Zeměpis Povrchu

 

O

bdobně jako skutečný svět se i Thalie vyznačuje pestrostí krajiny, kultur a různými přírodními podmínkami.

Cestovatelé a poutníci mohou například procházet od vlhkých bažin na východě po chladné Krynské hory na severozápadě, plout přes Stříbrné moře až k rozpáleným pouštím na jihu či projíždět se na koni lesy a kopci mírného pásu. Zatímco střední oblast běžných map, zahrnující převážnou část Karathského království, má podnebí (a vlastně i další prvky) mírnější, dobře srovnatelné s českými zeměmi v realitě, čím dále se pohybujeme od tohoto centra, tím více se přibližujeme k exotičtějším, čarovnějším, ale také extrémnějším a nebezpečnějším místům. Například hned okolo Měsíčního jezera, v jehož srdci leží krásné elfí město Alwariel, se rozkládá Prahvozd, jenž se vyvíjel po tisíciletí svým zvláštním, tajemným životem, a proto není radno se do něj po klikatících se stezkách vydati bez doprovodu.

Všeobecně známé a přesto podrobné informace o jednotlivých územích si, pokud máte zájem, přečtete zde či na fóru. Většinu z nich by měla průměrně vzdělaná postava žijící na Povrchu jakž takž znát, čehož lze často využít kvůli samotnému přežití. Minimum by tedy pro postavu měla být znalost kraje, ze kterého pochází. Pro orientaci snad dobře poslouží oficiální mapa, zobrazující geografii Povrchu.

V této rubrice lze nalézt:

  • Mapu
  • Popisy jednotlivých oblastí
    • Krynské hory
    • Karathské království
    • Území orků a půlorků
    • Elfí území a Prahvozd
    • Poušť Abghad be Dali
    • Země Thalie mimo Redaan-Ter
  • Více o společnosti zemí, vztazích, politice
    • Karathská vláda
    • Karathské šlechtické rody
    • Karathská armáda

 


Charakteristiky oblastí:

Krynské hory

Obyvatelstvo: lidé (20%), půlorci (5%), trpaslíci (50%), gnómové (5%), orci a skřeti (10%), ostatní (obři, gnollové, trollové, yettiové atd.) (10%)
Sídla: Forchenhaim, Khar–Durn
Správa: Forchenhaim (někdy také jako Forenhaim) řídí Rada vznešených. V Khar-Durnu tradičně vládne kníže, někdy král (vláda je dědičná v klanu Hromové pěsti).
Vlajka: Khar-Durn – kovadlina se zkříženými kladivy na bílém poli. Forchenhaim - vlčí hlava.
Nerostné bohatství: kovy, drahokamy (nejhojněji v Redaan-Teru)
Vývoz: kov, drahokamy, kůže vzácných zvířat, trpasličí a gnómské výrobky
Dovoz: obilí, koření, dřevo, látky, exotické plodiny

Přírodní podmínky:

Krynské hory patří mezi jedny z nejnehostinnějších končin Thalie. Dají se charakterizovat jako vysoká pohoří plná sněhu, jehličnatých lesů a zamrzlých jezer. Celý rok je tu teplota kolem bodu mrazu, přes léto sněží jen zřídkakdy, v zimních měsících jsou zde sněhové bouře a závěje na denním pořádku. Pohoří se táhne napříč celým Redaan-Terem, který odděluje od zbytku kontinentu. Hory v okolí Khar-Durnu jsou protkané sítí trpasličích dolů a šachet. V okolí Forchenhaimu, který leží na břehu jezera Zrcadlo zrození, nalezneme spíše nižší hory.

V jihozápadní části hor je území Krynu odděleno od Karathského království Zapovězeným hvozdem a v jižní Planinami věčného sněhu.

Sídla:

Nejvýznamnějším lidským sídlem v této oblasti je bezpochyby Forchenhaim. Toto město obývají lidé původem ze Severního Tyri, kteří sem přišli po pádu Forchie do rukou Řádu Černých rytířů a vybudovali výstavní město na místě, kde již předtím sídlily odlehlé skupiny barbarsky žijících lidí a půlorků, kteří obchodovali s karathskými hraničáři a lovci. Forchiáni přinesli do hor prvky své kultury, která nemá kořeny v Redaan-Teru, a vybudovali poměrně rozsáhlé sídlo, které stačilo pojmout zbytek utečenců, kteří se neusadili v Jižním Tyri, obávajíce se moci Impéria a chtíce se dostat od něj co nejdál. Jejich předáci získali od trpasličího knížete v Khar-Durnu, který považuje hory za své panství, právo usadit se zde a užívat darů hor, za což město každý rok skládá trpasličímu vládci dary. 

Městu vládnou tzv. Vznešení, což jsou příslušníci kdysi předních rodin Forchie, kteří tvoří Radu vznešených. Ta rozhoduje o veškerém dění. Oproti původním zvyklostem však jsou jejími členy i někteří vůdci bývalých barbarských klanů, které se adaptovaly na nové podmínky, nebo vysocí kněží. Hlavním kultem města je kult Norda, importovaný z Khar-Durnu, který nahradil původní tyriánské věrouky. Tento ovládá zejména řemesla, obchod a těžbu; dále jsou zde známy i kulty karathské a Lothianův. Temná trojice je nenáviděna a její služebníci pronásledováni, neboť Gordul jako pán zelených kůží a Helgaron coby obdoba Černého rytíře, oficiálního božstva Impéria, se zde netěší dobrému jménu.

Největším a nejvýznamným sídlem je Khar-Durn, nejstarší město v celém Redaan-Teru. Jeho založení se datuje do dob Zlatého věku, předtím, než začal plynout čas a tak nikdo neví, jak je vlastně staré. Celé je vytesáno přímo do skály – honosné trpasličí chodby a rozsáhlé sály zdobí rytiny, reliéfy, sochy a sousoší trpasličích mistrů. Celé město je velmi rozsáhlé. Knížecí titul je dědičný a přechází z otce na syna v rodě thénů klanu Hromová pěst. Nejproslulejší knížata mohou získat z rukou kněží či velekrále všech trpaslíků královský titul.

V tomto sálu se také nachází pověstný hostinec U Trolobijce, kde mají místní i cizinci možnost ochutnat vynikající a velmi silné trpasličí pivo, které si rádi vychutnávají zejména trpasličí berserkři, kteří jsou velmi obávaní protivníci jak v pití tak v boji. V nejnižších podlažích se nachází obrovské dílny a slévárny, které ústí do starých důlních chodeb. Jejich odlehlá část je zasypána – po generace u trpaslíků kolují zvěsti, že z velmi dobrých důvodů, a tak se ji nikdo neopovažuje obnovit. Trpasličímu bohu Nordovi zde byla v obrovské síni vystavěna honosná svatyně s jeho sochou uprostřed. Pečují o něj kněží v čele s veleknězem. Kromě Norda trpaslíci neuznávají jiné bohy, s výjimkou Dei-Ananga a Juany, jejichž sochy jako jediné mohou stát v Khar-Durn, jako výraz úcty a památky na jejich pomoc ve Válce bohů.


Další osídlení tvoří takřka nevýznamné osady barbarských kmenů ať už lidí či půlorků. Často zde nalezneme tábory a chatky hraničářů, které poskytují úkryt před zdejšími drsnými podmínkami. V roklinách a nižších horách najdeme tábory a pevnůstky sněžných orků a skřetů, kteří neustále ohrožují města a osady v této oblasti. Také mají na svědomí přepady obchodních karavan. Ve vyšších polohách žijí ve svých brlozích a jeskyních obři, kteří povětšinou brání jen své území a o vzdálenější okolí se nestarají.

Obchod:

I přes nehostinnost těchto končin zdejší města tvoří významná obchodní centra. Ať už se jedná o trpasličí výrobky, vzácné rudy či kůže a horské byliny. Od jihu z Karathského království se až do Khar-Durnu táhne obchodní stezka, často nazývaná Zlatá. Karavany zde jsou přepadávány orčími nájezdníky, ale i tak je hodně využívána. Jedinou přívětivou zastávkou je na břehu Zrcadla zrození hostinec U Hromburáce, mrzutého trpaslíka, kde si lze doplnit zásoby či najít nocleh. Další obchodní stezka vede z Khar-Durnu do Forchenhaimu, pojmenována jako Stříbrná. V této oblasti řádí převážně sněžní skřeti, kteří rádi přepadávají karavany v horských kaňonech a kotlinách. Do zapadlých jeskyní nebo starých dolů na jihovýchodním okraji se často vydávají dobrodruzi ve snaze nakopat si rudy kovů a drahokamů, aniž by museli platit za povoleni v khar-durnských dolech, ale toto počínání je jednak nebezpečné a jednak jej trpaslíci vidí opravdu neradi. Lov sobů, losů či bílých jelenů je zde na denním pořádku.

Obyvatelstvo:

Rozsáhlou populaci tvoří sněžní orci a skřeti. Přestože početní, často mezi sebou jejich kmeny válčí o kořist a území i jen pro potěšení, což zamezuje organizovaným a sjednoceným nájezdům do okolních oblastí. Kmeny jsou vedeny nejsilnějším bojovníkem či šamanem. Občas se nějaký kmen snaží prolomit forchenhaimské opevnění, snad z tvrdohlavosti nebo posedlosti. Z historie není známo, že by se tyto kmeny podařilo někdy sjednotit. Dalším početným obyvatelstvem jsou lidé a půlorci, žijící převážně ve Forchenhaimu a okolích osadách. V Khar-Durnu žijí převážně trpaslíci, ale najdou se tu i gnómové, již od dob zkázy legendárního Imraxilia. Ve vyšších polohách mají svá doupata obři a yettiové, kteří se o okolí moc nestarají. Jedná se spíše o primitivní tvory bez velké organizace, které vede nejsilnější jedinec.

Zvyky:

Seveřané mají své vlastní zvyky a od lidí z Karathského království se odlišují nejen vzhledem, ale i způsoby, bez kterých by v těchto nehostinných končinách nepřežili. Trpasličí společnost je cizincům uzavřená, avšak jakmile se jedná o obchod, trpaslíci dokáží být velmi přátelští. Gnómové zde se podřídili trpasličí kultuře, ze svých rodilých zvyklostí si ponechávají jen málo.

Orčí a skřetí kmeny žijí brutálním způsobem života, plným krvavých bitek, rituálů a krvavých obětí jejich bohu Gordulovi. Náčelník se volí v souboji jeden proti jednomu na život a na smrt, na který ho může vyzvat každý člen kmene. Pokud má kmen šamana, může se jím stát on, i když náčelníkem není, ostatní se ho povětšinou velmi obávají.
Obři a yettiové žijí primitivně, jejich náčelníkem se stává ten nejsilnější, zpravidla pro ubití starého či nemocného předchůdce, jehož tělo je následně sežráno v domnění, že vítěz získá jeho sílu.

 

Karathské království

 

Obyvatelstvo: lidé 74%, půlčíci 12%, půlelfové 7%, elfové 2%, půlorci 3%, dále skřeti, zlobři, troglodyti, gnollové, obři a další nestvůry (včetně jistého počtu nemrtvých, který tvrdošíjně zahrnují někteří škodolibí kronikáři).

Sídla: Karatha, Isilská tvrz, Ivory, Tarten, Gruberik, Petronika, Ostroh a další vsi a tvrze (např. Lomnice, Mauelle atd.); ke království je mnohdy zahrnována i jižní oblast divočiny, kam patří vesnice Doubkov, Dornovo útočiště a další osady, jedná se však pouze o jakousi provinční oblast, která spadá pod ochranu Karathy

Správa: Z Karathy celému království vládne král, popř. lord regent pokud krále není. Pravomoci vládce může držet i místokrál, zemský správce nebo říšská rada. 
Městu Karatha jako takovému stojí v čele sbor přísežných měšťanů (městská rada), dále královský rychtář a jako nejvyšší představitel místodržící neboli nejvyšší purkrabí karathský (úřad je dědičný v rodu Tabernů). 
Isilská pevnost náleží rodu pánů (zemanů) z Isilu. 
Ves Ivory (pozůstatek Hillského panství) je dědičným lénem zemanů rodu Watzlavi. 
Svobodné město Tarten řídí královský zeman Janos, správce tvrze je velitel trpaslíků, kteří Tarten po útoku drowů znovu vybudovali - vůdce z klanu Hromové kovadliny Hrombij Rudofůs. 
V Gruberiku vládne jako dědičný pán baronský rod Wladon-Gürttenheim, o všední záležitosti se stará jím jmenovaný správce (fojt). 
Pulčická osada Doubkov má samosprávu, kterou představuje Rada starších a starosta (úřad je dědičný v rodině Bulwů). 
Ostroh náleží žoldnéřské organizaci Železná pěst, která udržuje bezpečí nad stezkou, odráží útoky skřetů a jiné havěti z hvozdu a kolonizuje některá bývalá území Zelenokožců směrem na jih. V pevnosti velí velký polní hejtman Broko Jednooký.

Heraldika:
Karatha – Zástava zlatá s vodorovným černým pruhem, na erbech doplněno o motiv tří korun 
Isilská tvrz - Alansijský tygr na bleděmodrém poli 
Ivory a Ivorská domobrana - Hnědý býk na bronzovém poli 
Tarten - Prostá šachovnice s uhlově černými poli 
Gruberik - tmavočervená heraldická tinktura

Nerostné bohatství: železo, měď, cín, zlato, některé drahokamy. 
Vývoz: rudy (všude), dřevo (Targoth), obilí (všude), bavlna (všude), zbraně a kovářské výrobky (Abghad, Forchenhaim), kůže (Targoth, Abghad), ovoce (Krynn, severní země), zelenina (Krynn, severní země), lihoviny (všude)
Dovoz: exotické plody (Abghad, Targoth), byliny (odevšad), koření (Abghad, Targoth, Alwariel), kůže (Forchenhaim, severní země), ocel (Khar Durn), zlato, drahokamy, exotické dřevo (Abghad)

Přírodní podmínky:

Karathské království tvoří jakýsi pomyslný střed Redaan-Teru a rozkládá se v převážně v mírném pásu, čemuž odpovídá i klima – zima je zde mírná, v letním období jsou v jižní části častější deště. Ze západu a jihozápadu jej omývá Stříbrné moře, ze severu pomalu přechází Severními vřesovišti a Planinami věčného sněhu do území Krynských hor, z východu stráží hranici království pevnost Ostroh a přirozený okraj tvoří také Zelené vršky, na jihovýchodě je pak Karathské království odděleno od pouště propastí.
Střední část tvoří převážně louky a řídké lesíky. Jádrem této části je přístav Karatha – zakládající i hlavní město Karathského království a pochopitelně sídlo vládce. Leží na velké řece Jaarig, která pramení v horách a ústí do Stříbrného moře. Směrem na severovýchod pak navazuje Dorenský hvozd, který pokrývá značnou část celého království. Jižní část hvozdu přechází v Zelené vršky, které se táhnou až k planinám a Údolí větrů[color=#00FF00], které již leží za jižní hranicí království. Onu hranici tvoří oblast kolem pevnosti Rytířů Úsvitu, Petroniky, která spolehlivě stráží i přilehlou provinční oblast divočiny.
Severovýhodně od Dorenského hvozdu jsou Beldská skaliska. Směrem na sever od Karathy nalezneme dvě řeky - Jaarig, protékající přes Jaarigské slatě, a jeho přítok Isil, který protéká skrz Isilské jezero. Nad tímto jezerem se tyčí Alansijská vrchovina a severněji od ní nalezneme vřesy, keři a borovicemi porostlá Severní vřesoviště s osadou Gruberik, nejsevernějším karathským osídlením. Podnebí je zde chladnější díky blízkým Krynským horám.

Sídla:

Doubkov je osada nacházející se v oblasti divočiny zvané též Údolí větrů za jižní hranicí království. Obyvatelstvo tvoří takřka výhradně půlčíci, kromě nich se zde zdržují i gnómové a lidé. Půlčící jsou to malí veselí lidičkové, kteří jsou přátelští k návštěvníkům a dokáží je mile přivítat a štědře pohostit. Ve středu vsi se u velkého dubu nachází lesní svatyně zasvěcená Azharovi, kterého většina půlčíků uctívá jako svého Stvořitele, a on jim za to dopřává úspěchy při chovu, sběru lesních plodin, hojnou úrodu a dostatek potravy. Jak je známo, Doubkovští si dokáží plně užít každý hodokvas, tudíž hladový cestovatel zde najde lahůdek, co hrdlo ráčí. Doubkov je zkrátka jedním z mála přátelských míst v těchto končinách. Pokud dojde k napadení vesnice skřety a podobnou havětí jsou ale místní schopni až překvapivě pružné obrany. Spolupracují často s hraničáři z Dornova útočiště a v případě většího útoku se mohou spolehnout i na rychlou pomoc rytířů z Petroniky.

Ivory byla poklidná vesnička, nacházející se severovýchodně od Karathy, u okraje Dorenského lesa. Náležela majitelům Hillského panství, po zničení Hillské tvrze za Chehrunda Prokletého bylo centrum panství přesunuto právě do Ivory. Žijí zde hlavně rolníci sedláci i jejich pomocníci, pár řemeslníků a družina místního zemana. Pro blízkost velkého města Karathy nemá Ivory potřebu budovat rozsáhlejší zázemí. 

Díky příbuzenství s krásnou Ivory, po níž je obec pojmenována, bylo po vymření předchozích majitelů panství svěřeno starobylému zemanskému rodu Watzlavi. Jeho současný představitel, zeman Vátzlaw XXXVI. zvaný Smířlivý, je moudrý muž, který vede obec již řadu let. Tento nižší šlechtic je velice mírný a jde mu v prvé řadě o zachování rozvoje a klidu pro Ivory a jeho živobytí, takže se snaží vyhýbat jakýmkoliv střetům.

Dívka z Ivorské domobrany

Karatha je jedním z největších měst na Thalii. Čítá několik tisíc obyvatel, zejména lidí, ale najdeme zde i příslušníky rozličných ras a národů, od půlčíků až po půlorky. Můžeme ji považovat za místo, kde se setkávají a ovlivňují četné kultury. Důvod je jasný: diky své výhodné poloze u moře a známému přístavu si vydobyla postavení centra hospodářského i politického, a tak je od počátků Karathské říše hlavním městem v tomto kraji. Každý den vyplouvá z přístavu několik lodí, mířících do různých končin Redaan-Teru i mimo něj, do Targothu či ještě dále do Athelského císařství. Setkávají se zde různí poutníci - od obyčejných tuláků až po proslulé mágy, kteří zde mají možnost studovat u mistrů Azurové věže, která zde již nespočet let prosperuje. Městu vévodí palác v severní části Horního města, ve kterém sídlil mladý král Lambert IV. Vlídný před svým zavražděním. Později jej zde vystřídal lord kancléř Ambit z rodu Harků a nyní náleží trůn Dorielovi Karathskému I. Ve Středním městě je možno navštívit katedrálu Vznešeného světla, což je společný chrám boha Dei-Ananga a bohyně Juany. Dále zde mají několik obchodu kováři, plátnéři, kožešníci, zlatníci a jiní trhovci. Nejznámější jsou meče a dřevcové zbraně od karathských mistrů. Za zmínku stojí i proslulá alchymistická laboratoř, náležící několika generacím rodu Hasharilů. Město má samozřejmě svou vlastní stráž, která zajišťuje jak obranu města, tak pořádek v něm.

Všeobecně, Karatha a její rozsáhlé zázemí kolem hradeb jsou sídlem mnoha starobylých institucí, zejména Církve Světla, Inkvizice či kupeckého a řemeslnického cechu. Karatha je největším a nejbohatším městem v říši, její strategická a ekonomická úloha je nezměrná.

Dornovo útočiště se nachází v lovištích jižní divočiny, ležících jižně od Zelených vršků a (stejně jako vesnice Doubkov) až za skutečnými hranicemi království. Je to osada o několika dřevěných chýších a stanech, zřízená jako přechodné, byť dlouhodobé stanoviště pro lovce a dobrodruhy v tomto kraji. Jelikož se osada nachází až za jižním cípem království, jedná se zároveň o důležité výzvědné stanoviště, které je v úzkém kontaktu s petronickou pevností. Hlavou útočiště je vážený a známý hraničár Dorn Alder, zakladatel osady, potomek starého rodu, který stál již v počátcích vzniku Bratrstva Bílého tesáku. Hraničáři slušné návštěvníky v táboře nechávají zdarma přespat nebo se ohřát u jejich ohně. Také je si zde možno nakoupit potřebné zásoby či jen doplnit vodu. Není výjimkou, že si zde nějaký poutník postaví srub a stará se spolu s obyvateli útočiště o okolní přírodu. Dornovi následovníci spolupracují nejen s doubkovsvkými půlčíky, alwarielskými elfy a všemi podobně zaměřenými společenstvy po celé Thalii, ale často slouží jako speciální průzkumníci a zvědi Karathské armádě. Již před lety bylo Útočiště přepadeno drowy a poničeno a mnoho jeho obyvatel zabito, avšak brzy se jej podařilo obnovit.

Tarten leží v severozápadní části království. Jedná se o důlní usedlost; menší městečko mezi skalami s vlastní posádkou stráží. I přesto, že se nejedná o velké město, má velmi důležitou roli pro kováře a jiné řemeslníky. Jejími obyvateli jsou převážně horníci z řad lidí, kteří zde kutají, ale též trpaslíci. Teží se zde uhlí a kovy jako železo, jež je rozváží do všech koutů Thalie (včetně trpasličího Khar-Durnu, Kel-a-Hazru či Targothu). Nad tím, aby se pracovalo, jak je zadáno, má dohled zeman Janos. Pro uhašení žízně vyčerpaných Tartenských je k užitku útulná nálevna.

Druid či hraničář? Troufnete si uhádnout?

Shardonský hájek se nachází mimo dosah kroků běžných smrtelníků a cestu do něj znají jen zasvěcení druidského kruhu. Spřátelené bytosti se do něj mohou dostat pouze přes hlídaný a silnou magií prostoupený portál v hlavním městě. Hájek čítá několik přírodních obydlí, ve kterých žijí převážně druidi, občas spolu s některými podivuhodnými tvory, známými jinak jen z pohádek. Ti mají za úkol starat se o okolní přírodu a chránit ji před narušiteli a vetřelci. Hlavou celého hájku je arcidruid, který je představitelem druidského kruhu. V místní Azharově svatyni lze žádat o přímluvu u boha lesů. Druidi jsou k návštěvníkům vlídní, ovšem pokud nikdo nenarušují přírodu, rovnováhu a neplaší místní živočichy, to je dokáže opravdu rozzlobit. Nejhorší jsou srdéčka, vyřezávaná do nejbližšího buku milenci noži či loveckými tesáky!

Posádka Isilské tvrzeIsilská pevnost leží ve středu Alansijských hor a hraje velkou roli v obraně Karathy. Je to jakási první předsunutá linie, již radu let bránící okolí před nájezdy z hor, které jsou obývané kyklopy, obry a dalšími nepřátelskými bytostmi. Tvrz prošla pod vedením pana Radarika důležitým rozšířením na mohutný hrad. Nebylo divu, vždyť čelila zlověstnému Hag Gragu, do skály zahloubenému městu plnému zrádců království, vyvrhelů, uctívačů temných božstev a těch nejkrutějších zločinců, kteří se opovažovali podporovat ničivost Podtemna! Význam hradu byl tedy z mnoha hledisek nabíledni. Kdyby někdy padl, mohly by se nepřátelské hordy nahrnout dále do o mnoho hůře chráněného vnitrozemí Karathského království. Isil dobře sloužil jako předsunutá základna během dobývání Hag Graru vojskem říše.

Na severu u Medvědí řeky se nachází odlehlá osada Gruberik, izolovaně si žijící svá tajemství. Jejími obyvateli jsou převážně usedlí lidé, kteří nemívají moc povědomí o okolním světě a drží se tiše ve stínu hor. Zamlžené podnebí zde připomíná věčný podzim. V osadě se nachází hostinec, zapadlý obchod a také tu přebývá starý nahrbený mnich, kterého rádi vyhledávají na svých cestách poutníci. V okolí se nachází několik skromných polí, na kterých se pěstuje obilí a zelenina. Cesta sem je poměrně nebezpečná, a tak návštěvy této osady nejsou až tolik časté. Několik mil odtud se nachází zchátralá pevnost Kastiel, ve které podle místních obyvatel straší a je dobré se ji vyhnout obloukem. Toto tvrzení sem přitahuje odvážné dobrodruhy z celé Thalie, aby tuto skutečnost vyvrátili či potvrdili. Zvláštní je, že téměř zásadně narazí jen na prázdné sály. Při tom všem jen nedaleko odsud rozkvétá nádherná zahrada kdysi zde působící čarodějky Erany. Jak je vidět, záhady tohoto kraje ještě čekají na hlubší odhalování. Avšak mnoho dobrodruhů při tomto pokusu potká ošklivá nehoda nebo dokonce beze stopy zmizí. Osada je majetkem rodu Wladon-Gürttenheim, který je sám celý zahalen obdobnou měrou tajemstvím. 

V říši se nalézá mnoho dalších osídlených míst, pevnost Petronika, náležící slavnému Řádu rytířů Úsvitu, zemanské tvrze (Lomnice, Kruchtov, Drahonice atd.) s okolními osadami a usedlostmi.

Pevnost Ostroh nalezneme v Zelených vršcích. Stojí na masivní skále a její zdi jsou pevné a hluboký vodní příkop umocňuje skutečnost, že se jedná o jedno z mála přátelských a bezpečných útočišť v těchto končinách. Dnes již těžce patrné rozvaliny jsou poslední připomínkou dávných časů tohoto místa. Na počátku grálových výprav ji založili rytíři hledající zde Dei-Anangův pohár; následně však byla dobita při vpádu orků. Orky vyhnala skupina odvážných dobrodruhů v říšských službách a později byla obnovena a posílena. Dlouho sloužila jako základna hraničních vojsk, než za časů Brana Rozvážného přešla do držení žoldnéřské organizace Železná pěst. V pevnosti sídlí centrum Železné pěsti a její nejvyšší činitelé, zejména velký polní hejtman. 
Rovněž zde doplňují zásoby karavany putující z Karathy do Alwarielu.

