Národy Podtemna

Podtemno je nepředstavitelně nevlídné místo k životu. I proto se zde žijící rasy musely obrnit vlastní krutostí, aby se některé posílily pro obranu svých dutin, zatímco jiné mohly co nejdále rozšiřovat svůj vliv a zhoubné zájmy. O nejpodstatnějších národech Podtemna se dozvíte níže.


Drowové

 

Drowí společnost je jednou z nejzajímavějších na Thalii, alespoň co do sociální struktury. Postavena na právu silnějšího a z toho plynoucích klientských a patronských vazbách, uspokojování nejtemnějších stránek drowské povahy a chaotickém založení drowů, které jim znesnadňuje veškeré pokusy o stabilizovanou organizaci, je typickou ukázkou přirozeného vývoje civilizace zbavené většiny morálních hodnot.

Důležitou roli u drowů hrají pohlaví a náboženské cítění.

Drowí společnost je matrilineární a ačkoli mnozí přičítají tuto skutečnost vlivu Pavoučí bohyně, těžko říct, zda je to stoprocentní pravda. I v těch částech drowské společnosti, kde uctívání Xi´an není vyhraněno nebo spojeno s mocí a postavením, totiž matrilinearita zcela dominuje rodovým vztahům a postavení ženy je upřednostňováno jako udržovatelky rodu. Při neexistenci romantických citů, lásky a společensky uznávaných pevných svazků je sex za účelem plození potomků prakticky nejvyšším druhem soužití dvou pohlaví. Dlouhodobé svazky mezi muži a ženami nicméně existují, ale většinou jsou postaveny na jiných základech a potřebách než je tomu u povrchových ras a přestože mohou založit jakýsi ‚zvyk‘, nelze je rozhodně pokládat za stabilní či dokonce nosný prvek společenského uspořádání.

Víra drowů je další, ještě složitější záležitost. Učení Xi´an je považováno za nejvyšší a v lepší společnosti za jediné správné (doktrína Xi´an z´ress), ale mnozí drowové, zejména ti, jimž upírá podíl na moci, nejsou s jeho absolutizací příliš smířeni. Křiklavé případy jinověrectví sice bývají krvavě a nemilosrdně potlačovány, přesto z drowí společnosti nikdy zcela nevymizely a jiní bohové jsou uctíváni v tajnosti, nebo mimo dosah Xi´aniných služebnic.

Matrilinearita, výběr partnera ženou a náboženská i mocenská dominance Pavoučích kněžek navozují navenek silnou představu neotřesitelné vůdčí pozice žen v drowím společenstvu, leč tento obraz v mnohém zkresluje realitu. Badatelé, kteří popisují společenský řád drowů jako matriarchát, tedy nadvládu žen, jsou uvedeni v omyl právě popsanými jevy. Ve skutečnosti je drowím systémem oligarchická theokracie (sice organizovaná na praktickém základě šlechtických domů, leč postup mezi nobilitu je dán právě vzestupem v žebříčku chrámové hierarchie), přičemž vyššími kněžkami Xi´an se mohou stát pouze ženy. V jejich rukou se sbíhají nitky moci a je nepochybné, že ačkoli představitelky chrámové elity nepochybují o nadřazenosti ženského pohlaví, spojují tuto skutečnost pouze se sobě rovnými a rozhodně neprovádějí masivní prosazování této teorie mezi nižšími, nebo dokonce nešlechtickými vrstvami.

 

Uspořádání

Drowská společnost je poměrně přísně hierarchizována. Nejnižším článkem jsou otroci (rothe), kteří se navíc dělí na několik kast (akhrothe). Na samém dně stojí bezcenní otroci, starci, děti, ženy, kteří jsou v podstatě od počátku určeni k obětování na oltářích Pavoučí bohyně nebo jsou v amfiteátrech předhozeni dravcům Podtemna k sežrání. Krmení posvátných pavouků (orthae orbb) je v tomto směru mezi drowy velmi oblíbené. Další skupina jsou otroci způsobilí k práci, zejména těžké. Život těchto nešťastníků plyne v potu nelidské dřiny, pod svištěním bičů dozorců. Jejich život nemá žádnou cenu, mohou být kdykoli (za neposlušnost či při vyčerpání) zabiti či spíše umučeni k smrti pro potěšení jejich pánů. Zabití či zmrzačení cizího otroka se hodnotí jako poškození majetku dotyčného a ten má právo žádat náhradu škody. V případě, že se jedná o otroka výše postavené osoby, jako matriarchy nebo některé z vysokých kněžek, může být takový čin považován za její urážku. Je-li otrok chrámovým majetkem, je výše náhrady obvykle trojnásobná. Pokud dotyčný (nebo jeho klan) nemůže zaplatit, může být sám prodán do otroctví.

Třetí skupinou jsou privilegovaní domácí a váleční otroci (el´lar rothe, thalack rothe), užívaní pro osobní potřebu majitelů, některé delikátnější činnosti, které jsou důležité, leč z důvodů utajení či bezpečnosti je nemůže vykonat drow a konečně slouží jako bojovníci v poli nebo stráže pro jiné, níže postavené otroky. Většina černých orků a dobrovolných otroků se nachází v tomto postavení. Tito otroci nejsou obvykle zabíjeni (pokud se nevzbouří nebo neprojeví vzpurnost) a nejeden drow již doplatil na to, že si dovolil vztáhnout ruku na někoho z nich pro své potěšení a zasáhl tím do práv majitele, pro něhož představují tito otroci cennou devízu („synů mohu mít kolik chci, ale víš jak špatně se shání dobrý otrok?“).

V poslední skupině se rovněž vyskytují drowové upadlí do otroctví pro nějaký přečin nebo pro dluhy; ti mají pak většinou možnost otrocký stav po nějaké době opustit, pokud se osvědčí ve službě majiteli.

 

Nad otroky pak stojí řadoví drowové. Drowská společnost je členěna na klany (ka´lum) různého druhu. Úplně nejníž stojí ‚místní‘, městské či lokální klany (cheel ka´lum), které vlastně nejsou nic víc, než několik vedle sebe žijících rodin ve stejné lokalitě, ulici, slumu atd. Většinou nemívá ani nějak zvlášť pojatou vyšší organizaci a spojuje jej pouze společný strach ze šlechty, kněžek hledajících oběti pro pavoučí oltář a něco ekonomických zájmů – v rámci klanu obvykle existuje řemeslnická soběstačnost a vzájemná výměna výrobků, popř. služeb. Klan obvykle řídí starší (zhuanth), jeden či několik společně, ale většinou si rodiny žijí podle svého. Výjimkou není ani zrada ostatních pro zachování sebe sama či dosažení (i malé) výhody a prospěchu.

Tyto rodiny jsou menší než výše postavené a musí vystačit s menším množstvím prostředků k obživě. Obvykle nemívají žádné otroky a svazky mezi muži a ženami v rodině jsou trvalejšího rázu, neboť ekonomická situace je nutí k déledobé spolupráci a setrvání ve svazku. Proto je obvyklé, že sourozenci narození v chudých rodinách mívají společné oba rodiče, což je ve vyšších vrstvách poměrně vzácný jev.

Drowové z nejchudších tříd cítí obvykle jen slabou víru v Xi´an, spíše strach z její moci. Je snadné je nalákat k jinověrectví, pokud jej jim nabídnuta nějaká výhoda nebo naděje na zlepšení jejich neutěšených poměrů.

Nadřazenost žen zde rovněž není nijak patrná. Matrilinearita potomků je uznávána a rozhodovací právo ve výběru partnera rovněž, ale možnosti jsou tak omezené, že se o nějaké svobodě rozhodování příliš nedá mluvit. V rodině a klanu pak mají oba partneři prakticky stejné slovo, popř. jsou upřednostněny zkušenosti, věk či společenská vážnost bez ohledu na pohlaví.

Život nejchudších drowů plyne ve stálé nejistotě. Jsou vystaveni všem rizikům své civilizace a jejich postavení není o mnoho lepší než postavení otroků. Vládnoucí kasty s nimi také velmi obdobně zachází. Jedinou možností úniku je zaujmout představitele nějakého vyššího klanu a být přijat do jeho řad, ať už pro nadání a um či osobní zálibu.

 

DrowDalším typem klanů jsou řemeslné spolky (xund ka´lum). Nemusí se jednat o představitele jednoho druhu řemesla, spíše naopak. Čím širší nabídku zboží dokáže klan vyprodukovat, tím pevnější bude jeho společenské postavení a prestiž.

Vztahy uvnitř řemeslnického klanu jsou nastaveny podle schopností, pohlavní a náboženské hledisko nehraje velkou roli. Samozřejmě, pokud klan obchoduje s chrámem Xi´an, musí si dát záležet, aby dodržel nároky zákazníka a vyslal k jednání činitele projevujícího náležitý respekt před Pavoučí bohyní. Ačkoli sám klan si nemusí těchto hodnot příliš cenit, služebnice Xi´an nelibě nesou odchylky od svých společenských norem a mnohokráte se již stalo, že obchodníkům bylo zabaveno zboží ve prospěch chrámu jen proto, že nedokázali projevit v jednání s kněžkami potřebnou obratnost.

Řemeslné klany poskytují svým příslušníkům již relativní bezpečí, na hony vzdálené nejistotě ulice. Ačkoli jist si mezi drowy nemůže být nikdo, přeci jen násilné akce proti řemeslným klanům nejsou obvyklé, neboť kdokoli se jich dopustí, musí počítat s reakcí ostatních na takové jednání, ti se mohou spojit s jejich nepřáteli či neobchodovat s nimi. Navíc, pokud klan projevoval alespoň formální zbožnost a nezanedbával dary chrámu Xi´an a vládnoucí Matce, může tato považovat takový útok za zásah do svých výsostných práv. Řemeslné klany jsou již součástí složité politické hry drowího společenstva, i když na nejnižší úrovni.

 

O něco výše svým významem stojí klany obchodnické (mei´q ka´lum). Jejich struktura je obdobná jako v předchozím případě a jsou zajímavé tím, že velmi často je jejich vůdcem (ventash´ma) muž.

