Thalie

Další jednání

Na Karathské radnici proběhlo nové jednání s Atanskými vyslanci. Šlo prý o jednání delší, ovšem co bylo námětem zdejších hovorů, o tom ví pouze sami jejich účastníci a nejspíš pár dalších zasvěcenců.
Za zmínku stojí snad jen výraz Dona Fortezzy di Targo, radního původem z Targothu, který byl po opuštění hlavního sálu okolostojícími popsán jako „ne zrovna přátelsky naladěný“.

Jelikož stále chybí jakákoliv oficiální zpráva ze strany království, měšťanstvo i prostý lid může zatím jen bádat nad tím, jak to vlastně s Atanskými vyslanci je. Jsou to skutečně spojenci, slibný přínos do budoucna anebo v horším případě pravý opak?

Cvičení v Karathské aréně

Karathská aréna na pár hodin skýtala zajímavou a místy možná i lehce úsměvnou podívanou.
Armáda si ji totiž opět zabrala pro své cvičení, přesněji pro výcvik branců vybraných napříč všemi oddíly Lambertova dobrovolnického pluku.
Diváci co si v tu chvíli našli cestu do arény se pak neváhali podělit o své dojmy:

„To vůbec nebylo špatný, ne jako když se tu cvičil jeden oddíl po druhém. Tihle opravdu něco umí.“
„Jo, až na toho jednoho co vypadal, že je jen do počtu.“
„Na toho by sis troufnul?“
„Kdeže, jsem kupec a ne válečník!“

„Ten trpaslík mi chvílemi přišel trochu mimo.“
„Na druhou stranu to se sekerou celkem uměl, i když často končil na zemi.“
„Ale ty jeho pšouky bylo slyšet až na ochozu.“
„Je pravda, že kromě toho byl zřetelně slyšet už jen ten v důstojnickém mundůru a to i když je neplísnil.“

„Takový chlapisko, takový svaly. Opravdový obr mezi všemi. Už tak budil respekt, ale být v pořádné zbroji tak je z něj vážně děsivý válečník. Viděla jsi jak zuřivě se na ně vrhal?
„Mmm, to by se mi taky líbilo…“
„Počkej, co a jak jako líbilo?!“
„Nó jakože při ... vlastně bych měla nakoupit na večeři!“

„Netušil jsem, že jsou v Karathě tak schopné bojovnice.“
„Kamaráde, ty toho ještě netušíš.“
„Ta poslední část výcviku byla teda řež. Myslíš, že jsme viděli to nejlepší co pluk nabízí?“
„Tak to já sám netuším.“

„Ten Niortský voják se moc nepředved, na to jaký se na ně pěly ódy.“
„Fakt? Sis ho pořádně neprohlíd, vždyť už je docela přestárlej. Tohle umět v jeho věku, tak se živím jinak.“

Smlouva?

Do Karathského přístavu dorazily tři lodě plující pod Targothskou vlajkou a jejich posádky se ihned jaly vykládat a nakládat zboží. Pohled, který se městu jistě už několikrát v minulosti naskytnul.

O něco zajímavěji se pak jeví zpráva, kam tyto lodě míří. Proslechlo se, že plavba nemá být zakončena v domovském Targothu, tak jak by se očekávalo, ale pokračovat dále a do mnohem nebezpečnějších končin bývalého Athelu až k samotným břehům Atanského království. Přímo tam má prý směřovat náklad z Karathy.

Že by se už něco mezi dvěma královstvími vyjednalo? Těžko říct, když se jako obvykle, prostému lidu nic konkrétního neřekne a musí se po pravdě pídit vlastními cestami. Pro mnohé obyvatele Karathy nijak neobvyklá výtka, doprovázena starým známým povzdechnutím.

Hlavní město Karathského království zažilo událost, která v poslední době nebyla, možná i ke smutku místních, až tak často k vidění. Z královského paláce se vydalo o něco delší procesí.

