Služba kněžkám // děkuji marii za svojí verzi příběhu
Na tváři se jí objeví rozverný úsměv. „Ne ,ne pane hostinský, už mě na nic dobrého nenalákáte, za chvíli bude svítat a já mám v plánu první paprsky slunce přivítat u Ivorského jezírka“ Miawill pobaveně sleduje hostinského v Doubkově, snažícího se ji vnutit ještě kousek svého vyhlášeného kančího na smetaně. „Navíc mam pupík naditý k prasknutí!“ Odtuší Mia a s veselým zamáváním odbíhá z hostince.
Venku se nadechne čerstvého vzduchu, usměje se. Zvedne oči k východu, kde to vypadá, že se co nevidět objeví první paprsky. Uhladí si těsně přiléhající šaty, upraví svůj nový klobouk a vydává se celkem svižným tempem směrem k Ivory.
V lese kousek od Doubkova zamumlá něco ve svém rodném jazyce a pomocí gest a slov sešle na sebe několik ochranných kouzel. Znovu se vydává na cestu, rychle utíká skryta kolem skřetů a s úmyslem proběhnout neviděna, k území vlků. Jaké však bylo její překvapení, když na místo silné smečky, narazila na rozervaná těla, válejících se v kalužích krve pod vzrostlými korunami stromů.
"Ach“ unikne jí poděšený povzdech "který neznaboh mohl tohle udělat?!“ dívá se na ubité vlky. Oči se jí zastaví na páru vlků, kteří se marně snaží postavit se na nohy.
Nedaleko od místa masakru vlkůTři osoby si vykračují směrem do dolů. Vlci obývající toto uzemí, byli zmasakrováni a jejich rozsekaná těla se válela bez řádu všude okolo. Největší ze siluet jakoby čistila kosu a stála vzadu společně s lučišníkem. Ve předu se zhluboka nadechla postava beze zbraně.
Urlraen: „Tak dnes to byl podařený výlet.“ Poplácá si vak s bylinkami.
Jalamyn: „Jo, jen ten mrzák nám nemusel utýct.“ Dodal lučistník.
Urlraen: „To byla nicka, ten mě nezajímá a nezapomeň, že pokud mi nedoneseš něco pěkného, podám si tebe.“ Klidně si utahuje rukavice.
Lučišník zmlkne a pak se otočí na muže s kosou.
Jalamyn: „Příště půjdeš se mnou. A přestaň s tím rozčiluje mě to!“ Ukáže na kosu.
Vorenus: „Ano pane!“ Zahodí hadr a položí si kosu na rameno.
Postava vepředu se jako uchechtne a pak dá rukou povel k postupu.
"Chudáci“ projede jí hlavou a z rukou ji vyšlehne blesk, který ukončí jejich trápení.
Sotva ujdou několik metrů ozářil bleskem okolé elektrický výboj, který donutil naši trojici zakrýt si oči. Všichni se začali rychle rozhlížet, ale nikdo ani na minutku nezaváhat a začali dělat na co byli vycvičeni. Lučišník začal kouzlit jakési kouzlo, skřet se připravil do bojového postoje a velící drow sáhl po opasku a rychle do sebe nalil narůžovělý lektvar, který odšpuntoval palcem. Začnou se rozhlížet až lučíšník ukáže na jakousi osobu skrčenou v dálce u vlků. „Střílej!“ Křikl drow a dal se do sprintu za osobou. Lučišník vypálil první dávku šípů.
Ze zamyšlení nad smutným osudem šelem jí probere náhlé prosvištění šípu u její hlavy, prudce se otočí, odkud přichází nebezpečí a v dálce uvidí pár postav, které míří směrem k ní, jedna z nich se přibližuje o mnoho rychleji než ostatní. Přestane dumat nad vlky, otočí se na patě a snaží se co nejrychleji zmizet mezi stromy po stezce k mostu přes propast. V divokém úprku si ani nevšimla, že ji klobouk spadl kdo ví kam, vpřed ji ženou rychle se blížící kroky a prudké rychlé, pravidelné oddechování neznáme postavy. Brzo si uvědomí že nedokáže uniknout, kroky už jsou slyšet skoro u ní, prudce se zastaví ve snaze zaútočit magii. Avšak v tu chvíli se už blížila další dávka šípů.
Prudká bolest v boku a téměř ve stejném okamžiku ve stehně, ji zcela ochromí a zhroutí se do mechu. Ještě si stačí uvědomit skok neznámého přes její tělo a další a další bolest ji zbaví vědomí.
„Ještě žije! Pěkná rána Jalamyne, aspoň k něčemu seš dobrej. Vorene vem jí a pospíšíme si do Charaxssu.“ Rozhodnul drow. „Ano pane!“ Křikl oplechovaný muž a sehnul se pro oběť.
Bolest rozlévající se po celém těle, pocit tlaku něčeho tvrdého do břicha a náhlý pocit nevolnosti ji donutí probrat se k vědomí. Rukama se snaží vzepřít, ale její snaha vyjde naprázdno. Nejasně zjišťuje, že visí hlavou dolů, přehozená přes něčí rameno. Nevolnost zvítězí a vyhlášené kančí na smetaně se rozstříkne po něčích zádech a nohách. Ozve se velice nevrlé zavrčení a neurvalá ruka nacpe Mie do pusy kus zapáchajícího hadru. Nedostatek vzduchu a návaly bolesti ji opět připraví o vědomí.