Obchodní klany jsou ve společnosti výše postaveny než řemeslné z toho prostého důvodu, že zabezpečují distribuci výrobků včetně základních životních potřeb a rovněž často obchodují mimo své sídlo, jak mezi jednotlivými drowími městy, tak i s jinými rasami. Tímto způsobem se stávají jakýmisi vyslanci drowstva a zejména svého města mimo jeho území a je logické, že vládci drowích komunit mají eminentní zájem na jejich aktivitách. Klany obchodníků mají proto nezřídka silné vazby na chrámovou a mocenskou elitu drowích měst a jsou využívány k infiltraci a špionáži cizích teritorií. Za to oplátkou získávají četné výhody pro svou činnost. Opravdu mocné obchodnické klany, které mohou mít sídlo i ve více městech, pak představují již přímou mocenskou hrozbu vládnoucí theokratické elitě, neboť jsou natolik bohaté, mocné a nezávislé, že se stávají silným hráčem na poli zákulisních intrik a politiky.

Existují tři druhy obchodních klanů. Nejběžnější jsou klany distribuující klasické výrobky či suroviny. Jejich nabídka sestává z různých druhů sortimentu (samozřejmě se některé specializují více na to či ono, ale v principu se nevyhýbají ničemu, co jim může přinést zisk). Méně časté jsou pak klany obstarávající zábavu (ssrigg´tul ka´lum) a odpočinek, které ve městech provozují hostince, masážní salóny, zápasnické arény a jiné cirkusové atrakce. Jejich členy jsou i bardi a další umělci, kteří se starají o rozptýlení hostů. Vysoce ceněné jsou prostitutky a prostituti (ssins d´aerth).

Zábavní zařízení, zvané též ‚domy rozkoše‘ (el´lar d´ssinssrigg) mají v drowích městech nesmírně důležitou roli, neboť drowové se masážím, nevázaným oslavám i formalizovaným slavnostem oddávají velmi náruživě. Zápasy v aréně, krmení dravé zvěře otroky a další ‚zábavné‘ kratochvíle jsou rovněž velice oblíbené. Jelikož udělení licence k provozu takového zařízení podléhá schválení kolegia matron, popř. samotné matriarchy (podle toho, jak jsou nastaveny vztahy mezi vládnoucí elitou), musí mít zábavní klan s vládkyněmi města dobré až nadstandardní vztahy, z čehož mimo jiné plyne, že příslušníci klanů, kteří jsou s matronami či matriarchou ve sporu, mohou v takovém zařízení snadno dojít úhony.

Ani v zábavních klanech není víra přílišnou prioritou, dokonce prý některé pěstují tajné uctívání Moruse, boha bardů a umělců.

Třetím a nejváženějším typem obchodního klanu je klan otrokářský (karoth ka´lum). Odchyt, chov a distribuce otroků představuje v drowí komunitě úctyhodné řemeslo, jemuž se často věnuje i řada šlechtických rodů, které tímto způsobem vylepšují svůj příjem. Otrokáři mají své krotitele, hledače talentů a další specializované pracovníky v oboru. Povolení k obchodu s otroky je opět vázáno na souhlas matron či matriarchy a platí prakticky totéž co v předchozím případě, nicméně otrokářské klany jsou obávány i v nejvyšších kruzích a vyhlášení otevřeného nepřátelství vůči takovému klanu si jen málokterá matrona troufne realizovat. Otrokáři jsou téměř vždy etablováni ve více městech a navíc jejich skupiny lovců (karoth silinrai) do značné míry ovládají vnější prostory Podtemna a jsou zkušenými cestovateli a bojovníky. Žít s nimi v nepřátelství sebou tedy nese velké komplikace, neboť tyto klany jsou tak mocné, že je prakticky není možné zničit jediným úderem, což je jinak u drowů preferovaný způsob eliminace nepřátel.

Otrokářské klany nicméně projevují otevřeně své sympatie k Pavoučí bohyni, neboť se má za to, že ta shlíží příznivě na jejich počínání a často se v chrámu odehrávají obřady, kdy kněžky žehnají sítím a zbraním otrokářů.

 

Na další příčce žebříčku stojí klany válečné či magické. Jedná se vesměs o žoldnéřská společenstva, nebo mágy zaměřené mimo hlavní proud drowího vzdělání, např. nekromanty. Válečná bratrstva (thalack ka´lum) představují skupiny zkušených vojáků, většinou veteránů mnoha bitev, kteří jsou ochotni sloužit za odměnu a konat ve službách vládců, leč mají silnou vnitřní soudržnost. Jejich vzájemná svornost, udržovaná z čistě praktických důvodů, je chrání před ústrky ze strany chrámové hierarchie, neboť tyto gildy zabijáků jsou nebezpečným protivníkem komukoliv a stát se objektem jejich msty je nepříjemná záležitost i pro nejmocnější drowy. V jejich čele stojí pán zbraní (sarol´veldruk). O mnoha těchto žoldnéřských skupinách se vyprávějí celé legendy. Rovněž obvykle disponují silnou magickou podporou.

Tyto skupiny necítí žádnou zvláštní náklonnost k Pavoučí bohyni, většinou jsou ve víře chladné, ale existují i společenstva, v jejichž řadách se vyskytují kněží (m´thain) válečného boha Helgarona, bývalého druha Xi´an.

Klany mágů (m´elzar ka´lum) fungují na podobné bázi. Jedná se o poměrně malé skupiny, zaměřené na magické praktiky, bádání nad tajemstvím arkán a nabídku žoldnéřských služeb. V jejich čele obvykle stojí arcimág (e´spdon). Víra (či spíše bezvěrectví) je velmi podobné válečným klanům, vzácně lze narazit i na uctívání Lilith jakožto patronky magie nebo Zeira pána mrtvých.

 

Šlechta

Na vrcholu společenské hierarchie se nalézá drowí šlechta (c´rintrin). Vznešené klany, nazývané častěji domy (qu´ellar), které představují mocenskou elitu měst.

Šlechtické domy se dělí na dva typy, vazalské či služebné (wanre qu´ellar), zvané též válečné (thalack qu´ellar) a vladařské (kult´ressin qu´ellar). Rozdíly mezi nimi jsou jednoduché.

Vazalské domy jsou menší a slabší, alespoň ve většině případů. Málokdy jsou etablovány jinde než ve svém městě. Základním znakem příslušnosti k vznešeným domům je získání postu kněžky (yathrin) Xi´an v místním chrámu pro některou z dcer (dalharil) nebo sester (dalninil) domu. Ta se pak stane formální vůdkyní domu, přičemž její skutečné postavení závisí na mnoha okolnostech. V domech s dlouhou tradicí chrámové služby je vliv kněžek velmi silný, nebo i dominantní, podle vnitřní situace a potřeb. U domů čerstvě zformovaných si kněžka musí respekt teprve vydobýt, pokud jej předtím nezískala přirozenou cestou. Je samozřejmé, že se neobejde bez politické podpory domu v mnoha případech a zrovna tak je jisté, že většinou se jí této podpory dostane, neboť to znamená zvýšení vlivu domu a prestiže jeho příslušníků. Nelítostný mocenský boj nutí členy domu semknout se do jednoho šiku a čelit machinacím nepřátel společně, pokud chtějí přežít, případně získat více moci. Je nezbytně nutné mít připravenu náhradnici za kněžku v případě, že je život vůdkyně přeci jen zmařen, což znamená, že mladší sestry a dcery jsou posílány do chrámové školy, aby se připravily na možnost budoucího povolání. Je přirozené, že toto opatření posiluje rivalitu mezi kněžkami a kandidátkami na jejich pozice, což může být pro osud domu i fatální. Do poměrů domu a vztahů mezi kněžkami a adeptkami (které jsou obvykle matkou a dcerami, sestrami nebo sestřenicemi) proto nezřídka zasahují ostatní jeho představitelé ve snaze udržet zájmy členů konzistentní a nepřipustit vnější vměšování.

Jelikož z každého domu smí zastávat kněžský úřad právě jen jedna členka, je její pozice velmi zranitelná, stejně jako její život. Pokusy o vraždu jedem či dýkou jsou prakticky ne denním pořádku a záleží jen na té které kněžce, jak se postará o svou bezpečnost.

Vazalské domy jsou většinou svázány klientským vztahem s nějakým vladařským domem a jak kněžka v chrámu, tak vojáci v poli podporují tento dům podle svých sil a možností a plní pro něj různé úkoly. Za tyto své služby získává dům ochranu mocnějšího protektora a někdy i hmotné či jiné odměny.

 

Vladařský dům je charakterizován prostě tím, že má ve svém čele matronu (ilharess), která je členkou chrámové rady (yath blada). Zastává post vysoké kněžky (yathtallar) a je účastna rozhodování o většině dění města a chrámu. Má ohromnou váhu jak v záležitostech kultu, tak na politické scéně.

Vládnoucí domy jsou nejbohatší a nejmocnější. Disponují velkým počtem ozbrojenců, vlastními vrahy, mágy a nespočetnými služebníky a otroky. Nezřídka mají kromě těžce opevněného sídla ve městě ještě další pevnosti v Podtemnnu či jiné državy mimo, např. doly.

Ve šlechtických kruzích je uctívání Xi´an velmi silné až fanatické. Je to dáno úzkým propojením s chrámovou hierarchií, v níž probíhá velmi tvrdý a nelítostný mocenský zápas. Kdo selže, je obvykle potřen až do hrdel a statků, obvinění z kacířství (og´elendar) či jinověrectví jsou velmi častá a nebezpečná, neboť vedou k rituální smrti na obětním oltáři.

Struktura domu je složitou spletí vztahů a vazeb. Matrona v jeho čele, vzhledem ke svému vytížení chrámovými povinnostmi, většinou nemá čas řídit chod tak rozsáhlé organizace a velkou část této pravomoci proto svěřuje jiným.

Teoreticky vzato jsou po matroně významem další v pořadí její dcery (dalharil), někdy i sestry (dalninil), pokud dům není příliš početný. Jejich důležitost vyplývá především z možnosti (a případné potřeby) následnice pro chrámovou službu, což obnáší především studium v chrámové škole, případně doprovod matrony při výkonu jejího úřadu, aby adeptka přivykla zvyklostem chrámu.

Další na řadě jsou matrony synové (dalharuk), kteří většinou tvoří její doprovod a ochranu. Jejich výsostné postavení spočívá především v tomto účelu a jsou si vědomi, že jejich důležitost pro dům stojí a padá s matronou, které slouží. Obvykle jsou jim též svěřovány klíčové funkce v hierarchii domu.

