků a byl bohatě odškodněn majetkem i úřady.

Vztahy: Lord Ambit, současný představitel rodu, je nejvýraznější postavou říše v těchto pohnutých dobách. Jeho postavení není lehké, čelí odporu z mnoha stran, včetně ozbrojeného odboje části šlechty. Co z toho vzejde, ukáže až čas.


Páni z Forchenhaimu (Marconiové)

Vlajka / erb či znamení: Zlatá tvrz na červeném poli, lemovaném stříbrnými a modrými břevny

Sídlo: Karatha

Počátky rodu sahají k žoldnéřskému veliteli Marcusovi Forchenhaimskému, který v dobách vlády Borica II. vedl vojsko Karathy proti Lžidimitrijovi III. a jeho selské armádě. Marcus byl zkušený válečník, který se osvědčil ve službách Forchenhaimu, ale po vyvrácení svatyně sněžných orků, kteří ohrožovali město zůstal 'bez práce' a nabídl své služby Karathě. V jeho oddílech bylo mnoho seveřanů a trpaslíků. Po svém vítězství obdržel od vděčné říšské rady rentu a šlechtický titul a stal se tak říšským rytířem. Tak založil další 'šlechtický' rod (rytířský titul není dědičný), přičemž někteří z jeho potomků na šlechtictví dosáhli a jiní ne, ale tradičně jsou Forchenhaimští považováni za šlechtu. Současný vůdce rodu Piltus je nejen rytířem, ale i lordem maršálem Karathy a členem říšské rady, i když se tvrdí že hrabě Equitas sahá po jeho pozici a má podporu lorda kancléře Ambita, momentálního vládce země.

Ošlehaná, nicméně usměvavá tvář Pilta Forchenhaimského dokazuje severský původ stejně, jako značí maršálovy zkušenosti z terénu. Přesto se vojevůdce v rozhovoru chová poměrně přátelsky k prostým vojákům i civilům a všeobecně platí za bodrého dobráka. V oblibě má opěšalý boj a dřevcové zbraně, se kterými prý navzdory své podsaditější postavě dokáže doslova čarovat. Piltus je mezi vyššími kruhy proslulý i proto, že pro peprné slovo nechodí příliš daleko. To je znát zvláště, když se sílu vojenství někdo snaží využívat jako politickou služebnou.

Vztahy: Forchenhaimští tradičně udržují své sepětí s ozbrojenými složkami říše a získávají posty v gardě nebo jiných strukturách. Několik jich sloužilo jako pobočníci karathských králů. Současný dědic Piltus, muž hřmotného vzrůstu, je považován především za vojáka, který se politikou příliš nezabývá. Příliš dobře nevychází s hrabětem Equitasem, velitelem královské gardy, ale jinak není vázán blízkými vztahy s žádnou z velkých rodin království. Poněkud zajímavým poznatkem je, že býval viděn ve společnosti bratří Flaxiů, což mu v očích lorda Ambita na důvěryhodnosti jistě nepřidává...


Watzlaviové

Vlajka / erb či znamení: Hnědý býk ve skoku na bronzovém poli

Sídlo: Ivory

Starobylý rod Watzlavi náležel mezi pozemkovou šlechty již od jejích raných počátků. Nejvýznamnější své panství, Hill (k němuž náleží i Ivory) získali vymřením předchozích majitelů (Chemerik a Chegrund) a uplatnili na něj nárok jako dědictví po Ivory Watzlavi, choti rytíře Chemerika.

Watzlaviové náleželi po dlouhá staletí k oporám královské moci a hráli prim mezi zemanstvem střední části říše. Ve své věrnosti koruně v podstatě nikdy nezaváhali. Následkem toho se jim pochopitelně dostalo pozice županů a korouhevních pánů Dorenu. O všechna ostatní panství nicméně časem přišli a většina větví vymřela, ať už po měči či přeslici.

V současnosti existuje pouze větev ivorská, zastoupená zemanem Watzlavem XXXVI. zvaným Smířlivý. Místní si jméno pána často zjednodušují do 'Václava'. Jak přízvisko napovídá, jde o osobu povahou klidnou a mírnou, jež míní v městečku zachovat zachovat pozvolný rozvoj bez přílišných rozruchů. Vzhledem k dějinám Ivory se nelze divit, že zeman Václav opravdu, ale opravdu nemá rád jakékoliv střety.


Některé další šlechtické rody

Páni z Lomnice

Vlajka / erb či znamení: Bílá labuť na zeleném poli

Sídlo: Lomnice

Starý zemanský rod, náležící k původním předákům Karů. Je vzpomínán již v první vlně nobilitace proběhlé za lorda Maurice II. a pak znovu v análech doby Feudala I.

Do kronik se každopádně nejvýznamněji zapsal nikoli někdo z představitelů Feudalovy doby, nýbrž jeden z mladších příslušníků, Jan z Lomnice, samozvaný prorok nového náboženství, který předpověděl nález Dei-Anangova poháru a byl původcem druhé grálové výpravy. Po jejím neúspěchu byl správcem země a velmistrem Řádu Úsvitu Alberikem vymrskán z města. Janův odkaz zůstal však tak silný, že skupinky jeho následníků, tzv. flagellanti, přežívají dodnes jako samostaná, dosti podivná sekta, táhnou krajem, bičují svá těla důtkami a volají po očistě společnosti od hříchů ohněm. Rozhodně nejde o znatelné náboženské hnutí, ovšem mnohé obyvatele pohled na rozdrásaná záda znepokojuje.

Ze současné éry je třeba jmenovat rychtáře karathského Viléma z Lomnice, kdož jest strýcem současného zemana Čeňka z Lomnice. Po smrti svého bratra, tedy Čeňkova otce, Jeronýma z Lomnice, za něhož působil jako správce všech statků, se Vilém nepohodl s Čeňkem a posléze odešel do Karathy hledat štěstí v královské službě. Vzhledem ke své zkušenosti získal úřad rychtáře a soudce a nyní svědomitě plní své povinnosti.


Sedembradé

Vlajka / erb či znamení: Tmavá zbroj na oranžovém poli

Sídlo: Semlin

Prapůvodní zemanský rod, pocházející již z doby první nobilitace. Do karathských mocenských her příliš nezasahoval, pouze čas od času je zmiňován v dobových relacích. Například Rufus Sedembrad, mladší bratr zemana Pugilla, byl upálen inkvizicí jako odhalený uctívač démonů. Ještě většího věhlasu dobyl Krugillo, známý jako 'Krvavý Sedembrad', který proslul nelítostným pronásledováním gnómů a množstvím pogromů cílených na ně, při nichž se jeho ozbrojenci přímo ze zemanova rozkazu neštítili žádných ukrutností a zvěrstev.

Krom slavného pognómu kronikáři nálézají o tomto rodu pouze občasné zmínky, z nichž takřka žádné nepůsobí lichotivě.


Kruchtové

Vlajka / erb či znamení: Pestrobarevný kohout na fialovém poli

Sídlo: Kruchtov

Prastarý zemanský rod Kruchtů se do análů historie nijak významně nezapsal žádným svým představitelem. Jediná doba kdy vystoupil do světel zájmu, bylo období po smrti Gajala Lhostejného, kdy byl novým lordem prohlášen Haban Krucht (příslušnost byla odvozena od jeho matky Aponie, která údajně byla potomkem kohosi z rodu Kruchtů, příbuzenství je však nejasné. Je celkem zvláštní, že kroniky svorně řadí lorda Habana do rodu Kruchtů, ačkoli téměř prokazatelně byl synem lorda Gajala a tudíž náleží do rodokmenu Požehnaných králů).
Po několika letech vlády však Haban Krucht zemřel na neznámou chorobu, způsobenou nejspíše špatným vzduchem po jeho cestě do Gardalských močálů, a s jeho smrtí se vytratil zájem i o tento starobylý, vážený rod.


Wladon-Gürttenheimové

Vlajka / erb či znamení: Červený bod na černém poli

Sídlo: tzv. Strašidelný či Tajemný zámek, údajně poblíž Gruberiku

Bezesporu nejpodivnější z rodů karathské šlechty. O minulosti rodu nemáme žádné záznamy, avšak již první v kronikách známý představitel, Matthias Wladon-Gürttenheim, nazýval svůj rod 'starobylým'.
Roku 760 karathského letopočtu dorazily do hlavního města zprávy o tom, že přeživší z armády Temných z Mlžných ostrovů se usídlili kdesi v lesích na severu a z této své základny obtěžují obyvatelstvo říše. Vojenské výpravy vyslané aby je našly zmizely beze stopy v neprobádaných a divokých lesích. Bartolus Taberna, spravující záležitosti zemské, posléze vysílá na sever právě zcela neznámého šlechtice Matthiase Wladon-Gürttenheima. Ten odjíždí úplně sám, bez vojenského doprovodu i byť jediného sluhy a dlouho není o ničem slyšet; nájezdy však ustaly. Po letech se konečně průzkumníci dostanou do místa, dnes nazývaného Gruberik; tu zjistí, že šlechtic panuje v osadě pevnou rukou a přeživší obyvatelé (většina ostatních je naražena na kůly v lesích) se jej velmi obávají a staví pro něj honosné sídlo.

Gruberik je tedy lénem rodu Wladon-Gürttenheim, nejzáhadnějšího na celé šlechtické scéně. Nikdy se neúčastnil žádných válek ani intrik a zůstal vždy stranou všeho dění díky své odlehlosti. Ostatně, povídá se, že do Tajemného zámku dojede jen takový posel, u kterého si sám pán zámku přeje, aby dojel. Gruberik je opředen spoustou strašidelných historek či podivných povídaček, které na první pohled nedávají žádný smysl.
Skutečností je, že dnes není známo ani jméno současného pána Wladon-Gürttenheim, ani skutečnost, zda rod dosud existuje - každopádně však vydává rozkazy poddaným v Gruberiku a přijímá od nich daně, avšak léta nebyl nikdo z rodu spatřen cizincem. Čas od času rod požádá některý jiný šlechtický rod o nevěstu pro své dědice, nebo sám nabídne svou dceru, zdá se tedy, že je o dění v říši podrobně informován. Děje se tak obvykle v případech, kdy se s tím pojí nějaká zvláštnost, jako v případu Vincenzie Sedembradi, považované za nepříčetnou.

Každopádně, rod Wladon-Gürttenheim dále dráždí obrazotvornost umělců a kronikářů.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mezi další důležité osobnosti Karathského království samozřejmě patří představení chrámů, osad, i drobní šlechtici, rytíři, měšťané, učenci, cestovatelé...doufáme, že se naskytne příležitost a podaří se nám sesbírat dostatek podkladů pro to, abychom mohli vyjmenovat i je. Bude to ale těžký úkol, neboť společenský život, takzvaná politika, jest záležitost záludná a proměnná.

Jan Ocimbur, písař města Karathy, jakož i místopísaři a pronotáři karathští

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 21:52 08. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Seznam karathských šlechtických rodů

Osvětový list vydává městský písař spolu s místopísaři a pronotáři města Karathy díky štědrým darům od městských radní. Zaručujeme, že jde o nezávislé dílko v nejlepším duchu proslulé tradice karathských archivů. Děkujeme a upřímně doufáme, že se mezi našimi počestnými rody neobjeví další Černý rytíř, jak jest lidmi nazýván muž, který byl před invazí drowů na konci III. věku Lambertem Dobrotivým vyslán do Alansijských vrchů prošetřit, co za podivné místo tam vzniká a jestli jde o hrozbu pro Karathu. Byl ale podplacen, se svou družinou zradil a přidal se na stranu temných spiklenců, kteří brzy nato přichystali vyvraždění karathské honorace a následné dobytí města. Šlo tehdy o zradu nejhrubšího zrna a strašlivého rozsahu a ačkoli je naprosto neočekávatelné, že by se mohla po zkušenosti s Podtemnem někdy opakovat, přesto seznamujeme obyvatele se základními rody. Přejeme čtenáři veselou mysl a vždy dobré pány.

Poznámka autora: Zápis byl upraven a doplněn o nové skutečnosti, které nabyly platnosti v nedávné spletité historii Karathského království.
*podepsán* Ignát Fafejta, písař královského města Karathy


Nejvlivnější karathské rody

Tabernové

Vlajka / erb či znamení: Naležato položená mince (občas považována za zdobený hrnčířský kruh) na sytě zeleném poli / hliněný hrnec

Sídlo: Karatha, Drahonice (pevnost Maulle)

Rod Tabernů je sice již dlouhá staletí součástí šlechtické scény říše, nicméně je vnějšího původu. Tabernové bývali předními kupci a hodnostáři Targothu, kde docílili skvělých postavení a majetku. Jediné čeho se jim nedostávalo byly tituly - kupecké město si na hrátky se šlechtickým postavením nepotrpí. Bartolus Taberna, první příslušník rodu, který přemístil majetky Tabernů do Karathy, byl proto poctěn titulem barona, tehdy nejvyšším možným, jaký mu mohl být udělen. Díky tomu se Karatha ubránila tlaku Targothu, který hrozil opětovnou ztrátou samostatnosti a návratem k dobám, kdy říše byla pouhou provincií Athelského císařství.
Je pravděpodobné, že vládnoucí kruhy Targothu sledovaly vysláním Taberny vlastní zájmy, hodlaly jej patrně nastolit na trůn lorda regenta a obnovit podřízenost Karathy Targothu či alespoň zahájit druhou éru kupeckých králů. Toto úsilí bylo málem korunováno úspěchem za doby Brana Rozvážného, kdy Taberna Superbus již téměř uchvátil trůn, nečekaně však zemřel na korunovační hostině. Od té doby pak akcie Tabernů stále klesaly, až došlo k jejich rozkmotření s bývalým rodištěm, a Tabernové se začali obohacovat mnohdy na úkor Targothu. Proto po pádu karathské ochlokracie Targoth již nepodpořil jejich nároky a vyslal vlastní emisary, aby zastupovali zájmy kupeckého města v Karathě.
Rod Tabernů drží dědičně pozici nejvyšších purkrabí karathských (též místodržitelství karathské), což mu dává skvělé příležitosti k obohacování. Současně je dlouhodobě hlavou kupeckého cechu. Exklusivní postavení způsobuje, že v majetku se rodu Tabernů nevyrovná nikdo jiný. Bývalý lord kancléř Ambit Hark navíc odměnil barona Julia Tabernu za jeho dlouholeté a oddané služby království a udělil jeho rodu dědičný hraběcí titul. Po smrti lorda protektora po něm novopečený hrabě navíc převzal funkci královského kancléře a stal se tak, hned po jeho veličenstvu, vskutku nejdůležitější mocenskou figurou království.

Hrabě Julius Taberna, současný vlastník dědických práv, je zavalitý a zámožný šlechtic v již zachovalém věku. Mocných známých a zlaťáků však má kopy, proto nikdo dlouho neznal Juliovy další ambice. Svého jmění v poslední době velmi obratně využil k zisku zkonfiskovaného sídla zrádných Canisů, drahonického Maulle. Tento obezřetný přemýšlivý muž na toto místo také nedlouho po smrti lorda Ambita odcestoval a obchodní záležitosti za něj v Karathě spravuje jeho syn Markus. Zdá se tedy, že se konečně odebral na zasloužený odpočinek a přenechal politické pletichy mladší krvi. Tato skutečnost snad vysvětluje i fakt, že se obchodu v hlavním městě nedaří tak, jako v předchozích letech. Šlechtický benjamínek se vše musí ještě řádně naučit, aby mohl následovat příkladu svého schopného otce.

Vztahy: Současný hrabě Taberna se snaží držet pod svým vlivem všechny řemeslníky a obchodníky. V lásce příliš nemá hraběte Equitase pro jeho 'válkychtivost', stejně tak opovrhoval i baronkou Canisovou a její pád tedy jistě považoval za jedno ze svých menších politických vítězství. Podobně se dá vykládat i jeho vztah k dalšímu z odrodilých rodů - k Flaxiům. Naopak se snažil dlouho získat přízeň oblíbeného starého hraběte Lacaranta, ale ten byl vůči jakýmkoli politickým jednáním hluchý. Nakonec se ukázalo, že sám Lacarant nejspíš udělal velkou chybu, když svému kolegovi nevěnoval dosti pozornosti při poslechu.

Pomluvy o tom, že v minulosti Tabernové stáli za zrodem zlověstného bratrstva Černých krkavců, které neblaze proslulo vraždami uchazečů o královský trůn, jsou nedoložené a zcela jistě nepravdivé. Stejně tak nepravděpodobé se zdají zvěsti o neshodách jeho hraběcí milosti s jeho veličenstvem Dorielem I. Karathským.


Pánové z Isilu

Vlajka / erb či znamení: Shora viděný alansijský tygr na bleděmodrém pozadí (dávnějšími heraldickými figurami však podle nálezů byly vlna a krumpáč)

Sídlo: Isilská tvrz

Zrod léna Isil se datuje do dob první zlaté horečky v Redaan-Teru, která postihla okolí Isilského jezera a horní tok řeky. Když nepokoje mezi zlatokopy přerostly v otevřené zabíjení, vyslal tehdejší vládce Karathy lord Boric I. svého věrného služebníka panoše Geritha s malou družinou, aby potíže urovnal. Jeho mise byla nad očekávání úspěšná a hledání zlata nadále probíhalo relativně v klidu. Gerith zvaný Upřímný nastolil díky své obratnosti mezi kovkopy klid a zároveň získal jistý majetek plynoucí z poplatků za soudní spory. Odměnou za tento čin, který zbavil lorda velké nepříjemnosti, udělil Boric I. Gerithovi celou oblast v léno. Gerith následně založil malou dřevěnou tvrz, kterou pojmenoval Isil a usadil se v ní. Tím získal status zemana a zařadil se mezi pozemkovou šlechtu království.
Gerith si následně vyhlédl nevěstu, kterou vybíral velmi pečlivě, neboť nové panství se rozkládalo na samé hranici říše a jeho družina nebyla dosti početná na to aby dokázala zajistit plně jeho obranu. Proto hledal podporu u největší síly tehdejší doby - Ochránců Světla. Jeho vyvolenou se stala Agnes Ridelémy z jednoho z předních rodů Har Ganethu (který byl tehdy mocnou základnou Ochránců Světla). Tím byla pak nadlouho určena orientace pánů z Isilu na spolupráci s Rytíři Úsvitu a Církví Světla v budoucnosti a zároveň zajištěno posílení a rozvoj isilského panství.