Slastně se protáhne ve slunečních paprscích, se zavřenýma očima naslouchá šplouchaní vody v jezírku a štěbetajícím ptákům, jemný vánek se dotýká tváří a odhalené kůže na rukou.„Ranhojič! Rychle!“ Křikl v aréně drow. Z okolí se seběhlo několik otroků s obvazy a vodou. „Její život chci, pokud se vám to nepovede, povezete se rovnou za ní.“ Klidně dodal a otroci plni strachu se neodvažovali vydat ani hlásku. Pracovali usilovně a nakonec se oběť podařilo zachránit. Drow se k ní sehnul a začal si jí až teď prohlížet.
Měla zrzavé vlasy a elfí uši, měla však na elfa nezvykle opálenou pokožku, oblek co nosila byl fialovo bílý místy se skvrnami od krve.
Pocity pohody a klidu najednou začnou přerušovat neznámé hlasy a jemný vánek vystřídají doteky rukou. Máchne dlaněmi ve snaze přivolat příjemné pocity zpět, ale hlasy a ruce se stávají velice vtíravými a donutí ji otevřít oči. Chvíli se zmateně rozhlíží pak se ozve strohý hlas a postavy kolem zmizí. Tvrdá podlaha, chlad, nepřirozené světlo, zvedne hlavu a její oči se setkají s očima naplněnýma chladem, tvrdostí a nepřirozeným světlem.
DROW! Drow, to poznání ji málem přivedlo zpět k mdlobám, strach ji sevřel jak ledový krunýř. Prudce se ji rozbušilo srdce. Chvilku si ji prohlížel a pak pronesl.
Urlraen: „Už se probrala. Máte štěstí!“ Dupnul nohou, aby zaplašil otroky. Ti se rozutekli zpět na svá místa.
Drow: „Tebe si pamatuji z vlčí stezky.Vzpomínáš?“
Miawill: Snaží se zadusit strach svírající její útroby.
Drow: „Tak si to ověříme.“ Vytáhnul dýku a hrubě ji rozřízl nohavici odspodu až ke stehnu. "Vida jizvička zůstala!“ Zasunul dýku zpět a poplácal ji po stehně, ze kterého ji stékal pramínek krve.
Mia zkřivila obličej, potlačujíc neustálý strach. Drow k ní přidřepl a kupodivu celkem jemně ji chytl pod hlavou. „Víš kde jsme?“ pokračoval.
Mia mu pohlédla do tváře „Charaxss?“ tiše odvětila a opatrně se rozhlížela.
Urlraen: „Aréna v Olath Deis elfko.“ Otočil jí hlavu k sobě, a rukou ukázal dokola celou arénu. „Tady zemřelo hodně povrchňanů, spousta z nich byla roztrhána zvěří či někteří zabiti dokonce vlastním přítelem.“ Usmál se. Elfka se zrychlila dech a vystrašeně se na něj podívala. „Ale neboj se moje milá, pro tebe mám něco mnohem lepšího.“ Usmál se, vycenil při tom bílé tesáky a pomalu se narovnal. Elfka začala vystrašeně přeskakovat pohledem z jednoho na druhého. „Bude se ti to líbit.“ Dodal drow jakmile se narovnal hledíc před sebe.
Urlraen: „Téhle se nic nesmí stát, Jalamyne postarej se o ní. Ručíš mi za ní. Omej jí a doveď do doupěte rozkoše, kde se o ní postarají naši otroci.“ Otočil se a odešel.
Jalamyn: „Vorene, seber jí ze země, odvedem jí tam.“ Zavelel lučišník a dali se taktéž na odchod.
Opět se ji zmocnily neurvalé ruce, které ji hrubě táhly někam pryč. Jakákoliv snaha o vymanění přišla vniveč, jen s ní tvrdě zacloumal a ostrým krokem pokračoval ven z arény. Nestíhala mu, nebylo to v jejích silách, několikrát klopýtla, jeho ruce ji vždy hrubě zvedly a popostrčily dopředu. Hlavou se jí honily zmatené myšlenky „Co se mnou bude? Kam mě to sakra vleče?“ Její strach s trochu zmenšil a část nahradila vzrůstající zlost. Snažila se vnímat cestu a zapamatovat si kudy ji vede, bohužel cesty ji přišly chaotické a v jejich spleti se naprosto ztrácela. Po chvilce chůze se přiblížili ke dveřím, dle kterých bylo už z dálky poznat, co se za nimi skrývá. Červena lampa zářila do tmy a pár vyrytých obrázků kolem nenechala nikoho na pochybách k čemu uvnitř dochází.
Strach opět sevřel Miino srdce a ona se snažila za každou cenu zastavit muže, který ji táhl směrem k Doupěti.
Vorenus: „Co je?!“ nevrle se k ní otočil s tváří staženou do zlostné grimasy.
Miawill: „Prosím? Co se mnou bude?“ tiše šeptla.
Vorenus: Na okamžik se v jeho tváři mihla spíše únava, kterou ihned potlačil a na obličeji se mu opět usadil tvrdý výraz. “Neslyšelas? Nic se ti TEĎ nestane a nezdržuj, nemám na tebe celý den!“ Opět ji drsně popadl za paži a nemilosrdně ji strčil za dveře.
Na chvilku zmateně zamrkala a do nosu se ji vedrala vůně vonných tyčinek a pižma. Pohledem přejela místnost, drowka za barovým pultem ji přejela zmateným a posléze silně znechuceným pohledem. Stočila oči na Miin doprovod a tázavě se na něj podíval.