Pokud mezi matronou a jejími syny existují nějaké sexuální styky, jsou pečlivě tajeny, neboť i nevázaná drowí společnost neschvaluje obcování s vlastními potomky, jakkoli je jinak zcela morálně uvolněná.

Důležitým činitelem a jakýmsi prostředníkem mezi matronou a domem je patron (ilharn). Původně se jednalo o právě ‚aktivního‘ milence matrony, postupem času však význam této funkce stoupal, neboť zprostředkovává mnoho záležitostí vysoké důležitosti. Původní model, v němž se patroni často střídají, funguje dnes z důvodu své nepohodlnosti již jen v málo domech, většinou je pozice obsazena jedním mužem dlouhodobě, který je pečlivě vybrán s ohledem na své postavení a schopnosti. Pokládá se za zvyk, aby zplodil s matronou alespoň jednoho potomka ženského pohlaví, který tak má zajištěn vyšší společenský standard. Postavení patronů dosti připomíná šlechtické sňatky z Povrchu a rozhodně se nejvíce blíží tomu, co by se ve vysokých kruzích dalo nazvat manželstvím. Přesto je patron nástrojem matrony a může být relativně snadno nahrazen.

DrowkaDůležitou funkci má pán zbraní domu (qu´el´saruk), který je na stejné úrovni jako arcimág (qu´el´faeruk) a pán vrahů (qu´el´velguk). Další úřady jsou označovány prostým titulem mistr či pán (jabbuk) či paní (jabbress) s popisem, za co dotyčný odpovídá. Jedná se většinou o hospodaření, správu nějaké komodity, otroky atd. Vůdci bojových oddílů domu se nazývají ‚páni válečné moci‘ (sargh-jabbuk).

Na nižších úrovních přísluší k domu mnoho prostých vojáků (sargtlin), záškodníků (shebali) či agentů (qu´abban), kteří vykonávají špionáž a strážní službu, mágů (faern) a obyčejných drowů ve funkcích sloužících (wanre).

 

Nejmocnější rod může prosadit svou matronu do pozice matriarchy (obokurl ilharess) celého města, čili na samotný vrchol pyramidy moci. Zároveň se stává chrámovou arcikněžkou (ulathtallar). Ačkoli obvykle rozhoduje celé kolegium, matriarcha řídí jeho zasedání a hovoří jeho jménem. Jsou známy i případy, kdy se mocenská rovnováha natolik vychýlila ve prospěch velekněžky, že se stala prakticky neomezenou vládkyní. Pokud se tak stane, je matriarcha titulována jako královna (valsharess). Činy těchto vládkyň bývají velké a slavné, leč jejich vláda krátká, neboť se jim obvykle vymknou z rukou síly, které rozpoutaly. Některé matriarchy se proto přijetí titulu královny vyhýbají, neboť se obávají, že by tím popudily samotnou Xi´an odvahou srovnávat se s její mocí.

Zvládnout dobře mocenskou pozici vládkyně města není snadné. Z titulu svého úřadu jsou jí podřízeny prakticky všechny nezávislé klany, které nepodléhají žádnému ze vznešených domů, což při opatrném a rozumném jednání (kterým obvykle většina arcikněžek neoplývá, neboť se považují za vyvolené vládkyně všeho) může přinést ohromné možnosti mocenských intrik, zisku zdrojů lidských i hospodářských a rozvinutí vnějších vztahů.

 

Chrám Xi´an

Sídlem moci v drowím městě je chrám Xi´an. Chrám představuje centrum náboženské, správní i politické centrum, v němž se sbíhají jednotlivá vlákna řízení města.

Představiteli chrámu jsou arcikněžka, rada matron jako vyšších kněžek a kněžský sbor či kolegium (yath telamurin), jehož členem je každá plnoprávná kněžka. Sbor sice nerozhoduje o mnoha věcech, avšak přesto má jistou důležitost a matrony si jeho obsazení svými vazaly pečlivě hlídají (jednou z jeho nejdůležitějších funkcí je volit nové matrony).

Další složkou elity jsou tzv. chrámové služebnice (yochlol). To jsou nižší kněžky, které nezastávají místa ve sboru a nevykonávají samostatné činnosti, ale plní příkazy uložené jim výše postavenými. Služebnice se dělí na dvě skupiny. První, početnější, jsou mladší dcery, sestry a další následnice jednotlivých domů. Prostřednictvím služby se seznamují s chrámovým životem a pronikají do tajemství intrik. Navíc jsou důležitou zálohou pro případ, že kněžka domu zemře či upadne v nemilost a je odstraněna z úřadu. Dům by tak mohl snadno přijít o své postavení, neboť zvolení do funkce vyšší kněžky vyžaduje jistou dobu strávenou v chrámové službě. Výkon funkce služebnice tuto podmínku splňuje a nejedna novopečená matrona tak již byla povýšena rovnou do rady chrámu, pokud mocenská pozice jejího domu nebyla smrtí její předchůdkyně otřesena.

Druhá skupina jsou služebnice jmenované matriarchou, často pozvednuté z nižších vrstev odměnou za jejich služby, nebo naopak zachované po pádu jejich domů. Jsou společensky prakticky bezvýznamné a obvykle proto plné zášti. Stále mají ohromnou moc nad životem a smrtí prostých drowů a nezřídka jim dávají okusit krutost a bolest. Právě ony procházejí temnými ulicemi drowích měst a lačně hledají oběti pro pavoučí oltář, pokud je samy neumučí k smrti v chrámových kobkách. Jsou zcela nemilosrdné a zároveň se chtějí zavděčit své paní, ať už bohyni či velekněžce chrámu. Právě ony jsou ztělesněním nejhorších obav z drowů a jejich temné bohyně, neboť mají dostatek času a chuti zabývat se naháněním hrůzy a bezcílnou krutostí.

Kněžky se obvykle nenávidí mezi sebou navzájem a pohrdají všemi ostatními, včetně drowích žen, které kněžkami nejsou. Jediní, kdo u nich požívají jisté vážnosti, dané potřebou, jsou kouzelníci obdaření schopností věštění, což je schopnost výjimečná, leč pro politické machinace nadmíru potřebná. Věštkyně (faerz´un´arr) jsou důležitými osobami matroniny družiny a dostává se jim ochrany a péče stejné jako matroně samotné. Tedy, aspoň tak dlouho, dokud jsou její předpovědi pro matronu přínosem.

Navzdory politické převaze vznešených domů vytváří chrám vlastní specifické společenstvo, v němž se pod povrchem odehrávají desítky a stovky důležitých věcí. Intriky služebnic, nezřídka podporované matriarchou, zahrnují rozsáhlá spiknutí za účasti celých šlechtických domů stejně jako špionáž, únosy a atentáty.

V chrámu se krom žen vyskytují i mužští služebníci. Většinou se jedná o prosté drowy, vyzdvihnuté nevyzpytatelnou vůlí kněžek z bahna ulice pro jejich schopnosti či osobní vzhled, ale lze mezi nimi najít i odvržené šlechtické syny a psance šlechtických rodů, kterým byl milostí některé z vysokých kněžek zachován život, aby mohli být později použiti pro službu chrámu. Drowí mysl se nespokojuje s intrikami jednoduchými, jako je zničení nepřítele, naopak, precisní provedení a vychutnávání detailů náleží mezi největší rozkoše, jaké temní elfové znají. Prostá vražda sokyně neuspokojí zdaleka tak jako vražda provedená odvrženým a nepřítelem v tajnosti vychovaným vlastním potomkem. Osud těchto mlčenlivých drowích mužů, fanaticky oddaných Pavoučí bohyni a svým paním, se naplňuje při plnění důležitých úkolů pro chrám. Většina z nich projde stínovou akademií a poté slouží jako chrámová garda (yoth kyol), což je elitní skupina bojovníků, která má krom ostrahy rovněž funkci jakési městské pořádkové síly a zasahuje pokud potyčky mezi klany přesáhnou přes určitou mez, nebo chrámoví agenti (yath´abban), vyřizující delikátní záležitosti. Nejlepší z chrámových zabijáků, tzv. stínoví mistři (veldruk, veldriss v případě ženy) jsou nejobávanějšími členy drowího společenství.

V čele gardy stojí válečný mistr (ul´saruk), stínovou akademii (barra magthere) vede stínová arcimistryně (ul´veldriss).

Další, velmi významnou součástí chrámu je škola kněžek (yathrin magthere), v jejímž čele stojí starší kněžka titulovaná ‚ctěná‘ (malla) nebo ‚ctěná matka‘ (malla ilhar). Obvykle je její držitelkou nejstarší kněžka chrámu. Úřad představené školy požívá ohromné vážnosti, neboť všechny adeptky chrámové služby musí projít jejími zdmi. Také, jako jediný ze všech, je vyňat z ‚pravidla jednoho‘ kněžského místa pro vznešený dům a do počtu kněžek domu se nezapočítává.

V chrámu obvykle slouží i jisté množství celebrantů mužského pohlaví. Nejsou označováni za kněze a nemají možnost získat kněžský post, ale jsou obdařeni přízní samotné Xi´an a obdarováni nadpřirozenými silami. Součástí jejich služby je péče o posvátné pavouky.

 

Společenské zvláštnosti

Drowové obecně pohrdají zaklínači (qu'elaeruk, rumunasin), kteří nečerpají svou magickou sílu studiem učenosti (zhaunil), ale mají pro ni přirozený talent. Patrně to souvisí s dědictvím dračí krve, které je těmto jedincům přičítáno. Zaklínači jsou vyvrheli drowího společenstva, pronásledovaní neustálou hrozbou smrti na obětním oltáři a stíháni pohrdáním ostatních. V tomto ohledu zažívají obě pohlaví naprostou rovnost svého postavení. Xi´an chová k drakům (tagnik´zur) a jejich potomkům neutuchající nenávist, jejíž kořeny nejsou příliš známé a ta se přenáší na všechny, kdož mohou být s draky jakkoli sebeméně spojováni.

Tito vyvrženci se čas od času spojují (i s jinými psanci) do potulných klanů (alu-bauth ka´lum), které sídlí v jeskyních Podtemna či vyhledávají asyl v městech jiných ras. Někdy dokonce uposlechnou volání dračí krve a vstupují do služeb mocného draka, aby v sobě rozdmýchali prastaré dědictví.