Obchod:

Nejrušnějším a hlavním obchodním centrem celého království je bezpochybně Karatha. Jedná se o křižovatku obchodních cest – jak po pevnině, tak na moři. Každodenně tudy projíždějí desítky karavan a z přístavu vyplouvají lodě do mnoha končin Thalie. Najdeme zde řemeslníky i početné kupce. Za zmínku stojí krejčovská tradice, vždyť právě karathské švadleny vynalezly ono slavné "sako", které se brzy vyvinulo v "oblek", tolik využívaný mladými šlechtici. Samozřejmě ani rybolov nezaostává a tvoří značnou část obživy karathských obyvatel. Celým územím království i z něj se táhnou obchodní stezky – povětšinou až na skupinky banditů, divokých zlobrů a orků celkem bezpečné. V noci je však situace jiná: Obzvláště kvůli nebezpečí od drowů a duergarů všechny stráže doporučují projíždějícím čas po setmění trávit v tavernách, nebo, pokud není zbytí, rozhodně si najímat na obchodní cesty ozbrojený doprovod! V Dorenském hvozdě je navíc i ve dne ohrožují skřetí nájezdníci, jež zde jsou porůznu rozeseti v různých štěrbinách, jeskyních a propastech.

Pevnost Ostroh žije vlastním obchodním životem. Od Karathy a okolí kupuje jen některé potraviny, které jsou nedostatkové. K pevnosti patří ještě několik vesnic, mezi nimiž projíždějí jednotlivé tlupy žoldnéřů, pasoucích stáda koní. Život zde je tvrdý a obtížný.

PoutníkObyvatelstvo:

Převážnou většinu obyvatel tvoří lidé – najdeme je v Karathě i okolních vesničkách, v Ivory, Tartenu a Gruberiku. Nejen v Karathě žijí také stovky příslušníků ostatních ras – trpaslíků, elfů, půlorků, gnómů a půlčíků. V Dorenském hvozdě žijí převážně skřeti, kteří představují hrozbu pro okolní osady, jelikož se jejich počet neustále zvětšuje. Ve Větrných vršcích mají svá doupata kořistní zlobři, díky nimž jsou průchody v těchto místech poměrně nebezpečné.

V Ostrohu a okolí žijí zejména lidé, z nichž většina je zde usazena od Branových dob, kdy byli zelenokožci zatlačeni do nepřístupných míst. Jejich předkové údajně přišli z míst mimo království, ponejvíce z Athelu či Tyri.

Zvyky:

Mezi lidmi najdeme dobyvatele, obchodníky, mnichy a učence, řemeslníky, vojáky, sedláky, úředníky, cestovatele, vyhnance - zkrátka témeř všechna povolání. Jejich krajiny jsou směsicí nespočtu druhů lidí - dokáží se prosadit téměř ve všem. Není jim cizí politika, kultura, fyzická zdatnost či náboženství. Subtilní nebo štíhlí, bledí nebo tmaví, požitkářští nebo asketičtí, primitivní nebo civilizovaní, zbožní nebo hříšní, lidé prostě zahrnují všechny možné škály a stupnice.

Půlčíci jsou chytří a dokáží využít každé příležitosti. Hledají si místo kde jen mohou. Často cestují a tak je ostatní vnímají jako cizince či tuláky a nahlížejí na ne se zvědavostí. Zpravidla přežívají díky své mazanosti a vynalézavosti... ale i vřelému přístupu k hostům.

Svět skřetů, zlobrů, skřetvědů a jim příbuzných stvoření je dle všeho ryze barbarský a jakékoliv rituály se neobejdou bez potoků krve z obětí temným božstvům. Mezi kmeny probíhají šarvátky, každý si chce vydobýt postavení náčelníka nebo šamana území. Právě díky této omezenosti a neschopnosti se spojit v jednu civilizaci není ohrožení ze strany skřetů tak zásadní jako od striktně sešikovaných obyvatel Podtemna.

Ostatní národy, které v Karathské říši pobývají, si většinou přinášejí své tradice s sebou (místní vláda bývá dle svého založení dosti tolerantní), nebo se nechávají ovlivňovat lidskou kulturou, značně stojící na víře v Spící oko Thala, či Bílou dvojici. Karathští nicméně pružně začleňují ostatní božstva do svého systému věrouky, ač někdy v jiné úloze než jim připisuje originální nauka, např. Norda často vidíme jako dobromyslného trpaslíka s velkým břichem a váhou či měšcem jako patrona obchodu, Azhar je zase vzýván vesničany jako dárce úrody, své místo mají i šprýmař Morus nebo náladová Lilith. Někteří příslušníci spodiny uctívají i božstva Temné trojice, ovšem i zde dochází k posunu významu chápání.

 

Území orků a půlorků

Obyvatelstvo: orci a skřeti (cca 60%), gnollové (cca 20%), lidé a půlroci (cca 10%), ostatní (ještěrané, trollové, obři) (cca 10%)
Sídla: Murgond, svatyně Grazgdul
Správa: Murgond spravují stařešinové půlorků, válečný náčelník je Tar-Dak Blátivá Noha. Ostroh náleží žoldnéřské organizaci Železná pěst, která udržuje bezpečí nad Východní stezkou a kolonizuje některé bývalá území Zelenokožců. V pevnosti velí velký polní hejtman Broko Jednooký.
Vlajka: Murgond - Zaťatá pěst lámající světlo v kruhu na zeleném poli. Ostroh - opice na černém poli.
Nerostné bohatství: minimální, stavební kámen, dřevo
Vývoz: některé exotické kůže a kožešiny, byliny
Dovoz: všechno

Přírodní podmínky:

Tato oblast je tvořena několika hlavními částmi – Gardalskými močály, z jihu Torilskými horami, z východu Zelenými vršky a na severu přechází bažiny do Měsíčního jezera. 

Nejnehostinnější oblastí jsou bezpochyby Gardalské močály. Leží jižně od Měsíčního jezera, severozápadní část močálů zasahuje až do Prahvozdu. Močály tvoří zrádná blata, tůně, pohybovat se zde lze jen po stezkách tvořených mostky – tyto cesty znají převážně jen místní obyvatelé. Případy, kdy se někdo vydal do močálů na vlastní pěst a utonul či byl sežrán některou z tamních příšer, jsou zde na denním pořádku. Tuto skutečnost ještě utvrzují pověry o bludičkách, které lákají nebohé dobrodruhy do pastí, ale možná je to jen povídačka vyprávěná malým dětem před spaním. Toto prostředí tvoří úrodnou půdu pro několik vzácných druhů hub a rostlin, které jinde nenajdeme. Skrz močály protéká řeka Marcik, jak bývá nazývána jižanskými národy, po níž plují lodě obchodníků z elfích osad směrem do říčního přístavu v Kel-A-Hazru.  

Z východu na Gardalské močály navazují Zelené vršky. Ač nepatří tato hornatina mezi nejvyšší v Redaan-Teru, tvoří obtížně průchodné území s častým výskytem loupeživých tlup zelených kůží. Porost zde tvoří převážně urostlé duby či buky, občas zde nalezneme i lesík. Hory a kopce jsou protkané rozsáhlými jeskyněmi, jejichž obyvatele tvoří převážně orci a jiní goblinoidi. Ze západu na vršky navazuje území středu Karathského království, které si činí na vládu nad Zelenými vršky nároky. Významná je stezka, která se táhne od Karathy, kolem pevnosti Petronika a míří Údolím větru až do půlčické osady Doubkov. Cesta je ovšem velmi nebezpečná, útoky gnollů a orků jsou zde na denním pořádku. Kdo si nemůže najmout dostatečnou ochranku, raději volí cestu lodí i přesto, že oddíly železné pěsti vedou s orky prakticky neustálý boj a snaží se je zatlačit zpátky do kopců.

Nejrozsáhlejší oblastí těchto končin tvoří pohoří zvané Orčí tesáky. Plynule přechází ze Zelených vršků do močálů. Typickou siluetou zde jsou gnollí či orčí strážné věže a pevnosti na vrcholcích nižších hor. Pahorky jsou pro běžné cestovatele těžko přístupné, ale v údolíčkách je možné nalézt jejich vesnice a tábory. Jižní část osidlují gnollové, kteří zde vybudovali i vlastní pevnost. Cestování je zde obzvláště nebezpečné, jelikož se cesty většinou táhnou kaňony či horskými průchody, tvoříce tak ideální místo na přepad místními obyvateli...

Sídla:

Murgond je sídlo velikosti městysu, nacházející se v srdci Gardalských močálů. I přes svoje umístění v těchto nehostinných končinách má několik set obyvatel a je překvapivě hojně navštěvován. Žijí zde takřka výhradně půlorci, odolný národ, kterému nevadí život v těchto špatných podmínkách. Jsou potomky orků z dob Grokovy invaze, kdy hordy zelených kůží táhly krajinou říše, zabíjely, plenily a drancovaly, s lidskými ženami. Orci se však k těmto svým potomkům chovali pohrdavě a zacházeli s nimi jako s méněcennými, což zavdalo podnět k velké nenávisti půlorků k orkům a posléze k pomoci Karathě s jejich porážkou. Odměnou za tento čin byla pomoc při založení opevněné osady Murgond, která udržuje ve svém okolí přeci jen pořádek a vytlačuje divoké tvory hlouběji do bažin a vrchů. Murgond je v podstatě samosprávný, jeho poddanost karathskému trůnu je víceméně formální a odvádí jen symbolickou daň, přesto jsou svazky s říší těsné. Mnoho půlorků odchází do Karathy za štěstím, hledá si vojenskou službu nebo se nechává najímat na těžkou práci v přístavu nebo v dolech. Tito pak zpětně přinášejí do Murgondu návyky obvyklé v hlavním městě a jinde v říši, takže Murgond je pro některé cestovatele překvapivě civilizovaný.

Ve měste se nalézá obětiště zasvěcené Gordulovi, orky uctívanému bohu. Půlorci již tohoto strašlivého Temného boha neuctívají jako jeho oddaní, přec si však pamatují jak hrozná je jeho zloba a přinášejí mu oběti na usmířenou. Obvyklé je obětovat mu zločince, což je navýsost praktické opatření. Půlorci se obávají, že je Gordul Bestie posedne a učiní z nich divoké zvíře jako jsou orkové, a pokud se tak někomu stane, je obvykle vyhnán z města do bažin. Orkové znají a respektují ochranná božstva Karathské říše, Dei-Ananga a Juanu, ale obecně jsou jejich náboženské projevy vlažné. Mnohem uctívanější jsou v jejich kultuře hrdinové jako Lionel Udatný či Boric Hrdý, případně zakladatel Murgondu Azrak Křivohubý či jiní orkové, kteří dosáhli věhlasu. Murgond však obecně zachovává věrnost říši, takže ti z půlorků, kteří přešli na druhou stranu a klanějí se temným božstvům, jsou považováni za jejich nepřátele.

Svatyně Grazgdul je posvátným místem orčích kmenů, kde se scházejí šamani zelených kůží a kde orci předkládají oběti Gordulovi. Ozbrojená moc Karathy se již několikrát pokusila toto místo vyvrátit, ale orci se vždy vrátili s velkou silou a získali ji zpět. Dvakrát ročně se ve svatyni konají velké slavnosti a shromažďuje se zde mnoho goblinoidů. Svatyně se nachází v srdci Zelených vršků mezi dvěma orčími tábory.

Obchod:

Obchod v těchto končinách moc nekvete. Za zmínku stojí významné obchodní stezky vedoucí z Karathy přes Zelené vršky a také říční doprava mezi Měsíčním jezerem a Stříbrným mořem. Zboží z Karathy a okolních vesnic plyne převážně do Murgondu. Jedná se především o bavlnu, kůži, dřevo, zlato, stříbro, koření a obilí – suroviny, které půlorci v močále nemají možnost získat.

Obyvatelstvo:

Populaci močálů tvoří převážně ještěrané obývající rozvaliny dávných měst a zapomenuté chrámy. Jejich počet je poměrne vysoký a představují tak nebezpečí pro okolní oblasti. Jediným štěstím je, že si zatím ještěři brání jen svá území a bažiny neopouštějí. Výjimkou jsou potyčky s půlorky z Murgondu a gnolly. Ale zatím to v otevřenou válku nevyústilo a v budoucnu se tak snad ani nestane.

Murgond obývají převážně půlorci. Najde se mezi nimi i několik lidí, kteří zde vyrážejí za obchodem či naleznout útočiště.

Zelené vršky patří především orkům a jiným goblinoidům. Ty jsou největší hrozbou, díky loupeživým nájezdům pořádaným do civilizovaných oblastí. Jejich populace stále roste a tak není divu, že Karatha občas na hlavy významných orčích náčelníků vypisuje tučné odměny, lákající téměř každého dobrodruha, který se sem vydá obětovat svůj život za měšce královského zlata.

Orčí tesáky patří zejména gnollům, ale najdeme zde i orčí kmeny, se kterými neustále soupeří o kořist a území.

Alwariel a Prahvozd

Obyvatelstvo: Elfové 80%, Půlelfové 10%, Divocí půlčíci, Pygmejové, Skřetvědi, Yuant-Ti atd. 10%.
Sídla: Alwariel, osady půlčíků, elfí háje v Prahvozdu
Správa: Rada starších, měsíční paní, chrám, druidský kruh
Vlajka: Alwariel - vzrostlý dub na zeleno-žlutém pozadí
Nerostné bohatství: rudy drahých kovů, nevýznamná ložiska železa, titanu či stříbra
Vývoz: Mahagonové dřevo, kůže, vzácné ovoce a koření, víno, šperky, luky, střelivo, zbroje, zbraně.
Dovoz: železo, stříbro, zlato a jiné kovy

Přírodní podmínky:

Prahvozd je nejstarším lesem Redaan-Teru, jediným zachovalým z doby Zlatého věku a Stvoření světa, kdy Azhar zalesnil širé pláně. Velká část jej byla zničena během Velké války démony a tu, která přežila, zveme od té doby 'Prahvozdem'.
Rozkládá se ve východní části Redaan-Teru kolem Měsíčního jezera. Táhne se od Dorenského hvozdu a Orčích tesáků až do jeho neznámých hlubokých končin, kde se podle legend nachází Prastarý háj, samotné srdce lesa, kde dones žijí staří enti a jiné tajemné bytosti. Jen málo smrtelníků tento háj spatřilo a ještě méně opustilo jeho území a vrátilo se zpět. Samotní alwarielští elfové jeho polohu neznají. Dále je hvozd ohraničen z východu pobřežím Moře úsvitu (zvaného v elfštině Anarórë aírë), ze severu pak hornatou částí přechází až do Krynských hor. Celý Prahvozd nebyl díky své obrovské rozloze a hustému porostu prozkoumán. Protéká jím řada řek, říček a potoků, mezi nejznámější patří řeka Ithilsir, což v obecném jazyce znamená Měsíční řeka, v níž se v hlubokých nocích odráží měsíční svit. Vegetace je zde velmi hustá a dosahuje obrovských rozměrů, čehož jsou bezpochyby dokladem vzrostlé stromy, na jejich jejichž koruny není ze země vidět. Elfové je považují za posvátné a neradi vidí jejich ničení. Celý rok je zde teplo a často prší, což tvoří ideální půdu a podnebí pro exotické ovoce a řadu vzácných rostlin. Najdeme zde hluboké jeskyně plné nebezpečných bytostí, ale i zapadlé chrámy, jejichž stavitelé nejsou známi. Ročně sem putují desítky lovců pokladů v domnění snadného zbohatnutí, ale jen málo se jich vrátí zpět. Někteří říkají, že si staří duchové berou svojí daň. Místy se rozkládají zrádné bažiny, skaliska a jezírka obývaná řadou živočichů. Svojí jedinečností, bujnou vegetací, vzácnou zvěří a podivuhodnými stavbami patří Prahvozd k nejzáhadnějším a místům v Redaan-Teru, ba na celé Thalii.

Sídla:

Jediné elfí město, Alwariel, se nachází na ostrově uprostřed Měsíčního jezera. Tradiční dopravu tvoří lodě, které sem plují několikrát týdně z přístavů na břehu jezera a po řece Marcik z Kel-a-Hazru. Přivážejí tucty dobrodruhů, kteří se chtějí setkat s elfy, nakoupit od nich jejich unikátní výrobky či prozkoumat taje hvozdu obklopujícího jezero. Povídá se, že kraj skrývá bájné poklady, skryté v zapomenutých chrámech hluboko ve hvozdu a chráněné velmi nebezpečnými nestvůrami. Což sem láká lovce pokladů, které elfové neradi vidí. Alwariel není město, jaké znáte z lidského osídlení. Nenajdete zde téměř nic umělého, vše je vyrobeno z přírodních materiálů. Elfové žijí ve stromových domech, jeskyních a v korunách stromů. Samotné město nemá žádné pevné hradby, avšak se říká, že v případě ohrožení mohutné stromy obestoupí břehy ostrova a vytvoří tak neprostupné hradby schopné odolat vnějším nájezdům.

Elfové nemají vládu v tom smyslu slova, jak ji znají lidé se svým dědičným královstvím, šlechtou atd. Krédem Lothianil byla vždy volnost a nespoutanost a nepotřebují být svázáni jistotami a pravidly. Drtivá většina zákonitostí a pravidel chování elfí společnosti je nepsaná, dodržovaná zvykově.
Elfové uznávají moudrost a zkušenost, takže v jejich čele se obvykle vyskytnou jedinci nadaní jedním či druhým, případně obojím. Jelikož však elfí společnost není svázána formalitami, může se vedení uchopit i mladší elf, pokud je dosti mocný či přesvědčivý (typickým případem byl neblahý čaroděj Achill).
Nejpřednější a nejuznávanější jednotlivci elfí rasy zasedají v Radě starších, jakémsi vrcholném orgánu redaanských elfů, bez ohledu na to, jestli žijí v Alwarielu či nikoli. Členy Rady jsou velemágové, tradiční vůdci elfích sil ve válkách, velekněz či velekněžka chrámu Lothiana, nejstarší z druidů Prahvozdu a někteří další významní či důležití jedinci. A nakonec, náleží k ní i Měsíční paní (zvaná též Paní měsíční vody), což je titul, který se u elfů nejvíce blíží lidskému pojetí hodnosti či úřadu. Lidé, kteří nechápou spletitosti elfích vztahů, jí říkají prostě 'královna' a přisuzují jí autokratickou vládu nad celým Alwarielem, nebo i Prahvozdem - nic však nemůže být více vzdáleno realitě. Měsíční paní je prostě člen Rady starších, trvale přítomný v Alwarielu, který vyřizuje záležitosti mezi elfy a cizinci. Má tedy de facto trvalou agendu, na rozdíl od většiny ostatních členů, kteří se schází pouze v případě potřeby a jinak se věnují svým běžným povinnostem.
Schůzka Rady Starších je věc nepříliš obvyklá, neboť její pouhé svolání obvykle trvá několik let a může pak i klidně několik dalších let zasedat.
Pokud není možné Radu svolat, rozhoduje obvykle Měsíční paní po poradě s těmi členy Rady, kteří jsou právě v dosahu, tedy obvykle s veleknězem (velekněžkou), některými druidy, popř. i jinými. Zcela sama však rozhoduje jen zcela výjimečně a každopádně nemá pravomoc provádět významné změny, nebo sama rozhodovat o válce či míru. To je v plné kompetenci Rady starších.
Rada sama je v případě potřeby doplňována kooptací, čili sama určuje, kdo další bude přijat za člena. Požadavky na to jsou ovšem vysoké, dotyčný musí prokázat svou vhodnost a mimořádné nadání, jakož i být uznáván řadovými elfy.

Za zmínku zde stojí také postavení Doriela Karathského, dříve zvaného také 'princ' Doriel. Označení princ se mu dostávalo lidským nepochopením, které tomuto potomku paní Sirael, zcela v duchu lidských měřítek, přisuzovalo důležité postavení. Pravdou ovšem je, že 'princ' Doriel nebýval víc než řadový elf, neboť elfí společnost nezná dědičnost úřadu či postavení. Mezi lidmi se také dlouho povídalo, že Doriel si už dlouhou dobu dělá zálusk na trůn paní Sírael a podniká záškodnické akce proti své matce. 
Pro mnohé pak bylo tedy překvapením, když právě Doriel nalezl během Svaté výpravy do Podtemna ztraený Dei-Anangův Grál. Tímto činem byl označen jako nový následník karathského trůnu a přijal přízvisko Doriel Karathský I.

Dále v Alwarielu najdeme obvykle několik elfských mágů a rovněž sídlo druidů. Elfové obdivují a jako oko v hlavě střeží posvátný dub, který jim dává sílu a ochraňuje celé město. Nedaleko tohoto stromu se zdržuje jeden z posledních prastarých entů, který neodešel do zapomenutých hájů hluboko v prahvozdu - Dubomor Moudrý. Často zde nehnutě tráví své chvíle rozjímáním. Je velice moudrý, avšak mrzutý, ale pokud mají dobrodruhové štěstí a on má dobrou náladu, rád jim poskytne nějaká ta moudra. Ve městě nalezneme řadu obchodníků a řemeslníků, vyrábějící velmi kvalitní zboží, které si zde mohou bohatí dobrodruhové za nemalé ceny koupit. Zvláště elfské luky a magické klenoty patří k těm nejvyhledávanějším. V místním chrámu se konají rituály na uctění Lothiana - praotce a patrona všech elfů. Kněží rádi poskytnou léčení či požehnání pocestným. V hostinci U mrzutého šotka se vám dostane luxusního ubytování a možnosti ochutnat speciality zdejší znamenité kuchyně. Často vyhledávaným zbožím jsou elfí vína různých druhů a chutí.Ač jsou elfové podezřívaví vůči cizincům, rádi ve svém městě přivítají návštěvníky s dobrými úmysly s otevřenou náručí. Trpaslíky a půlorky, díky nenávisti zakořeněné hluboko v minulosti, však zde neradi vidí...

Obchod:

Alwarielští řemeslnící – zejména klenotníci, lukaři a kováři nabízejí jedinečné výrobky, ať už svojí krásou či kvalitou, oblíbené a vyhledávané po celé Thalii. Ne nadarmo se elfí luky vyrobené ze vzácných dřev považují za nejlepší široko daleko. Také elfí zbroje, kopí a meče nemají takřka konkurenci. Klenotníci nabízejí mistrně vyrobené šperky, ať už jen jako dekoraci či obdařené mocnou magií. Do Karathského království, Kel-a-Hazru či Targothu putují lodě plné mahagonového dřeva, kůže a vzácného koření a ovoce. Šlechtici si za nemalé peníze nechají dovážet znamenité elfí víno. Dováží se sem zejména kovy, jelikož elfové nemají vlastní doly.

Obyvatelstvo:

Elfí populace je soustředěna v Alwarielu a v osadách na břehu jezera, jakož i roztroušena po Prahvozdu. Mezi elfy zde žije i početná menšina půlelfů a pixie. Příslušníci ostatních ras se zde takřka nevyskytují, najdeme zde jen dočasně ubytované dobrodruhy, námořníky a obchodníky. Divocí půlčíci jsou soustředěni v malých vesničkách a o okolí a obchod se příliš nezajímají.

V hlubinách hvozdu najdeme pygmejské vesnice, řada těchto zakrslých lidiček žije poblíž starých chrámů, které považují za své a urputně jej brání proti vetřelcům. Najdeme mezi nimi ale i přátelské vesničky, které obchodují s elfy a půlčíky. V hlubokých jeskynních sítích mají svá doupata skřetvědi, kteří ohrožují své okolí, napadají pygmejské a půlčičké vesničky a osady. V zapadlých chrámech a přilehlém okolí mají svá obydlí hadí lidé, patrně pozůstatky pololidských bytostí z dob vlády démonů. Pygmejové jsou jim často podřízeni a uctívají je jako své bohy – ať už dary či zvířecími a lidskými oběťmi.

Zvyky:

Elfí kultura je soustředěna hlavně na přírodu, kterou Lothianil pečlivě střeží a starají se o ní. Nemají rádi vetřelce, pokud někdo ničí přírodu, je obvykle potrestán. Ve skalním chrámě uctívají jejich boha – Lothiana. Chrám je přirozeně střediskem elfí moudrosti a tisíce let zkušeností.

Půlčíci žijí spíše divokým životem uctívajíce jejich boha a stvořitele – Azhara. Převážná část z nich jsou lovci a sběrači. Velice vážení jsou mezi nimi jejich druidi, kteří mají léčitelské a nadpřirozené schopnosti. S ostatními rasami se moc nestýkají. Známé jsou jejich boje se skřetvědy, kteří rádi drancují jejich vesnice.

Skřetvědi žijí ve svých jeskyních a často po nocích plení a drancují okolí, ať už pro zábavu, potravu či kořist. Vůdcem se zejména stává nejsilnější bojovník, kterého obklopuje skupina jemu podřízených náčelníků. Také má kolem sebe několik šamanů, kteří mu slouží jako rádci.

Pygmejové žijí v rodových společnostech, které vedou nejstarší z vůdčích rodů. Mají mezi sebou i několik kněží, kteří mají za úkol předkládat dary a oběti hadím lidem, které uctívají.

Hierarchie společnosti Lidí-Hadů je velmi složitá. Jejich společnost se dělí na klany, které vede náčelník. Tito náčelníci jsou pak podřízeni skupině veleknězů v čele s jejich vůdcem, který je něčím jako nejvyšším vládcem. Dle pověstí se jedná o poloboha nestvůrného vzezření, který přebývá hluboko v lesích v prastarém ústředním chrámu, avšak tyto nebyly zatím nikým potvrzeny.

