Kroniky Povrchu

Uvedeno zde jest množství zásadních legend psaných a kronik dobových, které váženému čtenáři mohou zkrátit chvíli a, což je důležité, objasnit mnohé z dějin thalijského Povrchu. Není výjimkou, že níže uvedené spisy zobrazují rozvedené události ze všeobecné časové přímky. Podotýkáme, že tyto následující řádky patří k IC informacím, tedy jde o znalosti učenců hořejšku Thalie...a proto se v nich často reflektují osobní zorné úhly a názory "autorů", obyvatel prostředí hry.

Poznámka číslo jedna: Pro jakous takous přehlednost v kronikách rozhodně poslouží listování pomocí titulků ve sloupci nalevo.

Poznámka číslo dva: Seřazení těchto pověstí a záznamů se snaží chronologicky řídit dobou, o které pojednávájí.

Smutná válka (Lothianil versus Nordrim, 290 - 350 k.l.)

vlastního návrhu a s podporou Rady starších jsme se rozhodli nestranně a objektivně zdokumentovat dlouhotrvající spor dvou velkých národů a snad se i dovtípit prvopočátků, které si dnes málokdo dokáže připomenout, ale kdy vztahy vypadaly neskutečně odlišně. V současnosti* je napětí mezi trpaslíky a elfy ostré jako čepel - vždyť oficiálně zuří válka, která však z důvodu vyrovnaného stavu v praxi znamená pouhý věčný strach. Žádná strana nemá zájem na dobytí území soků, ani by si s ním nedokázala poradit. Boje se tak vedou v čistě nenávistném duchu, tedy neočekáváme jedno rázné tažení, které by vše ukončilo. Netušíme, jak dlouho může běs probíhat, proto se pokusíme zrekapitulovat celé dění od porážky temných sil Destrukce ve Velké válce. Snad tento svazek přečká dlouhé časy a dostane se do rukou i učencům, kteří budou níže psaná fakta považovat jen za historické historky, ze kterých se lze přiučit. Kéž pro ně válka bude minulostí.

* Poznámka knihovníků a překladatelů z kr.m. Karathy, jež spis zveřejňuje - Kronika byla sepsána ve druhém desetiletí pátého století od Velké války, zatímco my jsme ji pro zájemce obstarali a do novodobé smluvní řeči přeložili až teď, roku 1325 k.l. Proto vážené čtenáře prosíme, aby ji četli s úctou a nadhledem, vždyť jde o dobový dokument.

I - Počáteční klid

Z důvodu zářnosti celých dějin začleňujeme i naše osobní domněnky z časů, na které nemáme památky. Z dob, kdy byly staré rasy v začátcích svého vývoje, kdy ještě nebyly nuceny čelit zhoubným choutkám Požírače a jeho pohrobků.

Projevy nepřátelství, závisti a obdobné zápornosti byly za onoho Zlatého věku všem pozemským stvořením cizí. Prvními kroky civilizace tak byla spolupráce. Dle našeho názoru se začala projevovat nenápadně tím, že rasy spolu žily v symbióze. Elfové, trpaslíci, půlčíci, všichni, jak je jejich bohové oživili, byli jakoby stvořeni pro vzájemnou pomoc. Doplňovali se v mnoha činnostech. Každý v osadě měl svou funkci, závislou na jeho postavě a duchu. Zajímavé je, že nedocházelo ke kříženi ras, zkrátka například švec-půlčík by si nikdy nevzal drvoštěpku-trpaslíci a podobně. Je dost možné, že nad prvním jednáním svých oveček dohlížela samotná božstva. My tedy oproti mnoha tezím máme za to, že prvotní Thalův svět staví na krásně jednoduchém a nezištném pořádku, nikoliv na prvotním chaosu, prosakujícím z Ókeánu. A zvláště oproti většině znalců tvrdíme, že staré národy byly v úzkém kontaktu v jedné Pospolitosti, ještě než bok po boku stanuly v boji proti Temnotě při Velké válce bohů.

Postupně mapujeme, jaký dopad mělo rozlišné zaměření na různorodé činnosti. Vysvětlíme odkazem v dnešní době: Nordrim svou zavalitou postavou vynikají jako výborní hornici. Jejich práce jim tolik přirostla k srdci, ze tíhnou k masivnim zbraním a nástrojům, stejně jako pookřejí při zahlednuti jakéhokoli cennějšího kamene. Pro oko civilizovaného člověka či elfa se zdají dost neudržovaní a odpudiví. Oproti tomu můžeme postavit elfí špičaté uši, výborné naslouchání, pročež jsme odjakživa lovci a vzdělanci po vzoru Lothianova. Naše bystré vnímání okolí je pro jiné plémě nepřístupné. Ochraňujeme si svůj háj, les - kus přírody, který odpovídá naší nátuře a všemu učení, jež vzájemně uchováváme. Bývají to nádherná, netknutá místa. Pulčíci měli též výhodu nižší výšky, platili za všeuměly, bohužel neměli velkou silu ani váhu. Více bavili, leckdy neúmyslně. Proto se pravděpodobně od prapůvodního celku oddělili jako první a začali se v kopcích s podporou Azhara starat sami o sebe a lesy.

Tím se tedy začal dávný řád třepit podle ras a blahobytná Pospolitost se rozeběhla na světakraj, až dosáhla z původního středu světa Thalie i do Redaan-Teru. Vývoj a touha po pokroku vedly před tisíci lety malé k založení starobylého města, prvního význačného osídlení v naší oblasti. Vzešlé kamenné síně se nazývaly Karak Durn (dnešní Khar-Durn) a staly se ústřední baštou Světla při Velké válce. Vyvíjel se obchod, všichni byli při volnějším svazku snad ještě spokojenější než v rozmanitém celku. Vznikaly první rody a svrchované vlády či správy. Velká revoluce nastala při pročištění průsmyků a zavedeni mořských tras. Rozvoj plachet, lodí, přístavů, kola, domestikace, písmo, orba.... vše nasvědčovalo tomu, že se pracuje, jak se má, a národům se v odlišnosti dařilo.

Zatímco překrásná elfská sídla kupříkladu na Východní Sorreji lze datovat do podobné doby jako Karak Durn, redaan-terští elfové se sdružili ve městě až po Velké válce...což vedlo k založení města Alwarielu uprostřed hvozdu, kde existuje posvátný klid pro náš rod. Doufali jsme, že zde, nedaleko bezpečného Karak Durnu, bude odpočinek po strastiplných bojích s Temnotou věčný a neměnný. Mylně.

Jenže při tažení Astarotha a jeho královny Sarak'nyel skončil i Zlatý věk. Thal se probudil ze svého zaslouženého spánku, zřel zrůdné děje a povolal vedle Juany Milosrdné i Dei-Ananga Světlonoše. Božský šampión měl za úkol též výcvik a jednocení elfů, trpaslíků a pulčíků (a též Thalem na svět přivedených lidí, kteří měli prořídlé sbory doplnit) pod prapory Světla. Tehdy byla rozmanitost ras z původní Pospolitosti klíčem k vojenskému úspěchu na bojišti, jímž se naše realita stala.

II - Od sporu po válku...

Elfům, kteří měli s malými co do činění, ať už v předcházející době míru nebo v šicích Světla, bylo samozřejmě jasné, že trpaslíci jsou drsní, neurvalí, nekultivovaní a i v mnoha dalších ohledech se od našeho vznešeného národu liší. To však jen prospívalo obchodu i obraně před Zlem, neboť rozdíly dávaly více možností výměn zboží a zkušeností. Časem se kupectví s trpaslíky stalo samozřejmou rutinou. Je pravdou, že kvůli kulturním rozkolům by se chtěl jen málokterý z našich předků bavit u vína s hrubým hromotlukem, přesto byly některé trpasličí vlastnosti i obdivovány a nikdo by tou dobou neřekl, že vypukne válka. A pokud by již k nějakému ozbrojenému střetu mělo dojít, zdálo se zhola nemožné, že by kdy mohli elfové a trpaslíci stát na opačné straně bitevního pole. Zde je proto důvod, proč se nekonfliktní vztah zvrtl.

Ať si říká kdo chce, co chce, první nepřátelský popud skutečně vzešel od malých. Na tom se shodli přední státníci obou ras. Pokud tato kronika v archivech přežila tolik let, že si ji přečtou i budoucí generace nebo, doufejme, i trpasličí mudrci, pro jistotu připomínáme, co pro náš rod vždy znamenal jakýkoli les, natož opěvovaný a nenahraditelný - posvátný. Háj, který bohužel již pouze vzpomínáme, se rozkládal na západní hranici naší říše, rostl v poklidném údolí pod vrcholky hor. Jednoho dne však líná skupina trpaslíků, která měla nakázáno od nordrimského vládce vystavit kamenolom, pro kvalitní dřevo na podpěry sešla právě do posvátného háje, jehož jméno je dnes již zbytečné zmiňovat. Nepředstavitelné a neuvěřitelné, ale bylo to pro ně zkrátka blíže než obrovský les, rozkládající se po kopcích na druhé straně hor. Hanebný čin byl proveden kolem roku 290 k.l. a po nájezdu seker přežilo jen několik slabých stromů.

Okamžitě následovaly diplomatické spory, perzekuce a dokonce trpasličí strana v zájmu zachování obchodu ztrestala vedoucího stavby. Nenávist však byla již zaseta a toho mnozí využili k rozpoutání sporů. Zde musíme uvést i černou postavu elfích dějin, mladého čaroděje Achilla z významného rodu šedých elfů, který údajně v pouhých 30 letech zbil svého kamaráda za zkomolení dědova jména. Z jeho života známe mnoho duševně nevyrovnaných, či snad velmi chladných a sebejistých tahů, dokud neodešel se Starými z obrozené říše. Poté se, doufejme, umlčel. Každopádně tento mladý syn s dojmem nadřazenosti začal brojit proti trpaslíkům, přemlouvat své známé a vášnivé přátele, aby proti nim vytáhli.

Z tohoto podněcování vzešlo vyvraždění klanu Jiskřících seker. Když trpasličí družina po výpravě ulehla do rozlehlé jeskyně, zfanatizovaní elfové se připlížili skrz blízký háj a bez milosti hromotluky pobili, aniž by se oni stačili posbírat a sjednotit do obrany. Tímto činem se Achill doma v hvozdu patřičně chvástal, znechutil Měsíční paní a dokonce jeho vlastní otec Sel'Lothiel, zasloužilý učitel v široké rodné vsi a tudíž člen Rady starších, se od syna distancoval. Avšak dle Achillova svědectví zanedlouho umírá na mor. Za pozoruhodné  bychom snad mohli považovat, že byl jediným elfem v říši, který se kdy nakazil černou smrtí... Zemřel v intervalu dvou dnů bez jediné známky malátnosti. Ničeho se nedomníváme, samozřejmě.

Každopádně smrt Sel'Lothiela znamenala, že se Achill v očích dalších elfů okázale vyrovnával se ztrátou ctěného otce i jeho majetkem, a postupně získal mnoho prestiže. Čehož jeho vychytralá hlava dokázala umně využít. Nikdo si právě truchlícímu synovi nedovolil vyčítat ukvapené kroky, přičemž on ve své agresi pokračoval a malé jakožto (doslova) nižší rasu věčně atakoval. Lze oprávněně diskutovat, nakolik byl při svém jednání Achill veden intrikami temných božstev. Vždyť právě on, potažmo Achillova dcera Niqué, nesou obrovský díl zodpovědnosti za nedávné svedení části elfů do Podtemna...a nejspíše o nich ještě mnoho uslyšíme. Každopádně Nordrim nic nenechali bez odezvy, pročež zablokovali obchodní cesty v horských průsmycích. Objevovaly se ozbrojené šarvátky a oba národy se začaly přibližně se začátkem 4. století výrazně odcizovat.

Dvě starobylé rasy, jejichž zástupci žili za Zlatého věku pospolu a čelili v jednom sboru silám vládců Temnoty, se tak za pouhá dvě století ocitla ve faktickém válečném stavu. Je zřejmé, že na vypuknuvších dějich, které doufejme budou generace nazývati kupříkladu Smutnou válkou, neboť opravdu byla velmi nešťastná, neměla zájem ani jedna ze stran, alebrž jen a pouze úklady Astarotha a jeho krvelačných odrazů.

III - ...až k Šedé soutěsce.

Desetiletí se dále sypala ve jménu nevraživosti a bojůvek, které se stupňovaly. Naděje některých elfů na opětovný smír se vytrácely, zatímco dějiny přichystaly mnoho jiných událostí. Čaroděj Achill jakoby zničehonic zanechal svých snah a oprostil se od váženého postu a moci a odešel, snad do Prahvozdu. Dnes je zjevné, že spřádal další zlé plány - nemusíme opět připomínat nezměrnou bolest, kterou následně se svou dcerou nám všem způsobil. Achillova nepřítomnost nicméně ničehož nezměnila na vzájemné nenávisti dvou původně spřítelených národů...sémě sváru již bylo zaseto příliš hluboko.

Mohutně vzklíčilo záhy, pravděpodobně za zimy roku 350 k.l. Tehdy se sehrála bitva U Šedé soutěsky, ježto leží na pomezí území trpasličích klanů a elfí říše. V místech, kam již nikdy nebude radno vkročit bez patřičné piety ke zbytečně ztraceným životům.

Doslovné svědectví zúčastněného střelce Lemia:

"Vánice rozháněla sníh po celém průsmyku. El'Ninův oddíl asi stovky zkušených, sličných, bystrých a v boji i mimo něj zkrátka výborných lučištníků měl za úkol po jeskyních vyhledat a zpacifikovat loupeživé orčí kmeny, které vraždily obchodníky, cestující do kopců na druhé straně pohoří, kde sídlili ti roztomile prostí lidé...no ti, jak si jen říkají...Karotkové? Počasí nám oproti nepřátelům nepřálo, orkové jsou nezdolné a tuhé bestie. Přesto jsme vystopovali skupinu, která v nejužší části průsmyku číhala na nevinné pocestné. Salva šípů však nezlikvidovala všechny a desítky přeživších se s ohromující obratností jali prchat sněhem. Pán El'Nino rozkázal rozdělit voj a s bravurní a nejodolnější polovinou mužů, mezi kterou jsem byl shodou okolností vybrán i já, se vydal hanebné bandity sledovat. Ostatní měli založit tábor a ohlídat zajatce.

Pletli jsme se mezi skalami a zakrslými borovicemi v orčích stopách. Sníh se nám dral do očí i pod lehké oblečení. Brzy jsme zjistili, že jakékoli snahy o dostihnutí nebo obklíčení orčí bandy byly marné. Nakonec jsme ztratili poslední opěrný bod a zůstali stát uprostřed bouře, neprohlédli jsme dál než na dva sáhy od nosu. Pustina a my uprostřed ní. Podařilo se nám schovat za obrovský balvan do jistého závětří a než jsme si stačili oddechnout, El'Nino nakázal, že se musíme okamžitě vrátit. Aniž bych chtěl našeho vojevůdce jakkoli urazit, zapomněl na zásadní otázku - kudy? Naše vlastní stopy už byly zaváty. Došlo mi, že ti odporní orkové nás úmyslně tahali za nos a odvlekli daleko od tábora, abychom umrzli na tak Lothianovi nemilém místě. Neúnosný osud pro vznešené elfy!

Snažil jsem se překřičet vítr a hlásil jsem velícímu mé domněnky, když se ve vánici vyrýsovaly stíny asi tuctu zavalitých stvoření. Nebylo v tu chvíli pochyb, že jde o naše nepřátele - v horách stejně žijí jen obři, skřeti, orkové, trpaslíci a podobná pakáž. Nenávistí naplnění vojáci skupinu mohutných obrysů obalených kožešinami napadli. Když se počasí trochu zklidnilo, poznali jsme, že skutečně nešlo o lovené lupiče, ale těla patřila mrňavým. Pozdě skládat zbraně, dost jich padlo a ti, co utekli, určitě již sháněli posily na pomstu. Těly zaskočený El'Nino zavelel na ústup. Jakoby předzvěst horších časů utichl i vzduch a na šípy posetý sníh se už vločky snášely jen zvolna. I díky náhlému Azharovu zklidnění jsme se dokázali poměrně rychle přesunout zpět do Šedé soutěsky, kde mezitím zbytek našich vybudoval ohniště a dočasnou palisádu. Vzácný velicí druh El'Nino věděl, co od pomstychtivých trpaslíků přijde, a proto se rozhodl upevnit pozici. Z hor bychom se stejně nemohli dostat dříve, než by nás kopců znalí trpaslíci dohnali. El'Nino dále nakázal vyslat posla k uctivé Radě starších s výzvou o posily, zatímco my jsme se snažili zajistit průsmyk a rozmístit se po skalách kolem.

Odezva přišla do pár hodin, již se stmívalo. Průsmykem pochodovalo několik kohort různorodých trpaslíku v železe. Vyjednávání selhalo, respektive k žádnému ani nedošlo. Těžko bychom si porozuměli. Mí bratři spustili salvu šípů, ale trpaslíci byli připraveni a utvořili zvláštní formace ohraničené pavézami. Postupovali sebevědomě a pomocí krátkých výpadů nás rozdělovali a tlačili zpátky. Bylo možno jen střílet a pozorovat. Naprostá bezmoc.

Když vše vypadalo marně a mnoho lučištníků padlo pod nezastavitelnými kladivy a sekerami, dorazily posily! Jenomže ne naše. Další tucty obrněných trpaslíků se vyhrnuly z různých nor, děr, jeskyní a průrev. Pustili jsme se na strategicky zběsilý úprk. Pamatuji se, jak El'Nino a několik jemu nejbližších se s dýkami a holemi v rukou snažili udržet nápor co nejdéle, abychom získali čas. Od té doby jsem velícího druha už nikdy neviděl.
Cestou zpět jsme však narazili na obdivuhodnou výpravu snad všech elfích luků. Naše armáda pod vedením čítala dobrou velekopu mužů a byla oproti mrňavým vzorně seřazena. Podali jsme hlášení, a podle toho rada rozhodla pokračovat do soutěsky. Teprve teď započala skutečná bitva, síly byly vyrovnány u obou ras. Opětovně jsem se s druhy vrhl do bojů o život. Nepamatuji si, kolik ran jsem dostal a kolik dal, když došly šípy. Nevím, na čí straně kdy byly jazýčky vah. Netuším, kdo využíval lepší taktiky. Vzpomínám si jen, jak jsem zraněn ležel na nosítkách, když jsme ustupovali lesem. Zde se nás naopak neodvážili pronásledovat šílení trpaslíci. Ano, prohráli jsme. Projednou. Bitva U Šedé soutěsky byla ztracena, ale válka ne. Jakoby osud čekal jen na jeden omyl, aby se mohlo stát to, na co všichni dlouho netrpělivě čekali. Novou éru, kdy trpaslík pozná elfa jen skrze tulejku šípu."

Přesně, jak voják tvrdí, trpaslíci naše válečníky vyhnali z hor. Do zlomové bitvy U Šedé soutěsky se vylila oboustranná zlost, jež byla předtím utěšovaná jen občasnými střety. Ztráty V Šedé soutěsce však byly tak obrovské na straně Lothianil i Nordrim, že žádná rozhodující bitva nenadešla a válka se ustálila na krvavé hraně. Bohové, stvořitelé obou našich duší, jistě pláčou. Neradno trpaslíkovi vkročit do lesa nebo elfovi navštívit doly. Krásná země Alwarielu je otravována krví. Obyčejná osoba si už mír jen těžko dokáže představit. Již nikdy nenastane takový život jako před stovkami let - jest zbytečné minulost zpytovat. Stejně jako odešli Staří z našeho národa, zmizel i blízký vztah trpaslíků a elfů. Přesto můžeme doufat v lepší časy, pokud budeme uvážení...

Je pravdou, že věštba Měsíční paní hovořila o společném nepříteli, který do tří set let pomůže alespoň částečně sblížit dva pradávné rody. Jenže nevíme, jak by mohl zrovna protivník pomoci ve spojení našich myšlenek a názorů. Mluvila o obrovské planině, údajných "polích, jež spásají koně Thalarim"*... raději toho nechejme, jsme kronikáři, nikoliv vizionáři. Můžeme čekat a doufat.

*Další poznámka knihovníků a překladatelů: Jak každý uvědomělý občan jistě dobře ví, předzvěsti se vyplnily poměrně přesně. Staří autoři nevědomky mluví o vítězné bitvě na Karathských polích (646 k.l.). Opravdový nepřítel a zlo, zde v podobě Grokovy orčí armády, skutečně dokáže obdivuhodně spojit rivaly. O Velké válce s orky však pojednává jiná publikace, v knihovně kláštěra Strážců Hodnot k nahlédnutí ZDARMA!

Sepsáno elfími písaři Lothianova chrámu pod vedením Erewina, zvaného Trpomilem, kolem roku 420 k.l.

//autoři tohoto příběhu: Kiri + Žorž

Kroniky - Velká válka s orky aneb Události kolem vítězné bitvy na Karathských polích z roku 646 k.l.

I. Zrod Velké války s orky, agrese

bychom mohli na základě našich zdrojů sepsat skutečnou historii přelomového konfliktu kolem Karathských polí, nejprve musíme vážené čtenáře seznámit s příčinami a nasbíranými legendami, co kolem pravého původu války kolují. Podařilo se nám sebrat pověsti a záznamy, ze kterých se utvořilo nejpravděpodobnější průběh událostí, předcházejících samotné bitvě a náročnému, leč velkolepému úspěchu. Zde je nabízíme.

Do archivů pronikl a následující dokumentáž přinesl Brend Větomor se svými přáteli, přičemž se snažil upustit od popouštění uzdy fantazii, kterak jen dovedl. Neboť následující dílo jest výsledkem sázky se ctihodnými kronikáři, kterým musím dokázat, že i já jsem schopen pracovat s historickými prameny. Aniž bych prameny "odváděl do dalekých řečišť a ty pak do cizokrajných moří", slovy místopísaře Slovoslava.

1336 k.l.

Nejprve promluvme k nejistému původu národů orků a skřetů, kteří boje nečekaně vyprovokovali. Zrození tak bídných a bojovných stvoření lze hledat snad jen ve vrtochu samotného boha-bestie Gordula, který je vytvořil, aby mohl přinést do světa chaos a zasadit tvrdou ránu Thalově dokonale pěstované rovnováze. Příběh klasický popisuje, kterak z bláta splácal mohutné, vražedné, odolné a silné bojovníky, kteří by jeho zvrácenou vůli naplnili. Avšak opomněl, že tak bezcitný tvor jako ork nedokáže mít ani morálku a uvažovat nad cíli, například nad tím, čemuže to vlastně má škodit. Po mnoha vzájemných orčích půtkách, hašteření a rozdrolení rasy na spoustu dílčích kmenů se Gordul rozhodl situaci zoufale zachránit rychlou tvorbou protiváhy - malých a o poznání inteligentnějších skřetů. Avšak zmatený průběh již nešlo zvrátit, jen málo z tvrdohlavých a sebestředných orků se se skřety spojilo, zatímco samotní zakrslíci nebyli dost silní pro vážnější boje, přestože se dokázali dobře přizpůsobit. Podobní lotři proto pouze otravují nejbližší okolí svých hnízd a vyjma námi popisovaného konfliktu nesvedou zasadit civilizaci žádný vážnější úder.

Někteří z mudrců, bádající v tajemných naukách deologie, však namítají, že Gordul nemohl stvořit orky jen tak z ničeho, neboť tento dar byl Thalem Temné trojici výslovně upřen. V Bezesných kronikách se píše, že Gordul proto křivil různá zvířata a křížil je s jinými i s lidmi, aby získal rasu oddano ujeho uctívání a právě tehdy skřeti a orci povstali. Ať již je pravda taková či onaká, na další průběh však nemá zásadní vliv, jak zelené kůže přišly na tento svět, neboť se každopádně jednalo o velké neštěstí. Přesto se mnozí přiklánějí k druhé variantě, neboť i elfové ve své nauce o životě a světě prohlašují Gordulovo dílo za prokleté a ničící dílo Lothiana Dárce života a vedou proti orkům války které nelze nazvat jinak než vyhlazovacími, což je jinak u tohoto národa zcela neobvyklé.

---

Orky známe z dějin již dobře, ale jsou příliš tupí. Co je tedy přimělo, aby se spolu se skřety spojili a napadli naše země? Karathští dějepravci dlouho pátrali, co za teorie se traduje. Po důkladném zvážení jako nejpravděpodobnější vidíme souvislost se třetím stoletím k.l., kdy se takzvaní Starší (inovacím nepříliš naklonění elfové) odhodlali opustit okolí Alwarielu a odejít kamsi hluboko do hloubi hvozdu, poněvadž ti mladší z jejich rodu obchodovali s naší vznikající říší a podporovali ji. Jednalo se o moudré osobnosti, které odešly v míru a po zralé úvaze. Přesto se obáváme, že jeden z nich, čaroděj Achill, pozoroval nadcházející dění s neklidem. Dle svědků nepřenesl přes srdce jak změkčení pozůstalého národa, tak jeho následující krvavé spory s trpaslíky (na nichž měl sám zásluhu), starými spolubojovníky z řad armády Světla, či bleskový rozmach lidí. Propadl šílenství a ukryt v horách rozmýšlel hromadnou mstu na všech, co se do „zneuctění čistých elfů" zapletli.

Má se zato, že právě Achill, respektive jeho dcera Niqué, byla hlavní svůdkyní, jež sehrála roli při vylákání části elfů do Podtemna, kterak kázala temná božstva. Nicméně buď přímo Achillovi, potažmo některému z jemu blízkým novopečeným drowům, přisuzujeme též hrozivou roli v rozpoutání Velké války s orky. V následujícím popisu počítáme s tím, že za vším zlem stál osobně Achill. Je pozoruhodné, kolik zla dokáže napáchat jedna vykořeněná postava dějin. Dle našeho názoru obratně pronikl k šamanovi Pařátů, jednoho z mocnějších orčích kmenů, a začal mu našeptávat libá slůvka o moci. Orkovo jméno znělo Grok.

Hloupé stvoření podlehlo a ujmulo se, podporováno mágovými čáry a věděním, zároveň postu náčelníka Pařátů. Grok s naprosto nevídanou a až mystickou grácií, elegancí a bystrým úsudkem (nevíme, jestli se jednalo o samotného převtěleného Achilla, nebo jen o jeho kouzelnou výpomoc) vystupoval před svými spolubojovníky, aby jim ukázal společný válečný cíl: Karathu a přilehlé osady! Namluvil jim, že dole u pobřeží lze žít bez námahy a vychutnávat si, co je komu libo. Bylo jen otázkou času, jak rychle učení roznese do okolních orčích band a přidají se i skřetí hordy. Ať už pomocí síly, nebo krásným slovem. Odpověď zní: Jen tři roky.

Doplňme, že orkové měli s našimi předky velké půtky již léta před Grokovým sjednocením. Za blahé vlády Feudala I. se ukázalo, že jižní poušť Abghad be Dali není pro karathské lákavou oblastí...tedy až na tamější pohádky a taje. Rytíři Úsvitu, kteří toto při výpravě za ztraceným Dei-Anangovým pohárem hlásili, byli po nenalezení artefaktu králem využiti k průzkumu východních hranic země karathské. Tam však narazili na zuřivé Gordulovy pohůnky. Ti byli vojsky pod zručným velením Miguela Equitase a velmistra Magnuse zlikvidováni a zahnáni hluboko do Zelených vršků, načež bylo pro obranu nově rozšířeného území rozhodnuto o vystavění tvrze jménem Ostroh. Grok tak mohl u orků čerpat z paměti na tyto boje a nesmlouvavé nenávisti vůči Karathě.

Po Feudalově smrti si trůn utrhl neoblíbený a krutý Karpalo, což se ukázalo jako pravý čas pro orky vytoužený protiútok. O zasahování do orčích záležitostí (ať už samotným Gordulem, Achillem či někým podobně zrádným) zvenčí svědčí to, že si orčí kmeny ke svému vyvalení se z rozlehlých kopců vybrali první polovinu 40. let sedmého století - tedy přesně dobu, kdy proti králi Karpalovi sílila opozice. Obrana země proti vnějšímu nepříteli tak byla neakceschopná a nedávno dokončená pevnost Ostroh byla jakožto první cíl ohromné Grokovy hordy v mžiku oka vyvrácena.