Postavení isilských feudálů bylo oproti ostatním zemanským rodům vždy poněkud výsadní, neboť součástí pověření Geritha Upřímného byla i listina lorda Borica I., která jej ustanovovala královským zástupcem (fojtem) pro celou oblast Alansijských vrchů. Toto privilegium nebylo nikdy odvoláno a Isilští páni od něj odvozovali své výjimečné pozice mezi pozemkovou šlechtou říše.
V dobách karathské ochlokracie, kdy byly ustanoveny pozice županů, se Isilští zcela logicky stali jedněmi z jmenovaných, přičemž o jejich postavení nemohlo být žádného sporu (jako jediní jej měli de facto přiřčeno glejtem vládce). Tak se zařadili mezi rody magnátů jako korouhevní páni Alansie.

Současným představitelem rodu je Radarik, již značně postarší muž mohutného vzrůstu. Své mládí strávil jako panoš svého otce a strýce v taženích proti obrům, zlobrům a lupičům sužujícím kraj, bojoval i proti vojsku Temných z Hag Graru. Jeho statečnost a zmužilost v boji mu vynesla přízvisko 'Alansijský tygr' a pojem "bít se jak alansijský tygr" vešel do slovníku četných válečníků. Vyjma strážních povinností byla hlavní Radarikovou zálibou lov, a to nikoliv běžné vysoké, jakou nahánějí šlechtici v nížinách, alebrž mnohem nebezpecnějších stvůr... Práci s těžkou kuší tak pán z Isilu vypiloval k dokonalosti. Jelikož v dnešní době již nemá tolik síly, aby se mohl věnovat lovu naplno jako dřív, tráví čas alespoň cvičnou střelbou na nádvoří a čas od času si se svou družinou vyjede na projížďku do lesů.

Vztahy: Pro Pány z Isilu byla odnepaměti nejdůležitější (a tradiční) klasická feudální oddanost panovníkovi, ať už jím je kdokoliv. Tradičně se nikdy nepletli do pletichaření, ale tuto tradici bohužel pro ně naboural vřelý vztah pana Radarika s vrchním inkvizitorem Lacarantem. Ten po smrti mladého krále Lamberta IV. Vlídného zapletl Isil do rebelie proti lordu Ambitovi, který se chopil vlády v zemi. Po hrdinské smrti hraběte Lacaranta se však Isil vrátil do náruče království a pan Radarik se opět stal věrným vazalem koruny.


Equitasové

Vlajka / erb či znamení: Modrooký bělostný hřebec ve skoku na červeném poli.

Sídlo: Karatha

Rod Equitasů je jedním z nejstarších rodů dvorské šlechty. Jeho počátky nejsou jasné, rodová historiografie, ráda zdůrazňující 'lidový' původ, hovoří o legendárním předku, jímž měl být půlelfí čeledín Matěj, který svým hrdinstvím zachránil vladaře Karathy (snad lorda Maurice I.) před zajetím nomádskými nájezdníky. Z Matějova vesnického původu pak měl pocházet skvělý vztah ke koním.

Prvním v kronikách dochovaným Equitasem je ovšem teprve Miguel, který je jmenovám z doby krále Feudala I. jako 'vrchní kapitán' královských vojsk, což je zhruba hodností odpovídající dnešnímu konnetablovi či lordu maršálovi. Ačkoli velení královských ozbrojenců v této době, kdy dominantní bojovou silou byli Ochránci Světla, neznamenalo totéž co dnes, přesto by takový úřad jistě nebyl svěřen nikomu neznámému, což značí, že Miguel Equitas musel být ctěnou osobností Feudalova dvora.

Po návratu rytířů z neúspěšné výpravy za Dei-Anangovým pohárem byli vysláni podrobit území za hranicemi tehdejší říše, spolu s královským vojskem, jemuž právě velel Miguel Equitas. Právě on a velmistr Řádu Úsvitu Magnus se nesmazatelně zapsali do dějin drtivou porážkou spojených orčích kmenů, čímž byla definitivně založena sláva rodu. Následkem úspěchu Equitasové obdrželi baronský titul.

Dalším významným představitelem pak byl Gundakar Equitas, jeden z velitelů obrany Karathy před invazním vojskem Xarxea Zhoubce z Mlžných ostrovů. Po sebeobětování Markanta Jednorukého, velmistra Řádu Úsvitu a vrchního velitele, je to právě Equitas, kdo prorazil obranu pevnosti Pajron a rozprášil zbytky vojska Temných. V dalších letech zastával úřad maršálka (předchůdce dnešního lorda maršála, zaměřen především na jízdu). Spolu s hejtmanem Železné pěsti Janem Markem pak dohlížel na boje s roztroušenými skupinami a jejich vyhánění z království.

Z dob Branových je nám znám Roland, nejvyšší hofmistr královský, který nenásledoval slavné minulosti a odkazu předků a trávil život v zahálce; přesto byl jediným, kdo se postavil vzbouřeným davům, táhnoucím vyplundrovat královský palác. Vojáci jej však opustili a hofmistr byl rozlícenou lůzou ubit k smrti.

Konečně pak Guido Equitas, konnetabl královských vojsk z doby Lamberta III. Dobrotivého, jehož výpravou proti vzpouře Hroznatů a následnou porážkou jeho vojska od zelenokožců začala jedna z nejtragičtěších etap karathských dějin.

Současný vlastník dědických práv, hrabě Ferdinand Equitas, je noblesní šlechtic. Libuje si ve vojenských přehlídkách a výsadách. Zlí jazykové však tvrdí, že se věnuje více jim než skutečnému válečnictví, na které už je navíc v současné době příliš stár. Za všechny uveďme, že se nechával slyšet letitý vrchní inkvizitor hrabě Lacarant, že by podle něj hrabě Ferdinand nebyl schopen vyřešit žádný nečekaný strategický úkol. Má sice vyleštěné kyrysy svých jezdců, ale je zvyklý jednat jen podle učebnicových příkladů, příliš vojenské invence se od hraběte Equitase očekávat nedá. Měl by se prý častěji zajet podívat do bitevní vřavy, tak alespoň pravil hrabě Lacarant. Pravdou určitě je, že Ferdinand Equitas zbožňuje své postavení velitele královské gardy a konnetabla, kterého však nikterak nezneužívá, jen si ho vychutnává. Lidem se snažil být viděn výhradně v plné polní, jak se pne na svém majestátním bělouši jménem Schemick. Nyní už se na veřejnosti neukazuje ani z půli tak často jako dříve a svého hřebce i přehlídky ve zbroji přenechává svému synovi. Na vzhledu si hrabě, jemuž táhne na sedmdesátku, všeobecně dává záležet, postavy je vypracované a pod nosem se mu hrdě natahuje opečovávaný černý knír. V důsledku neznámé příčiny již ale nemůže došlápnout na levou nohu a proto si pomáhá umě vyřezávanou holí se zdobením v barvách svého rodu.

Vztahy: Hrabě Ferdinand Equitas není příliš konfliktní, i když je známo, že nedůvěřuje mágům a lidem, kteří si s kouzly zahrávají. Hlavní přátele nachází převážně ve vojenském prostředí. Zdá se však docela možné, že mnozí důstojníci se chtějí pouze vetřít do jeho přízně jako neotřesitelného nadřízeného a tím si usnadnit hodnostní postup. Do politických záležitostí se nikdy příliš nemíchal a vždy neochvějně sloužil tomu, kdo byl podle práva zrovna u moci. V nynějším pokročilém věku už se stáhl z politických činností úplně a dává přednost spíše hudbě s válečnou tématikou, proto ve svém sídle často hostí známé bardy a pěvce, kteří navštíví království. Z jeho domu se pak vrací nejen ověnčeni poctou hrát samotnému hraběti, ale často také s naditým měšcem lesklých stříbrňáků.


Páni z Forchenhaimu (Marconiové)

Vlajka / erb či znamení: Zlatá tvrz na červeném poli, lemovaném stříbrnými a modrými břevny

Sídlo: Karatha

Počátky rodu sahají k žoldnéřskému veliteli Marcusovi Forchenhaimskému, který v dobách vlády Borica II. vedl vojsko Karathy proti Lžidimitrijovi III. a jeho selské armádě. Marcus byl zkušený válečník, který se osvědčil ve službách Forchenhaimu, ale po vyvrácení svatyně sněžných orků, kteří ohrožovali město zůstal 'bez práce' a nabídl své služby Karathě. V jeho oddílech bylo mnoho seveřanů a trpaslíků. Po svém vítězství obdržel od vděčné říšské rady rentu a šlechtický titul a stal se tak říšským rytířem. Tak založil další 'šlechtický' rod (rytířský titul není dědičný), přičemž někteří z jeho potomků na šlechtictví dosáhli a jiní ne, ale tradičně jsou Forchenhaimští považováni za šlechtu. Současný vůdce rodu Piltus je nejen rytířem, ale i lordem maršálem Karathy a členem říšské rady, i když se tvrdilo že hrabě Equitas sahá po jeho pozici a měl podporu lorda kancléře Ambita, někdejšího vládce země. Maršál Piltus však projevil dostatek politické prozíravosti a svou pozici si udržel i do nynějších let.

Ošlehaná, nicméně usměvavá tvář Pilta Forchenhaimského dokazuje severský původ stejně, jako značí maršálovy zkušenosti z terénu. Přesto se vojevůdce v rozhovoru chová poměrně přátelsky k prostým vojákům i civilům a všeobecně platí za bodrého dobráka. V oblibě má opěšalý boj a dřevcové zbraně, se kterými prý navzdory své podsaditější postavě dokáže doslova čarovat. Piltus je mezi vyššími kruhy proslulý i proto, že pro peprné slovo nechodí příliš daleko. To je znát zvláště, když se sílu vojenství někdo snaží využívat jako politickou služebnou. Podle záznamů z rodových knih je nyní Piltus čerstvým padesátníkem a stále se drží ve velmi dobré kondici těla i ducha.

Vztahy: Forchenhaimští tradičně udržují své sepětí s ozbrojenými složkami říše a získávají posty v gardě nebo jiných strukturách. Několik jich sloužilo jako pobočníci karathských králů. Současný dědic Piltus, muž hřmotného vzrůstu, je považován především za vojáka, který se politikou příliš nezabývá. Nikdy příliš dobře nevycházel s hrabětem Equitasem, velitelem královské gardy, ale jinak není vázán blízkými vztahy s žádnou z velkých rodin království. Poněkud zajímavým poznatkem je, že býval viděn ve společnosti bratří Flaxiů, což mu v očích lorda Ambita na důvěryhodnosti jistě nepřidalo. Díky přiměřenému nezájmu o vysokou politiku intrik a jeho vojenskému umu, se mu však pravděpodobně podařilo přesvědčit někdejšího kancléře o své bezúhonosti a svůj úřad i titul si zachoval až do dnešních dní.


Watzlaviové

Vlajka / erb či znamení: Hnědý býk ve skoku na bronzovém poli

Sídlo: Ivory

Starobylý rod Watzlavi náležel mezi pozemkovou šlechty již od jejích raných počátků. Nejvýznamnější své panství, Hill (k němuž náleží i Ivory) získali vymřením předchozích majitelů (Chemerik a Chegrund) a uplatnili na něj nárok jako dědictví po Ivory Watzlavi, choti rytíře Chemerika.

Watzlaviové náleželi po dlouhá staletí k oporám královské moci a hráli prim mezi zemanstvem střední části říše. Ve své věrnosti koruně v podstatě nikdy nezaváhali. Následkem toho se jim pochopitelně dostalo pozice županů a korouhevních pánů Dorenu. O všechna ostatní panství nicméně časem přišli a většina větví vymřela, ať už po měči či přeslici.

V současnosti existuje pouze větev ivorská, zastoupená letitým zemanem Watzlavem XXXVI. zvaným Smířlivý. Místní si jméno pána často zjednodušují do 'Václava'. Jak přízvisko napovídá, jde o osobu povahou klidnou a mírnou, jež míní v městečku zachovat zachovat pozvolný rozvoj bez přílišných rozruchů. Vzhledem k dějinám Ivory se nelze divit, že zeman Václav opravdu, ale opravdu nemá rád jakékoliv střety. Upřednostňuje zábavu vesnických veselic, na kterých však vždy vystupuje velmi střídmě a pokud je v dobré náladě, vlídně přijímá své poddané a jejich žádosti o slyšení. Mimo to má velmi dobrý vztah se svou ženou Agátou, která mu povila přes 15 dětí, ze kterých se celých 10 dožilo dospělosti.

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 21:57 08. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Rody vymřelé, zmizelé a odrodilé

Lambertové

Vlajka / erb či znamení: Stříbrný havran v letu na modrém poli / do profilu natočená havraní hlava

Bývalé sídlo: Karatha

Hraběcí rod Lambertů, jeden z nejvznešenějších v říši, se etabloval v dvorní službě, především v úřadu nejvyššího sudího, v němž je jmenován již Bernardus Lambert za dob Brana Rozvážného. Nelze pochybovat, že kořeny rodu jsou mnohem starší, ovšem není možno prokázat, že sahají k Lornovi Silnému, jak se snaží tvrdit rodová genealogie. Ani spojení s rodem Požehnaného Lionela, na základě kterého se hrabě Lambert I. Železný stal vládcem říše, nelze považovat za jisté, spíše naopak.
Lambert I. využil mocenského vákua v říši a obecných obav v době po založení Hag Graru a nastolil vládu tvrdé ruky.
Zanechal po sobě dvě linie potomstva, přičemž starší měla zdědit trůn, zatímco druhá hraběcí titul. Bohužel vládnoucí linie vymřela jeho synem Lambertem II. a vnukem Bertramem, který byl stejně jako jeho děd zabit v boji s Temnou legií.

Zápas druhé linie o nástupnické právo byl dlouhý a zpočátku neúspěšný a když se Boric II. konečně prosadil na trůn, svou krutostí si záhy proti sobě popudil prakticky všechny vrstvy lidu od šlechty až po poddané a byl svržen povstáním a zabit. Teprve dlouhotrvající Lžidimitrijova vzpoura přiměla říšskou radu, aby uznala nároky dalších Lambertovců a jejich panství bylo obnoveno vládou Borica III. zvaného Klidný.
Následně přichází konsolidace jejich postavení během dlouhé vlády Lamberta III. Dobrotivého, kdy se rod opět dělí na dvě linie. Královská opět nemá dlouhého trvání a končí ukrutným masakrem spáchaným drowy a dalšími Podtemňany při jejich útoku na Karathu.
Následuje období vlády lůzy, kdy nikdo nemá sílu se postavit zfanatizovaným davům. Následně se vládcem stává mág Thausar Ztepilý, který tvrdí, že je nemanželským potomkem Lamberta III., což je však málo pravděpodobné. Přesto je chápán jako pokračování Lambertovské dynastie (je příznačné, že byly pominuty nároky hraběcí větve rodu, jejíž příbuzenství bylo zcela zřejmé). Za panování Borica IV. se v rodu hrabat Lambertů narodil potomek jménem Lacarant zvaný později Zbožný. Jím pak hraběcí větev Lambertů končí.
Královská větev (Thausarova) pokračuje nastolením Lamberta IV. Vlídného, jehož příslušnost k rodu je problematická a dokonce ani příbuznost s Thausarem není prokázána jasně. Nečekaná smrt Lamberta IV. krátce po jeho korunovaci ukončila prozatím existenci prastarého rodu (je však možné že se najdou nějací ukrytí potomci, jako už mnohokrát dříve). Majetek obou větví rodu byl zkonfiskován lordem Ambitem.
Tvrdí se, že tajemná stvůra z černého kočáru, unášející lidi z okolí hlavního města, byl sám Lambert I., již za svého života prokletý... ale kdo ví co je na tom pravdy...

Vrchní inkvizitor Lacarant, poslední výhonek hreběcího rodu, byl věkovitý veterán, který prošel nesčetnými bitvami, výslechy i pátráními po černokněžnících všeho druhu. Při svém jednání bez výjimky stavěl na morálce a povinnosti ochraňovat slabší, skutečnému Zlu nikdy nedělal ústupky. Nesnášel politické pletichaření, večery raději trávil v Dei-Anangově chrámu - spíše než modlitbami plánováním dalších kroků v tažení proti věčným nebezpečenstvím. Všeobecně lze říci, že se hrabě pro plnění povinností nestíhal zabývat běžnými, každodenními libůstkami karathského měšťana či šlechtice, i jeho palác v Dolním městě byl zanedbáván. Nehromadil bohatství, uspokojení nacházel jen v zachovávání těla i duše v tom nejlepším stavu...a samozřejmě ve službě Dobru. Díky tomu se hrabě Lacarant těšil nezměrné přízni lidu, na což museli pamatovat i ostatní šlechtici. A jak je možné, že vrchní inkvizitor ve zdraví dosáhl tak neskutečně vysokého věku, blížícího se stopadesátce? Karathští obyvatelé jsou přesvědčeni, že svému vyvolenému přes protesty mnohých ostatních bohů dodával sil a let Dei-Anang, aby vůdce inkvizice mohl v obtížné současnosti i nadále ochraňovat čest a právo. Hrabě Lacarant byl zkrátka přímým a vždy počestným moralistou.