 

Poušť Abghad be Dali

Obyvatelstvo: Lidé (Nomádi) 78%, Gnómové 14%, Sluneční elfové 4%, Assabi, Pouštní lišky, Pouštní obři, ostatní celkem 4%
Sídla: Kel-a-Hazr, Cherubis (údajně), Sil Naril (údajně), oázy
Správa: Abghadský kalifát: kalif + chánská rada (kurultaj), chánové kmenů, Ostatní: neznámá
Vlajka: Abghadský kalifát (Kel-a-Hazr) - Slunce vycházející nad obzor na červeno-žlutém poli, Gnómové - mystický oheň na fialovém poli, Sluneční elfové - slunce s tváří na rudožlutém poli.
Nerostné bohatství: zlato, cín, měď, opály, diamanty
Vývoz: zlato, měď, vzácné koření, exotické plody, ryby, lihoviny, bavlna, len, kůže, drahokamy, gnómské vynálezy, šperky
Dovoz: dřevo, železo, stříbro, otroci

Přírodní podmínky:

Poušť Abghad-be-Dal se rozkládá v jižní části Redaan-Teru. Z několika stran ji omývá Stříbrné moře, ze severu pak přechází do výšin Torilských hor. Celá poušť je nehostinnou krajinou až na pár obydlených míst a oáz. Zejména pobřeží a tok velkých řek (např. Marcik) poskytuje vhodné podmínky k přežití, jelikož je zde dostatek ryb a není zde takové horko díky přímořským větrům jako ve vzdálenějších částech. Voda je zde vzácným artiklem, jelikož mořská není vhodná k pití a sladká se zde nachází jen v oázách, studnách měst či v tocích pouštních řek. Tuto oblast můžeme charakterizovat jako rozlehlou planinu plnou písku, písečných dun a věčného horka a sucha. Teplota přes den zde dosahuje závratných výší, v noci naopak hodně klesá a tak se zvířata stahují do svých nor. Toto se však líbí nočním predátorům, kteří v tuto dobu vyrážejí na lov. Na jihu se prý nachází ohnivá poušť obývaná bytostmi tvořenými ohněm a lávou, teplota zde je nevhodná pro jakákoliv zvířata a rostliny a proto se zde nevyskytují. V jihovýchodní části se nachází Údolí králů, prastaré pohřebiště, snad z bájných dob Athelské říše. Podle starých pověstí mají u sebe i celý svůj majetek a tak není divu, že se sem na lup vydávají vykradači hrobek z celé Thalie v naději na snadného zbohatnutí. Celé místo je však bráněno smrtícími pastmi a obýváno prastarými strážci, kteří jsou odhodláni nevydat ani jedinou unci zlata... V nejjižnějších částech se dle místních pověstí nachází pozůstatky pradávné civilizace, která zde sídlila dávno před nynějšími obyvateli… a rozvaliny slavného města Krat-Phot, prvního skutečného sídla nomádů.

Sídla:

Kel-a-Hazr je říční přístav nacházející se v poušti Abghad-be-Dali. Je to jakási brána do těchto nehostinných končin a proto zde najdeme příslušníky všemožných ras a dobrodruhy rozličných povolání, kteří si zde doplňují zásoby a město jim poskytuje ubytování a práci. Čítá tisíce obyvatel, převážně nomádů (apiru - kočovníci), tedy lidí snědší pleti, ale najdeme zde i gnómy, půlčíky a příchozí z Karathy či jiných míst, zejména pak Targothu. Kel-a-Hazr je prosperující obchodní město, diky svému strategickému umístění. Najdeme zde řemeslníky různých profesí, od obyčejných obchodníků až pro kováře či jiné mistry. Zdejší tržiště žije velmi rušným životem, jelikož sem putuje zboží přivážené loděmi a tak není divu, že zde probíhá většina obchodních transakcí.
Dominantou města je Chrám ohně, svatostánek a kultovní centrum nomádů, podle pověstí založené legendárním Ohnivým dervíšem. V něm dlí kalif (khalifah, chalífa), velekněz kultu, který se o vládu nad městem, považovaným za společné pro všechny kmeny nomádů, dělí s chánskou radou, tedy zasedáním náčelníků jednotlivých kmenů.
V chrámu se nachází Svatyně ohně, staříčká stavba z provpočátků existence města, v níž je údajně uložen úlomek meteoritu, který zničil Chán-Bálik, bývalé centrum nomádských kmenů.

Kel-a-Hazr je multikulturní město, jemuž vládne především obchod. Různé kupecké kliky mezi sebou často soupeří a dožadují se dalších a dalších výhod. Největší rozruch nastává ve vrcholném létě, kdy dochází k pravidelnému setkání klanů (am harec), které přitáhnou se svými stády do blízkosti města, aby využily zásob vody v řece Marcik, jediné, která přes nejteplejší část roku nevysychá. Zároveň jsou prováděny obchody s dobytkem a klany mezi sebou mění ženy a pořádají mnohé soutěže a měření sil. Rovněž přicházejí na trhy ve městě s kůžemi a mnohým zbožím získaným v poušti, takže v této době zažívá město i největší nápor cizích kupců (aján), zajíždějících sem speciálně kvůli této příležitosti.
Současně s tímto zasedá kurultaj, nejvyšší rada chánů všech velkých kmenů, spolu s kalifem, který předkládá účty ze správy města za uplynulý rok. Následně jsou chánové obdarováni mnoha dary, získanými z nejlepších kusů zboží ve městě.

Kalif je vládnoucím i náboženským hodnostářem. Jako hlava kultu Ohně spravuje náboženské záležitosti, v nichž mu radí učení muži a mudrci (chacham), nazývaní álim. Jejich sbor se jmenuje ulamá. Dle učení Ohnivého proroka rovněž existuje náboženské právo, kterým se zabývají jeho strážci a vykladači zvaní muftí. Tito jsou, vzhledem ke své vážnosti, zváni i k řešení běžných světských věcí, které vyžadují soudu.
Aby zvládal úkoly vlády a zároveň se mohl věnovat náboženským úkolům, má kalif k ruce zástupce zvaného velký vezír nebo velkovezír (wazir al-akbar) a několik dalších vezírů (wazir al-'amala - vezír pro vnitřní záležitosti, wazir al-bahr - vezír pro námořnictvo, wazir i-lashkar - vezír pro válku, wazir al-qalam - vezír pro administrativu atd.)

Hlavní silou kalifa a strážcem pořádku je Chánská garda (Khan askar), sbor elitních válečníků vybíraných z kmenů. Nábor do gardy probíhá každý rok během setkání kmenů a vojáci (askari) se zavazují ke službě na jeden rok, poté mohou zůstat nebo se vrátit ke svému kmeni. Velitel gardy se nazývá hagi-bej, další důstojnické stupně jsou aga pro vyšší důstojníky a binbaši pro nižší. Poddůstojníci velící hlídkám jsou zváni subajlar. Kromě gardy jsou ve městě ještě některé další vojenské oddíly, obvykle žoldnéři najatí kalifem nebo chány. Gardisté představují nekompromisní sílu, oddanou zájmům vládců města (ne vždy pouze kalifa, ale často i chánů svých kmenů) a zároveň stabilizující prvek ve městě, které je tak často centrem různých bojů o vliv a moc. Nazývají se také Šurta, což značí cosi jako pořádkový sbor.
Mezi sebou tu soupeří různá náboženská bratrstva, jejichž učení se často liší jen v detailech. Tyto nauky jsou známy jako 'taríkat', což značí jednak učení, jednak spolek či bratrstvo, které je učením inspirováno. Za nejmocnější ze všech je považováno taríkat Rudého draka, které se ovšem na vládě v Kel-a-Hazru nepodílí a separuje se stranou v poušti, považujíc se za bratrstvo vyvolených.
Další třecí plochy vznikají mezi kupeckými gildami, jednak v konkurenčních sporech mezi sebou, jednak ve sporu s různými zájmovými či náboženskými organizacemi. V Abghadu jsou povolena prakticky veškerá náboženství Thalie a je jim nechán volný prostor, pokud nezasahují do mocenské sféry. Z toho plyne, že Kel-a-Hazr, který se rozkládá krom povrchu i v podzemí, se nebrání obchodu s obyvateli Podtemna a tvrdí se, že hluboko pod ním dokonce žije kolonie Podtemňanů.
To je pochopitelně trnem v oku mnoha silám povrchového světa, zejména z Karathy, ale i trpaslíků a elfů; nicméně, síla kalifátu, zejména vojenská, je tak velká, že si tuto nezávislost může dovolit. Kel-a-Hazr je ve styku se stranami přísně neutrální a jeho stráže dbají na to, aby byl zachován mír a klid obchodu a spory byly řešeny civilizovanou cestou. S tím, kdo se tomuto vzpírá, je obvykle učiněn rychlý proces, tj. je bez průtahů civilizovaně oběšen.
Na rozsáhlá tržiště dohlížejí dozorci zvaní mudír, kteří mají k ruce strážné a rovněž pomocníky zvané muhtasíb. Uchovávají etalony měr a vah a dbají na správnou míru prodávaného zboží. Rovněž kontrolují koncese obchodníků, nejdůležitější dokument, vydávaný centrálním registrem města (díwán). Jeho úředníci (imachu) spravují majetkové a pozemkové knihy, registrují smlouvy mezi občany a také soudní rozhodnutí. Také rozhodují o pronájmech městského majetku a prodeji obchodních koncesí. V čelé díwánu stojí dawádár, správce inkoustu, který je odpovědný vezírovi pro administrativu.

Na správu financí dohlížejí úředníci pokladny zvaní kaimakan, důležitými osobami jsou dále soudci (dikud), případně vyšší soudci (qádí), kteří podléhají vezírovi pro právní záležitosti (wazir nas-shura). Rovněž existují úřední písaři (kátib), kteří jsou snadno rozpoznatelní podle svých světle zelených plášťů, nazývaných darrá'a.

Přestože je Kel-a-Hazr především obchodním městem, neznamená to, že by neměl zavedenou vnitřní organizaci a instituce. Jelikož se jedná stále ještě o centrum kočovníků, existují zde pozůstatky staré kmenové organizace, která se postupně mísí s novými prvky.
Shromáždění lidu (am harec) je členěno po kmenech, nejprve jsou velké kočovné kmeny, pak kmeny menší a úplně nakonec kupecké klany či rody, které již žijí zcela městským životem. Vůdci velkých kmenů se nazývají chán (khan), u menších šejk (šajch) nebo sajjid a vůdci kupeckých rodin jsou označováni jako beg. Každý kmen má skupinu starších (derebejů), kteří jsou jeho mluvčími. Šejk zároveň označuje vůdce kočovné skupiny, takže velké kmeny vedené chánem mohou mít i více šejků, kteří jsou vůdci lokálních skupin, ke kmeni se hlásících.
Zatímco kočovné kmeny (apiru) svou organizaci zachovávají, ve městě byla už dávno rozmělněna. Přední postavení ve společnosti zastávají sipahi, což je jakási obdoba karathského rytířstva (na rozdíl od rytířů však žijí téměř výhradně ve městě). Většinou se však jedná o bohaté, dobře situované jedince, kteří si mohou dovolit dražší výzbroj a koně. Tito tvoří jízdní složku armády Kel-a-Hazru a často vyráží za hradby chránit majetky mimo město či stíhat bandity (dželálí). Jednotka sipahi se nazývá 'orta' a velí jí důstojník v hodnosti agy. Mezi sipahi je mnoho příslušníků rodin tzv. assidaioi, neboli věrných. To jsou nejbližší spolupracovníci mocných jedinců, např. kmenových chánů nebo mocných kupeckých klanů. Assidaioi jsou hlavní skupinou na veřejné scéně, které se uchází o úřady a pocty, stejně jako o výhodné koncese a obchodní příležitosti. Vazba na mocné kalifátu jim dává řadu příležitostí.
Níže než assidaioi a ostatní bohatí (awilum) stojí muškéni, závislé obyvatelstvo, osobně svobodné, které představuje vrstvu sloužících, nájemců půdy a živností, kteří bývají četnými vazbami spojeni s vládnoucími vrstvami a vytvářejí jejich mocenskou základnu. Pokud nemají žádný kmen, mohou se zařadit na shromáždění ke klanu svého patrona, pokud jim to patron dovolí. Mezi muškény a vyššími vrstvami se udržují tradiční klientsko-patronské vazby.
Pod muškény následují guruš, nemajetní, kteří stojí na okraji společnosti a vesměs vykonávají nádenické práce. Teoreticky ještě pod nimi jsou iginudu, otroci, neboť Abghad praktikuje zcela legálně otroctví, ať už násilné (zajetí) nebo prodej do otroctví pro dluhy. Je však pravda, že někteří otroci jsou zaopatřeni lépe než mnozí guruš.
Cizinci jsou souhrnně nazýváni gerim a nemají žádná práva krom těch, která získají koupí nebo za zásluhy.
Kočovné skupiny jsou nazývány apiru a dosti často se z jejich řad rekrutují nájezdníci či bandité (dželálí).

Mimořádné postavení mají kněží, zejména kněží Ohně, tedy vládnoucího náboženství Kel-a-Hazru. Mají zvláštní hierarchii, v jejímž čele stojí sám kalif a ulema, sbor mystiků a náboženských soudců. Nejvyšším členem ulemy je tzv. velký muftí.
Kult Ohně tvoří náboženskou obec, tzv. millet. K milletu náleží i veškeré sekty, které se odlišují svým učením, tedy všechny taríkat. Millet Ohně je největším a také nejmocnějším z náboženských obcí Abghadu. Ostatní náboženství jsou organizována podobně, takže existuje např. millet Světla, millet Smrti atd. Jednotlivé směry uvnitř nich jsou obdobně považovány za různá učení, taríkat. Millety požívají jistého práva exteritoriality, tedy mají nárok na vlastní církevní správu a hierarchii, jakož i liturgii. Mohou provozovat své obřady zcela volně, pokud nenarušují chod města (zejména obchodu či veřejného pořádku) a nadřazenost kultu Ohně.

V Kel-a-Hazru žijí i silné skupiny slunečních elfů a pouštních gnómů, které zde zajišťují kontakt se svými soukmenovci v pouštních sídlech. Sdružují se mezi sebou, takže existují čtvrti s převahou elfího či gnómského obyvatelstva, i když gnómů je ve městě hodně a žijí i mezi lidmi. Mnozí se dokonce začlenili do kmenových struktur nomádů nebo zakládají vlastní obchodnické klany. Jsou hojně zastoupeni i v řemeslech a kultu Ohně, který přijalo hodně gnómů za svůj, i když někteří vyznávají různá vlastní taríkat. Rovněž taríkat slunečných elfů je obecně známa.

Nedílnou součástí města je i trh s otroky, ať už pochytanými násilím nebo prodanými do otroctví za nesplacené dluhy. Otrokáři musí dávat pozor na příslušníky velkých kmenů, které jsou na uvrhování svých příslušníků do otroctví velmi háklivé. Mnohokráte se stalo, že oddíl kmenových válečníků vzal otroky obchodníkovi přímo na tržišti a jeho samého na místě ztrestal smrtí. Proti kmenovým vojákům, jednajícím ve jménu kmene ve věci cti se neodváží nic podniknout ani chánská garda (mnohdy naopak s nimi sympatizuje). Zajatci z kmenů jsou většinou vyměněni navzájem či vykoupeni. Pád do otroctví tak hrozí obvykle cizincům, kteří nejsou příslušníky žádného kmene a nemohou se dovolat pomoci. Kvete i obchod s otroky s obyvateli Podtemna a staly se už případy, že se otrokáři pokusili předejít zásahu kmenů tím, že otroky prodali drowům nebo duergarům. V takovém případě kmenoví válečníci obvykle zabijí obchodníka a celou jeho rodinu včetně dětí.
Další skupinou jsou otroci dovážení odjinud na otrokářských lodích, zejména z Černých ostrovů Ongoru i jiných míst. Zdrojem jsou rovněž ravterští piráti, athelské lodě i kupci z Impéria.

Kel-a-Hazr je tak multikulturním centrem obchodu v jižní části Redaan-Teru, kde se střetávají všechny známé národy zejména na poli obchodu.

Sídla slunečných elfů nejsou známa. Hovoří se o tajmeném Sil Narilu, skalním městě, které je labyrintem skalních chodeb, v němž se elfové kdysi skrývali před démony. Jeho poloha je známa jen nemnohým, neboť je dobře ukryto a tvrdí se, že jej před zraky cizinců skrývá fata morgana v poušti.

Obdobně je tomu i s legendami opředeným sídlem gnómů zvaným Cherubis, přičemž nejbláznivější historky říkají, že je položeno na vznášejících se kamenech ve zduchu nad pouští! Lze se tam prý dostat jen pomocí gnómské vzducholodě nebo mocné magie teleportů. Gnómové sami však do svých měst cizince nevpouštějí a uchovávají svá tajemství. I Cherubis prý halí mocné iluze.

Velmi ceněnými a důležitými místy v poušti jsou oázy. Tyto porosty kolem vodního zdroje vytvářejí příjemné mikroklima, tedy chladnější než je okolní poušť a plné pitné vody a ovoce. Jsou často navštěvovány dobrodruhy a cestovali při jejich velmi náročné cestě pouští, ať za účelem odpočinku či doplnění zásob. V poušti Abghad be Dali je několi známých oáz, např. Šal-em-Šaj, Sal-em-Sejk a Al-ab-Baj. Obývají je zejména pouštní lidé.

Obchod:

Nejvýznamnějším obchodním střediskem je pochopitelně Kel-a-Hazr. Komodity na trzích jsou rozmanité a liší se podle období. V letním horku, kdy se koná sněm klanů, převažují kůže a živočišné produkty, plus věci které kmeny získaly během kočování, ať už opály, zlato nebo občasné nálezy ze starých ruin.
V údolí řeky Marcik se pěstují textilní plodiny, zejména bavlna a len, ale i obilí (pšenice, ječmen) a exotické ovoce (banány, vinná réva, citrusové plody, granátová jablka). Hospodářským zvířectvem je zejména hovězí dobytek, dále ovce, kozy a kachny. Ceněným artiklem je koření. Od slunečních elfů a gnómů jsou k mání jejich výrobky, jemné šperky či mechanické hračky, známé po celém světě. Krom zlata, které je rýžováno v poušti a opálů, se zde rovněž nachází naleziště mědi. Ostatní kovy, zejména železo a stříbro, jsou naopak dováženy, spolu s dřevem, kterého je nedostatek.
A samozřejmě, důležitou složkou obchodu jsou výše zmínění otroci.

Obyvatelstvo:

Převážnou část obyvatel tvoří pouštní lidé často nazývaní nomádi. Jejich osídlení se soustřeďuje zejména v Kel-a-Hazru a přilehlých oblastech, část žije v oázách nebo žije kočovný život a migruje po širé poušti za pastvinami pro jejich stáda. Dalšími obyvateli jsou sluneční elfové a gnómové. K vidění je zde i sdostatek trpaslíků a lidí z jiných částí Thalie, zejména z Karathy. Elfové zajíždějí do Abghadu jen výjimečně, neboť odmítají z principu otroctví jako zločin proti samotnému Stvoření a dílu Lothiana Dárce života. Objevují se tedy převážně mladší elfové, chtiví poznání světa.

V nehostinných vzdálených končinách pouště žijí ještěři nazývaní místními assabi, kteří obývají své jeskyně a zapadlé chrámy, patrně z dob vlády démonů. Najdeme zde i početnou populaci pouštních obrů, kteří rádi přepadávají pocestné či karavany, ale jen zřídkakdy se vydají na větší osadu či město. Občas se dostanou spolu do konfliktu, když bojují o teritoria a kořist. Assabi chovají velké ještěry, které používají jako jízdní či dopravní zvířata i k boji.
Cestovatelé a dobrodruzi se občas dostávají do křížku s pouštními humanoidními liškami, když naruší jejich teritorium. Tyto bytosti jsou jen málo známé a většinou se k cizincům chovají nepřátelsky, u obrů a assabi je prokázáno lidojedství. Každého, kdo je slabší než oni, prostě zkonzumují. To dosti úspěšně brání bližšímu prozkoumání jejich společenských zvyků, pokud nějaké mají. Rovněž do obchodu se tyto rasy zapojují jen zcela výjimečně, i když se tvrdí, že někteří otrokáři jim prodávají neužitečné otroky na jídlo. Jiní to však mají za málo pravděpodobné, neboť není jasné, čím by jim divoši platili.
Krom těchto bytostí jsou v poušti ještě zaznamenáni stingeři, kříženci ohromných štírů alidí, patrně rovněž pozůstatky mutovaných ras z dob démonů či vrtošivé ruky Gordula Měniče ras; odpovídá tomu i jejich vlastní kult, v němž uctívají velikého štíra. Rovněž jejich kultura je jen minimálně probádaná a jsou známi svým lidojedstvím. Obdobně neblahou pověst mají skřetvědi, kteří se zdržují v horách a představují snad další křížence mezi skřety a zvířaty nebo zvláštní druh zelenokožců, i když v jejich případě už barva kůže neodpovídá názvu. Tvrdí se, že ne vždy se uchylují k násilí, ale obecně platí, že jsou nepřátelští ke všemu co vkročí na jejich teritorium.
Hluboko v pouštních dunách lze narazit na velké červy, známé jako olgoj-chorchoj, kteří žijí v písečných jamách a pohlcují vše, co spadne do této jejich pasti. Zkazky nomádů říkají, že obzvláště vzrostlí červi dokáží pohltit velblouda jako nic. Jiné zase varují před starými kamennými ruinami, v nichž údajně žijí bazilišci, velcí ještěři schopní zkamenět živou bytost pouhým pohledem.

Nejmocnější bytostí pouště Abghad je však velký rudý drak. Jeho jméno není známo, nebo jej možná znají jen členové jeho kultu. Obecně se má za to, že se jedná o téhož draka, který zachránil v době Války Prastarých Kel-a-Hazr před zkázou a později zničil démonické monstrum vládnoucí Krat-Photu. Pro mnoho lidí té doby se stal hrdinou a to dalo základ jeho kultu, který ve zdraví přežívá do dnešních dob. Uctívači postavili drakovi v poušti chrám a kolem něj žijí, spokojeni s vlastními záležitostmi. Taríkat Rudého draka je nejvýznamnější odchylkou kultu Ohně, která staví na nejvyšší místo právě tuto mocnou bytost a nabízí zcela reálnou naději stát po boku draka pokud se svět ocitne v nějakém dalším nebezpečí. V kultu se také koncentruje mnoho lidí (i dalších ras), jimž koluje v žilách dračí krev a přicházejí sem hledat své dědictví.

 

Okolní země Thalie

Vedle cípu kontinentu, jemuž dominuje Karathské království a další civilizované osídlení, půda thalijská nese četné další říše a místa. Jedná se o oblasti s různorodým podnebím, ještě pestřejšími státními celky a přímo roztodivnými zvyky. K některým zemím zaujímají ti počestnější obyvatelé Redaan-Teru příznivé stanovisko, vztahy s jinými jsou vlažnější a o dalších nemají takřka ani ponětí. Abychom to napravili a projevili, kolik toho pozoruhodného lze na světě potkat, vydáváme tuto stručnou charakteristiku. O všech zde popsaných vzdálených zemích platí, že jsou pro našince prakticky nedostupné.

Vrchní písař kr. m. Karathy Jan Ocimbur

Tyriánská liga

Nejbližší soused Karathy za severními horami Krynn. Jižní Tyri je bohatá země s řadou velkých měst (např. Rincona), která jsou sdružena v tzv. Tyriánskou ligu, defenzivní vojenský pakt, namířený proti rozpínavosti Impéria. Karatha má s Tyriánskou ligou smlouvu o vojenské spolupráci z dob Brana Rozvážného, který sám bojoval po boku Ligy proti Černým rytířům.
V Jižním Tyri dominují městské státy, v nichž probíhá trvalé soupeření mezi 'demokratickými' a 'autokratickými' institucemi (tzv. signorie versus republika).
Obchod s Jižním Tyri představuje značný podíl obchodu království.
Převážnými obyvateli Jižního Tyri jsou lidé, žije zde i dost gnómů, půlelfů a půlčíků a poskrovnu trpaslíků.
- Jižní Tyri, Rincona atd.