Mezi projíždějícími na koních byla nadevší pochybnost spatřena královna, Konstance z Isilu a mladík, který pomalu cválal vedle ní, nemohl být, podle většiny těch co přihlíželi, nikdo jiný než její syn, následník trůnu princ Dorian.
Na čestné pozici hned za nimi se skvěl muž, oděn ve zlatavé zbroji, bezesporu sám lord maršál Valerian Equitas.

V doprovodu početných ozbrojenců, na kterých byly vidět insignie v podobě černých gladiol, napovídajících že se jedná o členy královské gardy, opustil průvod město skrze Karathský most a pokračoval směrem k Ivory, ve kterém se však prý ani na okamžik nezastavil.
Za tři dny se pak celá královská výprava navrátila po stejné cestě.

Zajímavá skutečnost, která mnohým poddaným vzdávajícím hold a přízeň královskému majestátu nemohla uniknout, by se dala shrnout do pár opatrných slov. Kde byl král Vojtěch I.?

***
V souvislosti s tímto málem zapadla jiná událost, která se měla stát ten samý den, co z Karathy vyrážel královský průvod.

Atanští vyslanci se zřejmě stali cílem jakéhosi útoku v jednom z bytů co si pronajali. V široké plejádě dohadů se objevily věty o nezvládnutých magických pokusech, neklidných nemrtvých, smrtelně přichystaných pastech či zákeřných Imperiálních agentech.

Co se nedá popřít, že kolem domu u Mramorové jedle v chrámové čtvrti bylo spatřeno několik vojáků církve spolu se strážnými a samotný dům, byl díky tomu na několik hodin zcela nepřístupný.
Strážní také hlídali u uprchlíků a odnesli si s sebou jednu z žen, která byla pak zase eskortována zpět.

Návrat Targothských lodí

Po bezmála uplynulém půl roce, se v Karathském přístavu opět objevily lodě, které měly podniknout cestu až do nejzaších končin starého Athelu, aneb až do Atanského království, jak své království nazývají zachránění vyslanci.

Lodě se vrátily všechny, dokonce i v doprovodu jedné navíc. Všechny čtyři lodě se ihned po zakotvení a vyřízení úředních formalit jaly v přístavu vykládat své zboží. Svého cíle dle všeho dosáhly.

Kapitáni těchto lodí se vesměs vyjádřili o velmi nepříznivých podmínkách panujících okolo ostrovů Atanského království. Tak špatné prý ještě nezažili. Dá se odhadovat, že i to bude jeden z důvodů, proč se tak dlouho čekalo na jejich návrat.

Slavnosti nadcházejícího jara

Jedna z přilehlých pláží v rybářské osadě zaznamenala během jediného dne vcelku čilý ruch a zájem.
Prvně ožila prací řemeslníků a několika pomocníků, kteří rozmisťovali stoly, židle,rohože, připravovali koše k zapálení ohňů a vykonávali nepřeberné množství dalších činností.

Z nich rozhodně nešla přehlédnout stavba robustního slaměného panáka, který se tyčil do výše nejméně čtyř sáhů a kterou si, nejspíš podle zvyků své domoviny, vzali na svá bedra samotní organizátoři, delegace Atanského království.

Druhak příchodem obsluhy, hudebníků a dalších, jenž prostírali stoly na kterých se vzápětí nachystalo značné množství nejroztodivnějších jídel.
To vše při okounění prvních skupinek zvědavců přihlížejících z dálky, protože stráže, které byly na místě přítomny také, nevpustili nikoho, kdo nepatřil mezi výše jmenované.

To se však změnilo, jakmile Slavnosti nadcházejícího jara, kvůli kterým bylo všechno to předchozí hemžení a shon, oficiálně započly.
Do prostoru pláže se nahrnuly první hosté a další postupně přibývali. Mezi nimi, mimo prostého lidu, bylo možné s jistotou zahlédnout i dva radní, komtura, několik dalších osobností těšících se jistého postavení v Karathě a také příslušníky nižší šlechty.

Hosté se mohli seznámit s nemalým počtem pokrmů, vytvořených přímo podle Atanských receptů. Na ty mnohem více domácky smýšlející čekal opékající se býček a kuřata přímo na rožni, různé druhy ovoce a také stánek s občerstvením, kde se podávalo pití bez kapky alkoholu.
Toho se zase pro změnu nacházelo dostatek v sudech s pivem nebo vínem.