I když jen málokdo skutečně věří obvinění, že Lacarant stál za vraždou mladého Lamberta IV., jeho neobliba mezi šlechtou bránila tomu, aby byl nějak efektivně hájen na veřejné scéně. Zdá se, že se stal spíše obětí vyřizování starých účtů mezi rody Harků a Lambertů, ale těžko říci.... Právě hrabě Lacarant zahájil jménem odboje vyjednávání s centrální vládou, aby v marné situaci ušetřil životy svých druhů. K potupnému konci však nakonec nedošlo, když hrdina - jak bylo jeho krédem - se ještě naposledy postavil zlu... a zaplatil cenu nejvyšší. Říká se, že to byla jeho krev, která způsobila zkázu nemrtvého Lamberta I. ...


Canisové

Vlajka / erb či znamení: Fialový drak ve skoku na stříbrném poli

Bývalá sídla: Karatha, Drahonice

Odnože: zemanský rod Canis-Drahoniců

Další ze starých rodů dvorské šlechty má rovněž velmi staré kořeny. V dobách vlády lorda Gajala Lhostejného sbíral jeho regent, velmistr Řádu Úsvitu Alberik, síly k úderu na Mlžné ostrovy, nedávno obsazené Uctívači démonů a jejich spojenci. Jeho soustřeďování sil však bylo stále narušováno potřebou bránit hranice řše proti kmenům zelenokožců. Tím se dostalo příležitosti řadě nižších, méně významných služebníků koruny, kteří byli vysláni na hranice, aby udělali co mohli v boji s orky a skřety.

Během deseti let, kdy trvaly Alberikovy přípravy, pak tito muži hájili hranice země a nejvíce mezi nimi vynikl Lehir Canis, zvaný pro svou houževnatost 'Vlčák'. Rodinná legenda praví, že se velitel nechal inspirovat divočinou, k níž měl při cestách vždy blízko, a se svou jednotkou využil taktiky vlčí smečky. Zanedlouho lehkou jízdou doslova uštval celou orčí tlupu, aby ji následně prakticky beze ztrát rozdrtil. Za své chrabré činy a vojenskou rozvážnost získal titul říšského rytíře, a to jako jeden z prvních. Canisové v té době již nicméně náleželi k drobné šlechtě, jinak by příležitost velet byť menším silám vojska nedostali. Patrně se jednalo o obchodnickou rodinu, která vstup mezi šlechtu získala za zásluhy o trůn nebo finanční služby. Canisové si ostatně ve správě majetku a jeho hromadění počínali vždy velmi obratně.

Další vzestup rodu proběhl za doby Brana Rozvážného, kdy se mezi Branovy zkušené velitele zařadil Victor Canis, posléze jmenovaný velitelem hraničních vojsk. Po smrti lorda Habana, posledního potomka Lionelovy dynastie, se pak Victor Canis stal podmaršálem, členem říšské rady a současně s tím získal titul dědičného barona. Jeho spolupráce s Branem Rozvážným byla dlouhá a úspěšná a získal si na hranicích velkou popularitu.

Bran poté, co Canis padl v boji se zelenokožci, musel velení na hranicích převzít sám, ale na svého starého spolubojovníka nezapomněl. Poté, co rozdrtil vzpouru Drahoniců, zabavil jejich majetky ve prospěch koruny a udělil je následně v léno rodu Canisů, kteří se tak etablovali též mezi pozemkovou šlechtou říše.

Poslední vzestup rodu nastal za časů Lamberta III. Dobrotivého, kdy Matthias Canis v úřadu maršála, jímž byl jmenovám po neblahé smrti Guida Equitase, odvrátil další nebezpečí orků a rozdrtil vzpouru Viléma Hroznaty. Za tento čin byl odměněn titulem dědičného hraběte, což byl poslední akt krále Lamberta III. předtím, než byl zavražděn. Matthias Canis přežil drowí vpád a podílel se významně na jeho odražení.

Nicméně čas, jak už tomu bývá, pomalu přinesl úpadek slávy... až k posledním několika dědicům. Ti vojenství nepovažovali za ideální živnost a ztratili váhu v udělování dvorských úřadů. Brzy se ze starobylého rodu stává spíše zpohodlnělá smetánka, libující si ve večírcích a zákulisních jednáních.

Baronka Dogana Canisová, poslední dědička rodu, válčení vyloženě nesnášela. Našla si jinou zálibu, která podle ní vychází z dějin rodu stejně dobře jako vojenská taktika. Šlechtična šlechtila psy. Skutečně. A z chovu dokonce bohatla, takže již tak závratný rodový majetek neustále nabýval na hodnotě. Těžko určit, jestli je možné, aby různé druhy psů s rodokmenem tak vynášely. Je však jisté, že baronka několikrát kvůli svému chování vedla spory s druidy ze Shardonského hájku pro údajné narušování přirozeného chodu věcí. Podle sousedek v jejím paláci navíc docházelo k podivným magickým pokusům a v noci se ozývalo žalostné kňučení. Tyto skutečnosti a obvinění však neznamenaly nic v porovnání s tím, jak se baronka zachovala později, když zradila korunu a zřejmě se podílela na vraždě mladého Lamberta IV.

Doganě, nepatrně korpulentní dámě ve zralém věku, nikdy neunikla žádná významná karathská událost. Milovala společnost a večírky. Své přátele vybírala pečlivě jen z těch nejurozenějších vrstev a povídalo se, že o každém z nich ví více, než nejlepší královský špeh. Její shovívavé a dvorné chování k poddaným mělo nejspíš zamaskovat nekalé úmysly a plány, které baronka spřádala spolu s bratry Flaxii. Nicméně ve všem ostatním byla typickou ukázkou hrdé, zhýčkané a v luxusu si libující šlechtičny, která se, zatímco neměla žádný kontakt s obyčejným životem, ve vysoké společnosti dokázala pohybovat jako štika ve vodě... plné rybích hejn.
Po smrti krále Lamberta IV. vystoupil proti baronce lord Ambit s hrdelními obviněními a Dogana uprchla na svá venkovská panství, kde se skrývala. Koruna následně zabavila celý majetek rodu, který byl v Karathě a oznámila smrt starého hraběte Johana, z níž byla obviněna rovněž baronka. Po pádu rebelie byl nad ní vynesen rozsudek smrti, který však nikdy nebyl vykonán, jelikož se baronku nepodařilo nikde nalézt. Pravděpodobně uprchla někam mimo království. Vzhledem k okolnostem byl rodu Canisů zabaven i zbývající majetek, tedy i bývalé sídlo Drahonických, Maulle, které později odkoupil hrabě Taberna do vlastnictví svého rodu.
Poslední mužský člen rodu, hrabě Johan Canis, strýc baronky Dogany, zemřel nedlouho před pádem rebelie následkem těžké nemoci a upoután na lůžko. Dodnes není jisté, jestli byl skutečně otráven svou neteří, ale zdá se to podle všeho málo pravděpodobné

Vztahy: Poslední představitelka rodu, baronka Canisová, byla mistryní intrik a šalby, takže lze jen těžko odhadnout, jaké vztahy měla s ostatními představiteli vysoké šlechty předtím, než došlo k vraždě krále Lamberta IV. Jisté však je, že měla vazbu s Flaxii i vrchním inkvizitorem Lacarantem. Po jejím zmizení a úmrtí Johana Canise již není žádného pokračovatele rodu v celém království, proto jej lze považovat za zaniklý.


Flaxiové

Vlajka / erb či znamení: Zatmění měsíce (neboli zářící fialový kruh na černém poli)

Sídlo: Karatha

Nejzáhadnější ze všech karathských mocných. Nikdo přesně neví, jak a kdy získal úzký, nerozvětvený rod Flaxiů své výsady. Mluví se o nějakém velkém přínosu pro království před několika sty lety, pravděpodobnější však je, že stejně jako ostatní i předkové Flaxiů byli drobnou šlechtou již v dobách kupeckých králů. První zmínka v kronikách je datována do doby Brana Rozvážného, kdy byl Perdo Flaxius jmenován jedním z nižších velitelů. Doprovázel Brana na společné karathsko-targothské výpravě proti pirátům, jež skončila vyloupením Har Ganethu. Přestože známý čin dobytí pokladny Temné legie historie obecně přisuzuje samotnému Branovi, kritické spisky upozorňují, že kořist z ní byla naložena právě na loď Perda Flaxia a zdá se, že její velká část mu skutečně zůstala v rukou. Nesporná je skutečnost, že v dalších desetiletích již Flaxiové vystupují mezi nejhonorovanější šlechtou říše, často v úřadu nejvyššího komorníka, čili královského důvěrníka.

Mnozí jiní šlechtici tak na ně spílali - vrchní společnost nerada něco nemá pod kontrolou a bývá často závistivá k jednoduše nabytému titulu. Již v minulosti byli všichni Flaxiové kvůli své tajemnosti podezřívání z různých spolčení, ale nic nebylo prokázáno a panovník nikdy nevyjadřoval žádný zájem jejich činnost prozkoumávat.

Poslední držitelé titulů, podivná dvojčata Jindřich a Vilém Flaxiové, si byla podobná jako vejce vejci. Šlo o obratné a svižné mladíky, kteří se světu vystavovali spolu se svým údajným nemilým osudem. Vilém, kterému bylo již kolem čtyřiceti let, se na veřejnosti choval jako malé dítě a starost a péči o něj zastával jeho bystřejší bratr Jindřich. Tímto se oba zdáli okolí neškodní a často byli litováni či opomíjeni, když šlo o obvinění z nekalých intrik a podobných nepravostí. Nikoli však ve vyšších kruzích, kde se tato jejich nenápadnost zdála některým až podezřelá a jak se později ukázalo, byl k tomu dobrý důvod. Už před tajemnou vraždou krále Lamberta IV. kolovaly nejrůznější zvěsti o tom, že Vilém duševní chorobu pouze předstírá a oba společně kují více či méně temné plány na ovládnutí království. Hlavně v řadách měšťanstva vznikaly i domněnky o kontaktu bratří s Podtemnem. Nic z toho se však po celou dobu neprokázalo. Avšak ve chvíli, kdy došlo k oné vraždě a zradě, velká část lidu karathského si povídačky spojila i s tehdejších strašlivým činem a lord kancléř Ambit tak získal nemálo příznivců i v řadách chudších vrstev Karathy.

Vztahy: Ostatní šlechtické rody viděly ve Flaxiích vždy tajemnou konkurenci, snad kromě hraběte Lacaranta, který se s nimi prý občas stýkal. Jejich chování na veřejnosti bylo ale vždy nevýrazné a těžko zařaditelné.

Po smrti krále Lamberta IV. bylo i proti Flaxiům vzneseno lordem Ambitem hrdelní obvinění. Zvěsti o jejich sítích špionů byly zřejmě nadnesené, neboť oba byli zatčeni a drženi ve vězení, avšak náhlým útokem rebelů byli osvobozeni v den popravy. Jenomže během následujících bojů, kdy na straně lorda kancléře vystoupil hrabě Equitas s královskou gardou, byl hrabě Vilém zabit. Jindřich poté dopravil jeho tělo do Isilu, kde byl Vilém důstojně pohřben.
Po smrti hraběte Lacaranta při zničení černého kočáru bývalý hrabě Jindřich beze stopy zmizel a nikdo neví, co se s ním stalo. S ním zmizel i odkaz rodu Flaxiů, který v království tímto zaniká. Jejich majetek propadl koruně, která jej z větší části rozprodala do vlastnictví jiných rodů.


Harkové

Vlajka / erb či znamení: Starý erb Harků je neznámý, lord kancléř Ambit pak obdržel od krále jako znak ocelově šedý trůn, viděný zepředu

Sídlo: Karatha

Počátky rodu Harků jsou zahaleny tajemstvím, zdá se však, že náleželi mezi kmenové předáky místního lidu, kterému Ochránci Světla v raných dobách po Válce démonů vtiskli organizaci a řád. Přesně to však nevíme, neboť neznáme ani skutečné jméno rodu, který nazýváme Harky. To se odvozuje od prvního představitele zachyceného v kronikách, barona Harka. Lze předpokládat, že byl prvním držitelem baronského titulu a zařadil se tak k elitě říše.
Po smrti Lamberta II. a jeho syna prince Bertrama se vlády chopila říšská rada v čele s baronem Tabernou, ale mezi lidmi se šířilo volání po novém vládci. Baron Hark se rozhodl vznést svůj nárok na trůn a zřejmě byl podpořen i lidem na venkově. Zvolil však špatnou cestu - hledal pomoc u komunity trpaslíků, kteří pobývali v Karathě, ti však vyzradili jeho plány Radě a samotného Harka zabili. Jeho rod následně stihla msta šlechty, kterou se pokusil připravit o moc, zejména ze strany Canisů, Lambertů a Flaxiů. Majetky rodu byly zabaveny a rozděleny mezi šlechtu, přeživší členové rodu byli pronásledováni a museli se skrývat. Dlouhou dobu o rodu Hark nikdo neslyšel a mělo se za to že vyhynul nebo se jeho potomci rozplynuli mezi prostým lidem.

Proto bylo objevení Ambita, který se prohlásil dědicem Harkova rodu, velkým překvapením. Ambit byl představen u dvora princem Dorielem Alwarielským během jedné z jeho cest do Karathy a doporučen lordu Lambertovi IV. Na přímluvu prince byl Ambitovi přiznán baronský titul Harků a byl bohatě odškodněn majetkem i úřady.

Vztahy: Lord Ambit, bývalý kancléř a svrchovaný správce království, byl nejvýraznější postavou říše od začátku rebelie až do své smrti. Jeho postavení nebylo vždy lehké, ale časem si zajistil v zemi stabilitu a mohl pozbýt násilného pořádku, jaký pomocí svých gardistů a žoldáků z pouště nastolil na počátku své vlády.
Největší rivaly z minulosti svého rodu dokázal především s pomocí věrných Equitasů a Tabernů porazit již v rebelii a jejich rody tímto přestaly existovat. Poté nastal čas smíření s Radarikem s Isilu a opětovného ucelení říše. V jeho rukou od těch dob spočívala přibližně stejná moc, jako je v rukou nynějšího krále. Spolu s nejvyšším purkrabím, nyní již hrabětem a kancléřem Juliem Tabernou, zkonsolidoval zemi a obnovil v ní pořádek i vzkvétající obchod. Většinu rebelů omilostnil, čímž si zajistil přízeň lidu, který se tak přestal bouřit proti je vládě.
Po celou dobu udržoval lord kancléř Ambit dobré styky jak s Kel-A-Hazrem, tak s Alwarielskými elfy, předně pak s princem Dorielem, který jej na "trůn" dosadil. Když se poté elfský hrdina vrátil z úspěšného tažení v Zelených vršcích, kde zvítězil nad zelenokožci a uchránil tak království, byl přijat lidem v Karathě s nadšením a jásotem. Poté se mu při II. Svaté výpravě do Podtemna podařilo nalézt Dei-Anangův kalich, což bylo nepochybné znamení od samotné Bílé dvojice, aby se Doriel Alwarielský stal právoplatným následníkem trůnu, k čemuž taky po klidné smrti věkovitého lorda kancléře došlo. Jedná se tedy o symbolického následovníka bezdětného Ambita Harka, se kterým tento rod fakticky zaniká a je otázkou pro věštce, zda se některý z dalších ztracených následovníků dávného barona Harka objeví, aby pomohl království v těžkých dobách.

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 21:57 08. Oct 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Některé další šlechtické rody

Páni z Lomnice

Vlajka / erb či znamení: Bílá labuť na zeleném poli

Sídlo: Lomnice

Starý zemanský rod, náležící k původním předákům Karů. Je vzpomínán již v první vlně nobilitace proběhlé za lorda Maurice II. a pak znovu v análech doby Feudala I.

Do kronik se každopádně nejvýznamněji zapsal nikoli někdo z představitelů Feudalovy doby, nýbrž jeden z mladších příslušníků, Jan z Lomnice, samozvaný prorok nového náboženství, který předpověděl nález Dei-Anangova poháru a byl původcem druhé grálové výpravy. Po jejím neúspěchu byl správcem země a velmistrem Řádu Úsvitu Alberikem vymrskán z města. Janův odkaz zůstal však tak silný, že skupinky jeho následníků, tzv. flagellanti, přežívají dodnes jako samostatná, dosti podivná sekta, táhnou krajem, bičují svá těla důtkami a volají po očistě společnosti od hříchů ohněm. Rozhodně nejde o znatelné náboženské hnutí, ovšem mnohé obyvatele pohled na rozdrásaná záda znepokojuje.

Ze současné éry je třeba jmenovat rychtáře karathského Viléma z Lomnice, kdož jest strýcem současného zemana Čeňka z Lomnice. Po smrti svého bratra, tedy Čeňkova otce, Jeronýma z Lomnice, za něhož působil jako správce všech statků, se Vilém nepohodl s Čeňkem a posléze odešel do Karathy hledat štěstí v královské službě. Vzhledem ke své zkušenosti získal úřad rychtáře a soudce a nyní svědomitě plní své povinnosti.


Sedembradé

Vlajka / erb či znamení: Tmavá zbroj na oranžovém poli

Sídlo: Semlin

Prapůvodní zemanský rod, pocházející již z doby první nobilitace. Do karathských mocenských her příliš nezasahoval, pouze čas od času je zmiňován v dobových relacích. Například Rufus Sedembrad, mladší bratr zemana Pugilla, byl upálen inkvizicí jako odhalený uctívač démonů. Ještě většího věhlasu dobyl Krugillo, známý jako 'Krvavý Sedembrad', který proslul nelítostným pronásledováním gnómů a množstvím pogromů cílených na ně, při nichž se jeho ozbrojenci přímo ze zemanova rozkazu neštítili žádných ukrutností a zvěrstev.