Impérium

Dobyvačný stát, který zabral několik území severně od Jižního Tyri, zejména celé Severní Tyri i s jeho baštou Forchií (většina uprchlého obyvatelstva pak založila v Krynnských horách Forchenheim). Centrem Impéria je proslulá Citadela démonů, založená zbytky armády Temných z Mlžných ostrovů po jejich nezdaru při dobývání Karathy poté, co byli vypuzeni z území říše.
Dlouhá léta zmítal okolními zeměmi strach z obyvatel Citadely, avšak našli se i tací, kterým krutost a způsoby Temných imponovaly. Tito fanatici vytvořili později proslulý Řád Černých rytířů a připojili se k Citadele. Po několika krvavých převratech a bojích o moc získal Řád naprostou nadvládu na Citadelou a oponenty vyhnal nebo pobil. Obrátil se k uctívání Černého rytíře, o němž panují závažné obavy, jestli se nejedná o některou z podob Helgarona (karathští učenci se na tom zatím nemohou shodnout). Řád se stal rovněž dominantní bojovou silou a brzy si podrobil země Ereidenu a Cailoru. Jeho expanze se zarazila teprve o zocelené žoldnéřské voje Tyriánské ligy a Karathy v bitvě u Rincony, následně pak Impérium zabředlo do dlouhé války na východě se Sluneční říší.
Impérium je v Karathě vnímáno jako zlověstná říše, přesto s ním bylo uzavřeno několik dohod včetně obchodních. Oficiálně žije Karatha s Impériem v míru a Impérium zatím žádnou z dohod neporušilo. Pravdou ovšem je, že území obou říší se nachází od sebe dosti daleko.
Impérium je především sídlem lidí, ostatní rasy se příliš nevyskytují. Tvrdí se ovšem, že má styky s Podtemnem, především s temnými trpaslíky a že v řadách jeho armád bojují i skřeti a orci.
- Severní Tyri, Citadela démonů, Forchia
- Ereiden
- Cailor

Targoth

Nejdůležitější mocnost ovládající Stříbrné moře a obchod směrem na jih, do bývalé Athelské říše. Thalassokracie Targoth je ohromné město řízené Kupeckou radou, jakýmsi sborem nejvyšších patricijů. Targoth má v karathských záležitostech nesmírný vliv, neboť po pádu ochlokracie investoval do obnovy Karathy velké sumy peněz a smlouvami založil své právo mluvit do karathských záležitostí. Targoth udržuje v říši emisara, který má právo se účastnit zasedání královské rady a vetovat rozhodnutí, která jsou Targothu nepříznivá. V posledních letech je sice tato privilej poněkud opomíjena, neznamená to však, že není platná.
Targoth je obydlen převážně lidmi, i když jsou zde usazeni i gnómové a skupiny podnikavějších trpaslíků.
Náboženství Targothu je, stejně jako v celé bývalé athelské říši, velmi 'zlidovělé', tzn. nemá charakter církví či jiných uzavřených institucí. Je praktikováno jako součást běžného života a začleněno do úkonů státní správy. Targoth má náboženské činitele, např. sbor pontifiků, který rozhoduje o aktech náboženského dění v čele s nejvyšším pontifikem (jedná se však spíše o politickou funkci). Hlavou targothského panteonu je Pán moří či Mořský poutník, zpodobňovaný jako stařec s holí a lasturou nebo s trojzubcem, někdy jedoucí na mořské obludě. Obvykle se má za to, že se jedná o zpodobnění Thala, který prý na ostrovech Nomžoru stvořil lidskou rasu umem své mysli a ruky. Ostatní božstva jsou brána jako jednotný panteon, zpravidla ve spojení s nějakou konkrétní funkcí (obchod, úroda, nemoc, láska atd.).
- ostrovy ve Stříbrném moři + enklávy na pevnině, Targoth

Sluneční říše

Sluneční říše se skládá ze zemí Západní Sorreje, Neiviku a Pegorgu. Hlavní část obyvatelstva tvoří převážně lidé a trpaslíci, ale své kolonie na území Říše mají i gnómové a půlčíci.
Díky dlouhotrvající válce s Impériem je společnost silně militarizovaná. Bojovat se učí každý, kdo je toho schopen, bez ohledu na rasu či pohlaví, jinak by ti, kdo neodtáhnou do boje s Impériem byli snadnou kořistí pro skupiny banditů a monster z okolí. Navzdory tomu všemu Říše ale nemá stálou armádu, namísto toho má soubory domobran, které se v případě potřeby sdruží do většího celku. Jediná stálá vojenská složka jsou Císařská stráž, elitní jednotka chránící císaře a jeho rodinu, a Dračí jezdci - nepříliš početná skupina, která slouží jako vojevůdci a generálové. Jak již název napovídá, jako oři jim slouží místní odrůda draků, která na rozdíl od těch známějších není natolik chytrá (jsou jen o něco málo chytřejší než pes), je menší s jinou stavbou těla a především postrádá křídla. Důležitou úlohu hraje také Stínová garda, síť agentů, sabotérů a vrahů podporující zájmy Říše skrze špionáž, sabotáž a atentáty. Operují hlavně v Impériu, ale tvrdí se, že má větve v každém větším městě světa. Absolutní kontrolu nad celým státem má pak císař (říká se, že rodokmen císařské rodiny je spojen se samotným Dei-Anangem, proto se mezi nimi najde mnoho aasimarů), který je zároveň hlavou Slunečního kultu, jediného oficiálního náboženství v Říši.
Sluneční kult vznikl v dávných dobách během velké války s démony. Kult je reprezentován dvěma božstvy - Dei-Anangem, kterého vzývají lidé, a Nordem, kterého ctí trpaslíci. Náboženské rituály se provádí za úsvitu, v poledne a při soumraku. Polední rituály jsou obvykle veřejnou záležitostí, ranní a večerní lid provádí v soukromí svých domovů. Během letního slunovratu se konají velké slavnosti, během kterých císař vystoupí ze svého paláce, ve kterém jinak tráví veškerý svůj čas, mezi prostý lid.
Obyčejný Říšan se do styku s vládnoucí vrstvou prakticky nedostane a ani se o ní příliš nezajímá. Stará se o své pole, řemeslo, obchod nebo jakoukoli jinou obživu a opouští ji pouze, když do vesnice přijedou říšští verbíři. Jeho jídelníček se skládá převážně z rýže a zeleniny, ale čas od času si téměř každý může dovolit zpestřit stravu masem. Největší hrozbu představují potulné bandy lapků a občas je ohrožuje i nějaká ta nestvůra. V případě ohrožení rychle reaguje domobrana a v případě potřeby ve spolupráci s okolními osadami hrozbu zlikviduje.
Obyvatelé měst, a především pak hlavního města Kaijengu, jsou na tom o něco lépe. O jejich bezpečnost se starají městské stráže – především je chrání před kapsáři a podobnými nekalými živly. Měšťané jsou o něco bohatší než vesničané, a proto si můžou maso dovolit každých pár dní. Ti z vyšších vrstev si pak dopřávají několika chodové hody, s vybranými pochoutkami z Hin-Dangu, kořením a kvalitním pitím.
Císařská rodina žije v Kaijengu, kde mají vlastní palác a přilehlé pozemky, které jsou dohromady velké, jako menší město. S obyčejným lidem nemají téměř žádný kontakt s výjimkou slavností během slunovratu. O veškeré jejich potřeby se stará služebnictvo. Císař řídí zemi skrze své podřízené (vysoké úředníky a generály), kterým dává své rozkazy, a ti se je pak snaží vykonat.
Sluneční říše má s ostatními zeměmi jen velmi málo kontaktu, výjimkou jsou Hin-Dang, se kterým má obchodní styky, a Impérium, se kterým vede již dlouhá léta válku. S Karathou nemá žádný oficiální kontakt.
- Kaijeng

//text o Sluneční říši rozšířil G-ladiator

Sněhový Gorbul

Rozsáhlé území na dalekém severu, osídlené orčími a dalšími skupinami monster. Odtud přicházejí jejich klany do osídlených oblastí a usazují se v odlehlých kopcích, lesích a bažinách. Sněhový Gorbul tvoří ledem a sněhem pokrytá nehostinná krajina, o níž se tradují různé pověsti a legendy. Pocházejí odtud také vodní lidé, někdy zvaní jako genasi či děti pramene. Obývají jak jižní, tak severní části tohoto subkontinentu a odlišují se podle toho, jestli žijí v ledových jeskyních (tzv. ledové děti) nebo obývají jižní pobřeží a jejich osídlení tvoří podmořské osady (tzv. vodní děti). Rozdíl mezi nimi pozná zkušené oko podle mírných odlišností ve vzhledu (ledoví mají světlejší zbarvení až k bílé a nikdy nejsou zelení).

Hin-Dang a Tínaiw

Souostroví Hin-Dang a ostrov Tínaiw společně tvoří Východní Sorreju. Obývají jej lidé, elfové, půlelfové, malé komunity vzdušných genasi a taky velké množství zlobrů, především pak na nejvýchodnějším ostrově Hin-Dangu, kde mají svá hlavní sídla.
Před dávnými věky obývaly Hin-Dang primitvní kmeny lidí společně s krvelačnými bandami zlobrů. Zatímco spolu tito vedli časté a krvavé války o území a zdroje, Tínaiwští elfové žili v míru, filozofovali, skládali básně, studovali magii a řemesla a do sporů lidí a zlobrů se nezapojovali.
Pak se ale našel zlobr, který nad ostatními vynikal svou inteligencí a lstivostí - Zagart Nesmrtelný, mocný zlobří černokněžník, který sjednotil zlobry do jedné strašlivé síly, která společně s jeho pekelnou magií, začala ničit jednotlivé kmeny lidí. A právě tehdy zakročili elfové. Věděli, že pokud by Zagartova horda nad lidmi zvítězila, byla by jen otázka času, než by napadli Tínaiw. Ale elfové nebyli na rozdíl od lidí a zlobrů na válku zvyklí a nebyli dost početní, aby zlobří vojska porazili. Po několika počátečních vítězstvích začali zlobři elfy porážet. Nicméně oběti elfích šiků poskytli dostatek času pro elfí řemeslníky, učence a čaroděje, aby naučili lidi jejich umění a pomohli jim sjednotit se proti společnému nepříteli.
Nové vyspělejší vynálezy a znalosti magie společně s jejich starým uměním války obrátilo průběh bojů v Zagartův neprospěch a jeho hordy byly rozprášeny a vyhnány do okrajových oblastí Hin-Dangu a na okolní ostrovy. Zagart nikdy nepadl v boji a kolují legendy, že je stále naživu a plánuje pomstu. Většina přeživších elfů se vrátila do své domoviny, ale několik stovek jich zůstalo na Hin-Dangu jako učitelé, aby se lidi nově vybavenými znalostmi sami nezničili. V průběhu následujících staletí lid Hin-Dangu skrze své elfí učitele z větší části přejal jejich kulturu.
Lidé na Hin-Dangu se liší jak vzhledem, tak kulturou. Jsou menší a hubenější, než většina lidí a pohybují se s ladem ne nepodobným tomu elfímu. Hin-danžané žijí v klanech. Je několik desítek malých klanů, které jsou pak podřízeny pěti Velkým klanům, jejichž vůdci zemi společně vládnou. Klan Draka má největší armádu v zemi, Klan Zmije má ty nejlepší shinobi, Klan Fénixe se zaměřuje na ovládání a studium magie, Klan Sovy se skládá z filozofů, umělců a diplomatů a Klan Opice se zaměřuje na duchovní život člověka. Existoval i šestý velký klan – Klan Orla, ten byl ale omylem zničen jeho vlastními čaroději, když se pokoušeli vytvořit tornádo s úmyslem použít jej ke zničení zlobří flotily, která se blížila k Hin-Dangským břehům. Namísto toho otevřeli obří portál do sféry vzduchu a následné lokální kataklyzma zničilo nejen zlobří lodě, ale také většinu Klanu Orla a přivedlo na Hin-Dang bytosti ze sféry vzduchu. Ty s bytostí, které byli přátelské, pomohli přeživším z klanu uprchnout před těmi, kteří se hin-danžanům chtěli pomstít za to, že je vyrvali z jejich domova. Z jejich spojení pak vznikly drobné a uzavřená komunity vzdušných genasi neboli dětí větru.
Každý klan se skládá z několika rodin, z nichž jedna má vedoucí úlohu. O tu se čas od času vedou boje, které obvykle končí vyhlazením jedné či druhé rodiny. Pokud by byl klan takovýmto bojem příliš oslaben, může se stát, že se rozpadne a jednotlivé rodiny se včlení do dalších klanů. Občas spolu malé klany bojují o území, zdroje nebo ve snaze napravit nějakou křivdu. Pokud by se takové boje měly příliš rozrůst, zasáhne Velký klan, na jehož území spor probíhá. Mezi Velkými klany k takovýmto bojům nedochází, protože boj i dvou velkých klanů by mohl celou zemi uvrhnout v nerovnováhu, které by mohli využít staří nepřátelé a Hin-Dang napadnout. Proto se vůdcové velkých klanů dohodli, že své spory budou řešit buď diplomaticky, duely (v případě, že se spor týká pouze jednotlivců v pozici zatáhnout do něj celý klan) nebo drobnými organizovanými šarvátkami s přísnými pravidly.
V klanu má každý svou funkci a jen málokdy vykonává nějakou jinou, tedy farmář zůstane farmářem, přestože jeho klan jde do boje (bojoval by jen v případě, že by bylo napadeno sídlo klanu či jeho farma). Každý klan se snaží být samostatný, co se týče zásob potravin, vojáků a výroby léků, nástrojů atp., pro případ, že by byl od ostatních klanů z nějakého důvodu odříznut. Úplná samostatnost je ale u většiny klanů nemožná, obvykle z důvodu nedostatku lidí (u malých klanů), prostoru (v případě klanů sídlících na malých ostrovech), nebo obojího.
Vládnoucí rodiny v klanu se příliš neliší od podřízených rodin, dostává se jim sice o něco lepší péče, ale od jejích členů se čekají nadstandardní výkony. Také není pravidlem, že vládnoucí rodina musí být válečnická nebo čarodějná, existují i klany vedené farmáři nebo filozofy.
Jídelníček Hin-danžanů se skládá hlavně z rýže, ryb a ovoce a je stejný jak pro “obyčejný lid”, tak i pro “šlechtu”.
Na Tínaiwu žije elfí populace v malých osadách obvykle vytvořených kolem klášterů, kde rozjímají nad životem, studují a vedou klidné životy, díky několika desítkám jednotek skládajících se převážně z čarodějů, co chrání Tínaiwské břehy před případnými plavidly zlobrů.
Ztráty, které elfí populace utrpěla během války se zlobry, spolu s přirozeně pomalou reprodukcí elfů, způsobily, nynější postupný úbytek elfí populace na Tínaiwu.
Velikou zvláštností východních zemí je jejich náboženství. Uctívají zejména kult předků (kami předků) nebo určitá místa (kami míst). Božstva považují spíše za vzdálené bytosti nejasného postavení a ztotožňují je s duchovními principy nebo přírodními jevy. Praktikování jejich náboženství je spíše blíže filosofickým směrům než skutečné službě božstvům, proto se mezi nimi nenacházejí jedinci bohy obdarovaní. Absence božské magie kleriků a paladinů vedla k rozvoji lidového léčitelství, alchymie a také rozvoji mysticismu – komunikaci s duchy předků i míst.

//text o Hin-Dangu a Tínaiwu rozšířil G-ladiator

Sedm měst Rudohoří

Železné rudohoří se rozkládá kdesi ve středu kontinentu, daleko na severovýchod od Redaan-Teru. Je to oblast vysokých hor, prý nejvyšších v Thalii. Tvrdí se, že právě zde leží legendární Zlaté síně Norda, ale pokud tomu tak je, cesta k nim je již tisíce let ztracena. Rudohoří je centrem a nejmocnejší pevností thalijských Nordrim, kteří zde mají sedm velkých a mnoho menších měst, vykutaných pod vysokými horami. I když jsou trpasličí sídla v Thalii nezávislá a mají vlastní vládce a vysoké kněží, formálně stále uznávají nadřazenost velekrále všech Nordrim a Trůn zářících hlubin jako centrum celé trpasličí rasy. Stejně tak zde sídlí i nejvyšší velekněz a jsou zde uloženy největší poklady světa. Velká města jsou Hlubohor, Nordringale, Barak Nordgul...
Děti země (známé taky jako zemní genasi) pocházejí z hornatých a skalnatých končin Rudohoří, kde žijí odděleně v temných jeskynních komplexech nebo tvoří menší komunity v trpasličích podzemních městech. Podobně jako oni tvoří klanové struktury, které mají ovšem mnohem méně členů, nebo žijí pomalým samotářským životem. Jen málokdy se pohybují po povrchu, ale výjimečně se vyskytují i takové klany nebo jednotlivci, kteří přivykli slunečnímu svitu a stali se z nich honáci vysokohorských stád.
- Železné rudohoří, města Hlubohor, Nordringale, Barak Nordgul

Krvehrad

Krvegrad, Krvograd je znám i pod jinými názvy jako legendární místo zla kdesi na severovýchodě od Redaan-Teru. Pověsti tvrdí, že jej obývají upíři, potomci démonů či jiné hrůzné bytosti. Jedná se prý zlověstný hrad ukrytý v hlubokých lesích na hranicích Cailoru, čili na samém okraji území Impéria. Není však známo, jak Impérium vychází s jeho obyvateli.
- les Urchenfels, Krvehrad

Mlžné ostrovy

Mlžné ostrovy leží v severní části Stříbrného moře, prakticky již v moři Severním, a kdysi bývaly osídlené Kary v čele s Ochránci světla. V době Lionela Požehnaného však došlo k jejich pádu do rukou Temných, drowů, pirátů a vyznavačů zla. Na ostrovech byla ustavena zlopověstná Temná legie, která reprezentovala armády temnot v následujících staletích.
Po vyplenění Har Ganethu spojenými vojsky Karatha a Targothu pod velením Brana Rozvážného a admirála Treverii ztratila Temná legie kontrolu nad mořem a navíc z ostrovů odešli piráti, v té době sjednoceni pod vládou bratrstva Rudých hrdlořezů. Temní se proto přesunuli na kontinent, kde vztyčili zlověstný Hag Grar, do něhož přesídlila mocenská elita ostrovů. Po pádu Hag Graru a jeho zničení vojskem Karathy je pravděpodobné, že část vůdců prchla zpět na ostrovy.
Centrem Mlžných ostrovů býval Har Ganeth, kdysi mocné město vystavěné Ochránci světla a vynikající přístav i pevnost. Poměry na ostrovech nejsou v současné době v říši známy. Předpokládá se však, že Temní jsou oslabení a někteří hodnostáři spekulovali o možnosti invaze.
Na ostrovech je dlouhodobě zakořeněno uctívání démonů, které se tam vyskytovalo již od dob Velké války. Tvrdí se, že v podzemí ostrovů jsou ukryty tajné chrámy démonů. Krom toho zde prosperovalo i uctívání temných bohů Gordula, Helgarona a Xi'An, jakož i Zeira v jeho aspektu Pána živých mrtvých.
Na ostrovech žijí především lidé, ostatních ras jen málo (a zejména v rolích otroků). Místní tvoří jednak zvláštní originální osídlení již z dob démonů, jednak jsou smíšeni s Kary a zejména nomády kmene Navahrí, který byl po zničení Krat-Photu převezen na ostrovy.
- Mlžné ostrovy (souostroví), údajně pozůstatky Har Ganethu

Krvavý Barač

Neboli Ostrovy pirátů jsou nesourodé skupinky malých, vesměs neobydlených ostrůvků ve Stříbrném moři nedaleko západního pobřeží Redaan-Teru. Slouží jako skrýš pro pirátské nájezdníky, kteří přepadají karathské a zejména targothské lodě a škodí tak hojně námořnímu obchodu.
Centrem pirátů je město Ravter, které je prý postaveno na vracích ukořistěných lodí... Většina pirátů jsou lidé, ale dají se mezi nimi najít i půlelfové, půlorci a výjimečně i jiné rasy. Říká se, že piráti jsou příbuzní nomádů kmene Navahrí, kteří byli po vyplenění Krat-Photu odvezeni násilím na Mlžné ostrovy a později založili proslavené bratrstvo Rudých hrdlořezů.
Na pevnině se vykládají různé historky o pirátech a jména některých z nich inspirovala nejednoho barda ke složení pijáckého popěvku. Na čem se však báchorky shodnou je fakt, že nejvyšší pozici mezi piráty tvoří korzárský lord. Tento titul však už nebyl po léta držen, jelikož si nikdo nedokázal vydobýt dostatečné uznání a nedržel ve svých pěstech dostatečně velkou flotilu na to, aby se titulu ujal tvrdou pěstí. Samozřejmě pár se jich o to pokusilo. A sic piráti nyní nemají lorda, je znám alespoň sněm pirátských kapitánů. Traduje se, že je to právě sněm, který povoluje a zakazuje obchod s otroky. Byl to také sněm, který v roce 1190 k.l. prosadil obchod s Kel-A-Hazrem, jež byl odříznut od obchodu s Karathou. Mezi pirátskou společnost se řadí rovněž otrokáři, obchodníci, pašeráci, otroci, žebráci i úplná spodina. Každý obchodník si ve svých obchodech dává záležet na co nejvyšší kvalitě, jelikož úpadek transakcí by mohl mít katastrofální dopad. Samozřejmě na ostrovech vládne všudypřítomná chuť po krvi a zradě. Proto každý, který má alespoň něco v hlavě, okamžitě najímá to nejlepší zboží do svých řad, aby se ochránil před konkurencí.
- Krvavý Barač, Ravter

//text o Krvavém Barači rozšířil Bezzubka

Černé ostrovy Ongoru

Tvrdí se, že kdesi daleko na jihu Thalie, kde se okraj světa dotýká oblohy, žhne slunce blízko země a kůže lidí tam žijících je černá jako uhel. Ongoru leží kdesi daleko v Jižních mořích, ještě za územím náležícím dříve Athelské říši a představuje spíše bájnou zemi plnou podivných tvorů. Nicméně lidé z těchto zemí se čas od času objevují na trzích otroků v Kel-a-Hazru, takže povídačky budou aspoň z části pravdivé. Na rozdíl od drowů, jejichž kůže je spíše popelavá, je sluncem spálená pleť Ongořanů barvy ebenu.
- Ongoru

 

//autor charakteristik oblastí: Rejty a Tým; aktualizovala a doplnila Amber


 

Společnost a politika

Karathská vláda

Do jedenáctého měsíce roku 1530 k.l. držel nad Karathským královstvím moc baron Ambit jakožto zemský správce, a to od smrti mladého krále Lamberta IV. zvaného Vlídný. Dne 5.11.1530 však lord kancléř vydechl naposledy a jak bylo již rozhodnuto, následníkem trůnu se stává Doriel I. Karathský z Lothianil.

Baron Ambit vykonával dlouhá léta úřad lorda kancléře, tedy nejprestižnější z funkcí mezi všemi úřady zemskými a zároveň zastával pozici prvního rádce trůnu. Když byl ohlášen nečekaný skon mladého panovníka, lord kancléř se rázně uchopil moci a vyvolal konflikt se svými dlouholetými soupeři v mocenském boji. Postupem času se mu podařilo stabilizovat pozici a nastolit znovu klid v království, nikdy však nebylo známo, že by zplodil nějaké své legitimní potomky.

Vrcholné orgány království tvoří zemské úřady, jejichž představitelé zasedají v královské radě, která pomáhá ve správě země králi. Pokud krále není, stává se tento orgán radou říšskou a přebírá královské pravomoce. Rada obvykle sestává z lorda kancléře, který má na starost listiny, královskou kancelář a je zároveň strážcem pečeti, lorda maršála, který má vrchní velení nad vojsky, nejvyššího komořího, který se stará o finance a slouží králi jako zdroj důvěrných informací, nejvyššího hofmistra, který má na starost denní organizaci dvora, zemského sudího, který zastupuje soudní moc vyšší či přímo královskou, nejvyššího purkrabího karathského, který je místodržitelem hlavního města a rovněž patriarchy Církve Světla a arcimága říše, kteří mají jen poradní hlas a vlastní kompetence.

Posledním, kdo zasedá v radě, je emisar města Targoth s titulem prokonsula. Ten, díky slouvám uzavřeným v minulosti, kdy Targoth poskytl velké částky peněz na obnovu zničené Karathy, má právo dohlížet na investice a smí se vyjadřovat k věcem královské politiky.

V radě mohou zasedat i další činitelé, pokud panovník či rada sama usoudí, že je tak vhodné. V minulosti tak zasedal v radě velmistr Řádu Úsvitu, podmaršál či podkomoří.

V současné době drží úřad lorda kancléře hrabě Julius Taberna, který je zároveň dědičným nejvyšším purkrabím a místodržícím města Karathy. Lordem maršálem je rytíř Piltus z rodu Forchenhaim. Post zemského sudího není od smrti Fisborna Spravedlivého obsazen. Nejvyšší komoří Jindřich hrabě Flaxius byl již před lety sesazen a prohlášen psancem. Úřad emisara Targothu převzal po donu Ciarragim nový zmocněnec kupeckého města don Publius Ornano.

 

Úřední struktury královského města Karathy


Král, lord regent (potažmo zemský správce, říšská rada)
jest vrcholný mocenský orgán celé země, kterému podléhá i královské město. Vládce ve městě rovněž sídlí a to ve zvláštní čtvrti, zvané Citadela nebo Horní město. Panovník do dění v Karathě zasahuje obvykle nepřímo, např. zemskými zákony nebo nařízeními, které se týkají specifických věcí. Přímé zásahy jsou méně obvyklé.

Nejvyší purkrabí, místodržící
pak skutečnou moc třímá v rukou. Tento úřad je dědičným v rodu Tabernů. Nejvyšší purkrabí rovněž zasedá v říšské radě. Jeho pozice je zcela výjimečná, přestože podle městských listin obvykle nesmí měnit právo svévolně, ale pouze se souhlasem přísežných, tedy městské rady.

Přísežní (městská rada)
jest složena z nejpřednějších patricijů, ať už řemeslníků či kupců, rozhoduje o většině důležitých věcí ve městě, zejména o změnách práva. Karatha má rozsáhlou samosprávu a městská rada řeší mnoho věcí.

Rychtář
jest úředník královský, který je dosazován králem (lordem regentem, zemským správcem, říšskou radou) a má svěřenou rozsáhlou policejní a soudní pravomoc. Současný rychtář pan Vilém má dokonce svěřeno nižší právo zemské, může tedy soudit i mimo území města.
Ačkoli je rychtář dosazován trůnem, přesto v mnoha věcech podléhá městské radě a nejvyššímu purkrabímu či musí jednat v součinnosti s nimi. Rada (místodržící) je rovněž odvolací instancí proti rychtářově soudu v městských záležitostech, zemský soudce pak v záležitostech mimoměstských.
Rychtář spravuje rovněž městskou šatlavu.

Městští notáři
jsou skupina úředníků ve službě města, kteří provádějí úkony jménem města (stvrzují zápisy písařů, konají právní úkony, vystupují jménem města), čili jsou řádnými zástupci města. V jejich čele stojí městský notář (jest tedy jen jeden, který má právo býti městským notářem zván), který má k ruce pomocníky, tzv. pronotáře.

Městští písaři
jsou skupina úředníků ve službě města, kteří se zabývají sepisováním listin a dalších důležitých věcí. V jejich čele stojí městský písař (jest tedy jen jeden,který má právo býti městským písařem zván), který má k ruce pomocníky, tzv. místopísaře. Jejich poslání však samozřejmě neznamená pouze písání lejster, alebrž někteří jsou činni zvláště při práci v archivu, bádání po starých letopisech a hledání dějinných souvislostí.

Městská stráž
jest ozbrojená síla města, tzv. strážní či biřici, jsou velmi početní a odpovídají nejen za pořádek a dodržování zákona, ale i za obranu města. Stráži velí důstojník v hodnosti kapitána a stráž podléhá rychtáři, radě a místodržícímu. Rovněž spravuje městský cekhaus, kde jsou uloženy válečné stroje a zbraně pro případ války nebo obležení.

Městský kat
jest známou součástí úřadů. Město má hrdelní pravomoc a běžně mu jsou svěřovány výkony rozsudků od zemských soudů, které probíhají rovněž v Karathě. Proto má město kata a jeho pomocníky.