Překvapivě synchronizovaná armáda zrůdných nájezdníků pod Grokovým vedením plenila nejen lidská osídlení. Kvůli politickým nesvornostem proti nim roku 645 k.l. vytáhl král Karpalo pouze v čele žoldnéřských skupin. Vojáci byli sice dobře placeni, ale odpor vůči sjednocené mase s jasným plánem - zničit centrum karathské vlády - byl marný a lidé s davem běsnících bestií ničehož nesvedli. Lidští bojovníci byli v dlouhé a krvavé řeži pobiti a sám Karpalo padl zavalen orčí přesilou, přestože statečnost tomuto králi nikterak nechyběla.
Po zpráve o králově smrti byla okamžitě byla svolána zemská hotovost a všichni živí obyvatelé se museli i se zásobami stáhnout k pobřeží a za skromné hradby Karathy. Záplava barbarských stvůr se však již nemilosrdně blížila...

II. Bitva u Karathských polí

Město bylo plné rodin a obránců. Oddíly, sestavené narychlo s pomocí Rytířů Úsvitu, dle kronik nečítaly více než 800 vojáků a několik tisíc členů zeměbrany, třímající krom zbraní třeba i kosy nebo vidle, zatímco masa orků byla mnohokráte početnější. Pod vedením Groka ničitelé pochodovali přímo na Karathu a cestou patřičně metli vše, co bylo lze vyloupit, zapálit či znásilnit. Pod vedením království, o které se v králově nepřítomnosti museli postarat mestská rada, patriarcha Vznešeného světla a vrchní písař Železné pěsti (jejíž většina v čele s hejtmanem zůstala pobita spolu s králem v horách), město čekalo na mocný úder.

Ten však, oproti orčím zvyklostem, neproběhl. Horda město jen oblehla, rabovala v okolí a čekala, přičemž dala vyniknout své velikosti. Útočníci pravděpodobně chtěli již tak slabé jednotky demoralizovat a vyhladovět. Krušný osud by Karathu čekal, kdyby se však rada neodhodlala učinit odvážný krok - patriarcha Vznešeného světla Vablaine vyslal věrného pobočníka, oddaného Juanina kněze, jako posla do středu orčího ležení. Musel to být buď ohromně odvážný muž, nebo člověk smířený s bídným osudem, ale každopádně dokázal vyjednat audienci u samotného Groka. Přesněji řečeno, první orčí hlídka posla zajala a rozhodla se ho šamanovi odnést, aby rozsoudil, komu připadne na hraní. Ten však nečekaně neohroženého kněze doopravdy vyslechl, a snad i díky své neuvážené ješitnosti přijal jím vznesenou nabídku. Dokonce mu uřízl pouze pravé ucho pustil posla zpět za hradby se souhlasem.

Máme důvod se domnívat, že se jednalo o dohodu o přímém střetu! Na neutrální planině na severovýchodě od Karathy se měla jarem roku 646 k.l. odehrát bitva všech sil, která měla za úkol čestně rozhodnout o vítězi. Vzhledem k početní výhodě v poli to vypadá jako šílený a pošetilý nápad, ale my dnes víme, proč tak představenstvo království učinillo. Potřebovalo získat čas, aby mohlo při pomalém přesunu vojsk požádat o pomoc trpasličí síně, elfí hvozdy a Ochránce na Mlžných ostrovech. Vyjednávání bylo složité, ale neboť věděli, že budou další na řadě, elfové a trpaslíci zanechali vzájemných potyček a přijali výzvu, stejně jako zbrojnoši Ochránců světla oprášili staré prapory. Součástí poselstva byla výzva synovci Feudala I., Boricu, aby se z exilu vrátil do města, kde poté mohl být narychlo korunován.

Spojenci sešikovali bojovníky, kteří se pod zkušeným velením vydali k místu střetu. Boric nechal viditeleně pochodovat jen zlomek karathských obránců, aby měli skřetí pozorovatelé chybné představy o hrozbě, zbytek se nalodil a dostavil na domluvenou planinu z nepředpokládaného směru. Ačkoliv vědomí, že stojí pod Boricovou korunou, velmi pomohla posílit morálků bojovníků, o faktické velení v nadcházejících bojích na Karathském poli se postarali veterán Rytířů Úsvitu Magnus (jehož děsivá pověst byla mezi orky dosud živá a dali mu dokonce vlastní jméno - Krvavý stín) a har-ganethský komtur Loridan.

Traduje se, že někteří z orků v prvních řadách se udusili smíchy, když viděli stočlennou družinu, jak se proti jejich desetitisícové armádě hrdě staví na malý pahorek. Dále se říká, že mnozí z nich zemřeli šokem, když tato skupina rychle ustoupila na louku za kopcem, kde se běžící, rozběsněné hordě otevřel pohled na sešikované spojenecké vojsko. Masu již však nešlo zastavit žádnými Grokovými rozkazy, setrvačností se s řevem sunula na uspořádanou armádu, čítající dobrý tucet tisíců vojáků. Lidé drželi střed, elfové levé křídlo a záda, trpaslíci křídlo pravé. Nejprve se vysunuli mohutní trpaslíčí válečníci, aby zachytili první nápor. Většina nepřátel však mířila přímo na střed, což pravděpodobně válečná rada čekala, neboť před centrem armády byly připraveny zamaskované jámy. Lidé začali opatrně ustupovat, zatímco elfí lučištníci ze skal pálili do dravých řad. Tak se většina útočné armády dostala do sevření, kdy na jejich slabší články mohli z boku zaútočit Nordrim. Orků s podporou skřetů byla samozřejmě stále výrazná přesila, jednalo se proto o náročnou a dlouhou bitvu, jež dle letopisů trvala šestero dní a nocí. Jen málo nepřátelských skupin však dokázalo v úleku bojovat takticky, takže se většina z nich dala na úprk zpět do východních kopců. Na oslavy přelomového vítězství však nebylo příliš času, Boric I. sotva stačil svým nejudatnějším a nejvěrnějším spolubojovníkům udělit čestné tituly velmožů.

Lidé věděli, že by se horda brzy obrátila zpět, takže Magnus se svými rytíři zavelel orky pronásledovat. V horách byly střety obtížnější a závažná potíž nastala, když se orkové zuřivě obrátili proti spojencům zpět, jakmile dorazili k neprostupným močálům. Válka se dostala do patu, neboť v náročném terénu nebylo možno jasně rozhodnout a bojovalo se na mnoha pozicích zároveň. Obě strany si vytvořily nepočítaně opěrných bodů, které se po dalších 14 let snažily držet.

Jakmile se na hranicích utvořila patová situace, bývalí spiklenci se začali ozývat též proti vládě Borica I. Hrdého. Ten nepolevoval a podnikal nepopulární kroky, aby došlo k definitivní výhře nad Grokem, leč domácí situace neumožnila nasadit všechny síly. Dokonce se vzdal titulu krále, aby vzbouřence zbavil podpory, kterou jim poskytoval Targoth, ale bylo zjevné, že přímým střetnutím nelze konflikt rozetnout. Proto se Boric I. uchýlil k tajným jednáním s cílem zlikvidovat veleschopného vůdce orčích kmenů.

* O dění za Boricovy vlády si můžete přečíst v mé o poznání obsáhlejší a beletrističtěji podané třídílné knize, nesoucí název Pohnutý příběh povstalců. *

III. Grokova smrt?

Jak se povedlo našim neohroženým válečnikům konečně odrazit orčí útok, je do nynějška spíše záhada. Hodně se mluví o tajemném vrahu, který měl za úkol odstranit někdejšího velícího náčelníka - Groka. Avšak naší společnosti se podařilo vyzískat zásadní informace z dokumentu objeveného v jedné skrýši (nelze zveřejnit místo). Jde o korespondenci Borica se členy půlorčího plemene, vzniklého následkem zrůdných rajdů Gordulových pohůnků. Půlorci teď v podstatě trpěli pod orčí nadvládou jakožto méněcenní a otroci, přičemž zachovávali nenávist svých matek vůči násilníkům. Zdá se, že s jedním takovým půlorkem (Azrakem Křivohubým, kupodivu jakž takž gramotným budoucím zakladatelem Murgondu) si lord Boric poměrně dobře rozuměl. Údajně si vyměňovali zprávy pomocí k nezměrné bystrosti vycvičeného plivníka, jenž dokázal orčí hlídky, které si jej chtěly opéct, doslova zkoprnět. Brzy se ze vzájemného kontaktu zrodil záchranný plán: Atentát na orčího vůdce pomocí propašovaného střelce.

Za muže, který čin provede, byl zvolen potulný půlorčí lovec jménem Fujt. Tento statný a statečný muž se skvěle orientoval v hlubokých lesích. Korespondence je celá řada, my shrnujeme to nejpodstatnějši. Fujt nejspíše prchl z orčího ležení a spolupracoval s vedením státu jako zvěd a stopař, který zjištoval pozice bidné hordy a nebezpečí od různých částí orčí armády. Působil hlavně po bitvě na Karathských polich, kdy byli orkoveé zatlačeni a boje bolestivě vyrovnané.

Osobně se domníváme, že se v kritickém a vyčerpávajícím období konce 50. let sedmého století Azrak na jistou dobu odmlcel. Dopisy, které jsou kupodivu pohromadě od obou odesilatelů, nemají stejný poměr. Ba dokonce se nejspíše zvěř nesouci dopis vrátila s nepořízenou. Až po delším zkoumání útrob orčího území se totiž Azrakovi podařilo zjistit, za kým přesně stojí takový úspěch monster, jež znal z případu vlastní krve jako velice hloupé. S nádechem vzrušení a ohromení píše o dvojici! Až teď karathští a spojenci zjistili, že organizovanou armádu vede jistý „neobyczejni selenokožets, co má rátce ako pomods ku rudse neblyší". K překvapení obránců byl pomocníkem postarší elf s ostrými rysy v tmavém, mírně poničenem hábitu čarodějníka. Azrak se však ni slovem nezmínil o barvě jeho kůže, tudíž my, historici, nejsme schopni vyvrátit ani potvrdi Achillovu přítomnost.

Podle popisu a bádani si myslíme, že místo hlavního orčího "stanu" leželo někde pobliž dnešní Dornovy osady. Bylo rozhodnuto a Fujt vyslán na místo. S Azrakovou pomocí se střelce podařilo zamaskovat jako jednoho z mnoha orky opomíjených míšenců.
Elf byl velice ostražitý a nebylo lze se kolem něj plížit, zatímco orkové tradičně tolik pozornosti svému okolí nevěnovali. Jediná možnost, která zbývala, bylo odstranit alespoň jednoho z dvojice vůdců. Po krátké úvaze Azrak doporučil smrt orčího šamana. Později se z dopisu dozvídame (a tím opět potvrzujeme naše domněnky), že byl místními s úctou nazývan Grok. Největší překážkou se tedy stalo, jak v tak dobře hlídanem taboře zneškodnit Groka. Nikdy neopouštěl velitelský stan, navíc bylo ležení rozsáhlé a dobře strážené. Azrak Křivozubý smělemu stopaři doporučil jednu smrtící ránu z tichého luku. Nikdo jiný se nedokazal dostat tak blízko jako Fujt. Thalužel to přesto byl dosti riskantní zasah. Navíc, jak je známo, orci vydrží velmi zlá zranění.
U posledního válečného Boricova dopisu Azrakovi proto byl, soudě podle komentářů, přiložen jedinečný šíp. Citujeme pro představu poslední věty: „ ...ěna nemine. Nechť chrabrý Fujt obdrží tento šíp, kterýžto přiložen Ti jest k lejstru pergamenu. Budiž Vám snažší ku učinění rozhodnuti hodneho Bohů. Nechť jest povětří příznivé, tětiv pružný, krok neslyšný. S nadějí Vás oba zdravi lord Boric, jež se považuje za přítele Vás i Vašeho osudem zmítaného národa."
Tím veškerá komunikace v psané formě končí.

Jakožto tentokráte dějinný vědec nemohu s jistotou říci, jak zlotřilý náčelník, šaman a vojevůdce Grok ve skutečnosti padl. Pravdou však dle vojenských zápisků je, ze počátkem jara roku 660 k.l. začali tupohlavci se skřety činit zmatečné tahy, chovali se na bojišti opět jako taktiky neznalí blázni, zbaběle a bez rozmyslu. Nejprve se šlechtici a žoldnéři v čele spojenců domnívali, že jde o úskok a past pro otupění ostražitosti, avšak brzy zjistili, ze jsou orkove doopravdy nejednotní. Proto je několika silnými údery na správné kohorty rozdrobili a ničemové začali bez okolků prchat. Někteří se vrhli kamsi hluboko do močálů, jiní byli při odporu spravedlivě zabiti a větsina z nich se rozutekla po vzdálenějších údolích, jeskyních a průsmycích. Velké vítězství bylo utvrzeno, kdyz naši předkové napochodovali do prázdného, narychlo opuštěneho hlavního leženi, kde, čerpáno z dobových zápisů, nalezli v morbidně zdobeném velitelském sídle ležet tělo obrovského orka. V ruce svíral z lidských kostí vybroušenou sekeru, byl oděn do kožešin, ověšen trofejemi a prsty svých nepřátel...a kromě toho byl i mrtev. Chvili trvalo, než Boricovi družiníci odhalili příčinu smrti, ale pravděpodobně ji měl za vinu otvor o šířce jednoho coulu přesně v Grokově krku. Vypadal jako čistá rána po šípu, jenomže vražednou zbraň a ani obdivuhodného vykonavatele nikdo nikdy jistě neodhalil. Pokud byl pričinou smrti zasah lukostřelcem, tak se onen šíp záhadne rozplynul a vytratil. Stejne jako padouchův rádce, snad elfský mág Achill, kterého dle zpráv od konce války živá duše nespatřila.

Půlorčí lovec Fujt se po čase vrátil do svého lesního srubu a vždy rozhodně odmítal jakékoli předpoklady, že by byl oním ostřížím hrdinou. Ani svým dětem neprozradil, jakže tomu roku 660 k.l. bylo. Přesto se traduje, že k němu do srubu na samotu čas od času přijížděla delegace s lordovými barvami na praporech. Prý byl pro Fujta pár let od těchto událostí, v dobách míru a upevňování vlády, dokonce na zakázku samotneho Borica, s nejvyšší pečlivostí mistry vytesán jakýsi předmět... Podle všech kronikářských postupů nemá opodstatnění popisovat naše domněnky, o co šlo a čím si prestižní vyrobek stopař vysloužil.

Obnova některých usedlosti byla velice těžká, avšak muži se vrátili k práci a s nezdolnou vytrvalosti pomohli kralovství k dalšímu rozvoji a slavným dnům.

Co se však týče důsledků Grokovy smrti a ukončení války, dozajista je zajímavý a historicky významný osud Azraka Křivozubého a osvobozených půlorků. Lord Boric I. Hrdý plně podpořil Azraka při zakládání osídlení v Gardalských močálech, kam se mohlo křížené plemeno v klidu usadit. Sám Azrak se stal ctěným náčelníkem svého lidu, který však oproti Grokovi vládl s mírovým posláním. V založené vesnici Murgond, jak prostě psané Murgondské desky osvětlují, Křivozubý prosadil soběstačný rozvoj pomocí řemesel a s vědomím nepříjemného půločího postavení na světě, které jim přichystaly úklady temných božstev a a divoké bestie.

Dodejme, že boje bok po boku při orčí válce velmi napomohly i elfům a trpaslíkům ve vzájemných vztazích. Pomoc karathským a společný orčí nepřítel dokázal až dodnes ztišit vzájemné křivdy, způsobené Smutnou válkou, jako nic jiného. Velká válka s orky tak s sebou parasoxně nese dědictví mírumilovnosti, což dokládá jak případ Murgondu, tak částečného usmíření protichůdných ras.

//autoři: Kiri a Žorž

Kroniky - Povstání v Karathě - Pohnutý příběh povstalců - I. díl

Brend Větomor

Autor se na počátku tohoto dokumentu před královskými úřady tímto zavazuje, že jej nezamýšlí jako historickou učebnici, nýbrž čistě osobní domněnky a příběh pro pobavení široké veřejnosti. Nesnaží se o vykládání nejistých dějin království, to přenechává moudrým badatelům, z jejichž prací však ve vší skromnosti vychází.
*Větomorův podpis*

Kolem roku 665:

obiáš Smělý byl mladý a ctižádostivý Thalův kněz. Tedy konkrétně vyznával kult Spícího oka, jejž hojně podporoval předcházející panovník Karpalo, který padl v bojích s orky za této divoké doby po Grokově vpádu.

Právě tento Tobiáš se podezřívavě podíval na různorodé osazenstvo starého jídelního stolu, jenž byl umístěn ve sklepení hostince Vu vopitýho voka a vážně promluvil:

„Pánové, znáte naší situaci. Tam nahoře si zvůle moci opět dělá, co se jí zachce. Král Boric I. Hrdý nám jasně dává najevo, že panovnický rod nezaručuje nutně čest - jen pohleďte, jak se chová k obyčejným lidem! Je snad rovnováha, když zatíží poddané takovými daněmi z úrody, že si sotva vypěstují jídlo pro vlastní užitek, natož nakoupí něco navíc? A zatím se sama nobilita koupe ve zlatě. Pod průhlednou záminkou, že prostředky využívá pro financování zatlačování orků. Přitom všichni vidíme, že jsme se po Karathských polích už roky nikam nehnuli.

Skutečnost, že Boric usedl na trůn jen kvůli krizové situaci a teď se jej odmítá vzdát, je samozřejmě zřejmá."

„Pravda, a to, hernajz, nesvědčí obchodu!", pohoršeně zareagoval bohatě oděný korpulentní cechmistr Svazu karathských trhovců a prodejců. V zadní skupince drsně a neupraveně vyhlížejících mužů naléhavě zašelestilo.

„Ano, pane, Huláku, nějaká připomínka?" zaznělo z úst všímavého kněze. „Ba to je v cajku, čéče. Sme se jenom s chlapama ptali, cože je to ta pitomá nobilita. De z toho vymlátit ty prachy, ve kterejch se cáchtá, čéče?" s pohrdavým úsměvem odpověděl hrdlořez.

„Ehm...pane Urlichu, promiňte," obrátil se šeptem Tobiáš na zadumaného starce po jeho pravici „Jste si jistý, že tito chlapíci nám, nic ve zlém, skutečně v plánované pokojné demonstraci pomohou? Mně připadají spíše lepší na vykrádání hrobů. A mimoto nesnáším to jejich oslovení čéče..."

„Ne hrobů, ale kapes a krámků, mládenče," pousmál se Ulrich. „Jakožto čaroděj Azurové věže znám, že není jiná možnost. Podsvětí pronikne kamkoli a jak jistě víte, účel světí prostředky. Ostatní obyvatelé nemají na protesty ani myšlenky, ti do politiky nevidí. Musíme je vyburcovat a dát jim znalosti - právě k tomu účelu pánové poslouží perfektně. A navíc jde i o jejich zájem, Boric je příliš nekompromisní v postupech vůči nekalým živlům."

Kněz smířeně pokýval hlavou. „Dobře, takže teď již jen shrnu, jak bude vypadat naše činnost. Vy," otočí se na většinu spolusedících, „rozšíříte pravdu o královi, o tom, kterak předstírá rekonstrukci země, zatímco naše prostředky používá pro nakrmení dvora, mezi davem a zajistíte nám potřebné informace o jeho blízkých spolupracovnících. Až..."

„Pokud," opravil ho mág Ulrich.

„Jak myslíte...pokud se převrat...ehm, tedy smlouva o podmínkách povede, necháme krále trochu uvolnit mravy a založit takový, nazvěmež jej Cech zlodějů.

„No, by bysme brali rači zdanění korupce, čéče!" Tobiáš okázale ignoroval připomínku doprovázenou halasným smíchem kolegů.

„Když budeme mít za zády lid, určitě se vše podaří bez jediného většího sporu a vláda začne pracovat pro každého stejně dobře," s důvěrou pokračoval Thalův služebník. „A my ostatní teď posbíráme v knihovnách podklady a vytvoříme návrhy na změnu, které Boricovi předložíme. Nezapomeňte, že nikdo nesmí vědět o místě našich schůzí. Hodně štěstí."

Všichni se pomalu zvedli ze židlí a postoupili k východu. „A jen tak mimochodem, nobilita je něco jako honorace, pánové!" doplnil s úšklebkem Tobiáš.

Březen 666:

Gedwin z Farem, mladý a ctižádostivý Boricův důstojník, se zkroušeným výrazem nesl lordovi nové zprávy. Vskutku "lordovi", neboť král Boric I. Hrdý pod tlakem veřejné nespokojenosti s jeho opatřeními v posledních měsících opustil královský titul.

„Vaše Veličenstvo, vypadá to zle. Poslední dobou se protesty rozšířily - bouří se téměř všichni, nejen chudí, a vyžadují od vás stále zpřístupnění svého jednání lidu. Jsou sjednoceni jasnou myšlenkou - kdyby chtěli, mohou palác klidně vzít útokem. Jak jste přikázal, stále ale nepodnikáme ozbrojené výpady, Vaše Veličenstvo."

„Ale no tak, je ti přeci jasné, že tu bandu rozprášíme jediným slovem, pokud dostaneme její vůdce. Stačí, abychom řekli „Kšá!" Postarší, ale dobře stavěný vládce se svému výroku decentně zasmál. „Jsou o velitelích povstání nějaké zvěsti? Sice pořád vystupují na veřejnost, avšak, jak víš, nikdo doposud nezjistil, kde se scházejí a schovávají, abychom je tam ve jménu pořádku a jakési záchrany celistvosti království zatkli. Nezapomeň, že nesmíme rozhněvat dav, nechceme proto nic učinit před více zraky, než je nutno!"

„Chápu. Jak myslíte, Vaše Veličenstvo. Odpusťte, že to pravím až teď, ale vlastně jednu možnou stopu máme. Jistý bandita, co se s tou cháskou paktuje, říká, že nám výměnou za pět tisíc zlatých podá kýžené informace."

„No, jaktože ho ještě nevidíme? Přiveďte ho k nám!" Po pokynu stráž před trůn dovedla neoholeného svalovce s pokorným a vpravdě andělským výrazem v tváři.

„Tak už povídej! Dostaneš bohatou odměnu, pokud přispěješ k tomu, aby se vše vyřešilo bez bojů a v klidu," řekl Boric.

„Já sem ňákej Hulák, čéč....Vaše Veličenstvo," začal otrhanec svou nepříliš připravenou řeč. „Jo...a ty prachy na ruku, jo? A pak volnej vodchod, jo? Takže, to vám povím, Vaše Veličenstvo, sou v naší...teda hospodě Vu Vopitýho Voka, spěj tam i se scházej v zabarikádovaným sklepě, aby mohli podnikat ty jejich hnusný a zákeřný a vošklivý a děsný akce plný hnusu a nepokory a vodp..."

„Ano, ano, stačí, podlézat nám nemusíš. Zlato mu ale dejte. Čtvrtku toho, co si vyžádal...všichni přeci ve válce šetříme." neochotně vyslovil panovník. „Gedwine, dej vědět o zjištěných věcech Belegrinovi ze Svatého oficia a sděl mu, že má volnou ruku. Ten starý dobrý inkvizitor mnohokrát naznačoval, že zná možnosti, jak intriky ukončit...tedy jsem zvědav. Jen doufejme, že vše dopadne v klidu a bez zranění."

„Rozkaz, Vaše Veličenstvo!"

„No, vážení pánové, dělám to nerad, ale jeden si holt musí udržet respekt a pořádek, pokud vládne. Jinak by už dávno ležel na hřbitově," po odchodu vojáků se lord potichu pokrytecky rebelům omluvil. /Autor potvrzuje, že slovo „pokrytecky" nemínil jako urážku vládnoucího rodu, jde o konkrétní smyšlenou situaci/

Noc stejného dne:

Měsíčné nebe nad putykou Vu Vopitýho Voka nenaznačovalo tomu, že se bude jednat o ohnisko jedné z nejhorších chvil v historii samotné Karathy. Několik nenápadně se chovajících ozbrojenců, oděných v pláštích Rytířů Úsvitu či varkočích s Belegrinovými barvami, se zastavilo před dveřmi taverny. Po pár posledních radách vojáci vešli do budovy, zajistili štamgasty a zamířili přímo k dřevěnému poklopu, který vedl do skladiště. Bez námahy ho vyrazili a vtrhli dovnitř.

Tobiáš zděšeně zvedl hlavu od vyprávění o úspěších protestu. Uviděl několik rytířů, jak se zbraněmi v pochvách poměrně přátelsky osazenstvo, aby se vzdalo a podalo vysvětlení před samotným naším lordem. Zaklel, dokonce na účet svého boha, a zvedl ruce nahoru. Ulrich v klidu prohlásil, že má na práci jeden velice důležitý výzkum, a rozplynul se jako jemná vůně ve vichřici. Všichni zbývající kněží a vzdělanci od stolu povstali, vzdali se a byli připraveni vyjít ven. Předseda Svazu karathských trhovců a prodejců zakňučel slova „Já...já nic!" a začal ustupovat, až narazil na hromadu prázdných sudů. Ty se rozkutálely po celé místnosti. Situace využili muži podsvětí a chopili se zbraní. Vrhli se s výkřiky na překvapené muže zákona, neboť věděli, že kdyby byli zadrženi oni, byli by souzeni mnohem přísněji a za horší činy. Strhl se masakr, pár připravených rytířů však stačilo ustoupit. Za nimi se k východu protlačili také bojem šokovaní povstalci....kromě Tobiáše. Kněz nevěřícně a stále s rukama nad hlavou zíral na lupiče, jak hulákají, nadávají a obírají oběti. Kroutil nad spouští, v jakou se protesty strhly, hlavou a neměl ponětí, co dělat. V tu chvíli si ho jeden z nich, který byl menší postavy a svíral v ruce tesák, všiml a vzkřikl s úsměvem na něj:

„Ty! Ubožáku pánbíčkářská, tak japa se ti to líbí? Pche, já věděl, že nás dostanete akorát do trablí! No, ale můžeš se nám hodit..." Chytl Tobiáše Smělého za bezvládné rameno a táhl ho pod barikádu utvořenou ze starého jídelního stolu. Přiblížil mu tesák ke krku.

Pár hodin nato:

Vaše Veličenstvo, zvrhlo se to!," volal již z dálky zadýchaný Gedwin k vladaři.

„Ty....oni....se spojili s podsvětím a právě to...to nám přepadlo muže! Ně-několik jich padlo....a...a pak došlo ke střetu s jinou bandou na ulici...lidé se začali probouzet, zmatkovat, někteří dokonce útočit na rytíře a inkvizitory, loupežníci svého výsledku využili a začali se vrhat na domy majetných...královský konnetabl volá po rázném rozkazu, kam přemístit gardu!"

Lord Boric I. odhodil stříbrnou číši na dlažbu a vymrštil se z trůnu.

„Jistěže by nám nemohlo vyjít klidné urovnání sporů!" bouřlivě zakřičel po hale. „To se prostě neděje, nikdy se nestane, že by se něco podařilo! Hrom na palice těch tupých zlodějíčků!"

„To si mám vyložit způsobem, že podnikneme útok, Vaše Veličenstvo?"

„Jistě, zatkněte je všechny!

Počkej ještě....vyhlas, že kdo se vzdá bez boje a přestane vyznávat rebelantské názory, bude nechán na pokoji a nebudeme z toho vyvozovat žádné závěry. Jinak bychom měli proti sobě opravdu celé město."

„Vaše Veličenstvo, máme nechat gardu a rytíře pozajímat tedy jak podsvětní chamraď, tak i ty bezbranné intelektuály?"

„Ano, není jiná možnost. Musí z nás mít trochu strach," nevesele řekl lord.

„Rozkaz, Vaše Veličenstvo."

Po odchodu důstojníka Boric poklekl, aby pronesl dlouhou modlitbu k Dei-Anangovi za co nejlepší osud řešení.