Krom slavného pognómu kronikáři nálézají o tomto rodu pouze občasné zmínky, z nichž takřka žádné nepůsobí lichotivě.


Kruchtové

Vlajka / erb či znamení: Pestrobarevný kohout na fialovém poli

Sídlo: Kruchtov

Prastarý zemanský rod Kruchtů se do análů historie nijak významně nezapsal žádným svým představitelem. Jediná doba kdy vystoupil do světel zájmu, bylo období po smrti Gajala Lhostejného, kdy byl novým lordem prohlášen Haban Krucht (příslušnost byla odvozena od jeho matky Aponie, která údajně byla potomkem kohosi z rodu Kruchtů, příbuzenství je však nejasné. Je celkem zvláštní, že kroniky svorně řadí lorda Habana do rodu Kruchtů, ačkoli téměř prokazatelně byl synem lorda Gajala a tudíž náleží do rodokmenu Požehnaných králů).
Po několika letech vlády však Haban Krucht zemřel na neznámou chorobu, způsobenou nejspíše špatným vzduchem po jeho cestě do Gardalských močálů, a s jeho smrtí se vytratil zájem i o tento starobylý, vážený rod.


Wladon-Gürttenheimové

Vlajka / erb či znamení: Červený bod na černém poli

Sídlo: tzv. Strašidelný či Tajemný zámek, údajně poblíž Gruberiku

Bezesporu nejpodivnější z rodů karathské šlechty. O minulosti rodu nemáme žádné záznamy, avšak již první v kronikách známý představitel, Matthias Wladon-Gürttenheim, nazýval svůj rod 'starobylým'.
Roku 760 karathského letopočtu dorazily do hlavního města zprávy o tom, že přeživší z armády Temných z Mlžných ostrovů se usídlili kdesi v lesích na severu a z této své základny obtěžují obyvatelstvo říše. Vojenské výpravy vyslané aby je našly zmizely beze stopy v neprobádaných a divokých lesích. Bartolus Taberna, spravující záležitosti zemské, posléze vysílá na sever právě zcela neznámého šlechtice Matthiase Wladon-Gürttenheima. Ten odjíždí úplně sám, bez vojenského doprovodu i byť jediného sluhy a dlouho není o ničem slyšet; nájezdy však ustaly. Po letech se konečně průzkumníci dostanou do místa, dnes nazývaného Gruberik; tu zjistí, že šlechtic panuje v osadě pevnou rukou a přeživší obyvatelé (většina ostatních je naražena na kůly v lesích) se jej velmi obávají a staví pro něj honosné sídlo.

Gruberik je tedy lénem rodu Wladon-Gürttenheim, nejzáhadnějšího na celé šlechtické scéně. Nikdy se neúčastnil žádných válek ani intrik a zůstal vždy stranou všeho dění díky své odlehlosti. Ostatně, povídá se, že do Tajemného zámku dojede jen takový posel, u kterého si sám pán zámku přeje, aby dojel. Gruberik je opředen spoustou strašidelných historek či podivných povídaček, které na první pohled nedávají žádný smysl.
Skutečností je, že dnes není známo ani jméno současného pána Wladon-Gürttenheim, ani skutečnost, zda rod dosud existuje - každopádně však vydává rozkazy poddaným v Gruberiku a přijímá od nich daně, avšak léta nebyl nikdo z rodu spatřen cizincem. Čas od času rod požádá některý jiný šlechtický rod o nevěstu pro své dědice, nebo sám nabídne svou dceru, zdá se tedy, že je o dění v říši podrobně informován. Děje se tak obvykle v případech, kdy se s tím pojí nějaká zvláštnost, jako v případu Vincenzie Sedembradi, považované za nepříčetnou.

Každopádně, rod Wladon-Gürttenheim dále dráždí obrazotvornost umělců a kronikářů.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mezi další důležité osobnosti Karathského království samozřejmě patří představení chrámů, osad, i drobní šlechtici, rytíři, měšťané, učenci, cestovatelé...doufáme, že se naskytne příležitost a podaří se nám sesbírat dostatek podkladů pro to, abychom mohli vyjmenovat i je. Bude to ale těžký úkol, neboť společenský život, takzvaná politika, jest záležitost záludná a proměnná.

Jan Ocimbur, písař města Karathy, jakož i místopísaři a pronotáři karathští
Doplnil Ignát Fafejta, písař královského města Karathy

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 15:29 23. Nov 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Reálie světa > Národy Povrchu

Půldraci neboli drakoniani:

Existuje mnoho legend o původu půldraků, které se tradují v různých koutech světa po celá pokolení. Někteří říkají, že se draci v dávných dobách sbližovali se smrtelníky či naopak s elfy, jejichž dlouhověkost a moudrost byla bájným tvorům blízká. Jiné příběhy vyprávějí o požehnání draka, který vdechl své kouzlo těm bojovníkům, již se namísto tasení meče poklonili a nabídli mu své služby, či jej zachránili před smrtí. Tento dar pak proudil v žilách potomků a u zvláštně nadaných jedinců se projevil i navenek. Mnohdy však na toto požehnání čekal rod celé desítky generací, jindy třebas pokrevní linie vymřela. V dnešních dobách bývají často zprávy o dračích rodech zapomenuty a může se tak stát, že se i u jedince, který dosud netušil o poselství svých předků, během dospívání projeví spřízněnost s draky. Naopak dvěma půldrakům se může narodit i vzhledově neovlivněné dítě. Stejně jako úctu však mohou dračí znaky přinést jejich nositeli smůlu, nepochopení prostého lidu či obavy okolí, podobně jako vše cizí a neznámé. Předsudky a touha dozvědět se více o svém původu, když ani nejstarší dědové rodiny netuší nic o dřívějších půldracích, pak ženou drakoniany do světa hledat odpovědi o tom, kým vlastně jsou. Snad každý drakonian cítí nezměrnou touhu vidět alespoň jednou za život svého monstrózního prapředka a často pro tuto možnost mnoho obětuje. Půldraci jsou v běžné lidské společnosti bráni často za exoty nebo méně důvěryhodné osoby. Není ale vyloučeno, aby si svými činy postavení a důvěru obyvatel vydobyli. V Podtemnu jsou půldraci pronásledováni a často končí na obětních oltářích temných bohů.
Povolání jsou pro různé půldraky typická především podle jejich vlastností. Nejsou pro ně typická povolání, která mají blízko k extrémním přesvědčením, jako jsou paladin, heretik, exorcista a šampion. Mnichové se vyskytují obvykle pouze mezi modrými drakoniany.

Vzhled:
V Redaan-Teru se vyskytuje hned několik druhů půldraků. Někteří jsou k vidění častěji, jiní méně, avšak nejsnáze je lze rozeznat podle barvy ocasu a křídel. Většina půldraků pochází z lidských rodin, lze je však nalézt i mezi elfy. Většinou měří 5 až 6 stop a váží něco mezi 125 a 200 librami, přičemž muži bývají obvykle mohutnější než ženy. Ve věku dospívání jim narůstá ocas pokrytý šupinami, který lze v dospělosti jen obtížně skrývat, a kůže se jim zatvrdí, někdy jen ve tvaru drobných šupinek, jindy při silnějším působení odkazu předků vypadá kůže drakoniana skoro jako hadí. Později během života jim začne na zádech vyrůstat pár křídel, tento proces však může trvat různě dlouho podle síly dračí krve a podle síly jedince. Půldraci se dožívají vyššího věku než lidé, často se hovoří o 200 či více letech.

Jména:
Jména půldraků záleží na jejich rodině, která mnohdy ani nemusí tušit, že mají v žilách dračí krev, natož že se u jejich potomka projeví. Proto je mnoho drakonianů pojmenováno poměrně běžnými lidskými jmény, která odpovídají oblasti, kde se narodili. V některých rodech se však povědomí o dědictví předků zachovalo a sic jména dávají dítěti ve svém běžném jazyce, význam jmen často obsahuje odkazy na dračí oheň, na dlouhověkost, požehnání či křídla.

Osídlení:
Co se osídlení týče, půldraci obvykle vyrůstají v příbytcích svých rodin, než se u nich začnou projevovat znaky dračí krve. Část z nich je schopna prožít svůj život na jednom místě, většina se však v dospívání vydává na cesty, ať už samotářsky jako poutníci nebo vyhledávajíc společnost cizinců. Sami půldraci jsou často toulavé duše a pokud se nezačlení do lidské či elfí společnosti, žádná vlastní osídlení nezakládají (navíc je jich na to zoufale málo, aby to vůbec šlo).

Subrasy:

Bílí půldraci

Původ:
Krátce před válkou prastarých je v kronikách Redaan-Teru zaznamenáno zjevení bílého draka v Krynských horách. Jak se krátce poté zjišťuje od prchajících gnómů, tak tento drak napadl legendární gnómské sídlo Imraxilium, které bylo dle pověstí chráněno mocnou iluzí, kterou však dračí zrak prohlédl, neboť zrak draka nelze ošálit pouhým klamem. Tento drak pak na město zaútočil, začal jej pustošit a shromažďovat tamější magické i nemagické poklady. Podle všeho se jej mnoho dobrodruhů z těch časů pokoušelo zastavit a uzmout poklady gnómského města, ale není známo, že by některý uspěl. Nicméně se v Krynských horách od té doby objevují jedinci, kteří prokazují příbuznost k tomuto draku, takže se můžeme domnívat, že drak neplenil jen Imraxilium, ale nejspíše se vydával i do okolí, ačkoliv možná ve skryté přijatelnější podobě.

Vzhled bílých půldraků:
Během života získávají bílá křídla a ocas, mají většinou světlé vlasy a zpravidla světlejší kůži než ostatní půldraci. Barva očí je různá, častěji se vyskytují světlejší odstíny, kůži mají na dotek chladnější, než ostatní lidé a půldraci. Obecně mívají bílí drakoniani větší svalovou hmotu.

Charakter:
Je známo, že bílí drakoniani jsou agresivní povahy, nebývají příliš klidní a často vyhledávají spory. Je otázkou, zda je toto čistě dědictvím po jejich prapředku, anebo i původem, který patří k horalům z Krynu a Forchenhaimu (či spíše dřívějším barbarským obyvatel místa, kde dnes Forchenhaim leží), většina se však přiklání k vlivu dračí krve. Nicméně je známo, že bílí drakoniani vynikají při práci s kovy a často se mezi nimi najdou velice schopní kováři a plátneři, jejichž výrobky patří mezi ty nejlepší.

Přesvědčení:
Bílí drakoniani bývají často i vnitřně chladní a mnohdy odtažití. Jejich strohost a odměřenost se pak snadno přelije v náhlý nával zlosti, během něhož hůř ovládají svůj hněv. Zpravidla se tedy u mladších bílých drakonianů dá hovořit o neutrálním přesvědčení se sklony ke zlu a chaosu, s přibývajícím věkem však jejich agresivita mírně opadá a pokud má daný jedinec sklony ke zlu, mění se jeho povaha v mnohem promyšlenější chladnokrevnost.

Náboženství:
U bílých půldraků je ohledně víry rozhodující jejich přesvědčení. Nejčastěji zůstávají bezvěrci, nebo se uchylují k neutrálním bohům. Pokud vyrůstali v Krynských horách poblíž Forchenhaimu nebo Khar-Durnu, mohou bílí drakoniani z lidských rodů uctívat dokonce i Norda jakožto boha řemeslníků a bojovníků.

Povolání:
Typicky se bílí drakoniani živí hodně manuální prací, kde zaměstnají své svaly a vytrvalost víc než mysl, tudíž jsou skvělými bojovníky a barbary, ať už řadovými válečníky či se díky své zarputilosti a odhodlání dostanou až na post velitelů některé družiny. Bílý půldrak, který se dostane do vedoucí pozice, si své místo vydobyl respektem plynoucím z jeho úspěchů. Nechává za sebe promlouvat své činy a na své podřízené bývá náročný, kázeň si sjednává i zbraní. Jen málokdy by se bílý půldrak rozhodl zasvětit svůj život studiu magických svitků či pečlivé drobné práci švadleny, neboť u těchto prací nelze uplatnit pravidlo, že co nejde silou, půjde ještě větší silou.

Vztahy s ostatními rasami:
Díky takřka přirozené aroganci a agresivitě si nerozumějí s prakticky žádným z drakonianů, ačkoliv mají zájmově blízko k černým drakonianům a vzácně k potulným zeleným.
Co se týče společnosti, tak se bílí drakoniani často objevují v ozbrojených složkách, anebo u výroby zbraní a zbrojí. Ideální je pro ně společnost, kde je důležitým faktorem síla a bojové schopnosti. Jsou to vesměs samotáři, jelikož jejich velká ega se vzájemně nesnesou.


    Z deníku Otmara, kupce karathského, toho času na obchodních cestách v Krynských horách
    Jaro roku 629 k.l., sedmnáctým dnem na cestě

    Nezapomenu toho dne, kdy plavili jsme se přes jezero na severu z Forchenhaimu na západní břeh. Že jímaly mě strachy o poníky na lodi, přitom kdybych býval tušil, co za nebezpečenství skrývá ta ledová voda! Však přepravili jsme se v dobrém na druhý břeh, já, Joska i poníci, ale když jsme z lodě vystoupili a ke krčmě vykročili, zaslechli jsme cosi prapodivného. Od severního cípu jezera, co ležel ještě pod sněhem a ledem od zimy, se ozvalo zapraskání. Ponejprv slabounce a pak znovu, jako když nakrojíš čepelí křupavou kůrku pecna chleba. Poprašek sněhu se na tom místě zvedl a rozvířil dokola. Vzdušný víry, říkal Joska, to bývá na rovný ploše často, jenže ouha! V tu ránu poníci začali jančit jako diví, víc než kdyby stádo vlků na ně se hnalo! V uších mi zapraštěl hrom z čista jasna, když se led prolomil. Nad jezero se vznesl bílý oblak a ozval se ukrutný křik. Ne lidský, ne zvířecí, ale křik sněhové bouře. Z chřtánu ledu vzlétl drak! Já jaktěživ pravého draka neviděl, ale toto vím jistě: byl to on. Celý byl bělostný a jako z ledu vytesaný, rozmáchl se křídly a z těch spadaly kry do studené vody. Já stál jsem tam němý na místě přikován, to přiznávám, protože taková krása a hrůza naráz mě ještě nejímala. Odkud se vzal ten vznešený tvor? Snad zrodil se z ledu a čiré vody? Znovu zakřičel, až ohlušilo mě to zcela, a zamířil vzhůru, za mocného máchání křídel stoupal výš a výš, k horám. Říkali potom i trpaslíci, že zahlédli toho draka nad vršky skalisek v Krynských horách, a jinde říkali též, že viděli bělostného tvora s křídly, ale kdož jim může věřit? Jen já vím jistojistě, co na vlastní oči spatřil jsem, a to mi nikdo nevezme. Od toho dne jsem na jedno ucho trochu a na druhé zcela hluchý, ale kdo může říct, že viděl líhnutí draka z ledu, ha?



Modří půldraci

Původ:
Modří drakoniani pocházejí tradičně z oblasti Targothu a Athelu, jejich domovina za poslední staletí se údajně nachází právě ve vodách Moře úsvitu. Zde podle mnohých pověstí žije v mořských hlubinách prastarý modrý drak, který se dle různých legend a zkazek zjevuje některých mořeplavcům, případně se v lidské podobě objevuje na pobřeží. Jeho původ není přesně známý, ale dle některých učenců jde možná o samotného Thala, který v této oblasti není příliš uctíván jako bůh, ale často dostává různorodé symbolické podoby. Většina popisů tohoto tvora pochází od námořníků, z jejichž vyprávění pak vzniklo mnoho písní, ať už vznešených básní či pijáckých popěvků, které oslavují tvora hlubin.
Z oblasti bývalé Athelské říše a samozřejmě Targothu se pak díky obchodním stykům rozšířila krev modrého draka do velkých vzdáleností, často až na nepříliš očekávaná místa.

Vzhled modrých půldraků:
Během života získávají modrá křídla a ocas, mívají vlasy běžných lidských barev a nejčastěji jasně blankytně modré oči.

Charakter:
Modří drakoniani jsou klidné povahy, bývají velice rozumní a přemýšliví. Často se připojují k různým filozofickým školám, někdy i k náboženským kultům, kde rozvíjejí různorodé myšlenky. Je u nich znám velký obdiv k umění. Co se přírody týče, tak u nich zůstalo jejich rodové svázání k vodě, a tak se drží především přímořských oblastí. Těžko potkat modrého drakoniana, který by žil celý život ve vnitrozemí bez kontaktu s mořem.

Přesvědčení:
Modří půldraci bývají veskrze velmi neutrálními tvory, kteří nevyhledávají konflikty a řešení problémů se dobírají pomocí rozumu, ne pěstí. Jejich moudrost jim dovoluje se povznést nad mnohé malicherné spory, neboť takové rychle odeznívají, a soustředí se především na rovnováhu světa. Málokterý modrý drakonian podlehne svodům zla či zkázy.

Náboženství:
Nejsilněji zastoupeným kultem mezi modrými drakoniany je uctívání boha Thala jakožto Pána moří a Stvořitele. Zpravidla ho uctívají lidověji, jak bývá v oblasti bývalé Athelské říše zvykem, a namísto chrámů a církví vytvářejí spíš menší společenstva, pomníky a poutní místa na pobřeží či na menších ostrůvcích poblíž pevniny.