Rozhodně se nedá říct, že by se jídlem nebo pitím na slavnosti nějak šetřilo, o což se vydatně starali především ti z méně zámožných hostů.
Celá událost však bylo zásobena víc než dost, aby se předešlo jakémukoliv pocitu nedostatku, popravdě v takové míře, až by si leckdo mohl říci, že do království se zase plně navrátili staré dobré časy.

Příchozí se mimo jiné mohli těšit z nachystaného programu, kterým se dostali i k poznání částí z Atanské kultury.
Program sestával z úvodní řeči vyslance Atanské říše, modlitby za brzké jaro a příslib hojnosti, šavlového tance v doprovodu cizokrajných rytmů a přednesu básně, v podání dalších členů Atanské delegace. Nutno podotknout, že jednotlivé části programu si většinou získávaly vydatný potlesk, obdiv nebo uznání přítomných.

Pobyt na pláži byl také zpestřován hudebníky na pódiu, kteří by se za svou hru rozhodně nemuseli stydět ani vystoupením u Racka nebo na soukromých oslavách smetánky.

Vrcholem slavnosti bylo pak spálení slaměného panáka, jako symbolu zimy a odpálení ohňostroje, jenž mnohému hostu vykouzlil potěšující úsměv.
Když se pak hosté, někteří zajisté s pěkně přecpanými břichy nebo řádně povzbuzeni alkoholem, jali opouštět slavnost, panovala ve tvářích odcházejících znatelná spokojenost.

Neslavný návrat?

Do Karathského přístavu dorazila kelská karaka “Sluneční šíp“ po své dlouhé plavbě k dalekému pobřeží Atanského království.
Loď si na sobě viditelně nesla několik velmi čerstvých oprav a posádka i s kapitánem mluvili o nesmírně strastiplné plavbě.
Zvlášť kapitán, který při této plavbě prý přišel o osm mužů z posádky, nešetřil svým rozhořčením a kde mohl důrazně varoval, aby se případné další lodě chystající tímto směrem, na takto šílený podnik rozhodně nevydávaly.

„Jo, náklad jsme přivezli v pořádku, ale čert vem náklad, umřelo mi osm dobrých chlapů, kteří se se mnou plavili už skoro od dob, co jsem se stal kapitánem.
Zažil jsem už nejrůznější věci na moři, jako vydatný bouře a tak, ale nic co by se projevovalo tímhle způsobem. To co se tam děje u jejich ostrovů není v žádným případě normální a vůbec se nedivím, že už se tam nehrnou ani Targothští námořníci.“

Oznámení městské rady a Svatého officia

Karathou zněly snad veškeré zvony, které se v ní nacházejí. Nikoliv poplašné, nýbrž jak se i později potvrdilo, zvěstující velmi důležitou novinu. Ti jenž se následně dostavili do Dolního města, si mohli vyslechnout z úst radních a představitelů církve tuto zprávu:

“Slyš lide Karathský a raduj se, neb skončilo jedno z velkých strádání našeho království! Nákaza, která nás sužovala po tolik let byla zažehnána a její zdroj, prastaré zlo ukrývající se na hřbitově, bylo přemoženo. To vše díky významné oběti ze strany Církve světla a odvaze nepočetného oddílu dobrovolníků, kteří se vydali přímo do kobek hledat posvátnou relikvii, jenž měla být klíčem k ukončení existence prastaré hrozby.
Všichni čelili nepředstavitelným hrozbám a temným silám, které se proti nim postavili, přesto ve svém boji nakonec uspěli!

Dobře si vyslechněte jména jenž nyní vyslovím, neboť tyto osoby si od království zasluhují nehynoucí vděk za to co vykonaly pro jeho ochranu a na jejich skutky by se nemělo jen tak zapomenout. Jsou mezi nimi i ti, kteří za své poslání zaplatili životem. Nechť je na ně vzpomínáno jako na hrdiny. Království je vám navždy dlužníkem.“

Následoval výčet pomalu padesáti jmen, mezi nimiž se mimo jiné prý objevily i taková jako Olwen Emerald, Lens Emerald, Goran Grym...