/Autor přiznává, že podobný rozhovor pravděpodobně v dějinách vedl spíše než Boric I. Hrdý starý a uctivý pán inkvizice Belegrin se svým pobočníkem, avšak v zájmu zachování kontinuity příběhu byl umělecký záměr takovýto./

Po několika dnech bojů:

Banda, co držela Tobiáše, se přepočítala, pokud si myslela, že čestný Řád Úsvitu je nechá utéct, když drží neozbrojeného civilistu. Namísto toho hrdlořezy skupina vojáků napadla stejně jako všechny ostatní. S Tobiášem zacházeli v podstatě obdobně jako s lotry. Po vzoru svých přátel neodvolal myšlenky. Na případné mučení a obvinění ze spolčení s Temnými však nedošlo, neboť do zmatků zasáhla Belegrinova smrt.

V tu chvíli byli z Boricova rozkazu povstalci i se zloději a padouchy odvezeni na ostrovní tvrz Lornova pěst, proslulou zdravým ovzduším a nepřekonatelnou ostrahou. Rozprášený dav obyčejných měšťanů postupně přistupoval na lordovy podmínky, takže rod mohl beze změn vládnout dál a nadále čelit dějinám Redaan-Teru. Jak se sám lord Boric I. Hrdý. nechal v soukromí mezi „dobrými" vězni před odvozem na Lornovu pěst slyšet, musel tak bohužel učinit. Ztratil by respekt před konkurenčními šlechtici, kteří by revoluce jinak hbitě využili a sesadili by jej z již tak křehkého trůnu, což by v bojích uvězněné zemi dozajista neprospělo. Tobiáš s přáteli však seděl v chladné cele pouhých šest let...

Děkuji všem upřímně za pozornost a úřadům za trpělivost, snad se zmohu i na plánované pokračování.

Kroniky - Vypálení Lornovy pěsti - Pohnutý příběh povstalců - II. díl

Brend Větomor

Podzim 669 k.l.:

obiáš Smělý, mladý exklerik, co se postupně smiřoval se se svým osudem, seděl na hromadě sena, která mu ve velké cele sloužila jako postel. Lornova pěst byla obranná pevnost vybudovaná na počest zakladatele Království, ale hlavně sloužila pro trvalý pobyt zločinců horšího rázu, takže by bylo opravdu marné očekávat komfort. Rozhlédl se po spoluvězních. Menšina z nich vypadala podobně jako Tobiáš. Intelektuálové, které by v životě nenapadlo, že mohou skončit v šatlavě, se obvykle zkroušeně procházeli, škrábali na stěny paměti, nebo pouze posedávali s hlavami v dlaních. V rohu oproti tomu postávala početnější a hlučnější skupinka, skládající se z osob drsnějších výrazů, postav i charakterů. Navzdory situaci se pravděpodobní zrádci a lupiči halasně bavili a chechtali. Autor uznává, že se jedná určitě o praktičtější způsob trávení zbytku života než sebelítost. Tobiáš si na svou společnost už zvykl, neobtěžoval ji a ona neobtěžovala jeho. Naopak si našel několik přátel z řad povstalců, které vedl. Oproti očekávání, že kněze budou za svůj konec jako jeho původce nenávidět, se ve věznici více sblížili a pomáhali si ze soucitu v každé situaci. Snad i díky tomu stále žili v naději a nenechali se udolat tesknotou tvrze či některými spoluvězni. Toho večera však byl stereotyp lehce protržen.

Když dostal Tobiáš a několik dalších zločinců za příkladné chování povolení k pečlivě střežené procházce kolem studny na nádvoří, jeden voják bývalého Thalova kněze v ústraní zastavil. Na první pohled Tobiáše zaujala strážcova vrásčitá tvář, která bachaři příliš nesedne. Po zamrkání Tobiáš fascinovaně a šokovaně otevřel ústa.

"Urlichu!" sykl.

"Hmm...kampak se poděla ta téměř pobožná úcta a samé "pane čaroděj", mladíku?" s klidem a lehkým úsměvem odvětil zlatošedě uniformovaný mág.

"Jak...jak se vám to povedlo, vždyť zde nikdo čarovat nedokáže! A já myslel, že jste zradil... je to zde děsné... zdi, stráž, banditi, sláma... vy... chcete pomoct?" zmateně se Tobiáš vyptával.

"Pokusil bych se vás osvobodit, mladíku, pak si popovídáme. Mám pro tebe však jeden velice důležitý úkol. Za dva dny se zde s mými přáteli opět objevíme a potřebuji, aby všichni zdejší, co jsou díky povstání zavřeni nevinně, byli připravení pozítří před úsvitem odejít. Tou dobou se střídá stráž na hradbách a všichni ostatní spí, proto bude útěk jednodušší. Nezapomeň ale - nesmí se o tom NIKDO nesprávný dozvědět! Jen tak se obejdeme bez komplikací a půjde o dokonalou akci. Musíš to nenápadně rozhlásit, počítáme s tím!" důrazně vysvětlil Ulrich.

"Ech, dobře, ale jak a kdo...?"

"Pohyb, zařaď se, mlad... chásko a obdivuj nebe, dokud můžeš!" pronesl hlasitě čaroděj.

Po vycházce nemohl Tobiáš usnout....byl natěšen a jeho vyburcovaná fantasie pracovala.

Třetí den ráno:

Bývalý kněz splnil zadání pečlivě a svědomitě, všichni jeho kolegové byli zpraveni a potichu postávali v hloučku, kde se šeptem bavili o nadcházejících minutách. Nedaleko přesto stále spali muži, kterým se Tobiáš rozhodl osvobození zamlčet.

Pomalu začínaly malým vysoko umístěným okénkem prosvítat ranní paprsky, když se ozvala ohlušující rána. Skoro všichni povstalci šokem a tlakovou vlnou popadali na podlahu. Jakmile prach ulehl a oni se začali sbírat, všimli si zajímavé okolnosti: ve vnější zdi zela ohromná díra, otvírající se na kamenitý útes za Lornovou pěstí. Kromě slunce a chladného vzduchu však dovnitř pronikalo i něco neobvyklého. Řinula se tam spousta skřehotavých hlasů, které štěbetaly a pravděpodobně i udělovaly povely.

"Rychle! Na to sme čekali! Ven!" vykřikl mohutný muž středního věku, který se vzpamatoval jako první.

"Ano, lůza se už probouzí! Jak Fricek říká, honem, následujme ho!" připojil se vzrušený Tobiáš a spoluvězni jen zvedly oči vsloup nad zbytečností Tobiášovy poznámky.

Rebelové se ztěžka rozklusali k nově vytvořenému východu. Za nimi se však již ozývaly kletby a překvapené výkřiky trestanců. Ani se nestačili divit, když probíhali kolem jásající skupinky asi pěti drobných postav. Jednalo se o obsluhu podivného zařízení ze dřeva a plechu, které stálo právě přesně před otvorem v hradbě. Z houfu však výrazně výškou vyčnívala jedna busta - jednalo se o mága Urlicha. Ten mírně a s lehkým úsměvem ženoucím se uprchlíkům pokynul.

"Není kam spěchat, vážení! Všechno je pod kontrolou a zařízeno, tady mí gnómí přátelé se o vše postarají."

"A...a...ale, za námi....už vzhůru jsou!" sotva hlesl jeden zadýchaný povstalec.

"No, to by museli být opavdu hluší, aby neslyšeli ránu našeho Raziče. Prosím, pane Alisson, můžete se o to postarat?" Gnóm se zvláštní oranžovou nebojovou přilbicí a dlouhým nosem radostně přikývl, z koženého opasku s kovovými úchopy odpoutal modrý flakónek a mrštně ho hodil do bývalé cely, kde se probouzeli ostatní trestanci. Objevil se oblak dýmu, který se zevnitř začal linout. Po chvilce všechny zvuky a lomoz utichly. Nahradilo je pochrupování.

"Tak, pánové, můžeme vyrazit. Zde na koci útesu jsme upoutali lana, kterými se dostaneme dolů na pláž. Tam již jsme pod pevností, stráž na nás neuvidí a já budu stát mimo ochranu před magií," pokračoval kouzelník Azurové věže.

"Nádhera! Díky....vám všem," řekl Tobiáš s jistou dávkou překvapení ke gnómům. Všichni společně došli ke srázu, kde byly uvázany provazy, které visely hluboko dolů. Zastavili se na okraji.

"Ehm....Ulrichu? Kde je loď?" prohlásil do dlouhého zmateného ticha Tobiáš. Pod útesem byl zakotven jen zvláštní skromný člun s podivným kolem, podobným tomu mlýnskému, který pravděpodobně patřil malým zázračným zachráncům.

"Loď," zopakoval nepřítomně mág. "Loď." "Ano. Koráb! Plavidlo! Člun! Bárka! Veslice! Vor!...Loď. Prosím o zachování klidu, já....jaksi jsem zapomněl, že se nejspíše nedokážete proměnit v rybu, vážení. Ale to se vyřeší, určitě," nejistě řekl Ulrich.

"Cože?!" téměř jednohlasně vykřikl dav odsouzených. Na další odpověď se nikdo nezmohl. Všichni zůstávali v tiché marnosti.

"Hej, šéfe!" po chvilce pronesl pronikavý hlas na čaroděje. "Je mi líto, my taky žádnej další člun nemáme, ale přesto budeme muset brzo vodprejsknout, páč se už ti vězňouni začali probouzet."

"Počkat! Naděje umírá poslední!" radostně zvolal mohutný Fricek. "Budeme muset riskovat, ale povést by se to mohlo."

"Hmm?" zvedl Ulrich oči, navzdory situaci stále klidné. "O co se jedná, pane?"

"Spoluvězni, jak je zmínil tady malej pomocník!" rozpovídal se Fricek "Ta cháska má kontakty s piráty, jednou se mi mladej Huchej pochlubil. 'Dybysme je do našeho útěku zatáhli taky, mohli bysme vyslat naše gnómí přátele s žádostí vo pomoc nějakýmu jejich kápovi. A pirátský padouši maj lodě jako kráv...no, ještě vo chlup větší. Určitě nás dokážou dopravit někam mimo království."

"Má pravdu," neochotně uznal postarší mudrc Oleg, patřícící ke skupince rebelů. "Jen těžko nám ale pakáž obstará odvoz a pak si zůstane v šatlavě. Půjdou s námi...čímž přichází morální dilema. Musíme se totiž rozhodnout, jestli nám volnost za to stojí. Svoboda by byla vykoupena nečestným činem, který nemůže způsobit nic dobrého."

"Určitě ano. Nedokáži si představit, co by s námi udělala stráž, až by se na nepodařený útěk přišlo. Musíme se zformovat někde jinde....pak budeme mít možnost bránit právo, ne teď!" slepě odvětil Tobiáš.

Není známo, jestli by se smělým plánem všichni souhlasili, neboť se strhl chaos. Muži podsvětí již byli dokonale vzhůru, začali se vyptávat, zpravidla s pěstí na límci povstalců, a nezbývalo nic jiného, než jednat. Ve výsledku gnómí člun plul na zadané souřadnice, kde se údajně nacházel ostrov se sídlem pirátů, zlověstných Rudých hrdlořezů. Ti, co zůstali, se slanili dolů na pláž, takže je vojáci z hradeb nedokázali zahlédnout. Stráže navíc neměly ve zvyku chodit do věznice samotné, takže povstalci měli vynikající pozici pro útěk, nebo smrt hlady a žízní... Skupinka rebelů jen doufala, modlila se a čekala, zatímco zloději a jim podobní se převážně sebejistě usmívali a radovali z toho, co jim dnešek nadělil. Večer, v době dalšího střídání hlídek, se na obzoru skutečně objevilo několik obrovských lodí. Na člunech začali mořští vlci všechny lidi a jiné bývalé obyvatele Karathy přepravovat na své paluby. Jeden z banditů se však zastavil a se slovy, že si jen něco nahoře vyřídí s touto budovou, vyšplhal opatrně zpět k probourané zdi. Nesl v ruce louč. Nikdo se jeho jednáním nezabýval, dokud se za odplouvajícími koráby nezačal z pevnosti valit dým. Dnes víme, že od podpálených slaměných lůžek vzplanuly trámy, propadlo se první patro a vojáci zvládli zachránit pouze přístavní molo. Lornova pěst skončila neslavně.

//Autor se zaručuje, že pevnost nezamýšlel jako metaforu ke Karathskému království, jemuž přeje co nejsvětlejší zítřky stejně jako vládnoucímu rodu. ////autor slovem "nejsvětlejší" nemínil konec v plamenech revoluce, jak by to mohli mnozí lingvističtí vědci pochopit. Monarchie bude nekončící. //////autor tato ujištění píše ze své vlastní iniciativy, úřady ho k tomu nenutí ani nenavádí, jen chce mít jistotu výkladu

Rebelové však neměli příliš možností nadávat na trestancův čin ani se divit. Pohotově byli piráty zavřeni do podpalubí. Když se zjistilo, že by z nich nebyli nejefektivnější otroci, lodě je vysadily kdesi na jižním okraji Stříbrného moře, na břehu obrovské písečné pláně. Poušť Abghad-be-Dali, tak ji nazýváme dnes. Naši hrdinové se společně se zajatou skupinkou stěžujících si gnómů stali svobodnými a nezávislými na Království, ale odkázanými na své vlastní sily... Ostatní se dopravili k pirátskému doupěti, kde se spojili a otravovali okolní lodě. Stala se z nich díky loupěžím významná síla a má se za to, že právě oni díky získáné suverenitě stáli poboku Temných při dobytí Mlžných ostrovů kolem roku 705, stejně jako později při založení zlověstného pirátského útočiště Ravteru. Zde se piráti s vyvrženci usídlili a opevnili, začali se v něm hromadit i další uctivači démonů, zločinci a odpadlíci... avšak to je již jiný příběh. Vždyť bylo by mi zatěžko o těchto zrádcích a lotrech vyprávět.

Díky váženým čtenářům.

Kroniky - Založení Přístavu Kel-A-Hazr - Pohnutý příběh povstalců - III. díl

Brend Větomor

Počátek roku 670, noc:

obiáš Smělý, dlouho neholený a s již s tvrdou realitou seznámený exklerik, seděl několik sáhů od obrovského ohniště a snažil se překonat zimu, aby se mohl skrz modlitbu obrátit s prosbami k Thalovi. Nedokázal se však soustředit a místo toho se třásl a pozoroval osazenstvo u skomírajícího plamene. Za zády mu hučelo moře, nad hlavou zářil měsíc a po pravé ruce již nezbylo žádné prosolené dřevo z naplavenin pro podpal ohně. Poslouchal rozhovor Alissona Prskavky, kapitána šestice gnómských techniků, s kuckajícím starším Olegem a čarodějem Ulrichem, který se už zdaleka tak majestátně netyčil.

„Už p-p-putujeme několik měsíců podél moře a pořád to samý, samej písek a akorát den a noc, pařák a kosa se střídaj! Eště aby přišla kosa poslední - Zeir!" s drkotajícími zuby zamumlal Alisson.

„Uh-uh! O tom mi ani nemluv, Alíku!" zakašlal Oleg, chouleje se v pláštích ostatních.

„Všechny síly, co jsem dokázal vyvolat, jsem použil na nalezení toho pramene vody pod skalou, ale jak víte, okolí bylo pusté, dlouho bychom se tam neudrželi. Musíme cestovat a doufat, že dorazíme k deltě nějaké řeky, která přece MUSÍ ústit do moře. Kolem vody bývá úroda a civilizace," nepřesvědčivě a nejistě prohlásil mág Ulrich.

„N-n-n-no jo, no. Ale nohy skučej, pálej, úpěj, kňouraj a bolej! To nám ty lotři pirátský museli drapnout i boty, šéfe?! A dali nám jenom pár hadrů z podpalubí, po měchu a dva rezavý nože dohromady! Hej, vy nevíte, co mysleli tím, že ty kudly helfnou, když se budeme moc trápit?"

„Ne!" rozhodně řekli oba zkušení muži najednou.

Dále setrvali poměrně v tichosti, ostatních dvaadvacet uprchlíků a pět gnómů jen vzájemně štěbetalo, pokoušelo se o spánek, klepalo se zimou, uklidňovalo se, pozorovalo vodu či hrálo si s různými předměty. Pomalu začalo vycházet slunce. „Vyrazíme. Možnost a naděje je vždy, stačí chtít," oslovil skupinu Tobiáš s vážným výrazem.

„No, ještěže nemáme boty, do kterých bychom se museli dívat kvůli štírům! A s pochodem na slunci taky problém už nemám! Heleďte, zlepšovák! " vykřikl zvesela mladý korpulentní gnómí cestovatel.

„Ha-ha, vypadáš jako ňáká baba s účesem od karathskýho kadeřníka Muškala, Turbane!" zasmál se robustní Fricek a ukázal mu na pokrývku hlavy, kterou si gnóm namotal z dlouhého pruhu látky.

„Tedy, gnóm se nezapře!" poznamenal obdivně Tobiáš „Takže, odteď všichni namočit a namotat na hlavu hadr, ať nás tolik nebolí hlava. No, říkejme tomu třeba turbany, pokud pan Turban nebude nic namítat, a na cestu!"

//autor diskutoval etymologický původ názvu Kel-A-Hazrského střihu čepic s různými lingvistickými vědci, nikdo z nich mu však nedokázal vyvrátit domněnku, že má skutečně základ ve jménu pozitivně myslícího gnómího tlouštíka, tudíž to může vážený čtenář považovat za historický fakt.

Těžce zkoušení muži si posbírali své hadry a měchy s vodou a pustili se dál směrem na východ, aby měli po poledni slunce v zádech.

Pár dní na to, rok 670:

Skupina se bezduše dál plahočila v žáru slunce, které se již odporně dlouho chystalo zapadnout za dunu kdesi za trosečníky. Všichni měli na tváři zničený a zkroušený výraz beznaděje, jen Tobiáš se cílevědomě dral kupředu. I on konečně pociťoval, že všem ostatním svou tvrdohlavostí a umíněností začíná lézt na nervy, avšak zároveň ostatní ctili skutečnost, že někoho jako vůdce potřebují. A Tobiáš cítil za bývalé trestance odpovědnost a nezastaví se, dokud je nedovede do úspěšného cíle. Nikdo se nezmohl ani na slovo, jen stereotypně šlapali písek, podpírali ty, co nemohli dál, a zoufale mávali již většinou poloprázdnými měchy. Alespoň jim teď díky turbanům horkem netřeštily hlavy.

„A já myslel, že mám zrak jako ostříž," doslova suše poznamenal šourající se Oleg.

„Proč, pane? Dyť je to pravda, jako zamlada, to ste dycky povidal! A kolik knih ste nám kdysi při povstání předčítal!," hájil jeho oči Fricek, který starci po cestě pomáhal.

„Ano, Fricku....uh,uh....ale asi se mi už zbláznily. V dálce vidím několik pochodujících stromů ve tvaru lidí."

„Cože?" všichni přesměrovali pohled z písku pod nohama na obzor. Skutečně se v dálce rýsovalo několik tuctů spěchajících postav, ale, co bylo zajímavé, byli asi o hlavu menší než průměrný člověk a těla všech se leskla barvou bahna! Když se více přiblížili k Svobodným (tak se možná i s trochou sarkasmu začali bývalí povstalci s gnómy nazývat), světlo jim jasně osvětlovalo tmavá odkrytá těla a hlavy s rameny, které měly zakryté přivázanými palmovými listy! Kromě nejvrchnější části těla nebyli vůbec oděni, přestože k průvodu v doprovodu zvláštních, dvouhrbých kopytníků, obtěžkaných nákladem, náležely dozajista i ženy. Domorodci očividně velice spěchali, země se pod jejich dusotem třásla. Tedy dokud je nezbrzdila šourající se skupinka Svobodných. Jeden z palmových lidí se zastavil přímo před Tobiášem a zvláštním mlaskavým hlasem cosi naléhavě vykládal. Šlo pravděpodobně o náčelníka, neboť byl ověšen různými náhrdelníky a náramky z lastur. Když viděl nechápavý výraz, tmavý muž začal mohutně gestikulovat a naznačoval rukou, aby se cizinci obrátili a šli opačným směrem, tím samým co prchají právě oni.

„Dovolte mi simultánní překlad, vážení," prohlásil pompézně Turban, co stál kousek od mluvčího. „Někam zdrhají a chtějí, abychom šli taky!"

„Promiňte, pane Turban, ale to asi došlo nám všem," potichu ho upozornil jeden z blízkých povstalců.

„To ano. Ale před kým tak zděšeně utíkají?" zeptal se do pléna Tobiáš.

„Vždyť tu kromě nich a štírů nikde není ani živáčka!" Náčelník se už otočil a spěšně doháněl svou chaotickou skupinkou.

„Na tom nesejde, prosím...uh...huh..." řekl starý Oleg. „Hlavně, že....jsou z masa a maso potřebuje vodu a jídlo, aby existovalo. Třeb...uh...eh...třeba nám mohou pomoci, jinak bychom pochodovali další dny bez jediné opory, mládenci!"

„Pravda! Kurs stočte o sto osmdesát stupňů!" zavelel Tobiáš. „Ehm...to jakože se otočíme na západ, budete-li tak laskaví," doplnil, když viděl nespokojenou reakci ostatních. Tak učinili.

Noc, leden 670:

Padla tma a všichni hromadně mířili a klusali dál podél pobřeží. Svobodní se s domorodci smísili, přesto byl jakýkoli pokus o komunikaci marný. Místní přikládali svému útěku nejspíše moc velkou váhu na to, aby se zdržovali vysvětlováním. Podobně podivný byl i tah, kdy vedoucí černoch pomlaskáváním něco řekl a v tu ránu se všichni v běhu otočili na jih, do vnitrozemí. Jakoby sledovali něčí stopu, kterou ale cítí jen oni. Svobodní věděli, že je pravděpodobně jejich jediná šance snažit se tmavé sledovat a držet s nimi krok. Nedbali na ztuhlé svaly, na ledový noční vzduch a někteří i poponášeli staré a slabé. Každopádně vytrvalost tmavých neměla meze a stále stejným poklusem pokračovali i se svými křivými, seshora vlnitými mezky, kteří nesli jejich zásoby. Nakonec se však skutečně dovlekli k cíli. Jednalo se o pouštní skalisko, zpola zapadané pískem. Všichni se vydrápali na kamenný pahorek a stáli. S výrazem očekávání se rozhlíželi a jen stáli. Trosečníci padli na záda a nechávali si do plic proniknout prašný vítr.

„Počkat..slyšíte to?" Řekl Tobiáš, s uchem přitisknutým ke skále.

„Ano....duní!" postřehl Ulrich. „Ten třas písku nebyl způsoben naším během!" Informaci potvrdili sami domorodci, když z vaků, připoutaných na těch vysokých dvouhrbých zvířatech, vybalili kožené praky a sejmuli dřevěná kopí. Skála se záhy naježila primitivními zbraněmi a všichni tmaví hleděli s okraje dolů na písek.

Zanedlouho bylo vše jasné. Svobodní se od tmavých s pomocí nějakého Ulrichova dorozumívacího triku dozvěděli, že je stíhá krutý osud. Když zmožení přicestovali do svěží oázy v údolí na východě, kam povstalci a gnómové nevědomky směřovali, brzy se jim začaly v noci ztrácet děti, časem i dospělí lidé.

Ve své stanové osadě proto nomádi v noci stavěli hlídky, ty právě uviděly děsivé dlouhé stvoření nepředstavitelné velikosti, jak se vynořilo ze samotných útrob země, aby si ulovilo kořist. Vyletělo z písku, polklo do odporné tlamy jednoho z mužů a okamžitě se propadlo zpět. Proto se celý kmen pravidelně na noc stěhuje přespat na skálu, skrz kterou pravděpodobně netvor neprorazí. Pahorek se otřásl.

„Doráží na nás!" vykřikl ve svém mlaskavém nářečí náčelník Abú. „To ještě nikdy nedělal!"

Další náraz, sbírající se Svobodní opět zaklekli. Muži z kmene tmavých obstoupili okraj skály, zatímco děti a ženy, kterých byla valná většina, nechali v bezpečném středu.

„Každý tvor dokáže pozorovat a přizpůsobit se, mládeži" ztěžka řekl Oleg. „Nejspíš ví, že si sem chodíte oddechnout a proto vám nedá spát. Asi pro něj znamenáte opravdu dost, když se tak namáhá, ve vší úctě." „

Ale...ale, cizinci, co s tím naděláme? Jsme na jedné skále..."

„U nás se...uh...ah... říká „lodi"," pousmál se Oleg. „Jiný kraj, jiný mrav."

„Dobře...ale...každopádně velký Pur-Pur nedělá rozdíly, jí vše! A sami s ním nic nesvedeme!"

„Heleďte se, esti hledáte helfnutí, tak tudle máme zrovna dvě prvotřídně prorezavělý kudly! Vyzbrojte s tim armádu a hrrr na něj!" Přidal se s poznámkou kapitán Alisson.

„A...a...aha...a...a...a...ale, vždyť jste k nám připluli na dřevěném domě, jak říkáte, musíte být schopni pomoct zachránit nás i sebe!" zoufale mával rukama Abú.

„Ale ne, já jenom fóroval! Heleďte se, něco mne napadlo. Víte..." Všichni ztichni a začali naslouchat gnómímu plánu. //Jeho přepis by byl vzhledem ke stylu Alissonovy mluvy přinejmenším náročný na četbu, tudíž zde autor předkládá stručné vysvětlení.// Jediná možná taktika bylo vlákat Pur-Pura, který se pravidelně projevoval jen nárazy na skálu, do pasti. Respektive past nalákat do něj. Pokud je tak obávaný a neporazitelný, vnějšími útoky by uvěznění lidé nic nesvedli, ale nadělat „maglajz" přímo v těle žeravé obludy by snad zvládli. Domorodci Alissonovi poskytli vše, co měli k dispozici, a on se svými přáteli vytvořil z různých sušených bylin a sole zvláštní zelenou kaši, kterou naplnil několik skořápek od kokosů. Doprovázel to zvláštní hatmatilkou se spoustou démonických písmen a čísel, dokud konečně nebylo hotovo. Všichni fascinovaně hleděli, co zamýšlí s na první pohled neškodnými kuličkami dělat.

„Ták....heleďte se, to bude mumraj, až to potvorák schytá!"

„To po něm chceš hodit, Alíku?" nedůvěřivě se otázal Tobiáš.

„Právě že ne. Von to musí schramstnout, pokud je vopravdu živej, po smíchání žaludečníma kyselinama to nadělá pěknej humbuk."

„My jsme ale zkoušeli ho otrávit, naložili jsme velblouda vaky se štířím jedem! Je nemožně chytrý, snad to zezdola rozpoznal, nebo jí jen osvědčené maso, ale to zvíře prostě ignoroval. A osvědčení jsme...my."

„Fů...to je hnusný, ale snad si s tím poradíme." Skutečně poradili. Po mnoha marných pokusech s pastmi se jeden ze Svobodných odhodlal a po modlitbě k Thalovi řekl, že červa naláká sám, aby byli Svobodní skutečně svobodní. A mohli žít nový život. Slezl skálu a vykročil na písek s vakem plným jedových kokosů pod ramenem. Ani se nestihl rozhlédnout, když se kolem něj zavlnila poušť. Připravil se pytel hodit, jakmile Pur-Pur otevře tlamu. V tu chvíli vytryskl v oblacích písečného prachu přesně na místě, kde odvážný dobrovolník stál, ze země rozmazaný purpurový proud až k měsíci. Jednalo se o monumentální šupinaté tělo, u tlamy široké jako studna, které se vypnulo snad do výše strážní věže. Osazenstvo skály okamžitě zmlklo, když se z výšin ozýval dobrovolníkův utichající jek. Od té doby nikdo Tobiáše zvaného Smělým nikdy neviděl.

Obluda se ve vzduchu zavlnila, vítězně zaryčela a tlamu bez očí zabořila zpět, odkud se vynořila. Ticho.

„Oh," hlesl Ulrich. „Mládenec Tobiáš se obětoval pro nás všechny. On věděl, jak to dopadne."