Městští pacholci
jneb všeliká městská čeleď jsou pomocníci nejrůznější, od rychtářových holomků přes poslíčky až po sluhy a pomocníky (v šatlavě, na radnici). Vykonávají práce všeho druhu. Patří mezi ně i městský ras (pohodný), který odstraňuje z ulic mršiny a toulavá zvířata.

Z pověření místodržícího a rady přísežných ku obecné informovanosti lidu království sepsal městský písař Jan Ocimbur.

 


Pojednání o statutech osob v právu zemském

Právo zemské i karathské městské dělí osoby přítomné v království do několika skupin, jejichž práva a povinnosti se navzájem od sebe liší.

Vladař
jest svrchovaným vládcem země a stojí mimo okruh práva. Od dob Borica I. je uznáváno právo branného odporu proti vladaři špatnému, avšak toto právo musí uplatnit 'mužové urození, vážení, na cti zachovalí', jinými slovy vysoká šlechta (za dob Branových se ukázalo, že pokus zemanstva uplatnit branný odpor vede k občanské válce).
Vladař je zároveň poslední instancí v právu i soudu, právo odvolat se k němu však má jen velmi úzký okruh osob a ne ve všech případech (vladař může stanovit jinou osobu, která jeho soudní funkci vykonává za něj a ponechat si jen právo poslední milosti).

Osoby vysoce urozené
jsou nejvyšší šlechta říše, často pak členové královské či říšské rady. Tito stojí na nejvyšším stupni žebříčku a mají absolutní privilegia a přednosti, která může překonat jen král (lord regent, zemský správce). Jsou zásadňě vyňaty zpod zemského práva nižšího i vyššího a příslušejí pouze soudu sobě rovných či soudu krále (lorda regenta, zemského správce). Náleží sem všichni členové vysoké šlechty.

Osoby vysoce privilegované
tvoří určitá skupina obdařená privilegii (trvalými nebo osobními), která ji staví na úroveň vysoké šlechty.
Typickými příklady jsou příslušníci Církve Světla či Rytířů Úsvitu, kteří jsou vyňati zpod nižšího práva zemského a přísluší soudům církevním (či pravomoci Řádu), přičemž jejich vrcholní představitelé (patriarcha, velmistr) mohou být souzeni jen podle stejných pravidel jako vysoká šlechta (tj. jsou vyňati i zpod zemského práva vyššího). Další osobou, která požívá tohoto postavení, je arcimág říše.
Do této kategorie náleží patriarcha, velmistr Rytířů Úsvitu, arcidiakon a diakoni Církve, vikáři, opati a abatyše
církevních řádů, hodnostáři Církve a Řádu (komtuři, mistři, představení, správci) a držitelé dalších vysokých úřadů a hodností (velitel královské gardy atd.) pokud nemají stav vyšší.
Speciálního postavení požívají vyslanci a emisaři, např. emisar Targothu, trvale přítomný ve městě. Nad tím má soudní moc jen velmi omezenou jurisdikci ve specifických případech, jinak je možné pouze jeho vyhoštění a výměna.

Osoby urozené
tvoří početná skupina nižší šlechty, zejména rytířstvo a panoši (armálové). Tyto jsou podřízeny zemskému právu nižšímu, ale mají status vyšší než ostatní obyvatelé království a mají před neurozenými přednost a některá privilegia. Dále sem náleží i rody zemanské, které jsou zpod práva nižšího vyňaty, neboť jsou samy jeho držitely - podléhají tedy pouze zemskému právu vyššímu.

Osoby privilegované
jsou zastoupeny zejména mnichy, kněžími legálních kultů (vyjma Církve Světla, která má vysoká privilegia) a osoby požívající vyššího společenského statusu. Spadají pod zemské právo nižší. Spadají sem i osoby důstojníků a dalších hodnostářů říše, kteří nemají vyšší status.
Cesta do stavu privilegovaných vede přes církevní či státní službu.

Měšťané
jsou nejvyšší vrstvou obyvatel měst (zejména Karathy). Tvoří plnoprávnou vrstvu, z níž vzchází vládnoucí skupina, mistři cechů, řemeslníci, obchodníci a zejména plátci daní. Měšťanem může být jen ten, kdo má ve městě dům (či obecně nemovitý majetek), nerozhodne-li místodržící či rada jinak. Měšťané mají většinu práv, včetně práva půhonu (mohou pohnat kohokoli, i osobu vyššího stavu, před soud). Spadají pod jurisdikci práva městského (které je zemským právem nižším).
Měšťané mohou být zvoleni jako tzv. přísežní do městské rady, vstoupit do cechů atd.

Poddaní
je označení pro skupiny obyvatel na venkovských panstvích. Jsou poddáni své vrchnosti, která je držitelem nižšího zemského práva a má nad nimi jak správní, tak soudní a trestní pravomoc. Poddaný platí daně vrchnosti a má některá omezení, zejména nesmí pohnat před soud vlastní vrchnost. Zároveň však mají právo žádat u své vrchnosti spravedlnost (zastání) proti cizím.
Poddaným se osoba stane tím, že složí některému ze zemanů přísahu člověčenství (hommagio). Tím se uváže v jeho poddanství.
Osoby narozené poddaným se počítají do poddanského stavu až do své dospělosti (ženy od 17 a muži od 19 let). Poté svůj status ztrácejí a stávají se potulnými, pokud sami nesloží slib člověčenství.

Hosté, osedlí
je označení pro lidi (zejména ve městech), kteří v místě sice žijí a jsou zde známí, ale nemají právo na status měšťana či poddaného. Tito nemají práva měšťanů (nemohou se podílet na správě), leč mohou pohánět před soud, pokud jim soud toto právopřizná nebo si seženou ručitele. Do této třídy obvykle spadá služebnictvo a domácí čeleď, rovněž žoldnéři a další najatí cizinci.
Status osedlého získá osoba tím způsobem, že vstoupí do služby některého měšťana či šlechtice a zaváže se přísahou poslušnosti. Dotyčný následně nechá osobu zanést do městských nebo zemských desek.

Glejtovníci
Jedná se o cizince, kteří nemají domicil v Karathském království, ale jsou vybaveni glejtem z místa svého původu, který osvědčuje jejich příslušnost k domovině. Obvyklé jsou glejty khardurnské, alwarielské, kelahazrské, targothské či forchenheimské. Osoba vybavená glejtem není žádným způsobem chránena před mocí karathského práva, nicméně není brána jako tulík bez domova, pokud dojde ke střetu se zákonnou mocí.

Osoby potulné či pochybných mravů
jsou tuláci, pobudové, muzikanti, kurtizány a další pochybné existence, které se pohybují světem bez stálého domova. Tyto nesmějí pohánět před soud měšťany ani osedlé, při podezření či obvinění mohou být dáni do šatlavy na zadržení a jejich přísahám na soudech není přikládána žádná váha (mohou však stále mít svědky z řad důvěryhodných občanů).
Za potulné jsou pokládáni karathským právem všichni, kdož nemohou doložit jiný status.

Vyvrhelové
aneb osoby vyhnané či proskribované, psanci. Nepožívají ochrany práva a mohou být kdykoli zabiti, nebo dokonce zabiti mají být, pakliže jsou na útěku před výkonem trestu. Majetek vyvržence náleží tomu, kdo jej usmrtil, nebo instituci, jejímž jménem soud vyvržence odsoudil (městu, koruně).

pro veřejnou informovanost a studie učené sepsal písař města Karathy Jan Ocimbur

 

Karathská šlechta


Jak každý člen společnosti snadno vnímá, na počátku třetího věku do popředí veřejného karathského života opět vystupují významné šlechtické rody. Mezi hlavní příčiny patří přetrvávající strach z Podtemna a potřeba lidí hledat nějakou ochranu a nad sebou cítit trochu jistoty, k čemuž jim staré rodiny poslouží podobně jako víra v božstva a rozvoj služebníků Dei-Anangových i Juaniných v Církvi Světla. Mnozí rolníci plně důvěřují svým lenním pánům a těm nepříliš silný král uděluje stále více úkolů, tudíž toho mohou využívat ke svému zviditelnění a posílení. Zde uvádíme několik nejvlivnějších šlechtických rodů v Karathském království i s veřejně známými informacemi:

Základy karathské šlechtologie

Počátky šlechtického stavu je třeba hledat již v dávných dobách, v rané éře kupeckých králů. Tehdy se etablovala skupina 'kupecké šlechty', z níž se později stala šlechta dvorní. Za panování lorda Maurice II. došlo k zoficiálnění postavení kmenových předáků, kteří byli nobilitováni jako stav zemanský. A konečně, z řad pradávných Ochránců Světla vzešla třetí skupina šlechty, říššké rytířstvo.

Tyto tři skupiny tvoří základ šlechtické společnosti, ale rozhodně ne její kompletní stav. Právo nobilitace náleželo všem panovníkům (či osobám pověřeným výkonem jejich úřadu) v průběhu let a bylo hojně využíváno. Řada osob tak za své zásluhy či prostou přízeň panovníkovu získala inkolát a erb.
Z toho to důvodu je lépe dělit šlechtu nikoli podle původu historického, ale spíše dle způsobu nabytí příslušnosti ke šlechtickému stavu.

Nobilitovaní

Armál, panoš, šlechtic, erbovní měšťan
Nejnižší šlechtický stav, de facto občané povýšení královským patentem (právo nobilitovat má i regent, zemský správce, případně říšská rada a rovněž patriarcha a velmistr Rytířů Úsvitu pro poddané z území náležícího Řádu).
Armál nezíská žádné příjmy nebo majetky, naopak obvykle musí za svou nobilitaci zaplatit. Toto povýšení je osobního charakteru a nezakládá dědičné nároky, dědicové však mohou žádat o opětovné udělení a obvykle jim bývá vyhověno, zejména pokud osvědčí 'ctnosti šlechty', případně složí do královské pokladny jistou částku.
Tato nobilitace má čestný charakter a vyzdvihuje osobu z masy svobodníků či měšťanů, před nimiž má armál přednost ve všech věcech. Je považován za 'lepšího', jak svědčí staré pořekadlo 'panošě je panošě i když nemá ni groše, osel je osel, byť ho zlatem posel'.
Má nárok na oslovení 'slovutný (jméno)' či 'slovutný panoši'.

Rytíř
Titulu rytíře lze nabýt pouze za zásluhy na poli válečném. Existují dva stavy, rytíř říše (neboli světský) a rytíř řádový (neboli církevní). Řádoví rytíři jsou sdruženi v Řádu rytířů Úsvitu.
Panovník (regent, zemský správce, říšská rada), případně osoby v jejich zastoupení, smějí udělovat titul říšského rytíře, patriarcha Církve Světla a velmistr Řádu Úsvitu smějí udělovat titul řádového rytíře. Rytíř je považován za vyšší stupeň než armál (panoš) a má značná privilegia, například právo remontu (smí si vynutit odkoupení nebo výměnu koně od osob nižšího stavu i přes jejich odpor). Také získává určitý stálý příjem, buď z královské pokladny, nebo z pokladny Církve (případně výstroj a výživu), přičemž Řád Úsvitu má vlastní pravidla. Proto není rytířů nijak mnoho a titul se dostává jen osobám skutečně zasloužilým. Dědicové nemají na titul žádný nárok, mohou však žádat o titul armála či panoše, přičemž se postupuje stejně jako u předešlé skupiny.
Má nárok na oslovení 'pane rytíři', 'udatný rytíři' či 'vznešený rytíři'.

Dědičná venkovská šlechta

Vladyka, zeman
Většinou se jedná o potomky původních rodů venkovských předáků, které jsou velmi starobylé (Watzlaviové, Sedembradé, Kruchtové), ale časem mezi ně pronikaly elementy z řad královské družiny i rytířů. Dnes se řada venkovských rodů honosí baronským titulem, některé si však dávají záležet, aby nic neposkvrnilo jejich starobylý štít.
V Karathě nebyl běžně zavedený lenní systém, přestože existovala řada pokusů jej instalovat natrvalo, vždycky vydržel jen na čas. Značná část zemanských rodů drží své statky 'od nepaměti' a nikdy jí nebyly uděleny v léno. Proto je zvykem, že po nastolení nového vladaře je svolán zemský sněm a tam šlechtici skládají přísahu věrnosti vládci. V časech kdy země vládce nemá, je proto loyajalita zemanstva problematická (jak se ukázalo například v Branových dobách). Tato šlechta je velice důležitá, neboť odevzdává do královské pokladny zemskou daň, která je hlavním zdrojem příjmů koruny.
Pouze některé rody obdržely své pozemky od vládce jako léno (např. Watzlaviové Hillské panství (Ivory) či Isilští léno Isil).
Titul zemana automaticky obdrží každý, kdo získá některou ze zemských držav (zapsanou v zemských deskách).
Zeman má právo na oslovení 'urozený (jméno)', 'urozený zemane/vladyko' či 'šlechetný pane/zemane/vladyko'.

Župan, magnát, korouhevní pán
Během období karathské ochlokracie, kdy ústřední vláda byla nefunkční, ustavila venkovská šlechta pro větší efektivitu pozice županů, tj. krajských správců, kteří byli bohatší či váženější než ostatní a dohlíželi na pořádek v zemi. Přestože dnes již jejich význam upadl a županský sněm se již neschází, některé rody tohoto titulu nadále používají. Post županů není vyšší vrstvou nežli zemanů, považují se však mezi nimi za 'přední'. Pokud je svolávána zemská hotovost nebo šlechtické družiny, řadí se tyto pod korouhve magnátů podle krajů z nichž pocházejí.
Má nárok na oslovení 'vysoce urozený (jméno)' či 'vysoce urozený pane/župane'.

Vyšší šlechta

Baron
Vysoký šlechtický titul, který otvírá brány prakticky ke všem významným úřadům a hodnostem. Nemůže být udělen osobě neurozené, pouze tomu kdo je po tři generace říšským šlechticem, nebo má postavení šlechtici adekvátní (jako tomu bylo u rodu Tabernů, který sice v Targothu žádný titul neměl, ale zastával postavení tomu odpovídající). 
Titul barona je spojen s vysokou apanáží z královské pokladny, která může být vyplácena přímo, nebo v podobě udělení léna či úřadu (např. u rodu Tabernů byl dlouhodobě spojen s dědičným úřadem nejvyšších purkrabí města Karathy), který je spojen s nějakým příjmem. 
Má nárok na oslovení 'Vaše Milosti'. 

Hrabě
Nejvyšší titul karathské šlechty, udělovaný jen výjimečně zvlášť zasloužilým osobám stavu baronského. Je dočasného charakteru, krom výjimek, tvořené rody Tabernů, Equitasů, dříve též Lambertů, Canisů a Flaxiů, které své tituly drží dědičně (na rozdíl od ostatních titulů dědičné šlechty jej drží však jen hlava rodu, ostatní nadále nosí titul barona, s výjimkou v poslední generaci v rodu Flaxiů, kde byla úřadující hlavou rodu dvojčata, která proto nosila titul společně). 
Má nárok na oslovení 'Vaše Jasnosti'. 

Lord
Je vysokým titulem spojeným s úřadem, jehož držitel je členem říšské rady (též rady lordů). Nejedná se o dědičný titul, dokonce ani o šlechtickou hodnost, přesto požívá nejvyšší prestiže a autority. Ne všechny úřady v říšské radě jsou však spojeny s titulem lorda. Jedná se o úřady lorda maršála a lorda kancléře, které jsou s touto titulaturou spojeny. A samozřejmě o nejvyšší úřad lorda regenta, který může usilovat o královskou korunovaci.
Naproti tomu úřady nejvyššího purkrabího, nejvyššího komořího, královského hofmistra, nejvyššího sudího, patriarchy ani arcimága říše nejsou s tímto titulem spojeny.
Jeho nositel má nárok na oslovení 'Vaše lordstvo' či 'vysoce urozený lorde (úřad)'. Lord regent pak titul 'Vaše Výsosti' a v případě korunovaného krále 'Vaše Veličenstvo'.

 


Seznam karathských šlechtických rodů

Osvětový list vydává městský písař spolu s místopísaři a pronotáři města Karathy díky štědrým darům od městských radní. Zaručujeme, že jde o nezávislé dílko v nejlepším duchu proslulé tradice karathských archivů. Děkujeme a upřímně doufáme, že se mezi našimi počestnými rody neobjeví další Černý rytíř, jak jest lidmi nazýván muž, který byl před invazí drowů na konci III. věku Lambertem Dobrotivým vyslán do Alansijských vrchů prošetřit, co za podivné místo tam vzniká a jestli jde o hrozbu pro Karathu. Byl ale podplacen, se svou družinou zradil a přidal se na stranu temných spiklenců, kteří brzy nato přichystali vyvraždění karathské honorace a následné dobytí města. Šlo tehdy o zradu nejhrubšího zrna a strašlivého rozsahu a ačkoli je naprosto neočekávatelné, že by se mohla po zkušenosti s Podtemnem někdy opakovat, přesto seznamujeme obyvatele se základními rody. Přejeme čtenáři veselou mysl a vždy dobré pány.

Poznámka autora: Zápis byl upraven a doplněn o nové skutečnosti, které nabyly platnosti v nedávné spletité historii Karathského království. 
*podepsán* Ignát Fafejta, písař královského města Karathy

Nejvlivnější karathské rody

 

Tabernové

Vlajka / erb či znamení: Naležato položená mince (občas považována za zdobený hrnčířský kruh) na sytě zeleném poli / hliněný hrnec

Sídlo: Karatha, Drahonice (pevnost Maulle)


Rod Tabernů je sice již dlouhá staletí součástí šlechtické scény říše, nicméně je vnějšího původu. Tabernové bývali předními kupci a hodnostáři Targothu, kde docílili skvělých postavení a majetku. Jediné čeho se jim nedostávalo byly tituly - kupecké město si na hrátky se šlechtickým postavením nepotrpí. Bartolus Taberna, první příslušník rodu, který přemístil majetky Tabernů do Karathy, byl proto poctěn titulem barona, tehdy nejvyšším možným, jaký mu mohl být udělen. Díky tomu se Karatha ubránila tlaku Targothu, který hrozil opětovnou ztrátou samostatnosti a návratem k dobám, kdy říše byla pouhou provincií Athelského císařství.
Je pravděpodobné, že vládnoucí kruhy Targothu sledovaly vysláním Taberny vlastní zájmy, hodlaly jej patrně nastolit na trůn lorda regenta a obnovit podřízenost Karathy Targothu či alespoň zahájit druhou éru kupeckých králů. Toto úsilí bylo málem korunováno úspěchem za doby Brana Rozvážného, kdy Taberna Superbus již téměř uchvátil trůn, nečekaně však zemřel na korunovační hostině. Od té doby pak akcie Tabernů stále klesaly, až došlo k jejich rozkmotření s bývalým rodištěm a Tabernové se začali obohacovat mnohdy na úkor Targothu. Proto po pádu karathské ochlokracie Targoth již nepodpořil jejich nároky a vyslal vlastní emisary, aby zastupovali zájmy kupeckého města v Karathě.
Rod Tabernů drží dědičně pozici nejvyšších purkrabí karathských (též místodržitelství karathské), což mu dává skvělé příležitosti k obohacování. Současně je dlouhodobě hlavou kupeckého cechu. Exklusivní postavení způsobuje, že v majetku se rodu Tabernů nevyrovná nikdo jiný. Bývalý lord kancléř Ambit Hark navíc odměnil barona Julia Tabernu za jeho dlouholeté a oddané služby království a udělil jeho rodu dědičný hraběcí titul. Po smrti lorda protektora po něm novopečený hrabě navíc převzal funkci královského kancléře a stal se tak, hned po jeho veličenstvu, vskutku nejdůležitější mocenskou figurou království.

Hrabě Julius Taberna, současný vlastník dědických práv, je zavalitý a zámožný šlechtic v již zachovalém věku. Mocných známých a zlaťáků však má kopy, proto nikdo dlouho neznal Juliovy další ambice. Svého jmění v poslední době velmi obratně využil k zisku zkonfiskovaného sídla zrádných Canisů, drahonického Maulle. Tento obezřetný přemýšlivý muž na toto místo také nedlouho po smrti lorda Ambita odcestoval a obchodní záležitosti za něj v Karathě spravuje jeho syn Markus. Zdá se tedy, že se konečně odebral na zasloužený odpočinek a přenechal politické pletichy mladší krvi. Tato skutečnost snad vysvětluje i fakt, že se obchodu v hlavním městě nedaří tak, jako v předchozích letech. Šlechtický benjamínek se vše musí ještě řádně naučit, aby mohl následovat příkladu svého schopného otce.

Vztahy: Současný hrabě Taberna se snaží držet pod svým vlivem všechny řemeslníky a obchodníky. V lásce příliš nemá hraběte Equitase pro jeho 'válkychtivost', stejně tak opovrhoval i baronkou Canisovou a její pád tedy jistě považoval za jedno ze svých menších politických vítězství. Podobně se dá vykládat i jeho vztah k dalšímu z odrodilých rodů - k Flaxiům. Naopak se snažil dlouho získat přízeň oblíbeného starého hraběte Lacaranta, ale ten byl vůči jakýmkoli politickým jednáním hluchý. Nakonec se ukázalo, že sám Lacarant nejspíš udělal velkou chybu, když svému kolegovi nevěnoval dosti pozornosti při poslechu. 

Pomluvy o tom, že v minulosti Tabernové stáli za zrodem zlověstného bratrstva Černých krkavců, které neblaze proslulo vraždami uchazečů o královský trůn, jsou nedoložené a zcela jistě nepravdivé. Stejně tak nepravděpodobé se zdají zvěsti o neshodách jeho hraběcí milosti s jeho veličenstvem Dorielem I. Karathským.

 

Pánové z Isilu

Vlajka / erb či znamení: Se shora malovaný alansijský tygr na bleděmodrém pozadí (dávnějšími heraldickými figurami však podle nálezů byly vlna a krumpáč v modrém poli)

Sídlo: Isilská tvrz


Zrod léna Isil se datuje do dob první zlaté horečky v Redaan-Teru, která postihla okolí Isilského jezera a horní tok řeky. Když nepokoje mezi zlatokopy přerostly v otevřené zabíjení, vyslal tehdejší vládce Karathy lord Boric I. svého věrného služebníka panoše Geritha s malou družinou, aby potíže urovnal. Jeho mise byla nad očekávání úspěšná a hledání zlata nadále probíhalo relativně v klidu. Gerith zvaný Upřímný nastolil díky své obratnosti mezi kovkopy klid a zároveň získal jistý majetek plynoucí z poplatků za soudní spory. Odměnou za tento čin, který zbavil lorda velké nepříjemnosti, udělil Boric I. Gerithovi celou oblast v léno. Gerith následně založil malou dřevěnou tvrz, kterou pojmenoval Isil a usadil se v ní. Tím získal status zemana a zařadil se mezi pozemkovou šlechtu království.
Gerith si následně vyhlédl nevěstu, kterou vybíral velmi pečlivě, neboť nové panství se rozkládalo na samé hranici říše a jeho družina nebyla dosti početná na to aby dokázala zajistit plně jeho obranu. Proto hledal podporu u největší síly tehdejší doby - Ochránců Světla. Jeho vyvolenou se stala Agnes Ridelémy z jednoho z předních rodů Har Ganethu (který byl tehdy mocnou základnou Ochránců Světla). Tím byla pak nadlouho určena orientace pánů z Isilu na spolupráci s Rytíři Úsvitu a Církví Světla v budoucnosti a zároveň zajištěno posílení a rozvoj isilského panství.

Postavení isilských feudálů bylo oproti ostatním zemanským rodům vždy poněkud výsadní, neboť součástí pověření Geritha Upřímného byla i listina lorda Borica I., která jej ustanovovala královským zástupcem (fojtem) pro celou oblast Alansijských vrchů. Toto privilegium nebylo nikdy odvoláno a Isilští páni od něj odvozovali své výjimečné pozice mezi pozemkovou šlechtou říše.
V dobách karathské ochlokracie, kdy byly ustanoveny pozice županů, se Isilští zcela logicky stali jedněmi z jmenovaných, přičemž o jejich postavení nemohlo být žádného sporu (jako jediní jej měli de facto přiřčeno glejtem vládce). Tak se zařadili mezi rody magnátů jako korouhevní páni Alansie.

Současným představitelem rodu je Radarik, již značně postarší muž mohutného vzrůstu. Své mládí strávil jako panoš svého otce a strýce v taženích proti obrům, zlobrům a lupičům sužujícím kraj, bojoval i proti vojsku Temných z Hag Graru. Jeho statečnost a zmužilost v boji mu vynesla přízvisko 'Alansijský tygr' a pojem "bít se jak alansijský tygr" vešel do slovníku četných válečníků. Vyjma strážních povinností bylahlavní Radarikovou zálibou lov, a to nikoliv běžné vysoké, jakou nahánějí šlechtici v nížinách, alebrž mnohem nebezpecnějších stvůr... Práci s těžkou kuší tak pán z Isilu vypiloval k dokonalosti. Jelikož v dnešní době již nemá tolik síly, aby se mohl věnovat lovu naplno jako dřív, tráví čas alespoň cvičnou střelbou na nádvoří a čas od času si se svou družinou vyjede na projížďku do lesů.

Vztahy: Pro Pány z Isilu byla odnepaměti nejdůležitější (a tradiční) klasická feudální oddanost panovníkovi, ať už jím je kdokoliv. Tradičně se nikdy nepletli do pletichaření, ale tuto tradici bohužel pro ně naboural vřelý vztah pana Radarika s vrchním inkvizitorem Lacarantem. Ten po smrti mladého krále Lamberta IV. Vlídného zapletl Isil do rebelie proti lordu Ambitovi, který se chopil vlády v zemi. Po hrdinské smrti hraběte Lacaranta se však Isil vrátil do náruče království a pan Radarik se opět stal věrným vazalem koruny.

Equitasové

Vlajka / erb či znamení: Modrooký bělostný hřebec ve skoku na červeném poli.