 

Zvláštní kastou společnosti jsou kříženci pavouka a drowa, nazývaní drider. Existuje několik pohledů na tyto tvory, od kacířského názoru o prokletí Pavoučnice až po požehnání její přízní, které je oficiálně hlásanou verzí.

Většinou drideři přebývají přímo v chrámu. Předpokládá se, že se jedná o některé z vyvolených mužů, určených k obřadní službě a péči o posvátné pavouky. Někteří z nich jsou vybráni k proměně do dridera, ovšem jsou známi i drideři pohlaví ženského, patrně pocházející z kasty chrámových služebnic. Jedná se o mohutné tvory temné krásy, oplývající silou a mocí darovanou jim pavoučí bohyní. Často tito drideři pomáhají chrámové gardě v plnění jejich povinností nebo plní jiné úkoly zadané arcikněžkou, ale jsou známy i případy, kdy některý z nich nečekaně usmrtil vládnoucí matriarchu, o níž se šeptalo, že se vzepřela vůli Xi´an. Jiné šeptané historky zase říkají, že mužští drideři obcují s arcikněžkou a vysokými kněžkami a přivádějí tak na svět potomstvo požehnané Pavoučnicí. Součástí tohoto mýtu je i tvrzení, že níže postavená drowka tento zážitek obvykle nepřežije. Těžko říct, nástrojem v čích rukou tito tvorové skutečně jsou, rozhodně je obestírá nimbus tajemna a řada mýtů a polopravd. Tvrdí se dokonce, že kdesi v hlubinách pod chrámem mají drideři své vlastní město. Každopádně jsou nejzáhadnějšími příslušníky chrámového společenstva.

 

Drowí pohled na svět je plný zášti a nepřátelství, nicméně vzhledem k jejich chaotickým povahám se nevyznačuje tvrdošíjností duergarů. Drow dokáže jednat i se svým nejhorším nepřítelem, nezná zásadovost (vyjma některých kněžek Xi´an, které propadnou díky své moci někdy pocitu, že bohyně promlouvá jejich ústy) a nečiní mu problém uzavřít sebenepravděpodobnější spojenectví. Na druhou stranu, již od této chvíle pracuje na okamžiku, kdy jej bude moci zradit a to tak, aby z toho sám získal co největší profit. Dokonce v některých případech zacházejí drowové tak daleko, že tyto podivné dohody uzavírají jen pro pouhé potěšení z jejich budoucí zrady.

Blízký vztah mezi dvěma drowy, ať už partnerský či přátelský, je velmi vzácný a vyskytuje se spíše u společenstev svázaných společnými cíli jako jsou profesní bratrstva, než u šlechtických domů. Ještě vzácnější jsou takové vztahy mezi rodiči a dětmi, neboť ty se již odmalička učí své rodiče nenávidět. Drowí společnost navíc těmto svazkům nepřeje a dokonce je odsuzuje a trestá jako ‚nemístné projevy slabosti‘. Jelikož je známo, že neobvykle silná náklonnost panuje mezi dvojčaty, jsou tato obvykle po narození zabita buď obě, nebo jedno z nich, dvojčat je proto mezi drowy jen nepatrné množství. Je nicméně známo, že jedna z drowích královen pocházela z dvojčat a na jejím vzestupu se silně podepsal fakt, že měla jako svého ochránce fanaticky věrného bratra, který jí byl bezmezně oddán (tuto bedlivě tajenou skutečnost považovali všichni, kdož se o ní dozvěděli, za mimořádně nečestnou a odsouzeníhodnou i na jinak zcela bezzásadové drowí poměry).

Někdy se může stát, že drow propadne bojovému šílenství a stane se berserkrem. Tehdy se má za to, že jej posedl svou mocí sám Gordul Bestie a zničil jeho mysl. Je-li drow dostatečně vážen, mohou na něm být prováděny exorcismy, aby se prokletí zbavil. Pokud nepomohou a stav se nadále zhoršuje, je obvykle obětován Pavoučí bohyni jako splátka za selhání, nebo vyhnán z města.

 

Všechny drowské klany s výjimkou pouličních mají pevnou vnitřní organizaci a vlastní hierarchii. Ačkoli řemeslnické, obchodní a žoldnéřské spolky stojí nejblíže tomu, co by se snad dalo vzdáleně nazvat ‚slabým odvarem demokracie‘ – kdyby drowové ovšem tušili, co ta věc vlastně znamená – není tím řečeno, že klan nemá pevnou organizaci, v níž je každému přiděleno jeho přesné místo. Drowská chaotičnost je sama o sobě trvalým a nepříjemným jevem a všechna drowí společenstva mají při neudržovanosti neustálý sklon k anarchii, vzájemným rozbrojům a samovolnému rozkladu, pročež je nutné je neustále udržovat v uvědomění trvalým připomínáním nadřazenosti vůdců, někdy i za drastických okolností. Obecně lze říct, že vnitřní pnutí a konkurenční boj v profesních bratrstvech je nejmenší v celé drowí struktuře, neznamená to však, že neexistuje. Na čele vždy stojí pán klanu, který hovoří a jedná jeho jménem a ať jsou způsoby, jimiž se dostává do funkce jakékoliv, včetně volby, nemá to žádný vliv na postavení a moc, které požívá.

Pokud se některý z nezávislých klanů dostane do střetu zájmů se šlechtickým domem, záleží obvykle na okolnostech a vzájemném poměru sil, jak takový střet dopadne. Nezávislí nicméně, pokud se alespoň trochu orientují v poměrech drowí politiky, mohou úplatky a obratným jednáním přesvědčit buď vladařský klan nepřátel, aby výbojnost svých podřízených zkrotil, nebo se obrátit s prosbou o ochranu k samotné matriarše, jejíž jurisdikci nezávislé klany přímo podléhají.

 

Drowí školy boje

DrowZpůsobům drowů, kteří mají sklony k chaosu a anarchii, neodpovídá dlouhé učení se a trénování dovedností, jako je běžné u duergarů s jejich vrozenou disciplínou. Kdo zná drowskou povahu, může mít tendenci drowí bojové dovednosti podceňovat. Ale je třeba vzít v potaz dlouhou dobu, kdy se drowové výcviku věnují a silnou motivaci, danou buď přísně utaženou hierarchií (s mnoha výstražnými příklady nepřizpůsobivých) či vlastní touhou vyniknout, ať už v magickém umění nebo boji.

Každý šlechtický dům má svého mistra boje, který zodpovídá za výuku adeptů, vojáků a všech kdož jsou určeni třímat zbraň, což je v podstatě drtivá většina příslušníků domu. Ve větších městech lze posílat adepty i do učení k samostatně působícím mistrům, proslaveným v užití některého ze způsobů boje, do jeho soukromé školy, akademie či bojového společenstva.

Drowové na základě použitých technik rozeznávají několik bojových stylů.

 

Bautha Z’hin

doslova znamená ‚uskoč a jdi‘. Tento styl spoléhá na přirozenou obratnost a lehké brnění, které se těší mezi temnými elfy velké přízni. Drowové obklopí své nepřátele a útočí na ně ze všech stran; jedná se tedy o nácvik boje ve skupině. Obvykle tento styl používají na silná a zvláštní monstra s dlouhým dosahem. Podstatou stylu je rychlý úskočný pohyb a obratnost. Pokročilí bojovníci bautha z’hin se obvykle sdružují do malých sehraných skupin a praktikují rychlé střídání v útoku a následné uskočení, přičemž se snaží o smrtící zásah do nechráněného nebo citlivého místa.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Dodge, pokročilí Improved Critical).

 

Draa Velve

neboli ‚dva meče‘ je málo rozšířenou technikou. Její adept se snaží zahltit soupeře bleskovým přívalem ran, čím více tím lépe, s vírou na tvrdý zásah.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít featy Ambidexterity a Two-Weapon Fighting (nebo Dual-Wield), pokročilí Improved Two-Weapon Fighting).

 

Jivvin Golhyrr

je spíše obranný a spoléhá na slabiny nepřítelově postavení, jeho následující klopýtnutí a možný pád, kdy hledá skulinu v jeho obraně. Jméno vlastně znamená ‚zábavný trik‘, ale jelikož se jedná o individuální souboj jeden na jednoho, drowové jej používají jen zřídka.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Expertise, pokročilí Improved Expertise).

 

Kyone Veldrin

využívá schopnosti kolem sebe vytvořit naprostou tmu, a i když se všichni učí, jak ji používat jako překvapení, pouze několik jich studuje tento styl zvaný ‚poplach ve stínu‘. Ti pak umí zjistit polohu nepřátel i uprostřed absolutní tmy a udeřit na ně s ohromující přesností.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Blind Fight).

 

Kyorlin Plynn

je součástí konzervativní tradice temných elfů. Užívají jej především ti, co potřebují zajmout protivníka naživu. Název doslova znamená ‚dívej a ber‘. Podstatou stylu je odzbrojení a posléze znehybnění protivníka, aby bylo možné ho zajmout.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít featy Diasarm a Knockdown, pokročilí Improved Disarm a Improved Knockdown).

 

Luth Alur

znamená prostě ‚lepší střelba‘. Drowové v Podtemnu nemají možnost užívat tradičně kvalitní elfí luky a preferují proto malé kuše z kovu. Je třeba velké obratnosti, aby se uživatel kuše naučil střílet z ní rychleji a o tom tento styl právě je.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Rapid Reload).

 

Orb Alur

značí ‚skvělý pavouk‘a mistři jej užívající patří mezi velmi obávané nepřátele. Jejich místo je v prvních řadách, pokud se bojuje s početnějším nepřítelem. Adept stylu se učí jak využít energie seku a jediným rozmachem zasáhnout více cílů najednou.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Cleave, pokročilý Great Cleave).

 

Phindar Streeaka

neboli ‚zbytečná lehkomyslnost‘ není přímo trénovaný bojový styl, ale spíše ‚nestyl‘, spojovaný s barbarskými bojovníky orků a dalších ras Podtemna. Některé méně vyspělé drowské komunity žijící na okraji barbarství dávají přednost boji založenému na hrubé síle místo na technických finesách. Ježto je známo, že právě vyznavače této cesty často posedává ‚prokletí Bestie‘, někteří jeho adepti provádějí tajné obřady k uctění Gordula, aby se tomuto vyhnuli.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít class Barbarian).

 

Ust Sreen

což znamená ‚první čepel‘ je základní bojový výcvik drowích válečníků. Základem drowské doktríny je překvapivý první útok.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Improved Initiative).