Zezdola se ozvalo skučení, jako by se sama říše Astarothova hněvala. Skála se několikrát otřásla, písek kolem vypadal jako rozbouřený oceán, občas se bleskovou rychlostí ve tmě prokmitlo hadovité purpurové Pur-Purovo tělo. Náhle opět nestvůra vystrčila hlavu, ale jen zaúpěla a zpět se s ní nikdy nevrátila. Huba hrozivého stvoření padla bokem na poušť a už neměla sílu sklouznout zpět, jen se vrtěla v křečích. Zlostí naplnění tmaví seskákali z pahorku a všemi možnými prostředky do ní začali bodat a mlátit, čímž urychlili Pur-Purovo trápení. Mrtvá hlava pomalu začala klouzat zpět do hlubin.

Ráno, leden 670:

Po obřadu na uctění Tobiášovy památky se opěvovaní cizinci vrátili s Abúovým kmenem do oázy. Bylo to obrovské úrodné údolí u moře, do kterého nejspíše prýštilo několik vodních pramenů. Těžko popisovat radost, když konečně Svobodní viděli zeleň a mohli se jí beztrestně procházet. Stali se vítanými hosty tmavých (tak se se smíchem nechali palmoví lidé nazývat), rázem se zvyky osadníků promíchaly s jejich stejně jako krev či jazyk.

Svobodní a hlavně gnómové ukázali Tmavým nové technologie, povstalci se naopak přiučili jak žít bez úhony v tak nehostinné krajině, jak využít a najít její zdroje. Gnómové převážně cestovali dál pouští za poznáním a zajímavými surovinami, zatímco bývalí trestanci se usadili navěky. Tak založili poklepáním kladívkem na kamennou radnici Smělé Společné město, jak zní v naší řeči jméno Kel-A-Hazr. Prvním pašou byl v počátcích malou komunitou zvolen obdivuhodně houževnatý Oleg, jeho vezírem Abú, dvorním čarodějem Ulrich a velitelem stráže Fricek. Dále osada vzkvétala, byl založen přístav a časem se navázal obchodní styk s Targothem i samotnou Karathou, aniž by její představitelé po dlouhou dobu věděli, že kupují vzácné produkty od Smělého skupiny.

//V těchto místech autor opětovně zdůrazňuje, že se jedná o jeho bájeslovné příběhy, ač jim věří i někteří vědci. Nesnaží se tím urazit oficiální stanoviska našeho panovnického rodu ani jeho rady, která připisuje Kel-A-Hazru samostatné dějiny (což v praxi znamená z ničeho kromě nomádského kmenu obrovský majetný a civilizovaný přístav se severskými znalostmi). Tradiční a nejšířeji příjimaná historiografie přípisuje vznik Kel-A-Hazru době po příchodu Ohnivého derviše a zničení ústředního tábořiště kočovných kmenů, Chán-Báliku. Nedlouho poté nejspíše do již založeného města dorazila skupinka Svobodných a svůj původní záměr, rozbít zde osadu, musela přehodnotit, když zde již město stálo. Každopádně se v této verzi poté stali Svobodní klíčovým impulsem pro rozvoj Kel-A-Hazru a gnómové, kteří je doprovázeli, předzvěstí dalších potomků Imraxilia, pátrajících po nové domovině.

***

//autor Větomorových domněnek: Žorž

Paměti (Ostrovy vs. Pevnina), I. sešit - 744 k.l.

rušné časy 8. století n.l., které naplňovala přímá válka Karathského království s piráty, zločinci a uctívači démonů, sjednocenými dobytím královského města Har-Ganeth, žádný svědomitý občan nezapomíná. Přesto se zdá, že se většina dějepisců, spisovatelů a pisálků doposud této vzrušující, i když citlivé problematice vyhýbalo. Radnice kr. m. Karathy se proto rozhodla uceleně vydat všechny původní texty, vztahující se k tažením mezi Pevninou a Ostrovy. Město bere jako svou povinnost stále připomínat těžké historické události, abychom si ulehčili budoucnost a neopakovali stejné chyby. Většina zde zveřejněných záznamů snad nepotřebuje komentář, jen jsem si pro návaznost dovolil doplnit chybějící místa dějin stručnými tezemi. Nechť bude vše čteno s náležitou vážností, zdůrazňuji, že ani píď příběhů není vybájena.

Odpuštění čistí duši. Proto nikdy nezapomínejme nepřátele, křivdy a chyby minulosti, abychom vůbec měli komu odpouštět.

Vrchní knihovník Merudo

Přepis částečně zachovaného deníku Rytíře Úsvitu Villadoreta Isilu (744 k.l., doba trestné proti Mlžným ostrovům), nalezeného ve vraku vůdčí lodi Alberta:

21.3.744, večer - „Sedím s ostatními vojáky v noclehárně, oni se baví a připravují, já jen hledím do dřeva. Teprve v poledne jsme vypluli, ale už teď mne halí smutek a stesk. Při žádné jiné výpravě ve službě Světlu a Karathě se mi to nestalo, což mne znepokojuje. Jakoby mi duchové našeptávali, že se nesmím vzdálit od pevniny... pche, už asi stárnu a měknu. Prošli jsme tolik válečných cest, že udělat pořádek mezi těmi potrhlými Požíračovými pohůnky v Har-Ganethu nebude žádná obtíž! Kdo ví, co tam bývá za hrůzy praktikováno! Nebo že bych tesknil po své ženě? Ona je.... ne, nechám toho, pro koho to asi píšu? Jenom pro sebe. Znám ji nejlíp, na ni nikdy nezapomenu, tak proč bych si to poznamenával do vlastního deníku? Hmm...podle toho, jak píšu, mám nějak rozházené myšlenky, měl bych se soustředit. Spánek snad pomůže."

22.3.744, dopoledne - „Probudil jsem se zimou. Jaro si dává načas. Ani Azhar nám nepřeje, na vodě jsem dokonce zahlédl ledovou kru! Neuvěřitelné, v těchto končinách... jest pravděpodobné, že se mi to pouze zdá, avšak získávám dojem, že čím více se vzdalujeme od domova, tím vanou studenější větry.
.........

Potkali jsme na širé vodě loď! Rychlé, podlouhlé plavidlo, nepochybně patřící zlotřilcům z Har-Ganethu. Náš velmistr Alberik zavelel Martě a Deistrátě, aby ho zahákovaly, ale nepřítel byl příliš pohotový, těžké lodě ho neměly šanci pronásledovat. Obávám se, že nás naopak sledují oni, nebylo to první podezřelé setkání. Údajně bylo spatřeno několik prázdných člunů, zakotvených mezi útesy u pobřeží. Snažím se změnit tok myšlenek hrou v kostky, ale Pocit, jak ho začínám důvěrně zuti, nemohu ni na okamžik setřást."

22.3.744, pozdní večer - „Stojím na palubě a pozoruji pevninu. Flotila se posouvá bezútěšně pomalu, tolik lidmi naložených lodí není pro navigátory jednoduché vésti. Míjíme vysoký maják na západním pobřeží, krásně vyzařující své uklidňující plameny. Nedaleko za ním se nachází můj domov, Isilský kraj. Začíná mě přepadat Pocit v plné síle, nemohu se dočkat, až dorazíme zpět a já tam obejmu svou ženu a caparty. Určitě zase tahají služebnou za copy...
.....
Nesmí to dlouho trvat, nebo se usouzním k smrti! U Dei-Ananga, proč ty temné vyznavače nenecháme žít v pokoji? Mají vlastní ostrovy, město dobyli už dávno, k nám se určitě neodváží, není důvod je napadat! NE! Hanba mi! Uf....tyto myšlenky vypadají, jakoby je pronášel nějaký prostý zbrojnoš, ne šlechtic ve službách vlasti! Musíme bojovat pro blaho, ať nás tam čeká cokoliv! Maják se vzdaluje za zádí.... raději si půjdu vyčistit kroužkovou košili, to je uklidňující."

23.3.744, brzké ráno - „V noci se mi zdál podivný sen. Vystupoval v něm Lionel Povznesený, otec našeho lorda Gajala, a tyčil se na přídi lodi, celé ze zlata. Nikdy jsem legendárního lorda protektora Lionela samozřejmě nespatřil, avšak v srdci jsem jej poznával. Stál jsem vedle něj, on hleděl do dáli...kde se od rudého obzoru vynořovala Temnota, jakou by ke světu přivedl snad jen sám Požírač. Obracím se na hrdinu, ale ten jen mlčí a sinavou tvář obrací kupředu. S Temnotou připlouvá, ba po hladině moře přímo pochoduje obrovská nepřátelská flotila. A v tu chvíli se na oba, jako do kamene vytesaného Lionela i zděšením se choulícího mne, na nás žene bouře, jakou svět neviděl.

Jakmile jsem otevřel oči, byl jsem vskutku překvapen. Nad mou dekou se vznášel vlhký, chladný šedivý obláček. Ovládl jsem drkotající zuby, odfoukl ho a sedl si. Po celé podlaze kajuty se rozlévala vrstva mlhy jako nad blaty. Vstal jsem, propletl jsem se mezi ležícími spolubojovníky a vyšel jsem na palubu, kde jsem potkal samotného velmistra Alberika, kterak hledí do mlhavé dáli, ruce založené za zády. Jeho slova mi vrátila naději a snad navěky zahnala Pocit, tedy je přepíši:

„Dobré ráno, pane," pozdravil jsem uctivě.
„Á, zdravím, Villadorete," oslovil mě velmistr jménem. „Vidíš Har-Ganeth?"
Zahleděl jsem se do masy dýmu, ktera překrývala obzor. „Ne, pane. Žádná země na obzoru."
„To jsem rád, už jsem se lekl, že ztrácím zrak," pousmál se. „Podle královských map z doby, kdy patřilo město Ochráncům Světla, se ale opravdu nachází asi deset mil před námi. Kdesi v kupě té mlhy. A to si pamatuju doby, kdy tam chtěl každý rytíř sloužit...krásné, slunečné místo."
„V tom případě asi má Har-Ganeth nejlepší časy za sebou," poznamenal jsem s úsměvem.
„No, současnost určitě moc světlou nemá, ale díky nám ho nejlepší časy ještě čekají, na to nezapomeň. Až odstraníme ty bídné kultisty a hrdlořezy, zase se rozjasní," pevně prohlásil Alberik.
Dále mne seznámil se strategií. Hradby u jihovýchodního pobřeží jsou příliš široké a dobře bráněné a vylodění u nich by bylo za plného ostřelování nemožné, proto plánujeme obeplout město po východním pobřeží na sever, kde zakotvíme armádu v malé zátoce. Získáme tak Thala (čas - pozn.knih.) na svou stranu a možnost zformovat se a obléhat město na suchu. Jakmile proplujeme kolem zrádných vírů, další postup by měl být bez obtíží. Pocit mě opustil a s nadějí a chutí nastolit na Ostrově spravedlnost jsem počal brousit meč.

23.3.744, pravděpodobně pravé poledne - „Mlha se od rána vůbec nerozplynula, jakoby se naopak stále více zahušťovala, dokud nezahalila i celé slunce. Naše válečná flotila přesto neochvějně proplouvá podél šedých útesů blíže středu Ostrova. Pro tento okamžik končím zápis, neboť všichni rytíři byli svoláni na horní palubu ke společné poradě a posledním přípravám před invazí. Cítím, že Dei-Anang stojí při nás a již brzy budeme na nadcházející boje vzpomínat s rodinou v náručí a úsměvem, písní a číší na rtech. Odcházím k Velmistrovu hlášení.

V dalším popisování svého šlechtického života pokročím, jakmile vybojujeme město a nastolíme tam řádnou vládu. Hmm...zajímavé, pořád píši, jako bych svůj deník chtěl nechat někomu číst, což ale určitě neplánuji... zvláštní. Těším se na příští zápis - Villadoret z Isilu.

Dodatek knihovníka - Všechny čtenáře a badatele, kteří zbožňují šťastné příběhy, musím thalužel zklamat. Rytíř Úsvitu od Isilu již nikdy ve svém deníku, nalezeném o mnoho let později ve zbytcích velitelského korábu, nepokračoval. Villadoret se oficiálně stal pohřešovaným, což vzhledem k okolnostem války může velice pravděpodobně znamenat horší stav než smrt. Jeho rodina a panství v Isilu se nikdy nedočkala těla, zpět domů se přes svou odvahu už nepodíval.

Nebyl však sám, což zjistíme z vypravování jistého ozbrojence z doprovodu Rytířů Úsvitu, Labka, zvaného Živý. Jedná se o nejzásadnějšího svědka událostí, které následovaly po plavbě. Jeho výpověď, jakmile se mu podařilo dorazit na Pevninu, zapsal královský písař. Do kupy jsem složil jeho palácové listy:

Kronika - výpověď přeživšího vojína Labka - 1.4.744k.l.

Lord Gajal I. Lhostejný: „Než nám vypovíš svou zprávu, popiš nám celou událost od začátku, ať jsme připraveni zvědět, co hrozného se událo."

Labko Živý: „J-jistě, Váš šéf...chtěl sem říct Vaše eminence, excelence, evidence..."

Lord Gajal I. Lhostejný: „Většina lidí nás nazývá Veličenstvo, ale nechám to na tobě. *mírný úsměv*

Labko Živý: J-jasně, Vaše Vehemence....teda.... Velečlenstvo...díky.

Takže...jak bych jenom...jo, nejdřív byla nuda. Prostě nás jako pomocný vojenský síly v přístavu naskládali do Manety, což je, ouvej, spíš byla, taková velká loď s hromadou plachet a vesel. Vypluli sme ve flotile zatraceně pomalu, nic se nedělo a já se nemoh‘ dočkat nějaký frakce....jakseto...akce! Většinou sme pracovali jako námořníci, tahali za provazy, kromě jedný rychlý plachetnice sme nic pozoruhodnýho nepotkali. Když se před náma vobjevila skalnatá země z kamennym městem, asi z nějakejch vyšších příkazů sme nanajeli k ní, ale v uctivý vzdálenosti sme stočili sázku....teda....kurz a vopatrně sme vod Har-Ganethu pluli podél ostrova dál. Prej brzo přijde výsadek, tak ať se připravíme.... vzal sem si s chutí svoji prošívanici, namazal boty, přibrousil kopí, vyklepal čapku....

Pozn. knihovníka - zde se značná část textu nedochovala, avšak podle další návaznosti soudím, že Labko svůj příběh za osmnáct chybějících řádků o moc dál neposunul.

...a vyzkoušel rukavice, Vaše Velečlenstvo."

Lord Gajal I. Lhostejný, promnuvše si oči a podivně zahýkaje, trpělivě promluvil: „Chápeme, Labko. Přesto bychom nepatrně raději vyslechli, co že se vlastně na výpravě stalo."

Labko zvaný Živý: „S-samozřejmě, Vaše Vedletencto. Takže.... padla mlha. Ale taková hnusně hustá, bylo dopoledne a slunce nikde. Hmm...teda, když sem to řikal svejm druhům, tak sem myslim použil jiný slovo než nikde... jo, k věci. Už sem řikal, že sem toužil po pořádnym boji? Ale na velitelský lodi to porád vodkládali nebo co, chtěli zakotvit v nějaký zátoce, co sem se vodpoledne doslech‘. Jo, takže vodpoledne mrcha mlha spíš vypadala jako nějakej dejm, ale porád sme se blížili, bezpečně sme míjeli outesy, ty tam ale trčely, to byste neřeklo, Vaše Mnohočlenstvo...

Menší úsek výpovědi chybí. Nejspíše popisuje, jak se flotila blížila k cíli.

...to přišlo! Navigátory asi zmátla mlha, ale porád byli dost dobrý na to, aby dokázali najít zátoku. Když sme k ní pluli, vír strhnul jednu menší doprovodnou galeru a narazil ji na útes, ale většinu námořníků sme snad zachránili.... jak já se těšil, až přirazíme a vtrhneme mezi ty mizery! Ta voda mi už nedělala dobře...a pak se zničehonic, když celá armáda byla co nejblíž pobřeží, zved‘ vítr, na nebesech zablesklo, po blesku hrom a spustil se déšť hustej jako ten mazlavej čoud všude kolem nás! Takhle silnou a náhlou bouřku sem nikdy nezažil, určitě v tom měly pařáty náký černý síly. Loď se kymácela, sotva sem se držel stožáru, avšak naše bárka skončila eště docela dobře. Velkočetstvo promine, neměl sem moc času dívat se kolem sebe, nevím kdo jak dopad.... a pak přišel náraz a takovej ten škrábavej pazvuk, jako když něco těžkýho drhne vo písek. V dešti sme se soubojovníkama seskákali a popadali z proražený lodi na souš, kerá při tom slejváku byla suchá asi jako jezero."

Lord Gajal I. Lhostejný, poposednuvše na svém trůnu do vzpřímena a plácaje se do horního rtu: „Ano, vzpamatovali jste se? A co vysocí rytíři na Albertě, snad se bez boje neutopili?!"

Labko zvaný Živý: „Ne ne, byla sice dost vodraná a počochtaná, ale na břeh narazila...teda na správnym místě *smutný úsměv* i vobrovská loď s modrostříbrnejma zbytkama plachet, potrhanym praporem Rytířů Úsvitu a zlatočernejma cancourkama Království. Zaryla se pěkně hluboko do písku a div se nepřevrátila. To ale thalužel moc neznamená, přišly eště horší časy."

Lord Gajal I. Lhostejný: „Obáváme se...ale vyslechnout tvé vyprávění musíme. Litujeme, že jsme Har-Ganeth nenechali těm krvežíznivcům napospas, dozajista by to nestálo tolik životů. My bychom to Alberikovi takto zpříma řekli, kdyby se nás ptal."

Labko zvaný Živý: „To neřikejte, s prominutím, Vaše Výčepstvo, bojovat se musí, i když nás to třeba nebaví a i kdyby se to Thalovi nehodilo do krámu."

Lord Gajal I. Lhostejný: „Pssst, stojíš před bohabojným vládcem....i když teď zrovna správa země není, po čem bychom prvotně toužili. Co se dělo dál?"

Labko zvaný Živý: „No, po chvíli sme se jako ty... přeživší...přímo sesypali na břeh. Spousta z nás ale kromě víry ztratila různý kusy výzbroje, jenom sme se zmateně, včetně mně, musim teda přiznat, motali po pláži. Pár odvážlivců pomáhalo chudákům, co dokázali připlout skrz zvednutý vlny až k zátoce. No, vypadalo to děsně, to vám povim, Valašenstvo!

Zatímco sme se snažili zmátořit, šeřilo se a přes chuchvalce mlhy sme neviděli měsíc a dokonce ani zem pod našima nohama. Když tu náhle, prostě jako výjev z nějaký hrdinský báje, z přídě Alberty se...jakseto...jo...rozlilo! Rozlilo se takový bělostný světlo, který nás ale nějak neoslňovalo...teda jako ne že by nás neohromilo, ale porád sme mohli vidět, jako bylo nějaký mystický či co. No...a ve středu toho všeho stál sám Velmistr Alberik, a ani nemusel žádat vo pořádek, jak sme byli všichni překvapeni, rytíři i prostý bojovníci z jejich družin. Rovnou spustil, jak se i přes tu komedii....ne, kecám tragédii, to říkal... potřebujeme vzchopit, že už nejni žádná zpáteční cesta a podobně, znělo to dost pěkně, no... von ten chlap v sobě něco má. Hele...teda...heleďte se, dokázal nás jenom slovama sjednotit, felčaři rychle vošetřili raněný a začali sme se v tý malý skalnatý zátoce vopevňovat, abysme přečkali noc. Vopravdu sme všichni umlkli a dali se do práce, z trosek lodí sme postavili zábrany, rozdělali sme oheň a docela slušně sme se připravili na boj, vozbrojili sme se...von totiž říkal, ten Alberik, že prej to nebyla vobyčejná bouřka, což sem vypozoroval sám, že vo nás ty parchanti vědi a že na cizim ouzemí bude lepší se bránit než outočit...no, zbylo nás dohromady tak tisícovka chlapů, prej asi dvě třetiny.......

Nedlouhá část projevu opět nezachována, nejspíše popisuje práci v nově vybudovaném táboře, avšak v noci se vojáci pravděpodobně s někým setkali, jak praví další řádky. Možná šlo o průzkumnou jednotku nových Ostrovanů.

...svázali sme ty šmejdy a hezky sme je posadili do řady, kde už před nima vobcházeli vyšší šéfové vod Úsvitu a Vochránců. Vypadali vodporně, co sem ve světle loučí viděl - takový typický svalnatý zločinci, jak já sem si je chtěl vychutnat...ech, mluvim vo těch zajatcích, ne Rytířích! Při podle mě moc mírnym výslechu povidali, že prej teď maj v Har-Ganethu nějaký slavnosti, takže sou všichni Zeirovci uprostřed města a a prej že ani na hradbách nejni moc stráže... no, hnedle mi ty jejich hnojný kydy byly podezřelý, nejspíš sem nebyl sám. I když sem měl větší chuť vykouřit ty mizery z města než Rytíři, v tomdle sme se shodli, přestože se na můj názor samozřejmě nikdo neptal. Nějakej velmož jim nedůvěřoval a pak se to rozrostlo, až Alberik po poradě rozhodl, že tydle démony nic nevodradí od škození a nechal je po právu... sice ne popravit, ale vomráčit a prozatim je naložit na ztroskotanou loď. Říct cokoliv pravdivýho vodmítali. „Takže trikem nás nedostali, teď přijde hrubá síla," těšil sem se na boj. Pak sme posílili hlídky u palisády a všichni už sme věděli, že budeme válčit vo holej život."

Lord Gajal I. Lhostejný, zívaje: „A zaútočili tu noc?"

Labko zvaný Živý: „No jo, Voblečenstvo, ale kdyby nějak pořádně! Ty zatracený, promiňte mi to slovo, ale je dost výstižný, tak ho řeknu, i když to u nás považujeme za nejhorší nadávku jakou je kdy možný pronýst, takže...ty zpropadený, zavšivený - zde se táhne podlouhlá kaňka, možná způsobena písařovým úlekem - naše připravený šiky nenapadli přímo, ale nejdřív se ze tmy vynořily nějaký vysoký mrchy, to sem byl zrovna na stráži.

V tý tmě sem ale viděl jenom zářivě bledý tváře zahalený černejma kutnama. Když sme svolávali pohotovost a velitele, začali něco hromově mumlat a najednou se země votřásla a začaly se sypat skály, mezi kterejma sme byli vopevněný. Potom se vobjevovaly různý takový...jakoby zeleně průhledný pěsti, vobrovský, kerý na nás začaly dopadat, vypuk hroznej zmatek, než to Rytíři srovnali. Ty parchanti zabili hromadu dobrejch chlapů, aniž by jim dali šanci se bránit a bojovat, k čemuž byli vycvičený! No a pak se přes palisádu začala vrhat samotná jejich  horda, celá bílá, takže jí říkám bílá armáda. Bílá protože voni ty zbabělý Vostrovani ani nebojujou sami - nejdřív nechali útočit různý bestie, vozbrojený kostlivce, kostěný vobry nebo vovázaný umrlce... s tim sme naštěstí počítali, Rytíři s kněžíma je dokážou zahánět a já sem taky několika z nich zlámal pazoury, ale pak bylo hůř.

První vlnu sme vodrazili, jenomže se zvedla vlna jiná, hučivá - zase se vozývalo to mumlavý zaklínání a půlku pláže zalilo moře! S mokrym voděvem se moc dobře nebojuje, to mi věřte, Vašnostenstvo. A potom na nás zaútočili ze všech stran! Začali se totiž zvedat naši mrtví, dokonce i vylovení utopenci....hroznej pohled, to vám, povim, ale na to nemyslíte.... víte, že potřebujete zvítězit a děláte pro to cokoliv. Musel sem podruhý usmrtit starýho Jardu Holýho, děs a hrůza...ale porád nás stahovali do užšího kruhu. Lučištníci do rukou ze země vzali trámy, aby kosťum vodpálkovali hlavy, to víte, Velkovlečko, s šípem moc nenaděláte, když maj tělo ouplně děravý....

Lord Gajal I. Lhostejný: „Chápeme, Labko. Přejděmež raději k výsledku bitvy."

Labko zvaný Živý: „J-jo, Veličepstvo. Nemrtvejm sme se nakonec ubránili, ale pak se na nás vrhla hrozná změť samotnejch Vostrovanů...víte, voni sou děsně nesourodý, najdete mezi nima vyvrhele vodkudkoliv, elfouny, vorky, piráty, temný černokněžníky, jejich znetvořený pohůnky, lítající i běhající mýtický zrůdy...jo, prostě se na nás navalila neskutečná síla, rvali sme se, čím sme mohli! A abych nezapomněl, byli tam i ty příšery z Podtemna, co je kdysi svedly temný božstva vod trpajzliků a elfounů! To se pozná na první pohled, že ty šedovlasý mrchy jsou jiná soubojová škola než čestný my - ty hubeňouři máchali dýkama, jako když bouřilo moře, a pak je zarazili do zad! Dýky, ne mořata.

Každopádně jsme se prali. I kdyby nám uřezali ruce a nohy, porád bysme kousali! Pamatuju si však jeden úspěch. Zatimco sme my vozbrojenci drželi nápor, skupinka Rytířů, i když už zdaleka ne tak vyleštěnejch, pod vedenim nějakýho Villadoreta, párkrát sem se s nim pozdravil....no, prostě prorazili houf nemrtvejch a s řevem se rozeběhli k tý zbabělý skupině zaklínačů, kerá na nás sunula skály, vody i obživlý přátele. Naprosto je našinci rozdrtili, oudy lítaly, ty jejich bílý masky se svezly z odťatejch hlav...no to je jasný jak slunce, dalo nám to naději, ale pak naše hrdiny uprostřed nepřátel napadla banda vysokejch, statnejch a hnusnejch sedláků...no, měli kosy, ale vypadali spíš jako nějaká zvrácená garda. Naši to nezvládli, ztratili se ve vřavě, pořád sme....

Velice dlouhý úsek záznamu thalužel schází a neodvažuji se doplňovat své domněnky, o čem vojín Labko vypráví. Hrozný výsledek bojů je však všem známý.

....nás zajatce. Zavázali voči a vedli skrz nějaký zapáchající špinavý město se spoustou povyku. Kejhali na nás, ale museli sme sme plahočit dál, mrskali nás bičema. Víte, Vaše Vítešecko, měl sem setsakramentský štěstí nebo přízeň Bohů, že sem přežil zrovna já. Sice nás zajali dost velký množství, ale dávali si pozor, aby pochytali hlavně šlechtice a významnější vosoby z invaze. Dovlekli nás za posměchu davů do nějaký velikánský kamenný a chladný místnosti a sundali šátky a přikázali nám, bysme sklapli a poklekli. Vokamžitě sem začal vymejšlet nějakej plán k outěku, ale když sem to chtěl říct sousedovi... spíš teda souklekovi... zmlátili mě do krve, že svět kolem mě jenom dunil. Nerozeznával sem jednotlivý slova, co tam blekotal ten asi šéf vokupantů Har-Ganethu, byl to takovej bledej slizoun, pomalu se podobal oupírům z pohádek. Hromově něco žvatlal, čímž mě samozřejmě nevyděsil, Vaše Veličenstvo, měl sem totiž dost potíží se zvednutím se vod podlahy...

Devět řádků chybí.

...hodili mě a pár spolubojovníků do jámy, nedali nám najíst, ani nám nevošetřili zranění, lukostřelce Hájka třeba nechali vykrvácet, krutě se na jeho umírání dívali vode mříží, jedni bídný -kaňka-. Nechali nás se tam trápit, dokud mne nevylovili...nemám ponětí, proč si vybrali zrovna mě, asi sem s rozbitou hubou a zlomenou hnátou vypadal dost zachovale, myslel sem, že si mě chtěj ještě podat. Ale voni ne, zavedli mě skrz kobky k dalšímu vůdci, zase zapatlanýho v černobílym a fialovým. Snažil sem se bránit, avšak nechtěli mě zabít... a teď konečně přicházíme k tomu, proč mě na voru propustili a jaký vzkaz mě nechali Vám donést, Velkéčapstvo.