Sídlo: Karatha


Rod Equitasů je jedním z nejstarších rodů dvorské šlechty. Jeho počátky nejsou jasné, rodová historiografie, ráda zdůrazňující 'lidový' původ, hovoří o legendárním předku, jímž měl být půlelfí čeledín Matěj, který svým hrdinstvím zachránil vladaře Karathy (snad lorda Maurice I.) před zajetím nomádskými nájezdníky. Z Matějova vesnického původu pak měl pocházet skvělý vztah ke koním.

Prvním v kronikách dochovaným Equitasem je ovšem teprve Miguel, který je jmenovám z doby krále Feudala I. jako 'vrchní kapitán' královských vojsk, což je zhruba hodností odpovídající dnešnímu konnetablovi či lordu maršálovi. Ačkoli velení královských ozbrojenců v této době, kdy dominantní bojovou silou byli Ochránci Světla, neznamenalo totéž co dnes, přesto by takový úřad jistě nebyl svěřen nikomu neznámému, což značí, že Miguel Equitas musel být ctěnou osobností Feudalova dvora. 

Po návratu rytířů z neúspěšné výpravy za Dei-Anangovým pohárem byli vysláni podrobit území za hranicemi tehdejší říše, spolu s královským vojskem, jemuž právě velel Miguel Equitas. Právě on a velmistr Řádu Úsvitu Magnus se nesmazatelně zapsali do dějin drtivou porážkou spojených orčích kmenů, čímž byla definitivně založena sláva rodu. Následkem úspěchu Equitasové obdrželi baronský titul.

Dalším významným představitelem pak byl Gundakar Equitas, jeden z velitelů obrany Karathy před invazním vojskem Xarxea Zhoubce z Mlžných ostrovů. Po sebeobětování Markanta Jednorukého, velmistra Řádu Úsvitu a vrchního velitele, je to právě Equitas, kdo prorazil obranu pevnosti Pajron a rozprášil zbytky vojska Temných. V dalších letech zastával úřad maršálka (předchůdce dnešního lorda maršála, zaměřen především na jízdu). Spolu s hejtmanem Železné pěsti Janem Markem pak dohlížel na boje s roztroušenými skupinami a jejich vyhánění z království.

Z dob Branových je nám znám Roland, nejvyšší hofmistr královský, který nenásledoval slavné minulosti a odkazu předků a trávil život v zahálce; přesto byl jediným, kdo se postavil vzbouřeným davům, táhnoucím vyplundrovat královský palác. Vojáci jej však opustili a hofmistr byl rozlícenou lůzou ubit k smrti. 

Konečně pak Guido Equitas, konnetabl královských vojsk z doby Lamberta III. Dobrotivého, jehož výpravou proti vzpouře Hroznatů a následnou porážkou jeho vojska od zelenokožců začala jedna z nejtragičtěších etap karathských dějin. 

Současný vlastník dědických práv, hrabě Ferdinand Equitas, je noblesní šlechtic. Libuje si ve vojenských přehlídkách a výsadách. Zlí jazykové však tvrdí, že se věnuje více jim než skutečnému válečnictví, na které už je navíc v současné době příliš stár. Za všechny uveďme, že se nechával slyšet letitý vrchní inkvizitor hrabě Lacarant, že by podle něj hrabě Ferdinand nebyl schopen vyřešit žádný nečekaný strategický úkol. Má sice vyleštěné kyrysy svých jezdců, ale je zvyklý jednat jen podle učebnicových příkladů, příliš vojenské invence se od hraběte Equitase očekávat nedá. Měl by se prý častěji zajet podívat do bitevní vřavy, tak alespoň pravil hrabě Lacarant. Pravdou určitě je, že Ferdinand Equitas zbožňuje své postavení velitele královské gardy a konnetabla, kterého však nikterak nezneužívá, jen si ho vychutnává. Lidem se snažil být viděn výhradně v plné polní, jak se pne na svém majestátním bělouši jménem Schemick. Nyní už se na veřejnosti neukazuje ani z půli tak často jako dříve a svého hřebce i přehlídky ve zbroji přenechává svému synovi. Na vzhledu si hrabě, jemuž táhne nasedmdesátku, všeobecně dává záležet, postavy je vypracované a pod nosem se mu hrdě natahuje opečovávaný černý knír. V důsledku neznámé příčiny již ale nemůže došlápnout na levou nohu a proto si pomáhá umě vyřezávanou holí se zdobením v barvách svého rodu.

Vztahy: Hrabě Ferdinand Equitas není příliš konfliktní, i když je známo, že nedůvěřuje mágům a lidem, kteří si s kouzly zahrávají. Hlavní přátele nachází převážně ve vojenském prostředí. Zdá se však docela možné, že mnozí důstojníci se chtějí pouze vetřít do jeho přízně jako neotřesitelného nadřízeného a tím si usnadnit hodnostní postup. Do politických záležitostí se nikdy příliš nemíchal a vždy neochvějně sloužil tomu, kdo byl podle práva zrovna u moci. V nynějším pokročilém věku už se stáhl z politických činností úplně a dává přednost spíše hudbě s válečnou tématikou, proto ve svém sídle často hostí známé bardy a pěvce, kteří navštíví království. Z jeho domu se pak vrací nejen ověnčeni poctou hrát samotnému hraběti, ale často také s naditým měšcem lesklých stříbrňáků.

 

Páni z Forchenhaimu (Marconiové)

Vlajka / erb či znamení: Zlatá tvrz na červeném poli, lemovaném stříbrnými a modrými břevny

Sídlo: Karatha

Počátky rodu sahají k žoldnéřskému veliteli Marcusovi Forchenhaimskému, který v dobách vlády Borica II. vedl vojsko Karathy proti Lžidimitrijovi III. a jeho selské armádě. Marcus byl zkušený válečník, který se osvědčil ve službách Forchenhaimu, ale po vyvrácení svatyně sněžných orků, kteří ohrožovali město zůstal 'bez práce' a nabídl své služby Karathě. V jeho oddílech bylo mnoho seveřanů a trpaslíků. Po svém vítězství obdržel od vděčné říšské rady rentu a šlechtický titul a stal se tak říšským rytířem. Tak založil další 'šlechtický' rod (rytířský titul není dědičný), přičemž někteří z jeho potomků na šlechtictví dosáhli a jiní ne, ale tradičně jsou Forchenhaimští považováni za šlechtu. Současný vůdce rodu Piltus je nejen rytířem, ale i lordem maršálem Karathy a členem říšské rady, i když se tvrdilo že hrabě Equitas sahá po jeho pozici a měl podporu lorda kancléře Ambita, někdejšího vládce země. Maršál Piltus však projevil dostatek politické prozíravosti a svou pozici si udržel i do nynějších let.

Ošlehaná, nicméně usměvavá tvář Pilta Forchenhaimského dokazuje severský původ stejně, jako značí maršálovy zkušenosti z terénu. Přesto se vojevůdce v rozhovoru chová poměrně přátelsky k prostým vojákům i civilům a všeobecně platí za bodrého dobráka. V oblibě má opěšalý boj a dřevcové zbraně, se kterými prý navzdory své podsaditější postavě dokáže doslova čarovat. Piltus je mezi vyššími kruhy proslulý i proto, že pro peprné slovo nechodí příliš daleko. To je znát zvláště, když se sílu vojenství někdo snaží využívat jako politickou služebnou. Podle záznamů z rodových knih je nyní Piltus čerstvým padesátníkem a stále se drží ve velmi dobré kondici těla i ducha.

Vztahy: Forchenhaimští tradičně udržují své sepětí s ozbrojenými složkami říše a získávají posty v gardě nebo jiných strukturách. Několik jich sloužilo jako pobočníci karathských králů. Současný dědic Piltus, muž hřmotného vzrůstu, je považován především za vojáka, který se politikou příliš nezabývá. Nikdy příliš dobře nevycházel s hrabětem Equitasem, velitelem královské gardy, ale jinak není vázán blízkými vztahy s žádnou z velkých rodin království. Poněkud zajímavým poznatkem je, že býval viděn ve společnosti bratří Flaxiů, což mu v očích lorda Ambita na důvěryhodnosti jistě nepřidalo. Díky přiměřenému nezájmu o vysokou politiku intrik a jeho vojenskému umu, se mu však pravděpodobně podařilo přesvědčit někdejšího kancléře o své bezúhonosti a svůj úřad i titul si zachoval až do dnešních dní.

 

Watzlaviové

Vlajka / erb či znamení: Hnědý býk ve skoku na bronzovém poli

Sídlo: Ivory

Starobylý rod Watzlavi náležel mezi pozemkovou šlechty již od jejích raných počátků. Nejvýznamnější své panství, Hill (k němuž náleží i Ivory) získali vymřením předchozích majitelů (Chemerik a Chegrund) a uplatnili na něj nárok jako dědictví po Ivory Watzlavi, choti rytíře Chemerika.

Watzlaviové náleželi po dlouhá staletí k oporám královské moci a hráli prim mezi zemanstvem střední části říše. Ve své věrnosti koruně v podstatě nikdy nezaváhali. Následkem toho se jim pochopitelně dostalo pozice županů a korouhevních pánů Dorenu. O všechna ostatní panství nicméně časem přišli a většina větví vymřela, ať už po měči či přeslici.

V současnosti existuje pouze větev ivorská, zastoupená letitým zemanem Watzlavem XXXVI. zvaným Smířlivý. Místní si jméno pána často zjednodušují do 'Václava'. Jak přízvisko napovídá, jde o osobu povahou klidnou a mírnou, jež míní v městečku zachovat zachovat pozvolný rozvoj bez přílišných rozruchů. Vzhledem k dějinám Ivory se nelze divit, že zeman Václav opravdu, ale opravdu nemá rád jakékoliv střety.Upřednostňuje zábavu vesnických veselic, na kterých však vždy vystupuje velmi střídmě a pokud je v dobré náladě, vlídně přijímá své poddané a jejich žádosti o slyšení. Mimo to má velmi dobrý vztah se svou ženou Agátou, která mu povila přes 15 dětí, ze kterých se celých 10 dožilo dospělosti.

 

Hildeburgové

Vlajka / erb či znamení: Modrá orlice na stříbrném podkladu. Tento erb nese patriarcha rodu, ostatní mužští členové pak mají erby doplněné o břevno pokosem, které je umístěno za orlicí a nese různé barvy.

Sídlo: Karatha, Niort, Hildeburg (+ tvrz Hildeburg)

Rod Hildeburgů pochází z Niortu, jednoho z měst Tyriánské ligy. Město má několikasetletou vojenskou tradici a je vyhlášeno vývozem výtečně zpracovaných zbraní a zbrojí. Krom toho má také jednu z nejpočetnějších armád Tyrinské ligy. Vojsko Niortu se skládá z ostřílených vojenských veteránů a každý, kdo chce do něj vstoupit, musí prokázat své bojové schopnosti a statečnost pod velením ostřílených výcvikových poručíků. Jedním z těchto poručíků byl i Josef Hildeburg I. Nebyl urozeného původu. Byl jedním z takzvaných „nalezenců“. Jednalo se o děti z ulice, které byly naverbovány do armády a staly se její doživotní součástí. Patřily mezi elitu vojska a neznaly nic než boj a víru v Bílou dvojici.

Ve jménu obraného vojenského paktu s Karathou byl Josef Hildeburg vyslán listopadu roku 1079 k. l. do království, aby pomohl ve střetu s vojsky Har-Ganethu. Společně se svými družiníky a několika dalšími skupinami vyslanými z Jižní Tyri se probili k Rytířům Úsvitu a Karaťanům a pomohli jim v obraně královského paláce.

Řád Rytířů Úsvitu byl v troskách, a proto nabízí zbožnému Hildeburgovi a několika dalším poručíkům a jejich svěřencům vstup mezi rytíře. Společně s nabídkou dědičných titulů. Stanovy Niortského vojska však zakazují „nalezencům“ opustit jeho řady. Hildeburg se tedy vrací zpět do Jižní Tyri, kde setrvává v pozici poručíka. 
Se svoji ženou zplodí dva syny. Staršího Josefa a mladšího Henrika. Ti k Niortu nejsou povinováni a tak cestují do Karathy, aby přijali titul svého otce. Společně s titulem přijímají i erb modré orlice na stříbrném pozadí.

Josef Hildeburg II. pak vstupuje do řádu Rytířů Úsvitu zatím co jeho bratr Henrik Hildeburg se přidá k bojové šlechtě království a se svoji družinou se účastní veškerých tažení. Z jeho krve pak pochází i další členové rodu Hildeburgů. Josef Hildeburg III. pokračuje ve šlépějích svého otce a stává se bojovou šlechtou. Jeho synové byli Henrik Hildeburg II., Josef Hildeburg IV. a Anton Hildeburg. Josef VI. vstoupil do řádu Rytířů Úsvitu, Henrik II. odcestoval do Tyri, kde se ujal rodinného dědictví a zůstal tam, a Anton Hildeburg se vzdal titulu a přidal se k hraničářům chránícím Dorenský hvozd. Henrik II. žijící v Niortu pak zplodil dvě dcery, které zůstaly v Tyri, a dva syny: Bruna Hildeburga a Josefa Hildeburga V.

Oba synové se vrátili do Karathy a přijali tituly. Bruno byl však zavražděn nenechavými bandity a nechal po sobě syna Kerse. Ten se společně se svým strýcem Josefem Hildeburgem V., jenž se také přidal ke karathské bojové šlechtě, zúčastnil Svaté výpravy do podtemna vedené Sirem Bernardem Udatným. 
Při ústupu výpravy pak společně se svými šermíři a synovcem zůstává v přední linii a jistí ústup zbylých jednotek. Nakonec se ztratí v tunelech podtemna. Posléze je nalezen trpaslíky ve zbídačeném stavu, bez levé ruky. Jeho synovec a většina jeho rytířů padla v boji s drowy.

Následně se účastní jako jeden z polních velitelů Karathských sil dobývání Bhardrillu a za své činy je povýšen do zemanského stavu. Je mu přiděleno léno, na kterém přislíbí zbudovat městečko Hildeburg, jež se stalo soběstačným táborem pro pravidelné karathské vojsko a rodiny vojáků.

Josef Hildeburg V. je mezi obyvateli království znám svým lidovým a přátelským přístupem. Zná a přátelí se se spoustou obyčejných lidí. Muže do své družiny verbuje zásadně osobně. Také proto má mezi vojáky úctu a respekt a nejmladší z nich jej berou jako svého otce. Ti co jej viděli v bitvě vědí, že se nebojí jít tvrdošíjně za svým nehledě na následky. Jeho muži jej vždy bez námitek následují, i přes zjevnou beznaděj jejich snažení. Když se rozhodl krýt ústup svaté výpravy na povrch, zvolal prý ke svým mužům: „Nečiním ničehož beze smyslu, proto se neptejte proč a následujte mne!“ a následně se vrhl proti drowím nepřátelům. Je silným věřícím a bývá k zastižení právě v chrámu Bílé dvojice nebo v kapli tvrze Hildeburg. Obyčejní lidé věří, že má snad nějakou úmluvu s nebesy a ta jej chrání před smrtí a dopřávají mu štěstí plnými doušky.

//rod Hildeburgů popsal Galli

Rody vymřelé, zmizelé a odrodilé

 

Lambertové

Vlajka / erb či znamení: Stříbrný havran v letu na modrém poli / do profilu natočená havraní hlava

Bývalé sídlo: Karatha


Hraběcí rod Lambertů, jeden z nejvznešenějších v říši, se etabloval v dvorní službě, především v úřadu nejvyššího sudího, v němž je jmenován již Bernardus Lambert za dob Brana Rozvážného. Nelze pochybovat, že kořeny rodu jsou mnohem starší, ovšem není možno prokázat, že sahají k Lornovi Silnému, jak se snaží tvrdit rodová genealogie. Ani spojení s rodem Požehnaného Lionela, na základě kterého se hrabě Lambert I. Železný stal vládcem říše, nelze považovat za jisté, spíše naopak.
Lambert I. využil mocenského vákua v říši a obecných obav v době po založení Hag Graru a nastolil vládu tvrdé ruky.
Zanechal po sobě dvě linie potomstva, přičemž starší měla zdědit trůn, zatímco druhá hraběcí titul. Bohužel vládnoucí linie vymřela jeho synem Lambertem II. a vnukem Bertramem, který byl stejně jako jeho děd zabit v boji s Temnou legií.

Zápas druhé linie o nástupnické právo byl dlouhý a zpočátku neúspěšný a když se Boric II. konečně prosadil na trůn, svou krutostí si záhy proti sobě popudil prakticky všechny vrstvy lidu od šlechty až po poddané a byl svržen povstáním a zabit. Teprve dlouhotrvající Lžidimitrijova vzpoura přiměla říšskou radu, aby uznala nároky dalších Lambertovců a jejich panství bylo obnoveno vládou Borica III. zvaného Klidný.
Následně přichází konsolidace jejich postavení během dlouhé vlády Lamberta III. Dobrotivého, kdy se rod opět dělí na dvě linie. Královská opět nemá dlouhého trvání a končí ukrutným masakrem spáchaným drowy a dalšími Podtemňany při jejich útoku na Karathu.
Následuje období vlády lůzy, kdy nikdo nemá sílu se postavit zfanatizovaným davům. Následně se vládcem stává mág Thausar Ztepilý, který tvrdí, že je nemanželským potomkem Lamberta III., což je však málo pravděpodobné. Přesto je chápán jako pokračování Lambertovské dynastie (je příznačné, že byly pominuty nároky hraběcí větve rodu, jejíž příbuzenství bylo zcela zřejmé). Za panování Borica IV. se v rodu hrabat Lambertů narodil potomek jménem Lacarant zvaný později Zbožný. Jím pak hraběcí větev Lambertů končí.
Královská větev (Thausarova) pokračuje nastolením Lamberta IV. Vlídného, jehož příslušnost k rodu je problematická a dokonce ani příbuznost s Thausarem není prokázána jasně. Nečekaná smrt Lamberta IV. krátce po jeho korunovaci ukončila prozatím existenci prastarého rodu (je však možné že se najdou nějací ukrytí potomci, jako už mnohokrát dříve). Majetek obou větví rodu byl zkonfiskován lordem Ambitem.
Tvrdí se, že tajemná stvůra z černého kočáru, unášející lidi z okolí hlavního města, byl sám Lambert I., již za svého života prokletý... ale kdo ví co je na tom pravdy...

Vrchní inkvizitor Lacarant, poslední výhonek hraběcího rodu, byl věkovitý veterán, který prošel nesčetnými bitvami, výslechy i pátráními po černokněžnících všeho druhu. Při svém jednání bez výjimky stavěl na morálce a povinnosti ochraňovat slabší, skutečnému Zlu nikdy nedělal ústupky. Nesnášel politické pletichaření, večery raději trávil v Dei-Anangově chrámu - spíše než modlitbami plánováním dalších kroků v tažení proti věčným nebezpečenstvím. Všeobecně lze říci, že se hrabě pro plnění povinností nestíhal zabývat běžnými, každodenními libůstkami karathského měšťana či šlechtice, i jeho palác v Dolním městě byl zanedbáván. Nehromadil bohatství, uspokojení nacházel jen v zachovávání těla i duše v tom nejlepším stavu...a samozřejmě ve službě Dobru. Díky tomu se hrabě Lacarant těšil nezměrné přízni lidu, na což museli pamatovat i ostatní šlechtici. A jak je možné, že vrchní inkvizitor ve zdraví dosáhl tak neskutečně vysokého věku, blížícího se stopadesátce? Karathští obyvatelé jsou přesvědčeni, že svému vyvolenému přes protesty mnohých ostatních bohů dodával sil a let Dei-Anang, aby vůdce inkvizice mohl v obtížné současnosti i nadále ochraňovat čest a právo. Hrabě Lacarant byl zkrátka přímým a vždy počestným moralistou.

I když jen málokdo skutečně věří obvinění, že Lacarant stál za vraždou mladého Lamberta IV., jeho neobliba mezi šlechtou bránila tomu, aby byl nějak efektivně hájen na veřejné scéně. Zdá se, že se stal spíše obětí vyřizování starých účtů mezi rody Harků a Lambertů, ale těžko říci.... Právě hrabě Lacarant zahájil jménem odboje vyjednávání s centrální vládou, aby v marné situaci ušetřil životy svých druhů. K potupnému konci však nakonec nedošlo, když hrdina - jak bylo jeho krédem - se ještě naposledy postavil zlu... a zaplatil cenu nejvyšší. Říká se, že to byla jeho krev, která způsobila zkázu nemrtvého Lamberta I.

 

Canisové

Vlajka / erb či znamení : Fialový drak ve skoku na stříbrném poli

Bývalá sídla: Karatha, Drahonice

Odnože: zemanský rod Canis-Drahoniců

Další ze starých rodů dvorské šlechty má rovněž velmi staré kořeny. V dobách vlády lorda Gajala Lhostejného sbíral jeho regent, velmistr Řádu Úsvitu Alberik, síly k úderu na Mlžné ostrovy, nedávno obsazené Uctívači démonů a jejich spojenci. Jeho soustřeďování sil však bylo stále narušováno potřebou bránit hranice řše proti kmenům zelenokožců. Tím se dostalo příležitosti řadě nižších, méně významných služebníků koruny, kteří byli vysláni na hranice, aby udělali co mohli v boji s orky a skřety.

Během deseti let, kdy trvaly Alberikovy přípravy, pak tito muži hájili hranice země a nejvíce mezi nimi vynikl Lehir Canis, zvaný pro svou houževnatost 'Vlčák'. Rodinná legenda praví, že se velitel nechal inspirovat divočinou, k níž měl při cestách vždy blízko, a se svou jednotkou využil taktiky vlčí smečky. Zanedlouho lehkou jízdou doslova uštval celou orčí tlupu, aby ji následně prakticky beze ztrát rozdrtil. Za své chrabré činy a vojenskou rozvážnost získal titul říšského rytíře, a to jako jeden z prvních. Canisové v té době již nicméně náleželi k drobné šlechtě, jinak by příležitost velet byť menším silám vojska nedostali. Patrně se jednalo o obchodnickou rodinu, která vstup mezi šlechtu získala za zásluhy o trůn nebo finanční služby. Canisové si ostatně ve správě majetku a jeho hromadění počínali vždy velmi obratně.

Další vzestup rodu proběhl za doby Brana Rozvážného, kdy se mezi Branovy zkušené velitele zařadil Victor Canis, posléze jmenovaný velitelem hraničních vojsk. Po smrti lorda Habana, posledního potomka Lionelovy dynastie, se pak Victor Canis stal podmaršálem, členem říšské rady a současně s tím získal titul dědičného barona. Jeho spolupráce s Branem Rozvážným byla dlouhá a úspěšná a získal si na hranicích velkou popularitu.

Bran poté, co Canis padl v boji se zelenokožci, musel velení na hranicích převzít sám, ale na svého starého spolubojovníka nezapomněl. Poté, co rozdrtil vzpouru Drahoniců, zabavil jejich majetky ve prospěch koruny a udělil je následně v léno rodu Canisů, kteří se tak etablovali též mezi pozemkovou šlechtou říše.

Poslední vzestup rodu nastal za časů Lamberta III. Dobrotivého, kdy Matthias Canis v úřadu maršála, jímž byl jmenovám po neblahé smrti Guida Equitase, odvrátil další nebezpečí orků a rozdrtil vzpouru Viléma Hroznaty. Za tento čin byl odměněn titulem dědičného hraběte, což byl poslední akt krále Lamberta III. předtím, než byl zavražděn. Matthias Canis přežil drowí vpád a podílel se významně na jeho odražení.

Nicméně čas, jak už tomu bývá, pomalu přinesl úpadek slávy... až k posledním několika dědicům. Ti vojenství nepovažovali za ideální živnost a ztratili váhu v udělování dvorských úřadů. Brzy se ze starobylého rodu stává spíše zpohodlnělá smetánka, libující si ve večírcích a zákulisních jednáních.

Baronka Dogana Canisová, poslední dědička rodu, válčení vyloženě nesnášela. Našla si jinou zálibu, která podle ní vychází z dějin rodu stejně dobře jako vojenská taktika. Šlechtična šlechtila psy. Skutečně. A z chovu dokonce bohatla, takže již tak závratný rodový majetek neustálenabýval na hodnotě. Těžko určit, jestli je možné, aby různé druhy psů s rodokmenem tak vynášely. Je však jisté, že baronka několikrát kvůli svému chování vedla spory s druidy ze Shardonského hájku pro údajné narušování přirozeného chodu věcí. Podle sousedek v jejím paláci navíc docházelo k podivným magickým pokusům a v noci se ozývalo žalostné kňučení. Tyto skutečnosti a obvinění však neznamenaly nic v porovnání s tím, jak se baronka zachovala později, když zradila korunu a zřejmě se podílela na vraždě mladého Lamberta IV.

Doganě, nepatrně korpulentní dámě ve zralém věku, nikdy neunikla žádná významná karathská událost. Milovala společnost a večírky. Své přátele vybírala pečlivě jen z těch nejurozenějších vrstev a povídalo se, že o každém z nich ví více, než nejlepší královský špeh. Její shovívavé a dvorné chování k poddaným mělo nejspíš zamaskovat nekalé úmysly a plány, které baronka spřádala spolu s bratry Flaxii.Nicméně ve všem ostatním byla typickou ukázkou hrdé, zhýčkané a v luxusu si libující šlechtičny, která se, zatímco neměla žádný kontakt s obyčejným životem, ve vysoké společnosti dokázala pohybovat jako štika ve vodě... plné rybích hejn. 
Po smrti krále Lamberta IV. vystoupil proti baronce lord Ambit s hrdelními obviněními a Dogana uprchla na svá venkovská panství, kde seskrývala. Koruna následně zabavila celý majetek rodu, který byl v Karathě a oznámila smrt starého hraběte Johana, z níž byla obviněna rovněž baronka. Po pádu rebelie byl nad ní vynesen rozsudek smrti, který však nikdy nebyl vykonán, jelikož se baronku nepodařilo nikde nalézt. Pravděpodobně uprchla někam mimo království. Vzhledem k okolnostem byl rodu Canisů zabaven i zbývající majetek, tedy i bývalé sídlo Drahonických, Maulle, které později odkoupil hrabě Taberna do vlastnictví svého rodu.
Poslední mužský člen rodu, hrabě Johan Canis, strýc baronky Dogany, zemřel nedlouho před pádem rebelie následkem těžké nemoci a upoután na lůžko. Dodnes není jisté, jestli byl skutečně otráven svou neteří, ale zdá se to podle všeho málo pravděpodobné

Vztahy: Poslední představitelka rodu, baronka Canisová, byla mistryní intrik a šalby, takže lze jen těžko odhadnout, jaké vztahy měla s ostatními představiteli vysoké šlechty předtím, než došlo k vraždě krále Lamberta IV. Jisté však je, že měla vazbu s Flaxii i vrchním inkvizitorem Lacarantem. Po jejím zmizení a úmrtí Johana Canise již není žádného pokračovatele rodu v celém království, proto jej lze považovat za zaniklý.