 

Z’har Thalack

aneb ‚řízená válka‘ je styl praktikovaný pouze vybranými skupinami válečníků. Jedná se o umění války v sedle jezdeckých zvířat.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Mounted Combat).

 

Z’ress A’thalak

znamená ‚síla války‘. Bojovníci tohoto stylu upřednostňují velké obouruční zbraně před lehčími. Mistři se nazývají ‚popravčí zabijáci‘ (duk´tak ktonos). Bojovníci chrámové gardy jsou obvykle cvičeni v tomto stylu, preferujícím drtivé údery.

(OOC: adepti tohoto stylu musí mít feat Weapon Focus na obouruční zbraň (nejčastěji obouruční meč), pokročilí Power Attack).

 

Jak vytvořit drowa


// Text sepsal DenGrasse


Duergaři

Duergaři jsou zvláštní odnoží trpaslíků stejně, jako jsou drowové odnoží elfů. Kdysi dávno je temný bůh Helgaron Ničitel, Pán války a zabíjení, obrátil na svou víru. Duergaři pocházejí ze štítových trpaslíků, nejbojovnější části Nordrim. Jejich předkové bojovali tak dlouho ve válce, že se jim stala vším, jediným smyslem života. Když skončila, nemohli tomu uvěřit. Prostě se již nedokázali vrátit zpátky do svých útulných domovů, toulali se světem a vyhledávali další a další boje. Tehdy se jim pochmurný bůh zjevil a ukázal jim cestu do Podtemna, obydleného mnoha nebezpečnými bytostmi.

Duergaři neboli Garonrim si v novém prostředí rychle vydobyli své místo. Stále vládli trpasličími dovednostmi, i když nemají k rukodělné práci ten vztah co jejich povrchoví bratranci a raději ji přenechávají otrokům, hojně získávaným z ostatních ras Podtemna i Povrchu. Sami se věnují nejraději boji a zabíjení.

Duergaři si uchovali mnoho trpasličích vlastností jako tvrdošíjnost, zvláštní kodex cti a skvělou organizaci. Na rozdíl od drowů, duergaři přirozeně tíhnou k organizovanému celku. Jejich společnost je velice odlišná díky tomu, že každý duergar ví, kde je jeho místo a hlavní náplní jeho života je svěřené úkoly dobře a svědomitě plnit. Nemají problém respektovat autority, váží si starších a schopnějších a projevují jim přirozenou úctu. Příkazy jejich vládců jsou pro ně nediskutovatelné a jejich neuvěřitelná disciplína jim mnohokráte pomohla obstát v nejtěžších zkouškách.

 

Společnost

DuergarDuergarská rodina je monogamní. Ženy zastávají čistě ženskou roli v domácnosti, pakliže se ovšem nerozhodnou stát se bojovnicemi nebo kněžkami. V tom jim nesmí být bráněno, mají naprosto svobodnou volbu, alespoň do doby než se vdají a mají děti, nebo když o své děti a partnera přijdou. Pokud duergar zemře a zanechá po sobě vdovu s dětmi, je zvykem že si jí vezme jeho bratr nebo jiný příbuzný, aby majetek zůstal v rodině. Pokud se rozhodnou pro cestu válečnice nebo kněžky, mají všechna práva jako muži a jsou také jako muži ve společnosti vnímány. Žádný zákon nebo zvyk nerozlišuje mezi mužem a ženou bojovnicí.

Duergaři věří v Helgarona, ponuré božstvo z dávných věků Thalie. Berou boj a vše co s ním souvisí smrtelně vážně. Věří, že hrdinskými činy dosáhnou uznání v očích boha, nebo alespoň kněžstva a nadřízených. Ideálem každého duergara je válečník (kuldar), nejvěrnější napodobení božstva. Samozřejmě, existuje mnoho cest, jak toho dosíci a duergaři se vší vážností hledají během života znamení, která by jim mohla pomoci v rozhodování a poznání, jakou cestu jim bůh vyvolil. Zde spočívá těžiště vlivu kněží, kteří tato znamení vykládají a zvěstují lidu Helgaronovu vůli.

Všichni duergaři jsou vyučeni v rukodělné práci již v mládí. Děje se tak ze tří praktických důvodů. Za prvé, každý duergar musí vidět, jaká je milost Helgaronova, když jim umožnil uniknout z okovů nekonečné dřiny a dal jim otroky, aby pracovali místo nich. Za druhé, kdyby duergaři dohlížející na otroky nerozuměli jejich práci, mohli by snadno přehlédnout, kdyby otroci nepodávali plný výkon nebo neodváděli svou práci řádně. A za třetí, šedí trpaslíci dobře vědí, že otroci nejsou po ruce vždy. Mnohdy je při válečném tažení třeba něco udělat a tehdy je nutné pro zdar akce přiložit ruku k dílu.

Duergaří zručnost je téměř stejná jako trpasličí, ale krom výjimek nepovažují práci za nic jedinečného a nevěnují se jí. Mezi výjimky patří špičkoví zbrojíři, stavitelé a šperkaři, mezi nimž vynikají zejména proslulí runotepci (rhunki) a konečně sládci, kteří zásobují duergary nezbytným pivem.

Po vyučení, kdy mladý duergar dokáže svoji užitečnost, může začít s bojovým výcvikem. V této době provede obřad zasvěcení se Helgaronovi a obdrží patrona (mugarîkh), obvykle z řad starších a vážených bojovníků, zvaných Kamenné brady (argul-tarâg). Patron je mu přidělen v rámci klanu (sogazh).

 

Klany

Klan je základní organizační jednotkou duergaří společnosti. Samotné slovo znamená spíše řád nebo rozkaz. Klan obvykle čítá několik desítek až stovek duší a v jeho čele stojí vůdce zvaný thén (bundus). Duergaří společnost je patrilineární, dědictví přechází z otce na syna stejně jako u povrchových trpaslíků.

Trpasličí klan je něco zcela jiného, než drowí společenstva různých druhů, od náhodně spolubydlících až po šlechtické domy. Klan je pevně organizován a každý v něm má své stálé místo, které se může měnit jen věkem, nabytými zásluhami či zásahem vůdce. Thén má kolem sebe jednak své rádce (ratoch), jednak gardu (blag) složenou z nejstarších a nejzasloužilejších bojovníků, Kamenobradých. To je elita klanu, základ jeho bojové síly a moudrosti. Klan má obvykle jednoho nebo několik vlastních kněží, kteří jej podporují během tažení a pomáhají vojákům v poli mocí získanou od Helgarona. Thén je držitelem veškeré moci v klanu, výkonné i soudní; ve výkonu jeho úřadu mu pomáhají jednak rádci a kněží, jednak patriarchové rodin, které svolává do rady klanu.

 

Umění boje

Základem trpasličího válečného umění je používání štítu. Ne nadarmo jsou v trpasličím jazyce slova pro sílu a štít (barak) stejná. Boj zblízka je preferovaný na všech úrovních. Pokud někdo nemá vlohy pro boj se štítem, je zařazen mezi kušiníky. Ti chodí do boje bez štítu, jen se střelnou zbraní a sekerou nebo krátkým mečem, ale znamená to prakticky konec nadějí na slávu. Vyzdvihováni jsou vždy jen bojovníci pro chrabrost nepříteli tváří tvář.

Duergaří vojsko, nazývané prostě též pěchota (gamak), se dělí na dva hlavní typy, těžkooděnce a střelce, kteří musí být více pohybliví. Střelců je obvykle málo. Vůdce mívá k dispozici různě velký oddíl Kamenných brad, které doprovázejí do bitvy théna, jeho syny a ostatní vůdce, pokud thén přikáže. Štítovníci v semknutých řadách (tzv. štítová zeď – barak zakd) odolají prakticky jakémukoliv nepříteli, zejména jsou-li podporováni kněžími. Před zraky duchovních duergaři stupňují své úsilí, neboť věří, že v osobách kněží na ně shlíží sám Helgaron.

Někteří výjimečně silní duergaři mohou být, prokáží-li zručnost v ovládání veliké zbraně, zařazeni mezi oddíly seker (baruk). Nenosí štíty, ale masivní obouruční sekery. V boji jsou nasazováni především v útoku, vrhnou se vpřed a strašlivými ranami svých pádných zbraní prolomí nepřátelskou linii.

Klan je tvořen širšími rodinami, v jejichž čele obvykle stojí nejstarší mužský představitel, patriarcha (gamil). Ten zodpovídá za to, aby rodina plnila úkoly stanovené jí klanem.

Výchova

Po ukončení výcviku, kdy za dohledu patrona a patriarchy předvede duergar své nabyté schopnosti před zraky théna, jeho rádců a kněží, je prohlášen plnohodnotným vojákem a jako elév či mladík (tafit) zařazen do některého klanového oddílu. Musí přísahat věrnost klanu a poslušnost starším a kněžím. Věrnost (gahis) je základním stavebním kamenem duergaří společnosti. Na rozdíl od povrchových trpaslíků, kteří zachovávají loyajalitu i ve vztahu k ostatním, šedí jsou loyajální jen ke své rase, ostatní považují za méněcenné a podřadné. Duergaři označují sami sebe jako gahistok, věrné, aby dali najevo svou oddanost rase. Pokud se někdo těmto tradičním vazbám vzepře, ztratí svou věrnost a stane se odpadlíkem, rebelem (bitsik).

Struktura společnosti

Vážnost duergařího válečníka roste s počtem odsloužených tažení. Existují přísná pravidla, co smí být považováno za tažení a co ne a vůdci o tom zanášejí přesné záznamy do kronik klanů. Kdo absolvoval deset válečných tažení, je považován za veterána. Těm se říká ‚pochodující‘ (maglun), neboť již mají za sebou mnoho výprav do Podtemna.

Pokud duergar prokázal v boji větší zručnost a odvahu než je obvyklé (vyžadováno je oboje) a měl to štěstí, že tak učinil před zrakem kněze, může být označen za Helgaronova vyvoleného, tzv. chmurného bojovníka (narag kuldar).

Tito trpaslíci jsou elitou celého společenstva. Označení je opravňuje požívat mnoha výhod a vyzvedává je mimo rámec klanu. Mohou se stát členy Chmurné stráže (Naragarukh), která zodpovídá za pořádek ve městech a řeší případy přestoupení zákona. Zároveň jejich oddíly vykonávají funkci chrámové gardy.