Lord Gajal I. Lhostejný, velice slabým hlasem: „Skvěle...co má tedy pan...pan... pan Vrah na srdci, jakou má nabídku?"

Labko zvaný Živý: „No, než mě vyvedli na svobodu, ufikli mi všechny prsty, jenom pro formu...a viděl jsem, jak vobětujou zajatce. Voni je nechtěj vyměnit nebo prodat, jak sem myslel a jak se to patří. Brali šlechtice prostě jenom kůli lepší krvi na zkropení jejich nechutnejch zeirovskejch voltářů!

Lord Gajal I. Lhostejný hlesl: „Ne, ne...to je hrůza!"

Labko zvaný Živý: „Je tomu tak, Vaše Veličenstvo, každej tejden jedna voběť a zajali nás pár set...a ten vzkaz vod vrchního -kaňka-, Veličenstvo zní, že se nemáte pokoušet jednat a vysvobodit je, že je to zbytečný. A hlavně: Jakmile pro oběti dojdou živí zajatci, na řadu přijdeme my...jednou. *náhle svědek změnil hlas a zhroutil se, buše bezprstýma rukama do dlažby* Já...bojovat....já....je musím...najít a zachránit, Veličenstvo, půjdu tam zas...a...a...to se nedá vidět každou noc, nedá. Zabte mě! Prosím...žít...nejde...já..já...já...chci válčit...nemůžu....já...já..."

Lord Gajal I. Lhostejný, polohlasně: „Eh, Labko, eh. Hlavně musíme vybudovat obranu, ti lidé...jsou už, říká se nám to zle, ale...jsou ztraceni. Nesmíme nechat zničit, za co bojovali, i naším zničením...UKONČIT ZÁPIS.

Dle dalších análů byla připravena zemská hotovost, tedy Království vyzbrojilo a vycvičilo k boji většinu svých obyvatel, avšak úder stále nepřicházel. Drobné výzvědné a osvobozovací skupinky, vyslané na Mlžné ostrovy, vždy zmizely z doslechu, a proto Karatha pod vedením lorda Gajala I. Lhostejného dále umocňovala své opevnění. Kolem roku 745 k.l. se před branami Města záhadně objevila hlava velitele útoku a Velmistra Řádu Úsvitu Alberika, ale jiné projevy Ostrovů se po několik let neukázaly.

Snad tato prodleva za neustálého napětí měla vliv na duševní stav lorda Gajala. Každopádně se projevovala jeho neschopnost pro vedení války. Brzy sešlo z Gajalova předsevzetí budovat obranu a dokonce se ani neodvážil nechat korunovat, kterýžto akt by vysoce posílil panovníkovu prestiž a schopnost postavit pevnou zábranu očekávané agresi.

Vrcholu lordova lehkovážnost dosáhla, když nechal rozebrat hradební kameny pro stavbu paláců měšťanů a snížil náklady na udržování žoldnéřské armády i Královské gardy. Toto počínání nejspíše obyvatelé Mlžných ostrovů dlouho pozorovali, aby mohli v pravou chvíli a plnou silou udeřit pod vedením nekromanta Xarxeose. Královská rada sice zasáhla a Gajala po doporučení doktora Fortazzoniho z Targothu tiše odsunula do pozadí, avšak škoda podceňováním bezpečnostních opatření již byla napáchána. O následcíh povyprávím v dalším vydání Pamětí, neboť hrůzné historické události pro tuto chvíli zmohly i mne. Děkuji za pochopení a přečtení.

Vrchní knihovník Merudo

Paměti (Ostrovy vs. Pevnina), II. sešit, začátek - 751 k.l.

okud jste četli můj první sešit Pamětí, které popisují události, na než bychom nikdy neměli zapomenout, víte, že si zakládám na faktech a pouhém sesbírání skutečných pramenů. Stejně tomu bude i v pokračování vyprávění o válce mezi Karathou a okupanty Har-Ganethu, ač zde bylo snazší patřičné záznamy opatřit. Pro někoho mohou mít mizivou uměleckou hodnotu, neboť při zbrojení mlčí i Morus a tedy jde převážně o vojenské poznámky, ale popisují opravdové, často zmařené životy. Jak jest z návaznosti vyplývající, budu pokračovat, kde poslední příběh skončil - v době míru po porážce tažení Řádu rytířů Úsvitu a před dlouho plánovanou odvetou Har - Ganethu. Tak ničivému útoku nezavdala jen síla nemrtvého vojska, ale zásadní měrou i smýšlení rodáků karathských....

Motto knihy jest neměnné: Odpuštění čistí duši. Proto nikdy nezapomínejme nepřátele, křivdy a chyby minulosti, abychom vůbec měli komu odpouštět.

Vrchní knihovník Merudo

Období mezi létem 744 k.l. a 751 k.l. (invazí), příčiny

Přepis lordova rozkazu, rozesílaného dvorními pobočníky všem velitelům karathských posádek, 748 k.l.

Důstojný důstojníku Karathské stráže!

Jeho Milost se na Tebe obrací s žádostí v zájmu Království, kterému armáda má sloužit za všech okolností. Jeho Milost pro Tebe v rámci dopisu, co svíráš v rukou, připravil projev, který v NEZMĚNĚNÉM ZNĚNÍ předneseš před svým nastoupeným sborem. Svoláš do jednoho bez výjimky svěřence, jež máš na starosti na svém úseku, či jak to u Vás vojáčků vůbec řídíte. Ti budou naslouchat projevu a poté Ti jest dáno pokračovat dle rad na konci psaní. Jeho Milost si cení Tvé ochoty k rychlému vyřízení.

Projev: „Podřízení vojáci (nebo jak se tam zovete)! Seřaďte se, neměňte své postavení a slyště hlášení z příkazu Jeho Milosti! Vzkazuje Vám, že z důvodu plýtvavé správy země jeho regentem Alberikem, který jakožto řádový velmistr neúměrně nadržoval obhroublému vojsku, byl nucen nařídit nadcházející opatření. Zaručuje, že jsou v nejlepším zájmu hospodářského rozvoje Království, neboť obrana země zůstane svěřena rukám šlechtickým, kteří jsou k tomuž poslání se svými družinami zrozeni. Děkujeme všem ozbrojencům, kteří město a okolí chránili a nasazovali své životy, avšak doba jde kupředu a žádá pokroku. PROTO KAŽDÝ DRUHÝ Z VÁS (OPOČÍTÁVÁNO ZLEVA Z ČELNÍHO POHLEDU), NAŠI VĚRNÍ A ÚCTYHODNÍ BOJOVNÍCI, NECHŤ SI VYSTOUPÍ Z ŘADY! POTÉ OBRDŽÍ SPRAVEDLIVOU PENĚŽITOU VÝSLUHU A CIVILNÍ OBLEČENÍ, KTERÉ VYMĚNÍ ZA JEDNOTNÉ BRNĚNÍ, ZBRAŇ A HODNOST. DÁLE ZÍSKÁ TÝDEN NA ROZLOUČENÍ S PŘÁTELI A OPUŠTĚNÍ KASÁREN, ZBROJNIC, VEŽÍ A STRÁŽNÍC. Jeho Milost si váží Vaší služby, ale je načase, abyste se navrátili k pluhům a řemeslům."

V tento okamžik je možné, důstojníku, že někteří zaměstnanci Královské gardy novou zprávu neunesou. Od této chvíle necháváme na Tobě jakékoli chlácholící prostředky, jde nám přece všem o blaho obyvatel. Jeho Milost doporučuje odosobnit rozhodnutí a ke každému postiženému mluvit zvlášť jako k dobrému známému a ukázat mu krásy civilního života. Dbej však při tom na ochranu Majestátu. Pokud se bude někdo z propuštěných bát o budoucnost méně chráněné Karathy, oznam mu, že žádné nebezpečí oproti tvrzení starého, kdovíkde získaného nebožtíkova Alberikova názoru, NEHROZÍ. Jeho Milost přeje v Tvém zodpovědném jednání mnoho štěstí, důstojníku.

P.S: Kdybys teď po přečtení korespondence o ní pochyboval, Jeho Milost si dovoluje upozornit, že jde o ROZKAZ, pokud černozlaté mozky jinak neslyší. A zdůrazňuje, že by při jeho zpochybnění a kvůli zdržování neprodleného vyřízení mohlo dojít k dalším nuceným úsporám na vojenském materiálu i lidech.

Další svědectví ohledně nemoudrých a nepředvídavých lordových rozhodnutích podává i záznam hlavního architekta plánované karathské fortifikace, trpasličího stavebního mistra Cihlana Zdišutra. Tento vedoucí zedník zapisoval do úředních listin každý den průběhu stavby, stejně jako když ho zastihl úsporný rozkaz Gajala Lhostejného. Ač jsem v archivech bez potíží trpaslíkův záznam nalezl, vzhledem k jadrnému jazyku si ho nedovolím zveřejnit. Z pochopitelných důvodů mistr Zdišutr nebyl Gajalovými nařízeními nadšen. V té době bylo totiž královské město Karatha (kromě Alberikem načrtnuté Citadely) výrazně nesourodé uskupení různých měšťanských domů, ohraničené pouze nízkou hradbou bez cimbuří a s minimem strážných věží nebo bašt.

Neblahou situaci se pokoušel zprvu (po hrůzných zprávách a zjevení Alberikovy hlavy před Karathou) napravit sám Gajal, avšak po zadání úkolu architektovi pozvolna počal svůj počátečný názor na obranu stáčet. A právě roku 749, jak mezi nadávkami praví Zdišutrův zápis , Gajal Lhostejný provedl další opatření, která stavbu rušila a všechny materiály převáděla do majetku movitých šlechticů a kupců. Ti si s jejich pomocí upravovali svá honosná sídla. To samozřejmě přineslo mnohé komplikace, dělníci se ocitli bez práce a nebyli vyplaceni. Právě od této chvíle nabývaly protesty prostého lidu a některých rytířů svého završení. Okázalé paláce sice mnohé ohromily a daly na okamžik zapomenout nebezpečí, ale poslední kapkou se stalo, když se Gajal rozhodl sáhnout i k rozebírání samotné původní zdi. Učinil tak při sporu dvou obyvatel o stavební materiál. Královská rada se proto roku 749 k.l. odhodlala nechat panovníka vyšetřit targotským lékařem, načež jej izolovala od politického působení.

Velitelem obrany Rada jmenovala velice pragmatického velmistra Rytířů Úsvitu Markanta, jenž byl komturem před Alberikovým skonem, ovšem před ním stál nebývale strastiplný úkol. Musel dokázat z podceňované obrany během dvou let postavit vojsko, schopné se postavit nějmohutnějším šikům Temných, jaké Redaan-Ter spatřil od dob Velké války.

Paměti (Ostrovy vs. Pevnina), II. sešit. dokončení - 751 k.l.

iž dost navyprávěl jsem se o přípravách, přejděme rovnou k samotnému útoku, vedenému jistým černokněžníkem Xarxesem. Čtenáři jistě pochopí, že příliš neznám jeho životopis a nevydal jsem se hledat detaily o vraždící armádě přímo do jejího centra - na Mlžné ostrovy. Proto první dostupné zmínky přichází až z pobřeží pod starým majákem, který byl dávno nahrazen věží u karathské loděnice. V době kolem roku 1079 v něm žil a obhospodařoval ho zkušený Flam Bystrozor se svým synem Firem Bystrozorem. Když dvoučlenná posádka majáku viděla tiše se blížící záhadné loďstvo, Flam sepsal krátkou zprávu a Fira s ní vyslal do Karathy, aby o podezřelé plavbě informoval známé ve vojsku. Její znění:

"Milý Ferdo, posílám Ti po svém synu úřední dopis s hlášením. Vnímej ho prosím se zřetelem, protože se cítím velice znepokojen. Zatím zůstávám na místě, abych zjistil, co se děje.

Při západu slunce dne 7.11.751 jsme (služba v majáku) pozorovali rudě se třpytící hladinu moře. Výhled však byl zakalen nedozírnou flotilou, blížící se od západu přímo k našemu skalisku! Viděli jsme snad padesát štíhlých lodí ze zčernalého dřeva a s napjatými šedivými plachtami. Některé byly pomalované podivnými znaky, jiné dokonce ověšené lebkami a kostmi! Nemám ponětí, kdo by za tím mohl stát, ale nemohu si pomoci - čluny působí velice hrozivě a nebezpečně, ač si nepamatuji na žádného silného nepřítele Karathy. Předpokládám, že v době vyřízení této zprávy už zakotví na písčitém pobřeží pod útesem s majákem, i když si tam zakotvit dovolí jen ti neotrlejší a nejodvážnější námořníci. Proto žádám o co nejrychlejší podporu stráže a o rady, jak postupovat."

Karathská stráž snad úmyslně bez vědomí lorda Gajala Lhostejného, ale pravdpěpodobně v souladu s pokyny Rady a Markanta, vyslala na místo asi dvacetičlennou průzkumnou skupinu, jež podle vojenských záznamů již zdáli viděla planoucí maják. Po bližším postupu odhalila, že byl vypálen a kolem něj se šikují bizarní vyloděné hordy, které bezpochyby směřují přímo na město. Velitel zavelel na ústup a okamžitě informoval nadřízené, kteří svízelnou situaci probírali na nočním mimořádném nástupu. Flam nejspíše padl při bránění svého jediného živobytí a Fir i s touhou po pomstě byl jakožto nejlepší svědek přizván na vojenskou poradu. Obstaral jsem umouněný záznam schůze z jedné staré strážnice:

Zapsáno písařem Historem Spěšným v noci na 8.11.751

Poručík Kýta: „Můj posel už asi vyrozuměl lorda, musíme jednat rychle."

Poručík Holeň (pozn.knih. - tj. Ferda Holeň, přítel zabitého Flama Bystrozora): „Hernajz, vo tom mi ani nemluv! Jeho Otupělost asi zapomněla, proč se kovaj zbraně, aby takový jako von žili! A teď za něj budou hoši nasazovat krky!"

Kapitán Nárd: „Klid, Ferdo, je naše povinnost, abychom je odrazili i s tím, co nám zbylo po té...ehm...reformě. A pořád za námi stojí Rytíři Úsvitu a Markant se snaží napravit, co se dá."

Poručík Holeň, odfrknuvše si: „Pche, řádoví. Pro všechny ty etikety a vybraný způsoby zapomněli, jak se bojuje."

Poručík Lýtko: „Já jsem taky rodem spřízněn, Steheninnové často sloužili pod Ochránci a Rytíři. Chceš snad říct, že bych kvůli tomu nepatřil ke stráži?"

Poručík Kýta: „Souhlasím. Hlavně ti řádoví bojovali pod prapory Dei-Ananga při Velké válce, hledali Svatý pohár, následovali Lionela při jeho tažení, měli ohromnej význam na Karathskejch polích... (pozn.knih. - více se snadno dočtete v naší kronice Velká válka s orky)

Poručík Holeň: „Ne oni, ale jejich prarodič..."

Kapitán Nárd: „Chlapi, uklidněte se! Chápu, že jsme všichni v téhle situaci nervózní, ale vypadá to, že musíme zase čekat příkazy. Tak si dopředu promysleme taktiku. Navrhuji prvotně bránit západní...ehm... řekněme hradbu. Vzhledem k tomu, že jsme neměli možnost nic zjistit o plánech těch útočníků, není zatím na vybranou než bez pohybu stát invazi jako překážka."

Šikovatel Patal: „Pravda, v tom vidím největší potíž, pane - vůbec nic o nich nevíme. Co jsou k čertu ti démoni zač?!"

Poručík Kýta: „Moc jsme toho neviděli, oheň ozářil jenom masu plenících těl. Každé bylo jinak znetvořené, určitě šlo o nečistou magii, všimli jsme si totiž mezi nimi i umrlce...a měl jsem dojem, že vidím i několik vyzáblých černých tváří."

Fir Světlonoš, hlesem: „Oni...Ostrovani."

Kapitán Nárd: „Cože, mladíku?"

Fir Světlonoš, po polknutí: „Já...myslím si to. Víte, teď mne to napadlo...starý nebožtík děda Spark, taky strážce ohně, vyprávěl, jak před pár lety viděl flotilu Rytířů Úsvitu, když si to šinula někam na západ...."

Poručík Holeň: „A co ty s tim maj společnýho? Věř mi, řádováci by nás nedobejvali na lodích."

Fir Světlonoš: „Chtěl jsem říct, že....on mne, mám na mysli dědu, on mne strašil tím, že žádná z těch lodí se nevrátila. Že je rozdrtili nějací Ostrovani, co dobyli kdysi královský Haj-Gapelt, nebo tak nějak to říkal. A tihle vrazi...oni pluli přesně ze stejného směru, kam mířila zničená výprava těch rytířů, měli bojově vyvedené lodě. Prostě mne napadlo..."

Kapitán Nárd: „No jo, chlapče! Sakranang, že jsem si to neuvědomil dřív! Ti krvežízniví šílenci čekali, až se sami oslabíme, aby mohli pokračovat v dobývání!"

*síň v překvapení a pochopení umlkla*

Poručík Lýtko, do ticha: „Takže oproti nám nezapomněli, pořád vyčkávali."

*opětovné několikavteřinové mlčení*

Šikovatel Patal, prohmatavše si krk: „Slyšel jsem, páni, že lordu Gajalovi, než mu přeskočilo, vzkázali něco o hlavách...až dojdou hlavy zajatců pro jejich zvrhlé rituály, tak si přijdou pro další. Naše."

*zřetelný šelest mezi přítomnými*

Poručík Holeň: „Tak to bude vo hubu."

Poručík Kýta: „ Dobrý postřeh, ale...přece...nebudeme na to sami! Sice jde o rychlý vpád, avšak pokud chvíli vydržíme, mohla by dorazit vojska našich spojenců. To se mi připomnělo tou jaksejen, zatrápeně...Velkou válko us orky! Tam za námi stál i elfové a trpaslíci, teď máme dokonce mnohem více obchodních styků!"

Kapitán Nárd: „Tohle je teprv dobrý postřeh, plukovníku! Postarám se o to, aby byli všichni partneři o naší situaci informováni...rozešleme prosbu o pomoc do všech krajů! Tedy...pokud to té doby odoláme náporu."

Desátník Malíček ode dveří: „Promiňte, že ruším, pane, ale Rada očekává velení městské posádky společně se šlechtici v zasedací síni královského paláce."

Kapitán Nárd: „Hm, vsadil bych se, že vrchní královskej strážmistr vod Gardy je už dávno na místě, zatímco my tu bezbřeze tlacháme. Dobrá, zatím se shodněme na tom, že musíme svolat zemskou hotovost a všechny bránit za zdmi Karathy....pánové, odeberme se kvapně za Radou a přednesme jí návrhy. KONČÍM MIMOŘÁDNOU SCHŮZI."

Poté se důstojníci skutečně odebrali do Královského paláce, kde se bez oficiálně stále úřadujícího, ale jinak nevládnoucího lorda dohodli s Rytíři Úsvitu na kvalitním obranném plánu. Byla skutečně svolána zemská hotovost (tj. nucená obrana území, všichni schopní obyvatelé jsou povoláni do zbraně) a lidé z okolních statků sehnáni se zásobami do Karathy. Kováři s učedníky pracovali v potu tváře, aby zásobili všechny muže schopné pomoci a armáda najednou musela zvládnout uhlídat několikanásobný počet strážců (dohromady snad přes 900 lidí řádné služby a kopy ozbrojených vesničanů, měšťanů a žoldnéřů), na což nebyla po zužujících opatřeních zvyklá. Každý poddaný se s vervou přidal ke kopání příkopu před skromnou hradbou, takže i s důmyslnými pastmi byl zhotoven do tří dnů, kdy se před ním objevili první Ostrované. Poselstvo se vydalo ke všem přátelsky laděným říším s žádostí o podporu proti společnému nepříteli. O dalších událostech vypovídají mnohé strohé vojenské záznamy, jejichž přepis by byl zdlouhavý a nezáživný, proto je s Vaším pochopením převyprávím vlastními slovy.

Hrozivá Xarxeova horda se objevila před Východní branou v noci 11.11.751. Skládala se z tisíců ošlehaných bojovníků, pirátů, lapků, mocných čarodějů, drowů pod vedením kosou vyzbrojeného hrozivého Urxaela, ale i odpudivého počtu nemrtvých. Po očekávaném a nepřekvapivém prohlášení ze strany zahaleného vůdce útočníků, že město bude srovnáno v prach a nepřežije nikdo, kdo by o tom mohl podat svědectví, byla vypuštěna první vlna umrlců. Všichni se stáhli do města a strážci na nekrytých zdech a věžích spustili palbu. Bez potíží dorážející likvidovali, zatímco se hnijící mrtvoly plahočily v příkopu a narážely na opevnění. Přestože v hlavním voji stáli vychytralí kouzelníci a mnozí lukostřelci, všichni jen chladně a bez zájmu pozorovali své zmítající se služebníky, nejspíše tím pouze testovali životaschopnost ochránců Karathy. K ránu voj opět odtáhl do svého ležení.

V dalších dnech žádná významná činnost z oblasti nepřátelského tábora hlášena nebyla. Karathským přesto nezbývalo než čekat, neboť ani ti nejelitnější zvědi nedokázali odhalit plány Ostrovanů. Vedení obrany pevně v rukou svíral velmistr Markant ve spolupráci s Karathskou stráží a tím zbytkem Královské gardy, který nebyl za Gajala rozpuštěn. Město bylo naštěstí dobře zásobováno a díky tomu dokázalo čas využít ve svůj prospěch - vyslanci v průběhů týdne svedli dorazit do spřátelených oblastí, které se nacházely v dosahu (tedy například záhadné město Kel-A-Hazr, tábory hraničářů či pulčická osada) a prosit o podporu. Nezvládám zabředávat do politických podrobností, proto prostě prohlásím, že pulčíci pravděpodobně ze strachu rovnou odmítli, ač všichni ostatní slíbili rychlou vojenskou výpomoc. Než však bylo připraveno významné Kel-A-Hazrské Sultánovo loďstvo a když byli poslové k elfímu a trpasličímu národu stále na nehostinné cestě na východ, na Karathu večer dne 16. 11. 751 plně udeřila nečistá síla útočníků.

Ostrované přes týden nezaháleli. Kromě popisovaného nesourodého hlavního oddílu k branám přitáhly v doprovodu dobývacích strojů! Jednalo se o jednoduché katapulty, věže, samostříly a ohňomety, které vytvořili a obhospodařovali nemrtví posluhovači. Tímto se naprosto obracela mince. Z výhody opevnění se pro obránce Království mohla stát krutá past a kdyby vojáci vyšli na přímý střet, byli by bezesporu rozdrceni. Po oboustranném ostřelování se tucty skřípajících mašin začaly v jednom krytém chumlu valit blíže hradbám. Střelci na ně zoufale soustředili palbu, ale pro stovky štítonošů stroje nedokázali podpálit. Ztroskotaly i pokusy akademických kouzelníků. Obléhací stroje se pomalu blížily ku hradbě, aby mohly zaujmout palebné pozice a věže přirazit k hradbám.

V tu chvíli se oproti očekáváním útočníků zevnitř otevřela brána. Než však Ostrované stačili své příležitosti využít, cvalem se z náměstí s rykem vyřítila snad padesátičlenná klínová jízdní formace a zamířila přímo k dobyvatelům. Znaky na štítech dávaly najevo, že jde o zkušené válečníky z řad Řádu Úsvitu. Někteří těžkooděnci drželi oštěpy, jiní se oháněli palcáty, ale hlavní cíl byl uchránit muže, jež vezli nádoby s olejem a louče. Nemrtvými, kteří bránili věže a katapulty svými štíty a očekávali pouze střelecký útok, jezdci projeli jako šíp hruškou...a to bez oněch drobných tvrdých kousků vlákniny. Útok byl rychlý a pro nepřátelské zbraně fatální. Jednotka se stáhla stejně rychle, jako se zjevila, aby nedala Ostrovanům možnost odvety. Pole, nebýt desítky sáhů vysoko planoucích dobývacích strojů a posekaných dávno mrtvých těl, vypadalo, jakoby se žádný protiútok nekonal. Temní vládci vše stále nehybně sledovali z vrchu opodál, obklopeni elitními ozbrojenci.

V podobném duchu probíhaly i následující dny, spojená obrana dokázala dorážejícímu vojsku poměrně úspěšně čelit. 18. 11. 751 se v době mohutného útoku opět vyvalila křídla městské brány, avšak za nimi k Thalově vzteku nečekal žádný rozhodující oddíl. Útočníkům se naskytla pro ně nejspíše velmi potěšující podívaná na pár desítek zmatených strážných, zápolících s několika vlastními lidmi. Je známo, že se Ostrovanům podařilo nasadit do novými nábory zaskočené Karathské stráže zrádce, kteří v době nejvyššího konfliktu zvedli mříže. Vetřelci s obratem počítali a velká skvadra lidských žoldnéřů, pirátů a lapků okamžitě vtrhla za hradby. Ovládli blízké věže, aby obránci nemohli znovu zapečetit bránu, a pozvali běsnící zrůdné ostrovanské nohsledy dovnitř. Ti začali plenit okolní měšťanské domy, zatímco městský kapitán Nárd zavelel stáhnout všechny síly blíže Královskému paláci. Ve vnitřním kruhu Karathy, totiž Horním městě, se tak opevnili demoralizovaní vojáci, kteří za svůj poslední úkol přijali ubránit co nejvíce nevinných měšťanů, vydobýt jim pár dalších vteřin společného života a alespoň více času na pokání před cestou do záhrobí. Než se chaotické houfce útočníků k Citadele přiblížily, všichni měli příležitost smířit se s osudem. V zabarikádovaných ulicích i chladných královských chodbách postupně dokonce utichly nářky dětí. Podle zpráv se lord Gajal sklíčeně krčil v trůní místnosti, tichým hlasem rezignoval a neoficiálně předal plnou moc Radě. Ani temná, bouřná obloha nikterak nezavdala obráncům k veselým myšlenkám. Zrada ve vlastních řadách jakoby podkopala vše, za co počestní obyvatelé bojovali. Nikdo nevěřil ve šťastných konec.

Jak tomu v podobných případech bývá, vždy se v davu najde jedna výjimka. Byl jí již zmíněný velmistr Řádu Úsvitu, vznešený pán Markant. Blízký přítel  rodiny Alberikovy, která se s potupnou smrtí stále nemohla vyrovnat, byl hnán touhou po spravedlnosti, objektivnějším a odbornějším termínem spíše pomstě. Svolal všechny členy bohabojného řádu. Nikdo neodporoval, když je požádal o složení posledního odporu - přesně do středu nejširší cesty, vedoucí přímo k Paláci. Nedovolím si spekulovat o taktické výhodnosti, ale třeba takto neohrožený vůdčí kousek skutečně napomohl síle obránců. Po posvěcení a modlitbách se rytíři, z boku podporováni zlatočernými stejnokroji, postavili čelem plenící mase nepřátel. Prostě stáli na místě největšího náporu. Nemrtví se prodrali skrze barikády. Rytíři v úhledné formaci čekali. Temná vojska se jim hrnula vstříc. Čekali.

Jakmile se první sekera dotkla blyštivého štítu, napětí a smířené výrazy povolily. S rykem a tvrdostí byla vlna odražena a tlačena zpět. Pikenýři nad hlavami štítonošů neoblomně bodali vpřed, lučištníci pálili rychlostí jako o život. Omlouvám se za nevhodně vybrané slovo, oni SKUTEČNĚ stříleli o život. Stalo se pro účastníky i pozorovatele překvapením, když zoufalí ozbrojenci nerozumnou a nejednotnou, o to však větší a masovější výpravu do středu města vytlačili až za barikády. Padlo pár rytířů, ale dílčí vítězství obráncům poskytlo čas na oddech, posílení a hlavně znovuzískání naděje. Považuji jakožto knihovník za zbytečné hlouběji zkoumat detaily bojů, není obtíží vyhledat si je jinde. Nutno jest však zmínit zásadní hrdinský počin, na který nelze zapomenout.