Drowka: „Co tu sakra pohledává tahle špína!“ Zařve na Vorena a začne obcházet bar k němu. Současně se na ně otočí obrovitý černý skřet s velkou dřevěnou pálkou. Bojovník ihned sklopil hlavu.
Drowka: „Nechám tě okamžitě zmrskat!“
Vorenus: „Můj pán, Urlraen Zau'ndar mě sem poslal. Prý budete vědět o co jde.“
Drowka: „Vem si támhle jídlo a něco k pití a zmiz mi z očí!“ Otočila se a odešla.
Vorenus kývl na znamení díků a obě věci strčil Mie do ruky. “Tady máš“ zašklebil se. “Sníš si to v doupátku“ místností zazněl nepříjemný smích.
Mia: „Chtěla bych raději vodu“
Vorenus: „Nemáme“ odpoví suše „Tohle Ti musí stačit“
Znovu ji popadne a postrkuje před sebou do chodby vedoucí někam nahoru.
Mia: „Prosím.“ zatne mu jemné prstíky do předloktí.
Vorenus: Nepřestává ji táhnout k pokojům „Neotravuj!“
Mia: „Prosím.“ tiše hlesne.
Vorenus: Unaveně povzdychne.
Mia: „Prosím pusť mne. Odměním se ti. Mám dost peněz.“ zajíkavě šeptá.
Vorenus: Prudce se zastavil a zadíval se na Miu nic neříkajícím pohledem.
Mia: V očích se jí objeví slzy „Moc, moc prosím. Nechci tady být.‘‘ zvedne k němu svůj jemný obličej.
Vorenus: Prudce se nadechne a náhle s ní nešetrně zatřese „Nemůžu, slyšíš? Prostě nemůžu!“
Už bez řečí ji dovleče až před pokoj, ignorujíc tiché vzlyky a slzy, které ji stékají po tváři. Volnou rukou odhrne zavěs a hrubě strčí Miu dovnitř. „Tvoje doupatko“ sykne ji u ucha a smýkne s ní na postel. Popadne pouta přidělaná řetězem v rohu pokoje a nechá ji je zacvaknout kolem jejích drobných zápěstí. Mia se na něj zděšeně dívá, tváře mokré od slz hrnoucích se jí z očí a snažící se potlačit třesoucí se bradu. Vorenus bez jakéhokoliv náznaku emocí, zkontroluje pevnost pout, prudce se narovná a odchází směrem ven. Ve dveřích se na okamžik zastaví, otočí se k Mie „Nesaháš ji ani po kotníky“ závěs se zavlní a Mia zůstane o samotě. Konečně může dát průchod svému strachu a pocitu bezmoci. Její vzlyky otřásají drobným tělem, než se ocitne v náruči spánku, který ji přinese alespoň na chvíli klid a mír.
Prudce se posadila a rozhlédla okolo. Ne, nic se nezměnilo, vlastně ano. Na komodu nahoru přibylo pár věcí, ale ze svého místa neviděla přesně co nahoru někdo položil.
Pocítila nutkavou potřebu si odskočit. Zavolala „Halooo, je tam někdo? Héééj“ ještě chvíli volala, pak si potichu odfrkla. Za závěsem se nikdo neozval.
Snažila se promnout zapěstí, která už začínala být celá otlačená, něco ji napadlo a poprvé po delší době se pousmála. Zamumlala pár slov, její tělo se začalo zmenšovat a na zádech se objevila drobná křidélka. Pouta sjela z rukou a spadla na zem. Potěšeně vypískla a jala se prolétnout po celé místnosti. Pohled ji sklouzl na komodu a zarazila s v letu. Vyděšeně slétla k zemi v mžiku se proměnila zpět a schoulila se do koutka pokoje. Nevěděla, jak dlouho tam tak seděla, hlavou se ji míhala jedna neutěšená představa za druhou, přesto se nepřestávala utěšovat myšlenkou, že naděje umírá poslední.
V domě se line vůně bylin a vonných tyčinek. Vše je vkusně vyzdobeno do drowího stylu. Okolo se motají prostitutky a hledají nové zákazníky. Na baru se podávají osvěžující nápoje a různé druhy podzemních bylin. Když tu najednou se rozhrne vchodový závěs a vstoupí drow s rudě planoucíma očima a zamíří si to rovnou k starší drowce v křesle.
Urlraen: Kývne hlavou na pozdrav „Urlraen Zau'ndar, je vše připraveno?“
Starší drowka přikývne a mlčky nastaví ruku. Drow vezme vak s penězi u opasku a předá jí je se slovy „Kněžka vzazuje díky.“ Přejede pohledem ke schodům a pak zase na ní. Kývne jí a mlčky se vydá po schodech do patra. Vyjde do chodby a rozhlídne se. Okolo se motají drowové a drowky všech možných tváří ve vyzývavých oblečcích a pozorují nově příchozího. Jedna z drowek si to zamíří k nově příchozímu drowovi.
Drowka: „Vidím, že jsi se zase zastavil. Bude to jako obvykle?“ Přitáhne si bič k tělu, olýzne si horní ret a mrkne na něj.