Povolání:
Díky své myslitelské rozvážné povaze vyhledávají modří drakoniani mnohdy život v poklidu a v souladu s živou přírodou. Někteří z nich se vydávají na dráhu potulných mnichů, jiní se stávají kronikáři, rádci, ale klidně i rybáři. Nade vše ctí rovnováhu, proto jsou u nich povolání založená na zákeřnosti či ničení nemyslitelná.

Vztahy s ostatními rasami:
Spolu s rudými drakoniany jde o velmi společenský druh draků, ačkoliv oproti rudým, kteří vyhledávají spíše nenáročnou příjemnou zábavu, dávají modří přednost intelektuálnějším výzvám a vznešenějším zábavám. Nejvíce si pak rozumí se zelenými drakoniany, se kterými jsou schopni vést dlouhé filozofické debaty o světě, ačkoliv necítí takovou potřebu vydávat se do divočiny a žít až tolik samotářským životem.
V rámci společnosti nemají problém se začlenit, avšak mohou se dostat do problému díky zájmu o různorodé filozofie, které se nemusí některým autoritám zcela zamlouvat (např. různé novátorské náhledy na svět vs. vlivy církve v dané lokalitě).


Černí půldraci

Původ:
Černí drakoniani odvozují svůj původ od tajemného černého draka, který žije hluboko v Gardalských močálech, kde se podle všeho usadil někdy v průběhu či po válce prastarých a stal se podle některých dokladů ztělesněným bohem ještěřanů z močálů, kteří přišli o své démonické vůdce z války prastarých. Od ještěřanů a později od půlorků se pak složitou cestou dostala krev i k lidem v lovištích a k divokým elfům, kteří se často z Prahvozdu dostávají do blízkosti močálů.

Vzhled černých půldraků:
Během života získávají černá křídla a ocas, mají tmavě hnědé nebo černé vlasy a většinou i oči. Jejich pohyby bývají ladnější než u ostatních půldraků a jsou také ohebnější, často mají útlou postavu.

Charakter:
Černí drakoniani mají v krvi mnoho potulování, zájem jen o vlastní přežití a značnou sebestřednost. Toto z nich činí dosti arogantní tvory, kterým příliš nezáleží na jejich okolí. Jejich zájmy se často týkají drahých kamenů či kovů, kterými se rádi obklopují, a nebo s nimi pracují. Jinak často preferují spíše samotářský způsob života, nebo alespoň takový způsob života, při kterém se nemusí trápit nějakými dlouhodobými závazky.

Přesvědčení:
Černí drakoniani mají svým smýšlením poměrně blízko k bílým půldrakům, neboť v sobě mají silně zakořeněný smysl pro vlastní přežití, přesto se však mírně liší. Bývají méně strozí a o něco otevřenější vůči společnosti, možná i proto, že z dalších osob jde vždy něco výhodného "vytěžit". Není jim cizí dosahovat svých cílů lstí či mazaným podvodem, proto se jejich přesvědčení pohybuje většinou mezi neutrálním a zmateně zlým.

Náboženství:
Vztah černých půldraků k víře bývá obvykle dost vlažný a pokud nebyli v mládí silně vedeni k uctívání určitého božstva, je pro ně jakékoli náboženství složité a obtížně uchopitelné. Pokud by přeci jen měli uznávat nějakého boha, vybírali by z neutrálních bohů, například Azhara, v případě elfích předků by mohli ctít Lothiana, či v oblasti močálů i bestii Gordula.

Povolání:
Pro tyto tvory jsou typická povolání, u nichž plně využijí svou obratnost a mrštnost. Mnoho černých půldraků se stává protřelými zloději a tuláky, častí jsou také žoldnéři a bojovníci, někdy i hraničáři. Zřídka vydrží žít poklidným disciplinovaným životem a jejich trpělivost k sáhodlouhému studiu svitků nebo k modlitbám je prakticky nulová.

Vztahy s ostatními rasami:
Rozumí si snad nejlépe se zelenými drakoniany, někdy i s bílými, ale jde o celkem arogantní tvory, takže jde spíše o jistou toleranci za účelem zabavení se. Svým způsobem mají blízko k rudým drakům, kteří jsou dosti volnomyšlenkářští a rádi žijí nespoutaně, podobně jako se černí neradi nějak pevně vážou.
Co se společnosti týče, tak často pocházejí z dosti primitivních kmenů (divocí elfové, potomci půlorků). Jejich povaha jim nedovoluje se nějak snadno začlenit, často jim vyhovuje spíše nízká společnost potulných dobrodruhů či pochybných lehkých děv a dalších odpadlíků společnosti.


// reálie červených a zelených půldraků budou brzy doplněny, poté budou přidány společně na web Thalie
// autoři textů: Nalkanar a Amber


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 19:17 23. Nov 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Doplnění Karathských rodů:

Hildeburgové

Vlajka / erb či znamení: Modrá orlice na stříbrném podkladu. Tento erb nese patriarcha rodu, ostatní mužští členové pak mají erby doplněné o břevno pokosem, které je umístěno za orlicí a nese různé barvy.

Sídlo: Karatha, Niort, Hildeburg (+ tvrz Hildeburg)

Rod Hildeburgů pochází z Niortu, jednoho z měst Tyriánské ligy. Město má několikasetletou vojenskou tradici a je vyhlášeno vývozem výtečně zpracovaných zbraní a zbrojí. Krom toho má také jednu z nejpočetnějších armád Tyrinské ligy. Vojsko Niortu se skládá z ostřílených vojenských veteránů a každý, kdo chce do něj vstoupit, musí prokázat své bojové schopnosti a statečnost pod velením ostřílených výcvikových poručíků. Jedním z těchto poručíků byl i Josef Hildeburg I. Nebyl urozeného původu. Byl jedním z takzvaných „nalezenců“. Jednalo se o děti z ulice, které byly naverbovány do armády a staly se její doživotní součástí. Patřily mezi elitu vojska a neznaly nic než boj a víru v Bílou dvojici.
Ve jménu obraného vojenského paktu s Karathou byl Josef Hildeburg vyslán listopadu roku 1079 k. l. do království, aby pomohl ve střetu s vojsky Har-Ganethu. Společně se svými družiníky a několika dalšími skupinami vyslanými z Jižní Tyri se probili k Rytířům Úsvitu a Karaťanům a pomohli jim v obraně královského paláce.
Řád Rytířů Úsvitu byl v troskách, a proto nabízí zbožnému Hildeburgovi a několika dalším poručíkům a jejich svěřencům vstup mezi rytíře. Společně s nabídkou dědičných titulů. Stanovy Niortského vojska však zakazují „nalezencům“ opustit jeho řady. Hildeburg se tedy vrací zpět do Jižní Tyri, kde setrvává v pozici poručíka.
Se svoji ženou zplodí dva syny. Staršího Josefa a mladšího Henrika. Ti k Niortu nejsou povinováni a tak cestují do Karathy, aby přijali titul svého otce. Společně s titulem přijímají i erb modré orlice na stříbrném pozadí.
Josef Hildeburg II. pak vstupuje do řádu Rytířů Úsvitu zatím co jeho bratr Henrik Hildeburg se přidá k bojové šlechtě království a se svoji družinou se účastní veškerých tažení. Z jeho krve pak pochází i další členové rodu Hildeburgů.
Josef Hildeburg III. pokračuje ve šlépějích svého otce a stává se bojovou šlechtou. Jeho synové byli Henrik Hildeburg II., Josef Hildeburg IV. a Anton Hildeburg.
Josef VI. vstoupil do řádu Rytířů Úsvitu, Henrik II. odcestoval do Tyri, kde se ujal rodinného dědictví a zůstal tam, a Anton Hildeburg se vzdal titulu a přidal se k hraničářům chránícím Dorenský hvozd.
Henrik II. žijící v Niortu pak zplodil dvě dcery, které zůstaly v Tyri, a dva syny: Bruna Hildeburga a Josefa Hildeburga V.
Oba synové se vrátili do Karathy a přijali tituly. Bruno byl však zavražděn nenechavými bandity a nechal po sobě syna Kerse. Ten se společně se svým strýcem Josefem Hildeburgem V., jenž se také přidal ke karathské bojové šlechtě, zúčastnil Svaté výpravy do podtemna vedené Sirem Bernardem Udatným.
Při ústupu výpravy pak společně se svými šermíři a synovcem zůstává v přední linii a jistí ústup zbylých jednotek. Nakonec se ztratí v tunelech podtemna. Posléze je nalezen trpaslíky ve zbídačeném stavu, bez levé ruky. Jeho synovec a většina jeho rytířů padla v boji s drowy.
Následně se účastní jako jeden z polních velitelů Karathských sil dobývání Bhardrillu a za své činy je povýšen do zemanského stavu. Je mu přiděleno léno, na kterém přislíbí zbudovat městečko Hildeburg, jež se stalo soběstačným táborem pro pravidelné karathské vojsko a rodiny vojáků.
Josef Hildeburg V. je mezi obyvateli království znám svým lidovým a přátelským přístupem. Zná a přátelí se se spoustou obyčejných lidí. Muže do své družiny verbuje zásadně osobně. Také proto má mezi vojáky úctu a respekt a nejmladší z nich jej berou jako svého otce. Ti co jej viděli v bitvě vědí, že se nebojí jít tvrdošíjně za svým nehledě na následky. Jeho muži jej vždy bez námitek následují, i přes zjevnou beznaděj jejich snažení. Když se rozhodl krýt ústup svaté výpravy na povrch, zvolal prý ke svým mužům: „Nečiním ničehož beze smyslu, proto se neptejte proč a následujte mne!“ a následně se vrhl proti drowím nepřátelům. Je silným věřícím a bývá k zastižení právě v chrámu Bílé dvojice nebo v kapli tvrze Hildeburg. Obyčejní lidé věří, že má snad nějakou úmluvu s nebesy a ta jej chrání před smrtí a dopřávají mu štěstí plnými doušky.

//sepsal Galli

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 20:30 02. Dec 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Reálie světa > Národy Povrchu

Okřídlení elfové:

Uspořádání a základní informace:
Okřídlení elfové žijí v nejzazších místech Prahvozdu na severu od Alwarielu, kolem soutoku pramenů, jež tvoří Měsíční řeku. Žijí v rodových společenstvích na kmenové úrovni. Ve většině tamních kmenů převládá matrilinéární systém, ale najdou se i výjimky.
Hlavní kmenový svaz se skládá z pěti kmenů, z nichž tři jsou strážci pramenů, další dva jsou pak strážci měsíční řeky. Krom těchto pěti však existují desítky menších kmenů a každý má ve společenství nějakou svoji úlohu, od distribuce potravy až po obranu území před nepřáteli. Kmeny se spolu pravidelně sdružují na slavnostech nebo při náboženských obřadech, drží se však stranou od ostatních elfích ras a snesou se hlavně s divokými elfy.
Pokud se na jejich území dostane například lidský dobrodruh či orčí nájezdník, pravděpodobně je to jeho poslední výprava, protože okřídlení elfové nesnášejí cizáky a bez výčitek svědomí je zabíjejí. Ještě větší odpor však mají k drowům, které některé z menších kmenů cíleně loví a likvidují. Jejich hlavy pak bývají nabodané na vysokých větvích po celém lese pro výstrahu ostatním drowům.
Společenství okřídlených elfů je založeno na velmi silné tradici. O věcech v jednotlivých kmenech rozhoduje kmenová rada složená z nejstarších členů kmene společně s Matriarchou nebo Patriarchou. Pokud se jedná o záležitost mezikmenovou, pak se vše projednává na kmenovém sněmu.
Elfové v jednotlivých kmenech jsou si rovni. Výjimku tvoří matriarchy a patriarchové. Ti jsou vnímáni jako vtělení ducha Měsíční řeky a jako pojítka mezi životem na zemi a transcendentnem. Bývají oslovování Mána Atar (požehnaný otec) nebo Mána Amil (požehnaná matka). Pokud by se stalo, že by Mána zemřel/a, vyvolí si řeka následníka tak, že jej při koupeli označí měsíčním znamením: rankou bez krve změnivší se během nejbližšího úplňku ve stříbřitou jizvu. Tato jizva se může vyskytnout na pravém či levém zápěstí vyvoleného. Koupel probíhá v Corda yanta, chrámu soutoku, kam dětští kandidáti z kmene přicházejí, absolvují koupel a následně vyčkají do nejbližšího úplňku. Dítě poznačené symbolem následnictví pak zůstává v chrámu a je vychováváno ke všem úkonům patriarchů a matriarch. Teprve po dosažení dospělosti se vracejí ke kmeni a ujímá se jeho vedení. Do té doby kmen řídí kmenová rada.
Okřídlení elfové mezi sebou mluví směsicí elfštiny a hrdelních zvuků. Ty však zní lehce a elegantně. Ten, kdo měl možnost zaslechnout jejich řeč, popsal ji jako nádherný zpěv.
Většina okřídlených elfů nikam necestuje a nemá ani tendence vzdalovat se od kmenového svazu. Pokud se tedy některý z nich vyskytuje mimo své kmeny, byl s největší pravděpodobností vyhoštěn za nějaký zločin proti kmenu, stihla ho nějaké strašlivá životní tragédie, jež jej donutila k odchodu do ústraní, nebo plní nějaký nadmíru důležitý úkol. Poslední možnou variantou jsou pak takzvaní Osteca-lelya. Něco jako kronikáři na cestách. Jedná se o velice vzdělané okřídlené elfy, kteří v některých případech zvládají i další jazyk krom elfštiny a obecné řeči. Jejich úkolem je putovat světem a zapisovat všechny události podstatné pro život v Redaan-Teru. Vždy jednou za padesát let se pak vrátí ke svému kmeni a předají mu všechny své zápisky. Poté znova vyrážejí na cesty. Bývají také velmi zdatní v boji a pro uchránění svých spisů jsou ochotni udělat vše, i položit život.

Náboženství:
Okřídlění elfové uctívají ducha měsíční řeky a samozřejmě Lothiana. Jiné náboženství mezi nimi nejen že nenajdete, ale co víc, bylo by odsouzeno jako nepřípustné.

Vzhled:
Okřídlení elfové se vzhledem liší kmen od kmene. Některé znaky však mají podobné. Jedná se převážně tedy o křídla. Ta jsou pokryta jemným lesklým peřím a jejich rozpětí může hravě být větší než tři metry. Vlasy mívají dlouhé, spletené do copánků, v nichž mají často vpletená pírka z křídel svých partnerů. Dávají tím najevo, že jsou zamilovaní a nejsou k mání. Oděni chodí v jednoduchých šatech, často co nejvíce účelových vzhledem k tomu, jakou činnost zrovna vykonávají.

Hlavní kmeny:

Strážci pramenů
Ringa quendi (chladní elfové):
Okřídlění elfové žijící v nejsevernější části Prahvozdu na úpatí hor. Strážci pramene Formen-ehtelë. Jedná se o jediný kmen, který nežije výhradně v korunách stromů. Některá obydlí mají totiž vytesána do příkrých horských stěn, kde jsou v naprostém bezpečí před jakýmkoli vetřelcem. Záda tohoto kmene zdobí obsidiánově černá havraní křídla lesknoucí se krásně v měsíčním svitu. Příslušníci tohoto kmene nejsou příliš dobří letci a jen pár z nich dokáže překonat vlastní silou delší vzdálenosti. Plachtění jim však jde výtečně. Vlastně v něm jsou hotovými mistry.
Členové tohoto kmene jsou také jedněmi z nejlepších lukostřelců v kmenovém svazu, což je dáno tím, že jejich kmen a menší kmeny kolem nich se dostávají do nejkrvavějších střetů s drowy. Kmen Ringa quendi a jemu příbuzní jsou hlavní bojovou silou kmenového svazu. Jejich úkolem je strážení průchodů z podtemna ústících v horách a systematická likvidace veškerých drowích sil vyslaných na povrch. Pokud by však bylo potřeba, mohou udeřit i kdekoli jinde na území kmenového svazu, neboť jejich hlídky se pohybují všude, kde je třeba, a chrání také lovce a zemědělce, zajišťující potravu pro kmeny.
Ringa quendi jsou hodně plaší, což je dáno jejich tvrdým bojovým výcvikem. Proto to bývají často oni, kdo zlikviduje zatoulaného dobrodruha na jejich území.


Hína palúrë (děti země/děti z lůna země):
Tito okřídlení elfové stráží východní pramen měsíční řeky: Ilsa nasta (stříbrný hrot). Jejich záda zdobí modrostříbrná křídla zářící ve světle měsíce jako by snad byla stvořena z jeho svitu. Tento kmen žije na nejnížinatějším a nejteplejším území okřídlených elfů. Není to však dáno ani tak podnebím jako tím, že pramen, který stráží, vyvěrá z hlubin země a jeho voda je vařící ještě ve chvíli kdy tryská jako gejzír na povrch. Tím pádem je prohřátá i země a vzduch v oblasti, kde Hína palúrë žijí. Tento kmen se zabývá převážně zemědělstvím, ale ne takovým, jaké znají lidé. Pěstují hlavně ovocné stromy, byliny a obilniny. V menší míře pak zeleninu. Jejich políčka jsou však doslova umístěna mezi stromy, zvláště pokud se jedná o bylinkové a zeleninové záhony. Ve větší míře pěstují jen obilniny na místech, kde byly pastviny, aby nemuseli mýtit les. Snaží se žít v souladu s přírodou a v souladu s ní také pěstují značnou část potravy pro celý kmenový svaz. Území jejich kmene je největší a menší kmeny v tomto území začleněné se pak specializují na pěstování či zpracování určitých plodin. Jsou také proslulí výrobou nápoje z mízy stromů takzvaného Suxë taurë (nápoje lesa). Ten je po vodě z Měsíční řeky hlavním nápojem okřídlených elfů. Nejsou příliš bojovní ani komunikativní. Na jejich území se pohybuje nejvíce hlídek kmene Ringa quendi, protože potraviny, které produkují, jsou pro okřídlené elfy nesmírně důležité.