Když strážci a Rytíři Úsvitu společně blokovali další, teď o mnoho silnější a mágy podporovaný útok, odhodlala se zbývající jízdní rytířská kohorta (pod vedením drapíra Kopyta) k rychlému úderu na zadní řady nepřátel. Zatímco síly byly soustředěny na hlavní cestu, asi deset koní se prohnalo úzkou uličkou až ke stanovišti vedení agresorů, které bylo umístěno na tehdejším Kovovém trhu. Kromě odvahy a mečů měli nájezdníci i štěstí, neboť hlavní štáb Temných byl v podstatě nebráněn - několik kosami vyzbrojených stráží tolik šance nemělo. Jakmile je jezdci zlikvidovali, bez milosti narušili kruh čarodějů a jejich soustředění. Šavlemi. Kdo ví, jak by město dopadlo, kdyby se tito stateční muži neobětovali? Zůstali vězet uprostřed strany města, zahlcené nepřáteli... bojovali přesto urputně. Juana jim dej věčného klidu.

Na druhé straně barikády nastal v útočnících zmatek, když zvěděli o vpádu do jejich zad. Proto bylo lehčí je vymést z vnitřního kruhu stejně jako z celého města. Za těžkou cenu z řad ochránců paláce a státu, Rytířů Úsvitu. Třeba v Dei-Anangově vůli, který je chtěl za ubránění Karathy co nejdříve vynést k věčné blaženosti do síní posmrtných, se válčící členové řádu rozvášnili natolik, že nakonec téměř žádný nezbyl. Padli mnohokráte kvůli zbytečné horlivosti, přežilo jen několik starších paladinů a pár tuctů noviců. Velmistr Markant při při s piráty přišel o ruku, od té doby se zval Markant Jednoruký. Mimochodem, velmistr byl mnohými svědky viděn, jak se proměnil ve zlatého draka a jako takový skolí velitele posil z Podtemna, Urxaela.

Zbytky poničeného vojska Ostrovanů se stáhly kamsi do kopců, pravděpodobně z rozkazu nekromanta Xarxea, jehož tělo nebylo nalezeno. Obrana je kvůli vysílení a velkému počtu raněných nemohla pronásledovat. Ani na oslavy nebyl čas, město se muselo co nejrychleji vzpamatovat a zabezpečit. I tak se podařilo - Ostrované s vojskem se za hradbami Karathy neobjevili nikdy více! Příběh bohužel přesto nekončí, nepřátelská armáda rozhodně neplánovala nasednout na dřevěné člunky a vrátit se do své šedivé domoviny. Nerad bych z této knížky vytvořil kodex, který neunese ani klášterní podstavec Strážců Hodnot, proto brzy započnu práci na III. a snad finálním dílu... i když kdo ví, jaké hrůzy v kronikách ještě vyhledám...a jaké se mohou stát v budoucnu.

Vrchní knihovník Merudo děkuje za pozornost.

Paměti (Ostrovy vs. Pevnina), III. sešit - 756 k.l.

Odpuštění čistí duši. Proto nikdy nezapomínejme nepřátele, křivdy a chyby minulosti, abychom vůbec měli komu odpouštět.

Vrchní knihovník Merudo

Jak jsem zmínil na konci druhého a nejrozsáhlejšího sešitu Pamětí, odražením mohutného útoku boje neskončily. Zákeřné velení vetřelců využilo oslabení okrajových oblastí království, které vysílaly vojenskou podporu do Města, a hromadně odtáhly (místo na vodu) na sever od zpustošeného majáku. Ano, útočníci, využili nepřipravenosti, nikdo by nečekal, že by napadli samotnou pobřežní tvrz Pajron, jež byla vystavěna částečně do kamene útesu a po níž dnes přesto již nezbylo mnoho památek. Později byly pajronské základy použty pro stavbu hrádku jménem Kámen, neboť i slovo "Pajron" odkazovalo ve smluvní řeči z dob Velké války ke kamení. Tou dobou šlo o vojensky mnohem lépe vybavené místo, než byla samotná hlava království. Avšak panství bylo oslabeno, téměř vyčerpáno boji v Karathě, kde pajronské rytířstvo chránilo a obnovovalo město. Toho táhnoucí zdecimovaná armáda Temných využila, spálila rybářské usedlosti, vyhnala a pozabíjela obyvatele a sama se opevnila v tvrdošíjné pevnosti.

Bezpochyby bylo nutné, aby někdo co nejdříve hrozbu odstranil a vetřelce vyhnal zpět, kam...nepatří, ale kde se už zabydleli. Jak poslední úder vypadal a zdali se podařil, se můžeme dočíst v deníku velmistra Rytířů Úsvitu Markanta Jednorukého, který si po okamžicích blízkých smrti u obrany Karathy začal zapisovat každý krok, jejž učinil. Od let po bojích (přibližně 751 k.l.) si Markant zapisuje průběh obnovy Města, pokusů o resuscitaci Řádu, malých šarvátek se zatoulanými nepřátelskými skupinami a průzkumných akcí. Pro dějepisce významnější období nastává rokem 756, kdy se velmož odhodlal k velkému rozhodnutí:

2.1.756: Karatha již počíná vzkvétat, avšak naše země není pořád v bezpečí. Tíží mne, že úředníci sloužící Radě si to nejspíše ani neuvědomují. Dokud mají teplý krb, nemají zájem s tím skoncovat. Venkov trpí, zatímco my si v klidu slavíme velkolepé ubránění Města...jak sobecké. Podle všech zpráv jsou nepřátelé stále velice dobře opevněni v Pajronské tvrzi a drancují již dost nehostinnou okolní krajinu. Stížnosti a prosby kupců a uprchlíků ničemuž nepomáhají, nejvyšší dvořané nechtějí obětovat další muže, když se Ostrované stáhli až „někam k móři", jak ti neznalci mluví. Pitomci. Časy se nemění, lidé myslí stále stejně...kdyby se lord Gajal Lhostejný nestáhl ve prospěch správy Královské rady, řekl bych, že stále naplno vládne a ničemuž se nepoučil. Je jen otázkou času, kdy budou ti lotři pořádat další nájezdy, teď už však ze dvou směrů, poněvadž vyzískali novou baštu své zlovůle...musíme to řešit - ve jménu Dei-Ananga a obzvláště padlých, kteří nám krky zachránili, nesmíme se teď nechat zabít...popřemýšlím o tom přes noc.

4.1.756: Včerejší den i noc jsem měl natolik nabité, že jsem dokonce zapomněl vytvořit poznámku do deníku. V hlavě se mi rychle počal rodit plán, jak bez podpory většiny šlechty zarazit nemrtvým konečný kůl do srdce. Když jsem ho uvědomil, s radostí mi pomohl jeden z rytířů, pcoházejí z oblasti kolem Pajronu, jménem Holamotte (shodou okolností vnuk bojovníka Villadoreta, který se ztratil na Ostrovech). V tamních skaliskách a útesech se vyzná, a proto se mi, hnán odporem vůči vetřelcům, nabídl, že povede průzkum jejich stavů a pokusí se mi pomoci vetřít se do pevnosti. Tak tak, rozhodl jsem se dovnitř sám či s hrstkou zbývajících rytířů-seniorů tajně dostat a rozložit zlo zevnitř. Zničit vůdce. Bez něj zůstanou, věřím, naprosto bezradní a stanou jednoduchou kořistí. Znám neschopnost iniciativy těchto duší, které nežene víra v dobrou věc, alebrž jen otrocká služba temným božstvům. Znám risk, vím, že tam nejspíše zůstanu, ale je to má povinnost, bez toho bych nenašel klid válečníka...a řemeslníkem se s jednou rukou asi nestanu, hehe. Půjdu se pomodlit k Dei-Anangovi za zdar Holamottovy akce.

5.1.756: Pajronský rytíř Holamotte se svou družinou se vrátil již tohoto večera. Dle očekávání bylo okolí zpustošeno, ale vetřelci byli ve své činnosti precizní. Údajně zavalili i drobné rokliny, pomocí kterých bychom se mohli nepozorovaně přiblížit k hradbám pevnosti. Zprávy mne nepotěšily, to musím uznat, ale nejsem nějaký proradný zbabělec, abych se přestal snažit definitivně špinavce vyhnat! Obávám se také, že naše plány nezůstaly tajné, neboť mě hned po návratu Holamotta kontaktoval jistý mladý mág z Azurové věže. Prý si se mnou chce domluvit schůzku...nevím, co si mám myslet. Při obraně kouzelníci moc platní nebyli, navíc do těch jejich praktik nikdo nevidí...co kdyby šlo o nepřátelského zvěda? Myslím, že patriarcha a Ochránci světla jsou k nim nedůvěřiví oprávněně. Ptal jsem se několika starších učenců - a oni prý oni vůbec nevědí, že bych něco chystal...jak to jen mohl zjistit tento oficiálně nedostudovaný učeň? Nemohu se zaleknout, prostě si s ním sednu do taverny a vše mi zítra vysvětlí.

6.1.756: Tak mi ten tajemný mládenec s havraními vlasy U Modrého racka téměř nic neřekl. Mluvil rychle a hodně, ale nedokázal jsem z něj vymámit nic o něm samotném a jeho záměrech. Snad kromě jména, i když Dei-Anang ví, jestli je pravé. Říká si Ozzy, kolegové z Azurové věže ho však, jak jsem se dozvěděl, mají za Nevyzpytatelného Oziáše. Věřte mi, zažloutlé pergameny, vyslýchal jsem tucty provinilců, ale ani jeden se nedokázal tak elegantně vykrucovat jako on. Raději ho do deníku popíšu, působil výrazně, ale bojím se, že bych na jeho tvář velice rychle zapomněl jako na jiného klučinu....podivné. Ozzy je poměrně vysoký a štíhlý, ač má široká ramena, na kterých (přesněji řečeno na delším krku) sedí okrouhlá hlava. Ta mohutná ramena jsou možná příznakem jeho těžkého mládí, prý byl nalezen bez identity a bezvládný na nějakém poli u ohořelého statku, musel se proto naučit velice brzo vydělávat si sám. Určitě bylo pro toho holomka pěkné štěstí, že si ho vyhlídli kouzelníci a díky jeho rychlému úsudku, zvědavosti a zručnosti ho přizvali na studia do Azurové věže. Dál jsem se doslechl různé zvěsti z jeho učení - pokusím se zjistit přes svoje zdroje více, nesmíme nic podcenit.

Když mne sleduje déle, vždy se zaměřím na jeho pronikavý pohled. Mladíkovy výrazně zelené oči třeba pouze zvědavé zkoumají své objekty, možná se tím však snaží znervóznit lidi, které považuje za své oponenty...hernajz, píšu tady o něm jako nějaká panička o svém idolu. Prostě je ten hoch zneklidňující, ale pravděpodobně je jenom hrozné zvídavý a snaží se vypadat nejchytřeji, tak na mne působí. Na svoje mládí se ale vyzná, jen co je pravda.

K věci. Okamžitě mi navrhl, že mi pomůže v infiltraci do Pajronské tvrze, abych mohl vetřelcům vpadnout do zad. Dokonce ví, ve kterém tamním sklepu se skrývá ten odhodlaný velitel armády Ostrovanů. Nazval jej nekromantem Xarxeem. Říkal, že mne tam dokáže tiše dopravit, ale zpátky mi již nebude moci pomoci. Obratně se vyhýbal otázkám, odkud vše zná, pouze se mne ptal, jestli pomoc přijmu...opravdu to je právoplatně Oziáš Nevyzpytatelný. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, za vysmlouvané dva dny se o tom učňovi pokusím získat co nejvíce znalostí. Nejvíc mne znepokojuje, že jeho magická výpomoc je nejspíše jediným pohotovým způsobem, jak konečně Ostrovany vyhnat, a že Ozzy se chová, jakoby to velice dobře věděl.

8.1.756: Pilně jsem se oba dny soustředil na prověřování, ale znalosti jsou zahalené, jak už to tak u kouzelnického řemesla bývá. Poptal jsem se u Oziášových známých, ale žádného vyloženě přítele tohoto černovlasého mládence jsem nikde nenašel. Jeho rodiče nikdo nezná, žije na ubytovně v přístavní čtvrti vedle trpaslíků a je celý uchvácený studiem magie a přírodních zákonitostí. Takřka bych jej podezíral, že si ze své zvídavosti vytváří modlu a jinému bohu nevěří. Je tedy samotář, ale přesto se dokáže neobyčejně rychle dostat ke zdrojům a jádru problematiky, o čemž svědčí i skutečnost, že byl ve věku jinošství několikráte odměněn jakožto nadmíru bystrý adept.

Jeden z čarodějných profesorů se mi svěřil, že s Nevyzpytatelným měli v poslední době určité trable. Starším studentem byl nachytán, když se motal kolem nějakých zakázaných dveří, jež brání vstupu do určité ukrutně záhadné komory v Azurové věži. Prý je tam nějaká nevyvážená aktivita či co...prostě ho pokárali, důkazy se nenašly. Od té doby však výrazně nabyl na sebevědomí a opovržlivosti vůči ostatním - škola mu je malá, ač stále nedostudoval. Onen profesor si tuto událost spojuje s jeho nevypočitatelným chováním. Ať už Ozzy jedná jakkoliv, co je důležité: NIC NENAZNAČUJE O ZRADĚ. Lidé ho považují za podivína, ale pochybují o tom, že by někomu ubližoval nebo byl zvědem Ostrovanů.

Vy to už víte, listy. Ano, přijmu jeho nabídku. Ten chlapec mi nesedí, ale co to má společného s obranou Království? Dozajista bude přínosem pro moji infiltraci. Žádný ze stovek padlých rytířů by mi nemohl odpustit, kdybych kvůli svým osobním představám odstoupil od pomsty. Pouze se lehce bojím, co se stane s Řádem, kdybych se z tvrze nedokázal probít...nechám toho, mám největší úkol svého života, nebudu si ho přece podrývat sentimentálním pochybováním!

9.1.756: K večeru se vydávám já sám se zelenookým Oziášem přes Severní vřesoviště směrem ke skalnatému pobřeží. Rozhodl jsem se do toho nakonec nezatahovat těch pár bojovníků, co útok přežili, ti ať si užívají zaslouženého důchodu. Nevyzpytatelný hoch šlape cílevědomě a, ač se neusmívá, ze svižných pohybů je cítit jeho spokojenost a nedočkavost. Zatímco já jsem si dlouho vybíral výzbroj, modlil se, loučil jsem se s přáteli a svěřoval jim majetek, Ozzy prostě nedočkavě čekal, dokud se nepřipravím. Jsem opěšalý, zima začíná být neoblomná.

Dorazili jsme do slaným vzduchem prosycené jeskyně nedaleko pod Pajronem. Dvakrát jsme jen těsně obešli početnou pirátskou bandu na loupežné výpravě, ale zde jsme v bezpečí. Pronáším poslední modlitby k Dei-Anangovi za zdar spravedlivého činu, přičemž Oziáš na podlahu maluje podivné ornamenty a mumlá nějaké kletby. Stručně oznamuje, že nás oba přenese do sklepení, kde nějak telepaticky či co odhalil skrývajícího se vrchního černokněžníka a ve zkratce popisuje rozložení místnosti. Zahaluje se dlouhou černou róbou a temnou kápi si sklápí do čela. Nevyzpytatelný mi říká, ať se s ním postavím do středu namalovaného kruhu, prý se mi udělá trochu špatně, ale tiše se dostaneme do kýžené komnaty. Kéž mi bude dáno času, abych otevřel deník i v pevnosti.

9.1.756, o pár chvil později:

Písmo se stalo viditelně roztřesenějším než na počátku deníku.

VYŠLO TO! U všech zpropadenejch bohů, abych se nerouhal, já ho dostal! S podporou Dei-Ananga a toho klučiny Ozzyho, samozřejmě...no, prostě mě dokázal teleportovat někam za sud do sklepa, kde se vedení invazní armády skrývalo. Naštěstí vše proběhlo tiše a ve stínu si mě černokněžníci nevšimli...vyčkal jsem, dokud v nějaké debatě s podivným dunivým hlasem nezůstal sám vůdce...Xarxeos mu říkali, to si pamatuji.... a jeden pobočník, taky odporná zrůda. V pravou chvíli jsem vyrazil ze své skrýše. Jedenapůlručním mečem jsem okamžitě probodl podivnou osobu, v černém rouše zahalenou a s bílou maskou na hlavě, ta klesla k zemi. Pak započal tíživý souboj se samotným temným lordem. Jeho propadlé tváře se na mne bleskově otočily a sotva jsem vykryl hbitou ránu podivnou, kovem lemovanou pěstí. Asi mu pravá ruka chyběla, obdobně jako mně, tak si nechal místo dlaně vykovat něco podivného stříbrného a ostnatého... Thalužel v jedné ruce udržet jedenapůlruční meč v tak vytížené situaci není nic snadného, takže jsem zakolísal a zbraň mi vyklouzla z ruky. Nechtěly byste mít mé pocity v té chvíli, listy deníku, o tom vás ujišťuji. Obzvlášť když další ránu, kterou mi zasadil do kyrysu a odrazil mě tím zpátky k pytlům a sudům se zásobami, doprovázel typickým, ledovým chechotem. Zamumlal jsem modlitbu a skokem jsem se svalil za jeden z nosných kamenných oblouků, abych se vyhnul účinkům kleteb, které na mě černokněžník vrhal. Na moment se po sklepení rozlehlo tíživé ticho, kdy jsem se opíral o zeď a co nejméně hlučně oddychoval. Slyšel za sebou Xarxeovy ostré kroky a temný chichot. Kdyby neměl moc jak celá Azurová věž, tak bych ho nazval prostým pomatencem. Z ramene jsem shodil samostříl, který jsem si důmyslně připravil. Kuše, to je válečná novinka trpasličích inženýrů, kteří mi ji dali darem. Já totiž vždycky věřil jenom v pořádnou řemeslnou práci... tedy kromě našeho patrona Dei-Ananga, samozřejmě. Zkrátka jsem založil šipku, v sedě pomocí háku natáhl tětivu a vyčkával jsem.

Klapot nohou se blížil. Snad Xarxeos nosil kostěné podrážky, nebo naopak neměl kůži na chodidlech, protože ten zvuk byl nesnesitelný jako bubnování prsty o dubovou desku stolu při obchodním jednání. Zhluboka jsem se nadechl a vykoukl zpoza rohu. Jakmile jsem zahlédl temnou postavu, vypálil jsem ze své zbraně a ozvalo se pronikavé zasyknutí. Ve světle loučí se pár kroků ode mne zatřpytil můj meč, tak jsem využil času, který jsem výstřelem získal, a ke své zbrani skočil. Chytil jsem rukojeť, ale sotva jsem se otočil na záda, zasáhla mě ostrá, mrazivá bolest na prsou. Nade mnou se tyčil vysoký Xarxeos a svůj smích několik vteřin stupňoval. Jeho chyba, že si potrpěl na teatrálních gestech. Možná si ani nevšiml mého bastardu, který jsem s vypjetím všech sil (hrozná klišé fráze, já vím, ale je mi to jedno) zvednul a sekl jsem před sebe. Zasáhl jsem přímo tyranův hrudník, kde se následně objevila podlouhlá krvavá stopa. Zaskočený nekromant poklesl na kolena a začal žvatlat nějaké své čáry. To já jsem se naopak na kolena postavil a mohutným sekem mu utnul protáhlou, vyzáblou hlavu. Odkutálela se. Obsahovala jen minimum krve. Ano, nic víc. Zkrátka jsem jednou rychlou ránou zlikvidoval největší bezprostřední nebezpečí pro celou pevninu...jak prosté.

Nebylo to zadarmo. Když píšu tyto řádky, brnění mám stále namrzlé od nepřátelských kouzel a v prsou mě pálí. Musím uznat, že to bylo o fous, Dei-Anang stál bezpochyby při mě, za což mu upřímně děkuji. Co teď? Sedím na lavici v těchto kobkách, házím si do úst hrášek, který jsem nalezl v jednom z bojem roztržených pytlů, a čekám. Na co? Asi až začne být Ostrovanům podezřelé, že dlouho neviděli svého vůdce, a půjdou sem za mnou. Bez boje se však nedám.

Stejně by mě zajímalo, kam se poděl Nevyzpytatelný Oziáš! Přece stál v kruhu se mnou a měl jsem dojem, že se přenesl stejně jako já do sklepení, na chvilku jsem ho tu i zahlédl! Hledal jsem ho za každou zídkou zde, ale určitě už tu není. Říkal, že mi zpět už pomoci nemůže, a já s tím počítal, ale přece jenom.... no, přece by ho tolik nestálo mě vrátit na svobodu, no ne? Podivný ctižádostivý parchant to je! Proč to všechno vůbec dělal? Ale to mi už může být jedno.

Chvíle se nechutně protahují, modlitby a prosby k bohům pro zkrácení času nepomáhají. Několikrát jsem prohledal sklep, jestli nenajdu tajný východ, výklenek, zeslabenou zeď, trochu svěžího vzduchu...cokoliv. Pokud po mně někdo čte tento deník, asi chápe, že jsem východ nenalezl. Víte, pergameny, cítím se zabitím tady Xarxíka Fujtajblíka, jak mu po jeho smrti začínám přezdívat (známka šílenství?), dost očištěn. Sakra, to zní taky jako klišé!
Ale jedna obava mne trápí. Co bude s Řádem, AŽ se odsud nedostanu? Vždyť kromě pár veteránů a několika tuctů noviců již žádný Rytíř Úsvitu nezbývá! No...doufejme, že se lidé poučili a už nebudeme potřeba a Karatha si vystačí se stráží a knězi. Pochybuji, že by někdo v budoucnu chtěl zbývající služebníky Dobru dávat dohromady...tolik cílevědomých osob neznám. Ale kdo ví.... zatím doufám, že všichni mí přeživší spolubojovníci prožijí poklidné životy a krásné stáří.

Držím Xarxíka Fujtajblíka za pačesy a povídám si s ním. Je zábava pozorovat jeho zapadlé oči. Nevím proč, ale jak se mi zloduchova hlava houpe v prstech, napadají mě pozoruhodné filosofické otázky. Obzvlášť nemohu z mysli vymýtit zvláštní věty „Být, či nebýt?" Netuším proč. Přesto si přece logicky odpovím: „Být a za bytí se bít, dokud nebudu bit a ubit!"
Zabarikádoval jsem dveře a schodiště, které vedou z kobek nahoru. Čistím zbraně a zbroj.

Udělal jsem, co jsem zvládl. Doufám, že mě bohové nezavrhnou a Juana bude mít pochopení pro můj krvavý úděl....slyším už, jak se sem dobývají temní posluhovači. Určitě teď zmatení, ale pořád jich jsou tisíce. Nepředpokládám, že by chtěli vyjednávat, když jsem jim zabil páníčka Xarxíka. Hlavu jsem prošlápl a odkopl do rohu. Tasím jedenapůlruční meč a pomalu se zvedám na svůj poslední boj, dveře již povolují. KONČÍM ZÁPIS. ZA DLOUHÝ A ZÁŘNÝ ŽIVOT SVĚTLU, KARATHSKÉMU KRÁLOVSTVÍ A VŠEM POČESTNÝM!

Tak to by bylo svědectví, vážení čtenáři. Deník, jehož část jsem zde opsal, byl nalezen průzkumným oddílem maršálka Gundakara Equitase ve sklepení pajronské pobřežní tvrze, jak poklidně ležel na lavici u zásob. Stalo se tak pár týdnů po posledním zápisu, kdy zvědové hlásili podezřelé posuny v armádě Temných, jež byly nespíše způsobeny zmatky po Xarxeově smrti. Toho využilo karathské vojenské velení, když královský maršálek Equitas a hejtman Železné pěsti Jan Marek spustili ofenzívu k definitivnímu vyhnání Ostrovanů ze země. Uctivači démonů sice byli bez nekromanta otřesenými a chabými soupeři, avšak stále se při straně hradby skrýval drowský expediční oddíl. Právě ten stál u úplného vymýcení Rytířů Úsvitu na dlouhá léta, jak se ve svých posledních chvílích obával velmistr Markant. Při zteči Pajronu totiž rytíři a panoši, kteří přežili obranu Karathy, pochodovali hrdě v předních řadách, tedy přesně na ráně drowskému protiútoku. Přežil jediný zmrzačený rytíř - Corantius Kronikář, z jehož kvalitních zápisků hojně čerpám pro tuto svou práci o střetu s Ostrovy. každopádně proříznutým hrdlům ušlechtilých válečníků navzdory se zdařilo karathskému vojsku prorazit a vykořenit Temné z pobřežní pevnosti.

Samotného velmistra Řádu však ozbrojenci oproti deníku nikde ležet nenašli, stejně jako tělo nekromanta Xarxea. Předpokládáme, že je zmatená armáda vzala s sebou při ústupu a je poměrně pravděpodobné, že byl hrdinný Markant Jednoruký přemožen a zajat, aby mohl být podle krutého zvyku ukřižován. Je neoddiskutovatelné, že jeho obět pomohla zachránit mnoho dalších generací a zachovat jim poklidný život, jak si to velmistr přál. Deník se tak stal klíčovým důkazem obdivuhodném činu, kterým byli Ostrované vyhnáni.

O kouzelníkovi Oziášovi toho je známo ještě méně než za jeho pobytu v Karathě. Zkrátka po své asistenci zmizel. Někteří profesoři z Azurové věže jsou však přesvědčeni, že se Ozzy nechal uchvátit touhou po poznání a moci natolik, že chtěl poznat i temné končiny svého umění. A v tomto viděl velkou příležitost, jak se dostat blíže černokněžníkům... nešlo mu o politiku, o slávu, pouze chtěl vidět stále dál. Spojil tedy na první pohled nezištnou pomoc Království s poznáním zakázaných věd. Možná se připojil k prchajícím nekromantům, aby se elegantně dostal k jejich učení na Ostrovech. Dnes už je pravděpodobně tou dobou černovlasý Oziáš nějakým podivným dlouhověkým starcem. Kdo ví, kde sídlí? A jak daleko ve své touze a zvědavosti došel.

Děkuji vám všem za pozornost, vážení čtenáři. Stejně jako karathské místopísařce Floře, která mi poskytla mnoho podkladů pro toto dějepisné dílo. Svůj úkol jsem splnil a opět se vrátím ke své prašné práci. Dovolím si být přesvědčen, že dny strávené nad písařským stolem budou ku prospěchu. Nezbývá než do budoucna věřit, že jsme se poučili a díky ostražitosti se podobné drsné příběhy nebudou opakovat.

Vrchní knihovník Merudo

1355 k.l.

//autor Merudových Pamětí: Žorž

Paměti Skřetího vpádu

lovo knihovníka a editora: V nedávné době se odehrál na novodobé poměry až příliš velký a ohrožující střet Království se skřety, jejichž vedení je lokalizováno v údolí na severu od vísky Ivory. Karathská knihovna se proto rozhodla vydat sepsaná svědectví přímých účastníků bojů, abychom nezapomínali ani na naše moderní dějiny. Vzhledem k tomu, že spor probíhal na několika frontách, přinášíme dvě odlišná hlediska obránců na tyto hrůzostrašné, avšak pamětihodné boje. Pokud si chce čtenář utvořit ucelený obrázek, vysoce doporučujeme přečíst si oba vzájemně se doplňující příběhy.

Pohled účastníka Najíva Vitrutese, pomocného ponocného v Ivory

Dovolili bychom si popsat všem váženým čtenářům této sbírky, kterak hanební skřetí mizerové soustavně napadali naši vísku Ivory, zákeřně ji ovládli, avšak byli díky silné vůli opět vyhnáni a zpacifikováni. Zde nabízím své hledisko.