Urlraen: „Dnes ne, běž pracovat.“ Suše odpoví a odstrčí jí když si všimne muže ve zbroji před pokojem. Drowka sykne „Tak si běž, stejně zase přilezeš!“ V tom okamžiku se drow zastaví a jeho rudě planoucí oči se silně rozzáří. Pak se prudce otočí a v mžiku jí drží pod krkem. „Moji náklonost můžeš snadno ztratit, doufám, že si rozumíme!“ Procedí přes zuby. Drowka jen zkřiví tvář bolestí a vztekem a pak ho provokativně pohladí po ruce. „Vím.“ Dodá polohlasně s úsměvem „Ale tady si na mě nic nezkusíš.“ Našpulí rty a mlaskne, drow jí v tom okamžiku pustí a usměje se koutkem. Pak šlehne očima a opětuje mrknutí. „Příště!“ Kývne a galantně se otočí a odejde. Drowka se při jeho odchodu švihne důtkami přes stehno a vrátí se k práci. Před závěsem stojí bojovník v plátové zbroji s opřenou kosou. Jakmile zpatří přicházejícího drowa narovná se a sklopí hlavu.
Za závěsem se najednou ozval známý chladný hlas a jiný mu tiše odpovída. Zatajila dech a ještě víc se schoulila v rohu.
Vorenus: „Pane?“ Kývne „Elfka je uvnitř, vše je připraveno.“
Urlraen: Pododhrne závěs a kývne. „Dobrá podívám se na ní sám. Běž do dílen.“
Bojovník jen kývne, dál hledí do země před sebe a čeká až pán odejde.
Drow rozhrne oběma rukama závěs a vstoupí. V koutě u postele se choulí rudovlasá elfka, která leknutím hekla. Nechal závěs dohoupat a přelétl pokoj tvrdým pohledem.
Velká rudá postel uprostřed místnosti měla pečlivě upravené povlečení. Na zemi se válel pár kovových pout a na komodě byla položená souprava složená z jehlic, trojice různých kleštiček, cejchovadel, dvou kratších provazů a vlnité dýky s rukojetí vypadající jako omotaná pavučinou. Na postraních policích hořely červené svíce, které vnášely do pokoje překvapivě dost světla.
Prohrábl si vlasy a začal sundávat rukavice prst po prstu. Očima se zastavil na Mie. Měla oči rozšířené hrůzou.
Urlraen: „Není čeho se bát.“ Zvedl důležitě hlavu. „Lehni si na postel.“ Hodil rukavice na komodu.
Miawill: „Co se mnou chceš dělat?“ Hlas se jí rozechvěl těžce potlačovanou úzkostí a do očí ji opět vstoupily slzy.
Urlraen: „Lehni si na postel, nebudu to opakovat.“ Přistoupil blíž.
Pomalu, nepřestávajíc pohledem viset na každém jeho pohybu, se těžce zvedla a snažila se dostat nahoru na postel, ruce ji neposlouchaly, třásly se a nohy se jí podlamovaly úzkostí. Přesto dokázala splnit jeho rozkaz a lehla si na postel na záda. Oči upřela ke stropu a rychle prstíky setřela slzu, kutálející se jí po tváři. Drow si prohrábl vlasy a rukou naznačil pohyb do strany.
Urlraen: „Ne..“ ozvalo se ostře. „..otoč se na břicho.“
Mia: „Co? Cože?“ úzkostně.
Urlraen: „Dělej co říkám!“ ozvalo se už poněkud znuděně.
Pomalu se otočila na břicho, chtělo se jí křičet, vykřičet na něj svou úzkost, nenávist a ten zpropadený strach, ale jen pevně semkla rty a víčka, tiskla se k posteli, jakoby ji ona moha poskytnout nějakou ochranu.
Ozvalo se zachrastění něčeho kovového a náhle ucítila, jak se postel pohnula pod jeho vahou. Chytil ji za ruku a chvilku vyčkával. Na jeho tváři se neobjevila ani známka lítosti nebo soucitu, jen zpříma a bystře prohlížel kovové pouto v ruce. Mia se zmohla jen na tiché vydechnutí. Cítila jeho dech ve vlasech, srdce ji poplašeně bilo. Ozvalo se hlasité cvaknutí, pak v rychlém sledu za sebou cvakla ještě troje pouta a ona zůstala bezmocně připoutaná k posteli. Ucítila, jak se posunul a jeho stehna ji pevně sevřela v pase, lehce dosedl na její pozadí, ozval se zvuk ocele třoucí se o sebe. Vytáhnul dýku a přiložil jí na oděv.
Mia: „Ne, ne prosím, nedělej to. Mám dost přátel. U - určitě budou ochotni zaplatit výkupné.“ ozvala se stísněným hlasem.
Urlraen: „Ty si vážně myslíš, že tě teďka rozpárám a budu tě mučit?“ Tázavě dodal drow.
Miawill: „A co chcete dělat?“ Vyděšeně se zeptala drowa.
Urlraen: Složil na ní ruce s dýkou s vydechnutím. „Co jsem ti říkal? Nemáš se čeho bát, ale pokud budeš pokračovat v otázkách, poznáš můj hněv!“
Mia nepatrně kývla a hlavu otočila na stranu.
Urlraen: „Výborně.“ Přiložil jí dlaň na záda. „Vskutku pěkná práce ty tvoje šaty, ale bohužel to nejsou moje oblíbené barvy.“ Přiložil jí dýku čepelí přímo na páteř a říznul do nich. Řezal je opatrně, aby se elfce nic nestalo, ale rychle jakoby to nedělal poprvé. Mia pevně sevřela čelisti a zabořila hlavu do polštáře.
„Ne ne nenee“ jen tohle slovo jo vířilo hlavou stále dokola.