Anga quárë (železné pěsti):
Okřídlení elfové z tohoto kmene střeží západní pramen měsíční řeky nesoucí název Sercë ehtelë, tedy krvavý pramen. Nazývá se tak pro to, že voda, jež ze skal na západě vyvěrá, má rudý nádech. Stejně tak křídla těchto okřídlených elfů jsou zbarvena do červena až rezava. Je to způsobeno tím, že v této části hor se nachází obrovské ložisko železné rudy. To také barví vodu vyvěrající z pramene a zřejmě má za následek i barvu křídel elfů zde žijících. Krom zrzavých křídel také jejich oči a vlasy barvou vždy odpovídají křídlům. Jsou menší postavy než elfové z ostatních kmenů a také jsou fyzicky zdatnější. Nedokážou však létat či plachtit, protože jsou příliš těžcí. Pro celý kmenový svaz zpracovávají železo a vyrábí z něj hroty pro oštěpy a luky, občas i nějaké části výzbroje. Tento kmen je nejvíce otevřený cizincům a někteří příslušníci kmene putují často do Alwarielu i dál, aby získali dovednosti a zlepšili své schopnosti ve zpracovávání železa.


Strážci řeky
Sindë villë-fanyárë:
Tento kmen žije blízko hor na severovýchodě mezi kmeny Ringa quendi a Hína palúrë. Jejich křídla nesou šedavou barvu a oči mají vždy ocelově šedé s lehkým nádechem do zlatava. Sindë villë-fanyárë mají na starost výměnný obchod mezi jednotlivými kmeny, nebo spíše distribuci výrobků. Dopravují všem kmenům jak jídlo, tak zbraně a občas také zprávy, jsou totiž schopnými posly. Mezi okřídlenými elfy jsou proslulí svoji rychlostí jak v letu, tak v běhu. Patří také k nejbystřejším kmenům a neustále prahnou po vědění. Krom své hlavní funkce tedy také spravují takzvané Ringë-nolwë; obrovskou síň plnou spisů a svazků, které byly shromážděny elfy Osteca-lelya. Cestujícími kronikáři, již většinou pocházejí právě z tohoto kmene. Učenci ze síně vědění cestují mezi kmeny a neustále shánějí nové Osteca-lelya, aby doplnili další informace, po kterých prahnou. Ringë-nolwë je jednou z mála staveb, kterou kdy okřídlení elfové zbudovali, o to velkolepější a nádhernější však je. Druhou stavbou, kterou tento kmen zbudoval, je chrám soutoku nebo také chrám spojení: Corda yanta. Tento chrám je postaven kolem soutoků všech tří pramenů v místě, kde vzniká Měsíční řeka. V chrámu dochází ke kmenovým sněmům, k slavnostem, a také je toto místo využíváno ke všem náboženským obřadům.

Aina malta:
Je kmen žijící přímo u soutoku pramenů. Jeho příslušníci mají křídla zbarvená dozlatova. Jejich oči mírně zlatavě září. Tento kmen je kněžským rodem, je nejméně početný a jeho úkolem je pořádání náboženských obřadů k uctění ducha měsíční řeky a Lothiana. Zároveň působí jako soudní dvůr, pokud dojde k nějaké křivdě mezi okřídlenými elfy. Pokud má někdo pravomoc nadobro vyhostit okřídleného elfa z území kmenového svazu, pak jsou to právě oni. Mimo sněmy a obřady jsou od ostatních kmenů takřka izolovány a jejich životy jsou protkány motlitbami a uctíváním. Pokud je třeba diplomacie mezi kmenovými svazy a jinými útvary jako je například Alwariel, je to také právě jejich starost a zodpovědnost. K rituálům a kněžským obřadům jsou vedeni všichni členové kmene. Odmalička jsou vychováváni pro službu v chrámu a kolem něj. Krom toho také Aina malta vychovávají patriarchy a matriarchy pro všechny kmeny poté, co si je řeka vyvolí.


Další kmeny:

Fánë findessë (ti s bílými vlasy):
Mezi ostatními kmeny nese ten jejich pojmenování Fánë findessë (ti s bílími vlasy), neboť všichni příslušníci kmene mají bílé vlasy. Snad pozůstatek dávných dob? Či hříčka přírody? Odpověď na tuto otázku zůstává touto kmeni nezodpovězena. Možná skutečně něco bude na dávném příbuzenství s celestiály. Tento kmen je jednou z odnoží Ringa quendi. Bílými vlasy ovšem zvláštnosti kmene nekončí. Další velkou odlišností oproti ostatním kmenům je, že žádný elf z tohoto rodu nedokáže létat, nicméně jsou jako jejich mateřský kmen velmi zdatní v technikách plachtění. Dále se tento kmen vyznačuje šacením se výhradně do tmavě modré barvy zdobené zlatem.
Ačkoli se kmeny mezi sebou pravidelně sdružují, Fánë findessë často zůstávají stranou těchto sešlostí. Mimo jejich komunitu jsou totiž elfové z Fánë findessë velmi plaší. Proslulí jsou mezi ostatními jako velmi schopní lovci. Ostatně Fánë findessë pomáhají chránit celý kmenový svaz před nájezdy drowů, kteří se v oné oblasti občas objevují.
Jednou do roka pak nejlepší lovci kmene společně s těmi, kteří mají skládat zkoušku dospělosti, vyrazí do tunelů podtemna a loví zde zatoulané drowí hlídky. Vrcholem zkoušky dospělosti je pak právě zabití drowa, uřezaní jeho hlavy a potřísnění se jeho krví.
Ačkoli se tento rituál jeví barbarským, jsou elfové z Fánë findessë velmi kultivovanými tvory, kteří dokonale ovládají znalost přírody a přírodního léčitelství. Co se týče vztahu k drowům, necítí k nim elfové z Fánë findessë nenávist. Vnímají je jako lovnou zvěř.
Uvnitř kmene panuje velmi uvolněná nálada, členové kmene spolu často komunikují jen pomocí dotyků a výrazů ve tváři. V rámci kmene neexistuje žádný ostych ani stud, a kupříkladu vidět jiného člena kmene nahého není považováno za něco nevhodného či trapného. Ve vztahu s jinými kmeny však vládne jistá ostražitost, jen málokdy se elfové z Fánë findessë mísí s příslušníky kmene jiného a pokud ano, tak jen za podmínky, že jejich vyvolený opustí svůj kmen a přidá se k jejich.
V čele Fánë findessë stojí patriarcha, nemá však faktickou moc nad jeho ostatními příslušníky. Rozhoduje veskrze o společných zájmech a o využití společného majetku kmene. Dále taky plní funkci vrchního šamana či kněze. Vede kmenové rituály pro uctění přírody a rituály mající zajistit přízeň bohů při každoročním lovu. Krom střetů s drowy se Fánë findessë také často dostávají do střetu s lidskými dobrodruhy, jimž se podaří přežít cestu až do takto vzdálených končin. Jejich hlavy pak bývají nabodané na větvích stromů stejně jako hlavy drowů, které uloví….


// autor textu: Galli

// Případné dotazy ohledně okřídlených elfů piště právě Gallimu.

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 19:03 04. Dec 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Reálie světa > Národy Povrchu

Tieflingové

Původ:
Tieflingové se zrodili za dob Velké války. Jde o lidi, kteří v sobě mají dědictví démoní krve, avšak jen málokterý tiefling by mohl dohledat svůj původ k nějakému přesnějšímu mocnému démonovi. Část se jich zrodila z plenění démonických armád, jiní jsou potomci těch lidí, kteří podlehli mámení zla.

Vzhled:
Tieflingové se vzhledově mohou velice různit dle síly démonické krve. Ti nejvíce podobní lidem se podobají jižanům, neboť mívají o něco tmavší pleť, ti nejvíce "nelidští" pak mohou mít i kůži zbarvenou do ruda jako démoni a některým vyraší z pod vlasové pokrývky i malé růžky.
Vlasy mívají zrzavé nebo tmavé, neexistují případy světlovlasých tieflingů. Obdobně jejich oči mívají vždy tmavé odstíny, nikdy nejsou zelené či modré.
Samozřejmě nepřehlédnutelnou součástí vzhledu tieflingů bývá jejich démonický ocas a případně i démonická křídla, která nelze rozhodně přehlédnout.
Někteří mladí tieflingové, kteří v sobě mají jen málo démonské krve, mohou svůj původ velmi efektivně zakrývat. Většinou jim stačí nosit dlouhé a pevné nohavice, ve kterých se jejich tenký ocas dá snadno uschovat. Od běžného městského člověka pak bývají po několik let až desítek let k nerozeznání.
Křídla už ovšem tak snadno ukrývat nejde a v době jejich růstu většinou začínají být vidět i jiné pozůstatky démonských znaků (např.: narudlá kůže, rudnutí očí, růst růžků, atd.)

Chování:
Velká část tieflingů je minimálně značně sobecká a myslí na svůj prospěch, avšak ve většině připadů vyhledávají jisté potěšení ve škození druhým. V zásadě si jdou za svými cíli přes mrtvoly, nehledí na to, že by mohli nějak ranit či poškodit druhé. Někdy může být právě jejich cílem jen to poškozování druhých. Avšak vzácně je možné, že tiefling opustí tato zlá nutkání, nicméně tradičně se tak stává jedině pod dlouhodobým vlivem nějakého kladného, inteligentního a charismatického vzoru.
Z toho plyne závažná skutečnost týkající se žebříčku hodnot téměř všech příslušníků této rasy.

Tieflingové totiž krom sebe sama uznávají pouze schopné jedince, které mohou považovat za vyrovnané soupeře nebo výhodné spojence. Bytostmi, které v ničem obzvlášť nevynikají a jsou méně inteligentní, tieflingové téměř bez rozdílu pohrdají a považují je pouze za maso. Jejich trápení či zabíjení jim přináší jen krátkodobou potěchu a i v případě, že se tiefling vymanil z osidel své temné krve a obrátil se na cestu civilizovaného tvora, jistá míra nesnášenlivosti a pohrdání k slabším v něm zůstává.
Většina tieflingů uctívá především temné bohy - Helgarona, Xi'an, Gordula a někdy přímo samotného Astarotha či Zeira (obvykle jeho kult "Živých mrtvých"). Ti, kteří vyrůstají v poušti, mohou věřit i v Lilith. Ve velmi výjimečných případech se mohou stát služebníky Moruse či dokonce Thala, ale k tomu dochází až po velmi dlouhé době strávené pokojně v civilizaci.

Tieflingové téměř nikdy nezakládají rodiny a svůj sexuální apetit řeší nejčastěji násilnými činy. Někteří udržují cosi jako stálý partnerský vztah, který je ovšem téměř výlučně založen hlavně na tělesnu. K harmonickým či dokonce romantickým vztahům u těchto bytostí nedochází. Jakýmsi maximem je návyk, který si může tiefling k "partnerovi" vytvořit. Často je spojen s kvalitním sexuálním požitkem, kterého s nikým jiným není schopen dosáhnout. Může však být spojen i s prostou osamělostí a potřebou komunikovat.

Společnost a tieflingové:
V Karathském království nejsou tieflingové dobře snášeni a téměř každý na ně hledí skrze prsty. Může za to především velmi špatná pověst, kterou této rase vytvořili někteří nebezpeční vyvrhelové a mordýři (z posledních let je znám především Christián). Hrůzné oběti temným bohům, krádeže a vraždy učiněné na obyvatelích Redaan-Teru dohnaly Karathu k velmi striktním opatřením. Pokud se tiefling dopustí byť toho nejmenšího zločinu (a často stačí pouze jeho vzezření), končí na mučidlech Inkvizice a jeho osud bývá velice rychle zpečetěn. Výjimku z tohoto pravidla tvoří někteří jedinci s malým množstvím démonské krve, kterým se podařilo přesvědčit Církev Světla o své bezúhonnosti a byli ochotni podstoupit celou řadu očistných rituálů a slibů. Tieflingové, kteří prošli touto přísnou prověrkou, jsou sice stále považováni za nepříliš důvěryhodné, ale s pomocí své obratnosti a bystrého úsudku může hrstka z nich překonat i tyto zábrany a dostat se dokonce k některé z odpovědných pozic. Takové případy jsou ovšem velkou výjimkou a vyžadují léta odříkání a sebekázně.

V Kel-A-Hazru a pouštní oblasti je situace o dost lepší, protože neutralita a rovný přístup ke všem různorodým rasám, dovoluje tieflingům žít si po svém, dokud nepřekročí zákony pouštního města, které platí stejně pro ně, rytíře světlých bohů, či drowy. Proto je zde také mnohem větší koncentrace těchto bytostí, které svůj odlišný vzhled a často i chování nijak nezakrývají. Vliv zdejší kultury však zjevně zapůsobil i na některé z nich a tak se značná část těchto lidí s kapkou krve Astarothova plémě rozhodla opustit svou přirozenost a uctívat ohnivou bohyni Lilith, která je jim snad blízká svou vášní, lstí a nebezpečnou elegancí.

V Prahvozdu mezi elfy je situace podobná jako mezi lidmi. Elfové zcela přirozeně tieflingům nedůvěřují a nechtějí s nimi mít cokoliv společného, obdobně pak i tamější půlčíci, nemluvě o okřídlených elfech, kteří příslušníky "nedůvěryhodné rasy" bez jediného slova střílejí.

Ve styku s Podtemnem neexistují pro práva tieflingů univerzální zákony. Dalo by se však říci, že ačkoliv tieflingové nejsou ve městech Podtemna právě vítanými hosty, mohou být některými klany tolerováni a využíváni k získávání informací o Povrchu, kde se mohou tieflingové pohybovat podstatně lépe, než-li Podtemňané. Jejich pozice je ale vždy podřadná, a i když mají nad nižšími rasami Podtemna znatelnou výhodu jakési svobody, jsou v případě selhání a neposlušnosti vystaveni tělesným trestům či obětování úplně stejně (ne-li dokonce více), než místní otroci.

Doporučení a omezení:
  • Tieflingové bez křídel mohou chodit po městech Povrchu bez omezení, ale pouze v případě, že jejich ošacení může dobře ukrýt ocas (dlouhé nohavice). Toto doporučení neplatí pro "více démonské" tieflingy s rudou kůží či dokonce rohy, kteří si musejí dávat pozor vždy a do osad Karathského království a elfů by měli chodit jen výjimečně a být při tom velmi opatrní.
  • Tieflingové s méně démonským zjevem, kteří už křídla mají nebo jim právě začínají rašit (od 15. úrovně), si mohou požádat o církevní prověrku. Pokud v ní obstojí, dostane se jim speciálního glejtu, kterým se budou moci prokázat v případě, že budou zastaveni strážným či jiným strážcem či vykonavatelem práva. Pokud ovšem bude prověřovaný tiefling shledán nevhodným, hrozí mu vyhoštění pod trestem smrti či (častěji) hořící hranice.
  • Po Podtemnu a v oblasti pouště se mohou tieflingové pohybovat bez omezení a mají zde stejná práva jako ostatní (v Podtemnu nižší) rasy.
  • V případě, že bude v království někdo nahlášen jako tiefling a bude lapen, automaticky se podrobuje církevní prověrce. Pokud se při lapení brání a vzdoruje, je to často dostačující k tomu, aby při procesu "nevyhověl".
  • Pokud je tiefling odhalen a lapen na území elfů, je nejčastěji vyhoštěn pod trestem smrti nebo zabit. Zachránit ho může dekret s pečetí Inkvizice o jeho bezúhonnosti, ale pouze u méně radikálních skupin (Alwarielští elfové). Například elfy okřídlené nebude nějaké potvrzení inkvizice vůbec zajímat a nejpravděpodobnějším výsledkem setkání tieflinga s nimi bude jeho smrt.

// autoři textu: Nalkanar a Aulus

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 01:04 15. Dec 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Reálie světa > Zeměpis Povrchu > Přehled ozbrojených sil království Karathského

Salva Guardia

Salva guardia je Karathským ochranným prostředkem před zneužíváním a nadužíváním moci vojska a stráže proti nevinným občanům města. Salva guardia je církevní organizací, která však není pod kontrolou žádné jiné výkonné organizace, neboť má tyto složky moci za úkol kontrolovat. Je naprosto nezávislá a placena přímo z královské pokladny. Kontroluje činnost stráže a zabraňuje braní úplatků a napadání počestných občanů, bez zjevného důvodu. Zabraňuje zbytečným kontrolám a domovním prohlídkám.
Pokud vojsko táhne do boje, je doprovázeno Salvou guardií, která brání vojákům v drancování vlastního území a v poškozování cizího majetku. Taktéž chrání obyvatele před zneužitím moci, kterou vojsko má. Dohlíží také na činnost inkvizitorů a kontroluje, jestli nelikvidují obyvatele na objednávku, neberou úplatky a jestli všechny procesy, které probíhají, jsou opodstatněné. Kontroluje veškerou pochybnou dokumentaci všech výkonných organizací a hodnotí, zda nedošlo k pochybení.

Salva guardia má několik složek, z nichž každá se zaobírá jinou činností. Pokud Salva guardia shledá, že došlo k pochybení, dokazují pak její členové tuto skutečnost při soudním řízení před Královskou radou. Jsou tedy spíše oznamovatelé než vykonavatelé.
Do salvy guardie nemůže být nikdo přijat na vlastní žádost. Post v Salvě guardii může být pouze nabídnut, za schopnosti prokázané v boji, ale i mimo něj. Vzdělaní zastánci práva, kteří prosluli svou bezúhonností, jsou verbování mezi Iurisperinty. Moudří jež, jsou známí svými vědomostmi a znalostí jazyků, jsou verbováni mezi Lectio liber a nejschopnější válečníci, kteří se prokázali v boji se zlem, jsou verbováni mezi Legis custodes.