Zprávy o hrozící aktivitě skřetů přicházely ze všech stran už týdny před samotnou bitvou o Ivory. Kdykoli jsem zodpovědně a bedlivě střežil bezpečí obce z mého postu na návsi, slýchával jsem různé zvěsti, co ti lotři provádějí. První konkrétní zpráva přišla z hornické osady Tarten, která byla nečekaně napadena běsnícím skřetím, řekněme velkoryse, oddílem. Útok se prý i díky nějakým odvážným cestovatelům podařilo odrazit, avšak proradná pakáž ukořistila zásoby kovů. Na základě informací o rozpínání jsem se občas ve společnosti známých vydával na strategický průzkum do lesa, avšak nezaznamenal jsem nic neobvyklého, když pomineme skutečnost, že za každým stromem číhal skřetí válečník. Situace se zhoršovala, vstup do lesa se postupně stával hazardem se životem.
Nečekaně organizovaní skřeti okupovali lávku přes propast, odřízli nás tak od Doubkova. Ztráceli jsme kontakt s ostatními osadami. Jednou se mi však s trpaslíkem Geltem podařilo proplížit se skrz háj do hor u Tartenu a naše dvoučlenná patrola poslů nalezla rafinovaně skrytou a určitě nepoužívanou okružní stezku, vyjetou koly obchodních vozů, kterou jsme se dokázali přesunout do Doubkova. Oblast naštěstí v klidu stále stála, pulčíci jsou vesměs bezstarostní lidé. To byla však poslední dobrá zpráva za strastiplné období. Brzy po našem spokojeném návratu skřetí armáda obsadila celý Ivorský les, na vrata vykreslila výhružné znamení a terorizovala farmy.
Zanedlouho jsme čelili přímému náporu. Hlídka kapitána Darnera, která měla na starosti ochranu Ivory, evakuovala hospodářskou oblast (pozn. ed. - rozumějte statky za palisádou), uzamkla brány a střežila hradby. Různé horlivé skupinky dokonce i v noci putovaly do nitra lesa, avšak byly dle očekávání rozdrceny. Má maličkost osobně zodpovědně obcházela baštu spravedlnosti (pozn. ed - tzn. Ivory), s neskrývaným napětím kontrolovala situaci u opevnění a pomáhala, kde se dalo. Zkrátka jsme byli kromě cesty ke Karathě pevně obleženi, což bych považoval za úžasné, kdyby nešlo o mou rodnou ves, ale o bojovém stavu by se vypravovalo jen v nějaké dobrodružné knížce.
Posléze, když jsme přetrpěli noc plnou dorážení a útoků, byl mně a slečně Lauře přidělen úděl přesunu do Dornovy hlubiny pro pomoc a přeptat se na nové taktické informace, pokud nějaké tamější zvědi obstarali. Vyrazili jsme tedy. Po hektické cestě, na které považuji za podezřelé to, že jsme po celou dobu putování nikoho nepotkali, jsme dorazili do tábořiště hraničářů. Okamžitě jsme kontaktovali samotného Dorna a ten se nám svěřil s obtíží, kterou jsme, jak jsem díky zkušenostem z knížek správně odhadl, dostali za úkol vyřešit. V Beldských skalách, toho času okupovaných děsivým spojenectvím obrů a skřetů, se ztratil jeden skaut, zodpovědný za vnitřní monitorování skřetího území. Po bedlivém a nebezpečném pátrání, kdy jsme si museli krýt záda za každým kamínkem, slečna Laura nalezla krvavou stopu. Sledovali jsme ji, proplétali se průsmyky, dokud jsme nenalezli hledaného hraničáře, opírajícího se z posledních sil o stěnu v zákrytu od okolí. Po pohledu na nebožáka jsem, ač nerad, musel připustit, že ony litry krve, které jsme potkávali, patřily skutečně jemu. Byl zákeřně přepaden skřetí pakáží. Všechny pokusy o záchranu hrdinova života byly marné, ani lékařské a šicí schopnosti slečny Laury nepomohly. Naštěstí nám ale statečný muž stačil předat výsledek svého průzkumu, sdělil nám jméno a pozice velitele hanebné armády, stejně jako místo, kde se nachází portál, odkud skřetům stále proudí nové, svěží posily, kdykoliv připravené masakrovat, loupit a vraždit. S těmito znalostmi jsme se vrátili zpět k Dornovi, odkud jsme s blížícím se večerem vyrazili zpět do pevné tvrze dobra (pozn. ed. - tzn. opět Ivory), pan Dorn za námi poslal dva lučištníky pro pomoc. Zde jsme sotva zastihli čerstvě zformovanou odvetnou výpravu. V okupovaném lese jsme jejím členům předali vyzískané zprávy i s navigacemi, jak najít centra skřetí agrese. Dovolím si tvrdit, že bez naší znalostní asistence by byla, jakmile by padla tma, celá skupina rozprášena. Následně jsem se připojil k dobrodruhům a tímto notně posílená primárně průzkumná a sekundárně destruktivní expedice pokračovala lesem dále na sever. U mostu byla se setměním rozprášena.
Zapůsobila nejspíše temnou atmosférou zapříčiněná nervozita jedné z členek útoku, která vystřelila šíp přesně do houfu mocných skřetů, střežících lávku. Náš plán, jak obejít propast a dostat se tak blíže zdroji zlořádstva, se rázem smrštil na starost, proč jsme v minulosti více netrénovali stehenní svalstvo. Jednoduše řečeno, strategicky zběsile jsme prchali zpět za hradby. Mnoho bylo raněno, někteří se dokonce ztratili v lese, ale první neúspěch, jak už to chodí, když je skutečně za co bojovat, jen posílil naše odhodlání. Sjednotili jsme se, lépe připravili, rozdělili si úkoly a vyrazili v několika hodinách opět na to samé místo, což zákonitě nemohla skřetí pakáž čekat. S pomocí zmiňovaných dvou hraničářů a pod vedením Laen jsme se proplížili podél propasti a dostali se na druhou stranu. Dle zvědových zjištění jsme postupovali vstříc starým dolům, kde byl za pomocí magie otevřen portál. Dei-Anang nás doprovázel, neboť jsme se dokázali vyhnout větším skřetům a střetům. Já, Ashan, Obie a Berserk jsme přijali náročnou povinnost střežit úzkou pěšinu a hlídat záda ostatním, převážně se skládajícím z kouzelnických živlů, kteří postupovali dále. Zatímco jsme drželi formaci a čelili náporu z míst, odkud jsme přišli, druhá část se infiltrovala do dolů a vyřadila, netuším jak, portál. Tím odřízla lotry od posil.
Ač jsem navrhoval vrátit se zpět a zkontrolovat stav v Ivory, úspěchem opojená průzkumně-destruktivní expedice zbrkle pokračovala k táboru mizerů. Taktikou „ZNIČTE JÉÉÉ!" napadla první linii před skřetím údolím. Z útoku si toho moc nevybavuji, nejspíše jsem válčil tak schopně a oháněl se tak hrdinně, že jsem se plně soustředil na bitvu a nezbyl mi čas na paměť. Anebo mne skřeti okamžitě palicí uvedli do bezvědomí, což považuji také za možné, i když vysoce nepravděpodobné. Každopádně jsme s obtížemi zvítězili a na chvíli si zajistili dobrou pozici. Po oklepání vyrazili vpřed odbojáři Laen a Nek Ander, pod pláštěm neviditelnosti se vkradli do hlídaného údolí dále na severu. Já jsem se opět stal členem zadního voje, který bránil křižovatku a vstup do Skřetího údolí, aby podrývače nikdo nepřekvapil. Po sestavení důmyslného defensivního plánu jsme čekali. Minuty se vlekly pomalu, svaly se klepaly, studený pot mlžil zrak. Občas jsem odrazili drobný jízdní útok, ale jinak jsme válčili nejvíce s únavou a zvláštní přitažlivostí směrem vzad. Vydrželi jsme. Při čekání na napadení jsem měl možnost si plně uvědomit, o jak významný počin se snažíme. V tu chvíli se otřásla země, v lese kolem zaznělo praskání větví. Něco ohromného se blížilo od západu, rozhrnovalo to křoviska a lámalo haluze. Okamžitě jsme se postavili do střehu a hleděli do tmy, připraveni na cokoliv. Nešlo o skřetí armádu. Před námi stanul ohromný páchnoucí stín. Nemohu vyloučit, že nebyl spojencem skřetů, ale mohu potvrdit, že neměl přátelské úmysly. Místo vyjednávání spustil zaříkávání a poštval na nás obrovskou mumii. Po nepatrném úleku a ústupu jsme se přesto opět sjednotili a postavili se obru a vší nemrtvé havěti čelem. Oťukával naši pevnou formaci z mnoha stran, ale my jsme nikdy nečekali a odráželi ho. Po pár pokusech okolí ztichlo.Vytratil se. Asi šel lovit bezbrannější oběť, někoho, kdo nemá poslání hlídat právo a mír. Musím uznat, že i já jsem jeho zmizení vzal s povděkem, ačkoli bych za jiných okolností neváhal a toho násilníka zatknul.
Dále se žádná významnější potyčka neudala, když se před námi konečně zjevili agenti, vyslaní do nitra skřetího velení! Tvrdili, že vůdce (neudávám jeho jméno, neboť jiní tvorové než on si zaslouží zvěčnění ve slavné kronice) pokořili. Nečekali jsme na detaily a obrátili se zpět, zamířili jsme podpořit Ivory a nahlásit, že se akce zdařila. Zpáteční cesta hájem nebyla snadná, ale jakmile se mezi stromy zjevily zdi mé vesnice, rázem napětí opadlo. Rychle se vrátilo, když jsme postoupili blíž a Ivory slyšeli i cítili. Vrata byla proražená a zevnitř se linul řev bojujících stejně jako oblaka dýmu. Jeden hraničář nám již předtím běžel vstříc a říkal, že je bašta pod útokem, ale opravdu jsme uvěřili, až jsme hrůzu spatřili. Okamžitě jsme vpadli dovnitř a bojovali proti přesile dobyvatelů. Opět si moc nepamatuji, jen vím, že jsem, šokován pohledem na spoustu těl a hořící budovy, útočil, rozdával rány, byl zatlačen, opět se vrhl dopředu, zpátky, bil ty padouchy...nakonec jsme ale byli všichni zahnáni zpět do lesa. Nevýhodná výměna, získat les a ztratit ves. Když jsem ztěžka oddechoval u stromu, hlavou mi běhaly myšlenky ohledně všech známých, doufal jsem v jejich časný útěk.... v ten moment jsem však zaslechl fanfáry a nové zvuky boje. Dorazily pluky z Karathy! Vypukla ta pravá bitva o Ivory. Skřeti vřískali, byli obklíčeni! Od farem zaútočili dobrodruzi, kteří se nevydali do nitra ovládaného lesa. Do jednoho jsme pakáž zlikvidovali!
Po hotovém díle však na člověka dopadne tíha z obětí. Někteří místní se zabarikádovali v domech, ale po mnoha přátelích jakoby se slehla zem. Když jsem spravedlivě dorážel skřety, pomáhal raněným a nevěřícně obcházel okolí, zaslechl jsem bušení na vrata hostince, zasypaná troskami. Mám pocit, že se první, nevím odkud, objevil zraněný pan Hans a pomohl nám s vojáky dveře otevřít. Uvnitř Krkovičkovy hospody, místa jakoby stvořeného pro obývání v případě dobývání, se krčili snad všichni obyvatelé Ivory. Většina byla jen vyděšená, hned se mi ulevilo. Brzy jsem pochopil, že to nakonec dopadlo dobře a že armáda skutečně nemohla přijít dřív. Je zbytečné vyčítat, musí se hledět dopředu.
S touto myšlenkou jsme se všichni dali do obnovy vesnice a okolí. Hasilo se, stavělo, sklízely se mrtvoly, konaly se obřady, truchlilo i oslavovalo se. Do pár dnů obec vypadala téměř jako při starém... vesnice žije, i když na tuto dobu, doufejme, nikdy nezapomene. Byla to krutá a podlá rána, ale k čemu nám je osud dává? Věřím, že jsou od toho, aby se překonávaly. Utvrdí nás v našem dobrém počínání, učiní nás bystrými a zkušenějšími. Pokud se nevzdáme, to si myslí pomocný ponocný, budoucí člen domobrany a hlavně pyšný obyvatel Ivory Najív Virtutes.

Pohled účastníka Neka Andera, adepta Stříbrného kruhu

Kdysi mi přítel vyprávěl jak u vchodu do jeskyně našli mrtvolu muže, jenž měl dopis o hromadění skřetů v jejich táboře.. nikdo tomu nevěnoval příliš velkou pozornost, ale to se později ukázalo chybou, po dlouhé době kdy skončila velká Lenní válka se skřeti opět pokusili napadnout a zničit lidské království. Nepodařilo se to jen díky statečnym obráncum z Ivory, kteří se postavili hrozbě a dokázali ji zničit.
Nek Ander

Už si nepamatuju jak to přesně začalo, ale vzpomínám si na můj první střet s novou skřetí armádou, rozhodli sme se s menší skupinou dobrodruhů snížit skřetí síly napadením jejich tábora, ale to, co sme viděli, nás zaskočilo. Skřetů se vyrojilo mnoho a byli dobře vyzbrojeni. Neuspěli sme a s těžkými zraněními ustupovali.. později sme se o to samé pokoušeli s větší skupinou, boj byl dlouhý a obtížný a bylo jasné, že nemáme šanci, skřetí síla nás drtila. Dokonce padl bojovník Garent Smith a skřeti si ho odvlekli do tábora, kde s ním prováděli kdo ví co, zbytek dobrodruhů se stáhl a vrátil do Ivory, kde nashromáždil co nejvíce dobrovolníků za účelem vrátit se pro Garenta.
Zatímco se velká skupina snažila odpoutat jejich pozornost, já sem se vkradl neviditelný do jejich tábora a snažil se najít Garenta. Všude se pohybovalo mnoho skřetů, také jsem uviděl množství šamanů, kteří vůbec nevypadali nezkušeně, byli dobře vyzbrojeni a připraveni na boj. Zajímalo mě, kdo mohl skřety takhle dobře shromáždit a organizovat. Z jeskyně na konci tábora se ozývaly rány kladiv o kovadliny, snažil sem se soustředit a najít Garenta co nejdříve. Ze samotného hledání sem zapomněl na moje kouzla. Jaké bylo překvapení, když sem zjistil že si mě partička skřetů u ohně udiveně prohlíží, bylo pozdě a magie neviditelnosti přestala fungovat. Rychle sem namířil do vzduchu hůl, ze které vystřelil proud světla, čímž jsem dal to znamení mým pomocníkům, aby utekli. Zmatku, který mým výstupem vznikl, nejspíš využil Garent a utekl ze svého vězení. Viděl sem, jak se rozeběhl ze stanu a cestou ještě zvládl setnout hlavu poblíž stojícímu skřetovi. Vydal sem se za ním a cestou jsem sesílal kouzla s úmyslem nám aspoň trochu vyčistit cestu, kličkovali jsme mezi skřety, až se nám podařilo uniknout z celého tábora. Neúnavní skřeti nás ale pronásledovali dál. Chystal sem se seslat další kouzlo za účelem zpomalit je, ale dostal sem ránu do hlavy a svalil se bez vědomí na zem.
Probudil sem se u stromu poblíž mostu přes propast s Obie Hopsem a Bullo Shtenou, patřili k družině, která měla odlákat pozornost. Byli jsme svázáni a střežili nás skřeti. Za zvuků bubnů se kolem nás míhaly houfy dalších, nezbývalo než bezmocně sedět a čekat co se stane. Když už sme přestávali doufat, ozvaly se z druhé strany mostu zvuky bitvy. Karathští strážci z Ivory a pár dalších dobrodruhů s Garentem v čele nám přišlo na pomoc a osvobodili nás. Vojáci se rozhodli most strhnout, ale po dalším průzkumu se zjistilo, že skřeti dostali most zpět do svých rukou a stráže pobili. Obětovali se pro naši obrannou věc, na dlouhý vděk však nebyl čas.

Po této události se začaly na branách Ivory objevovat výhružné vzkazy, ztrácely se karavany a farmy byly terorizovány, mnoho cestovatelů vyprávělo, jak je přepadli skřeti v lese. Doubkov byl v nebezpečí, lidé ve vesnici ovládl strach, báli se o své životy. Důstojník Darner navrhl ústup do Karathy, kde bude lepší obrana, avšak mnoho dobrodruhů i prostých občanů toto odmítlo, chtěli bránit svoje domovy za každou cenu. A tak Najív Virtues, statečný pomocný ponocný, začal zakládat domobranu Ivory, ale než stačil obstarat pouhou výzbroj, přišel opravdový útok skřetů.

Seděl sem na naší zahrádce a jen tak přemýšlel a pozoroval květiny, vypadalo to na klidný den, když najednou kolem proběhl pulčík. S křikem "Skřeti!! Skřeti útočí!! Pomooooooc!!" splašeně lítal sem tam a vyvolával paniku. Stráže ihned zaujaly pozice u bran. Vstal sem a snažil se vymámit z pulčíka, co se stalo. "Přepadli nás, přepadli nás v lese, podařilo se mi utéct, ale oni tam zůstali a... a...", a omdlel.. Rozhodl sem se prozkoumat les, jestli tam ještě někdo nezůstal, jak říkal pulčík.
Ve hvozdu se všude pohybovalo mnoho skřetů, řvali, vrčeli a přesouvali se, byli kam až oko dohlédlo a nejspíše i výrazně dále, v lese moc daleko nevidíte. Skrytě sem hledal kohokoliv, kdo mohl přežít, ale bohužel nikoho sem nenašel. Vracel sem se k Ivory a v tu chvíli jsem zjistil, že mě sleduje malá skupinka skřetů. Vrhli se na brány a bušili do nich, ty na mnoha místech praskaly a polevovaly. Rychle sem oběhl zeď a vešel do vesnice... u vrat, která byla napadena, stáli stráže a pár dobrodruhů i místních, opírali se o ni a snažili se ji udržet, ale nepomáhalo to. Brána dále povolovala a bylo jasné, že se skřeti dostanou do Ivory. Začal sem jednat, zavelel sem, aby se všichni vzdálili od brány a seslal sem kouzlo v okamžiku, kdy se brána rozletěla. Na místě, kde původně stála, se utvořila stěna z ohně, kterou rozvášnění skřeti nechtěně proběhli. Přesto se však se zdálo že jim to moc neublížilo, vypukl boj, skřety sme zahnali beze ztrát, ale většina byla demoralizována, že se tak malá skupinka agresorů dostala do Ivory bez potíží, co teprve, jakmile přijde útok.
Začalo se jednat, ženy a děti byli eskortovány do Karathy, zbytek se zabarikádoval v hostinci a venku zůstali jen ti, kteří byli ochotni bránit Ivory. Já a mág kruhu Daniel sme se rozhodli vydat na průzkum, skřetů bylo pořád mnoho a objevovali za každým křovím, dostali sme se až k mostu, kde nás spatřil skřetí šaman. Obr vyslovil pár zaklínadel. Najednou zřeli nás i ostatní skřeti a vrhli se na nás, nepamatuju si další průběh boje, ani vlastně nevim, jestli nějaký souboj nastal. Probudil sem se bez výbavy, svázaný ve skřetim stanu. V nepěkné situaci uvízli další dva lidé, Laen a bojovník Ashan. Stan hlídali čtyři strážci a důležitě vypadajíci skřet - ostatní skřeti na něj hleděli s úctou a respektem. Když si všiml, že sme se probudili, s radostí nám sdělil, že jednoho z nás obětují temným bohům a zbylé sní. Po nádherném proslovu odešel. Bylo jasné, že se musíme dostat pryč, Ashan obratně vytáhl z boty dýku, které si nejspíš skřeti nevšimli, a po chvíli zápolení sme se dostali ze svých pout. Přilákali sme skřetí stráže a zneškodnili je, po chvilce prohledávání stanu sme našli své vybavení, ale stále sme neměli vyhráno. Zůstávali sme hluboko ve skřetim táboře... rozhodli sme se utéci pomocí moudré magie. Zakouzlil sem neviditelnost a vyběhli sme ze stanu, po chvilce zorientování sme se vydali na místo, o kterém sme předpokládali, že tam někde bude ležet Ivory. Laen ale napadlo využít této situace, proplížit se do jeskyně a zabít velitele skřetů. Po pár dohadech sme všichni souhlasili, avšak náš plán ztroskotal na magické bráně, která byla vztyčena u vchodu do jeskyně. Začali sme opět ustupovat, cestou do Ivory sme potkali drobnou skupinu dalších obránců, co tvrdila, že vědí odkud berou skřeti neustále posily. Prý to způsoboval jakýsi portál ve starých dolech. Vydali jsme se ho zničit, cesta nám chvíli trvala kvůli zdržení u mostu ale po opakovaném naplánovaném útoku se nám podařilo most obejít a dojít až ke starym dolům. Tam sme se rozdělili. Jedna část, převážně bojovníci, nám kryla záda a další, převážně znalí magického umění, se vydali do jeskyně. Já sem patřil do té, co se vydala do jeskyně.. boje byly kruté a dlouhé, s námahou sme postupovali kupředu. Nakonec se nám podařilo dojít až k portálu a zničit ho, což si po úderu palicí do hlavy přesně nepamatuji. Když sme vyběhli ven, jeskyně se zbortila. S úspěchem sme se vrátili k druhé skupině s plánem vrátit se do Ivory, ale díky úspěchu, kterého sme dosáhli byla většina výpravy posedlá rozdrtit skřety totálně. Po chvilce dohadů sme se všichni vrhli na tábor skřetů, ale rozdrtili sme se my o obranu, bojovali jsme o každý kousek země, až se nakonec podařilo vybojovat pevné strážní místo. Zjistil sem že magická brána po zničení portálu ztratila svou pevnost a dá se projít. Já s Laen sme se rozhodli vydat se do tábora a zabít skřetího velitele.. po dlouhé chvíli příprav a popřání všeho dobrého od našich společníků, kteří jistili vstup do údolí, sme se vydali do jeskyně. V táboře byl viditelný zmatek, skřeti pobíhali sem a tam a jejich velitelé se vše snažili marně dát dohromady. Proplížili sme se pod rouškou neviditelnosti až do vchodu k jeskyni, bránu sme prošli bez větších potíži a vešli do srdce skřetího tábora. Po chvilce hledání a kličkování mezi těžce ozbrojenými strážci sme našli doupě skřetího náčelníka, byl o dost větší a mohutnější než běžní skřeti, vycítil nás už z dálky. Možná cítil naši magickou přítomnost, možná na něj neviditelnost neplatila, nebo si možná všimnul otevřených dveří od jeho pelechu, každopádně nevypadal jako jednoduchý protivník. S Laen jsme ho obstoupili a hodlali na něj zaútočit všim, co sme měli k dispozici, "TEĎ" zakřičela Laen a celou místnost zahalila neproniknutelná záře, vznikající z našich kouzel. Skřetí vojevůdce ani nebyl vidět pod náporem kouzel, řval a skučel nenávistí a bolestí. Po mnoha seslaných kouzlech sem vyčerpaně padl na kolena, Laen už také vypadla vysíleně, ale skřetí náčelník stál dál na svých nohou a zuřivě si nás oba prohlížel. Po vteřině se s jekem vrhl na Laen, ta se v rychlosti proměnila v obrovského golema. Náčelníkovi to nezabránilo v útoku a začal sekat a mlátit do Laen, ta mu rány opětovala, já se mezitím opět postavil na nohy a seslal pár kouzel, která náčelníka nejspíše zaskočila a umožnila Laen, aby ho mocnou ranou zabila. Skřetí náčelník padl! Laen se proměnila nazpět do své podoby, prohledali jsme rychle jeho doupě a sebrali co se dalo, hlavně jeho dvě mocné zbraně a zbroj. (Zbraně a zbroj, co jsme získali od skřetího náčelníka, si po tažení rozebrali válečníci, kteří se účastnili bitvy se skřety, jedné zbraně, řemdihu, se chopil válečník Berserker, druhou zbraň si vzal Bullo Shtena, šlo o trpasličí sekeru. Vůdcovu zbroj si vzala Laen.)
Vrátili sme se rychle nazpět ke skupině, která nám hlídala ústupovou cestu. Stačilo se jen vrátit do Ivory a řádně to oslavit, ale jaké bylo naše překvapení, když sme se od hraničáře, co přišel na pomoc Ivory, dozvěděli že vesnice je napadena! Rozběhli sme se k jejím rozraženým branám šokovaný tim hrozivým pohledem, všude kolem leželo spousta mrtvých, pár těl patřilo skřetům, ale většina lidem. Byli sme po krátkém boji z Ivory vytlačeny masou skřetů, která plenila vše, co uviděla. Nemohli sme nic dělat, Ivory bylo dobyto. Všichni už byli unaveni bitvami s nepřáteli a jen bezmocně sme pozorovali, jak se Ivory rozpadá pod náporem skřetů, když vtom se ozvali famfáry a pokřiky lidí. Do Ivory vtrhly Karathské pluky válečníků, strhl se prudký boj, z jedné strany armáda Karathských vojáků a z druhé rozzuření dobrodruhové, Skřeti padli rychle, ale na oslavy nebyl čas. Ivory utrpělo těžkou ránu, několik domů hořelo a pomalu se rozpadaly, všude bylo plno mrtvých, ale žádná těla známých. Několik strážců, hrdinů, obránců a dobrodruhů otevřelo zabarikádované dveře do hostince, kde naštěstí byli téměř všichni obyvatelé Ivory v pořádku nebo jen s lehkým zraněním.

Ještě ten den začaly opravy, opravovaly se domy a odklízely mrtvoly, vesnice se pomalu vracela zpátky do starých kolejí, ale ta rána zůstane, nikdo nezapomene na útok skřetů, který málem zničil Ivory. Kdyby se podařil, kdo ví, co by se dělo dál. Na tuto dobu by se nemělo zapomenout, už kvůli úctě nebožákům, kteří nepřežili tuto bitvu, ale posloužila i jako příklad toho, že odhodlání je mocnější než jakákoliv zbraň, kdy několik statečných čelilo stovce protivníků a obstáli. Díky odhodlání a cti, se kterou se vrhali do boje, zvítězili.

Nek Ander

//Žorž + Kráťa

Výběr thalijských pohádek

Vámi uchopené komentované pohádky jsem zaznamenal jako zdroj pro zapomnětlivé rodiče, leč též jakožto souhrn kulturního dědictví pro všechny badatele, kdož rádi studují tradice jednotlivých národů a hledají v nich vyšší moudrost. Posvátné počtení přeji.

Knihovník Rub-Al-Chálí, 1305 k.l.

O Tom Šestém

Následující pohádka se sice odehrává ve známém kraji středu Karathského království, ale dle mého názoru je velice pravděpodobné, že má původ v lesní pulčické osadě Doubkov. Nasvědčuje tomu jak idylické vyprávění o přírodě, tak vychutnávání si a zdrobňování zmínky o čemkoliv k snědku. Lidé ji pro veselost historky časem přijali za svou, upravili do zemského kontextu, na úkor rozmarnosti přidali pár mudroslovných poznámek a zvláště ivorští se i dnes rádi při výměnách názorů odvolávají k pohádce O Tom Šestém jako k důkazu své poučenosti.

V nížinách jižní části Karathského království se vždy hojně rodilo obilí, zeleniny i šťavnatého ovoce. Proto se jednoho dávného léta muži z kvetoucí vesnice Ivory sesedli k ležáku. U něj se šestice pantátů rozhodla, že se vypraví do divokého sadu na nedalekém kopci a sklidí drobných meruňěk, co za rok Azhar nadělil. I vesničané oprášili proutěné koše, políbili ženy a svorně vyšli do travnaté stráně na západě. Polední slunko pálilo, ale svěží vánek a veselý hovor procházku zpříjemňovaly. Když muži došlapali vysokou travou k vršku, žasli.

Každý ovocný stromeček byl celý obalený oranžovými plody a zářil jak trpasličí bronz. Sběrači rozhrnuli vaky a nadšeně se rozprchli každý k jiné meruňce. Celé odpoledne daleko od sebe česali ovoce a občas narazili i na jiné veselé barvy - tu se v křoví zaleskly červené jahůdky, tutam se objevila tmavomodrá švestička a vedle již rašily zelené hruštičky, jejichž čas ještě neuzrál, na něž si mlsné jazýčky ještě počkají. Nevyplatí se snažit se vzepřít tempu přírody.

Jakmile již slunce dostávalo barvu měkkých meruňčiček, sešlo se šest mužů, jak se dohodlo, u potůčku. Jednoho vousatého napadlo, že by se měli spočítat, jestli se někdo neztratil. Pamatoval si, že jich ven vycházelo šest. Začal od jedničky a došel až...k pětce. Zarazil se. Zopakoval to a vůbec si neuvědomil, že zapomněl sám na sebe.