Když jí celé šaty rozřezal a postupně je z ní svlékl, chvíli se nic nedělo a pak se ozval jeho hodnotící hlas. Elfka měla jak je zvykem dobrou postavu a pěkné rysy, ale byla tmavší než ostatní z jejího druhu.
Urlraen: Promne si bradu. „Tak takovýhle exemplář jsem ještě neměl. Zdá se, že skutečně máš ráda slunce.“ Přejel jí po zádech dlaní a prohlížel si její nahé a opálené tělo.
Miawill: Zvedla hlavu z polštáře na stranu. „Slibuji, že o vás nikde neřeknu, jen mě už pusťte“ Zoufale hlesla.
Drow se zasmál a u jejího ucha zašeptal „Myslíš, že tě pustím? Jen tak? Ne děvenko s tebou mám vznešený plán, který náš klan vyzvedne v očích chrámových kněžek.“
Drow se narovnal a přiložil jí ostří k páteři. Elfka se zachvěla a pevně sevřela oči. Postupně projel po celé délce zad spolu s jeho rukou. Pak se nahnul k její hlavě a nasál vůni z jejich vlasů. Jakmile se narovnal řekl „Moc pěkný kousek, měl bych pro tebe jinak lepší využití v mučírně.“ Sesednul, postel se mírně zhoupla. Postavil se vedle postele, tam vzal pár rukavice z komody a začal si je nasazovat přitom si prohlížel nahé tělo elfky.
Mia otočila hlavu na druhou stranu a koutkem oka zahlédla, jak stojí u postele.
Mia: “Potřebuji si odskočit“odhodlaně „Volala jsem, ale ti vaši poskoci mě nepustili.“
Urlraen: Povytáhnul rukavice a řekl „To budeš muset vydržet“ a chystal se k odchodu, když tu elfka najednou zvýšila hlas a opakovala svou prosbu. To drowa zastavilo.
Urlraen: „Něco jsem jsem snad řekl ne?!“
Miawill: „Já už to, ale opravdu nevydržím. Nechci tady, prosím.“ v hlase ji zazněla opravdová panika.
Urlraen: „Tady se děly mnohem nechutnější věci.“ Dodal s opovržením.
Miawill: „Moc vás prosím!.“ zrudlá rozpaky ho zkouší přesvědčit.
Urlraen: Naštvaně si prohrábne vlasy. „Dobrá odpoutám tě, ale radím ti, abys nic nezkoušela, nemá to smysl věř mi!“ Odpoutal jí a poslal jí v poutech nahou na záchod do vedlejšího pokoje s drowem. Potom když se vrátila v pořádku jí semkl znovu a dodal „Dlouho se tu nudit nebudeš.“ Řekl drow a rázně odešel z pokoje.
Uvolnil pouta poodešel k závěsu, odhrnul ho a přivolal strážce před pokoje. Něco mu rychle řekl v rodné řeči. Strážce pokýval, popadl Miu za loket a dovlekl ji nahou přes chodbu do druhého pokoje za zástěnu. Pocit obrovské úlevy přerušilo opět hrubé popostrkování nazpět. Rázně ji hodil na postel a Urlraen ji opět semkl drobná zápěstí a kotníky pouty. „Dlouho se tu nudit nebudeš“ řekl a rázně odešel z pokoje. Zkusila zacloumat pouty, ale držela pevně. Opět zůstala sama se svými pochmurnými myšlenkami.
Po nějaké době se závěs opět rozhrnul. Mia prudce a vyděšeně zvedla hlavu a snažila se otočit k příchozímu. V jejím zorném poli se objevila mladá drowka. Její obličej byl bez emocí. Nesla tác s jídlem a nějaké věci přehozené přes loket. Vše položila na volné místo na komodě a popošla k posteli. Bez jediného slova povolila pouta. Konečně pronesla „Přinesla jsem ti jídlo“ položila jej před Miu „Jez, budeš to potřebovat‘‘ jemným šťouchancem ji naznačila, aby se pustila do jídla.
Mia se pomalu posadila, promnula strnulé ruce a nohy „Proč? Proč to budu potřebovat?‘‘ hlas ji přeskakoval potlačovanými emocemi. Drowka jen ukázala na jídlo a pak na strážného, kterého si Mia vůbec nevšimla. Stál u závěsu oči upřené na drowku, jakoby čekal na jakýkoliv pokyn.
Mia: Polkla, aby uvolnila hrdlo stažené úzkostí a opatrně se pustila do jídla.
Drowka: „Neboj, není otrávené“ ozval se skřípavý smích „To by jsi měla moc jednoduché.‘‘
Mia: Zaraženě dojedla. Kupodivu docela chutné jídlo a žíznivě se napila s poháru naplněného vodou.
Drowka: „A teď pojď, čeká tě koupel“ ušklíbla se a pokynula stráži u dveří.
Mia: „Půjdu sama, už mám dost toho, jak se mnou pořád někdo smýká“ celkem zlostným hlasem.
Drowka: Po tváři ji přeletěl nepěkný úšklebek, mlčky ukázala na závěs a prošla ven.
Mia se vydala na vratkých nohách za ní, v těsném závěsu se strážcem. Opět prošli přes chodbu kde se k nim připojila i druhá stráž. Došli do druhého pokoje, kde byl malý bazének, naplněný až po okraj teplou vodou. Na schůdkách před ním leželo připravené mýdlo a složené osušky.
Drowka: „Vykoupej se“ suše pronesla.
Mia: „NE!“ snažila se o hrdý tón.