Existuje přísně stanovená hierarchie vůdců a vojenský řád (kharis) exaktně určuje, kdo za jakých okolností může velet jakému uskupení. Vůdcovství se vždy automaticky chápe (nebo je jím pověřen) nejstarší ze skupiny, pokud se jej nevzdá – pak jeho právo přejde na dalšího. Pracovní i vojenské oddíly fungují dle této jednoduché poučky už staletí. Ve výjimečných případech může být nejstarší zastíněn někým výjimečným – urozenou osobou nebo zkušeným velitelem.

 

DuergarDuergaří vojsko je organizováno na dvou úrovních, klanové a městské. Klanová úroveň byla popsána výše, má vlastní oddíly dle druhu zbraně – sekery, štíty a střelce. Taktika je přizpůsobena podmínkám, při boji v úzkých prostorách stojí v čele nejzkušenější válečníci, neboť kvalita je zde více než kvantita, v boji na otevřeném prostoru naopak jsou mladší bojovníci v prvních řadách, aby ztráty způsobené střelbou a prvním náporem dopadly na ně. Zkušení válečníci pak z druhých řad zvrátí poměr sil.

Základní organizační jednotkou duergařího vojska je oddíl (furnan), který tvoří několik příslušníků stejné zbraně. Většina duergařích výprav čítá jeden oddíl štítů (hurfurnan), doplněný o několik málo střelců a seker. Takové výpravě velí nižší velitel (usgazh). Význam duergařích velitelů je vyjádřen počtem rohů, které nosí na přilbě, štítu nebo praporci. Jednoroh (hurinbar) velí jednomu oddílu, případně podpůrným složkám. Má-li oddíly dva (zhedfurnan), je označován jako dvojroh (zhadinbar). Větší počet oddílů je obvykle již mimo možnost klanu a vyskytuje se pouze u městského vojska, nebo při úplném nasazení všech klanových sil (např. je-li klanová pevnost obležena nepřítelem), pak ovšem vojsku velí sám thén nebo některý z jeho synů jako váleční vůdci (zughul burus).

Všichni velitelé jmenovaní klanem mají rohy a jiné distinkce ve stříbrné barvě, thén a jeho synové zlaté.

Vojsku města velí vyšší velitel, stratég (muznut) nebo velký stratég (gabil muznut). Tyto funkce zastávají obvykle příslušníci družiny duergařího vládce, velitel Chmurné stráže nebo thénové klanů pověření vládcem. Tito mají hodnostní označení rovněž ve zlaté barvě.

Nejvyšším stupněm velení je přítomnost samotného pána města nebo jeho příbuzných (bratrů, synů) na bojišti. Pak se velitel nazývá válečný pán (zughul uzbad). Nemusí být nikým pověřen, jeho právo velet vyplývá z přirozeného řádu věcí. Jeho insignie jsou mihtrilové.

 

Duergaří společnost je hierarchicky organizovaná. Rodina, klan, město jsou tři stupně, které zná každý z nich. V běžném životě podléhá každý patriarchovi, v armádě veliteli. Nad oběma stojí thén. Většina života se odehrává v rámci klanu, který bývá samostatným celkem, plně soběstačným pro přežití v podzemí. Některé klany sídlí mimo města, např. u dolů, farem, v pevnostech na důležitých cestách. Sídlem klanu je klanová pevnost (gathol). Pevnosti nejvýznamnějších klanů jsou přímo ve městě, kde se ovšem klany více specializují (řemeslnické, pivovarnické atd.). Město je soběstačné jako celek, není třeba, aby každý uměl všechno. Jádrem města je vládnoucí klan, jehož majetkem jsou nejen jeho vlastní síně, ale i veřejné prostory a komunikace. Jejich srdcem je trůnní síň (u´kas gundu).

Vládnoucí klan drží svou pozici dědičně, pokud nenastanou mimořádné okolnosti. V případě, že je třeba určit nový, vystoupí thénové klanů se svými nároky. Rozhodující slovo pak mají kněží, zejména stařešinové zvaní mudrci (murtachan). Nový vládnoucí klan pak obsadí síně starého klanu a zaujme jeho pozici. Je-li zakládáno nové osídlení, síně vybraného klanu jsou prohlášeny za vládnoucí.

Moc v duergařím společenstvu stojí na dvou pilířích. Těmi jsou moc (toran) a tajemství (xunder). Moc si musí vládce vydobýt sám, silou svého klanu a svým bohatstvím. Strážci tajemství jsou kněží, kteří ovládají mystéria Pána války. Adept na vládce musí prokázat, že je tajemství hoden, jinak mu chrám nedá požehnání. Vládnout proti vůli kněží v duergarské společnosti nelze. Velekněz chrámu, označovaný jako velký posel (gabil mursal) je také jediným, kdo může svrhnout panujícího vládce, pokud se tento provinil proti vůli Helgarona. Získat mezi duergary titul ‚nejvyšší‘ (ghazit) ve spojení nejvyšší pán (ghazit uzbad) zaručuju vládci města ohromnou prestiž a prakticky bezvýhradnou poslušnost, nebo alespoň její předpoklad. Vládce je oslovován jako tór, mocný.

Pokud je vládce Helgaronovým vyvoleným bojovníkem, smí se titulovat jako král (usmak). Činy duergařích králů jsou pak dlouho opěvovány v ponurých trpasličích písních.

Vládce má také jako jediný právo založit nový klan tím, že jmenuje některého patriarchu rodiny (jen toho) thénem. Tím se rodina stane klanem a vyčlení se z dosavadního klanu. Vládci tak často omezují moc velkých klanů tím, že je rozštěpí.

 

Důležitým místem společenství je Helgaronův chrám. Je centrem vědění, tradic a náboženské činnosti. Nezastává žádné společenské administrativní funkce, neboť klanová struktura je v tomto ohledu velmi efektivní.

Kněží jsou nazýváni strážci tajemství (chanok xunder). Starší chrámu tvoří elitu známou jako mudrci (murtachan). Kněz povolaný k výkladu znamení či zjištění Helgaronovy vůle je nazýván posel (mursal). Někteří z nich slouží v poli jako armádní léčitelé (mungal). V čele chrámu stojí velekněz.

Klany mají vlastní Helgaronovy svatyně, spravované klanovými kněžími. Ti musejí projít zasvěcením v chrámu a jsou mu podřízeni stejně, jako je klan podřízen vládci.

 

Zvláštnosti

Duergaři nemají v oblibě jiné rasy, které považují za změkčilé, zejména drowy s jejich nepochopitelným společenským chováním. Nejlépe vycházejí se svirfnebliny, sice je nepovažují za sobě rovné, ale uznávají jejich řemeslnické dovednosti. Dokonce jim dovolují se začlenit do jejich společnosti, pokud to okolnosti vyžadují.

Hlubinní půlčíci jsou dlouhodobě nejpočetnějšími otroky duergarů. Velká populace jich žije v otroctví dobrovolně a duergaři je občas používají pro průzkum nebezpečných oblastí a jako kurýry. Na těžkou práci se moc nehodí, mohou však fungovat jako pomocné síly u armády nebo sluhové.

Koboldi, hiranové a hakavanové patří k exotickým zjevům a upadnou-li do zajetí duergarů, obvykle skončí v cirkuse nebo aréně pro potěchu duergařího publika. Šedí obecně velmi milují zápas a pohled na něj je nejoblíbenější zábavou, arény jsou nedílnou součástí každého města.

Černí orci obvykle zastávají hrubou a těžkou práci, nebo skončí v arénách jako gladiátoři.

Vztah s drowy je poměrně komplikovaný, duergaři jim nedůvěřují pro jejich zrádnost a lstivost (dokonce existuje přísloví „chceš-li být podveden, uzavři smlouvu s drowem“), přesto uznávají jejich moc, obchodují s nimi a občas i uzavírají dohody. Zkušenosti je však naučily, že k jejich plnění je třeba přistupovat obezřetně.

 

Mágové nejsou v duergaří společnosti oblíbeni, lhostejno zda studující mystéria či přirozeně nadaní jedinci. Na magii je nahlíženo jako na snahu obejít cestu válečníka a má se za to, že mágům Helgaron nežehná, pročež jsou předmětem ostrakizace ostatních. Pokud je někdy Helgaronovi složena krvavá oběť, bývá to prakticky vždy mág, neboť kněží si žárlivě střeží svůj monopol.

 

Duergar, který se něčím provinil, nebo prožil osobní tragédii a nemá už co ztratit krom své cti, může složit ‚přísahu spravedlivé smrti‘. To způsobí, že jakkoli by jinak mohl být potrestán a ztratit čest, nestane se tak, ale je vázán slibem hledat smrt v boji, který musí aktivně vyhledávat. Jakmile nastane vhodná situace, vrhne se po hlavě do bitevní vřavy vyhledávaje smrt. Někteří smrtihledači (uzkuldaw) si nechají vytetovat rituální obrazce, přes které nenosí zbroj ani štít. Stojí mimo společnost a většina ostatních duergarů s nimi mluví jako se sobě rovnými a také jako s umírajícími.

Ti jež tuto přísahu poruší, jsou považováni za nejhorší možné vyvrhele a jejich jméno je ve zvláštním rituálu navždy prokleto, aby se jejich duše nikdy nedostala do Helgaronových síní a bloudila sama v tmách, obklopena jinými zbabělci. V některých mimořádných případech se stalo, že vládce z duergara sejmul přísahu, pokud se ukázal jeho důvod pro ni jako omyl a ještě vzácněji jej omilostnil za vykonané činy.

 

Duergar, který je už moc starý aby držel pevně svou sekeru, většinou zvolí ‚stařešinskou smrt‘. Vypraví se skupinou mladých duergarů na svou poslední výpravu, kde čestně zemře v boji, zatímco ostatní přihlížejí. Je zvykem mít k takovému činu vysoce postaveného svědka, příbuzného théna či kněze. K těmto duergarům mají ostatní velkou úctu, neboť přežili dlouhé roky. Poté, co starý duergar oznámí své odhodlání podstoupit ‚stařešinskou smrt‘ jej obklopí mladší duergaři z jeho klanu a dlouhé dny až týdny poslouchají jeho příběhy. Jakmile starý duergar domluví, obleče si svou zbroj, uchopí sekeru a vyrazí na poslední boj.