***
Mezi obyvatele prosáklo pár informací, že na Karathském hřbitově to vypadlo jako po božím dopuštění a dokonce se zhroutila do hlubin země jedno z krypt, zanechávající na svém místě hlubokou jámu.
O ztrátách Církve světla se moc nemluví, přesné počty chybí, mnoho obyvatel však věří, že museli být značné. Někteří už teď mluví o citelném oslabení řádu. Možná jsou to jen přehnané a vystrašené dojmu těch, kteří vůbec nemají ponětí o čem mluví. Představitelé církve dál zarytě mlčí.

Je známo jen nemnoho případů, kdy se osoby zbavené nákazou vrátili zpět do normálního života. Zdá se, že většina z nich už byla ve stavu, kdy jim nebylo pomoci. Co je hlavní, že nákaza zmizela a dál se podle všech náznaků už nešíří.

Tak či tak, království slaví. Dlouhé měsíce obav, následné rezignace až apatie jsou pryč. V mnoha hospodách je nabízeno první, někdy i následující a pak ještě další, pití zdarma. Karathské obyvatelstvo vzdává hold hrdinům tancem a spontánní zábavou, provolávají se přípitky k uctění jejich jmen a zapalují se pro ně svíčky v oknech.

Hřbitov se stal zase přístupným. Procházejí se jim pravidelné hlídky stráže, ale za tím nelze jistě hledat nic jiného než projev opatrnosti a to, že království nechce nechat nic náhodě.
Mnozí jsou potěšeni, že mohou opět volně a bez obav navštívit své pozůstalé přímo u jejich hrobů.
Proslýchá se také, že si oddechla valná část členů Azurové věže, která spolu s církví pomocí magie bránila vstupu nakažených do města.

“Konečně, sláva hrdinům. Už jsem pomalu ani nedoufal. Na jejich zdraví!“
“Přemýšlím, že bych se dal k církvi. Táhne mi sice na šedesátku, ale jestli jich opravdu padlo větší množství, mohl bych tam udělat kariéru… .“
“Už jsem se bál, že dřív než se stihnu rozloučit se svými pochovanými příbuznými, tak budu sám na prkně.“
“To musela být hrozná jatka. Na vlastní oči jsem viděl jak odnášeli jednoho církevního vojáka po druhém do chrámu Bílé dvojice. Ten byl nějakou dobu nepřístupný pro všechny ostatní a milosrdné sestry se opravdu činili. Některé z přinesených už nemohla vzkřísit ani svěcená voda.“
“Asi pojmenuju jedno ze svých dětí po jednom z hrdinů. ...Teda až se mi nějaké narodí. ...Až si najdu nějakou ženskou, která mi ho porodí.“
“Být tam já, tak je to vyřešeno hned a bez ztrát. Jen bych se párkrát ohnal, tak a tak, a pak takhle a bylo by. Nesmějte se! To vám povídám, že mluvím pravdu!“
“Tak a teď se ještě vypořádat s Impériem… .“

Oslavy Lambertova dobrovolnického pluku

*Zpráva se kromě Karathy objevila ještě v Ivory a Tartenu*

Všechno civilní obyvatelstvo je srdečně zváno dne *17.2. čas se ještě upřesní* k oslavě na počest Lambertova dobrovolnického pluku, spadající pod armádu Karathského království.
Místo konání je tábor pluku nacházející se v Ivorském lesíku u křižovatky před Ivory a Dorenským hvozdem. Počas oslav budou z nemalé části zpřístupněny prostory tábora, kde se návštěvníci budou moct seznámit s životem vojáka a promluvit si s jejich důstojníky.

Krom toho se můžete připojit k zápolení v přátelském duchu, které prověří vaše schopnosti jak vůči vojákům pluku tak vůči sobě samým.
Vítězové tohoto zápolení budou obdarováni předměty vyrobené řemeslníky pluku, které by mohl závidět i ten nejproslulejší řemeslný cech království.