Pokud má nějaký měšťan Karathy podezření, že dochází k zneužívání moci, je jeho právem požádat Salvu guardii o prošetření tohoto případu. To je totiž hlavní náplní její činnosti. Kvůli svým počtům si nemohou dovolit kontrolovat vše, vždy a všude, kontrolují jen podezřele případy.
Uniformy příslušníků Salvy guardie jsou na ramenou zdobeny Karathskou symbolikou. Jinak se oděvní prvky členů liší dle potřeby a činnosti, kterou právě vykonávají. Po městě se často pohybují v přestrojení či utajení a uniformy používají pouze v boji, a nebo při soudních řízeních.

Lectio liber
Tato část Salvy guardie se zabývá přezkoumáváním veškerých listin, všech výkonných orgánů, pokud je to potřeba a je pojato podezření. Kontrolují záznamy nejnižších instancí armády, inkvizice i stráže. Hodnotí správnost provedených postupů a také kontrolují, jestli nedochází k nekontrolovanému uniku financí z organizace.

Iurisperiti
Znalci práva Salvy guardie. Pokud dojde k pochybení člena některé z kontrolovaných organizací, Iurispetinti vedou žalobu proti tomuto provinilci. Starají se také o shromažďování důkazů a detailnější prošetření případů pochybení.

Legis custodes
Výkonná složka Salvy guardie, verbovaná většinou z řad bojovníků. To oni dohlíží na činnost výkonných složek království přímo v ulicích či na bitevním poli. V nejhorším případě pak musí i zasáhnout silou, aby zabránili poškození majetku či zranění osob.
Tato bojová divize Salvy guardie se v mírové době dělí na dvě části, zatím co jedna stráží pořádek v městě. Druhá plní úkoly církve ve všech koutech království. Úkoly jsou to povahy likvidační. Specializují se na lov démonů a nemrtvých a likvidaci všech hrozeb pro mír a blahobyt v Království, ale i mimo něj.
Tato část Salvy guardie často spolupracuje i s jinými složkami církve. Vždy, když se přeživší členové navrátí do města, jsou nahrazeni druhou částí Legis custodes a mají čas na odpočinek při strážení města. Jen takto totiž Salva guardia dociluje toho, že její bojová složka je složena z těch nejelitnějších bojovníků jaké může církev nabídnout.

// autor: Galli

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 22:07 15. Dec 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Reálie světa > Národy Povrchu

Vzdušní genasi aneb děti větru

Uspořádání a základní informace:
Děti větru pocházejí z dalekých ostrovů na východě, z Tínaiwu a Hin-Dangu. Zde žijí v menších společenstvích mimo města Východňanů, nejlepší vztahy udržují s elfy na Tínaiwu. Vzdušný genasi milují hory a moře, proto je nejčastěji potkáme jako námořníky a lovce malých, ale mrtštných vysokohorských kamzíků, známých jako goralové. Uzavírají se před světem do svých přístavních a horských vesniček. Mnoho dětí větru se po dlouhé dny jen tak potuluje krajem. Jen zlomek se jich však vydává dále od své domoviny. Vzdušní genasi často působí povýšeně a arogantně, což umocňuje vrozená ladnost pohybů, skoro jakoby se při chůzi vznášeli. Při ohrožení přejde ladnost v mrštnost a rychlost, které dokáže málokterý tvor vzdorovat. U vzdušných genasi se často setkáváme s velkou lakotou, ale už ne touhou po moci. Děti větru chtějí vše třpytivé a vzácné vlastnit a opečovávat. Některým nevadí vzít si bohatství od jiných ras lstí či krádeží, většina se ale při této činnosti snaží vyhýbat násilí. Mezi sebou však svůj majetek respektují, případný lupič je okamžitě vyhoštěn z komunity. Jsou rasou vesměs mírumilovnou, ovšem bojem stvrzenou. Jejich od civilizace vzdálené osady, zvláště ty horské, bývají častým terčem nájezdů zlobrů, s kterými vzdušní genasi vedou odpradávna nesmiřitelný boj. Pokud jde o vzhled, děti větru nejsou výrazně vysocí ani malí, spíše hubenější atletické postavy. Vlasy mívají bílé, občasný stříbrný či bledě modrý nádech se v populaci také vyskytuje. Oči jsou světlé, téměř mléčně skleněné, někdy světle modré. Velmi světlá pleť se stříbrným či namodralým nádechem lemují ostré rysy tváře. Téměř každý vzdušný genasi má dlouhé vlasy.

Původ:
Narozdíl od ostatních genasi není u dětí větru původ zahalen mlhou bájí a legend, tedy ne tak moc. Ve staré kronice Východní Sorreje Nihon Šohi se o příchodu vzdušných genasi píše toto:
"I roku toho, drak dvouocasý s hvědzou na čele, na klembě nebeské, po zimě tuze chladné, ukázal se po dvanácté ... ti zlořádi zlořeřečení, zlobří plémě! Hle kladiva, hle meč a tam kopí. Slitování ti tvorové prostí, od vesnice táhli k další, nikoho živého nenechali ... v hodině temné Klan Orlův lodím u břehů se pak postavil, ze světa aby zlobří škůdce zprovodil. Kouzly pak zakročili, neb proti velké přesile stáli ... I tu se mračna rozestoupila, rychle jako přišla předtím a ukázala se ta spoušť nesmírná. Kam oko pohlédlo mrtvých, raněných, věcí rozbitých a tvorů podivných. Nových, ano, jako ze světa jiného páchli a mluvili, v bílé se fintili a mnohé také pobili. Jiní ku pomoci byli, a některé živoucí při prosbách zachránili."
První část ukazuje rok o kterém nás kronika informuje, dvouocasý drak s hvězdou na čele ukazuje na panovníka Jošituki Ašikagu, z Klanu Fénixe odkud tato kronika pochází, dvanáctka pak poukazuje na rok jeho panování, po přepočítání do letopočtu Království dojdeme přibližně k roku 542. Další výňatky pak pojednávají o událostech velké zlobří války a kataklyzmatické katastrofě, při které se objevují první vzdušní genasi. Tato událost je podobně zaznamenána v třech dochovaných písemnostech z této doby. Děti větru se od této události běžně dostávají do místní lidové slovesnosti, básní a příběhů.

Legendy:
Nejznámnější a zároveň nejoblíbenější legendou dětí větru je ten o líbezné Izumi a obratném muži jménem Katsu. Vypráví se, že ve vzdálených časech tito dva žili pospolu ve vesnici Kamui.Ve zkratce, příběh líčí jednu z toulek Morukoshiho, což je bájná kami bytost strážící blahobyt. Když přišel ve svém převleku do vesnice, Katsu ho poznal a domluvil se s Izumi, že na něj vyzrají. Líbezná Izumi se s ním dala do řeči a použila veškeré své krásy a mazanosti, aby upoutla plně jeho pozornost. V téže chvíli se přikradl Katsu a uzmul Morukoshiho pytel. Když Morukoshi zjistil co se mu přihodilo, nejprve se nahněval, ale když viděl že nad ním zvítězila krása a veliká obratnost, nechal věc plavat a vydal se dál po svých toulkách. Izumi a Katsu prý v jeho pytli našli tři mocné kouzelné předměty. Klíček, loutnu a láhev. Báli se však jejich moci a možnosti, že by jim předměty někdo ukradl, a tak je uschovali na bezpečné místo. Podle legendy se dají u posvátných míst okolo Kamui najít klíče k hádance, jejíž zodpovězení přivede dobrodruha k bájnému pokladu.

Chování:
Vzdušní genasi vedou nespoutaný život. Libují si v oslavách, pití, tanci. Milují pocit kdy si vítr pohrává s jejich vlasy. Proto se s oblibou pouštějí na moře, jezdí na koních, nebo se jen proběhnou.Velkou radost jim také působí možnost shlížet na svět z výšek horských masivů. Někdy dítě větru přistihneme, jak se zavřenýma očima tváří stříc větru ustrne a vychutnává si jeho doteky na tváři. Vzdušní genasi jsou obecně velice nestálí a impulzivní jedinci. Nemůžeme u nich čekat splnění slibů, pravdomluvnost ani česnost, vyjma vyjímek daných jejich zvyky. Nesmírně je lákají cenné a lesklé věci, zvláště pak ty vzácné, či magické, které nemůže mít nikdo jiný. Přátelství a pochopení mezi místními východňany příliš nenacházejí. Avšak bývají se zatnutými zuby tolerování. Oproti tomu rozumí si s elfy z Tínaiwu, nejspíše díky společné chaotické povaze. K ostatním rasám a národům jsou krajně nedůvěřiví a stykům se snaží vyhýbat. V jejich komunitách jsou ale vítání bardové, trubadůři a umělci všeho druhu. Národu vzdušných genasi totiž nebyl do vímku dán hudební, ani jiný umělecký talent. Naproti tomu úmění milují ve všech formách a hudbu pak na prvním místě.

Kultura:
Děti větru mají dvojí nepsané právo. Jinak, zpravidla hůře, se chovají k cizincům. V rámci zástupců své rasy, či elfů jsou většinou mírnější a snaží se udržovat jisté morální minimum. Okrádání, vraždění či jiné formy násili, nebo urážek nejsou přípustné. Jejich společenství jsou vedena stařešinou, který však svoji pozici nemá jistou. O tom, který ze starších bude komunitu vést rozhoduje vrtkavý názor většiny. Zvláštností je, že uzavírají poměrně pevné manželské svazky, ovšem pouze na určitou dobu, která je nejčastěji dva roky. Po této době se partneři rozcházejí a hledají si partnery nové. Děti jsou vychovávány společně za přispění všech. Dlouhé vlasy u vzdušných genasi nabývají podobného významu, jako vous u trpaslíka. Krátkovlasý genasi ztrácí veškeré společenské postavení a cítí se těžce zahanben. Pokud jde o jejich úpravu, nalezneme zde nezpočet různých ozdob do vlasů, částečných nabarvení, účesů a podobně. V tomto národě jsou rozšířeny kami stejně, nebo možná ještě více, než u ostatních východňanů. V mnoha případech jsou spojeny s mnohými svátky, oslavami a rituály. Tyto pak děti větru využívají, jako záminky k bujarému veselí, konzumaci alkoholu a omamných bylin.

Povolání:
Děti větru nejčastěji inklinují k používání střelných zbraní. Mnoho z nich se musí stát lovci, aby si opatřilo obživu, takže v používání téchto zbraní mají řádnou průpravu. Pokud se někteří rozhodnou pro boj zblízka, vybírají si nejčastěji krátké sečné zbraně, s kterými je možné využít rychlosti a rozvinout techniku boje. Vzdušní genasi nepoužívají těžší zbroje, jelikož se v boji proti silnějším a těžším zlobrům v terénu neukazují výhodné. Magie kolující v krvi je mezi těmito jedinci vzácná, ale společensky tolerovaná. Nenajdeme zde ovšem mágy, důvod je prostý, děti větru nejsou zrovna studijní typy. Ovšem jedinci, kteří se snaží mluvit za bohy, či kami a využívat jejich moc zde nejsou vítáni. Kdokoliv koho bychom nazvali knězem bude dříve či později vyhoštěn z komunity, jedinou vyjímkou jsou vyvolení bojovníci, kteří střeží posvátná místa kami, aniž by si nárokovali jakoukoli vyšší moc. Vzdušní genasi nemají umělecký talent, takže zde nanelezneme žádné bardy.
    __________________________________________________


Vodní genasi aneb děti pramene

Uspořádání a základní informace:
Děti pramene, vodní genasi nebo Áth-Sighna, v překladu Áthští první, jak se sami nazývají, jsou lidem dalekých severských plání Sněhového Gorbulu. Kde obývají podmořské osady v jižnějších končinách, a ledové jeskyně v severních oblastech, podle tohoto je rozlišujeme na vodní a ledové děti. Barva jejich pleti a vlasů je nejčastěji v odstínech modré barvy. Výškou a stavbou těla jsou pak srovnatelní s běžnými lidmi, tedy až na plovací blánu mezi prsty, jejíž výraznost se jedinec od jedince liší. Děti pramene jsou hloubavým a klidným národem, který přirozeně tíhne k stoicismu. I když se na prvním místě nevěnují válečnictví, dokáží se postavit na odpor. Kdo někdy rozzuřil Áth-Signu, sám pochopí jak silný dokáže ve svém hněvu být. Za zmínku stojí také jejich údajná schopnost zamrznutí, při které se pod jejich kůži promění voda v led a následný dotek může během okamžiku způsobit i silné omrzliny. Do vínku jim byla propůjčena velká houževnatost a výdrž, díky které dovedou přečkat rozmary vody i přírody, ve všech podobách.

Původ:
Prastará legenda praví o vodních genasi toto: Když Thal vystoupil na břehy ostrovů Nomžoru, udeřil svým trojzubcem do skály.A jako první stvořil právě děti pramene. Hovořil s těmito prvními lidmi a předal jim některá ze svých tajemství. Jako byli prvními mezi jeho lidem, mají prý završit jeho velké dílo. V hádankách jim svěřil, že už nebude strážit tuto zem, ne do dne kdy bude opět přivolán. Mluvil o zvuku vody, který je mu nejmilejší, a nepřeslechne ho ani v nejzazším koutu Ókeanu, či nejhlubším spánku. Kladl jim na srdce, aby opatrovali a hledali podstatu a nevměšovali se příliš do věcí, které byli svěřeny ostatním lidem, které se právě chystal stvořit. Tak odešli Árh-Signa dříve, než stačili poznat své příbuzné. vydali se do světa hledat úlohu, která jim byla svěřena ve stvoření.

Legendy:
Jedna z legend nám říká, že kdysi existoval velice nadaný pár vodních genasi, který dosáhl obrovského poznání zvuků vody. Tento celý život pracoval na hledání inspirace i zdokonalení svých hudebních schopností. Žena Tulimaq a muž Tulimak našli mnoho učňů, které zasvětili do jednotlivých částí svého poznání a poté na počátku Halulaatumtum společně zahráli velkolepou hudbu. Ta se prý donesla k samotnému Thalovi a země se otřásla v mohutném záchvěvu. Led pod jejich nohama popraskal a velká propast všechny hudebníky pohltila. Áth-Signa si myslí, že píseň nebyla dost silná, aby naplnila proroctví, na památku Talumaq a Tulimaka jim říkají Nuo-nim - dva hroty trojzubce, který je nutný k naplnění proroctví. Áth-Signa se utěšují vědomím, že se všichni hudebníci proměnili ve vodní tvory s rybími ocasy místo nohou a po pramenech podzemních řek se vydali hledat domovinu ve vzdálených mořích.

Schopnosti:
Děti pramene sice nedovedou dýchat pod vodou, mohou však zadržet dech na mnohem delší dobu, než běžný člověk. Některé prameny hovoří i o hodinách, které zvládnou bez přísunu vzduchu vydržet. Za zmínku stojí také jejich údajná schopnost zamrznutí, při které se pod jejich kůži promění voda v led a následný dotek může během okamžiku způsobit i silné omrzliny. Do vínku jim byla propujčena velká houževnatost a výdrž, díky které dovedou přečkat rozmary vody i přírody, ve všech podobách. Jednou z dalších schopností jim přisuzovanou je poznat kvalitu vody pouhým přičichnutím, nebo namočením rtů. Rozeznávají tak blahodárné látky a požehnání z léčivých studánek, stejně jako jedy a choroby, kterými může voda trpět.

Kultura:
Pohled na svět tohoto národa, bychom mohli shrnout do citátu: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen."
Ve svých přirovnáních se často připodobňují k vodě v nádobě. Nechtějí být formou, co tento svět tvaruje, ale vodou co ho vždy dokáže naplnit a obsáhnout. Voda je pro tento lid nesmírně důležitým živlem, používají ji skoro ve všech přirovnáních, v obřadech i kultuře. V ní nachází útěchu, moudrost i odvahu, v dobrém i ve zlém. A přijímají ji ve všech podobách, od páry, přes tekoucí vodu až po vodu proměněnou v neprostupný led. Seskupují se do kmenů, které mají až nepřirozeně dlouhé názvy, jako například: Akuluujo-vapalovi-ka-kychaduacha-valomakidyyn-vat. Tyto jsou něco jako hlavní slova, nebo moudro toho, kterého kmenu. Výše zmíněný znamená něco ve smyslu: ,,Dokud žijeme, učme se, jak pít život."