 

Flaxiové

FlaixoveVlajka / erb či znamení: Zatmění měsíce (neboli zářící fialový kruh na černém poli)

Bývalé sídlo: Karatha

Nejzáhadnější ze všech karathských mocných. Nikdo přesně neví, jak a kdy získal úzký, nerozvětvený rod Flaxiů své výsady. Mluví se o nějakém velkém přínosu pro království před několika sty lety, pravděpodobnější však je, že stejně jako ostatní i předkové Flaxiů byli drobnou šlechtou již v dobách kupeckých králů. První zmínka v kronikách je datována do doby Brana Rozvážného, kdy byl Perdo Flaxius jmenován jedním z nižších velitelů. Doprovázel Brana na společné karathsko-targothské výpravě proti pirátům, jež skončila vyloupením Har Ganethu. Přestože známý čin dobytí pokladny Temné legie historie obecně přisuzuje samotnému Branovi, kritické spisky upozorňují, že kořist z ní byla naložena právě na loď Perda Flaxia a zdá se, že její velká část mu skutečně zůstala v rukou. Nesporná je skutečnost, že v dalších desetiletích již Flaxiové vystupují mezi nejhonorovanější šlechtou říše, často v úřadu nejvyššího komorníka, čili královského důvěrníka.

Mnozí jiní šlechtici tak na ně spílali - vrchní společnost nerada něco nemá pod kontrolou a bývá často závistivá k jednoduše nabytému titulu. Již v minulosti byli všichni Flaxiové kvůli své tajemnosti podezřívání z různých spolčení, ale nic nebylo prokázáno a panovník nikdy nevyjadřoval žádný zájem jejich činnost prozkoumávat. A dnes, s hrozícím drowím nebezpečím, nedůvěra stále stoupá.

Poslední držitelé titulů, podivná dvojčata Jindřich a Vilém Flaxiové, si byla podobná jako vejce vejci. Šlo o obratné a svižné mladíky, kteří se světu vystavovali spolu se svým údajným nemilým osudem. Vilém, kterému bylo již kolem čtyřiceti let, se na veřejnosti choval jako malé dítě a starost a péči o něj zastával jeho bystřejší bratr Jindřich. Tímto se oba zdáli okolí neškodní a často byli litováni či opomíjeni, když šlo o obvinění z nekalých intrik a podobných nepravostí. Nikoli však ve vyšších kruzích, kde se tato jejich nenápadnost zdála některým až podezřelá a jak se později ukázalo, byl k tomu dobrý důvod. Už před tajemnou vraždou krále Lamberta IV. kolovaly nejrůznější zvěsti o tom, že Vilém duševní chorobu pouze předstírá a oba společně kují více či méně temné plány na ovládnutí království. Hlavně v řadách měšťanstva vznikaly i domněnky o kontaktu bratří s Podtemnem. Nic z toho se však po celou dobu neprokázalo. Avšak ve chvíli, kdy došlo k oné vraždě a zradě, velká část lidu karathského si povídačky spojila i s tehdejších strašlivým činem a lord kancléř Ambit tak získal nemálo příznivců i v řadách chudších vrstev Karathy.

Vztahy: Ostatní šlechtické rody viděly ve Flaxiích vždy tajemnou konkurenci, snad kromě hraběte Lacaranta, který se s nimi prý občas stýkal. Jejich chování na veřejnosti bylo ale vždy nevýrazné a těžko zařaditelné.

Po smrti krále Lamberta IV. bylo i proti Flaxiům vzneseno lordem Ambitem hrdelní obvinění. Zvěsti o jejich sítích špionů byly zřejmě nadnesené, neboť oba byli zatčeni a drženi ve vězení, avšak náhlým útokem rebelů byli osvobozeni v den popravy. Jenomže během následujících bojů, kdy na straně lorda kancléře vystoupil hrabě Equitas s královskou gardou, byl hrabě Vilém zabit. Jindřich poté dopravil jeho tělo do Isilu, kde byl Vilém důstojně pohřben. 
Po smrti hraběte Lacaranta při zničení černého kočáru bývalý hrabě Jindřich beze stopy zmizel a nikdo neví, co se s ním stalo. S ním zmizel i odkaz rodu Flaxiů, který v království tímto zaniká. Jejich majetek propadl koruně, která jej z větší části rozprodala do vlastnictví jiných rodů.

 

Harkové

Vlajka / erb či znamení: Starý erb Harků je neznámý, lord kancléř Ambit pak obdržel od krále jako znak ocelově šedý trůn, viděný zepředu

Bývalé sídlo: Karatha

Počátky rodu Harků jsou zahaleny tajemstvím, zdá se však, že náleželi mezi kmenové předáky místního lidu, kterému Ochránci Světla v raných dobách po Válce démonů vtiskli organizaci a řád. Přesně to však nevíme, neboť neznáme ani skutečné jméno rodu, který nazýváme Harky. To se odvozuje od prvního představitele zachyceného v kronikách, barona Harka. Lze předpokládat, že byl prvním držitelem baronského titulu a zařadil se tak k elitě říše.
Po smrti Lamberta II. a jeho syna prince Bertrama se vlády chopila říšská rada v čele s baronem Tabernou, ale mezi lidmi se šířilo volání po novém vládci. Baron Hark se rozhodl vznést svůj nárok na trůn a zřejmě byl podpořen i lidem na venkově. Zvolil však špatnou cestu - hledal pomoc u komunity trpaslíků, kteří pobývali v Karathě, ti však vyzradili jeho plány Radě a samotného Harka zabili. Jeho rod následně stihla msta šlechty, kterou se pokusil připravit o moc, zejména ze strany Canisů, Lambertů a Flaxiů. Majetky rodu byly zabaveny a rozděleny mezi šlechtu, přeživší členové rodu byli pronásledováni a museli se skrývat. Dlouhou dobu o rodu Hark nikdo neslyšel a mělo se za to že vyhynul nebo se jeho potomci rozplynuli mezi prostým lidem.

Proto bylo objevení Ambita, který se prohlásil dědicem Harkova rodu, velkým překvapením. Ambit byl představen u dvora princem Dorielem Alwarielským během jedné z jeho cest do Karathy a doporučen lordu Lambertovi IV. Na přímluvu prince byl Ambitovi přiznán baronský titul Harků a byl bohatě odškodněn majetkem i úřady.

Vztahy: Lord Ambit, bývalý kancléř a svrchovaný správce království, byl nejvýraznější postavou říše od začátku rebelie až do své smrti. Jeho postavení nebylo vždy lehké, ale časem si zajistil v zemi stabilitu a mohl pozbýt násilného pořádku, jaký pomocí svých gardistů a žoldáků z pouště nastolil na počátku své vlády.
Největší rivaly z minulosti svého rodu dokázal především s pomocí věrných Equitasů a Tabernů porazit již v rebelii a jejich rody tímto přestaly existovat. Poté nastal čas smíření s Radarikem s Isilu a opětovného ucelení říše. V jeho rukou od těch dob spočívala přibližně stejná moc, jako je v rukou nynějšího krále. Spolu s nejvyšším purkrabím, nyní již hrabětem a kancléřem Juliem Tabernou, zkonsolidoval zemi a obnovil v ní pořádek i vzkvétající obchod. Většinu rebelů omilostnil, čímž si zajistil přízeň lidu, který se tak přestal bouřit proti je vládě.
Po celou dobu udržoval lord kancléř Ambit dobré styky jak s Kel-A-Hazrem, tak s Alwarielskými elfy, předně pak s princem Dorielem, který jej na "trůn" dosadil. Když se poté elfský hrdina vrátil z úspěšného tažení v Zelených vršcích, kde zvítězil nad zelenokožci a uchránil tak království, byl přijat lidem v Karathě s nadšením a jásotem. Poté se mu při II. Svaté výpravě do Podtemna podařilo nalézt Dei-Anangův kalich, což bylo nepochybné znamení od samotné Bílé dvojice, aby se Doriel Alwarielský stal právoplatným následníkem trůnu, k čemuž taky po klidné smrti věkovitého lorda kancléře došlo. Jedná se tedy o symbolického následovníka bezdětného Ambita Harka, se kterým tento rod fakticky zaniká a je otázkou pro věštce, zda se některý z dalších ztracených následovníků dávného barona Harka objeví, aby pomohl království v těžkých dobách.

Některé další šlechtické rody

 

Páni z Lomnice

Vlajka / erb či znamení: Bílá labuť na zeleném poli

Sídlo: Lomnice

Starý zemanský rod, náležící k původním předákům Karů. Je vzpomínán již v první vlně nobilitace proběhlé za lorda Maurice II. a pak znovu v análech doby Feudala I.

Do kronik se každopádně nejvýznamněji zapsal nikoli někdo z představitelů Feudalovy doby, nýbrž jeden z mladších příslušníků, Jan z Lomnice, samozvaný prorok nového náboženství, který předpověděl nález Dei-Anangova poháru a byl původcem druhé grálové výpravy. Po jejím neúspěchu byl správcem země a velmistrem Řádu Úsvitu Alberikem vymrskán z města. Janův odkaz zůstal však tak silný, že skupinky jeho následníků, tzv. flagellanti, přežívají dodnes jako samostaná, dosti podivná sekta, táhnou krajem, bičují svá těla důtkami a volají po očistě společnosti od hříchů ohněm. Rozhodně nejde o znatelné náboženské hnutí, ovšem mnohé obyvatele pohled na rozdrásaná záda znepokojuje.

Ze současné éry je třeba jmenovat rychtáře karathského Viléma z Lomnice, kdož jest strýcem současného zemana Čeňka z Lomnice. Po smrti svého bratra, tedy Čeňkova otce, Jeronýma z Lomnice, za něhož působil jako správce všech statků, se Vilém nepohodl s Čeňkem a posléze odešel do Karathy hledat štěstí v královské službě. Vzhledem ke své zkušenosti získal úřad rychtáře a soudce a nyní svědomitě plní své povinnosti.


Sedembradé

Vlajka / erb či znamení: Tmavá zbroj na oranžovém poli

Sídlo: Semlin

Prapůvodní zemanský rod, pocházející již z doby první nobilitace. Do karathských mocenských her příliš nezasahoval, pouze čas od času je zmiňován v dobových relacích. Například Rufus Sedembrad, mladší bratr zemana Pugilla, byl upálen inkvizicí jako odhalený uctívač démonů. Ještě většího věhlasu dobyl Krugillo, známý jako 'Krvavý Sedembrad', který proslul nelítostným pronásledováním gnómů a množstvím pogromů cílených na ně, při nichž se jeho ozbrojenci přímo ze zemanova rozkazu neštítili žádných ukrutností a zvěrstev.

Krom slavného pognómu kronikáři nálézají o tomto rodu pouze občasné zmínky, z nichž takřka žádné nepůsobí lichotivě.


Kruchtové

Vlajka / erb či znamení: Pestrobarevný kohout na fialovém poli

Sídlo: Kruchtov

Prastarý zemanský rod Kruchtů se do análů historie nijak významně nezapsal žádným svým představitelem. Jediná doba kdy vystoupil do světel zájmu, bylo období po smrti Gajala Lhostejného, kdy byl novým lordem prohlášen Haban Krucht (příslušnost byla odvozena od jeho matky Aponie, která údajně byla potomkem kohosi z rodu Kruchtů, příbuzenství je však nejasné. Je celkem zvláštní, že kroniky svorně řadí lorda Habana do rodu Kruchtů, ačkoli téměř prokazatelně byl synem lorda Gajala a tudíž náleží do rodokmenu Požehnaných králů).
Po několika letech vlády však Haban Krucht zemřel na neznámou chorobu, způsobenou nejspíše špatným vzduchem po jeho cestě do Gardalských močálů, a s jeho smrtí se vytratil zájem i o tento starobylý, vážený rod.


Wladon-Gürttenheimové

Vlajka / erb či znamení: Červený bod na černém poli

Sídlo: tzv. Strašidelný či Tajemný zámek, údajně poblíž Gruberiku

Bezesporu nejpodivnější z rodů karathské šlechty. O minulosti rodu nemáme žádné záznamy, avšak již první v kronikách známý představitel, Matthias Wladon-Gürttenheim, nazýval svůj rod 'starobylým'.
Roku 760 karathského letopočtu dorazily do hlavního města zprávy o tom, že přeživší z armády Temných z Mlžných ostrovů se usídlili kdesi v lesích na severu a z této své základny obtěžují obyvatelstvo říše. Vojenské výpravy vyslané aby je našly zmizely beze stopy v neprobádaných a divokých lesích. Bartolus Taberna, spravující záležitosti zemské, posléze vysílá na sever právě zcela neznámého šlechtice Matthiase Wladon-Gürttenheima. Ten odjíždí úplně sám, bez vojenského doprovodu i byť jediného sluhy a dlouho není o ničem slyšet; nájezdy však ustaly. Po letech se konečně průzkumníci dostanou do místa, dnes nazývaného Gruberik; tu zjistí, že šlechtic panuje v osadě pevnou rukou a přeživší obyvatelé (většina ostatních je naražena na kůly v lesích) se jej velmi obávají a staví pro něj honosné sídlo.

Gruberik je tedy lénem rodu Wladon-Gürttenheim, nejzáhadnějšího na celé šlechtické scéně. Nikdy se neúčastnil žádných válek ani intrik a zůstal vždy stranou všeho dění díky své odlehlosti. Ostatně, povídá se, že do Tajemného zámku dojede jen takový posel, u kterého si sám pán zámku přeje, aby dojel. Gruberik je opředen spoustou strašidelných historek či podivných povídaček, které na první pohled nedávají žádný smysl.
Skutečností je, že dnes není známo ani jméno současného pána Wladon-Gürttenheim, ani skutečnost, zda rod dosud existuje - každopádně však vydává rozkazy poddaným v Gruberiku a přijímá od nich daně, avšak léta nebyl nikdo z rodu spatřen cizincem. Čas od času rod požádá některý jiný šlechtický rod o nevěstu pro své dědice, nebo sám nabídne svou dceru, zdá se tedy, že je o dění v říši podrobně informován. Děje se tak obvykle v případech, kdy se s tím pojí nějaká zvláštnost, jako v případu Vincenzie Sedembradi, považované za nepříčetnou.

Každopádně, rod Wladon-Gürttenheim nadále dráždí obrazotvornost umělců a kronikářů.

 

Mezi další důležité osobnosti Karathského království samozřejmě patří představení chrámů, osad, i drobní šlechtici, rytíři, měšťané, učenci, cestovatelé...doufáme, že se naskytne příležitost a podaří se nám sesbírat dostatek podkladů pro to, abychom mohli vyjmenovat i je. Bude to ale těžký úkol, neboť společenský život, takzvaná politika, jest záležitost záludná a proměnná.

Jan Ocimbur, písař města Karathy, jakož i místopísaři a pronotáři karathští

Doplnil Ignát Fafejta, písař královského města Karathy

 

//pojednání o šlechtě sepsali DenGrasse a Žorž; aktualizoval a doplnil Aulus


 

Z informačního svazku

"Přehled ozbrojených sil království Karathského"


Karathská říše disponuje bezpochyby nejpočetnější ozbrojenou silou v Redaan-Teru, k čemuž přispívá výrazná ochota mužů a žen mnoha národností narukovat právě pod její praporce. Dokonce ani v těchto dobách všudypřítomného nebezpečí se morálka a nadšení výrazně nesnížily, hlavním lákadlem tedy není pouze slušné zázemí a možnost osobních úspěchů, ale určitě svou roli hraje i nebývalý věhlas vojáků. Svou prestiž si však museli vydobývat postupně v průběhu dějin již od nejstarších dob. Bojovníci pod karathskými zástavami tak zpravidla stáli podobně jako Rytíři Úsvitu u zlomových okamžiků existence říše a pomohli zažehnat leckterou pohromu, hrozící zničením Karathského království.

Struktura ozbrojených sil je poměrně složitá, daná existujícími lenními vztahy a feudálními i občanskými povinnostmi. Zahrnuje jednak tzv. 'řádné' vojsko, to jest ozbrojence ve službách krále nebo nižších feudálů, případně církve nebo města Karathy, jednak zemskou hotovost, svolávanou v případě potřeby a která vzniká ozbrojením běžných obyvatel.

 

Branná moc Karathského království

Karathské armáda jako terminus technicus neexistuje. Toto slovní spojení označuje soubor všech jednotek, které lze pod praporci království spatřit.
Pochodující skupiny ozbrojenců obvykle doprovázejí i lidé, obstarávající potřebné činnosti převážně civilního charakteru, ti bývají zařazeni do takzvaných pomocných sborů.


Královská garda

jest pilířem karathské armády a její elitní složkou.

Garda je plně profesionální útvar chránící krále, palác a vysoké hodnostáře dvora. Jejími příslušníky se stávají ostřílení veteráni z jiných jednotek či potomci šlechtických rodů, pro které je vojenská kariéra lákavou nabídkou na cestě k úspěchu. Každý voják gardy má postavení poddůstojníka nebo nižšího důstojníka.

Garda je tvořena několika oddíly. Prvním z nich je Palácová stráž, která je pěší jednotkou a střeží prostory dvora, palácové čtvrti v Karathě a pořádek v těchto místech, čímž nahrazuje městské stráže Karathy. Vojáci této stráže se nazývají královští drabanti.

Další oddíl Gardy se nazývá poeticky Ocelový štít ale podle znaků, které používá, je znám spíše jako Černé gladioly. Plní funkci tzv. gardekorty, tj. jeho příslušníci jsou vysíláni jako doprovod krále či vysokých hodnostářů a to jak po městě (pěší) tak mimo město (pěší či jízdní podle potřeby). Jsou též zváni královští harcíři (arciere).

Třetí v pořadí je Kavalergarda složená z výkvětu šlechty, těžkooděný jízdní oddíl, který tvoří páteř vojenské moci trůnu. Je ovšem pravdou, že jeho příslušníci se považují tak trochu za elitu království a nezřídka mají 'pretoriánské choutky' (toto obrat se ustálil podle Praetora Vzpurného, jenž byl jedním z dávných konnetablů s politickými ambicemi), tj. pokoušejí se zasahovat do politiky a dění u dvora. V případech převratů bývá jejich věrnost nespolehlivá, neboť jsou spojeni se zájmy šlechty království, které nemusí být vždy stejné jako zájmy trůnu nebo uchazeče o něj.
Dále má Garda oddíl Královských kurýrů, kteří slouží k doručování zpráv a Vozatajstvo, jež zajišťuje Gardě logistickou podporu v poli.

V čele Gardy stojí gardový prefekt, též gardový plukovník, který zároveň drží hodnost královského konnetabla. To znamená, že je křídelním pobočníkem krále (má právo doprovázet jej do Rady) a je podřízen přímo vladaři, nikoli lordu maršálovi. Jedná se o velmi vysoký a politicky významný post, který není svěřen jen tak někomu. Nezřídka jej zastává sám lord maršál, tedy nejvyšší velitel branných sil říše a potom titul velitele gardy přechází na jím jmenovaného zástupce (pokud je jmenován).

V čele Palácové stráže, Černých gladiol a Kavalergardy stojí gardoví kapitáni, u ostatních jednotek pak vrchní královský kurýr a vrchní královský furýr. Jednotlivým skupinám velí gardoví poručíci, kteří mají k ruce gardové praporčíky či u jízdy gardové kornety, což jsou mladí adepti důstojnických hodností.

Tři oddíly gardy sestávají až na výjimky z těžkooděnců, kteří disponují plátovými zbrojemi. Palácová stráž používá halapartny, další dva oddíly pak meče a štíty.


Hodnosti gardy
Struktura gardy je hodnostně zcela odlišná od jakýchkoli jiných jednotek a je nesmírně komplikovaná skutečností, že značná část gardistů jsou příslušníci šlechty nebo říšští rytíři.

Gardový vozataj - nejnižší hodnost, užívaná jen ve vozatajstvu, kde jsou začleněni prostí lidé jako nebojující. Přesto i u nich se vyžaduje určitý standard fyzické zdatnosti a morální vyspělosti.

Gardový strážmistr, královský kurýr, gardový vozmistr - nejnižším hodnostním stupněm v Gardě je strážmistr (vachtmistr), tedy vyšší poddůstojník. Tato hodnost je určena pro všechny řadové příslušníky Gardy. Kurýr a vozmistr stojí na stejné úrovni.

Gardový praporčík, kornet - nejnižší důstojnický stupeň Gardy

Gardový poručík - nižší důstojnická hodnost. Krom těch kdož jsou do ní povýšeni, ji obdrží automaticky všichni říšští rytíři a šlechtici držící úřad (zemani, baroni atd.) pokud nastoupí službu v Gardě.

Gardový pobočník (adjutant) - tzv. lajtnant-adjutant je hodnost pobočníků na úrovni poručíka.

Gardový kapitán, Vrchní královský kurýr, Vrchní královský furýr - vysoký důstojník Gardy, velitel oddílu (setniny, kompanie). Kapitáni jsou tři, kapitán palácové stráže, kapitán černých gladiol a kapitán kavalergardy, další dvě hodnosti jsou de facto funkce velitelů kurýrů a Vozatajstva.

Gardový major, vrchní gardový strážmistr - zástupce velitele Gardy, druhý nejvyšší důstojník, má na starosti organizaci denního režimu Gardy a běžnou agendu. K ruce má řadu dalších činitelů (auditor, profous, písaři, felčar, ubytovatel atd.).

Gardový plukovník, královský konnetabl - vrchní velitel Gardy, obvykle vybírán z vysoké šlechty království. Současným velitelem je hrabě Ferdinand d´Equitas. Konnetabl je současně křídelním pobočníkem krále (fliegeladjutant) a má právo doprovázet krále do rady lordů, i když sám v ní nesmí vystupovat.


Železná pěst

jest žoldnéřské společenstvo, které obvykle tvoří většinu válečné moci říše.

Historie Železné pěsti sahá do velmi dávných dob raně karathských dějin. V dobách povstání venkovských předáků, předchůdců dnešní zemanské šlechty, proti prvnímu vládci Karathy Lornovi Silnému, naverboval lord na ostrovech athelské říše početný žoldnéřský oddíl. Po potlačení vzpoury se většina žoldnéřů již nevrátila domů, ale sloužila Lornovi a athelským kupcům, kteří tvořili vládnoucí vrstvu, jako ozbrojená stráž.
Žoldnéřský charakter jejich služby však nikdy zcela nevymizel a v pozdějších časech, kdy organizace skomírala na úbytě, se vždy znovu objevil na scéně, patrně proto, že vztah voják - zlato je jedním z nejstarších v dějinách světa. Za dob Brana Rozvážného, kdy panovala finanční krize a zároveň velká potřeba vojenské moci, přeměnil Bran Železnou pěst v samostatně hospodařící společenstvo, užívající trvale část královského zboží pro vlastní potřebu. Jádrem domény Železné pěsti je tvrz Ostroh.

Železná pěst je vojensky orientovaná společnost, organizovaná zcela zvláštním způsobem. Základní jednotkou společenstva je takzvaná sotňa či tuman, které velí sotnyk (v Karathě setník) nebo ataman. Příslušníci sotní žijí buď ve vesnicích a farmaří, nebo kočují se svými koňmi. Obvykle si tito muži a ženy vyholují hlavy a nechávají pouze jeden silný cop vlasů z temene. Muži též pěstují mohutné kníry.

Vrcholným orgánem Pěsti je tzv. sobor, neboli sněm atamanů všech sotní, který volí jejich nejvyšší vůdce. Železná pěst má dva nejvyšší velitele, tzv. hetmany (v Karathě hejtmany), kteří se nazývají velký korunní hejtman a polní hejtman. První z nich je trvale přítomen v Karathě v královském paláci spolu s Ostrockou sotní, jednotkou, jejíž stav početně kolísá podle potřeb trůnu od několika osob do stovek vojáků v případě potřeby.

Ostrocká sotňa je jedinou jednotkou Železné pěsti, kterou není možno nikdy pronajmout do služeb kohokoli jiného. Je známa též jako Devátá pěchota.

Všechny ostatní skupiny Železné pěsti si je možno pronajmout za úplatu a mohou tak učinit i osoby a skupiny mimo Karathské království, ovšem Železná pěst nebude nikdy bojovat proti Karathě. V případě potřeby má navíc Karatha přednostní právo na najmutí všech jednotek Železné pěsti.

V pevnosti Ostroh pak sídlí polní hejtman spolu s dalšími vysokými činiteli Železné pěsti. K nim patří generální jesaul, který je zástupcem hejtmana, generální bunčužný, který je vrchním praporečníkem, generální písař a generální chorunž jako pobočník.
Jednotliví vojáci se nazývají 'kozak' či 'kazak' a adepti 'džur'. Nejmenším útvarem je hlídka neboli 'zastava', které velí 'hurtovní' nebo chorunž.


Královští dobrovolní střelci

jsou nepravidelným uskupením, založeným kdysi Branem Rozvážným.

Jedná se o několik skupin, tzv. střeleckých setnin, které ovšem mají nepravidelnou velikost a ne vždy dosahují stejných počtů.
V Karathě existují dvě střelecké setniny, 1. hradební a 2. hradební, které tvoří měšťané vlastnící povětšinou kuše.