Drowka: „Tobě to asi nedošlo co?“ zadívala se na ni tvrdým pohledem „Buď se vykoupeš sama, nebo ti pomůže on“ ukázala na stráž stojící za ní.
Mia se chvíli snažila opětovat pohled z očí do očí, ale pak jen zklamaně povzdychla a vlezla do koupele. Neměla ponětí co ji vlastně čeká a obavy zahnaly i sebemenší radost z příjemně teplé vody a pocitu čistoty.
Drowka: „To stačí. Vylez!“ ozvala se a došla ke stolku pro nějaké kalíšky a štětce. „Tohle si obleč!“ ukázala na oblečení položené vedle osušek.
Mia se sehla a s údivem zvedla černé kalhoty s podivnými ornamenty. „A co, co nahoru?“ vydechla tiše.
Drowka se jen ušklíbla „Tam nic nepotřebuješ. A teď pojď sem!“ ostře pronesla.
Mia jen zalapala po dechu, nevěřícně se oblékla do kalhot a drobnými krůčky došla před drowku s rukama zkříženými na prsou. Drowka vzala jeden kalíšek a drobný štěteček „Zavři oči!“ sykla a namalovala Mie výrazné oční linky „Ruce pryč“ pronesla a připravila větší štětec. Mia váhavě spustila ruce k bokům, dlaně pevně sevřela, oči nechala zavřené. Drowka namočila větší štětec do kalíšku s barvou a pustila se do malovaní zvláštních ornamentů na Miině prsou. Mia se jen chvěla, ruce křečovitě sevřené, v hlavě ji bleskla myšlenka, že už ji vlastně nevadí být naha, jen kdyby se mohla vrátit zpět za sluncem, stromy, bolestně zkřivila koutek a potlačila slzy deroucí se jí do očí.
Po chvilce drowka spokojeně mlaskla a poodešla pár kroků vzad. Rukou ukázala strážci,který beze slova kývl,sebral pouta ze stolku, zacvakl je Mie kolem zápěstí a připjal delší řetěz, který nechal zatím volně viset a ještě s druhým strážcem ji vzali mezi sebe. Popadli jí pod rameny. "Jdeme“ drowka ukázala ke dveřím a vyšla jako první.
O hodinu později – Charaxss – Xi'anin chrámV chrámu je víc drowů než obvykle. Dvě mladší drowky v popředí drow – věznitel elfky a po jeho pravici další drow se stejným znakem jako věznitel. Všichni klečí před kněžkou, která k ním promlouvá. Za dveřmi jde slyšet jak chrastí řetězy a blíží se po schodech dolů.
Urlraen: „Jak si přejete má paní“ dívá se do země.
Kněžka: „Portály nechť přenastaví Isrrwial stojící u pilíře času.“
Urlraen: Pokýve a po očku sleduje chrámové dveře.
Mezitím za dveřmiPo dlouhé cestě spletitými chodbami, se zastavila před obrovskými vraty na kterých byly namalované podivné symboly. Drowka něco řekla strážcům v drowštině a než mohla Mia něco říct, strčili ji za dveře a ty se za ní téměř bezhlučně zavřeli. Ani se nestačila otočit a pořádně rozhlédnout.
Elfka byla pomalována rituálními symboly a měla na sobě černé kalhoty se šněrováním. Všichni drowové věděli co přijde.
Hrůzný strach projel Miu jako blesk z čistého nebe. Očima rychle přelétla okolí, vůbec netušila kde je co se bude dít, ale obávala se toho nejhoršího.
Kněžka poručí drowovi „doveď jí k temnému oltáři v Dhull'bahr“. Drow přikývne „Ano, má paní“, zvedne se a převezme řetěz k elfce. Sotva se rozkoukala po okolí.
Miawill: „Prosím vás, nedělejte to, udělám co chcete. Jen mě nechte naživu!“ Snaží se uprosit drowa, ten však omotá řetěz okolo svých rukavic a lehce za něj zatáhne. Elfka se snaží ze všech sil vzdorovat. Jakmile ucítil drow odpor podíval se na ní mlčky a zažhl očima rudou září. Strach vzal Mie veškerou hrdost a ona se mu sesypala k nohám se zoufalými prosbami. Slzy jí stékaly po tvářích a prosebně k němu vztahovala ruce. Drow se k ní sehnul a postavil jí na nohy a znova zatáhl. Mia se opět zapřela, tak zatáhl nejsilněji co mohl, až to s ní škublo a síla jí stáhla na zem. V tom se ozvala kněžka.
Kněžka: „To si neumíš poradit s tou povrchňanskou špínou?“ Stiskla pevněji bič.
Urlraen: „Omlouvám se paní, nebudu vás déle zdržovat.“ Sebral jí drsně ze země a namotal si jí blíž, aby jí mohl zároveň přidržovat. Zabral a vyvedl jí ven z chrámu. Namířil si to s dalšími třemi drowy k portálu, kde už nastaovala další pozici zkušená drowí kouzelnice. Do portálu vhodil první efku a pak šel sám se zbytkem.
Dhull'bar – Oltář temnotyTemné místo osvětlovaly jen hořící pochodně tvořící přímou cestu na vysoký kopec nad kterým temně rudě zářil krystal. Po stranách cesty se váleli zámotky různých obyvatelů podtemna včetně drowů. Pach místa byl těžký a vlhký. Na začátku cesty bylo osm runových kamenů a mezi nimi uprostřed portál, kterým přišli ostatní.