 

Otroci

Duergaří společnost se od povrchové trpasličí odlišuje především jednou věcí a to je otroctví. Zatímco trpaslíci z Povrchu pracují sami a s radostí, šedí přenechávají práci až na výjimky otrokům. Na rozdíl od drowů nezotročují příslušníky vlastní rasy, pokud se duergar těžce proviní, je buď vyhnán nebo zabit. Spory cti lze rozhodnout v posvátném souboji za dohledu kněží.

Otroci jsou označováni jako služebníci (gazok). Pocházejí zejména z řad hlubinných půlčíků, černých orků a dalších obyvatel Podtemna, ale najdou se mezi nimi i rasy Povrchu. Duergaři jsou stejně jako drowové zcela bezcitní k utrpení otroků, ale nemají v sobě bezcílnou krutost drowů, kteří se hodiny a hodiny vydrží bavit mučením. Duergaří přístup je ryze praktický, otrok je potrestán pokud je třeba, nebo usmrcen když už se na nic nehodí nebo projeví vzdor. Zbytečné mučení však není obvyklé, což nicméně neznamená, že otroci duergarů neúpí pod biči svých pánů a tíhou naložené dřiny. Duergaři také neznají otrocké kasty, neprovádějí lidské oběti vyjma rituálních soubojů, ale ani nedovolují otrokům sloužit ve vojsku nebo domácnosti. To vše obstarají raději sami, nechtějí si otroky pouštět příliš do své blízkosti.

Mnoho duergarů je trvale zaměstnáno střežením otroků a některé klany se specializují na jejich odchyt a obchod s nimi. Otroci jsou užíváni zejména na stavbách a hrubých pracech, jakož i úklidu měst a získávání potravy. Také pracují v dolech a nosí náklady.

 

Z neexistence otrockých kast existuje jedna výjimka a to jsou hlubinní půlčíci, kteří se kdysi prohlásili dobrovolnými otroky duergarů, místo aby se vystavili smrtelným nebezpečím Podtemna. Za to se jim dostalo jistých privilegií (tato se nevztahují na všechny hlubinné půlčíky, jen na potomky dobrovolně přijmuvších otroctví a případně i nové dobrovolníky).

Duergaři nazývají tyto půlčíky pouze ‚malí‘ (kabonan) a chovají se k nim poněkud lépe než k ostatním.

Základním právem půlčíků je vlastnit majetek. Toto právo není neomezené, vztahuje se jen na osobní věci, šaty, předměty denní spotřeby a peníze. Nesmějí vlastnit domy a půdu obecně.

Kabonané jsou považováni za společný majetek duergařího společenstva, tj. za jakési ‚státní‘ otroky. Nejsou vlastnictvím klanů a vládce města rozhoduje, jakému klanu budou přiděleni. Stejným způsobem pak klan nemůže rozhodovat o jejich životě a smrti jako u jiných otroků. Jediný případ, kdy může být kabonan rovnou zabit, je ozbrojená vzpoura nebo odporování příkazu se zbraní v ruce. Za jiné přestupky nejsou usmrcováni, ale trestáni mírněji, např. přibitím za uši na pranýř. Ale i tyto tresty jsou řídké, neboť tím utrpí pracovní výkonnost půlčíků a většinou je jim udělena peněžitá pokuta. Pokud ji nemohou zaplatit, ztratí svůj status a klesnou do kasty běžných bezprávných otroků.

Rovněž staří a nemohoucí půlčíci nejsou duergary zabíjeni. Není jim nadále vydávána strava, pokud nepracují, ale ostatní půlčíci mají možnost se o ně postarat na své náklady. Půlčíci se dále mohou ženit a vdávat dle vlastního uvážení. Dojde-li k tomu a nový pár je rozdělen na různá místa, klany si mezi sebou půlčíky vymění, aby se vyhovělo novému uspořádání. V případě neshody rozhodne vládce.

Kabonan za svou práci nedostává žádnou odměnu, stejně jako ostatní, ale může být obdarován pánem nebo zdědit peníze po rodičích.

Posledním, nejdůležitějším právem půlčíků je právo vykoupit se z otroctví. Takoví půlčíci jsou zváni svobodní (farish) nebo propuštěnci. Aby byli rozeznatelní, nosí zvláštní čapky. Vykoupením nezískají mnoho možností navíc, neboť i nadále podléhají autoritě vládce města, mohou ovšem získat lepší práci (jako písaři či účetní) v družině vládce nebo v chrámu a dostávat za ni odměnu v poloviční výši než je obvyklé u duergarů. I když jsou svobodní, jejich děti jsou nadále považovány za otroky (status se nedědí, vykoupení je za každou osobu), pokud je rodiče rovněž nevykoupí.

Někteří z těchto propuštěnců získají právo provozovat ve městě vlastní řemeslo. Rovněž jsou používáni pro některé důležité úkoly, např. je-li vysíláno poselství k drowům či jiným rasám Podtemna, v první vlně jsou obvykle půlčičtí propuštěnci (pro případ, že by drowové neměli náladu vyjednávat). Teprve když je nabídka k jednání kladně kvitována, je vysláno řádné duergaří poselstvo.

 

Jak vytvořit duergara

 

// Text sepsal DenGrasse

 


Svirfneblini a Hlubinní půlčíci

Když byl svět ještě mladý, žili všichni gnómové, děti vrtošivých bohů Moruse a Lilith, na povrchu, zvídaví a vynalézaví jako za dnešních časů. Avšak oba tvůrci brzy opustili své děti a odešli se věnovat jiným radovánkám a gnómové byli ponecháni svému osudu. Tak na nich brzo spočinulo oko temných božstev, lačných po moci a nových uctívačích. Xi´an a Helgaron přišli mezi ně, zprvu neviděni a ve snech a manipulovali s myslí některých jedinců. Rozněcovali jejich zvídavost a našeptávali jim, aby ignorovali hranice morálky a důstojnost života. Ne všichni gnómové se poddali, přeci jen mají hlavy tvrdé, ale u nemalé části slavili našeptavači úspěch. Silná skupina gnómích vědců se nechala svést z cesty a zašla ve svých pokusech příliš daleko. Nebála se zahrávání s černou magií. Alchymisté experimentovali nejen na živých tvorech, ale dokonce i na jiných své rasy a neštítili se je zabíjet kvůli většímu poznání. Mnozí z nich prý dokonce přímo začali vzývat bohy soumraku a své ‚vědecké‘ bádání halili čím dál tím více do pláště náboženských rituálů a krvavých obětí. Když byla zvěrstva těchto jedinců vyjevena zbytku národa, zavládlo všeobecné zděšení. Přední z řad gnómů se radili po několik dnů a nakonec bylo rozhodnuto že vyvrženci, kterým se začalo říkat ‚ledoví‘ (halkiin), budou vyhoštěni za trest na deset generací do velké jeskyně. Vypukl rozkol, vády a boje, ale po několika týdnech byli všichni provinilci a jejich rodiny shromážděni v jeskyni. Nikdo neví, co se stalo uvnitř, zda odpadlíci rouhavě vzývali temné bohy nebo se sám Nord Tvarovač rozlítil; každopádně jen pár dní nato otřáslo světem veliké zemětřesení, které mimo jiné zavalilo vstup do jeskyně. Gnómové se velice ulekli, modlili se ke všem bohům a přijali zemětřesení jako výraz hněvu božstev nad pokřivováním světa. Své příbuzné dodnes považují za mrtvé. Gnómům v jeskyních nezbylo nic jiného, než se vydat hledat jiný východ z jeskyně. Cesta však vedla stále dolů, až nakonec objevili podivné místo v samotných kořenech světa, Podtemno. Tam, v jednom z nejodlehlejších koutů, založili první město, Ouqitum. Od této chvíle jsou známí jako svirfneblini.

 

Historie

SvirfneblinPodtemno bylo zajímavé místo s mnoha možnostmi k prozkoumání, ale zároveň velice nebezpečné. Svirfneblini se museli velmi rychle naučit přežívat v tomto nehostinném prostředí. Využili svého nadání pro iluzní koula a opletli celé město složitou sítí iluzí. Brzy zjistili, že skrývání je jejich jedinou účinnou zbraní k přežití rasy. Jednou z prvních institucí kterou založili, byl Kruh Tkáčů iluzí (Apel Fëan Iiluqinn), který sdružoval největší mistry tohoto oboru. Ostatní školy magie nebyly nikdy tak preferovány a Tkáči se stali významnou a respektovanou součástí společnosti. Prakticky žádná rozsáhlejší činnost se neobešla bez jejich asistence.

Svirfnebliné si zachovali typickou gnómí tvořivost a brzy vymýšleli opět zajímavé a složité věci k potěše i prospěchu. Město rostlo a Tkáči sesílali velká a mocná kouzla, takže se tomuto prvnímu věku svirfneblinů říká také Věk iluzí.

Velké vzrušení nastalo, když se hlubinní gnómové setkali s další inteligentní rasou, podobnou povrchovým půlčíkům.

Tito tvorové kdysi dávno odešli ze sídel svého lidu, neboť se nechtěli spokojit s dary lesa a přírody a toužili brát si co se jim zlíbí. Azhar Pán lesů se na ně rozhněval a vyhnal je ze své přízně. Temní bohové, dychtivše po dalších a dalších přívržencích, ošálili půlčíky vidinou bezstarostného života v podzemí a navedli jejich kroky do Podtemna, načež na ně vložili kletbu, která jim zabránila najít cestu zpátky. Půlčíci poté nazývali temné bohy Velkými lháři, i když někteří se domnívali, že je to jen zkouška, které byli vystaveni a slíbeného blahobytu se přeci jen dočkají a Temnou trojici tajně uctívali.

Tito malí, vystrašení tvorové žili roztroušeni v Podtemnu v neustálém strachu z příšerných bytostí hlubin a krutých otrokářů, patrně drowů a duergarů. Svirfneblini jim nabídli útulek v Ouqitu a časem do jeho bezpečí našlo cestu mnoho skupin půlčíků.

Tak vznikl Malý spolek (Liiptê Tillka), podivné společenství svirfneblinů a půlčíků z Podtemna. Život šel od této chvíle překvapivě dobře, neboť půlčíci byli pracovití a nenároční. Počty obou ras se prudce zvyšovaly, což však přineslo problémy s uživením tak početné populace.