Na místě bude připraveno i něco občerstvení a možnost se zapsat do pluku, protože království nikdy neodmítne ty, kteří ho chtějí chránit.
Čest a sláva království!

Adjutant Alfréd Bělous *na konci je připnuta nazlátlá pečet s vyobrazením havrana*

Odložení oslav pluku

S politováním musím oznámit, že dříve nahlášené oslavy Lambertova dobrovolnického pluku se z neočekávaných důvodů prozatím odkládají. Jakmile to bude možné, bude vyhlášen nový, náhradní termín.

Adjutant Alfréd Bělous *na konci je připnuta nazlátlá pečet s vyobrazením havrana*

---

"Myslíš, že je to tím, že ten jejich pluk posílaj na sever, protože se tam něco semlelo?"
"Jak to mám kurňa vědět, dyť to se tam vůbec nepíše!"

Smrt malé holčičky v Horním městě se na nejbližší dny stala náruživým a rozhodně neveselým námětem k hovoru, obestupujícím většinu míst Karathy.

Tato nešťastná událost se prý měla přihodit zámožnější rodině obchodníků s dobrou pověstí. Povídá se také, že mrtvola dívenky, sotva desetileté, byla nalezena na ulici přímo pod okny obydlí jejích rodičů naznačujíc, že příčinou smrti byl pád z větší výšky.

Zatímco ne každý má jasno v tom, jestli šlo o nehodu nebo snad dokonce zlý úmysl, je zjevné, že to co se stalo je smutným potvrzením neochvějné pravdy, že smrt si nevybírá.

“Hrozná tragédie, vůbec si nedokážu představit, že by se něco takového stalo… ne, prostě nedokážu. Ubozí rodiče.“

“Její otec prej zármutkem zešílel. A taky sem slyšel, že prej v tom měla prsty její chůva, tu si strážní rovnou vzali na výslech. Mrcha jedna, doufám, že ji to spočítaj.“

“Je to pro ně neuvěřitelná rána, já je znám. Fajn lidi, tohle se jim nemělo stát.“

“To je keců kvůli jednomu spratkovi. Kdyby se jednalo o spodinu a ne zbohatlíky, nikdo nad tím ani neupšoukne.“

“Ono to není tak jednoduché jak by se mohlo zdát. Jsou v tom nekalý kšeftíky a vyřizování účtů. Si snad myslíte, že k tomu bohatství přišli poctivě? Teď za to platí tou nejvyšší cenou. Se zločinci se nevyplácí zaplétat.“

“Já zaslech, že to děvče bylo nějak divný a dělalo jim jen starosti. Bych se nedivil, kdyby to došlo tak daleko, že by si od těch starostí sami pomohli.“

“Vám říkám, může za to zase nějakej zasranej démon co se toulá po střechách v Horní. Jo, jako ten poloviční, co jim občas církev dovolí ať se motaj kolem. Já bych je upálil všecky.“

Příběh nešťastného úmrtí malé holčičky byl nakonec ukončen popravou osoby, která prý měla na jejím tragickém osudu podstatný podíl.
Fištolín Cloumák, gnóm na kterého měla Karathská stráž spadeno už v minulosti za jeho podvody s vařením nebezpečných patoků, se tak téměř bez přítomnosti veřejnosti odebral pryč z tohoto světa smrtí oběšením. Kéž jeho duše nalezne spásu.

Nebyl však jediný komu se v tomto případu přičetla vina. Jako spoluviník byla zákonem označena i chůva oné holčičky.
Přestože ji nebyl vyměřen tak vysoký trest a měla být popravě ušetřena, ještě před vykonáním rozsudku na podvodném gnómovi ji dostihly výčitky a ve vězení ukončila své trápení sebevraždou.

Asi od bachařů pak ven uniklo několik zpráv, že zanechala dopis na rozloučenou, kde se ze všeho měla vypovídat, úpěnlivě poukazujíc na to, že vše byla jen souhra nešťastných náhod a že se své svěřenkyni pouze pokoušela pomoci.

Kdo ví jak to bylo, ale mnozí se shodují, že tři zbytečně mrtví je až příliš velká daň za snahu někomu pomoci.