Každý kmen má svého stařešinu, kterým může být muž i žena. Vždy jde o jedince nadaného velkým talentem, něco na způsob barda. Mudrcové, bardové i obyčejní členové jejich rodu často naslouchají zvukům vody, a hledají inspiraci pro své básně, hudbu i myšlenky. Zajímavostí je, že tento národ za dobu své existence vymyslel stovky, možná i tisíce roztodivných hudebních nástrojů.
Pokud budeme hodnotit kvalitu jejich hudby, naprostá většina ostatních národů by ji nejspíše zavrhla jako nudnou, nerytmickou, či prostě špatnou. Naproti tomu skoro každý kdo jí dokáže chvíli naslouchat pocítí zvláštní pocit, jako by v tonech bylo ukryto cosi nepopsatelného a slovy nevyjádřitelného, přesto známého a důležitého. Áth-Signa věří, že jednoho dne ve vodě naleznou námět a tóny, které právě skrze jejich hudbu přivolají jejich stvořitele. A to, až přijde správný čas k završení jeho díla. Schopnost tiše naslouchat je u nich legendární, ovšem s talentem k hudbě se nerodí a musí vynaložit mnoho úsilí a píle, aby tento um získali. Svazky, které mezi sebou uzavírají jejich muži a ženy jsou dlouhodobé a pevné, v některých kmenech dochází k zvláštnosti, kdy si jedna žena může vzít i více mužů. Ze svátků je na prvním místě Halulaatumtum, který je oslavou příchodu zimy. Tento prazvláštní svátek oslavují uctěním vody ve všech třech podobách. Ve svých stanech pomocí žhavých kamenů a uhlíků vyrábějí mnoho páry a v tomto prostředí se dlouhé dny oddávají svým myšlenkám, poté vyběhnou ven, potřou se sněhem a skočí do vody. Rituál Halulaatumtum je spojen s vnitřní i vnější očistou a zrodem nového koloběhu vody, tedy zamrzání a zimy. Oproti jiným genasi u dětí pramene pozorujeme větší touhu po cestování. I když to není pravidlem, někteří se rozhodnou odejít ze své domoviny. Takovým Áth-Signa říkáme ukiulva - hledající. Při pohledu na řeku se v nich probouzí touha najít pramen, nebo naopak spatřit vodní masy vtékající do moře. Zaposlouchat se do neslyšitelného zvuku snášejících se sněhových vloček na vrcholky hor, nebo zvuk deště dopadajícího na písečné duny, někdy jim stačí naslouchat kapkám z krápníků dopadajícím na zem hluboko v útrobách země.

Povolání:
Vodní genasi netíhnou ani k temným bohům a zlým úmyslům, ani k oslavám hrdinství a spravedlivého boje. Nenajdeme mezi nimi tedy téměř žádné paladiny, boží šampiony, ani nekromanty či kacíře a vrahy. Nejuznávanější jsou mezi tímto lidem přemýšliví kněží Thala, bardové, druidové a mniši. Jsou to právě mniši, kteří nejčastěji opouští domovinu a vydávají se za svým rozjímáním a duchovní poutí do dalekých krajů. Áth-signa nemají v příliš velké oblibě zbraně, ale když jsou donuceni dovedou je ovládat, v takovém případě si volí ze všech dostupných zbraní i stylů boje, i když v největší oblibě je trojzubec. Mágové a zaklínači u nich nejsou ničím vzácným, v jejich společnosti však takoví nemají větší oblibu či úctu než kterýkoli jiný člen komunity.

// autor textů o genasi: Goran

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

 Post subject: Re: Reálie na webu - úpravy
PostPosted: 22:09 15. Dec 2013 
Offline
Oficiální informace
User avatar
 WWW  Profile

Joined: 15:37 27. Nov 2007
Posts: 322
Reálie světa > Národy Povrchu

Zemní genasi aneb děti země

Uspořádání a základní informace:
Tito vzácní velcí tvorové žijí daleko za hranicemi Redaan-Teru, pod masivy Rudohoří, či v jeskyních na úbočích těchto hor. Jen málo z nich zabloudí do jiných končin světa.V jejich kultuře i zvycích je patrný silný vztah k zemi, ne však ve smyslu pojetí lidí. Pokud si s některým z dalších ras rozumí opravdu dobře, pak jsou to trpaslíci.
Velká část dětí země žije právě ve městech trpaslíků, nebo v jejich blízkosti. I když dávají přednost životu pod zemí, nezřídka se najdou kmeny, které se živí honáctvím.Jejich způsob života by většině lidí z měst připadal barbarský, opak je však pravdou, společnost dětí země podléhá velice propracovaným zvykům, právu a kultuře, což však vyjadřují neokázale, prostým s přírodou a zemí spjatým životem. Vyzdvihneme-li na nich nějaké vlastnosti, musí to být síla, kterou je tato rasa obdařena. Sílu však užívají chytře a moudře, na rozdíl od jiných ras, které se jí také chlubí na prvním místě. Pokud mluvíme o silných stránkách, nesmíme opomenout velkou pracovitost a zarputilost s kterou se u tohoto národa setkáváme denodenně. Za zmínku stojí také jejich tvrdohlavost, která se při nebezpečí může lehce proměnit ve statečnost. Nutno dodat, že s touto se už tak často nesetkáváme, neboť zemní genasi nejsou krvežízniví, a pokud nepřijde ohrožení zvenčí, žijí poklidným mírumilovným životem. Slabinou, díváme-li se na ně z pohledu civilizovaného světa, může být neochota porozumět jiným kulturám, nedostatek schopností v diplomacii a obchodě. Jejich přírodní způsob života, ve kterém si nekladou velké nároky na hygienu, upravenost či honosné ozdoby a modní doplňky jim v tomto také nepřidá. Žijí v malých klanových uskupeních, s jedním stařešinou, kterým může být muž i žena. Stařešina pak většinou bývá zároveň knězem Norda, kterého ze všech bohů vyznávají na prvním místě.

Původ:
Stará legenda praví o stvoření genasi toto: Za dávných časů, kdy lidé byli pouhými nomády, kteří putovali po tváři světa a hledali své budoucí domovy, jedna malá skupina pod vedením muže známého jako Tuomas, dorazila k úpatí Rudohoří. Rozhlížejíce se po okolí, spatřili pár trpaslíků, kteří spěchali do malé jeskyně výše v horách. Tuomas se rozhodl trpaslíky pozdravit a zkusit s nimi směnit kožešiny za nástroje, tu však na tyto lidi udeřili orčí nájezdníci. Všechny zahnali pod sráz a donutili je se vzdát. Urostlý orčí náčelník se jich ptal, zda neviděli trpaslíky, neboť práve napadl jejich usedlosti nedaleko, a trpaslice se svými dětmi a některými cenostmi stačily utéct. Tehdy Tuomas i jeho lidé mlčeli. Mlčeli i když byli mučeni a zabíjeni, aby řekli kam trpaslice utekly. V té hodině už Nord nemohl přihlížet a udeřil na orky svojí zlobou i silou, jedním máchnutím všechny nájezdníky smetl a pobil. V dojetí objal Tuomase i pár lidí, kteří přežili. Každého popasoval svým kladivem a prohlásil je od toho dne až na věčnost za přátele trpaslíků i celé země. Tehdy prý na Tuomův lid přešlo Nordovo požehnání země, které je navěky odlišilo od lidského plémě. Trpaslíci je přijali za své bratry a zahrnuli je svojí přízní. Od toho dne děti země nikdy nezapomněli na moc mlčení, a mluví jen když je opravdu co říci.

Vzhled:
Zemní genasi jsou vysocí statní lidé, někdy až půlorčí postavy. Většina z nich má tmavě zelené až načernalé oči, vlasy a vousy. Pleť dětí země se nejčastěji pohybuje v odstínech zelenohnědých (khaki), hnědých a středně šedých barev. Je na dotek až nepříjemně drsná. Jejich tělo je pokryto masivní svalovinou, která na první pohled vypadá, jako pod kůží skryté kameny nebo kořeny stromu. Od lidí se tímto výrazně liší, i když jim výškově zhruba odpovídají.

Chování:
Děti země jsou typickými představiteli tvrdohlavosti a zarputilosti, ale také pečlivosti a píle. Do vínku je jim dána kromě obrovské síly i pracovitost. Jsou to velmi hrdí tvorové, kteří se tvarem svého těla odlišují od všech ostatních dětí živlů i lidí a elfů. Nemají však stejné předpoklady k hlouposti, pouze je pomalý a táhlý pohyb končetin součástí jejich přirozenosti. Mluví pomalu, rozvážně a často dávají svým slovům velký důraz. Pokud však nemají co říct, prostě mlčí, takže se většina z nich neoddává bezduchému klábosení.
Nejlepší vztahy mají odjakživa s trpaslíky, se kterými v končinách své domoviny občas spolupracují. Na ostatní rasy hledí s nedůvěřivostí a je velice těžké zajistit si jejich přátelství. Cení si stejně jako trpaslíci cti, dobře odvedené práce a odvahy. Často jsou dosti samotářští. Věnují se nejčastěji řemeslům spojeným se zemí a zpracováním jejích pokladů. Velmi si cení svých tradic, často spojených s oslavami země a jejího stvořitele. Pokud některý z lidu zemnských genasi ztratí čest, je mu k odpuštění nabídnuta duchovní cesta Raukuomi, která obnáší cestu do cizích končin, pokání, boj za Nordovi zásady a šíření jeho dobrého jména. Tato cesta je sice brána, jako jistá forma trestu, avšak většina dětí země ji dobrovolně podstoupí a bere velice vážně.

Povolání:
Mnoho z dětí země se chce stát Nordovým knězem, nebo jeho šampionem, či paladinem. S duchovní tradicí stvořitele trpaslíků jsou vnitřně velmi spjati. Někteří však dávají přednost prostému boji. Mágové se mezi zemními genasi téměř vůbec nevyskytují, zaklínači jsou o něco častější, avšak také vzácní. Potulní pěvci a kejklíři nemají mezi tímto lidem příliš velkou tradici. Děti země také pohrdají střelnými zbraněmi, coby nečestnými nástroji války. Oproti tomu někteří z nich volí boj beze zbraně, nejčastěji ti nejmírumilovnější a nejmoudřejší mezi lidem. Mnichové, jak bychom je mohli nazvat, někdy sami na sebe uvalí tíhu Raukuomi, coby pokání za poklesky, kterých jsou si na sobě vědomi. Mezi lidem se čas od času zřídka objeví jedinci, kteří nezvládají dostát tradicím a zvyklostem, popudliví, prostořecí a někdy částečně šílení. Tito se v boji mnohdy rozzuří, jako seveřští barbaři, kterými lid dětí země opovrhuje. Je jasné, že i když své zuřivosti litují, musí jako jiní podstoupit Raukuomi a zkusit hledat odpuštění za ztracenou čest. Vyjímky mezi nimi dokáží zvládnout svůj vztek a ovládnout ho, tak aby jim napomáhal pouze ve spravedlivém boji, a ne k bezcílné agresi.
    __________________________________________________


Ohniví genasi aneb děti plamene

Uspořádání a základní informace:
Děti plamene pocházejí z nejjižnějších končin Redaan-Teru. Tento lid dělíme v první řadě na ty pocházející z Ohnivých hor v poušti (Dag-ana) a na ty žijící na sopečných ostrovech u pobřeží (Ada-ana). Dag-ana jsou velcí cestovatelé a obchodníci. Jejich karavany je možné zahlédnout po celém jihu. Ada-ana, ostrované, jsou oproti tomu daleko více uzavření. Střeží svoje tajemství magie, alchymie a pěstitelství na svých ostrovech a až na výjimky neumožňují do těchto končin přístup cizincům. Všichni zástupci dětí plamene mají pleť s rudým, či zrzavým nádechem. Vlasy pak v odstínech ohně, tedy rudé, červené, oranžové. Oči jsou taktéž dočervena, případně rezavě hnědé. Na lidské poměry dosahují střední výšky a bývají spíše hubenější. Jejich kůže je na dotek teplá, jako by měli horečku. Může doslova pálit, zvláště pokud je ohnivý genasi naštvaný, což není žádný výjimečný stav. I přes svoji
pověstnou bystrost jsou tito tvorové velmi vznětlivý, dle některých zdrojů doslova. Tito lidé vydrží vyšší teploty, než ostatní. Dlouhý pobyt na pouštním slunci, nebo žár, nic z toho jim nepůsobí velké obtíže. Tváří tvář opravdu vysokým teplotám je ale ani jejich vrozená houževnatost od újmy neochrání.

Původ:
Staré legendy se na stvoření ohnivých genasi nemohou shodnout. Děti plamene o svém vzniku, odkazu ani legendách zásadně nemluví. V písemných pramenech jdoucích do dávnověku zachytíme po důkladném prozkoumání pouhé náznaky. Obvykle narazíme na zmínky o Lilith, výbuchu sopky, či tvorech s lidskou hlavou a tělem lva. Poslední jmenované, tedy sfingy, jak jim říkají jižanské národy, jsou častým tématem řemeslníků a umělců ohnivých genasi. Přes toto vše je minulost dětí plamene pro jiné národy velkou záhadou. Pro mnohé dobrodruhy a dějepravce je vyřešení této hádanky velkým lákadlem a výzvou.

Chování:
Děti plamene jsou velmi vzdělaní a chytří. Na své duševní schopnosti kladou opravdu velký důraz. Nejvíce pak na logiku, kterou staví nad všechny ostatní vlastnosti. Naproti tomu jsou nestálí, temperamentní a často výbušní. Neuzavírají pevné svazky, příliš nectí rodinné závazky, neoplívají věrností ani loajalitou.
Naproti tomu v intrikaření si přímo libují. Věnují se také obchodu a řemeslu. Z řemesel mají nejvíce v oblibě ty, která pracují s žárem, tedy kovářství, slévárenství, keramiku, dokonce i kuchaři. V mnohých věcech je tento lid velice specifický. Ohnivý genasi vás například neokrade. Prostou krádež by považoval za podřadnou. Dosáhne toho stejného intrikou, léčkou, vhodným smlouváním, či jinou technikou založenou na důvtipu. Zvláštností také je záliba dětí plamene v hádankách. Tato v jejich kultuře přerostla až do právního řádu. Soudci v jejich společenstvích bývají nejctěnějšími a nejchytřejšími jedinci. Tito pak mohou uložit trest v hádance, kdy je pachatel zločinu zavřen na dobu dokud ji nevyřeší, přičemž obtížnost hádanky je stanovena dle trestu. Pokud se dostanete do sporu s ohnivým genasi, dobře si však vyřešení pomocí hádanky promyslete, jejich hádanku byste nemuseli uhádnout nikdy, oproti tomu vaše bude nejspíše vyřešena v okamžiku. V případě, že se vám podaří uhádnout některou z hádanek těchto lidí, velice si u nich polepšíte a získáte úctu a respekt.

Kultura:
Ohnivý genasi žijí ve svých městech na jihu. Architektura těchto usedlostí se vyznačuje okázalostí, hojným používáním pískovce, žuly, černého mramoru a zlata. Vedeni jsou soudci, kteří bývají zpravidla mocnými mágy. Tyto soudce volí rada starších na svých pravidelných sněmech. Velké rozdíly v obživě spatřujeme mezi horskými a ostrovními kmeny. Dag-ana jsou kočovným národem. I když mají svá trvalá sídla v Ohnivých horách, většinu času tráví v karavanách převážející zboží do dalekých končin, nebo na lodích. Věnují se chovu vysokohorských koz, z jejichž mléka vyrábějí znamenité sýry. Jsou výborní ve šlechtění. Velbloudy z jejich chovů bývají vysoce ceněni. Obecně jsou otevření novým lidem a zvykům, rádi a rychle se učí jazykům a jsou považováni za brilantní obchodníky a diplomaty. Naproti tomu zástupci Ada-ana, žijící na ostrovech, necítí k světu okolo žádnou sounáležitost. Jejich způsob života nejde nazvat jinak, než uzavřený. Kromě svých příbuzných z hor k sobě téměř nikoho nepouštějí. Věnují se studiím všemožných, někdy až šílených záležitostí. Za nejvýznamnější jsou považovány jejich úspěchy v pěstitelství a alchymii. Díky specifické a nesmírně úrodné půdě jsou schopni pěstovat rostodivné druhy bylin, které by jinde nerostly, nebo by se jim příliš nedařilo. S těmito poté dnem i nocí experimentují ve svých laboratořích. Výsledné prodokuty, ať už léčivé, jedovaté, kouzelné, či jinak zajímavé jsou v celém světem nesmírně ceněny a považovány za nejvyšší kvalitu.
Dag-ana i Ada-ana uctívají především Lilith, případně Moruse. Služba jiným bohům je spíše raritou.

Povolání:
Děti plamene se kloní nejvíce k účelnosti, tedy neutralitě. Nevidí smysl v uctívání temných bohů, či používání jejich praktik, ovšem podobnou averzi vidíme i v jejich vztahu k bohům dobrým. Tento národ ctí chytrost a důvtip, stejně jako sílu magie a ohně. Toto tedy můžeme najít ve veškerém jejich snažení. I když si každý zástupce ohnivých genasi přeje porozumění věcem magickým a v tomto se snaží procvičovat, méně talentovaní jedinci se v nutnosti chápou i chladných zbraní. Techniky boje můžeme přirovnat ke hře v šach. Skládá se ze snahy použít na soupeře takové výpady a kryty, které ho vyřadí. Hlavní důraz je tedy kladen na přesné nacvičení bojových chvatů a jejich co nejchytřejší použití. V oblasti magie je v nejvyšší úctě moc čarodějů. Ctěna je i moc kněžích, naproti tomu společnost dětí plamene nesnáší zaklínače. Magie plynoucí z nitra tvora, bez přičinění důvtipu, nebo jen píle je pro ně nepochopitelná a nečistá. Takovéto jedince ze svých řad často vyloučí už při prvním projevu jejich síly.

// autor textů o genasi: Goran

_________________
Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci...

(William Shakespeare)


Top
Reply with quote  

Display posts from previous:  Sort by  
Forum locked This topic is locked, you cannot edit posts or make further replies.  [ 35 posts ]  Go to page Previous  1, 2, 3  Next

All times are UTC + 1 hour [ DST ]



Who is online

Users browsing this forum: No registered users and 1 guest


You cannot post new topics in this forum
You cannot reply to topics in this forum
You cannot edit your posts in this forum
You cannot delete your posts in this forum
You cannot post attachments in this forum

Search for:
Jump to:  
cron
Powered by phpBB © 2000, 2002, 2005, 2007 phpBB Group  
Design By Poker Bandits