„První, druhý, třetí, čtvrtý...pátý! Jeden z nás chybí! Někdo se ztratil!"

„Počkej," řekl právě označený druhý. „To se mi nezdá." A počítal všechny muže, co viděl, takže opět zapomněl připočíst i svou maličkost. Teď byl za druhého považován minulý třetí a taktéž on si chtěl vyzkoušet, jaktože jich u potůčku stojí tak málo.  Ani on šestého nenašel. Takto chvíli stáli v kroužku, počítali se a zbytečně přemítali nad tím, kdo se mohl ztratit. Snad z horka si nikdo nevzpomněl ani na jméno šestého souseda, který s nimi měl do sadu jít, a tak se jali procházet vršek a hlasitě volali, jestli se kamarád nezapomněl.

Naneštěstí se po půlhodině smrákalo a ani tehdá nebylo radno pobývat v divočině dlouho po setmění. Museli se vrátit. S žalem v tváři a rozklepanýma rukama si šestice mužů hodila koše plné ovoce na záda a pustila se k domovu.

Cestou do Ivory jim to nedalo nemyslet na pohřešovaného šestého a jeho osud.

„Ach, chudák," hlesl první, z nějž pod vahou plodů Azharových vyčuhovaly jen nohy.

„Kde je mu jenom konec?" pokýval hlavou druhý.

„To nedopadne dobře. Určitě ne," zamračil se třetí.

„Thalužel s tím nic nezmůžeme," posteskl si čtvrtý.

„U vršků v noci slídí zlobři...." povídal tajnosnubně pátý.

„Sežrali jej zlobři! Rozsápali Toho Šestého! Oloupili jej o meruňky, aby s nimi mohli žonglovat!" zděšeně vykřikl šestý.

A myšlenka se hned ujala a vesničané si začali vyprávět, jak hrůzostrašný osud Toho Šestého musel potkat. Že mu nejdřív tlupa zlobrů přelámala nohy, pak jej odnesla ke svému náčelníku, ten přelámal ruce, a až nakonec si muže vzal do parády šaman, jenž Šestému vytrhal vlasy, přidal je do kotlíku a potom jej celého utloukl pliváním meruňkových pecek. Dál se hádali, jak mrtvému Šestému nejlépe vzdát hold.

Když muži dorazili a koše plné ovoce složili na náves, všichni se seběhli a ptali se, co se stalo, že jsou sběrači přes skvělou úrodu tak zasmušilí. Tedy šestice vypověděla, jak to se zmizelým ubožákem dopadlo, že jej zajala a umučila darebná stvoření, a celá Ivory se ponořila do smutku a příprav na zádušní mši. Nikdo se nevrhal k meruňkám a z šestice mužů si každý říkal: „Vždyť se ten únos mohl stát i mně!". Až dalšího rána vedla kolem návsi babička svou vnučku, co se zrovna učila počítat, neboť to je, věřte nevěřte, skutečně k užitku. Řekly si, že pletené košíky na návsi budou skvělé cvičení a holčička se s chutí pustila do práce:

„Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest! Je jich šest, babi!"

„No ano, správně," nadechla se babička překvapeně. „Ale jestli je těch velkých košů šest, pak je muselo přinést šest mužů..."

Jedině babička s vnučkou rozluštily tak snadné tajemství. Rozhlásily tu šťastnou novinu, že se z výpravy vrátilo stejných šest sousedů, jako odešlo, po celém okolí. Avšak tím nekončí náš příběh. Brzičko se po kraji od ucha k uchu roznesly takovéto věty:

„Slyšeli jste, že se Ten Šestý vrátil? Takže on musel přeprat holýma rukama šamana, náčelníka i celou tu zlobří bandu! A pak se dokázal proplížit s tím těžkým košem meruněk skrz trní až k nám! Sláva mu, Šestému sláva!"

„Dei-Anang jej provázel, hrdinu našeho!"

„Všem nám navíc zachránil krky! Určitě se zlobři chystali na nájezd, kdyby je Ten Šestý nerozprášil!"

Od těch dob se ještě dlouho hovořilo o úchvatném činu uchváceného Šestého. Zádušní mše se proměnila v oslavnou. Že vlastně není známo skutečné jméno ani tvář dotyčného, se nikomu nezdálo zvláštní, protože byl vytvořen nový člověk, celý uplácaný z Mýtu. Zvěst o místním hrdinovi doletěla až ke dvoru a prý od těch dob panovníci všude po světě své jméno číslují, aby se přiblížili Velikému Šestému. Tak i král Lambert Vlídný tradici přijal a s hrdostí nese přízvisko Čtvrtý...na počest Toho Šestého, který nikdy nebyl.

O Stromu snění

Není pochyb o tom, že tato pohádka je elfského původu. Ujišťují nás o tom jak krásné lingvistické obraty, tak i melancholická rozvláčnost, tichá hlubokomyslnost až trudomyslná zdlouhavost klasického lidového dílka. Známá je též pod názvem "O moudrém entovi a přidrzlé pixii".

Na západním okraji Prahvozdu kdysi dávno stál jeden mrzutý, vykotlaný buk. Kůra mu šedivěla, kořeny již dávno obrostly mechem a houbami, kmen se hrbil a v prořídlé koruně bydlela malá, rozverná pixie Melinda. Vždy se svůj domov snažila šimrat žerty, pokoušela se rozpohybovat pomuchlané lístky máváním křidel a zvesela poletovala mezi suky, jenomže jí neodpovídalo nic než unavené, hluboké vrzání větví. Melinda se ze své nátury nedala a pokračovala v rozjařenosti, tahala za peří strakapoudovi, provokovala schnoucí haluze i šuškala ta nejsladší slůvka rašícím bukvicím. Jenomže stále více cítila tíhu vážného stromu, a proto při každém západu slunce shlížela na zlatozeleně se třpytící město lesních elfů Alwariel a snila o tamějším barvitějším světě.

Časem mladou pixii napadlo, že by se občas do krásného a rozmařilého života měla zajít podívat. Zatoužila po všem, co by se mohlo ve městě dít: po tuctech tváří, po rozhovorech o bláhovostech, po po ulicích znějících melodiích, po vířících tancích, po šťouchancích lokty, po smíchu, po smíchu po jejích vtípcích, po pochopení. Po tom se skutečně celá vznést. Vílka však nechtěla zklamat svůj strom, přeci jej nemohla jen tak opustit za lepším. Proto mu jedno zvláště teplé odpoledne namluvila, že se odletí vykoupat k vodopádům, ovšem jakmile se dostala z dohledu, zabočila opačným směrem - do úplně nového, zářícího, hýřícího, podle buku jí nepříslušícího a nebezpečného, světa.

Melinda neotálela. Hned se u ebenem vykládané brány snesla Lothianovu strážnému na rameno, aby mu posypala nos kýchacím práškem, pak doputovala k přístavu, kde proměnila kapitánovi kotvící lodě klobouk v mořskou řasu, avšak za chvilku už vlétla oknem k Mrzutému šotkovi a všechnu sůl vyměnila za cukr. Zasmála se povyku, co způsobila, a konečně začala zkoumat skvostný Alwariel. S údivem sledovala tolik pestrých obyvatel, s úctou prošla Hájkem mrtvých a zabloudila též mezi druidy v Posvátném hájku. Právě tam, aniž by to ponejprve tušila, nalezla, co její srdce o velikosti borůvky skutečně hledalo. Jemným vánkem k tomu zaplula, vábena jak včela květem heřmánku. Byl to statný dub, který stál pevně a otcovsky objímal půdu u srázu. Melinda si náhle uvědomila, jak moc ji návštěva utrmácela, a tak ulehla do trávy pod stromem a opřela se o hrubou kůru.

Melinda snila. Kdyby jí někdo věnoval pozornost, všiml by si, jak se mezi dubovými listy zobrazují její představy a touhy, v duhových barvách proplouvají a stoupají jí nad hlavou. Ve ztvárněných snech by viděl, že pixie si ve spánku plní vše, co od Alwarielu očekávala. Jeden ze snů ji ukazoval vedle do modra oděného čaroděje, jak společně putují za dobrodružstvím v jejím případě, za vzděláním v jeho. Jak mu pomáhá s průzkumem zatuchlých jeskyní a šikovnýma ručkama odemyká zámek na těžké truhlici. Jak jí on poděkuje a pomalu začne otevírat víko, zpod nějž vychází stříbrná záře. Víla kmitá vzrušením a snaží se zahlédnout, co se uvnitř skrývá...

Melinda zamrkala a probrala se. Vzhlédla k dubu, v jehož koruně zvolna mizely cancourky neprozrazeného snu. O pohled výše již dávno probleskovaly hvězdy. Pixie se vylekala, že zde strávila tolik času, ale než odletěla domů, stihla v duchu poděkovat zvláštnímu stromu za úžasný zážitek. Doma na Buku se vílka snesla níže a uvelebila se v houpací síti mezi listím. Přemýšlela o tom, proč je, přestože pod dubem prodřímala tolik hodin, stále unavená, jakoby obalená vše utišujícím mechem, ale to brzy zahodila pod návalem vzpomínek. Nikdy tak živý sen nezažila! Rozhodně se musí hned vrátit, aby okusila další ze svých niterných fantazií. Ze všeho, co jí podle ní pobyt v Bukově koruně nikdy nemůže nabídnout. Než se opět ponořila do dřímoty, stačila podivuhodný dub pojmenovat - Strom snění.

Příště, když pod záminkou opět zaletěla k milému stromu, aby si dala zázračného šlofíka, se k ní zhoupnul velký zelený klenutý list a přikryl ji. Melinda tentokrát snila o rozmařilejších okamžicích než minule. Nad tělem se jí za hopsavé melodie formoval obrázek toho, jak tančí ruku v ruce se satyrem s neobvykle zjemnělou tváří. Nad nimi štěbetají pernatci a oba jsou hlazeni pažemi šklebícího se jarního slunce. Točili se a svět s nimi. Když se opět probrala, zívla a všimla si, že je nějak blíže pevným kořenům Stromu snění, než když usínala. Asi se ve víru tance moc převalovala.

Takto mnohokrát opakovala. Někdy snila o chladném severu, jindy o rozpálených pouštích a o neuvěřitelných stvořeních, které tam potkává a rozesmává. Cítila se stále šťastnější a mátožnější, až díky tomu jednou pošeptala starému Bukovi pravdu o tom, kam každý den odlétá. I ten, který nedůvěřivě skřípal již dříve, spráskl větve, div nesetřásl lenochoda.

„Melindo moje!" ozvalo se táhlé skučení Melindě jeho v uších o velikosti slunečnicových semínek. „Strom snění, povídáš? V Posvátném hájku? Ptáci si jednou o něm zpívali. Musí to být krásné, že, pohroužit se do spánku pod jeho kmenem?"

„To, to...to je, Buku!" nadšeně odvětila.

„Opatrně," varoval svou pixii Buk. „Snít je potřeba, ale všeho přemíra ničí. Moc vody květinu utopí, příliš světla ji spálí. Neměla by ses ke Stromu snění vracet, rozhodně ne. Zůstaň mezi námi."

A opotřebovaný strom v ponurém tónu opět umlkl, jen vítr rozezníval jeho dutiny. Melindu letitý Buk zarazil, až málem přestala mávat křídly. Celý den strávila váháním. Házela žabky do jezera a přemítala nad dubovými sny a bukovými slovy. Co jen myslel tím „Zůstaň mezi námi," říkala si ustrašeně. Po dlouhém rozhovoru sama se sebou nad pixií zvítězila zášť a ta si usmyslila, že Buk vše říkal jen kvůli žárlivosti, a rozhodla se jej zase opustit.

Melinda se, plna pulsujících emocí, vypravila ke Stromu snění. Sotva se ploužila vzduchem v úplném vyčerpání. S povděkem poklekla před masivním kmenem, pozdravila jej a stočila se do klubíčka. Tentokrát se stal její zhmotněný sen zdaleka nejkrásnějším, nejbarvitějším, nejsladším. Strom snění byl vůbec velice laskavý. S každým Melindiným ulehnutím vždy protahoval několik pružných kořenů co nejblíže k ní. Tuto noc již šlahouny dosáhly na tělíčko a dub jimi vílku něžně obalil, aby se zbytečně necukala a nepokazila si snění probuzením. Malá pixie v neodvratném sevření radostně zabzučela. Usnula hlubokým, měkkým a nekonečným spánkem, při kterém již bdění není. Dub mezi vykrajovaným listím ještě dlouho promítal oslnivé, radostné výjevy z Melindina snění mrtvé.

O nebroušeném a neleštěném, špinavém a hrubém smaragdu

Další příznačná pohádka byla vyslechnuta v síních Khar-Durnu, jak dokládá strohost a výstižnost sdělení, jež se nesnaží utíkat k epizodám a uměleckým popisům, aby se pohádka prodloužila a děti o to déle nezlobily. Stojí za upozornění, že se jedná o přímý přepis vyprávění starého zlatého trpaslíka.

Tož děcka, ve skále si seděl fešné šutr. Bohové huž tak zařídili, že při kutí země mezi žulu nebo vápenec občas uložili eště skvostnější kósek, to haby byl dostatečně pracovité horník potěšené maló odměnó. Tož proto v masivní vrstvě pegmatitu i teďkónc byl ukryté eden ryzé a obrovité smaragd. Ten za celé své minerálné život tóžil enom po ednom - bét nalezené, obróšené, vymazlené a vystavené gnómem, alebo lepšéc rovnó vykopané a do sekery zasazené ogarem. A tak v dunivém tichu horniny čékal, celá tisíciletí bez hnutí čékal. Protože to byl drahokam a drahokamy só z Nordovy vóle líné, tak nedělal nic iného, než že čékal. Enomže, děcka, on o něm vóbec nikdo nevěděl. Smaragd se nenamáhal posunót, ani drobec očistit, haby se zaleskl, tož proto žádné chlap nebo chlapica neodhalili jeho vzácnost a poklad v síních uložené se z něj nikdy nestal. Huž navěky čékal, dokud jej zemětřesení nepohřbilo.

Tož děcka, dycky se snažte! Nebuďte hlópé ako smaragd, keré nikdy neukázal, jaké to je kofr kámen, páč byl moc lenivé. Enom poctivá práce pomóže, habyste nezahódili roky všanc, habyste se potěšili a byli potěchou klanu i celému světu. Tož makat, makat, makat!

O Pál-Ládínovi a kouzelné lampě

Ze všech zde uvedených pohádek, právě tato je považována za nejskutečnější příběh. Byla sepsána na Jihu nedlouho po proslulém prvním tažení Rytířů Úsvitu za Dei-Anangovým pohárem. To je jasně vidět ve jméně hlavního hrdiny odkazujícím na slovo „paladin", ale nejde o jedinou konotaci. Někteří severní kronikáři dokonce věří, že celá historka původně vyprávěla přímo o po poušti putujícím karathském řádu, tedy že bychom například mohli „kočovníci" nahradit výrazem „rytíři", aniž bychom změnili vyznění dílka. Též tvrdí, že až časem bylo zpětně „pokelštěno", pravděpodobně centrálním rozkazem z politických důvodů. Já s tímto vysvětlením samozřejmě zásadně nesouhlasím, Lilith je mi svědkem.

Bylo nebylo, ale spíše bylo, než že by nebylo, ve stínu kaňonu se utábořila skupina pouštních nomádů. Pod skalou kočovníci vztyčili jurty a chystali se na několik dní si od nekončícího bezcílného putování odpočinout. Velbloudi škubali suché trsy trávy a muži se připravovali na cestu ke kel-a-hazrskému tržišti za prodejem svých hrnčířských výrobků, kůží a objevených vzácností. Než se však k přístavu vydali, objevil se v táboře jeden usedlík sám od sebe. Aniž by jej kdokoliv viděl přicházet, tu stál uprostřed osady vysoký vyzáblý muž v červeno-oranžovém rouchu a žádal slyšení u stařešiny. Jakmile byl přijat, představil se jako Ch'Amíd z mocných Ohnivých čarodějů a s odvážně vystrčenou bradkou nabídl kočovníkům obchod - nechtěl však nakupovat, ač o hrnce, džbány a různé keramiky prý měl svým způsobem zájem, ale žádal člověka. Ano, potřeboval na několik dní jako doprovod pohyblivého mladíka, který by se vyznal ve zrádnostech písečných dun, aby mu pomohl získat jistý předmět, který on i sám šejk velice ocení. Váhání zahnal slibem kotlíku plného zlata, bude-li jejich výprava úspěšná.

Jako průvodce byl vybrán mladý Pál-Ládín, který vždy toužil po dobrodružství a, přiznejme si, po tom se předvést před místními děvčaty. Dalšího rána chlapec - doslova prohnaný běžec - s Ch'Amídem naložili velblouda zásobami a vyrazili hluboko do pouště. Příliš toho nenamluvili, až třetího rána se ocitli před úchvatným, ovšem zaprášeným uskupením kamenných staveb, doširoka se rozkládajícím na dávno vyschlé půdě.

„Není to...?" po úleku se pokusil promluvit Pál-Ládín.

„Údolí spočinutí duše," přitakal mág a zahleděl se na pohřební město.

„Aha. Myslel jsem Krat-Phot, ale tohle je taky bájo," pípl mladík. „Co tu pohledáváme?"

„Lampu."

„Cože? Těch mí lidé vyrábí tucty, proč se plahočíme až sem, velebný ohnipane?"

Ch'Amíd si povzdechl: „Nikoliv obyčejnou lampu. Olejovou lampu."

„Ach tak, to jo, to ano, jistě," Pál-Ládín se rozhodl nevzdorovat, i když čarodějovo chování nedávalo smysl.

„A ty mi ji přineseš. Stačí projít do vnější komory tamté mastaby..."

„J-já?" přerušil jej zaskočený Pál-Ládín. „Takže to byl pravý důvod, proč j-jste si mne přivedl, velebný ohnipane! Ale...vždyť vy jako kouzelník si ji přece můžete vzít sám, ne? A hlavně, co na to mrtví? Tedy ne že bych je znal, ale stejně se mi to vůbec nezamlouvá, víte, veleb...."

„LILITH SI JI ŽÁDÁ!" Ch'Amíd náhle hromově zavyl jak žhnoucí uhlík, který byl přiživen pálenkou, a umlčel tím Pál-Ládínovy námitky. Po chvíli ticha rudý mág pokračoval obvykle strohou řečí: „Leč já nejsem...schopen lampu vzít. Sejdi zleva po náspě. Poté přeběhni k trhlině ve zdivu, protáhni se jí dovnitř a přines nádobu, co spočívá na zádušním oltáři. Spoléhám se na to, že jakožto syn pouště se mezi obry proplížíš bez potíží."

„O-obry? Pouštními? Těmi s velkýma ušima, čelistmi a..."

„Velmi dobře, je vidět, že se znáte. Nedávno se v údolí usadili a táboří mezi hrobkami. Běž tedy bez obav a...dones ji. Je velice významná pro mne, naši paní i vaše peníze."

Pál-Ládín polkl horký vzduch a protřel si prachem zanesené obočí. Chtěl vzdorovat, avšak obři...sám a bez pomoci obalamutit a okrást pouštní giganty, není to ten hrdinský kousek, který snil vykonat? Omámen lákavým činem mladý nomád přikývl. Pokrčen se rozběhl k okraji Údolí spočinutí duše.

„Není to tak strašné", pomyslel si Pál-Ládín ve svém úkrytu, ze kterého se drobily miniaturní kamínky vinou všudypřítomného dupotu obrů. „Vyběhnu za záda tomu, jak se rýpe v nose, skočím za hromadu krámů za ním, počkám, až se dohádají ti dva, nezakopnu do mouchami obletované jámy plné zkaženého masa, která asi slouží jako spižírna, namáčknu se na stěnu mastaby, zhluboka se nadechnu a škvírou vklouznu dovnitř." A učinil tak. Tedy, učinil by, kdyby se přesně do vymyšlené dráhy nenachomýtl jeden zvláště vykrmený a nepřátelsky vyhlížející gigant. A nejlépe pokud by se tak nestalo přesně ve chvíli, kdy mu rychlonohý Pál-Ládín div nenarazil hlavou na koleno. Kočovník musel v běhu změnit plán, sklouzl se po suché půdě mezi obříkovy nohy, odsud tryskem k hrobce. Obr marně lapal. Tehdy si však Pál-Ládín všiml, že běží akorát vstříc dvěma dalším, za svorného řevu k němu hopsajícím. Udělal oblouk k páchnoucí hromadě jídla, hlavou škub, tělem hop - se štěstím se přenesl na druhou stranu. Jeden z pronásledovatelů v nešikovnosti pleskl tlamou do masa, druhý se zdržel obíháním. To už ale Pál-Ládín spěchal k průrvě. Ucítil, jak se k němu natahovala hrubá ruka, máchala mu za zády, nezbývalo než...ani se nenadechl a po hlavě skočil do tmy.

Nevěděl, co dělat dřív. Jestli chrchlat z prachu uvnitř, snažit se chytat vzduch do plic po divokém úprku, mnout si naražené rameno nebo ječet bolestí, jak šeredně se při letu odřel o hrany kamene. Nakonec zvolil radostné zavýsknutí běžné pro rozdováděného jižana. Vysápal se na nohy, zapálil svíci a počal se rozkoukávat po místnosti. Doslova kašlal na honosnost výmalby a rovnou zamířil ke sloupky lemovanému mramorovému oltáři. Na něm jakoby odložena stála prostá zanesená lampa. Pál-Ládín ji uchopil a již se natahoval, aby vyleštil měděný plech, když v tu ránu se zvenčí ozvaly rány a hulákání. „Snad se za mnou nechtějí protlouct!" vzpomněl si na obry a vymýšlel, za jakou ze sošek se ukrýt. To už se v trhlině objevil nepěkný pazour. Za ním následoval rukáv a...čarodějova hlava?

„Podej mi ji, chlapče!" zasípal Ch'Amíd. „Rychle."

Pál-Ládín pohlédl na prostý předmět ve svých rukou, pokrčil rameny a pomalu přistupoval k ohnivci.

„No tak, pospěš, Pál-Ládíne!" zesílil hlas, hnaný možná chamtivostí, možná obavou. „Je-li ti život milý, davaj!"

„Tak jo, velebný ohnipane." Mladík artefakt mechanicky podal do šlachovité dlaně, jež čouhala z praskliny ve zdivu. Ta se okamžitě sevřela a stáhla ven. V tu chvíli Pál-Ládín prohlédl a uvědomil si, že zahodil jedinou věc, která jej dělá pro čaroděje hodnotným. Orosil se a zoufale se podíval po místnosti, jak by se ještě mohl zachránit...

„Šup, chlapče, polez!" z trhliny opět vykukoval čaroděj a podával mu lano. V tu chvíli se z chodeb za Pál-Ládínem ozvalo zlostné zahučení. „U posvátného plamene, Strážce spočinutí duše! Neotáčej se a šplhej!" plamenně pobízel Ch‘Amíd.

Nomád s vypjetím všech sil tlačil odřené tělo k průrvě. Na lýtku ucítil suchý a nečekaně ledový dotek. Vyděšeně se zajíkl a vytáhl se o kus dál, kde mu už pomohla mágova ruka, co si ji posledně spletl s pařátem. Jeho čelo se konečně dotklo slunce.

Cesta zpět probíhala skvěle, mág měl nečekaně dobrou náladu a Pál-Ládínovi dokonce vyprávěl o svém umění i jej předváděl. Vše aniž by byť na vteřinu spustil lampu z očí. Když dorazili do tábořiště, byli vřele vítáni. Ch'Amíd měl v úmyslu dodržet slib a kmenu skutečně nechal dovézt slibovanou sumu. Tehdy se již lidé chystali na další kočování a měli v úmyslu pokračovat hned další ráno. Než mág vyrazil k městu, sdělil ochotnému Pál-Ládínovi, aby se příštího večera stavil v jeho domku v palácovém distriktu, že by jej rád za dobrou práci řádně pohostil a natrvalo najal do svých služeb. Nomád celou noc váhal, ale s pohledem na půlený měsíc se rozhodl - chce zůstat, konečně se usadit, mít své teplé místečko. Zanechat stereotypního života v kroku. A, přiznejme si, okouzlit místní děvčata slušným zaměstnáním. Nu, pokud to nepostačí, i několika triky jeho velebného ohnipána! Loučil se se svými dlouze.

Po nedostatečném odpočinku odhodlaný Pál-Ládín vkročil do Kel-A-Hazru. Ještě nikdy si při procházení Písečnou branou nepřipadal tak důstojně. Doptal se a stanul před dveřmi menší, ale elegantní cihlové obytné budovy. Pál-Ládín zvučně zaťukal na vyschlé dřevo dveří. Žádná odpověď. Úkon opakoval. Nic. Párkrát se nervózně rozhlédl po uličce, opět zaklepal. „Á, podle té městské etikety dozajista klepat nemám, když jsem dneska host, tak to proto nikdo neodpovídá! No jo, konečně budu pán, alespoň se nemusím plahočit pouští, budu mít opravdovou střechu nad hlavou, přestanu stále před něčím zdrhat. No jo, konec běhu a jen si sednout. A ne na bobek, ale na židli," řekl si s úsměvem a zatlačil na nezamčené veřeje.

To, co uviděl v uvítacím sále, jej zpražilo natolik, že mu ani úsměv nestačil ztuhnout. Pál-Ládínova tvář zrcadlila čirou hrůzu. Na stole uprostřed místnosti stála jemu dobře známá lampa. Kolem ní čistě prostřeno, ale kdekoliv jinde po síni to vypadalo jako ze zjevení Astarothova. Koberce nasáklé krví, střeva visící jako záclony, útroby rozházené do okrasných misek, v každém rohu jeden úd. A tomu všemu vévodila odťatá hlava ctihodného rudého mága Ch'Amída, jež s překvapeným výrazem stála na podnosu na ke vchodu nejbližší straně stolu. Kolem ní u vodní dýmky bez hnutí seděly dvě mohutné postavy, celé obalené různobarevnými látkami, turbany a plášti. Nomád si jen pomyslel, že to budou další zavraždění pozvaní a že by se on měl co nejrychleji vypotácet ven, aby se k nim nepřipojil, když jedna z nich k němu naklonila tvář. Za odhrnutým aksamitem se zaleskly oči, ostré a smaragdově zelené. Až...kočičí? Pod nimi sametový čumák, tváře s bělostnými chlupy a věčné líné pousmání, to zahnalo jakékoli pochyby. Poslední věc, která se Pál-Ládínovi škodolibě zaryla do paměti, než se odrazil od prahu a prchal ke kel-a-hazrskému náměstí, byla podivná ruka druhého z dvojice. Nejen že byla plná drápů, ale když uchopovala rukojeť těžkého šamšíru, prsty se místo do dlaně sevřely na...její hřbet! Šelmí hlava výhružně zaprskala: „Kcharss!", ale v tuto chvíli již rychlonohý nomád Pál-Ládín ze všech sil utíkal pryč. Kočovník zoufale pelášil, chvátal a zdrhal mimo hradby k Lilith prosluněnému obzoru, kde, doufal, se v tetelícím se vzduchu objeví jeho lidé. A jestli nezemřel, tak cestuje po poušti dodnes. Možná po boku svých znovunalezených kočujících přátel, možná stále osamocen, blouznící a zatracující vše, co uviděl. Neustále se ohlížeje, jestli jej někdo nestíhá.

A jaký je osud té tak obyčejně vyhlížející olejové lampy? Povídá se, že tajemné bytosti ji, jakmile ji ukořistily, zase ukryly hluboko do pouště Abghad be Dali, kde je stále zahrabána. Že je to jejich nekonečný úkol na našem světě, zabránit lidem k přístupu k lampě. Stejně se věří, že nádoba skrývá mocného džina, který je schopen plnit jakékoliv přání osvoboditele. Právě jeho propuštění se Ch'Amídovi tygří vrahové prý smrtelně bojí.

//autor thalijských pohádek: Žorž

Čas zajisté k nám zanese ještě mnoho dalších událostí, historek a bájí. Jen je zapsat.