Thalie

OneHeart

hmm, roztomilej pašík. Ale dalo by se polemizovat o tom, kdo je doma pánem

jiromir · **Joined:** 11:39 04. Jan 2008 **Posts:** 199

OneHeart wrote:

hmm, roztomilej pašík. Ale dalo by se polemizovat o tom, kdo je doma pánem

jako pán je očividně docela "vepří". Ten Kňour na tý fotce je taky...no...prostě brutální

Správnej košón :mrgreen:

kucik

"Deti domu!" Zavolala matka na sve drobotiny, hrajici si okolo staveni. Stala na zaprazi domu a cekala, dokud se k ni vsechny nesebehnou. Vecerni vetrik ji cechral dlouhe vlasy a kamenna podlaha zabla skrz prosoupane boty.
"Jeste chvilku prosim." Ozvalo se jedno z deti, byl to Matyas, nejstarsi syn. Brzy mu bude dvanact a uz ted musi zastat velkou cast prace za sveho otce.
"Domu jsem rekla. A hned! Brzy bude tma." Posledni vetu rekla tiseji, tonem, jakym se mluvi o vecech, ktere by clovek radeji neznal.
Zavrela dvere a zajistila je drevenou zavorou. Kdyz ji spoustela, vzpomnela si, jak ji jeji muz tesal a smutne kus dreva pohladila. Kez by jeste zil.
"Maminko a proc jsou noci takove?" Zvedla hlavu nejmladsi dcera.
"Nebyvaly vzdy takove." Pohladila ji matka po zlatych vlascich. "Vis Eli, driv za noci lide obdivovali hvezdy a bardi opevovali jejich trpit a krasu luny. Dnes uz se na nebe nikdo nediva. Lide si zvykli ztotoznovat tmu a smrt." Smutne sklopila hlavu.
"Ale ja se tme postavim!" S rozhodnosti sveho otce uderil do stolu Matyas. "Az vyrostu, narukuju ke strazi a ochranim nas."
"Nemluv tak!" Okrikla ho matka. "Kdo nas pak bude zivit? To bys nechal vsechnu praci na me? Ze se nestydis. Jen se na ty vojaky podivej. Dnes je naverbuji a do tydne se po nich slehne zem. Ani pohrbit neni co. Museji fasovat koralku, aby vubec vydrzeli hlidat v noci. Stejne jsou vsichni, kterym jeste zbylo trochu rozumu, schovani na straznici a ..." Mavla jen rukou, aby nemusela pokracovat.
"A ceho se vsichni tak boji?" Prolomila po chvili ticho nejmladsi Eli.
"Uz je to mnoho let," ztisila hlas "co se soumrakem zacly ze zeme vylezat stvury, ktere zabiji vse zive. Pry maji kuzi cernou jako nejtemnejsi noc, na rukou dlouhe drapy a z oci jim slehaji rude plameny. Nekdo rika, ze piji lidskou krev a libeznymi hlasy lakaji sve obeti do sparu smrti. Septa se dokonce, ze jsou to vzdaleni pribuzni elfu, ale rikat jim to nahlas neni dobry napad. Sami tvrdi, ze to jsou jen trpaslici pomluvy. Nikdo je nikdy nevidel a pokud ano, uz o tom nemel komu vypravet."
Olejova lampa zablikala a osvetlila napetim strnule detske tvare. Venku uz byla tma tenky plaminek petrolejky kreslil po stenach staveni dlouhe stiny.
"Ale blaznivy Jakub je pry videl."
"Nerikejte mu tak, neni to od hezke. Nebyl vzdy blaznivy. Byval knezem a lide ho meli v ucte. Pak ho jednou muzi nasli. Byl pry pribity ke stromu, misto oci jen dva vypalene otvory, usty, v kterych chybel jazyk neco nesrozumitelne mumlal a kolem krku..." Podivala se na nejmladsi dceru a uvedomila si, ze neco by detske usi nemely slyset.
"Co mel kolem krku? Povez."
Matka jen zavrtela hlavou. "Tenkrat pry prosil, at ho zabiji, ale nikdo z muzu na to nemel odvahu."
Maly knutek lampy pomalu dohorival a chalupa se pozvolna norila do tmy.
"Podivejte!" Vyhrkla najednou Eli a nahrnula se k oknu.
Na obzoru se rozlevala rudooranzova zare.
"Kvasnickuv statek" Podesene vydechla matka.
"Pomuzem jim hasit." Rozbehl se Matyas ke dverim.
"Ne! Zustanes doma! Tem uz stejne neni pomoci" Posledni vetu vydechla tise a s bezmoci v hlase.
"Pojdte Deti. Pomodlime se. Pomodlime se za jejich rychlou smrt..."