Brzy nastaly první rozpory o právo na potraviny, které většinou produkovali půlčíci, ale zase potřebovali svirfneblinské řemeslníky, nástroje a ochranná kouzla. V době nepokojů a neklidu se vedla intenzivní vzájemná jednání, která byla ukončena velkou katastrofou.

Jak se ukázalo, uvnitř Ouqita existoval celou dobu spolek oddaný uctívání temných bohů, které si přinesli již z povrchu. Byli to ti, jejichž mysl zkazili Temní nejdříve, toužící po moci a bohatství. Celé roky bujely kulty v ústraní a prováděly pečlivě tajené lidské oběti. Mnoho půlčíků skončilo unesených na jejich krvavých oltářích.

Právě v čase nepokojů vystoupil Abraggil, velký prorok kultu a požadoval vládu nad městem a zotročení půlčických obyvatel. Vypukly boje, v nichž byli kultisté poraženi a zahnáni; avšak zatímco jeho druhové umírali a získávali mu drahocenný čas, Abraggil provedl rituál ohromné síly, povolal moc Xi´an a zlomil ochranná kouzla Ouqita. Jakmile padla, ukázalo se, že za branami čekají krvelačné hordy drowů, které vzápětí vzaly odhalené město útokem.

Byl to strašlivý masakr. Město nemělo žádné obranné mechanismy, hradby, opevnění, stálou posádku. Temní elfové v opojení smrtí nešetřili nikoho, nejen půlčíky a nepoddajné gnómy, ale ani své kultistické spojence. Ten den se první město svirfneblinů proměnilo v děsivé, prokleté místo strachu a smrti.

 

Ouqitská jatka přežila sotva desetina původního počtu svirfneblinů a půlčíků. Prchali chvatně, opouštěli své domovy i cennosti a hleděli zachránit holé životy. Nikdo se nestaral o nic jiného než sám o sebe, nikdo neřídil a nekoordinoval uprchlíky, kteří se pak rozptýlili po celém Podtemnu.

Začala doba, kterou svirfneblini nazývají 'Časem velkých honů'. Drowové důsledně pronásledovali a následně lovili, mučili a zotročovali každou skupinku, které se podařilo uniknout z místa masakru.

Truchlivé průvody gnómích zajatců zakovaných do těžkých řetězů byly v ty dny v Podtemnu častým jevem, stráženy bezcitnými drowími otrokáři, kteří měli potěšení z utrpení obětí.

Několik velkých skupin nicméně přes všechny ztráty a protivenství dosáhlo pochybného bezpečí duergarských měst. Z nepřátel mých nepřátel se stali přátelé, spíše však spojenci z donucení, neboť šedí trpaslíci právě v té době vedli s drowy jednu z velkých válek. Duergarům se v bitvách hodila magie svirfneblinů, neboť vlastními mágy opovrhovali a tak se zrodila krátkodobá spolupráce těchto ras.

Chatrné spojenectví nepřežilo válečný konflikt. Sotva zbraně utichly, vystoupily na povrch všechny dosavadní rozpory, zejména otázky zásobování. Duergaří kněží navíc nenáviděli svirfneblinské mágy a žárlili na jejich schopnosti. Podnítili tedy mezi trpaslíky náboženské pobouření zaměřené proti mágům a ti byli vyhnáni z duergarských měst. Zůstat směli jen řemeslníci, kteří se uživí sami svou prací, provozovanou jako samostatné řemeslo, nebo otroci, kteří dostanou jen byt a stravu a budou pracovat pro duergary zdarma. První možnosti využilo jen málo svirfneblinů, ale mnoho půlčíků se bálo vyhnání zpět do nehostinných pustin Podtemna a stalo se raději otroky. Zbytek, doprovázející své mágy, odešel pryč a usadil se na různých místech, vesměs v jeskynních a odlehlých koutech Podtemna. Tak tomu zůstalo podnes.

Svirfneblinská společnost

Svirfneblin

Svirfneblini nehledí na původ nebo pohlaví. Postavení každého jedince je odvozeno čistě od jeho vlastních schopností.

Pokud svirfneblin neslyne žádnou schopností ruky nebo mysli, je vystaven opovržení ostatních. Tito jedinci, zvaní též ‚volní‘ (faiir), neboť si mohou jít kam chtějí (což je pro svirfneblina nejhorší trest, neboť to znamená, že není nikde potřeba), se nacházejí na samém dně společnosti. Jen zřídkakdy dostanou opravdové jídlo, musí žebrat nebo posluhovat mocnějším. Mnohdy jsou vybráni, když se sídlo musí vykoupit daní v otrocích a zakováni do řetězů předáni drowům, duergarům nebo i některým děsivějším obyvatelům Podtemna.

Nândorweg neboli farmáři jsou další skupinou, velmi důležitou a početnou, leč nepříliš ceněnou. Získávají pro komunitu potraviny, které vyměňují s řemeslníky za výrobky nebo dávají mágům za poskytovanou ochranu. Mezi farmáři je mnoho půlčíků, ale většinou pracují pod vedením nějakého svirfneblina. Farmáři se dělí na usedlé, kteří pěstují houby či řasy nebo chovají podzemní červy, ještěry nebo jiná zvířata a sběrače, kteří získávají potraviny i mimo sídlo. Mezi těmi se nachází celá řada bojovníků (gothweg), kteří brání sídlo při napadení. Gnómové obecně válečné řemeslo příliš nemilují, ale existuje zvláštní kasta, která cvičí vojenské dovednosti, jejíž příslušníci se nazývají ‚zuřivci‘ (kannestii) a jsou známi svou náklonností k temným božstvům Gordulovi a Helgaronovi.

Výše ceněni jsou rukodělci (dorfëân), svirfneblinští řemeslníci mnoha talentů. Zejména mechanici se těší zvláštní úctě, neboť především jejich talentu děkují svirfneblini za to, že ostatní rasy s nimi alespoň někdy obchodují a zajímají se o mnohé mechanické výrobky.

Nejvýše postaveni jsou čarotvůrci (curufëân), kteří nesou na bedrech odpovědnost za ochranu sídel. Jsou oprávněni brát si od ostatních prostředky k obživě a svým potřebám a níže postavení jim musí poskytovat dary. Zvláštní kastou jsou iluzionisté (iimariian), kteří odpovídají za ukrytí sídel před zraky nepřátel. Nejmocnější mezi nimi jsou tkáči (fëâniiluq), jejichž rada rozhoduje o všem důležitém v sídle.

Tradiční svirfneblini žijí ve vlastních městech, obvykle ukrytých za hradbou iluzí, v drtivé většině spolu s půlčíky, kteří obstarávají většinu prací potřebných k uživení. Nejsou sice považováni za otroky, ale svirfneblini na ně shlíží svrchu a jen výjimečně může půlčík proniknout do vyšších společenských vrstev.

Část svirfneblinů žije v sídlech duergarů, kde obvykle poskytuje specializované služby zručných řemeslníků. Tento trend podporují duergarští kněží, kteří dlouhodobě prosazují aby duergaři sami vykonávali co nejméně práce a mohli se soustředit na boj, zdokonalování válečných dovedností, dozor nad otroky a náboženské rituály.

Nu a pak existují ještě svirfneblini, kteří upadli do otroctví a jejich osud není příliš radostný. Jen výjimečně se jim povede že jsou z něj vykoupeni, pokud se jedná o důležité osoby pro celé město, většinou se jejich úkolů a majetků chopí konkurence a je samotné čeká truchlivý osud.

Společnost půlčíků

Je ještě jednodušší než svirfneblinská. Půlčíci se obvykle sdružují do rodin, které žijí buď s ostatními v samostatném sídle (ranu), nebo spolu se svirfnebliny. V druhém případě obvykle vykonávají práce podle svých schopností, ale málokdy se dostanou mezi vládnoucí elitu. Svirfneblini jsou na svou organizaci hodně žárliví a neradi pouštějí půlčíky mezi sebe. Půlčík se musí hodně ohánět, aby se mezi gnómy prosadil.

Pokud jsou sami, vedou je starší (ogzar) a moudří (ogzir), případně obojí (zarazîr). Půlčíci jsou velmi opatrní, stále ostražití až vyděšení a žijí v neustálé paranoie. Jejich základní životní heslo je ‚tudtrah‘ (skrývej se a buď ostražitý). Půlčíci, kteří vykonávají úlohu stráží, se nazývají ‚tudnas‘.

Půlčíci mají rádi mluvené slovo, a jejich řečníci (batta) si mohou dobýt respekt mezi ostatními. Snad proto jim nečiní problém respektovat svirfnebliny, kteří rádi a dlouho žvaní o ničem.

Půlčíci rozlišují společná sídla s gnómy (sôval ranu) od samostatných (süza ranu). Pokud mají svá obydlí v sídle jiné rasy, říkají mu prostě čtvrť (tharantîn).

Samostatná půlčická sídla nebývají o mnoho víc než upravené přírodní jeskyně v Podtemnu a některé skupiny půlčíků dokonce kočují, přičemž využívají svých schopností pohybovat se rychle a tiše. Obávají se přitom mnoha nepřátel, na které mohou narazit, ale i některých jiných půlčíků, např. přívrženců temných božstev, kteří tvrdí, že bohové je jenom zkoušejí a čekají, až se půlčíci přestanou třást strachy a začnou si brát silou a schopnostmi co jim náleží. Tito jedinci se neštítí ani přepadat, olupovat a zabíjet jiné půlčíky, takže jsou jako ‚služebníci Lhářů‘ obecně nenáviděni, ale jako obvykle, někteří jiní půlčíci jim ze strachu slouží.

Půlčíci mají samozřejmě i kopáče (phurnas), ale jinak nejsou na hrubou práci příliš vhodní. Nejlépe jim jde farmaření a ‚měkká’ řemesla jako krejčovina atd. Zvláštní funkci plní trubač (püta), který je na stráži a dává rohem (ras) signál při hrozícím nebezpečí.

Půlčíci obvykle neholdují příliš magii a od dob svého pádu ani uctívání bohů. Ani pro ni nemají velké nadání, takže magicky aktivních jedinců je mezi nimi jen málo. Některé skupiny se snaží zlepšit svou pozici prodejem svých služeb špehů a rychlých poslů mocným Podtemna, ale to je činnost velmi riziková ať už pro nebezpečné úkoly, nebo i v jednání se zaměstnavatelem samotným.

 

// Text sepsal DenGrasse