Elfka začala panikařit a pokusila se bezvýznamný odpor v podobě škubání řětězem. Avšak drow jí jednou tvrdou fackou složil na zem. Ostatní tři drowové se rozhlíželi s údivem okolo, ale drow - věznitel nevypadal příliš nadšeně a jeho oči místy měnily barvu ze světlejší červené na tmavší ve vlnách. Očividně se mu na tomto místě nelíbilo. Rozhlédl se po okolí a sebral elfku, které se mezitím spusla krev z natrženého rtu, pod ramenem „Čím víc se budeš bránit tím to budeš mít horší, tak jako tak zůstane tvoje hlava v mé sbírce s ostatními co jsem zabil“ řekl jí ledově chladně bez nucené mimiky. Po těch krutých slovech se Mie roztřásla brada, rozplakala se a v ten okamžik jakoby se v ní něco zlomilo..V Ten okamžik si uvědomila, že slunce už nikdy neuvidí, už nikdy! Přestala vnímat okolí a podvolila se nevědomky drowově vůli. Ten jí zvednul a podepřel.
Skupinka procházela mezi zapálenými loučemi, místy pod pavučinou šli vidět runové kameny, které byli sepsány v drowštině a obrázky zachycující různé obřady. Všichni drowové si je prohlíželi mlčky s údivem. Když pomalu vyšli až k oltáři zavelel drow „Vy ostatní se kliďte driderovi z cesty! Postavte se ke stěně na ty vyznačené kamené čtverce.“ kývnul do toho. Ostatní se mlčky přesunuli a čekali co se bude dít. Jako bezduchou loutku ji dosmýkal před oltář. Okolo se ozývali vzrušené hlasy, ale jejich obsah Mie unikal. Zůstala pohroužena do svých pochmurných myšlenek,její zmučenou tvář pokrývali neustále nové a nové slzy. Drow se jen poněkud znepokojen zahleděl na jeskyni ověšenou pavučinami a pak na svoje ruce. Sevřel je v pěsti a zatvářil se poněkud zlostně. Takhle to on nemá rád. Tohle je pod jeho úroveň, pomyslel si. Rozhlédl se okolo, zda to nikdo nepostřehl a opět nasadil tvrdý, kamenný výraz.
Všichni čekali co se bude dít.
Po chvilce se v dálce ozval zvuk portálu a na začátku cesty vyšli čtyři stráže, potom 3 nižší kněžky s kadidelnicemi. A nakonec samotná veleknězka z chrámu. Ta kývla ostatním a vyrazili směrem k oltáři. Jakmile dorazili k oltáři a rozmístili se okolo pronesla kněžka.
Velekněžka: „Svleč jí a připoutej jí muži.“ Poručila a připla si bič do oka u opasku.
Urlraen: Kývne „Jak poroučíte má paní.“ odpověděl drow.
Drow se sehnul a nožem jí začal rozřezávat šněrování po stranách nohavic. Mia se jen zachvěla a obličej stáhla do bolestivé grimasy,když se ji dotkla chladná čepel a rozpárala nohavice kalhot. Kalhoty zmizely, nohy a boky ji ovanul chladný vzduch. Šaty poté odlétly a poté ucítila jak jí drow otočil čelem k oltáři a chytl jí za ruku, aby jí mohl připoutat. V tom Mia prudce otevřela svá uplakaná očka a naposledy se pokusila o odpor. Drow se ohlédl na kněžku, která byla zrovna otočená zády. Potom se otočil zpět na elfku.a udeřil jí do hlavy zezadu tak, že ťukla hlavou o kamenný oltář. To ji trochu omámilo,že si ani neuvědomila cvaknutí a její roztažené ruce zůstaly připoutané ke sloupkům u oltáře.
Poté drow odstoupil a řekl „Hotovo má paní. Je spoutaná a svlečená.“ díval se přitom do země. Kněžka se otočila a rukou mu naznačila, aby zmizel. Drow kývnul a klekl si na stranu.
Kněžka si elfku ohmatala a pak dala příkaz nižším kněžkám, že mohou začít s obřadem. Ty začali zaříkávat něco v drowském jazyce. Samotná kněžka začala se svojí vlastní modlitbou. Plameny okolo se začaly mihotat v průvanu, země se okolo začala chvět. Kněžky působily soustředěně, skupinka z chrámu se rozhlížela opatrně okolo a drow jen sepnul ruce a zavřel oči. Začal se soustředit.
Země se začínala chvět, chladný průvan ovanul Miino nahé, spoutané tělo. Pochodně podél cesty se zamihotaly v průvanu. Země se několikrát zachvěla. Okolím se linul podivný mrazivý vánek smrti. Z dálky rozřízl vzduch úděsný řev a hřmění. Mladí drowové sebou poněkud škubli, ale Urlraen seděl a ani se nehnul. Zdálo se, že ho to nijak nepřekvapilo.
Pak se z jeskyně vynořila silueta osmi nohou nesoucí svalnaté tělo s kopím. Drider sám vyslyšel volání kněžek a přišel si pro svou oběť! Střídavě pomalu a rychle se pochyboval směrem k oltáři a prohlížel si okolní drowy, oběť a kněžku, která mu pomalu ustupovala z cesty. Mia měla pocit,že se k ní blíží něco velice obrovského a velice nebezpečného. Pootočila hlavu a úžasem plným strachu otevřela ústa jakoby chtěla zakřičet, ale nevydala ani hlásku.
Byl obrovský, dvakrát větší než obyčejný drow. Jeho tělo bylo ověšeno posvátnými znaky Xi'an a působilo majestátně. Přiklapal až ke kněžce na kterou jen shlédl ze své výšky a pak se vydal směrem k oběti. Drowové z chrámu ho po očku sledovali. V jedné z drowek to očividně vzbuzovalo vzrušení, protože se lehce olízla.
Najednou se Miino tělo se vzepjalo a zůstala viset bezvládně v poutech, omdlela. Drider položil první pár nohou na oltář a prohlídl si svou oběť. Vystrčil kladélko a vsunul ho do ní spodem až na zem spadlo několik kapek krve. Udeřil kopím do země a zařval. Rozhlédl se přihrbený s kopím výhružně v ruce po ostatních a slezl. Oběť bezvádně vysela za ruce opřená o oltář. Pak drider promluvil.
„Moje síla a tvoje magie jedno jsme! Naši potomci budou postrachem povrchu, budou rozsévat zkázu ve jménu Xi'an! Již brzy povstane nová armáda ze smíšené krve!“ Udeřil kopím do země takovou silou, že se okolím rozlétly ulomky tvrdého kamene a jiskry. Postavil se na zadný páry nohou. „Chvála Xi'an!“ a máchnul v tom kopím vysoko ve vzduchu. Pak zase slezl na všech osm a pomalu za zpěvu kněžek odešel zpět do své jeskyně.
V Miině mysli ji plynula prosebná slova. Ať to skončí, ať to skonč. Prosím, prosíím.
Potom odpoutala kněžka elfku z oltáře a přiložila jí ruce na břicho zaříkávajíc jakousi drowí modlibu. Její břicho začalo růst a v tom se elfka probrala a vytřeštěnýma očima hleděla na břicho. Pod kůží nafukujícího se břicha se něco hýbalo. Elfka jen zavřela bolestí oči a zatla pěsti. Nevydala ani hlásku, ale v tom břicho začalo pukat. Elfka otevřela do široka oči i pusu a podívala se do stropu, když se jí břicho protrhlo. Vydala jen lehké zachroptění a její zatlé ruce rázem povolily.
Náhle, bylo po všem, klid a mír ji pohltil a ona se cítila tak klidně a svobodně jako nikdy předtím…Zemřela a z jejího břicha se vyvalilo několik bílých larev, které kněžka poručila sesbírat chrámovým služebnicím. S úsměvem sledovala nové potomky.
Jamile byly larvy bezpečně posbírány, poručila kněžka Urlraenovi „těla se zbav“ a odešla. Urlraen kývnul „Jistě má paní.“ Vzal bezvládné tělo za ruku a táhl ho po podlaze jeskyně k nedalekému vřídlu. Tam ho pohodil a nožem mu uřízl hlavu. Chytl jí za vlasy, zvedl a natočil k sobě obličeje. Napůl zuřivý pohled ve tváři střídalo uvolnění. Pohled na „dvojici“ byl skutečne modbidní. Drowové na kopci sledovali svého pána a bavili se o něčem. On je však nevnímal a pak se podíval na rozervané břicho bezhlavého těla. Vstekle ho skopl do vřídla, které ho vtáhlo pod povrch jeskyně. Vyrazil k ostatním nesouc hlavu v jedné ruce a v druhé nůž...
Smrtí nic nekončíMěla pocit,že ji někam nese chladna voda,jemně hladíc její zraněnou duši a tělo.„Probuď se, Miawill. Probuď se!“ nějaký hlas se ji vetřel do podvědomí,. Bylo ji tak dobře, žádná bolest, strach, mučení.
„Probuď se!“ ozvalo se ostřeji, ale přesto mile. Mia se donutila s povzdechem otevřít oči a pátravě se rozhlédnout. Spatřila podivnou postavu vznášející se u ní. Okolo svítilo slunce, až si musela přikryt na chvíli oči nad tím jasem, zpívali ptaci, šuměla voda.
„Miawill, něco ti dlužím.“ ozvala se ona postava „Ty a tvé přítelkyně jste mne pustily z kobky v bažinách, proto ti pomohu.‘‘odmlčela se.
Mia si ji nepřestávala užasle prohlížet „TY, TY jsi přece SMRT, životy bereš!“
„Ano beru“ skočila ji postava do řeči „Ale vyjímečně mohu i dát. A Tobě, Tobě ho ted vrátím. Spolu s darem. Darem zapomnění!“
„NE“ ozvala se Mia. „To nechci! Nechci zapomenout, chci se pomstít!“ znovu se rozplakala, když ji hlavou prolétlo vše čím si prošla.
„Miawill, věř mi“ ozvala se opět ona postava „Zapomnění je ten největší dar co ti mohu dát, větší než krásné tělo“ oči ji slétly na Miino bříško. Mia se zadívala na to samé místo a zděšeně sledovala, jak se obrovská roztřepená rána zaceluje a zůstává po ní jen velká jizva.
„Jen ta jizva ti zůstane, jako připomínka, ale věř , že by tě čekala horší muka, než je tahle jizva, kdyby sis pamatovala!“ Zadívala se Mie do očí, jemně máchla rukou ve vzduchu a Mia se pomalu v bezvědomí svezla do vlahé trávy.
Probudil ji křik pestrobarevných papoušků ve větvích prastarých stromů. Z dálky se ozýval řev tygrů a nohy ji omývala jezerní voda…povykující opičky po ní z bezpečné vzdálenosti házely drobné klacíky.
„Vy potvůrky“ mihlo se jí hlavou a pobaveně se usmála...