Ostatní jednotky Královských střelců používají různé druhy luků, zejména oblíbené dlouhé luky. Jsou sbírány z karathského venkova a tvoří je: Dornovi střelci (z Dornova Útočiště), Janovští kušníci (kteří jsou výjimkou a používají rovněž kuše. Pocházejí z Krynských hor a jméno nesou podle setníka Jana Krynského.), Ochránci Východní stezky, Isilští střelci, Doubkovská práčata (půlčíci s praky) a ještě některé další.

Pokud nastane nutnost, král, rada nebo lord maršál povolá Dobrovolné střelce do zbraně a ti se přiřadí po bok ostatním silám karathské armády. V případě menšího nebezpečí mohou vystupovat i samostatně v oblastech kde žijí a mají postavení představitelů zákona, pokud jsou povoláni k jeho obraně.

Hodnostní struktura střelců je jednoduchá. Jsou organizováni po malých skupinkách, kterým velí desátník neboli staršina. Střelci se obvykle navzájem oslovují familierně "sousede" a jejich vztahy nepodléhají přísné vojenské disciplíně, spíše jsou pokračováním běžných vztahů v civilním životě. Každý oddíl má svého setníka nebo kapitána, který pobírá částečný důstojnický plat a jednoho nebo dva poručíky, kteří jsou jeho zástupci. Obvykle je v případě války setnině přidělen ještě další poručík z řad gardy nebo suity lorda maršála, případně několik mladších důstojníků.

Obvykle se nachází v suitě lorda maršála jeden z jeho pobočníků, který má nominální velení Dobrovolných střelců. Má nominální hodnost plukovníka.


Karathská stráž

tvoří obrannou sílu hlavního města říše.

Role Karathy v říši je nezastupitelná a je tudíž samozřejmé, že město disponuje samo o sobě početnou stráží a mnoha ozbrojenci.
Karathskou stráž tvoří vojáci či strážní, kterým velí desátník či kaprál. Chodí v malých útvarech nazývaných hlídky. Krom poddůstojníků má stráž i kapitána, který má vojenské velení a několik poručíků jako svých zástupců. Také zde slouží mladí měšťanští synci v hodnosti praporčíků (fendrych). O organizaci, výcvik a zajištění potřeb se starají vyšší poddůstojníci známí jako strážmistr, šikovatel nebo furýr.

Stráž je podřízena městskému rychtáři a následně městské radě a karathskému místodržiteli (purkrabímu), kterým je v současné době baron Taberna.

Stráž dbá o všechny vojenské funkce ve městě, ochranu hradeb, udržování pořádku na ulicích, hon za kriminálními živly a rovněž poskytuje doprovod významným měšťanům. Také se stará o válečné stroje, které jsou na hradbách nebo v městském cekhausu, kde jsou uloženy pro případ války a potřeby.


Ivorská domobrana

je nejslavnější jednotkou z Branových dob.

Původně se jedná o dobrovolný oddíl vzniklý za dob Brana Rozvážného a udržovaný dlouhou tradicí. Služba v domobraně se v panství Ivory dědila z otce na syna. Uspořádání toho času bylo totožné jako u Královských střelců - malou skupinu vedl desátník nebo staršina, celé domobraně pak nominálně velel ivorský zeman.

Ovšem v pozdějších letech byla domobrana rozpuštěna a zapomenuta. Zeman Watzlaw se podvolil Lambertu I. Železnému, jenž nechtěl strpět nezávislý ozbrojený sbor na panství tak blízkém Karathě, a po několik dalších vládců namísto dobrovolníků ve vesnici hlídkovala Karathská stráž, zemanovi tak zůstala jen nepatrná osobní družina.

Pravděpodobně poslední kapkou pro zhroucení tohoto pořádku se stalo další vyplundrování Ivory, které r. 1194 k.l. způsobili nezvykle se rojící skřeti z Dorenského hvozdu. Nebezpečí sice díky odvážné infiltraci do hloubi lesa pominulo, avšak nedostatečně zásobovaný oddíl Karathské stráže již nedokázal Ivory ubránit. Pročež rok nato od obyvatel vzešla iniciativa, díky níž a obětavým příspěvkům poutníků byla ustanovena Ivorská domobrana, jak ji známe dnes - tedy sbor spíše strážní než bojový.

Tomuto charakteru odpovídá i hodnostní systém Ivorské domobrany. Běžný člen se nazývá domobranec či zkráceně branec...což je ovšem výraz poněkud zkreslující, neboť dobrovolníci nikam a nijak nerukují. Nad malou skupinu domobranců dohlíží starší domobranec, obyčejně jako jinde nazývaný staršina či desátník. Za důstojníky pak považujme strážmistry, kteří na svých bedrech nesou závažnější rozhodování či kupříkladu zodpovědnost za zadržení podezřelých zločinců. Vrchním velitelem domobrany je již tradičně ivorský zeman. Nicméně v zastoupení za něj působí jeden takzvaný vrchní strážmistr- Jedná se o druh velitele, kterýžto díky starému Branovu výnosu značí vysoký post v Karathském království. Ten se věnuje práci na plný úvazek a bývá k zastižení ve své kanceláři na strážnici. Jako pomoc mu mohou sloužit zemanovi pobočníci - poručíci Ivorské domobrany.


Tartenská stráž

jest nevelký oddíl ozbrojenců.

Stráž se skládá skládá jednak z najatých žoldnéřů, původem převážně z Forchenheimu a Karathy, mezi něž patří i několik trpaslíků, jednak z tartenské hotovosti, kterou tvoří de facto ozbrojení obyvatelé. K dispozici jsou rovněž hraničáři, kteří v osadě přebývají či tam docházejí za obchodem.

Struktura stráže je prostá. Tvoří ji ozbrojení občané, tzv. 'sousedé', případně žoldnéři, zvaní jednoduše "strážní". Vyšší hodností je nadstrážný čili desátník (kaprál). Velitelem stráže je kapitán, který má k ruce jednoho zástupce, tedy stejně jako u domobrany nebo Karathské stráže poručíka.


Šlechtické družiny

jsou největší silou na karathském venkově. Typickým příkladem jsou například ozbrojenci pánů z Isilu.

Většina šlechticů si udržuje svou vlastní družinu ozbrojenců či tělesných strážců. Tato obvykle čítá několik služebných rytířů a skupinu zbrojnošů pěších či jízdních, vybavených tak, jak si dotyčný šlechtic může dovolit. Někdy v ní slouží i členové šlechticovy rodiny.

V případě války jsou povinni šlechtici se se svými družinami dostavit pod prapor Karathy. Každý pak velí svému oddílu. Pokud dokáže sestavit jízdní oddíl, který čítá 10 a více ozbrojenců, říká se takovému pak kopí. Obdobnému oddílu pěchoty se říká turma nebo šaft. Šlechtic může jmenovat poddůstojníky (kaprály, kornety, praporečníky) i důstojníky (poručík, kapitán), kteří mají stejné postavení jako jiní velitelé na téže úrovni. Všichni rytíři říše mají postavení důstojníků, tedy minimálně rovné poručíkovi, pokud nejsou jmenováni do hodnosti vyšší.


Hraničáři

mají dlouhou tradici života v pustině a divočině.

Na hranicích říše dlouhou dobu probíhaly těžké boje s orky a dalšími narušiteli. Vytvořila se tu společenstva tvrdých mužů a žen, kteří se dokáží pohybovat tiše a nenápadně a v případě potřeby tvrdě bojovat.
Především Bratrstvo Bílého tesáku dodává v případě války královské armádě skupiny zvědů a průzkumníků, případně i střelců. Tvoří nepravidelné útvary nebo slouží jako průvodci vojska.

Oddíly hraničářů tvoří malé skupinky pod velením desátníka nebo staršiny. Ty mohou být v případě potřeby spojeny do větších celků (setnin) nebo přiřazeny k různým velitelům či úkolům podle potřeby.


Pomocné sbory

jsou důležitou součástí ozbrojených sil.

Nejznámějším útvarem je Stříbrný kruh, zaměřený v Azurové věži na podporu království na válečném poli. Tvoří jej většinou mladí čarodějové zdatní v bojové magii, kteří jsou ochotni nasadit krk za říši. Často se jedná o význačnou posilu regulerních vojsk.

Důležitou součástí armády jsou i polní felčaři, různorodá sbírka šarlatánů, doktorů a kněží vládnoucích léčivými silami. Zejména Juaniny kněžky z řádu Milosrdných sester bývají cennou posilou.

Vozatajstvo je tvořeno jednak stejnojmenným útvarem Gardy, jednak dalšími povozy, zrekvírovanými sedlákům, někdy i se samotnými rolníky. Stará se o zásobování a odvoz raněných. Je podřízeno buď gardovému furýrovi, nebo některému z pobočníků lorda maršála. Jeho součástí je mimo jiné polní kuchyně, pekárny na chleba, polní kovárny a další potřebné zázemí. Personál obsahuje kupříkladu kuchaře a čeládku, ale též řemeslné mistry či případně důmyslné inženýry, zajišťující a opravující výstroj nebo obléhací stroje.

Nakonec zbývají příslušníci polní kanceláře, což jsou písaři, kartografové a asistenti, kteří pomáhají veliteli armády v jeho strategické činnosti.


Řád Rytířů Úsvitu

jest pradávným společenstvem Ochránců Světla, kterýžto má v říši specifické postavení.

Díky dávným dohodám s vladaři Karathy obdržel řád rozsáhlá privilegia, na jejichž základě požívá de facto exteritoriality. Exteritorialita jest základem svébytnosti a suverenity řádu, jenž tudíž není poddaným, leč spojencem karathské koruny.

Později byl tento výjimečný status dosti zřetelně znehodnocen prohlášením Církve Světla za státní náboženství říše a následným podřízením řádu patriarchovi a Církvi. Tímto aktem byly prastaré výsady ztraceny a do jisté míry přeneseny na celou Církev Světla, což podtrhuje zase její výsadní postavení v rámci Karathského království.

Rytíři Úsvitu vlastní rozsáhlé pozemky kolem pevnosti Petronika. Zisky z nich mu umožňují vydržovat si řadu ozbrojenců, kteří získali pověst elity říšských vojsk.

Řád disponuje jednak běžnými zbrojnoši, jednak rytíři, kteří jsou proslulými, chrabrými a ctěnými válečníky. Běžní zbrojnoši se organizují do družin nebo turm, kterým obvykle velí rytíř či sergeant řádu. Může jít o jednotky jízdní i pěší.

Elitní silou řádu je takzvaná "Posvátná eskadrona", již tvoří jen rytíři a v jejímž čele smí jet pouze velmistr nebo někteří z jeho zástupců. Tato těžká kavalérie vycválala do zbraně v dějinách jen několikráte - jako dozajista nejpamětihodnější zmiňme bitvu o Karathu z r. 751 k.l., kdy měli Temní z Mlžných ostrovů se svými kontingenty nemrtvých v úmyslu vyvrátit korunní město. Při obětavé obraně vedené velmistrem Markantem zahynuli takřka všichni rytíři, načež si řád odbyl dlouhá léta strádání na hranici vymření.

Krom velmistra čítá řádové velení ještě jeho zástupce (velký komtur), drapíra, pokladníka, řádového maršála, arcikaplana a mistra arkán.


Hierarchie Řádu Rytířů Úsvitu
čítá nejen vojenské ale i civilní hodnosti, neboť ty jsou v řádu promíseny.

Novic - základní stupeň uchazeče o členství. Žadatel, jenž může samozřejmě pocházet ze všech společenských kruhů, prochází dlouhým výcvikem protkaným odříkáním. Noviciát trvá obvykle jeden rok, během něhož musí uchazeč prokázat svou mravnost a přínos pro řád.

Laický bratr, akolyta, sergeant - po absolvování noviciátu se cesty uchazečů rozejdou podle toho, na jakou se vydají. Pro válečníky platí, že se stávají sergeanty řádu. Již pro vykonávání této pozice je nutné dokonale ovládat a ctít rytířský kodex, stejně jako být schopen/schopna jednat okamžitě a přesto správně. Následkem výjimečné činnosti lze dospět k vyššímu stupni, mezi řadové řádové rytíře.

Rytíř, kaplan, arkánový zasvěcenec - plnoprávní členové řádu jsou zejména rytíři. Hodnost rytíře řádu je rovna hodnosti rytíře říše. Udělit ji může jen velmistr, patriarcha nebo jiné osoby, kdož mají právo povyšovat do stavu říšského rytířstva - tedy zejména král a někteří členové královské rady, či osoby jednající v jejich plnoprávném zastoupení. Za běžných okolností je dodržováno pravidlo, že členové řádu jsou do stavu rytířského povyšováni řádovými či církevními činiteli, nikoli světskými, avšak jsou známy i případy opačné, zejména z dob, kdy struktura řádu byla v troskách.
Rytířem se za běžného procesu může stát pouze urozený. Pro neurozené jde o jedinečnou poctu, prokázanou za hrdinství nebo obtížnou službu. Následkem pasování do rytířského stavu se pak dotyčný stává rovným s ostatními šlechtici své úrovně, ať již byl předtím jakéhokoliv původu.

Komtur - řádový vůdce, který má širokou pravomoc k vedení oddílů řádu.

Preceptor, řádový mistr - nejvyšší funkcionáři a činitelé řádu, spravují jednotlivé lokace (provincie) řádu.

Velmistr - nejvyšší vůdce společenstva.

Současným velmistrem Řádu Rytířů Úsvitu jest Vítus Ordonis zvaný Houževnatým, člověk přímého uvažování.

Houževnatý Vít, jak si velevážený Velmistr také nechává říkat, působí na okolí obzvlášť rozložitou postavou, schopnou bez obtíží unést plnoplátovou jezdeckou zbroj. Muž středního věku je velice vitální a díky své výdrži zvládne cválat do boje vždy v čele, tyčit se bez výjimky několik kroků před jednotkou a přetahovat se s nepřítelem co nejdéle. Postavou, odolností a odhodlaností tak silně podporuje morálku ostatních rytířů a, pokud se účastní smíšeného nasazení, tak i všech jemu neznámých vojáků a dalších spolubojovníků. Všem těmto v každé drobné šarvátce dokazuje, že je i ona pro Dobro podstatná jako každá jiná bitva, a proto se do ní musejí zapojit se stejnou vervou jako při osudové bitvě našich předků, u Jiskřivého jezera. Dalekosáhlejší plánování či jednání s politickými představiteli však nechává na jiných zástupcích celé Církve.

Výzbroj a výstroj karathských válečníků

Prakticky všechny ozbrojené složky mohou být tvořeny lehkooděnci, kteří jsou povětšinou oděni ve vyztužené, kožené, polokroužkové brně či pouhá smolená krzna. Členové lehké pěchoty mají poměrně širokou možnost výběru druhů zbraní. Oblíbené jsou dřevcové, kupříkladu sudlice, kůsy, kopí, partyzány nebo píky, jakož i zbraně příručnější, od seker po kratší meče. Lehkooděnci nezřídka nesou i nějakou střelnou zbraň (prak, krátký luk) či zbraně vrhací. Dostatečně rychlí, pohybliví a lze je nasadit do v podstatě každého terénu. Do lehkooděných jednotek spadá početní většina sil Karathského království, neboť v případě zemské hotovosti běžní obyvatelé tvoří v podstatě lehkooděné oddíly.

Za vybavenější a lépe cvičenou část různorodých ozbrojených sborů Karathského království jsou považováni těžkooděnci, jež disponují těžkými kovovými zbrojemi. Výzbroj se samo sebou pohybuje od zbraní středně velkých až po extrémně mohutné. Proto se těžkooděnci překvapivě obratně ohánějí jedenapůlručními či obouručními meči, dlouhými válečnými cepy, halapartnami (zvlášť případ palácových gard), těžkými bijáky a obdobně příbuznými zbraněmi, jejichž druh se mění podle té které bojové skupiny.

Skupina těžce obrněných bojovníků opatřená velkou výzbrojí dokáže zastavit postup i jízdního útoku. Pokud mají ve výbavě jednoruční zbraň, bok si střeží zásadně pomocí velkých štítů a pavéz, s nimiž ve formaci kryjí částečně i svého souseda. Dobře naladění těžkooděnci tak jsou schopni postavit neprostupnou zeď, určenou k odražení kritického nepřátelského náporu.

Zdali osoba spadá ve svém spolku mezi lehkooděnce či těžkooděnce, povětšinou rozhodne její majetek. Tedy schopnost si buď z vyslouženého žoldu, kořisti nebo vlastních zdrojů zajistit tu kterou úroveň výstroje, ochrany svého těla.

Střelci jsou zpravidla lehce oděni, i když mezi bohatšími měšťany se lze setkat i s těžkou zbrojí, a jejich hlavní zbraní je dlouhý luk nebo těžká kuše. Samozřejmě i zde se vyskytují nepravidelnosti, a to například Doubkovští pračníci.

Jízda je významnou a obávanou součástí karathských vojů, mnohdy svým nasazením naprosto převracející průběh bojů. Obdobně jako u pěchoty existuje i zde lehká jízda a jízda těžká, které se odlišují opět typem ochranného odění a zejména i druhem koní, který ozbrojence veze. Jelikož silných válečných ořů, schopných unést rytíře v plné polní, je nemnoho a stojí značn sumy, jsou jízdní těžkooděnci výsadou bohatších vrstev či rytířů, kteří řemeslu ochrany našeho světa zasvětili svůj život. Dokonce existuje zákon, který umožňuje šlechtici odkoupit koně od jeho majitele, ačkoliv tento s prodejem nesouhlasí.

Od členů lehkojízdních oddílů se primárně očekává dokonalá souhra se zvířetem, muži a ženy v sedle musí perfektně ovládat své často poměrně štíhlé koně. To patří k důvodům, proč mezi jezdce obvykle patří sedláčtí synové a venkovští šlechtici, spjatí s přírodou. Těžcí jezdci zato pochopitelně nosí hodnotné vybavení, skládající se z plnoplátových zbrojí, upevněných štítů, dřevců a kontaktních zbraní, jako jsou meč, palcát, válečné kladivo apod. Ocelovými pláty bývají pokryty i plece jejich koní, kteří procházejí dlouhodobým výcvikem a jsou pečlivě vybíráni z těch nejlepších chovů.

Na vrcholu jezdeckých jednotek se nachází jednak královská jízdní garda, druhak rytířstvo říše. Jediná organizace, která dokáže postavit do pole kompletní a svorné oddíly jízdních rytířů, je Řád Rytířů Úsvitu.

Osoby pomocné jako řemeslníci, felčaři nebo úředníci nemají předepsán žádný pevný ústroj, proto obvykle chodí v civilních šatech, jen se někdy označují zlatočernými kokardami nebo šerpami.

 

Velení vojskům

Nejvyšším představitelem ozbrojených sil říše je sám král, případně lord regent. Pokud chce, může se věnovat správě vojenských záležitostí sám a naplno, jak někteří vladaři Karathy či správci činili - kupříkladu Bran Rozvážný nebo Lambert I. Železný. Nicméně se strategické činnosti věnovat nemusí, a tak přichází na řadu vysoce postavený činitel z řad zemských úředníků, zvaný lord maršál. Obvykle je vybírán z řad vysoké šlechty.

Lord maršál jest členem královské rady a má na starosti vrchní velení a starost o všechny ozbrojené sbory říše. Je tedy něčím jako vrchním velitelem a - napišme po úřednicku - ministrem obrany současně.

Druhým mužem v hierarchii říšských armád je konnetabl, který velí Královské gardě. Ten je stejně jako maršál podřízen pouze králi (nebo regentovi) a ne vždy je ochoten uznat maršálovo prvenství. Konnetabl přímo velí Gardě, nejmocnějšímu ozbrojenému sboru říše, což se v krizových časech ukazuje jako důležitý moment.

Maršálem Karathského království jest toho času Piltus Forchenheimský, aniž by byl vždy respektován královským konnetablem hrabětem Ferdinandem Equitasem.


Družina lorda maršála

Lord maršál má kolem sebe suitu pomocníků, kteří zastávají různé úkoly. Jejich výčet nabízíme níže.

Polní podmaršál je jeho zástupcem ve velení vojskům a dohlíží na pohotovostní a dobrovolné oddíly a zemskou hotovost. Generální ubytovatel (kvartýrmajstr), též štábní generál pak řeší otázky organizačního charakteru, zásobování, přesuny vojska atd. Generální auditor a vrchní profous vykonávají soudní a trestní pravomoc lorda maršála, svěřenou mu nad vojskem králem. Tato se nevztahuje na gardové jednotky, které mají vlastní auditory a rovněž ne na oddíly šlechtické, podléhající pravomoci svého pána.
Následuje Generální podkoní (remontýr, remontmajstr), který obstarává pro suitu a další kvalitní jezdecké koně.
Lord maršál má dále k ruce křídelního pobočníka (fliegeladjutant) a několik dalších pobočníků v hodnosti poručíka (lajtnant-adjutant).
Každý z jeho podřízených má pochopitelně svitu vlastních pomocníků, stráží, sluhů, písařů, poslů a zástupců.

Polním podmaršálem říše je v současnosti půlelf Arculus zvaný Přepřesný, vynikající to střelec z luku.

Mimo popsané složky náleží k činitelům ozbrojených sil ještě generální pobočníci (generaladjutant) a křídelní pobočníci (fliegeladjutant) krále, má-li nějaké.


Královští myslivci

jsou nejmladší jednotkou mezi ozbrojenými silami Karathy.

Královští myslivci jsou nepravidelné odddíly složené z mužů a žen sloužících za žold nebo jiná privilegie (např. občanské právo v Karathě). Mají různou velikost a neřeší pevnou strukturu, skládají se naopak z co nejvšestrannějších jedinců, schopných jízdy na koni, střelby, boje zblízka a někdy i magie.

Myslivci jsou členěni do skupin nedosahujících velikosti setniny, nazývaných obvykle turma, skupina nebo rota dle její povahy. V jejím čele obvykle stojí profesionální voják v hodnosti poručíka. Ten má k dispozici pobočníka (adjunkta) a zástupce v hodnosti praporečníka (fendrych, kornet). V jednotkách myslivců se mohou vyskytnout dvě poddůstojnické hodnosti, strážmistr (vachtmistr) nebo šikovatel jako vyšší poddůstojník a desátník, závodčí či kaprál jako nižší. Řadoví členové bývají nazýváni různě - voják, myslivec, střelec, pěšák, jezdec, soldát atd. Čerství odvedenci, kteří teprve procházejí výcvikem, jsou nazýváni rekruti.

Všechny oddíly královských myslivců spadají do kompetence lorda maršála a přímým jejich nadřízeným je polní podmaršál jako jeho zástupce.

Dosažitelné hodnosti

Mužstvo a poddůstojnictvo

Voják - běžní vojáci, páteř armády, jsou mnoha ras, původů, řemesel i vyznání. Bývá na ně voláno mnoha způsoby, ať už pěšák, pikenýr, šermíř, střelec, lučištník, jezdec, soldát či jinak.

Kaprál - též desátník, což ukazuje, kolika mužům zhruba dotyčný velí. Jejich počet kolísá od 5 do max. 20. Hodnost má i jiné alternativy, např. staršina, závodčí nebo patrolmajstr.
Do této hodnosti může být voják povýšen velitelem setniny, nebo vyplývá prostě z jeho společenského postavení. Jako tací přebírají různou část pravomocí, tedy i odpovědnosti za velení. Někdy fungují jako subalterní článek velení, jindy plní rozsáhlé vlastní úkoly.

Šikovatel - též feldvébl nebo strážmistr (vachtmistr). Šikovatel je vyšší poddůstojník, obvykle zastává organizační úkoly, ale může i přebírat velení.


Nižší důstojnictvo

Důstojníky se obvykle stávají šlechtici karathského království.

Praporečník - též praporčík, fendrych nebo u jízdy kornet. Tato šarže je považována za jakési důstojnické embryo a z její držitelé se střídají v nesení korouhve oddílu. Jeden z nich je vždy starší nebo řádný, ostatní jsou mladší či nadpočetní. Praporečník navíc zastupuje velitele.

Poručík - lajtnant, je nejnižším důstojnickým označením. Mimo jiné tato hodnost náleží všem rytířům říše, pokud jsou zařazeni do vojska, a rovněž všem úřad držícím šlechticům.

Adjutant (důstojnický) - tzv. lajtnant-adjutant je hodnost pobočníků na úrovni poručíka.

Setník, podle situace též kapitán či hejtman - velitel setniny či obdobného odddílu, někdy i větších jednotek. Jde o vysokou hodnost a nese s sebou značnou společenskou prestiž.


Vyšší důstojnictvo:

Major, zvláště u obránců obcí též vrchní strážmistr - zástupce plukovníka, hodnostně nadřazený kapitánům a setníkům.

Plukovník - kolonář, kohortýr, obrist, v jiných souvislostech též prefekt. Tito vysocí důstojníci mají velení nad vojskem sestávajícím z více setnin. Často nosí ještě jiné hodnosti, které souvisí s jejich vysokým posláním.

Křídelní pobočník - fliegeladjutant, hodnost pobočníků vyšších velitelů. Je rovna hodnosti plukovníka.

Generál - též. podmaršál či jiné hodnosti (generální kvartýrmajstr, remontýr atd.).

Generální pobočník - generaladjutant, hlavní pobočník krále karathského. Rovna hodnosti generála.

Maršál - nejvyšším představitelem ozbrojených sil říše je lord maršál, který je členem královské rady. Obvykle to bývá osoba s obrovským vlivem. Na významu nabyl tento post v dobách Brana Rozvážného, který vnesl do karathských ozbrojených sil mnohem vyšší stupeň organizace než jeho předchůdci.

_______________________________________________________________________


Toť vše k současné, doufejme plně spolehlivé, struktuře ozbrojených sil Karathského království. Věříme, že ani v těchto těžkých dobách, kdy se objevilo nebezpečí z hlubin zemských, lid nepochybuje o schopnosti vojska a úřadů zajistit mu co největší možnou bezpečnost. Bohové s vámi!

Z nejvyššího rozkazu Pilta z Forchenheimu, lorda maršála vší Říše karathské, sepsal písař Scriptus Slovutný.

//autoři armádní příručky: DenGrasse a Žorž


Mapa Redaan-Teru a mapa světa Thalie: