Obecné dějiny
Zde v řeči vázané naleznete hlavní reálie světa Thalie. Jedná se o základ všeho dění - pozadí, od něhož se vedle samotné hry odvíjejí poutavé příběhy v sekci Kroniky Povrchu a Kroniky Podtemna. Pro klíčové body této obecné historie i s datováním pak pohlédněte na Časovou přímku.
Co se nutného názvosloví týče, tak platí, že Thalie je celý svět, stvořený rozhodnutím Thalovým. Jméno Redaan-Ter pak označuje část zobrazenou v herním modulu, kde se mohou pohybovat naše postavy - jedná se o cíp kontinentu, který hrál při formování dnešní Thalie velmi významnou roli. Politicky nejdůležitější zemí Redaan-Teru je Karathské království, které je jak trnem v oku temným silám, tak centrem obchodu či pletichaření. Proto je na něj níže zacíleno.
Mýtus o stvoření Thalie
„Mé jméno již není důležité. Kdysi dávno mi říkali
ollonius; v posledních letech mne nazývají otcem představeným.
Rád tady sedávám. Na vrcholu Věže nebeské brány, v nejvyšším místě světa, kde se nebesa zdají být tak blízko, v klášteře Posledního odpočinku.
Samo místo dýchá posvátností. Každý kdo vstoupí do našich zdí, pocítí silně tu zvláštní tíhu, která dolehne na jeho duši. Božský dotek Velkého stvořitele poznamenal navěky vrcholek hory, na němž se klášter rozkládá. Všechno je zde posvátné. Každý žal zde najde lék, každá duše pomoci.
Za jasných dní sedávám na vrcholku věže a oddávám se meditacím. Můj vnitřní zrak se stále zaostřuje a již nějakou dobu vnímám nejasné obrysy. Tvrdí se, že právě zde je brána, kterou Thal odešel z tohoto světa a já vím, že je to pravda.
Jednoho dne, věřím, na mne sestoupí milost Stvořitele, našeho pána, brána nekonečna se přede mnou zjeví v zářivém světle a já budu moci kráčet za ním, v jeho šlépějích do Velikého prázdna."
bratr Bezesný, opat kláštera Posledního odpočinku
Nejvyššími zasvěcenci Stvořitele Thala jsou Bezesní, kteří probudili své vědomí na vyšší úroveň a jsou schopni vnímat věci nadpozemské svým třetím okem. Tím mohou občas zahlédnout útržky dějů dávno minulých, současných i budoucích, které plynou jako bubliny v nekonečné řece času. O tichých nocích, kdy zbytek světa sní, upírají svůj vnitřní zrak ke zjevením, které jim ve své nekonečné moudrosti sesílá sám Thal.
Někteří z nich jen vidí a nepamatují si, jiní ukrývají zjevené vize v hloubi své mysli. Leč nemnozí je dokáží zaznamenat na papír či pergamen perem a tuší, nebo vyrýt ostrým hrotem do hlíny či vosku. To jsou Strážci slov, kronikáři časů před stvořením lidí, proroci Jediného vůle, obdaření darem Zraku a Slova, vyvolení.
Ummius, první mezi nimi, zanechal po sobě Knihu Jsoucna, v níž zachytil stvoření světa v celém jeho nadpozemském lesku. A nyní my, Strážci slov z údolí Qualvanda, přinášíme národům Thalie dílo Ummiovo k shlédnutí v redaanštině, jazyce obecném, smluvní řeči, prostému lidu srozumitelné.
Na počátku nebylo Nic, jen bezbřehý Ókeanos, táhnoucí se do nekonečna. Někteří tvrdí, že jest to propast prvotního Chaosu, jiní jej vidí jako misku božského mléka, v němž se stlouká matérie stvoření a další jako nekonečnou chladnou temnotu plnou vzdálených hvězd.
Na počátku všeho kráčel Ókeanem poutník. Měl podobu starého muže, oděného v jasném šatu azurové barvy a tmavém plášti, s vysokým kloboukem na hlavě. Jeho tvář lemoval hustý vous, v ruce třímal tlustou hůl, o níž se opíral. Kráčel oceánem hvězd bez konce dlouhou dobu, než ho začala zmáhat únava. I rozhlédl se kolem sebe, hledaje místo, kde by spočinul, leč neviděl žádné. Tedy otevřel svou mysl a povolal slova Stvoření i recitoval je hlasem bouře. Matérie Ókeanu se zachvěla v základech a když se vše utišilo, zářil uprostřed Nekonečna nový svět.
Na počátku byl malý, plný světla Thalovy planoucí vůle, beze stínu a temnoty. A Thal, spokojen se svým dílem, ulehl ve světě ke spánku, aby si odpočinul. Byl však unaven víc než myslel, a dílo Stvoření jej ještě vysílilo, i padl do dlouhého těžkého spánku, plného snů.
Však sny boha mají ohromnou sílu a ve světě stvořeném jeho rukou se snadno mění v realitu, neboť hranice světa snů a světa skutečnosti jsou narušeny nezměrnou mocí nesmrtelných, i pouhou jejich přítomností.
Tak z Thalových vousů vyskočil v plné zbroji Nord, nejstarší z bohů, Tvarovač světa, Božský kovář. Měl plavé vlasy, tvář lemovanou hustým vousem, oděn byl v zářivé brnění a třímal zlaté kladivo, do nějž byly vyryty runy tak mocné, že každým dotekem přetvářely svět. Nord ihned započal mocné dílo; koval a utvářel, z beztvaré matérie vytvářel zemi, hory a pláně, ohněm oddělil nebesa a žár zahasil vodou moří. Na celém světě jsou místa, kde je dodnes možno vidět stopy doteku jeho rukou, žhavé vulkány v místech, kde hnán svou bouřlivou nezkrotností příliš dopřál volnost své nezkrocené síle.
Jak koval a koval, svět rostl a utvářel svou podobu; houstl a těžkl a měnil tvar. Již nebyl jen pouhou koulí světla ve slupce, ale naplnila jej hmota, která je chladná a nezáří. A světlo ve světě zůstalo, ale mnoho jej uniklo ven a obalilo svět dalšími vrstvami. Tak vznikly sféry kolem Thalie, které vídáme jako azurově modré nebe nad hlavami, přikrývající světa jako azurový plášť zakrývá tělo Stvořitele.
Když Nord skončil s velkou prací, hleděl na své dílo se zalíbením. Však chtěl nyní uplatnit svůj um i v dílech menších, leč precizněji provedených. Zvolil tedy sobě sídlo ve světě, zářivé síně pod vysokými horami daleko na severu a v jejich srdci postavil Zlatý sál, kde je mnoho divů země k vidění. Tam stojí Nordova kovadlina a výheň, z níž tryská zemský oheň a tam Nord svým zlatým kladivem kove věci neskutečné krásy a umu.
Jak Stvořitel snil dál, zjevil se ve světě Azhar, jako druhý po Nordovi Tvůrci. Azhar Lesopán je Thal třímající hůl, povstal z jeho rukou a dřeva, které svíral. Když sestoupil na svět, hleděl s úžasem na jeho krásu a rozhodl se, že pokryje ty prázdné pláně hustými lesy. A jak řekl, tak učinil, hvozdy vyrostly na tváři světa a Azhar se těšil ve stínu mohutných stromů z dobře vykonané práce. Našel sobě útočiště v nejhustším hvozdu, v prvním z posvátných hájů, které jsou v lesích celého světa skromnými napodobeninami jeho obydlí.
Říká se, že Azhar chodí v lesích v podobě mohutného stromu, stráží své dílo a trestá ty, kteří bez rozmyslu ničí lesy a hvozdy.
Třetí přišel Lothian Moudrý, který vyskočil z Thalova čela s lukem a kopím, oděn v zelené a hnědé. Jeho nohy jej rychle nesly světem a brzy spatřil všechna jeho zákoutí. A kudy prošel, tam pod jeho dotekem ožívala příroda, roztodivná zvířata i ptactvo zaplnily les, v mořích se objevily ryby.
Lothian je harmonie přírody ve své nejvyšší formě. Říká se, že jeho oblíbeným zvířetem je vlk a v jeho podobě obchází světem, ale častěji je vidět jako lovec v prostých šatech. Je znám také jako průvodce a ochránce zbloudilých a je rovněž patronem moudrosti a rovnováhy.
Tito tři jsou zváni Starými bohy Thalie, neboť to byli oni, kdo utvořil svět do jeho podoby; avšak stalo se tak z vůle Thala Stvořitele.
(Některé mytologie říkají, že první bohyní Thalie byla Matka Země, z níž povstalo vše ostatní, ale v kronikách Strážců slov se o tom nemluví. Nakolik je to otázka dominance patriarchálních kultů - Thalova a dalších - není v této souvislosti zjevné.)
Tak staří bohové hleděli na svět, který byl dílem jejich rukou a mysli a přes všechny rostliny a živočichy jim připadal prázdný. Nord toužil v srdci po bytostech, které by učil svému umu, dobývat a zpracovávat kov a kámen, tesat rozlehlé síně a vyrábět věci neskutečné krásy a moci; Azhar zas choval představu pomocníků lesa, bytostí živých z darů přírody a Lothian si přál bytosti ladné a krásné, které by žily v harmonii se zemí a tvory na ní.
I odebral se Nord do svých síní a pustil se do práce s důkladností sobě vlastní.
Vytesal podoby svého lidu z kamene, aby mu dal sílu a vytrvalost, potřebnou pro těžkou práci. Tak povstali ve Zlatých síních první trpaslíci, Nordrim, Nordův lid, Vousatí, Lid sekery a kladiva.
Této první generaci trpaslíků se v kronikách říká Lid Zlatých síní a je vzpomínána jako symbol doby, kdy svět neznal žádné zlo a řemeslná zručnost rasy stále rostla. Nord se radoval ze svého lidu a ti nejlepší z kovářů a kameníků mu pomáhali v jeho dílech. Nejmoudřejší a nejzručnější z nich obdrželi od boha dar poznání mocných run, které obdařily vyráběné věci čarovnou mocí. Tak vzniklo první z nordrimských společenstev, Cech runotepců.
Zatím Azhar počal v hloubi hvozdu, kde se rozkládal jeho Starý háj, práci na svém vlastním lidu. Chtěl tvory mrštné a houževnaté, kteří by našli radost ve stínu vysokých stromů, žili pod kořeny nebo v korunách a živili se plody lesa. I zasadil je jako stromy a trpělivě čekal, až vyrostou do správné formy a zahrnoval je péčí. Tak povstali půlčíci, rasa malých lidiček, která milovala les a cítila se bezpečná v jeho úkrytu. Jelikož rostli jako stromy, první půlčíci, Azhari, se objevili až po trpaslících. Hloubili si nory pod kořeny velkých stromů, nebo stavěli sídla v dutých kmenech či rozsochatých korunách. Malý lid si cenil lesní moudrosti a důvtipu a jeho první generace je chována v pamětech jako Lid Starého háje, kdy les oplýval hojností plodů a nikde nečíhalo žádné nebezpečí.
Lothian se usadil v místě, kde se stýkala hranice vody a země, lesa a povětří. Tam stvořil svůj lid, elfy. Začal s tou prací jako poslední, avšak měl dar tvořit život pouhým dotekem a umem své mysli. Tudíž jeho děti povstaly první a jsou tak nejstarší rasou Thalie. Pradávní elfové, Lothianil, žili v harmonii s přírodou, opatřovali si k obživě vše co potřebovali jak sběrem, tak lovem. Tito byli známi jako Lid Jitřních plání a již tehdy vynikali jako národ hloubavý, který rád bádá nad záhadami světa.
Tak začal zlatý věk, zapsaný v elfích, trpasličích a půlčických kronikách jako nejstarší věk světa, kdy zlo a temnota v Thalii neexistovaly.
Oč větší byla jeho krása, o to tvrdší byl pád.
V chaosu hvězdného oceánu existovalo mnoho bytostí, některé jako sám Poutník, jiné však temné, zlé a žádostivé. Jelikož Ókeanos je bezbřehý, jen málokdy se spolu setkají, leč právě k tomu došlo. Temná bytost, známá jako Požírač, zahlédla mezi hvězdnými proudy světlo nového světa a mocně po něm zatoužila. Posedl ji veliký hlad a chtíč, pozřít všechno to nádherné světlo a zadusit je tmou.
Tak přišel Požírač k Thalii a začal se nořit do jejích sfér. Jak jimi procházel, strašlivá temná moc, která z něj vyvěrala, je měnila a deformovala, takže se z nich staly síně hrůzy a zatracení. Od těch dob je polovina sfér Thalie temná, odtržená od těch na opačné straně a je sídlem démonů.
Když prošel sférami, chtěl vniknout do světa samotného, ale zjistil, že moc Thala Spícího mu v tom brání. Velice se rozběsnil, leč nedokázal prolomit hranici základní roviny. Dlouho dumal v tmách a přemýšlel. Nakonec se proměnil v ohromného ohyzdného pavouka a zaťal do bariéry kusadla a vypouštějíc temnou žíravou moc, postupně se skrze realitu proleptal.
Tu však Nord ve svých síních zaslechl, jak svět tiše zasténal, když do něj Požírač vnikl. Zanechal všeho, popadl své kladivo a ihned spěchal k místu hluboko v podzemí, kde bariéra povolila. Tam se postavil strašlivému pavouku a udeřil jej svým zlatým kladivem.
Ta rána byla tak mocná, že Požírač nedokázal udržet svou podobu tváří v tvář Nordově zjevené síle. Pavoučí maska z něj spadla i změnil se v temného bojovníka, vysokého a hrozného, oděného v černém brnění a třímajícího veliký meč. A pustil se s Nordem do boje.
Avšak ani tentokrát nedokázal Tvarovače přemoci. Zlatovlasý bůh jej udeřil znovu strašlivou silou a nová podoba z něj znovu spadla. Požírače zachvátilo šílenství, povstal potřetí jako děsivá obluda, překypující bojovým šílenstvím.
Ale ani tentokrát Norda nezdolal. Ten mocně vykřikl, pozdvihl kladivo a udeřil jej naposled, takže i třetí podoba z něj spadla a sám Požírač byl vržen zpět do vnějších sfér.
Tam povstal v celé své zuřivosti a moci, dal si jméno Astaroth a shromáždil kolem sebe armádu démonů, kteří vznikli ve sférách prostoupených jeho nenávistí, šílenstvím a zlobou. Nikdo neví, zda tyto bytosti obývaly sféry již dříve a moc Temného je pokřivila do hrůzných podob, či zda teprv vznikly jako výhonky zhoubného sémě, zasetého do úrodné půdy sfér.
Když shromáždil své hordy, vyslal démony do světa, pustošit, plenit a ničit a vzývat jeho jméno, které se stalo jménem zkázy. Tak by jednoho dne jeho moc vzrostla natolik, aby mohl projít do základní roviny reality a ovládnout ji svou mocí.
Tu Nord vyšel znovu ze svých síní, aby se postavil nepříteli a přidali se k němu i Azhar a Lothian, cítíce příchod Temnoty. Avšak vůdkyně démonů Sarak´nyel, nazývaná královnou, stanula proti nim, obklopena třemi velkými démoními lordy a každý z nich, naplněn mocí a zlobou Astarotha, měl tolik síly jako bůh.
Tak se utkal Nord s Valefarem, prvním démoním lordem; Azhar zkřížil své zbraně s Gader ´Elem a Lothian se utkal s Dergonem, třetím lordem. Bojovali své nezměrné bitvy mimo dosah smyslů smrtelníků, ale nemohli zastavit útok démonů, kteří zaplavili svět.
Tak skončil zlatý věk v přívalu krve a hrůzy. Rasy té doby neznaly boj a zabíjení a zbraně měly jen pro lov a zápas. Nedokázaly se bránit démonům, kteří povstávají z krve a strachu. Jen málo z lidu té doby přežilo zběsilé vraždění a zkázu, přesto mnozí statečně bojovali a jiní vzývali své bohy v úpěnlivých prosbách.
A pak se Thal probudil ze spánku. Pohlédl na svět, který stvořil ve snách a vzkřikl hněvem tak velikým, že ten výkřik otřásl celým světem. Slyšeli jej i démoni a mnohé zachvátil děs; i ukryli se někteří před Thalovým hněvem hluboko u kořenů hor v chladné zemi.
Pak Thal povstal v celé své velikosti, pronesl slova moci a otevřel brány sfér první strany, které dosud byly plny světla. A na zemi sestoupily zástupy nebeských bytostí, andělů a celestialů, utvořily šiky a vrhly se do bitvy proti démonům. V jejich čele stanuli největší z nich, Dei-Anang Světlonoš a Juana Milosrdná, vládnoucí silou léčení, světla a pevné víry a pod jejich vedením započala strašlivá Válka bohů, která způsobila mnoho ničení a zkázy. Kronikáři starých ras tvrdí, že trvala osmdesát osm generací lidského pokolení, Thalarim, nové rasy, kterou prý stvořil sám Thal jako vojáky pro armády Světla, když počty starých ras klesly na minimum. Stvořil ji zvídavou a dravou, takovou, která zakrátko zaplní a oživí celý svět. Vzal od každé z existujících bytostí část ve víře, že získá nejlepšího a nejvšestrannějšího tvora. Tak stanul na světě člověk, zrozený z války, strachu a krve. Většina lidí se přiklonila se k učení Thala nebo dobrých božstev, ačkoli tak neučinili všichni a zejména v pozdějších časech jich bylo mnoho svedeno ze správné cesty.
Ta válka byla dlouhá, předlouhá a probíhala na všech úrovních existence, od základního prostoru až po nejvyšší sféry éteru.
Bitva následovala za bitvou, jedno střetnutí za druhým, avšak síly Temnoty byly postupně zatlačovány, až v posledním roce Věku zkázy stanul Dei-Anang, vojevůdce nebeských šiků a jeho družka Juana tváří v tvář největšímu nepříteli ze všech, samotné královně démonů. Boj byl dlouho nerozhodný. Avšak Thal již zjistil, odkud pochází síla a moc démonů, vyšel do temných sfér a chytil se do křížku se samotným Astarothem. Nekonečně dlouho ti dva zápasili, avšak nakonec Thal zvítězil a uvěznil svého protivníka v místě nezměrné síly, kde hranice Jsoucna byly narušeny a žádné volání tam nedoléhá, na místě kde život a smrt jedno jsou.
Tak ztratili démoni svou moc, Sarak´nyel byla poražena Dei-Anangem a Juanou, Valefar Nordem, Gader ´El Azharem a Dergon Lothianem a byli svrženi hluboko do pekelných jam, kde je uvěznila pečeť Thalovy moci. A nesměli už nikdy vyjít na svět, pokud bude ten podřízen Thalově vůli a jeho obyvatelé nepodlehnou temnotě a sami nevyzvou jméno jejího pána. A stejně byli v nižších sférách uvězněni démoni a vyhnáni z Thalie, jen několik se jich ukrylo před hněvem Stvořitele v hloubi země.
Astaroth se však nevzdal, ani v hodině své nejhorší porážky. Jeho moc byla stále nezměrná a on nyní vyhnal Smrt, aby učinil své stoupence nesmrtelnými a získal tak vládu nad mrtvými, kteří přicházejí do jeho síní hledat Smrt, avšak nenacházejí ji, neboť ta bloudí světem a hladově zatíná svou kosu do slabých a těžce raněných, oslabených nemocí či bolestí. Avšak protože k ní nemohou zemřelí přijít, neumírají doopravdy, ale zůstávají v místě kde sídlí Astaroth pod jeho vládou, aby vytvořili jeho legie pro velkou válku v den, kdy démoni budou znovu vypuštěni a přijde Vaenkulggen, poslední bitva. Tento čin způsobil v Thalii mnoho zlého a Temný pán to tak jistojistě zamýšlel.
I přes to byl na Thalii obnoven mír a klid, avšak většina světa byla poničena. Tu pravil Thal, že vše stvořené Nordem se navrátí jak bylo a co dotekem jeho kladiva povstalo, povstane znovu z jeho vůle. Vyřkl slova Moci a Stvoření a vše zničené bylo obnoveno, ale stalo se co Thal nezamýšlel, neboť Nord se svým kladivem třikrát dotkl Astarotha a třikrát z něj sňal jeho podobu. Z těchto podob, které kladivo Norda a vůle Stvořitele přivedly k bytí, se zrodili tři temní bohové, Xi´an Pavoučnice, Helgaron Ničitel a Gordul Bestie. Stali se součástí nového řádu světa a nebylo možné je zničit, aniž by byl zničen sám svět. To Thal nechtěl a nechal je tedy být, upřel jim však mnoho božských sil, zejména schopnost tvořit, aby nemohli dát život vlastním rasám.
Na počátku byl jediný Thal, Vesmírný poutník, sám v nekonečném proudu Ókeanu. Z jeho slov vznikl svět jako bezpečné útočiště, pln světla a jasu. Jak Thal spal, vysnil si jeho podobu a trojice starých bohů, povstalých z něj, jej tak vytvarovala a naplnila hmotou a životem.
Po celý zlatý věk byl Stvořitel a Trojice jedinými bohy Thalie a všechen svět žil v poklidu a míru.
Pak se zjevil sám Astaroth, Pán temnoty a démoni v jeho službách a svět již nebyl neposkvrněný a pocítil bolest a utrpení. Ačkoli byli vyhnáni, zůstala po nich Temná trojice zlých bohů, Xi´an, Gordul a Helgaron, kteří přinesli strádání a války.
V bojiproti démonům povolal Thal nebeské šiky v čele s jejich pánem, Dei-Anangem Světlonošem a jeho družkou Juanou, Ctnostnou pannou světla. Ti se chopili úlohy strážců míru a léčitelů utrpení tisíců.
Však viděl Stvořitel, že rány zasazené světu jsou příliš hluboké a radost a smích zmizely z jeho tváře, jen smutek bolest zůstaly a Juaniny slzy nedokáží utišit všechen žal. I dlouho seděl a přemítal, až upadl do dřímoty. A z jeho snů povstali Morus a Lilith.
Morus je smíšek a neposeda a jeho smích a žerty zaplnily smutný svět. Lilith chodila s ním, tančila a vzněcovala v lidech závist a žárlivost, které sice nebyly příliš kladné, ale přesto jen malicherné a dávaly jim zapomenout na velký bol. Také si potrpěla na malé žertíky, ráda byla středem pozornosti, sváděla a blýskala se. Tak se velké utrpení rozmělnilo v tisíci denních starostech a problémech a na světě zavládl přeci jenom klid.
Lilith však toužila po obdivu a uctívání větším než se jí dostávalo mezi lidmi a starými rasami. Zatoužila po vlastních bytostech, které by ji ctily jako Matku a Paní a přesvědčila Moruse, aby jí v díle pomohl. Ukryli se stranou, aby byli mimo pohled zvědavých očí a dali se do díla.
Tak byli stvořeni gnómové. Trochu komické postavičky po Morusovi s obrovskou vášní k nekonečným žertů, leč nadané pro mystické vědy po Lilith. Nikdo se ovšem nedivil, když přelétavou Lilith její dítka brzy omrzela, jelikož v gnómech nebylo mnoho z elegance elfů, ani nevynikali silou víry jako Nordovi trpaslíci. Morus i Lilith si jen málokdy všímali tohoto národa a nemůže být tedy divu že jen málokterý gnóm se nadchne pro cestu víry a chrámy jsou v jejich osídlení spíše vzácností.
V těch dobách temní bohové žárlivě přihlíželi, jak rasy světa vzkvétají. Toužili po vlastních dětech, ale Stvořitel jim odebral moc utvořit vlastní. Gordul zvolil cestu proměny zvířat, ovládl je a učil zuřivosti a prováděl ohavné experimenty, kdy křížil zvířata s lidmi. Tak vypěstoval rasu orků a skřetů, oddanou jeho záměrům.
Xi´an a Helgaron zatím kuli společné pikle. Podařilo se jim roznítit nevraživost mezi trpaslíky a elfy pro kácení stromů a několik vzájemných křivd, které byly ve skutečnosti dílem temných bohů. Tak vypukla dlouhá válka, v níž se Nordovy a Lothianovy děti zabíjely navzájem a temní si s potěšením užívali plody své práce.
V té době, kdy zmatek mezi elfy dosáhl vrcholu a staré jistoty se zdály otřeseny, Xi´an zjevila svou moc jedné ženě z elfí rasy a svedla ji na cestu zla. Její jméno bylo Niqué a dle zvyklostí se měla stát kněžkou Lothiana. Vynikala nad ostatní důvtipem, krásou a především nesporným nadáním pro věci duchovní, leč také netrpělivostí a touhou po moci a uznání. Tyto rysy měla po svém otci, známém čaroději Achillovi, který byl jednou z tragických postav figurujících v rozpoutání nešťastné války mezi Nordrim a Lothianal.
Právě pro její výjimečnost si ji zvolila Pavoučnice coby svou první chráněnkyni. Přistupovala k ní ve snu a píď po pídi poodhalovala vnímavé dívce tajemství skutečné moci. Brzy Niqué zcela propadla svodům temnoty, zavrhla ‚falešné učení‘ Lothiana a shromáždila tajně početnou skupinu následovníků.
Krátce poté veřejně opustila Lothianův chrám a spolu s ní i několik dalších. Skupina se nato přihlásila k vyznávání Xi´an - jediné skutečné bohyně.
První velekněžka Niqué nyní sděluje svým posluchačům pravdu o skutečných rozkoších života a o kastovním rozdělení světa, neb schopní byli předurčení vládnout a ostatní, podřadnější byli stvořeni k práci. Lothianovi kněží a stoupenci starého pořádku dávají najevo nelibost, ale je válka a elfové potřebují každou paži k boji, proto temný kult bez potíží bují a získává stoupence. Již nyní se odlišují od ostatních a samo sebe zvou slovem "drow".
Válka však netrvá věčně, je uzavřen nejistý mír a zloba elfů se obrací proti odpadlíkům od jejich víry a učení. Mezi oběma skupinami dochází k roztržce a ozbrojeným srážkám. Vše vyvrcholí, když Niqué s hrstkou nejoddanějších stoupenců vnikne do hlavního chrámu Lothiana, zajme velekněžku a obětuje ji Xi´an přímo na Lothianově oltáři.
Vypukne bouře odporu nad tímto znesvěcením. Drowové se již nadále netají krvavými oběťmi svých původních druhů, jimž se nyní zcela odcizili a obě strany se chápou zbraní. V nastalé řeži nikdo nebere ohled ani zajatce. Drowové jsou velmi silní a početní, dlouho chystali puč a shromažďovali se v sídle nedaleko velechrámu. Elfové jim nedokáží čelit a jsou přesilou zatlačováni až k chrámu. Jeho ochranu však nedokáží útočníci prolomit. Niqué, pyšná svým vítězstvím, zaříká sílu Xi´an, aby zlomila odpor obránců.
Zničehonic se obloha roztrhne a sjede ohromný blesk. Noc se změní v den a když světlo pohasne, je velekněžka pryč. Nikdo neví, kam se poděla a co se s ní stalo a mezi drowy vypuká zmatek, který však vzápětí utichá. Ohromná brána chrámu se otevírá v děsivém tichu a vystupuje z ní bytost sálající strašlivým bílým světlem. Na drowy padá hrůza a couvají zpět; tu kolem nich oživnou stromy a vrhnou se proti vojsku vzbouřenců. Probuzené síly přírody drowské voje během několika okamžiků rozdrtí a zbytek je zahnán na potupný útěk. Značně oslaben a skleslý bloudí pustinou, prchajíc před hněvem svým rodných, kteří již shromáždili síly a štvou je nyní jako divokou zvěř. Nikdo netuší co se vlastně stalo, jestli sám Lothian či Thal sežehl Niqué svým hněvem, nebo ji Xi´an v poslední okamžik zachránila a odnesla jinam. Jsou zmateni a klesají na duchu.
Záchrana přichází v podobě vstupu do neznámých podzemních prostor, kam drowové spěšně sestupují. Oddíl elfů, který se je pokusí pronásledovat i tam, je napaden ohromnými pavouky a v temných jeskyních téměř celý zničen. Elfí vojsko se vrací bez úspěchu a nikým nepronásledovaní drowové jsou prvními tvory z povrchu, kteří spatřili Podtemno.
V té samé době Helgaron, který se zaměřil na trpaslíky stejně jako Xi´an na elfy, získal pro své uctívání skupinu bojovných trpaslíků, kterým se válka a zabíjení zalíbily natolik, že již netoužili po návratu ke starým pořádkům, ke krumpáči a kladivu a rovněž je odvedl do Podtemna, mimo dohled vítězných stoupenců Světla.
Posledním mezi bohy Thalie je Zeir Smrtipán. Říká se, že když Astaroth byl uvězněn v podsvětí, vládl místu v němž se smrt a život mísí a jsou jedno. On však Smrt vyhnal, aby učinil démony, své stoupence, nesmrtelnými. Také získal tak vládu nad mrtvými, kteří přicházejí do jeho síní hledat Smrt, avšak nenacházejí ji, neboť ta tam již není. A proto neumírají doopravdy, ale zůstávají v místě Astarothovy moci pod jeho vládou, jsou zotročeni jeho vůlí a budou mu sloužit v den, kdy přijde Vaenkulggen, poslední bitva.
Kněží Světla říkají, že Astaroth nemá moc nad pravými věřícími a stoupenci Světla a nemůže je zdržet ve své říši, ale musí propustit zpátky na svět; jiní však tvrdí že činí jak se mu zlíbí a propustí koho chce. Proto jsou navrácení ze smrti podrobováni očistným obřadům a exorcismům, aby se zajistilo, že v jejich mysli nezůstala žádná Astarothova nákaza a obyčejní lidé chovají k navrátilým se obvykle nedůvěru. Církve oddané uctívání Světla konají obřady se svými věřícími, které mají zajistit, aby jejich duše nepadly do otroctví Pána temnot, ale mnozí jiní se tím nezabývají a jsou známy případy, zejména mezi dobrodruhy, kdy se zabití nebo jinak zemřelí vraceli zpět na svět, aniž se pozastavili nad tím, proč jim byla taková milost poskytnuta. Kulty Světla však nabádají k opatrnosti a tito jedinci nejsou v chrámech Světla vítáni, pokud se nepodrobí očistnému exorcismu.
Kronika Jsoucna praví, že když Thal uzřel Smrt na cestách světem, kterak si bere plody jeho práce, byl zkrušen tím pohledem a chystal se zasáhnout. Leč nakonec nechal věci jak byly a podrobil se velké Nutnosti, neboť bez zlomení pečetí podsvětí a nového zápasu s Astarothem nemohl dosáhnouti svého a to nechtěl již riskovat. Vzal však Smrt a proměnil ji z abstraktní tušené síly v opravdovou podobu, jakou měli i jiní bohové. Tak povstal Zeir, Pán smrti.
Kněží nového boha měli mnoho sil, kterými dokázali chránit mrtvé před pádem do Astarothovy moci tím, že provedli nad tělem obřady a pohřbili jej dle přesně daných pravidel. Avšak protože někteří stoupenci temnoty a uctívači démonů kradli z hrobek tato těla, aby je mohli odevzdat Pánu démonů, začali kněží hrobky strážit, nejprve magií a později i pomocí oživených mrtvých. V raných dobách nekromancie se mělo za to, že je lépe udržet tělo v neživotě než odevzdat duši do Astarothovy moci. Brzy však někteří bezohlední mágové dokázali ovládnout nemrtvé svou myslí a ti na jejich příkaz konali věci strašlivé a hrůzné. Rovněž kněží Světla přispěchali s odsouzením těchto činů a nekromancie byla odsouzena všude, kde vládly kulty Dei-Ananga, Juany a Starší trojice.
Mnozí kněží a mágové praktikující nekromancii byli vyhnáni, usadili se v odlehlých místech a mnozí propadli uctívání temných bohů a pomocí nemrtvých škodili živým.
Tak se postupně oddělily dva Zeirovy aspekty: Pán smrti, který je uznáván i na povrchu a do jeho péče spadají zemřelí. Obřady nad nimi konané mají zabránit jejich pádu do Astarothova jha, i když se už mnohde na tento důvod zapomnělo a kněží vykonávají své řemeslo na bázi tradice. Je na ně však často pohlíženo odtažitě a s obavami, jako na vše, co souvisí se smrtí.
Existuje však ještě jeden Zeirův aspekt, Pán živých mrtvých. Jeho moc dovoluje tvořit nemrtvé, kteří slouží svým pánům v nejhrůznějších činech. Tito zvrácení jedinci jsou pronásledováni ve všech říších kde vládne světlo, kam až ruka zákona dosáhne. Přesto mnozí podléhají tomuto vábení a hledají v mystériích Zeira větší moc nad živými i mrtvými.
VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
I. část aneb Od osídlení po krádež Dei-Anangova poháru
Tyto řádky jsou psány počátkem roku 1334, počítáno od vítězství Světla nad démony na Jiskřivých blatech, rukou cestovatele a kronikáře Abdurrahmana, toho jména druhého, s laskavým požehnáním Milosrdné paní, v Karathě, královně Redaan-Teru, jejíž kamenné věže pyšně shlížejí na okolní kraj, v klášteře Milosrdných sester. Bylo mi dopřáno dlouhých let, kdy jsem mohl cestovat a poznávat cizí kraje a slýchávat legendy a moudra jiných národů v jejich sídlech, jakož i nahlížet do prastarých kronik a spisů, mnohdy zvetšelých stářím. Nyní, kdy mne mé staré kosti již neunesou a cítím v týlu dech přicházející smrti, rozhodl jsem se sepsat paměti mého putování a zejména pověsti o dávných časech našeho kraje do jediného díla. Kéž je má ruka pevná a je mi dopřáno milostí Juany, patronky milosrdných, dovésti dílo ke zdárnému konci a věrně a obsáhle pojednati o všem, co jest důležité pro zvídavého učence.
Věci, o nichž budu psáti, čerpal jsem z mnoha pramenů. V chrámu Khar-Durn jsem nahlížel do Knihy kamene, která jest nejstarší kronikou Nordrim v Redaan-Teru a Knihy ohně, v níž jsou popsány všechny bitvy Velké války, které se odehrály poblíž, jakož i strašlivé obležení trpasličí pevnosti démony za těchto časů. V Alwarielu jsem pročítal Zápisky o válce démonů Tarmytha Šedého, který se účastnil Velké války na straně sil Světla, Odkaz R´avallaca aen Sabadel z rodu šedých elfů, který sám čelil nejmocnějšímu z Prastarých či Korunu záře slepé věštkyně Lunail, již údajně diktoval jeden z nebeských celestialů. Slýchal jsem zkazky nomádů v poušti Abhgad-be-Dali u večerních ohňů. Dlouhé dny jsem v železné kobce za třikrát zapečetěnými dveřmi listoval ve spisech nalezených v černé truhle arcizhoubce Xarxea po porážce armády Uctívačů démonů z Mlžných ostrovů. Znám všechna díla sepsaná v Karathě či okolních říších, ba i v zemích dávného Athelu či za severními horami a konečně vlastním i všechny poznámky mého otce, rovněž Abdurrahmana, prvního toho jména, který byl dlouhý čas vrchním písařem kalifa Abhgadu.
Nyní přišel čas, kdy se i vy dozvíte mnohé ze starých časů.
Abdurrahman II., archivář chrámu Milosrdné paní
Není žádných zpráv o prvopočátcích Redaan-Teru, krom zápisů Bezesných v jejich kronikách. Ummius v Knize Jsoucna a Illuril Jasnooká v Zření minulého se krátce zmiňují o věcech, které by se mohly odehrát na subkontinentu, ale vzhledem k neexistenci orientačních bodů nemáme jak doložit, že tomu tak opravdu je. Většina míst té doby již neexistuje nebo změnila svou tvář a dokonce ani hvězdy nám nepomohou, neboť od Otevření sfér za Velké války vypadá i hvězdná obloha jinak. Nevíme tedy, kdy koval Nord svým zlatým kladivem Krynské hory, jak Azhar osázel nekonečné hvozdy či kde Lothian probudil k životu zvířata, ptactvo a ryby. Jen krátká zmínka v Knize kamene, nejstarší písemné památce redaanských Nordrim, říká, že ubund (kníže) Durn dal vybudovat svou pevnost na místě, kde podle kronikářů Zlatého věku se zastavil sám Tvarovač světa, aby zde dal vzniknout některému ze svých velkých děl. Zde spatřují trpaslíci původ ohnivých tůní, výtrysků žhavého magmatu pod horami, v nichž povstávají elementálové a které pomohly ubránit pevnost proti obklíčení démony.
Tak se dostáváme k prvnímu zaznamenanému dění na území Redaan-Teru. V dávno zapomenutých časech Zlatého věku se na severu subkontinentu objevila silná skupina trpaslíků, přicházející ze samotných Zlatých síní. Podle knížete, který vedl jejich zástup při její cestě na jih, dostalo sídlo jméno Karak Durn. Pevnost se rychle rozrostla, trpaslíci neúnavně kutali v podzemí, aby vytesali její sály. Díky ohnivým pramenům se mohli jejich kováři a runotepci dát do velkého díla a vyprodukovat mnoho krásných a umně zhotovených věcí s Nordovým požehnáním.
Během Velké války bohů se Durn stal významnou výspou sil Světla. Nordrimští kněží umně bránili svou pevnost při obležení silami Temnoty za pomoci duchů živlů, zejména ohnivých elementálů, vyvolaných díky moci ohnivých zřídel. Díky nimž nepodlehli náporu démonů, vedených jedním ze sedmi generálů armády Temných. Tehdy byl Karak Durn přejmenován na Kharis Durn (pevnost Řádu), později zkrácený na Khar-Durn.
O jižnější části subkontinentu není v trpasličích kronikách mnoho zpráv. Zdá se, že byla pokryta nekonečnými lesy, což se prudce změnilo poté, co se do Redaan-Teru stáhly zbytky poražených armád démonů. Jejich pouhá přítomnost proměnila velkou část krajiny ve vyprahlou poušť, v níž skomíralo všechno živé. V této době již údajně žily v Redaan-Teru i další rasy krom trpaslíků, které snad připluly na lodích, když prchaly před řáděním démonů, snad z rodu prvních lidí. V časech před koncem války však velmi trpěly od démonů a zůstalo z toho lidu jen velmi málo, nesídlil na jednom místě a putoval stále jinam, aby je démoni nenašli.
Nadvláda démonských hord nad Redaan-Terem netrvala nikterak dlouho. Téměř rovnou v patách prchajícím začaly do posledního útočiště Temnoty na Thalii přes hory proudit šiky Světla v čele se samotným Dei-Anangem. Jeho zástavy se zlatým drakem přešly přes Průsmyk ledové smrti, ženouce před sebou neuspořádané zbytky velké armády démonů. Gigantický obchvatný manévr, provedený druhým křídlem Světlonošových vojsk, které využilo rychlejší cesty pod horami skrze tunely Khar-Durnu, znamenal úplné obklíčení oddílů démoního vojevůdce Osceoly VII., obléhajícího do té doby trpasličí pevnost a jejich následné vyhlazení; Nordrim vyšli konečně ze zdí svých sídel a rozhodnou rukou přispěli k vyhubení nepřátel, od nichž předtím zakusili mnoho hoře a strádání. Definitivní katastrofu Temných se pokusila odvrátit sama Sarak´nyel, královna démonstva a nejvyšší posel samotného Astarotha, v čele početných posil, ale její kolona byla zadržena narychlo vybudovanou obrannou linií celestialů, elfů a lidí nedaleko Jiskřivého jezera. Neúnavný boj trval řadu dní, ale armády Světla, vyburcované osobní přítomností Juany, odolaly všem pokusům o prolomení obklíčení a jakmile byl zničen Osceolův voj, došlo i na samotnou královnu. Dei-Anangovy nebeské šiky pronikly velkou rychlostí do týla Temných a drtily přitom vše, co jim stálo v cestě. Praporce se zlatým drakem vlály stále blíž. Příliš pozdě si Sarak´nyel uvědomila svou chybu, už nebylo kam ustoupit. Kruh obklíčení se stále zužoval, až se stáhl kolem zbytku Temných jako železná zeď. Na břehu posvátných vod se Paní démonů obrátila, aby čelila svým nepřátelům v poslední marné bitvě. Strašlivý byl ten zápas, avšak Světlo triumfovalo a Temná padla skolena zářivým mečem Světlonoše. Jiskřivé vody jezera znečistila její zkažená esence, takže vyschlo a vyprahlo a dodnes je to místo známo jako prokleté.
Trpasličí, elfští i lidští kronikáři těchto časů se shodují, že po skončení bojů se právě v Redaan-Teru jako jediném místě světa sešli všichni bohové, od Thala a Starou Trojici přes Pány nebes až po Tři temné, rozcházejí se však v místě, kde se tak stalo. Nordrim tvrdí, že v Khar-Durnu, jediném sídle v oblasti, které stářím sahá do těchto dob, ale jiní jim oponují řkouce, že sněm se konal pod širým nebem. Nikdo neví, o čem se bohové radili, jedna z bezesných kronik však tvrdí, že došlo k vádám mezi bohy Světla a Temnoty, Nord a Dei-Anang mluvili silně proti svým sokům, až došlo k prudkému sváru; ačkoli na počátku všichni přislíbili podrobit se vůli Otce bohů, nyní povstali v hněvu proti sobě. Leč strana Světla měla převahu a Temní uprchli před jejich tváří, aby se skryli ve světě a započali dílo zkázy. Tak skončil velký sněm bohů a již více se nikdy neopakoval.
Z následujícího dění je jisté, že krátce poté založili elfové na okraji lesa, nazvaného nyní Prahvozdem (neboť jako jediný přežil z dob, kdy dal Azhar lesům na Thalii vzniknout), malou osadu Alwariel, v níž se část z nich usadila. Zbytek se volně toulá po pláních a lesích. Rovněž lidé, kteří bojovali pod praporci Světla, se rozhlížejí, kde by se usadili a vybírají si vhodné místo u ústí řeky Jaarig. V okolí existuje řídké osídlení méně rozvinutých lidských kmenů, které žily v minulosti ve strachu z démonů, a ty se nadvládě svých válečnických bratranců více či méně ochotně podřizují. V této době se poprvé objevuje jméno Kar, snad podle vůdce usazených bojovníků, které je brzy přijímáno jako název celého kmene či vznikajícího národa. Tím je dán charakter tohoto lidu, v němž se od počátku mísí venkovský, pastevecký a rolnický element s kulturně a eticky vysoce vyspělou skupinou neochvějných vyznavačů Světla. Ti záhy staví první známý chrám Bílé dvojice a kolem něj se objevuje nejstarší karské osídlení, de facto jen shluk rybářských chýší. Zároveň však vyvstávají první rozpory, neboť staří rodoví vůdci byli novou válečnickou aristokracií zbaveni své bývalé moci a nyní podněcují vesničany k odporu proti novému pořádku; nelíbí se jim, že kněží a vojáci se jen modlí či konají službu se zbraní a vyžadují od nich potraviny a další produkty. Přísun zásob do nového města se zastaví a karští Ochránci Světla (jak si říkají bývalí válečníci) se dostávají do prekérní situace - bez použití násilí nemohou dostát svým povinnostem, leč jejich kodex cti jim nedovoluje obrátit zbraně proti lidem, které přísahali chránit. Řada z nich se v této době vzdává velkých idejí nebo zmírňuje svůj dogmatismus, odkládá zbraně a začíná farmařit či rybařit, aby pomohli naplnit potřeby společenstva. Současně čelí i věroučnému útoku; v Redaan-Teru vzniká potulný mnišský řád Spícího oka, který propaguje uctívání Thala Stvořitele, jednoduché a lidové náboženství bez církevní organizace a velkých nároků, jehož příslušníci žijí mezi lidmi jako jedni z nich. Společenství Ochránců se v této době postupně hroutí a rozpadá na několik částí. Většině proto přijde jako znamení z nebes, když k jejich uším dorazí znepokojivé zprávy o aktivitách uctívačů démonů na Mlžných ostrovech, vzdálených nepříliš daleko od ústí Jaarigu na západ. Sbírají tudíž všechnu sílu kterou mohou, naloďují se a odplouvají vstříc neznámu.
Mohutné a dobře organizované vojsko Ochránců se po vylodění skutečně střetne s nepřátelským kultem, v jehož řadách jsou i temní kouzelníci a vybojuje zde velkou bitvu. Nepřátelé jsou velmi početní a vládnou nečistými silami temné magie; avšak duch vítězných válečníků Světla není možné pokořit a zástavy se zlatým drakem brzy opanují bojiště. Odpadlíci nedokážou čelit hněvu spravedlivých a jsou úplně a velmi krvavě potřeni. Po přesvědčivém vítězství zakládají Karové na ostrovech mocnou pevnost Har Ganeth, která ovládne značnou část jejich území.
S odplutím Ochránců se ztrácí z dějin Karathy důležitý pramen, Torquatova kronika karská, popisující dosti věrně dění kolem ústí Jaarigu v nejranějších dobách. Dále pokračuje pasážemi o Mlžných ostrovech a přestává být zdrojem našich vědomostí. Žádný další místní pramen k dispozici není, pouze lidová slovesná tradice, která je však překryta nánosem pozdějších bájí a úprav. Většinu informací o vzniku města proto čerpáme ze zdrojů athelských, zejména ze zápisků Defraudia Lstivého, který se osobně znal se zakladatelem osídlení Lornem Silným a byl dokonce jeho tchánem. Z toho, co lze ze stručných poznámek Defraudiových zrekonstruovat, není jasné, jestli to byl Lorn, kdo přeplul Stříbrné moře a dosáhl břehů Athelu, či naopak athelští průzkumníci hledající nové trhy nalezli rozvíjející se osídlení. Každopádně je jisté, že Lorn Silný, jeden z rodových vůdců místních kmenů, využil exodu Ochránců světla k prosazení své osobní autority. Je zdatným mořeplavcem a má styky s mocnou říší Athel, thalassokracií ovládající vody jižních moří a ostrovy Nomžoru.
Na tomto místě je třeba se zastaviti a pojednati blíže o Athelu. Ačkoli svou polohou již nepatří do rámce Redaan-Teru, přesto jest velmi významným místem a jeho dějiny byly mnohdy s redaanskými velmi těsně propletené.
Ostrovy Nomžoru jsou patrně počátečním místem, kde se zrodila lidská rasa, na březích teplého moře, na úrodných pláních ostrovů, skýtajících dostatek potravy. Zde nejspíše Thal konal velké dílo stvoření a když odešel, Nomžor zůstal centrem lidí i do budoucna. Lidé brzy objevili způsob, jak stavět lodě a přeplavit se z ostrovů na jiné; tak vznikla první říše lidí na Thalii. Jelikož se tito zvali Áthy, nazvali svou říši Athel a základem jejího bohatství a moci byla flotila, ovládající moře. Démoni nikdy Nomžor nedobyli a ani se nepokusili proti němu zaútočit.
Záhy však nastal čas boje a lidé jsou povoláváni do zbraně, aby zaujali místo starších ras v řídnoucích řadách armád Světla. Na ostrovech se kovou břitké zbraně a pevná brnění, lidé se cvičí v boji i v magii pod vedením několika elfů, trpaslíků a pulčíků. Tak vyplouvá na svou pouť první lidská armáda, Ocelová flotila, která významně přispěla k porážce démonů ve Východní Sorreji, zemích Neiviku a Pegorgu. V budoucnu ji následovala řada dalších. Athelská říše se proměnila v ohromnou zásobárnu válečných sil, ať už lidských vojáků, nebo výrobnu materiálu. Elfí i trpasličí tajemství, která dostali lidé darem, způsobila rychlý rozvoj metalurgie a mnoha dalších věd. Na konci válek byl Athel na vrcholu moci a v jeho čele stál císař, který kontroloval ohromnou rozlohu Jihomoří a mnoho enkláv na pevninských částech. V rámci častých a odvážných průzkumných plaveb se brzy zástupci říše setkali s Lornem, reprezentujícím jinou část lidí, jejichž předkové odešli z ostrovů již před celými generacemi.
Athelští kupci zřizují v ústí řeky obchodní stanici a Lorn kolem ní zakládá město, obehnané palisádou, a vznáší nárok na vládu v něm. Vlna popularity, způsobená nečekanou prosperitou, jej vynese do pozice dědičného správce Kar-Athu, později známého jako Karatha. Je nyní nazýván prostě pán (lord).
Euforie netrvá dlouho. Lorn, spojený sňatkem s klikou athelských kupců, si uzurpuje lodní přepravu a vybírá v Kar-Athu mýto, cla a poplatky. Většina osad se brzy stává na Kar-Athu zcela závislá, neboť přešla na ekonomicky výhodnější produkci exportních plodin. Vesničané se tak paradoxně dostávají do horšího postavení, než jaké měli před revoltou proti Ochráncům. Vypukají zmatky, nespokojenost a šarvátky, které nevyhnutelně směřují ke konfrontaci; rolnické vojsko zburcované předáky pochoduje proti Kar-Athu, avšak Lorna spasí žoldáci najatí na athelských ostrovech. Jeho pozice je upevněna, rebelanti potlačeni, zajaté vůdce vzpoury dá Lorn popravit. Kar-Ath se ocitá pod silným athelským vlivem, Lorn je ve vleku ostrovní politiky a když konečně zemře stářím, vlády se na základě jednoduché fikce, že Lornovi dědicové jsou vlastně Athelané a tudíž poddaní císaře, zmocní spolek nejbohatších obchodníků a prohlásí zemi provincií říše. Athelský císař jmenuje z jejich řad místodržitele Karathy a vládnoucí vrstvou se stává kupecká šlechta, která se drží u moci za podpory žoldnéřů.
Obyvatelstvo se v zoufalství obrací zpět k Ochráncům, ale bývalých válečníků je málo a nemají moc se postavit athelské expanzi. Navíc většina bojovnějších opustila město a přesídlila na Mlžné ostrovy. Nicméně v době po smrti Lorna zvaného Silný hrdý Dei-Anangův vyznavač, Petronik Udatný, zakládá Řád rytířů Úsvitu. Společenství nezávislé na moci kupecké šlechty, určené k obraně karského území před nepravostí a temnotou. Noví vládci se na něj dívají pochopitelně nepříliš vlídně a není jasné, jakou roli sehrála vzájemná nevraživost v případu nejslavnější krádeže Karathy, zmizení Dei-Anangova posvátného Poháru posvěcení, uchovávaného v chrámu, údajně spáchaná vyhlášeným zlodějem Jordem Hbitorukým. V důsledku toho sílí rozepře mezi řádem a vládnoucí elitou, načež Petronik odvede své věrné mimo Karathu, aby s jejich pomocí vybudoval novou pevnost jako řádové sídlo.
VELKÉ DĚJINY KORUN ZEMÍ REDAAN-TERSKÝCH:
II. část aneb od války mezi elfy a trpaslíky po feudalismus
Z athelských zdrojů, zejména listinného archivu Defraudia IV. Honosného, se dozvídáme o úpadku centrální moci v císařství a zjištění, že zhruba v této době získává dominantní pozici mezi athelskými městy v západní části říše stát Targoth. Ohromné athelské impérium zažívá první problémy a panování slabomyslného Deaindrika I. je počátkem politické nestability v jihomořském impériu. Ústřední vláda ztrácí vliv a jednotlivé regiony získávají větší samostatnost. Targoth z toho těží a dosahuje ve svém regionu dominance díky obchodní nadvládě, upevněné rozšířením moci vládců města, tzv. Kupecké rady. Do budoucna je právě Targoth hlavním obchodním partnerem Karathy a její branou k ostrovům v jižních mořích.
Situace v Karathě zůstává víceméně nezměněna. Obchodníci aktivně hledají nové trhy, takže jsou navázány kontakty s trpaslíky i elfy. Alwarielští se ovšem na uzurpátory, kteří vyhnali jejich spolubojovníky z řad vítězných armád Světla, dívají poněkud nelibě a posléze velká část elfů odchází hlouběji do nitra Prahvozdu, aby se s hamižnými kupčíky nemusela stýkat. Jen menší, světsky založená a mladší část elfů, zůstává v Alwarielu.
V Khar-Durnu takové problémy nenastanou, ale obchodní kontakty jsou dlouhou dobu na nízké úrovni, neboť Nordrim požadují za své výrobky horentní sumy a lidé nemají nic, co by jim mohli nabídnout protihodnotou. Nakonec dojde k dohodě, podle níž Karathští umožní trpasličím prospektorům hledat na svém území ložiska drahých kovů. Během této doby jsou zřízeny několikery doly, zejména v Dorenském lese a také jedny nedaleko Prahvozdu, kde se nachází převzácný mithril. Trpaslíci se nyní vyskytují na mnoha místech i mimo Khar-Durn.
Zároveň se objevuje třecí plocha mezi trpaslíky a elfy, kvůli mithrilovým dolům a těžbě dřeva v jejich okolí. Brzy se vyskytnou první mrtví. Později se ukáže, že celý spor byl umně rozdmýchán našeptáváním temných bohů, ale škoda se již nedá napravit. Vyvraždění klanu Jiskřivých seker rozpoutá krátkou, leč intenzivní válku mezi Alwarielem a Khar-Durnem. Elfové pomocí přírodních sil donutí trpaslíky opustit většinu osad mimo hory a stáhnout se zpět. V této době jsou opuštěny i dorenské doly a přecházejí do rukou lidí. Válka obou starých ras rychle graduje a končí masakrem v Šedé soutěsce, kde trpaslíci polapí do pasti a zničí sebevědomou elfí armádu. Válka poté utichne, ač není formálně ukončena, pro vyčerpání obou stran. Elfové se musí potýkat s jiným nebezpečím, odpadlíky od vlastní rasy, kteří se nazývají „drowové". Další z úkladů temných božstev byl úspěšný. Ačkoli hlavní drama vzniku nové rasy se odehrálo mimo Redaan-Ter, i ze zdejších elfů odpadla část lidu a přidala se k drowům. Spolu s nimi byli poraženi, a jak se dozvídáme z pozdějších kronik, zachránili se útěkem do Podtemna.
Napříč stepmi a pouštěmi, za hranicemi vlivu Karathy, kočují nomádské kmeny lidí, kteří jsou vzdálenými příbuznými Karů. Živí se pastevectvím velkých stád dobytka a čím dál tím více rovněž banditismem, přičemž parazitují na vzrůstajícím bohatství Karathy. Kočovníci rychle nabývají sebevědomí a dotírají na karathský obchod stále drzeji. Některé kmeny se odvažují dokonce přepadat menší karská sídla na okraji říše, objevují se z pouště jako duchové a zase v ní mizí. Výpravy athelských žoldnéřů proti nim nejsou úspěšné, sídlí daleko a přicházejí vždy pozdě. Napříč říší narůstá nespokojenost, navíc klesá výnosnost obchodu, což se vládnoucí kupecké vrstvy velmi nelibě dotýká. Žádost o pomoc z Targothu však nemá, krom dalších výdajů na žold najatých knechtů, žádný přínos. Zoufalá situace donutí místodržícího, jehož úřad pomalu ztrácí na vážnosti a stále častěji se nazývá, jako za Lornových časů, lordem, obrátit se na Rytíře Úsvitu s prosbou o pomoc. Dohody je nakonec dosaženo, když lord obnoví privilegia Ochránců Světla, obsahující sídelní právo v Karathě, vyjmutí ze všech poplatků a dodávky jistého množství potravin. Navíc je uznána exteritorialita (která stejně de facto platila vždy) pro území kolem pevnosti Rytířů, známé nyní jako Petronika, a jeho vynětí ze svrchovanosti lorda.
Nevelké síly řádu záhy získávají několik hmatatelných úspěchů a během pouhého půl roku zdecimují tucet nájezdnických skupin. Popularita kultu Světla opět strmě stoupá a to nejen na karathském venkově, ale i v samotném městě.
Záhy se však ukazuje, že problém má mnohem hlubší kořeny, než by se čekalo. Objem obchodu s Targothem stále klesá navzdory tomu, že nájezdy banditů byly potlačeny. Brzy se objeví pověsti, že kdesi na jihu subkontinentu mají pouštní národy vlastní přístav, do nějž směřuje většina nakradeného zboží. Hlavním odbytištěm obchodu s ním je, pochopitelně, Targoth, který takto získává karathské zboží za podstatně nižší ceny. Je logické, že žádosti o pomoc nebudou v tomto případě vyslyšeny tím více, čím více narůstá nezávislost Karathy na politice ostrovního města.
Karatha v této době není námořní velmocí a nemá tak prostředky, jak se s nevítanou konkurencí vypořádat. Po dlouhém přemýšlení a dohadování je nicméně nalezeno řešení a opět za ním stojí Rytíři Úsvitu. Na Mlžné ostrovy je odeslán emisar s žádostí o pomoc u potomků někdejších Ochránců, kteří nyní vládnou v Har Ganethu. Ti požadavku (šušká se, že za slušnou sumu zlata) vyhoví a vysílají vlastní flotilu proti banditskému doupěti.
Překvapení je dokonalé. Vojevůdce Ochránců, velký komtur Stříbrného moře Gratianus, udeří se svou eskadrou nikým nečekán. V krátké době je přístav, místními nazývaný Krat-Phot, dobyt, nomádi poraženi a zabaveno velké množství zboží i zlata. Kořist je prý tak velká, že jí musejí nakládat na zabavené lodě, z nichž jedna zjevně pochází z Targothu, což způsobí prudké ochlazení vztahů s Athelany. Ochránci navíc odvezou zajaté piráty na Mlžné ostrovy, údajně aby je izolovali od zbytku banditů. Šušká se však, že na ostrovech docházejí pracovní síly a jejich řady potřebují novou krev. Karské kroniky však o tomto aktu svorně mlčí, nicméně zprávy o převozu zajatců potvrzuje Nicodemus Ostrovan ve svém pokračování Kroniky karské a spekulace o důvodech známe ze zdrojů athelských, které nemají důvod nic zamlčovat.
Že je na šuškandě něco pravdy, se ukazuje vzápětí, když se značná část ostrovních stoupenců Světla usazuje v Karathě v obnoveném sídle v chrámové čtvrti. Zde je vystavěna a krásně vyzdobena katedrála a přilehlé prostory a čtvrť získává vlastní ohrazení. Vliv nově příchozích je velký, neboť se těší popularitě mezi prostým lidem a rovněž vděčnosti kupců. Ta však brzy uvadá, neboť služebníci Světla bez skrupulí užívají svých výsad k monopolizaci obchodu s Har Ganethem, aby získali další prostředky.
Vládnoucí kasta, jejíž moc i opora v Targothu valem slábne, hledá urychleně další zdroje příjmů. V této době dochází k udělování prvních šlechtických titulů rodovým a vesnickým předákům, kteří si mohli dovolit za ně zaplatit, čímž formálně vzniká karathská venkovská šlechta, která je držitelem půdy. Časem mezi původní Kary pronikají i další elementy, ať už kupeckého nebo ostrovního původu. Kroniky jednotlivých rodů novopečené šlechty, zejména Watzlaviů a Sedembradů, nám s až dojemnou pečlivostí dokládají zásluhy čerstvě jmenovaných představitelů a výčet jejich předností. Šlechta vzápětí, po vzoru Ochránců, objevuje heraldiku a nepřeberné možnosti erbů a znaků. Kroniky této doby jsou hojné a díky tomu se dozvídáme, že nedlouho po první vlně ‚nobilitace‘ dojde k velkému neštěstí v dorenských dolech, kdy horníky napadnou a pobijí náhle se objevivší přerostlí mravenci. Tito nebezpeční tvorové jsou dobře organizovaní a záhy se začnou šířit i na povrch.
Hrozbu zažehná jeden z rytířů, přibyvších z Mlžných ostrovů, sir Chemerik Svižný, se svou všelijak stlučenou, leč statečnou družinou bojovníků, který zažene vetřelce zpátky pod zem. Na oplátku je mu lordem Mauricem II., tehdejším pánem Karathy, dán do lenní držby kraj přilehlý k Dorenu včetně tamějších farem. Chemerik vztyčí nejprve Hillskou tvrz jako své opevněné sídlo a později založí na křižovatce cest vísku Ivory, kterou pojmenuje po své milované choti. Jeho država doslova vzkvétá, zatímco manželka ve studených kamenných zdech naopak chřadne a záhy zemře, patrně na souchotiny. Chemerik je služebnictvem slyšen, jak své sídlo proklíná a šíří se zvěsti, že se ve snaze přivést svou ženu zpět k životu obrací k temným silám.
Situace dochází tak daleko, že Chemerik jednoho dne prostě zmizí beze stopy. Jelikož nezanechal žádné dědice, spadá léno jako odúmrť zpět na pána Karathy; o nástupnictví se přou někteří rytíři se zemanským rodem Watzlavi, z něhož pocházela Chemerikova žena. Lord Mauric II. stojí před tíživým problémem, jak nepříjemný spor vyřešit, aby nepohněval ani jednu stranu, ale věc se nečekaně rozuzlí sama. Neznámo odkud se objevuje záhadný sir Chehrund, který tvrdí, že je Chemerikovým bratrancem a přicestoval z Har Ganethu. Lord mu s ulehčením, že se zbavil obtížného břemene, léno předává do správy.
Chehrundova vláda však ničím nepřipomíná jeho předchůdce. Vymáhá od vesničanů vysoké daně a navíc si vydržuje loupeživou tlupu, která přepadá pocestné. Dlouho se mu daří své ničemnosti skrývat, nakonec jsou však odhaleny. Do Ivory přibude oddíl lordových žoldnéřů, majících za úkol se daremného rytíře zmocnit. Při útoku na tvrz sice proniknou snadno dovnitř, ale tam jsou rychle poraženi nečekaně se zjevivšími se nemrtvými a podivnými přízraky. Sám Chehrund je prý viděn u jakéhosi bizarně vyhlížejícího oltáře.
Trosky trestné výpravy se vrací zpátky do Karathy a burcují do zbraně. Rytíři Úsvitu i paladinové z Mlžných ostrovů vyšlou proti zdem Hillského hradu silný oddíl, podporovaný kněžími Světla. V nastalé bitvě je pevnost dobyta a zpustošena, sám Chehrund údajně zabit, avšak jeho tělo se nepodaří nikdy nalézt. Velký světlonoš Gaumenides, zvaný pro svou rozhodnost ve stínání hlav Ostré plkno, arcikněz Bílé dvojice, uvalí na ruiny těžkou klatbu. Poté je okolí opuštěno a brzy zaroste lesem.
Jelikož většina rytířů, kteří si činili nárok na převzetí panství, padla v boji a další již nemají chuti pokračovat ve sporu, získává Ivory jako léno Watzlav II. Pisklavý a jeho rod pak spravuje državu po několik staletí.
V Chemerikově a Chehrundově příběhu poprvé zazní neklamné známky toho, že Temnota, poražená ve Velké válce, nebyla z Thalie zcela vymýcena a nyní zvedá opět hlavu. Další známkou jejího pozvolného návratu se stává pád mága Mociduse, který klesl k temným způsobům a bažil po stále větších a větších znalostech. To jej přivedlo až k zájmu o vyvolávání démonů. Dlouhá léta bádal, jak objevit správný postup; kronikář Tiberius, známý jako Opilec, však přednáší smělou hypotézu, že Mocidus i přes arciknězův interdikt pronikl do Hillských ruin a nalezl tam, co potřeboval. Jiní se však domnívají, že vyhledal pomoc na Mlžných ostrovech, kde ani za vlády Ochránců nebyli zcela vyhlazeni uctívači démonů, kteří jim přísahali sloužit už za dob Velké války.
Ať už byl zdroj jeho znalostí jakýkoliv, jisté je, že Mocidus dokázal vyvolat na tento svět jednoho z nižších démonů z pekelných sfér a byl tak prvním, kdo otevřel trhlinu mezi naším světem a světem temných sfér od bitvy u Jiskřivého jezera a svržení Temných. Další osud mága nám není znám, lze však důvodně předpokládat, že byl velmi bolestivý, krutý a krátký. Alespoň se tak domnívá Gabraleo, písař a archivář karathské magické gildy, a to byl člověk znalý, jehož svědectví bývají přesná a podrobná (v jiných pramenech je znám rovněž jako Gabraleo Detailista).
Zhoubný vliv démonova působení nebyl zpočátku příliš zjevný, neboť se projevoval spíše na okrajích karathského území. Přesto však nakonec vyšel najevo a paladinové začali pátrat po původci. Dlouho však zcela bezvýsledně. Velekněz Gaumenides, který vládl velkou mocí a pronikavým zrakem, provedl dlouhý rituál, aby odhalil zdroj narušení Řádu. Ve svém konání byl úspěšný, avšak sám jej zaplatil životem, neboť Temný odhalil jeho pátrající mysl a nenávratně ji poškodil. Gaumenides se stihl probrat na krátkou chvíli, aby sdělil bratřím krutou pravdu, načež upadl do mrákot a již se neprobudil.
Další pátrání odhalilo, že mezi lidem již vznikla celá dobře organizovaná síť vyznavačů démonského tvora, která mu pomáhala v jeho zhoubném díle, jakož jej i chránila před prozrazením. Na boj proti ní byla v Karathě z popudu paladina Belegrina Nemilosrdného založena zvláštní organizace s tajnou strukturou, tzv. Svaté officium Vznešeného Světla, známé později jako inkvizice. Záměr posvětil i čerstvě nastolený karathský lord Feudal I., který ve sblížení s rytíři spatřoval novou oporu pro svou osobní moc. Brzy poté přišel se smělým záměrem prohlásit se králem Karathy a i formálně odvrhnout athelskou nadvládu, neboť stávající titul lorda byl z rozhodnutí císaře spojen pevně s funkcí místodržícího. Proti Feudalovu záměru nikdo neprotestoval, neboť všichni cítili blížící se temné časy a odhalení existence démona kdesi v blízkosti nedodávalo nikomu optimismu. Bylo třeba se semknout, zapomenout na dřívější spory a těsněji spolupracovat. Symbióza vyhovovala všem, Ochránci dostali zaručen přísun potravin a financí a král na sebe vzal jejich vymáhání od pozemkové šlechty. Pro všechny vazaly, kteří královský titul uznali, se brzy vžil název ‚feudalities‘ čili feudalita a dokonce byla některými kronikáři, např. známým pochlebovačem Svišťobrkem Podlézavým, označena nová doba jako feudální řád.
VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
III. část aneb od příchodu derviše přes válku s orky, nedovršenou vzpouru a pognómy až po přistěhovalce v Kel-A-Hazru
Zde odbočíme, neboť současně s tímto státotvorným děním na karathském území dochází k obdobnému procesu i v poušti u tamějších kmenů. Nomádi se v této rané době dělí na 12 velkých a mnoho menších kmenů a jejich organizace postupně krystalizuje. Rychlost vývoje silně akceleruje v období existence Krat-Photu, pouštního přístavu, do nějž proudilo zboží nakradené karathským kupcům. Během Gratianova útoku na město byl prakticky vyhuben kmen Navahrí, který je spravoval, a zbytek jeho lidu odvezen v poutech na Mlžné ostrovy.
Ostatní se rychle naučili respektu před ozbrojenou silou Rytířů Úsvitu a jejich příbuzných z Har Ganethu a stáhli se dále od moře, mimo dosah rytířské flotily.
Po opevnění hranic karathské říše a ztrátě možností rabování se nomádi vrátili k předchozímu kočovnému životu, přestože jisté lupičské tendence přetrvaly. Kmeny se jako dříve setkávaly na dohodnutém sněmovním místě, nazývaném Chán-Bálik, kde vládci (chánové) kmenů rokovali o důležitých věcech, míru a válce, obchodovalo se s dobytkem a měnily se ženy mezi jednotlivými kmeny.
Legendy abghadských nomádů praví, že právě do Chán-Báliku přišel Ohnivý dervíš, velký prorok nového náboženství. Tvrdil, že oheň jest posvátnou bránou k moci a vyšším světům a provozoval četné mystické obřady. Jeho učení si ihned přitáhlo pozornost kočovníků, kteří vyznávali dosud jen přírodní animická božstva, a získalo řadu stoupenců. Nicméně chánové se obávali o svou moc a postavení, a tak proroka pohaněli mnoha posměšky a vyhnali ho z táborů. Na to Ohnivý dervíš věštil, že Chán-Bálik postihne veliká zkáza, kterou přinese ‚posel z nebes‘. Náčelníci se mu však vysmáli a kázali jej lapit a ponechat přivázaného mezi čtyřmi kolíky, dokud z něj slunce nevytáhne všechen život. Ale stoupenci nového kultu svého světce zachránili a ukryli a spolu s ním uprchli do pouště. A právě tehdy zasáhl Chán-Bálik velký meteorit, který zničil celé místo a vytvořil tam ohromný kráter. Mnoho tisíc nomádů tehdy zahynulo.
Dodnes není jasné, jestli Ohnivý dervíš byl skutečně prorokem nového náboženství a jeho vize mu byly seslány přímo bohyní Lilith, která dle vyjádření arciastronoma Azurové věže tento meteorit vytvořila a vyslala na oblohu jako výraz radosti nad tím, že se jí podařilo stvořit rasu gnómů, nebo nějakým způsobem získal informace hvězdopravců, kteří jeho příchod i pád do pouště předvídali. Každopádně se po zničení Chán-Báliku stal nejvyšší autoritou mezi kmeny a založil svatyni Kel-a-Hazr, což značí ‚nebeský posel‘. Místo leželo na velké řece Marcik, po níž bylo možné plout až do Stříbrného moře a později se mu dostalo značného rozvoje. V této době je však společenství nomádů oslabeno dvojí katastrofou a jejich počty sníženy na minimum. Většina se jich vrací ke starému kočovnému životu, v Kel-a-Hazru zůstává jen malá skupinka, která obhospodařuje svatyni, v níž je uložena část meteoritu. Ta se stává střediskem nového kultu ohně a nahrazuje Chán-Bálik jako místo pravidelných nomádských setkání.
V Karathě zatím dochází k upevňování autority novopečeného krále. Kvůli úpadku moci nomádů po zničení Chán-Báliku nastává v zemi období klidu a nové prosperity díky stoupajícímu objemu obchodu s Targothem a Mlžnými ostrovy, jakož i otevření Severní stezky přes Krynské hory, do zemí Ereidenu, Cailoru a Jižního Tyri.
Jedinou skvrnou na stoupajícím blahobytu je nevyřešená záležitost s démonem, ale i kolem tohoto nepřítele se zvolna stahuje smyčka. Pátrání inkvizice postupně odhalí celou síť, která působila v démonových službách a posílá na hranici více než sto osob, včetně mladšího bratra zemana Sedembrady a několika dalších vysoce postavených osob. Záhy se po říši šíří zpráva, že mágové karathské gildy získali mocný artefakt, který inkvizici v boji s démonem značně pomůže. Krátce poté se zbylí kultisté pokusí vniknout do sídla magické gildy a artefakt ukrást, jsou však při tom lapeni do pasti nastražené bdělým Belegrinem. Démon, který jim přichází na pomoc, je díky obratnosti karathských mágů uvězněn v artefaktu a na dlouhý čas mizí z dějin světa. Úspěch inkvizice v boji s tímto strašlivým nepřítelem dodá nové organizaci na prestiži a do jejích řad začnou vstupovat i někteří mágové, jejichž pomoc se ukázala jako velmi přínosná.
V kronikách Juanina chrámu, zejména v zápiscích mistra Theolorika, je krátká zmínka o podivném místě dnes známém jako Zapomenutý chrám. Nacházelo se údajně kdesi v Dorenském lese, kde sídlila malá komunita podivných tichých lidí, nepřátelských ke všemu cizímu. Když byla v oblasti napadena hlídka královských hraničářů, vyslala inkvizice na místo zbožnou rytířku Caine s malou družinou. Ta se však již nikdy nevrátila, ve víru událostí se na tento incident však brzy zapomnělo a nikdy nebyl úplně objasněn. Důležitostí jej zastínila první velká výprava za Dei-Anangovým pohárem, vyhlášená Velkým světlonošem kultu Bílé dvojice. Rytíři hledající tento grál Světla si připínají na oděv látkový znak poháru a jsou brzy známi jako Pohároví rytíři, Hledači či Rytíři svatého grálu. První výprava se vydá hluboko do pouště, kde sice nenalezne pohár, ale sídlo Slunečních elfů, potomků enklávy kdysi zotročené démony. Vyslechnou od nich mnohá vyprávění a příběhy, které později kronikář výpravy Geoffroi Ridelémy sepíše do Knihy příběhů pouštního slunce. Nejoblíbenější jsou historky o Údolí spočinutí duše, kde se mají nacházet staré chrámy a hrobka obávaného čaroděje Skillgamona. Kniha se stává de facto první populární literaturou v Karathě. Zároveň je však zjevné, že poušť neskýtá místo příhodné k zemědělskému způsobu života a říše o ni prakticky ztrácí zájem. Ten se naopak obrací k severovýchodu, do míst ležících za Petronikou, oblastí udělenou nyní králem ve věčné léno Rytířů Úsvitu. Král využije nespokojenosti Hledačů poháru z neúspěšné výpravy a nasměruje jejich expanzi tímto směrem. Brzy se ukáže, že oblast je osídlena několika velmi bojovnými orčími kmeny, které zde vznikly díky péči samotného Gordula. Krvežízniví tvorové projevují značnou agresivitu a v boji muže proti muži vynikají nad lidi silou a zuřivostí, ale proti vysoce organizovanému vojsku rytířů a královských žoldnéřů nemají mnoho šancí. Karathský vrchní kapitán Miguel Equitas a velmistr Rytířů Úsvitu Magnus vypracují precizní bojový plán, který v sérii menších šarvátek vyláká orky k pronásledování, načež jsou na otevřené pláni rozdrceni masivním útokem jízdního vojska. Porážka zelenokožců je tak naprostá, že jejich osídlení v oblasti prakticky zanikne. Vítězné voje království zakládají v kopcích opevněný tábor, na jehož místě je brzy vystavěna mocná pevnost Ostroh. V budoucnu má chránit alwarielskou obchodní stezku vedoucí z Karathy do Prahvozdu.
Když Feudal I. po dvaceti třech letech úspěšné vlády umírá na zranění utržené při hře v kuželky, zanechává svým nástupcům mocnou, zkonsolidovanou říši s prosperujícím zemědělstvím i obchodem, efektivní správou a kvalitní armádou. Mimo jiné se právě v jeho době zkonstituovala první oficiální žoldnéřská organizace, proslavená Železná pěst. Ta jako celek vstoupila do královských služeb a představovala, vedle karathských městských stráží, hlavní ozbrojenou sílu panovníka, který se dále mohl opřít o rytíře a šlechtické družiny. Zároveň se za jeho vlády ustálil význam slova „šlechta". Doboví kronikáři rozeznávají tři druhy nobilitovaných. Zaprvé, zemani neboli vladykové představují šlechtu venkovskou, vzešlou ze staré rodové aristokracie. V jejích rukou je většina územních údělů v říši, představují důležitý prvek v administrativě a získávání daní od dělného lidu. Dále jsou mezi šlechtu řazeni všichni rytíři, ať už z řad Ochránců nebo Řádu Úsvitu. Rytíř představuje archetyp šlechtice-bojovníka se vznešenými ideály a stává se námětem mnoha dobových písní a textů. Příjmy rytířů plynou z podílu na příjmech organizací, jejichž jsou členy, a ty získávají zdroje jednak od koruny, zajištěné několika smlouvami, jednak z vlastních aktivit (řádové hospodářství, obchod s Mlžnými ostrovy, první bankovnictví). Někteří působí v královské družině nebo v suitách venkovských feudálů.
Třetí skupinou je dvorní šlechta, povznesená za služby u dvora nebo v armádě. Její zvláštností je, že je řazena do více kategorií, jakýchsi stupňů. Typickým příkladem je Miguel Equitas, po vítězství nad orky jmenovaný baronem, čímž vznikl jeden z nejstarších šlechtických rodů království.
Idylická doba vlády prvního krále končí v kruté realitě bojů o nástupnictví. Vnější hrozby opadly, panuje blahobyt a mnozí zapomínají na stará příkoří a obavy. Feudalův osobně statečný, leč tělesně i charakterově pokřivený nejmladší syn Karpalo je podezříván z vražd několika dalších uchazečů o trůn včetně dvou svých starších sourozenců. Synovec zesnulého panovníka Boric v obavách dokonce uprchne do Har Ganethu, pod ochranu tamějších vyznavačů Světla. Vzhledem k tomu jsou pevné svazky mezi trůnem a církví zpřetrhány a Karpalo otevřeně upřednostňuje již dříve zavedený venkovský kult Spícího oka, jednoduché lidové náboženství bez mocenských ambic; dokonce mu ve městě vystaví i honosnou svatyni. Dochází k půtkám, třenicím a rozbrojům, ulice Karathy přestávají být bezpečné, mnoho rytířů odchází v této době zpět na Mlžné ostrovy nebo do Petroniky. Proti králi se časem postaví i vzdělanější kněží Thalova kultu, kteří se hlásí k takzvané „pravé cestě". Ti učí, že Stvořitel už dávno opustil Thalii a odešel, zanechávaje svět v rukou lidí. Jedinou ochranou před návratem démonů je nyní pevná víra v následnictví bohů Světla. Naproti tomu kult Spícího oka se počítá k „levé cestě", která říká, že Thal by svůj výtvor nikdy neopustil a je stále s námi, jen spí. Dodržovat morálně náročné kodexy chování, vyžadované kultem Světla, dle levé cesty tedy není třeba - stačí se čas od času pomodlit k Thalovi nebo obdarovat jeho kněze, aby tak učinil za vás.
Se spoluúčastí některých rytířů vzniká spiknutí za účelem Karpalova odstranění, které rychle nabírá na síle. Než však stačí povstání vypuknout, donese se do Karathy děsivá zvěst: z kopců na severovýchodní hranici vypochodovala ohromná armáda orků a překvapivým útokem dobyla nedávno dokončený Ostroh. Celá posádka byla pobita a zdi tvrze rozkotány. Šíří se poplašné zprávy o masakrech vesničanů, vypálených staveních a stovkách uprchlíků. Orky prý vede mocný šaman Grok, obdarovaný samotným Gordulem, jehož magie přináší hordě vítězství. Hovoří se však i o zradě, díky níž padl Ostroh tak rychle, ale nic není jisté. Vypuká Velká válka s orky.
Nesvornost šlechty zabrání tomu, aby se do pole vypravilo celé spojené vojsko, jak by se stalo za časů Feudalových. Namísto toho vytáhne Karpalo jen v čele svých žoldnéřů, Železné pěsti i dalších, s několika narychlo sebranými družinami venkovských feudálů. Na svazích hor Orčího tesáku očekává příchod Grokovy armády a zde také vypukne krvavá bitva. Ačkoli královští zaujímají výhodné postavení a bojují velmi statečně, nakonec jsou ohromnou přesilou orčí a skřetí hordy postupně přemoženi. Karpalo sám ztratí svého věrného oře a ještě nějakou dobu bojuje opěšalý, zoufale sháněje nového (odtud slavný výrok „království za koně!"), je však orky zabit a rozsápán. Zpět do města se vrátí jen zlomek původního počtu vojáků, vystrašených divokostí a množstvím orků a země je nyní otevřená orčímu vpádu.
V Karathě vyvěrá zmatek a město se rychle plní utečenci z venkova. Jsou mobilizovány všechny zdroje a poslány žádosti o pomoc do Alwarielu, Khar-Durnu, Har Ganethu a Targothu. Organizaci komplikuje nepřítomnost panovníka a věci řídí společně patriarcha Vznešeného světla, vrchní písař Železné pěsti (velký polní hejtman Grabowski zahynul spolu s králem v horách) a městská rada. Současně s prosbou o pomoc je do Har Ganethu vypraven i dopis následníku trůnu Boricovi, aby se urychleně vrátil zpět.
Orkové svůj postup ke Karathě z neznámých příčin zpomalují a pustoší kraj. Město tím získává čas k přípravě. Díky tomu je postavena velká lidská armáda a dokonce dorazí i kontingenty elfů, kteří si uvědomují celý rozsah nebezpečí a význam Karathy pro stabilitu v oblasti a trpaslíků, kteří si sice nic takového nepřipouštějí, ale orky nenávidí kvůli dřívějším událostem. Velení má nominálně Boric, spěšně korunovaný králem, ale ve skutečnosti řídí bitvu starý veterán Magnus, velmistr Řádu Úsvitu, spolu s har ganethským komturem Ochránců Loridanem. Zápolení na Karathských polích trvá šest dní a nocí, ale lidská armáda se svými spojenci odrazí všechny útoky hordy a sedmého dne se orčí vojsko začne spořádaně stahovat. Největší nebezpečí je zažehnáno, ale válka neutichá, naopak, rozpadá se do série menších potyček a protahuje se na léta, která přinášejí říši jen bídu a hlad. Boric I. Hrdý však před tíhou osudu nerezignuje, přestože je kvůli svým opatřením mezi lidmi nepopulární. Bývalí spiklenci se začínají ozývat, že se zmocnil trůnu neprávem a v nebezpečné době, ale pro potření orčí hrozby nedělá nic. Situace se vyhrotí natolik, že Boric rezignuje na královský titul a ponechá si pouze úřad lorda, který drželi Feudalovi předchůdci. Ani to však odpor nezmírní a situace se dále komplikuje. Letitý zakladatel inkvizice Belegrin, rozhořčený intrikami a podezírající všechny nespokojence ze spojení s temnými silami, využije své lidi a rytíře, aby spiklence při jedné ze schůzek pozatýkali a uvěznili, čímž nastolí znovu v řadách obyvatelstva klid. Celá událost jej však rozruší natolik, že je stižen mrtvicí a zemře. Pragmatický Boric zachová veřejné mlčení, ale Belegrinova posledního činu využije a nechá převézt zatčené i s jejich rodinami do staré pevnosti Lornova pěst v karathském zálivu. Tvrdí se, že se jim sám osobně omluvil za způsobené příkoří s tím, že v zájmu království nemohl bohužel jednat jinak. Obvinění ze spolčení s uctívači démonů, chystané Belegrinem, nebylo nicméně vůbec vzneseno.
V této době naváže Boric prostřednictvím hraničářů kontakt s Azrakem Křivohubým, vůdcem půlorků, kteří jsou potomky orků a lidských žen znásilněných Grokovými nájezdníky. V orčí komunitě mají podřadné postavení na úrovni otroků a také zdědili nenávist svých matek k jejich zotročitelům. Patrně díky jejich pomoci (dle Brenda Větomora nebyly tyto události blíže objasněny, patrně aby nebyla pošramocena Boricova gloriola vítěze nad orčí hrozbou a tento stav trvá dodnes) je šaman Grok zabit lukostřelcem, jehož identita není dodnes známa, který se proplížil až do hlavního ležení vojska zelenokožců. Po smrti šamana se velká orčí armáda rozpadne, jednotlivé kmeny, držené železnou autoritou vůdce na uzdě se pustí do vzájemných bojů a oddíly karathského vojska je bez potíží během několika měsíců zaženou zpátky do hor. Azrak je lordem v tajnosti odměněn a dostane se mu pomoci při zakládání půlorčí osady Murgond, skryté v bažinách na východ od Karathy. Zprávu o tomto v karathských análech nenajdeme, leč dosti přesvědčivě to dokládají značně neumělé Desky Murgondské, kronika vytesaná do kamenných tabulek kterýmsi příslušníkem první generace osídlení, jehož jméno nám zůstává utajeno, i když Větomor spekuluje s myšlenkou, že se jedná o samotného Azraka.
V Karathské říši zatím vypuká etnický konflikt mezi karskými vesničany a gnómy, jejichž skupiny se v období zmatků a válek usadily na mnoha místech opuštěných lidmi a unikaly orčí hrozbě díky svým dovednostem maskování a iluzí. Gnómí migrace přichází přes Krynské hory v malých skupinách, leč vytrvale a nová rasa si hledá svůj životní prostor. Lidé se však vracejí do svých starých sídlišť a v této době proběhne mnoho menších konfliktů. Zeman Krugillo, známý pod nechvalným přízviskem „Krvavý Sedembrad", pořádá na gnómské komunity se svými přisluhovači dokonce pogromy přezdívané pognómy, a bez jakýchkoli zábran příslušníky nejmladší rasy Thalie vraždí, vyhání a olupuje. Lord Boric je natolik zaměstnán spory s opozicí, že není v jeho silách proti tomu nějak zakročit a na venkově vládne zvůle panstva a drancujících skupin marodérů a banditů. Velká část gnómů je přijata pulčíky, kteří se usadili v lesích jižně od karathského území a Kryšpín Jasnozřivý zakládá s jejich výraznou pomocí osadu Doubkov.
Za gnómy, jejichž cizokrajné zvyky a podivné vynálezy vzbuzují v lidech xenofobní nálady, se aktivně postaví pouze karathští mágové. Jeden z jejich středu, jistý Ulrich, se vydal na misi mezi gnómy a shromáždil jejich roztroušené skupiny do obranyschopného celku. Není jasné, jestli se jednalo o jeho vlastní iniciativu, nebo byl pověřen karathskou magickou gildou, neboť kroniky Azurové věže k celému problému cudně mlčí, pouze kritizují zvěrstva spáchaná Sedembradovými hrdlořezy. Ulrichova skupina odejde na jih, kde pomůže uvězněným rebelům k útěku z Lornovy pěsti, přičemž opět není jasné, jestli k akci má požehnání lorda Borica, či jedná na vlastní pěst. Během následných zmatků se nicméně celá tvrz ocitne v plamenech a zbudou z ní jen trosky.
Skupina gnómů a uprchlíků poté mizí z karathských dějin a objevuje se ve stejné době v Kel-a-Hazru. Kult Ohně vznítí v mnoha gnómech do té doby neobvyklé náboženské cítění a řada se jich zde usadí. Město se díky příchozím rychle rozrůstá a stává se klasickým sídlem karského typu, se zjevnými prvky gnómské architektury. Protože však nedokáže uživit všechny příchozí, mnoho z nich se přidává k nomádům, nebo provozuje dálkový obchod s Targothem, přičemž obnovují Krat-Phot. V této době skupina průzkumníků, tvořená několika odvážnými lidmi a gnómy, objeví velké jeskyně pod Kel-a-Hazrem, v nichž lze najít drahé kameny a jiné bohatství, včetně velkých podzemních zvířat, vhodných ke konzumaci.
VELKÉ DĚJINY KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
IV. část aneb od příjezdu Diama a založení Tartenu přes zlověstné úkazy, pád Mlžných ostrovů, osud Lionelův, Válku Prastarých a až po obrození Světla
I následující roky žije Karathská říše v neklidu a stálém nepokoji. Je to čas hrdinných rytířů, kteří na svých výpravách zachraňují sličné panny a zbavují venkov loupeživých tlup. Kult Spícího oka je v úpadku, neboť jeho dogma vždy v neklidných časech trpí nepřízní obyvatelstva a vliv získává ‚pravá cesta‘ Thalových vyznavačů. V této době zcestovalý mnich Ignatius zakládá Řád Strážců hodnot, mnišské společenstvo typické pro Thalovy stoupence a s podporou lorda Borica i patriarchy Vznešeného světla staví v karathské chrámové čtvrti sídelní klášter. Strážci hodnot brzy nabývají díky své umírněnosti a vysokým morálním standardům vážnost mezi obyvatelstvem a stávají se nedílnou součástí náboženské scény říše.
Zhruba v tomtéž čase přijíždí do Karathy z Athelu proslulý astrolog a hvězdopravec Giancarluigi Diam, který předvídá příchod velkých událostí, jichž má být Redaan-Ter centrem. S podporou magické gildy vztyčuje na ostrůvku v zálivu proslulou Azurovou věž, určenou k pozorování nebes.
Další velkou událostí je objevení rýžovišť zlata na horním toku řeky Isil. Vypuknuvší zlatá horečka přinutí k cestě do divočiny mnoho lidí, gnómů i trpaslíků. Mezi prospektory narůstají spory o nejlepší naleziště, které časem přerostou ve rvačky a ozbrojené střety. Do místa se stahují pochybné živly, šejdíři a další podivné existence, čímž se spirála násilí roztáčí ještě více. Lord Boric, zaneprázdněný mnoha důležitějšími věcmi, vysílá na horní tok Isilu svého služebníka Geritha zvaného Upřímný s malou ozbrojenou družinou. Ten prokáže překvapivý dostatek ráznosti, rozhodnosti i diplomacie, takže si záhy získá mezi prospektory velkou autoritu a může hrdě hlásit svému vladaři, že situace je pod kontrolou. Za tento čin udělí Boric Gerithovi celé území v léno a povýší jej do zemanského stavu. Jako heraldické figury jsou mu uděleny krumpáč a vlna v modrém poli, později za časů Aldrica Tygrobijce nahrazeny alansijským tygrem v modrém poli, kterýžto na isilském erbu zůstává dodnes.
K potížím lorda Borica se přidává i vyčerpání ložisek v dorenských dolech. Havíři tam pracující se bouří, neboť mají obavy o své živobytí. Říšský mincmistr Povyssola, který je lordem vyslán s nimi vyjednávat, si počíná natolik zpupně a urážlivě, že je během vypuknuvší hádky rozhorlenými kovkopy ubit k smrti. Uvědomíce si celý rozsah svého činu, dají se havíři ve velkém zástupu na pochod na sever, co nejdál od Karathy. Po delším strádání a bloudění v lesích se jim podaří nalézt menší důl, vybudovaný trpaslíky a opuštěný během války s elfy. Důl se ukáže jako bohatý a dobře zásobený, díky čemuž kolem něj kovkopové zakládají osadu, která dostane podle vůdců Tara a Tena jméno Tarten. Zde, v odlehlé části hvozdu, žijí osamělým životem vyhnanců, podaří se jim však navázat kontakt s Khar-Durnem a sjednat dodávky vytěženého kovu k trpaslíkům, čímž je o prosperitu osady dobře postaráno. Výnosnost je tak velká, že v případě ohrožení mohou dokonce najmout nordrimské válečníky, aby Tarten chránili. Z hlediska letopisů to dosvědčuje khar-durnská Kniha lidí, popisující kontakty horského města se všemi skupinami Thalarim v Redaan-Teru.
Příznaky velkých věcí, předpovídaných Diamem, se začínají objevovat nejprve na severu. Z Khar-Durnu jest zvěstována zpráva, že trpaslíci spatřili na nebi nad horami letět ohromného okřídleného tvora, patrně draka bílé barvy. Prostý lid tomu nevěnuje pozornost, ale někteří učenci neskrývají své obavy z nové invaze Temnoty. Záměr tvora zůstává skryt až do doby, kdy Redaan-Ter zaplaví zástupy gnómských utečenců; ukáže se, že tato malá rasa si zbudovala v Krynských horách utajené sídlo zvané Imraxilium, naplněné zázraky jejich magie a vědy. Iluze jsou však chabou ochranou proti dračím očím, které nelze oklamat žádným přeludem. Ohromný tvor se snesl na město jako posel zkázy, zpustošil jej svým mrazivým dechem, pobořil a usídlil se v jeho ruinách. ‚Píseň o zkáze Imraxilia‘, složenou gnómským bardem Tug´anem, zachytil ve své sbírce textů Hermus Sběratel, karathský říšský archivář z období konce Boricovy vlády.
Gnómové se houfně usazují v celé říši, na venkově i ve městech, nejen v Tartenu a Doubkově, ale i Karathě samotné, část je jich přijata v Khar-Durnu trpaslíky. Většina nicméně odchází na jih, kde se částečně usadí v Kel-a-Hazru a Krat-Photu, ale velká skupina zmizí v poušti a říká se, že po vzoru Imraxilia zde vystavěla ukryté město, známé ve vyprávěních jako Cherubis. Trosky Imraxilia, gnómské vynálezy a dračí poklad se stávají hojně diskutovaným tématem v říši a mnoho skupin dobrodruhů vyráží na sever do hor, aby se je pokusilo nalézt. Velký rozruch přinese do Karathy zmizení opěvované výpravy Falandrika Zvídavého, známého smělce a průzkumníka, který se odvážně vydal do Krynských hor nalézt dračí poklady a do jehož záměru štědře investovali někteří boháči. Šíří se zvěsti, že jej i s jeho průvodci sežral drak po epickém souboji, ale zanedlouho poté se v Tartenu objevuje podivná skupina poutníků, zubožená, oděná v potrhaných kutnách. Hovoří nesouvisle a trhaně, mluví s děsem o víře, božstvu a často opakují slova ‚příliš‘ a ‚přehnali‘. Po několika dnech jsou uprostřed noci zachváceni panikou a všichni uprchnou neznámo kam. Jeden z nich však zanechá na místě talisman, v němž pak mágové Azurové věže poznávají svůj výtvor, zhotovený kdysi pro Falandrika. Není tedy jasné, jestli to byl on sám se zbytkem svých lidí, nebo někdo, kdo mu věc vzal, a hlavně, co vlastně proslulého hrdinu postihlo.
V Tartenských listech uvádí bezejmenný kronikář, že krátce po založení města došlo k řadě útoků na lidi, provedených podivně změněnými vlky. Společné pátrání hraničářů a nordrimských válečníků neodhalilo nic podstatného, krom znepokojujícího faktu, že vystopovaná doupata smeček jsou ve dne, kdy podle očekávání zvířata mají vyspávat, zcela prázdná. Ze zápisků čiší hrůza z obav, že by se mohlo jednat o proměněnce, který dokáže měnit podobu z vlčí na lidskou. Obavám přidávají na síle záhadné choroby, sužující lidi, kteří útok vlků přežili se zraněními; blouzní, trpí horečkami a chřadnou. Mnozí z nich prchnou do lesů a již se nikdy nevrátí. Zprávy z Tartenu, přinesené do Karathy několika šťastlivci přeživšími nebezpečnou cestu, podnítí Diama k horečné aktivitě; zkoumá nebesa a hledá znamení. O nejbližším úplňku však zničehonic vyběhne ze své pracovny i z Azurové věže s křikem, prchne z města severní branou a již nikdy více není spatřen. Jeho laboratoř je shledána ve velkém nepořádku, věci převrácené a poházené po zemi, vzácné přístroje poničené, zápisky dílem roztrhané a dílem spálené. Konkláve Azurové věže horečně rokuje, co podniknout dále; mladá půlelfí kouzelnice Adraleena Blankytná požaduje vyslat zprávy do Alwarielu, ať se elfové připraví na novou Velkou válku, ale rada je nerozhodná a nepodpoří ji. Adraleena nakonec sama do elfího města odcestuje, aby referovala lothianilským mágům osobně. Elfové nicméně též váhají, neboť i přes hromadící se zlověstné zprávy netuší, co se vlastně bude dít...avšak jeden z žijících velemágů, R´avallac aen Sabadel, dědic legendárního Tarmytha, nařídí odemknout síně pod chrámem Lothiana, ukrývající dávná tajemství a připravit se na nejhorší.
Zlověstná znamení se hromadí stále víc a obyvatelstvo zachvacuje strach. Tři úplňky po zmizení Diama stéká po zdech katedrály Světla krev. Rodí se dobytek s dvěma hlavami, znetvořené děti. Přibývá případů šílenství. Země se zmítá v neklidu, množí se vraždy, násilí v ulicích. Mnoho lidí upadá do exaktických stavů, věští zkázu, prohlašuje se proroky konce. Napětí vrcholí. Přichází hlad a neúroda, množí se krysy a jiná havěť. Orci a divoké bestie vycházejí z lesů, mrtví se hýbou v hrobech.
Pak se objevují bouře. Jedna za druhou bičují kraj, přibývá blesků a vzduch je cítit ozónem. Mágové již nemají pochyb: hýbou se veliké síly. Avšak nedokáží určit centrum dění. Ani kněží Světla nemají více informací. Všichni tápou v temnotě.
Ze všech stran přicházejí podobné zprávy. Zdá se, že svět směřuje k zániku. V Targothu se rozpoutá občanská válka, kdy bojuje každý s každým, o zbytku Athelu není žádných zpráv. Kupecké koráby přestaly plout, mnoho jich prý bylo zničeno na moři bouřemi či obludnými tvory. Khar Durn se uzavře před světem monumentální branou a nikoho nevpouští, stejně jako za časů Velké války. Chybí zprávy o tom, co se děje v trpasličím městě.
Dne pomalu ubývá, jako by něco požíralo světlo. Místo jasné oblohy je již jen pošmourno. Napětí jest téměř hmatatelné.
O dalším úplňku se měsíc zbarví doruda, jakoby zalit krví. Země se chvěje a blesky křižují oblohu. Proroci křičí, že vše začalo.
Nad Karathou je viděn ohromný černý drak, kterak přeletí po nebi. Nikdo neví, kam má namířeno, ale na několika místech poničil vesnice a sežral dobytek. Z hor vypochodovala další orčí armáda, vedená gigantickým temným tvorem, v němž někteří vidí vtělení samotného Gordula. Horda pustoší a plení lidské osídlení. Z jihu přichází zprávy, že Krat-Phot byl napaden monstrem děsivé síly, které se na něj sneslo z nebe na démonických křídlech. Obyvatelé byli buď pobiti, nebo upadli v jeho otroctví.
Nikdo v Karathě už dál nečeká. Je třeba jednat. Šlechtici, kteří jdou navštívit lorda, jej však naleznou mrtvého. Boric po dlouhém a strastiplném životě vydechl naposledy a zanechal zemi bez silného vůdce. Šeptá se o úkladné vraždě, o krvavých znameních na zdech městských domů. Šíří se hrůza a beznaděj.
Kroniky Azurové věže této doby nejsou příliš sdílné. Snad byl děs tak veliký, že se jej ruka písařova zdráhala vepsat na jemný pergamen. Těžko lze popsat vše, co se odehrávalo v lidských myslích. Elfí arcimág R´avallac sám, předtím než odešel, zanechal krátkou báseň, která dosti dobře ilustruje situaci. Její text ve smluvní obecné řeči přináším zde:
Země se otřásala,
srdce statečných se chvěla.
Byly to temné časy a
veškerá odvaha selhávala.
Zbyly jen krvavé skvrny našich duší.
V temnotě obestírající svět se poprvé na povrchu objevují drowové a duergaři. Pochodují do bitev se jmény temných bohů na rtech. Hrůzné armády obléhají Khar-Durn. Tvrdí se, že prokopávají tunely z Podtemna, aby se dostali k nordrimské pevnosti zdola. Z bažin nedaleko Murgondu vystupuje na povrch starobylé město podivné architektury a z jeho útrob se vynořuje děsivý netvor. Obklopuje jej armáda podivných bytostí, napůl ještěrů, napůl lidí, kteří fanaticky věrně plní jeho příkazy. Půlorčí vojsko proti nim nemůže obstát a jeho zbytky s přeživšími prchají do Karathy. Město je již přeplněno uprchlíky ze všech koutů říše a situace v ulicích je katastrofální. Denně se opakují násilné scény, lidé se zabíjejí kvůli potravě či malému obnosu. Městská stráž se marně pokouší udržet pořádek.
Královská rada rokuje prakticky nepřetržitě, co počít. Situace je hrozivá, ale dobrých rad je málo. Nakonec Alberik, velmistr Rytířů Úsvitu, prosadí tažení proti orkům. Celé město přihlíží odchodu vojska do bitvy s neznámým výsledkem. Část rady však nesouhlasí, bojí se útoku na Karathu v době nepřítomnosti. Jsou odesláni poslové na Mlžné ostrovy s žádostí o pomoc.
Následující týdny jsou stále chmurnější. Kolují divoké zvěsti, válka zuří na všech stranách. Kel-a-Hazr je napaden vojskem netvorů a nemrtvých pod vedením démonického monstra z Krat-Photu, ale zachrání jej ohromný rudý drak, který se nečekaně vynoří z pouště a rozpráší útočící armádu. Mnozí jej začnou uctívat jako božstvo a vydají se do pouště jako jeho následovníci. Mudrci se nemohou dodnes shodnout, zda tímto drakem byla sama bohyně Lilith, či snad některé z jejích dětí. Kněží prosí bohy o pomoc, ale ta nepřichází. Lidé propadají zoufalství, křičí že bohové je opustili. Několik kazatelů Spícího oka je nespokojenými davy roztrháno na kusy.
Vrchol hrůzy však teprve přichází. Z venkova zaznívají poplašné zprávy. K hlavnímu městu pochoduje armáda temných sil, vedená mocným prokletým rytířem. Kdo se mu postaví, je zabit. Brzy vojsko obkličuje město, právě v době, kdy hlavní voje Karathských bojují na východě s orčími nájezdníky; jako by Temnota měla ve městě své zvědy.
Pak hrůza dostoupí vrcholu. Hulmák I. Třasobrk cituje slova, která pronesl velitel Temných k obráncům: „Vzdejte se a zemřete rychle. Odporuje a budete trpět navěky." Ukáže se, že vůdcem nepřátel není nikdo jiný než ztracená rytířka Caine, obrácená na cestu temnoty. Její rukou zemřou v těch dnech stovky lidí. Město doslova sténá děsem. Hradby se zdají být chabou ochranou. Černá magie i válečné stroje obléhatelů do nich vytrvale buší. Na mnoha místech planou požáry. Situace se zdá bezvýchodná. V noci se pokračuje v boji, síly obránců rychle docházejí.
Následujícího rána se rozbřeskne hlahol trubek. Na moři se skvějí bílé plachty har ganethské flotily. Ochránci světla vyloďují severně od města armádu a šikují se k bitvě. Lionel Udatný vede skvělý útok rytířské jízdy proti pravému křídlu Temných a pod zářícími korouhvemi drtí nepřátele, kteří mu stojí v cestě, aby dobyl ničím nezkaleného vítězství. Jako by se vrátily časy Válek moci. Když obléhaní podniknou prudký výpad, je vojsko nepřátel brzy poraženo a dává se na kvapný útěk. Caine odmítne čelit Lionelovi v souboji a uprchne, přísahá však lidstvu strašlivou pomstu ve jménu svého pána.
Celé město slaví dlouho do noci. Ochránci světla opět spasili zemi, nadšení je nebetyčné. V katedrále je uspořádána ohromná bohoslužba, během níž je Lionel ozářen paprskem světla tryskajícím skrze kopuli. Patriarcha jej označuje za nového Dei-Anangova šampiona, vyvoleného ochránce lidstva. Královská rada mu v jednomyslně odhlasovaném usnesení svěří nejvyšší moc v zemi s titulem protektora říše.
Hulmák II. Ostrobrk zanechává v listinách vzpomínku na krátkou dobu správcovství Povzneseného. Mnoho dobrého bylo vykonáno v těchto dnech, poměry se stabilizovaly, znovu byl nastolen pořádek. Po poražené armádě zbylo mnoho zbraní a výstroje; Lionel nařizuje vybavit jimi co nejvíce mužů. Začleňuje do svého vojska půlorky a další utečence a v čele této síly vyráží s požehnáním Světla do války.
Bylo zapsáno mnoho příběhů o Lionelově udatenství a hrdinských činech. Poté, co vyčistil území říše od zbytků Temných, se obrátil k severu a táhl na pomoc trpaslíkům v Khar-Durnu, odkud přicházely zoufalé zprávy o drtivé převaze nepřátel. V sérii krvavých bitev rozdrtil drowí i duergaří armádu a zahnal je zpátky pod zem. Posílen o kontingent Nordrim se obrátil zpět na jih, rozmetal síly orků a přitáhl na pomoc pevnosti Petronika, v níž se zoufale bránil zbytek karathské expedice. Mnoho dobrých rytířů včetně starého Horacia Coclita padlo v tom strašlivém zápase, ale Lionel se utkal s obludným Gordulovým bojovníkem v souboji, porazil jej a uťal mu hlavu. Když ji pozvedl vysoko nad sebe, dali se vyděšení orkové na útěk.
Mezitím přišla z jihu zpráva, že armáda rudého draka, sestávající z nomádů, exulantů a gnómů, zaútočila na Krat-Phot a sídlo zla bylo v epické bitvě zničeno. Drak přemohl démonickou bytost, která vládla v městě hrůzy, spálil ji svým žhnoucím dechem a zahnal ji do temnot. Po kdysi pyšném přístavu však zbyly jen rozkotané ruiny.
Právě v tento čas se v Lionelově ležení objeví osamocený šedý elf. Je zahalen a nedává se nikomu poznat, když jej však uvedou k Povznesenému, ukáže se, že to není nikdo jiný než mág R´avallac. Na poradě všech vůdců vojska předkládá poznání, k němuž dospěl.
Dlouho bádal nad starými zápisy a kronikami, studovat proroctví a odkazy z Velké války. podnikl dlouhou pouť, dokonce ve skrytu vstoupil do nebezpečných a tajemných hlubin Podtemna, aby nalezl další důkazy.
R´avallacovo bádání odhalilo, že ačkoli démoni byli po Velké válce vypovězeni Thalem mimo prostor základní roviny, část z nich se již předtím ukryla pod kořeny hor blízko základům reality a zůstali tak nepovšimnuti. Stovky let spočívali bez hnutí a jejich podstata se změnila, leč přirozenost nikoli. Jelikož Astaroth vyhnal smrt v podobě Zeira do světa, nezískali nesmrtelnost démonů, naopak, stali se smrtelnými. R´avallac nazval tyto bytosti „Prastarými" a prohlásil, že jejich plánem není nic menšího než ovládnutí celé Thalie. Kronikáři převzali tato slova do svých zápisků a hovoří od té doby o Válce Prastarých.
Velemág dosud neodhalil centrum, z něhož je plán Prastarých řízen, ale nepochyboval, že nějaké existuje. Ostatně, i Diamovy předpovědi říkaly, že Redaan-Ter se stane centrem všeho dění. Elf požadoval, aby Lionel přispěl k jeho pátrání, ale Povznesený po bouřlivé debatě odmítl s tím, že nemůže opustit vojsko, ani své povinnosti. Došlo k rozkolu, R´avallac upadl do transu a věštil, že pokud Lionel bude pokračovat ve svých úmyslech, stihne jemu blízké i jeho samotného velké neštěstí.
Na druhý den pak elf opět z tábora odjel, doprovázen několika kouzelníky, kteří se připojili k jeho pátrání. V jejich čele stála Adraleena Blankytná, rozhodnutá najít kořen všeho zla, které se odehrávalo.
Armáda, kterou nechali za zády, zatím pokračovala v tažení. Zbaven starostí o jih, obrací se Lionel do bažin, aby vyhledal tajemné město pyramid, o němž hovoří půlorkové z Murgondu. Armáda Ochránců, již doprovázena četnými Rytíři Úsvitu a všemožnými královskými ozbrojenci, postupuje nehostinnými močály. Mnoho lidí i koní se utopí v mokřadu. Ještěří lidé ji celou dobu napadají a způsobují jí další ztráty. Nakonec se vojsko probojuje až k branám pradávného města a v krvavé bitvě se ho zmocní, i když podivní ještěřané bojují ze všech sil a nedají své kůže lacino.
Před velkou pyramidou se útok zarazí o podivného netvora. Zdá se být nezranitelný lidskou zbraní. Leč Lionel nezaváhá a vystoupí proti němu, celý žhnoucí světlem požehnání. Netvor promluví lidským hlasem, hovoří výsměšně a nazve Lionela bratrem. Poté se dají do boje, ale nikdo nedokáže nabýt vrchu. Den a noc spolu ti dva zápasí, než bestie zničehonic ztratí odvahu, otočí se a prchne do zejícího ústí pyramidy. Povznesený ji následuje a po několika hodinách vystoupí zpět na pošmourné světlo a nařídí celou stavbu zapečetit.
Vojsko táhne zpět do Karathy, ale když dorazí, donesou se mu zlé zprávy: z Mlžných ostrovů připlulo několik lodí jeho druhů, kteří byli napadeni ohromnou armádou Temných. Uctívači démonů povstali, dostali posily od pirátů a odpadlíků a na pomoc jim přišli i drowové. Zbytek Ochránců nedokázal čelit nesmírnému počtu útočníků a jejich temné magii a Har Ganeth jim po velkém krveprolití padl do rukou. Příbuzní a přátelé Povzneseného zahynuli v boji.
Veliký byl smutek, který zachvátil Karathu a převeliké hoře, jež dolehlo na Lionelova bedra. Ani narození syna, kterého se dočkal v této době, nemohlo odvrátit jeho žal nad ztrátou domova a přátel. Přestože královská rada intenzivně zvažovala, spolu s Ochránci Světla, vojenský zásah na Ostrovech, nakonec k němu došlo až po dlouhé době. Navzdory předchozím vítězstvím nebyla situace dobrá, po venkově se potulovaly loupeživé tlupy a diví tvorové a svět nadále zastíralo šero. Síly říše byly namáhány do krajnosti, už tak vyčerpané v mnoha bojích, aby udržely alespoň poslední výspu civilizace tak, jak ji známe dnes. Teprve když Temní upevnili na Ostrovech své pozice a vybudovali silnou flotilu, která začala napadat karathské pobřeží, vypravil se Lionel proti nim v čele říšského a církevního loďstva. Dosáhl několika vítězství nad pirátskou flotilou, leč když se přiblížil k pobřeží Har Ganethu, aby naposled pohlédl na břehy své domoviny, zvedla se proti němu prudká bouře. Mnoho karathských lodí v ní beze stopy zmizelo a mezi pohřešovanými se nacházela i vlajková galéra. Tak skončil Lionel Udatný, první z posvěcených králů Karathy, ačkoli někteří tvrdí, že byl za své činy a hoře, kterým prošel, vzat Juanou na nebesa do zahrad věčné blaženosti, kde žádná bolest nemá místa.
Mnozí viděli v neštěstí nového vládce ruku osudu, předpovídanou R´avallacovým proroctvím. Elfí velemág neustal ve svém pátrání, až nakonec odhalil celou pravdu. Nepřítel byl blíž než kdokoli čekal, prakticky na hranicích říše. Ukryt v místě, zvaném Temný chrám, které se kdysi dávno vydala prozkoumat zapomenutá výprava rytířky Caine. Bylo zvláštní, jak se na ni snadno zapomnělo, ale v čase, kdy se opět objevila před Karathou v čele Temných, vystoupila pradávná tajemství opět na povrch. R´avallac nahlédl, že na svět bylo uvaleno mocné kouzlo, které ji vymazalo z myslí lidí a zanechalo jen prchavou vzpomínku, dokud nestanula v černé zbroji pod hradbami hlavního města. Když seznal tuto skutečnost, zhrozil se, neboť chápal, že bytost, která dokázala seslat takové zaklínání, musí vládnout nepředstavitelnou mocí.
Šedý elf byl naposledy před svým zmizením viděn v Ivory, cestujíce směrem na Hillskou tvrz; předtím byl dlouho nezvěstný a někteří říkají, že se plavil na Mlžné ostrovy, ale to jsou pouhé spekulace, jak podotýká Hulmák Ostrobrk, když zaznamenal Píseň o posledních složenou Adraleenou.
Existuje jeden jediný záznam toho, co následovalo. Zapsala jej Alrien, učednice a přítelkyně Adraleeny Blankytné, z jejích slov ve chvíli, kdy upadla do vizí. Půlelfka právě rodila své a R´avallacovo dítě, a proto nemohla jet se svým druhem na poslední cestu. Díky spojení jejich myslí však viděla, co se děje ve vzdáleném místě plném hrůzy, kam se vypravil s malou skupinou učedníků. Alrien držela svou mistryni za ruku, když se zmítala v hrůzných vidinách, zatímco zároveň porodní báby pomáhaly na svět jejímu dítěti.
V zšeřelé hrobce hluboko pod zemí odehrálo se poslední kolo zápasu mezi silami Světla a Temnoty Války Prastarých. Nejprve vstoupili elfové do kobek s mocí a všichni, kdož jim odporovali, byli zabiti nebo zahnáni na útěk. Ani sama Caine nedokázala vzdorovat R´avallacovi tváří v tvář a prchla před bizarní oltář, kde vzkřikla rouhavou modlitbu.
Všechny svíce zhasly v ten ráz a svět se ponořil do tmy, když Morgonth, největší z Prastarých, Pán zla a Temný nepřítel, vystoupil ze stínu do světa smrtelných.
Ozvěna rouhavého vzývání démonova plnila sál temnou magií a elf mu čelil zpěvy moci, předávanými jako tajemství od Velké války. Nebylo však v silách smrtelníků přemoci bytost jako Morgonth, který byl roven velkým démoním lordům starých dob. Všichni krom velemága klesli k zemi v jeden ráz, duše vyrvané z těl černou magií nezměrné síly, jen R´avallac sám vzdoroval zlobě Prastarého uprostřed planoucího kruhu. Nakonec však ni on nedostál svému soku a klesl k zemi.
Tehdy Adraleena vykřikla velkým strachem a bolestí a svět potemněl v ten ráz. Elf, sražený do kolen, jakoby slyšel její nářek, se naposledy vzchopil a vyřkl své poslední kouzlo. Slova, která zazněla v sále, však nebyla elfí ani lidská a dodnes není jasné, jakou řečí byla pronesena; sama Alrien připsala poznámku, že se v první chvíli domnívala, že se jedná o jazyk démonů. Kapacity se neshodly dodnes, zda tomu tak je či není a pokud ano, nikdo netuší, odkud vzal elfí mág znalosti moci Odvrácené strany.
Všichni přítomní u porodu svorně tvrdili, že slova se nesla zemí jako dunění hromu. Jakmile utichla, utichlo i všechno ostatní. Jako by se celý běh země zastavil a nikdo se neodvažoval ani dýchat nahlas. Teprve po chvíli zazněl dětský pláč; R´avallacův syn přišel na svět ve stejné chvíli, kdy jej jeho otec opustil a jeho pláč byl prvním hlasem nového světa. Světa, kde pochmurné šero zmizelo a opět vysvitlo slunce.
VELKÉ DĚJINY KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
V. část aneb od Alberikovy hlavy přes Gajalovu lhostejnou vládu a Xarxovu invazi po "Krásku a netvora"
Byl to čas radosti i běd. Radosti nad osvobozením světa a odvrácení neodvratné zkázy, která mu hrozila, byla však kalena strašlivými ztrátami. Lionel Požehnaný, Ochránce říše, byl pryč, ztracen na věčnosti, Redaan-Ter ležel po dlouhé a vysilující válce v troskách a Mlžné ostrovy, pevná bašta Světla a poslední záchrana Karathy v mnoha případech, padla do rukou nejhorších nepřátel.
Královská rada, prořídlá v počtu a zestárlá útrapami, prohlásila vládcem Lionelova dědice. Jelikož byl ještě nemluvně, přešla tíha vlády na bedra jeho poručníků, mezi nimiž hrál prim Alberik, velmistr Řádu Úsvitu, blízký přítel a spolubojovník Požehnaného. Byl to statný muž, přes svůj mladý věk veterán mnoha bitev a tažení. Ač mu vyčítali zbrklost a impulsivní rozhodování, prokázal v následujících letech mnoho energie a houževnatosti, když si předsevzal obnovit lesk Karathy k plné slávě minulých dob.
Jelikož části dolního města byly během obléhání poničeny, sídlil Alberik, na rozdíl od předchozích vládců, v citadele na útesech nad městem. Později nechal rozšířit tamní pevnost, aby pojala administrativní prostory a sály rady.
V problémech doby zaniká zpráva o nálezech drahokamů v poušti. Během několika let se Kel-a-Hazr stává centrem obchodu s touto vzácnou komoditou a jeho význam rychle roste. V pouštním městě se etablují karathští, targothští i trpasličí kupci a rovnováha sil se zvolna mění. Podle zápisků Chrysostroma, potulného učence a astrologa, se objevují spory mezi kupeckými klany a nomádskými chány, kteří vnímají Kel-a-Hazr jako své centrum, o němž mají právo rozhodovat sami. Rozmíšky budou provázet pouštní město po mnoho dalších let.
Alberik, který krom mnoha problémů zdědil po svém předchůdci silnou a bojeschopnou armádu, se snaží vést aktivní politiku ochrany země. Zasahuje na mnoha místech proti marodérům, banditům či tlupám bestií, toulajících se krajem. Dodnes není jasné, jestli to byl jeho nápad podnítit druhou výpravu za Dei-Anangovým pohárem do Alansijských hor, nebo jen využil příležitosti, kterou mu tzv. Zjevení Janovo přineslo. Samotná postava Jana z Lomnice, samozvaného proroka a divotvůrce, je velmi sporná a není jasné, jakou roli tento náboženský blouznivec, často volající po očistě společnosti od hříchu ohněm, vlastně sehrál. Tažení nebylo korunováno úspěchem, přes četné vítězné boje s obry a trolly nebyl pohár nalezen. Nespokojenost rozhořčených rytířů odvrátil Alberik tím, že neúspěšného proroka nechal vymrskat z města. Nicméně, v této době vznikla myšlenka trestné výpravy na Mlžné ostrovy, které vládci říše nezamýšleli ponechat v rukou Temných. Alberik však byl vázán svým slibem, že předá vládu Lionelovu synovi. Jak léta ubíhala, mladík rostl v jinocha značné síly i krásy, leč zájmu o vládu či společenské dění projevoval minimum. Ponejvíce trávil čas v chrámu na modlitbách a i když cvičitelé boje v Řádu Úsvitu tvrdili, že velmi dobře ovládá meč i kopí, nehnal se ani do bojové vřavy. Velmistr Alberik býval často viděn v chmurách, v soukromí, „jak praví dvorní klevety", zachycené pohotovou rukou bystré dvorní kouzelnice Alrien, si dokonce trpce vyléval svou zlost nad tím, jak se potomek vůbec nepodobá svému hrdinskému otci. Gajal zvaný Lhostejný přesto v poklidu rostl a po dovršení 25 roku života mu byl slavnostně předán trůn. Alberik, zbaven břemene svého slibu, obrací svou pozornost k plánované invazi na Mlžné ostrovy.
Přípravy se táhnou dlouhých deset let. Zatímco na pevnině panuje víceméně klid a země se zotavuje z následků poslední války, na moři stoupá aktivita pirátů, mezi nimž jsou neblaze proslulí Rudí hrdlořezové, kteří jsou údajně potomky nomádských obyvatel Krat-Photu, deportovaných na Ostrovy v minulosti. Hrdlořezové se stávají zlověstným příznakem nových poměrů, charakterizovaných vzrůstem pirátského řádění. Námořní lupiči se ukrývají v četných zátokách podél pobřeží a malých ostrůvcích ve Stříbrném moři. Jejich aktivita posléze dohnala k zákroku proti nim mocný Targoth. Flotila dvanácti válečných galér pod velením admirála Andradory postupně vyčistila řadu menších pirátských hnízd. Během obléhání sídla na Gorpajských ostrovech však byl Andradora nečekaně napaden loďmi Rudých hrdlořezů a v námořní bitvě na hlavu poražen. Hrdlořezové vybudovali na ostrovech město Ravter, které se stalo útočištěm námořních bratříků v celém Stříbrném moři. Vedoucí roli v něm hraje samozřejmě Rudé bratrstvo.
Proti vzmáhajícímu se sídlu nájezdníků nakonec překvapivě úspěšně zakročila Karatha, když sám Alberik v čele spojené řádové i královské flotily zlomil jediným úderem moc Hrdlořezů a piráti ve strachu před útokem město opustili. Vítězové pobrali bohatou kořist a posílili své odhodlání napadnout v brzké době Mlžné ostrovy.
Flotila v čele s Alberikem čítala téměř sto lodí. Byla to největší síla, jakou kdy Karatha vypravila do války, posílená o athelské a dokonce tyriánské žoldnéřské kontingenty. Když se přiblížili k Mlžným ostrovům, začaly je zdálky sledovat nízké, rychlé lodi Ostrovanů.
Děj výpravy zachytil ve svém deníku vzdělaný rytíř Villadoret z Isilu; bohužel se jeho valná část nedochovala do dnešních dnů. Podle všeho se galéra Alberika, na níž byl přítomen i Villadoret, dokázala silou vůle zakotvit, ač takřka zničená a se značnou částí posádky utopenou. Po konci výpravy byl vrak vylupován, přičemž byl pozůstalý rytířův deník nalezen Uctívači démonů a uschován. Villadoret sděluje předposledním zápisem, že se mu snu zjevil Lionel Povznesený. Ve vidění se na ně blížilo loďstvo nepřátel a před ním se „na nás žene bouře, jakou svět neviděl". Nelze odhadnout, nakolik to bylo věštecké zjevení, ale je přinejmenším pravděpodobné, že Uctívači zapojili do hry temnou magii. Nešlo-li pouze o umělou bouři, v jaké se ztratil již Lionel, pak černokněžníci z Mlžných ostrovů vzduch otrávili hustou mlhou a takto oslepené lodě nechali narážet o ostré útesy, které měly být podle vojenských plánů obepluty. Nicméně přestože Karathští utrpěli na vodě ztráty, ostatní pokračovali odhodlaně v plavbě a dosáhli na severu břehu nedaleko Har Ganethu, kde začali vyloďovat síly.
O dalším průběhu je nám známo jen málo. Podle vyprávění infanteristy Labka zvaného Živý, který jediný přežil zničení expedice, se výprava po počátečním neúspěchu stáhla na opevněné místo nad zátokou, kde odolávala ještě několik dní, nicméně pomocí temné magie a démonických sil byla nakonec přemožena. Všichni, kdož upadli v zajetí Ostrovanů, byli postupně obětováni démonům a jejich pánu Astarothovi. Labko, kterému věznitelé odťali většinu prstů na rukou, měl vyřídit pánu Karathy, že až zajatci dojdou, Ostrované si přijdou pro další. Labko též hlásil, že Uctívačům pomáhají v boji drowové a další bytosti z Podtemna.
Zápisky Alrieniny jsou plny rostoucího zoufalství, neboť ačkoli je zpráva o porážce výpravy ohromující a tragická, nejsou podniknuta žádná opatření k obraně země. Přestože město i celá říše doslova bzučí šeptanými zprávami, Gajal je nevzrušen a nenechá se vyvést ze svého obvyklého tempa. Žádné špatné zprávy nedokáží narušit jeho klid, až přílišný. Snad již tehdy se u něj pod tlakem rozvíjely známky duševní nemoci.
Novým velmistrem Řádu je ustanoven schopný komtur Markant, který se chopí iniciativy. I bez přičinění krále a říšské rady vysílá posly k trpaslíkům, elfům, nomádům i targothským kupcům. Targoth reaguje pouze vysláním další, menší flotily k obsazení Ravteru, kde hodlá zřídit vlastní državu, ale ke své velké nelibosti shledá, že Rudé bratrstvo se již vrátilo do své staré pevnosti. Nemajíce dost sil k obléhání, Targothští se s ostudou stáhnou zpět. Elfové i trpaslíci nicméně dostojí starým závazkům a vyšlou posily, neboť třicet let po Válce Prastarých nikdo nebere hrozby na lehkou váhu.
Lhostejnost lorda Gajala, jenž se nikdy neodhodlal ke královské korunovaci, která by stvrdila jeho svrchovanost, dostupuje vrcholu, když po jakémsi malicherném sporu dvou kupců o stavební materiál nařídí rozebrat část hradeb, aby bylo materiálu dost pro oba. To už je na královskou radu příliš, a tak povolává vzdělaného lékaře Fortazzoniho z Targothu, který konstatuje vládcovu duševní nemoc. Rada v tichosti Gajala izoluje od dění a pověří Markanta vrchním velením armády a organizací obrany proti hrozícímu útoku. Poslední hlasy pochybovačů jsou umlčeny poté, co je u jedné z bran nalezena hlava velmistra Řádu Úsvitu Alberika, zajatého při výpravě na Ostrovy, aniž kdo věděl, jak se tam ocitla. Z kronik rodu Canisů, který povstal ke slávě v uplynulých deseti letech, kdy se Lehir Canis, vyslaný s nevelkými silami na východní hranici, proslavil v bojích s orky, se dozvídáme, že atmosféra ve městě byla velmi ponurá a temná. Opět se objevovala zlověstná znamení, rozmáhal se zločin, do města proudily davy hledající spásu a ochranu. Hlava Alberika byla důstojně, leč v tajnosti pohřbena pod katedrálou Světla.
Celá země byla zachvácena silnými dešti a bouřemi. Žádná loď nemohla vyplout na širé moře, a tak se invazní loďstvo přiblížilo skryto očím všech pozorovatelů. Prvním, kdo jej spatřil, byl starý strážce majáku na západním pobřeží Flam Bystrozor. Při pokusu o obranu svého živobytí byl Temnými sežehnut jako signální oheň. Jak bylo posléze vyrozuměno z blekotání jeho vyděšeného syna Fira Bystrozora, kterého Flam vyslal podat zprávu do města, plula v čele flotily ohromná černá galéra, vlajková loď Pána zkázy Xarxea, zdobená bizarními figurami démonů. Na scénu vystoupil nejhorší nepřítel říše, který jí kdy povstal ze smrtelných tvorů. Bez obtíží se invazní vojsko vylodilo na pobřeží a zaujalo pozice. Zprávy o něm se donesly k uším obránců, teprve když již pochodovalo k hlavnímu městu, aby jediným úderem zničilo a vyvrátilo srdce Karathského království.
Jakmile se armády přiblížily, byla odhalena zrůdná pravda - mnoho z nepřátelských sil jsou oživlí mrtví. Služebníci démonů zjevně objevili způsob, jak využít moci Astarotha k ovládnutí mrtvých těl. Tváří v tvář té hrůze propadají mnozí děsu, ale odhodlání vytrvat je velké. Pragmatický Markant povzbuzuje všechny vlastním příkladem. Trpaslíci a elfové se ukáží být velmi platnými spojenci. Město se brání téměř tři týdny v obležení, kdy obléhací stroje a temná magie zase buší do hradeb, nedávno opravených. Kritická chvíle nastane, když valy v jednom místě povolí a zástupy Temných proudí dovnitř. Markant shromáždí všechny rytíře a jízdní válečníky a vede sám protiútok pod zářící korouhví se zlatým drakem. Jak paprsky slunce protrhnou pošmourné nebe a ozáří celu scenérii, velmistr se prý v očích přihlížejících mění v ohromného zlatého draka, před jehož zuřivostí nic neobstojí. Po heroickém boji, kteréhož průběh známe dobře ze zápisků rytíře Corantia zvaného Kronikář, je útok rozdrcen, Markant zabije velitele drowských posil Urxaela a skolí nekromanta, vládnoucího mrtvým v průlomu. Drowové se za této situace prozíravě stáhnou z boje, následováni ostatními tvory Podtemna, většina mrtvých se rozpadne v prach a ostatek obléhatelské armády je zahnán na útěk. Město je zachráněno, zaplacená cena však strašlivá. Řád Úsvitu přestal prakticky existovat, jeho rytíři leží mrtvi na bojišti. Hrdinný Markant byl zasažen čepelí otrávenou neznámým jedem a aby nezemřel, musela mu být amputována celá paže dřív, než se jed rozšíří do těla. Jeho zranění způsobilo, že se zbytky Ostrovanů mohly stáhnout poměrně spořádaně od hradeb, zanechavše na místě svůj tábor, aniž by je kdo pronásledoval. Teprve druhého dne se velení ujme hejtman korunních vojsk Železné pěsti Jan Marek.
Karathské vojsko i přes své vítězství nemá dost sil na další rozhodnou bitvu, navíc se k invazním silám připojují jednotky zanechané v týlu či vyslané ke spížování do okolí. Xarxeos vede svou armádu k pobřežní pevnosti Pajron, kterou po krátkém, zoufalém odporu zbylých obránců ovládne. Zde se ostrovanské vojsko opevní a podniká výpady do okolního kraje, snažíc se zničit úrodu a vypalovat vesnice. Markant, který se opět chopí velení, ví, že bez posil se nemůže s vojskem Uctívačů utkat, přičemž posily jsou teprve na daleké cestě. Proto sám za pomoci nedostudovaného, leč mocného mladého čaroděje Oziáše Nevyzpytatelného, uskuteční zoufalý plán. Velmistr pronikne do přírodní jeskyně kousek pod zdmi Pajronu, odkud jej Oziáš tajemným umem přemístí do sklepení v Pajronu, kde se skrývá samotný vůdce Temných Xarxeos. Po velice vyváženém souboji je nekromant čepelí jedenapůlručního meče Markanta Jednorukého zničen.
Nicméně po smrti vůdce se Markant ocitl uvězněn pod nohama veletuctů Temných, jejichž mstě taktéž padl za hrdinnou oběť. Deník, do kterého si řádový velmistr upřímným jazykem zaznamenal svůj postup, byl po znovudobytí Pajronu nalezen ve sklepení. Jakkoli je Markantova smrt pro království těžkou ranou, vojsko Ostrovanů je otřeseno a královský maršálek Gundakar Equitas dává povel k zahájení útoku. V čele zteče nastupuje zbytek Rytířů Úsvitu a za nimi další korouhve. Nepřátelé jsou bez zlověstného Xarxea osudově demoralizováni a před karathskými zástavami prchají, jenže do Pajronu ustoupivší drowové a ostatní bytosti Podtemna bojují s velkou houževnatostí. Po boji s Podtemňany všichni rytíři i servienti Řádu Úsvitu zůstanou ležet v krvi před branou tvrze; přežije jen těžce raněný rytíř Corantius, který přijde o obě nohy a zbytek života stráví v klášteře Milosrdných sester sepisováním svých pamětí. Nicméně nakonec jsou Temní poraženi a zahnáni na ústup do svých podzemních děr. Equitasovi těžkooděnci vniknou do nitra pevnosti a po zbytek dne a celou noc pobíjejí zatlačené kultisty. Nemají však sílu k pronásledování těch, kteří utekli do lesů, pročež tito marodéři a zabijáci sužují v dalších letech karathský venkov a blízká podhůří.
Pro říši je to draze vykoupené vítězství. Rytíři Úsvitu přestali prakticky existovat, na mnoho let se jediným žijícím stává zmrzačený Corantius. Lord Gajal, dědic Lionela Povzneseného, je neschopen vládnout, což nadále kompenzuje Rada. Přesto se nikdo neodváží panovníka veřejně sesadit, neboť stabilita říše je velmi křehká a vážnější otřes by jí mohl úplně zničit. Znovu stoupá vliv Targothu na karathskou politiku a snahy obnovit dřívější závislost. Nebezpečnou situaci, hrozící novou anexí, odvrátí astronomické úplatky, které rada věnuje mocnému vyslanci athelského města Bartolusi Tabernovi. Otylý diplomat pak přesídlí do Karathy a stane se významným činitelem království. Zároveň sem převede nezměrný majetek své rodiny, čímž targothský tlak výrazně poleví.
Polní vojska pod velením maršálka Equitase a hejtmana Jana Marka hlásí, že většina tlup z rozprášeného vojska Ostrovanů se spojila a pod tlakem jejich sil opustila Redaan-Ter směrem na sever. Později dojdou zprávy, že v zemích Severního Tyri založili tito uctívači za asistence Podtemňanů mocnou pevnost, známou v pověstech jako Citadela démonů. Brzy se stává nechvalně proslulým místem zla.
To se však děje již mimo zraků Karathy a její pozornost přitahuje něco jiného: známý badatel a cestovatel Lorenz Suchý hlásí nález zlověstného místa v lesích na severu, obývaného pravděpodobně některou z rozprášených skupin Ostrovanů, která terorizuje okolí a vydává se na loupeživé výpravy daleko do karathského vnitrozemí. Žoldnéři vyslaní jej najít neuspějí, hvozdy jsou temné a zamořené vlkodlaky a dalšími nepřátelskými tvory. Výprava se s velkými ztrátami na životech musí stáhnout zpět. Záhada Gruberiku, jak je tajemné místo pojmenováno, trvá dál a dráždí zvědavost lidí. Bartolus Taberna, obdařený vysokým titulem barona, svěří úkol najít a pacifikovat Gruberik podivínskému starému šlechtici Matthiasi Wladon-Gürttenheimovi, poněkud bizarní postavě záhadného původu, zakládající si na své starobylé krvi a urozenosti rodu, ačkoli žádné rodové panství tohoto jména není v Redaan-Teru známé. Všichni v baronově okolí jsou přesvědčeni, že se Taberna zbláznil, krom cyniků, kteří tvrdí, že se původem targothský šlechtic chtěl otravného příživníka jen zbavit. Nicméně Matthias svobodný pán Wladon-Gürttenheim beze slova odjel na sever a dlouho po něm nebylo vidu ani slechu. Teprve po delší době dorazily zprávy z Tartenu, které sdělovaly, že lesy na severu jsou plné mrtvol naražených na kůlech. Průzkumná výprava z hornické osady zjistila, že většina Ostrovanů byla pobita a zbytek nyní v údolí staví pro Matthiase Wladon-Gürttenheima honosný dům. Kovkopové naváží s osadou opatrné styky, přičemž zjistí, že šlechtic, jakkoli je to naprosto nepochopitelné, vládne nyní v osadě pevnou rukou a vyvolává u přeživších nepochopitelný strach, z čehož usuzují, že podivínský stařec je ve skutečnosti mág. Později odejde z Karathy a Tartenu do údolí několik skupin osadníků, ale zprávy z Gruberiku jsou řídké, lidé tam žijící se chovají podivínsky a neudržují s okolním světem přílišné kontakty. Poslední, co vzbudí pozornost v souvislosti s tímto místem, je balada Kráska a netvor, přednášená s velkým úspěchem bardem Trubadisem Melenolem před všemožným karathským publikem, o níž se umělec dušuje, že je pravdivá a má svůj vzor v příběhu prosté dívky z Tartenu a tajemného netvora vládnoucího v lesích na severu, v místě některými ztotožňovanými s Gruberikem. Melenolovo vysvětlení je však přijímáno s úsměvem a archivář Šabron Shovívavý konstatuje ve svých Odkazech, že publikum jej považuje za nezbytný doplněk umělecké činnosti. Bard Trubadius, rozmrzelý nedůvěrou publika, se osobně vydává na sever dokázat svou pravdu, ale nebezpečná divočina jej pohltí, aby v ní beze stopy zmizel a zanechal karathské paní a dívky truchlit nad jeho ztrátou.
VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
VI. část aneb od těžkých dubových kmenů přes černou smrt a pirátské rajdy až k Eranině zahradě
Jako by se velké děje a neštěstí stíhající Redaan-Ter nadlouho vyčerpaly, další roky Gajalovy vlády ubíhají ve znamení menších událostí. Rozvrácená země se opět pokouší vybudovat vše, co bylo zničeno, ale zasazené rány jsou velmi hluboké. Nejhorší ztrátou je však pád Mlžných ostrovů do rukou odvěkých nepřátel. Pirátská bratrstva ovládají okolní moře a obchod stagnuje a propadá se, zato stále více prosperuje rychle se rozvíjející Kel-a-Hazr. Proto se objevují nejprve nejasná podezření a posléze i veřejná obvinění z obchodu mezi pouštním městem a Har-Ganethem. Justinus Taberna, nastoupivší do baronské hodnosti po svém zemřelém otci, se všemi prostředky snaží ochlazení vztahů zabránit, ale tlak Církve, ostatních kupců a spojenců je příliš velký. Královská rada, vykonávající vládu v říši namísto nesvéprávného a izolovaného Gajala, prosadí i přes Tabernův odpor uvalení obchodního embarga na Kel-a-Hazr. Následuje krátký čas zmatků, kdy baron na nějaký čas přesídlí do Doubkova, těšícímu se obchodním výsadám. Když je poté odhaleno pašování kvalitního karathského dřeva do pouštního města, vypukne aféra známá jako „kauza těžkých dubových kmenů", není však dokázáno, že by se Taberna či pulčíci z Doubkova na ní přímo podíleli. Rada nakonec po dlouhých tahanicích embargo zruší (přičemž dvorní kronikář Seslavius zapíše do svého Pojednání o dvoře nekrále poznámku, že „město hučelo zvěstmi, do kolika lačných chřtánů baron zlato nasypal") a podivný stav nevypovězené války trvá dál. Na jih odjíždí jako Tabernův osobní vyjednavač slavný cestovatel Lurenz Suchý, který má za úkol dohodnout s chány bližší podmínky budoucích obchodních vztahů. Po úspěšných jednáních se tento věhlasný badatel vydává na výpravu do pouště, aby pátral po jejích divech, přestože je místními varován, že pro cizince představuje poušť smrtelné nebezpečí. Jeho výprava zmizí beze stopy a o několik měsíců později je Lurenz sám nalezen skupinou nomádů kmene Atolláh, polomrtvý žízní a vysušený sluncem. Po nějakém čase je dopraven do Kel-a-Hazru, kde se jej ujme věhlasný místní felčar Kersatí al-Hakím. Ten konstatuje, že proslavený dobrodruh utrpěl ztrátu paměti, pouze opakuje cosi o nadpozemském městě kdesi v poušti; popisy však neodpovídají ničemu známému a jak nečetní sluneční elfové, tak pouštní gnómové odmítají, že by snad navštívil některé z jejich sídel.
Hlavní město však brzy zachvátí jiné starosti, když v něm nečekaně vypukne mor. Zuří především v chudinských čtvrtích. Z města prchají bohatí kupci, řemeslníci i prostý lid, Gajal však odmítne město opustit a zůstane osamocen jen s několika nejvěrnějšími sloužícími. Spolu s většinou z nich také na mor zemře.
Epidemie hlavní město téměř vylidní a dlouho není známo žádné obrany. Teprve elfí alchymista a mág Ur´billac aen Sabadel, syn R´avallaca a Adraleeny, i přes své mládí jsa nadán nepopiratelným umem mysli i těla, objeví, že mor jest šířen pomocí zlé magie, patrně Ostrovanů. Brzy po tomto objevu je mor za velké pomoci kněží Juany zcela zažehnán. Z hlediska historikova jest pak zajímavým, že archivářka řádu Deneira Ctnostná podlehla nemoci též a po jistou dobu zapisoval do kroniky z oněch dob sám Ur´billac, který pod záštitou Milosrdných sester v Karathě působil.
Jakmile pomine nejhorší stav, náhlé bezvládí hrozí zemi těžkým rozkolem, neboť Gajalova autorita, ačkoli on sám úřad nevykonával, sjednocovala všechny do jednoho šiku. Po hlavním městě se záhy rozvíří pověsti, že lord zplodil přeci jen dědice, a to s jednou ze služek své domácnosti. Ačkoli se ozvou i protestující hlasy, zejména z řad církve, Justinus Taberna v čele královské rady je rázně umlčí a prohlásí hocha následníkem trůnu. Služce Aponii je dokonce dohledán i rodokmen, ukazující její původ ve starobylé zemanské rodině Kruchtů, ačkoli se netěší velké důvěře a mezi lidmi se stává oblíbeným terčem vtipů. Nicméně, jak přiznávají všechny dobové prameny, „kdo shlédne hocha zblízka, ustává v pochybnostech, neboť druhé takové podoby se zesnulým lordem není možno míti" a Haban Krucht se podobá Gajalovi prakticky ve všem, bohužel zejména v pomalosti myšlení i činů.
Za nezletilého panovníka třímá regentské žezlo královská rada a v jejím čele baron Taberna, upevňující svou moc a rychle bohatnoucí díky výhodným koncesím.
Odhalení původu nemoci přinese zvýšený zájem o dění na Mlžných ostrovech. Záhy se ukáže, že v Har-Ganethu probíhají boje mezi místními mocenskými uskupeními o vládu nad městem. Z boje překvapivě vyjde jako vítěz skupina Uctívačů démonů, o níž se myslelo, že ztratila vliv po porážce Xarxeovy invaze a která rovněž stojí za šířením nakažlivé choroby. Mnoho pirátů odchází do Ravteru a dává městu sbohem, neboť nechtějí žít v područí šílených mágů. Dle výpovědi Al-Rejna, jednoho z bratrstva Rudých Hrdlořezů zajatých v té době targothskými válečnými loďmi, obnovili Uctívači bezbožný spolek s drowy a duergary a založili na Ostrovech zlopověstnou Temnou legii, podporovanou nevyzpytatelnými vládci Podtemna, kteří měli zájem získávat na povrchu jim nedostupné suroviny a otroky. Poptávka po tomto novém zboží se rychle rozrostla a došla tak daleko, že posádky kupeckých lodí byly odvlékány do zajetí a na trhu prodávány do otroctví drowů nebo duergarů, nebo nájezdníci přepadávali osamělá sídla na pobřeží a odvlékali muže i ženy bez rozdílu.
Jelikož se nové nebezpečí týkalo nejen království, ale zejména zájmů Targothu (který doposud udržoval s Har-Ganethem opatrný mír), dosáhl baron Taberna, který zastával v Radě vysokou funkci místodržitele hlavního města, dohody se svým rodištěm o koordinaci postupu proti otrokářům. K velkému pokroku přispěje, že právě v této době slavný loďař a vynálezce Myšpulín Pomořanský sestrojí kvalitativně nový typ námořního plavidla, nazývaný galion či galeona. Pojmenování lodě se odvíjí od zlatých mincí, jimiž se platí v Targothu.
Mezitím se na scéně objevuje další z velkých postav karathských dějin, mladý pastevec Bran. Jak se ukáže, pase svá stáda v místech, kde následník Haban, jeho vrstevník, pobýval v raném dětství. Když jednoho dne dědic trůnu navštíví tento odlehlý kraj a jeho doprovod je přepaden nečekaně se objevivšími skřety, právě Bran zažene zelené kůže na útěk, jak praví kroniky‚ „křikem, foukáním na roh a stádem ovcí, hnaných potřebným směrem". Haban si šikovného mladíka ihned oblíbí a Bran, později zvaný Rozvážný, se stane na dlouho jeho nejbližším strážcem a přítelem.
Zatímco se budoucí hrdina zabydluje na královském dvoře, události na moři se dávají do pohybu. Targoth vysílá na moře flotilu pod velením radního Sestuse Zlatomila a dobrodruha Strevelda Světaznalého. V čele hrdě pluje první galeona, pojmenovaná příznačně Královna moří. Dlouho však nemůže narazit na žádného nepřítele a když zakotví v bludišti ostrovů, v noci je přepadena pirátským loďstvem a desantem útočícím z pevniny. Zachrání se jediná loď, která díky pohotové reakci kapitána Treverii a posádky odrazila včas od břehu a pomocí příznivého větru unikla pronásledovatelům.
Zkáza trestné výpravy vyvolá v ostrovním městě bouři, záhy však vyjde najevo, že Streveld byl ve skutečnosti vyznavačem temných sil a záměrně zavedl flotilu do pasti. Navíc před samotným útokem uspal stráže a zavraždil samotného Zlatomila. Královna moří, přejmenovaná na daleko břitčeji znějícího Zhoubce, se stává vlajkovou lodí Temné legie a postrachem moře, neboť před její silou si nikdo není jistý.
To je těžká rána targothské prestiži a pýše. Na zakázku kupecké rady staví Myšpulín další galeony, je smluvena spolupráce s Karathou a podniknuty důkladné přípravy. Rada království, které začíná vliv rozumného Brana na osobu následníka trůnu vadit, přijde s návrhem jmenovat jej do čela karathské části expedice. Většinu jeho sil, vyjma pár osvědčených žoldnéřů, tvoří venkovští odvedenci, zlákaní příslibem snadného zbohatnutí na kořisti.
Zde Bran poprvé prokáže své budoucí kvality učitele a organizátora, když překová všelijak stlučené brance do skutečně použitelných oddílů.
Velení další výpravy dostane osvědčený Treveria, povýšený do hodnosti admirála a Bran se stane jeho zástupcem. Jejich spolupráce je úspěšná a pravděpodobně spolu vymyslí plán, jak navnadit pirátské lodi do pasti na návnadu několika obchodních korábů. Záměr je korunován úspěchem, past sklapne dle nejlepšího možného scénáře. Po celý den pobíjejí karathští a targothští vojáci posádky Rudých Hrdlořezů a jejich spojenců. Vítězství očistí moře od přepadů na řadu měsíců, možná i let.
Branovi však úspěch nestačí. Nevíme, jakým způsobem přesvědčil opatrného Treveriu k tak odvážné akci, ale již druhého dne se spojené loďstvo objeví před Ravterem a snese se na nic netušící přístav jako dravec na kořist. Oslabení obránci se nedokáží bránit, jen pár posádkám se podaří prchnout. Ravter lehne popelem a ohromná kořist se stěhuje na paluby spojeneckých lodí.
Když vítězná flotila pluje na sever, spatří v dálce siluetu Mlžných ostrovů, výjimečně nezahalenu mlhou a plískanicí. Bran v tom spatřuje znamení bohů a Treveria, v němž hlodá touha po odplatě, se i podruhé nechá přesvědčit.
Nikdo na pevnině nezaznamená nebezpečí, dokud není příliš pozdě. Z ranního oparu se vynoří ohromné koráby obsypané zbrojnoši, dychtivými dalšího vítězství. Lodě vplují bez překážek do har ganethského přístavu a válečníci se hrnou na břeh.
V ostrovanském hlavním městě panuje zmatek a obránci, včetně na vše připravené Temné legie, jsou uvedeni v nepořádek. Targothští dobijí abordáží vlajkovou loď Temné legie a černý trup Zhoubce klesne na dno zátoky, probit sekerami útočníků. Vojáci řádí ve městě skoro celý den, nahánějí uctívače démonů jako ovce a zanechávají za sebou spoušť.
Mnoho historiků se zabývalo tím, co během přepadu činil sám Bran. Pozdější podání jej umisťuje na mnoho míst, vždy však do centra bitvy, zejména oslavují dobytí pokladnice Legie a smrt jednoho z jejích hlavních kapitánů, obávaného orka jménem Mrusas Tupá sekera. Jak krásně se čtou slova Dernianiny Balady o meči hněvu či eposu Den hrdiny od Marca Silvettiho, oficiálního barda výpravy. Existují však i svědectví jiná, oficiální historiografií pomíjená, mezi nimiž vyniká kritický spisek Pravda o masakru ostrovanském z pera gnómského samotáře a učence Leopolda Pyrrika. Na základě mnoha svědectví a skutečností Pyrrik dovozuje, že Bran, zraněný v první bitvě na noze, setrval celou dobu v přístavu a řídil organizaci a naloďování kořisti, což jak zaznamenaly anály, proběhlo „v pořádku tak skvělém, že by sami gnómové nezvládli lépe", což podle autora ukazuje jasně na Branovu ruku v řízení logistické části operace. Dále dovozuje, že kořist ze zmíněné pokladny byla naložena na loď Perda Flaxia, jednoho z karathských vůdců, nikoli na koráb Branův, což značí, že ji dobyl on po lítém boji „s oddílem černé gardy se znamením klíče, který zvali klíčníkova, též klíčnická stráž".
Konečně o pádu Mrusasově nevíme zhola nic; zvěst o jeho smrti se rozšířila až později, takže není zcela vyloučeno, že byl popraven dodatečně, pokud jej velení Temné legie shledalo vinným ze špatné obrany přístavu. Pyrrik nicméně ze zpráv usuzuje, že Mrusas se svou družinou popíjel v jedné z místních krčem, která byla, „pro neklamné znaky orčí přítomnosti elfími lučištníky zapálena a kdo se pokusil vyběhnouti ven, skolen byl salvami šípů" a nalezl tak zcela nehrdinskou smrt zastřelením nebo v plamenech.
Teprve s příchodem tmy, kdy obráncům přijdou na pomoc drowové a duergaři, se nájezdníci stáhnou zpět na paluby svých plavidel a nikým neznepokojováni odplují na východ, aby zakotvili v Karathě a oslavili neočekávaný triumf. Bran Rozvážný se okamžitě stává novým hrdinou, jehož chrabrost je opěvována vším lidem. Starý rytíř Corantius na smrtelném loži povolá k sobě oslavovaného hrdinu a pasuje jej na rytíře Řádu Úsvitu. Bran se tak na dlouhou dobu stane místodržícím řádu a správcem jeho majetku, což mu propůjčí vážnost a postavení i po předčasné smrti mladého lorda Habana, který v devatenácti letech umírá na souchotiny.
Po jeho smrti prochází království těžkou zkouškou své pevnosti. Ač neschopen vlády, stmeloval vládce a i jeho následník celou zem, oddanou památce Povzneseného Lionela. Právě v této době se definitivně ustálil systém říšské šlechty, kdy prominentní postavení zastává šlechta spojená se dvorem a jejíž představitelé se rekrutují z mocné kupecké kliky, nebo jsou spojeni s vladařem dlouhou službou a tradicí. Sídlí trvale v hlavním městě a má zisky buď z dálkového obchodu, nebo pobírá rentu z královské pokladnice.
Venkovští zemani jsou druhou složkou, poměrně samostatnou. Přísahají věrnost králi, respektive lordu regentovi. Tento vztah v nastalých časech přinese řadu problémů, neboť řada z nich se nebude cítit vázána poslušností královské radě, která je v jejich očích jen uzurpátorem moci.
Poslední skupina, rytířstvo říše, je v těchto dobách málo početné a role, kterou hrálo dříve při ochraně Karathy, je velmi oslabena. Bran, aby zabránil poklesu obranyschopnosti království, organizuje zeměbranu a cvičí prosté obyvatele v aspoň jednoduchých bojových dovednostech. Za tímto účelem zakládá karathskou Akademii, jež sdružuje cvičitele a mistry, v této době zatím vojenského řemesla. Raná Akademie je organizována jako světský kolegiátní řád, jehož členové mají povinnost vyučovat. Právě v těchto dnech je položen základ slavné ivorské domobrany jakožto přímého výsledku Branova ušlechtilého úsilí.
Thaludík se zemi v té době daří dobře a není vystavena hrozbám. Branovi, který se stane členem královské rady s hodností lorda maršála, štěstí zdá se přeje. Podle zpráv z východu začaly orčí kmeny bojovat s podivnými ještěranskými lidmi, jaké pamatují kroniky z Války Prastarých, a nemají sil k napadání teritoria říše. Hraniční vojska pod vedením Victora Canise snadno vytlačují zelenokožce dál od karathského území a dokonce dobývají jedno z posvátných míst orčích kmenů.
Gruberik se ohlašuje další zvláštní historkou. Podle ní přišla do jeho roubenek léčitelka jménem Erana, požehnaná uměním léčit dotekem a slavná bylinkářka. Pověst o její divotvorné moci se rozkřikla krajem rychle. Její přítomnost však popudila pána Gruberiku, barona von Wladon-Gürttenheim, který jí nařídil, aby se vystěhovala.
Vědma prý neřekla ani slovo a jednoho dne ze svého domku zmizela, přičemž osázela zahrádku a okolí města podivnou bylinou. Lidé si poté všimli, že z okolí města úplně zmizeli vlci, kteří nezřídka dříve přicházeli až k jeho hradbám, avšak odteď se již nikdy neobjevili. Jak už bývá u balad z Gruberiku zvykem, neznáme ani okolnosti, ani pravdivost, ani smysl této historky. Místní na ni však dodnes v dobrém vzpomínají a uchovávají ji ve svých myslích.
VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
VII. část aneb Od Tabernovových snah přes řádění Impéria, založení Forcheinheimu a jednu nevydařenou hostinu až po zesnutí Brana Rozvážného
Branův drtivý úspěch (na podíl Targothu se v království brzy zapomene) v tažení proti pirátům a Ostrovanům dodá tomuto schopnému organizátorovi nezpochybnitelnou aureolu hrdiny, tolik potřebnou k úspěchu ve správě říše. Celý karathský étos, počínaje legendárním Karem přes Lorna, Feudala, Lionela a další je ostatně postaven na osobnosti silného mužského panovníka.
Jeho postavení nicméně není bez potíží a zejména baron Taberna se stává jeho nesmiřitelným nepřítelem a intrikami v Radě Branovu autoritu setrvale nahlodává. Připomeňme, že po smrti mladého Habana Kruchta, Branova přítele, země tápe po vhodné vládě.
Království bez krále, ač nikým z vnějšku nesužované, má dostatek vlastních, vnitřních problémů. O vládu brzy začne soupeřit několik šlechtických klik a správa země se pozvolna stává doménou velmožů, kteří své úřady vnímají jako dědičná léna.
Královská rada se mění na Radu regentů, která si přivlastní svrchovanou moc do doby, než bude zvolen nový vladař. Dominantní postavení zaujímá Taberna jako správce či místodržící (též purkrabí) hlavního města. Je rovněž hlavou Kupeckého cechu, nejmocnějšího sdružení soukromých osob v říši a naposled i říšským kancléřem a strážcem pečeti. Pod jeho dohledem vzrůstá v srdci království korupce a úplatky, stoupá objem obchodu se zakázaným zbožím a úředníci často přimhuřují oko nad nedostatky.
Nejvyšší hofmistr Roland Equitas spravuje ‚královský dvůr‘, byť země nemá žádného krále, a s ním se drží ve svých úřadech i ostatní, nejvyšší sudí Bernardus Lambert, komoří Flaxius (jemuž k úřadu strážce pokladnice dopomohla kořist z Har Ganethu), podmaršálek Victor Canis, velící hraničním vojskům na východě země, a konečně Bran zvaný Rozvážný jako lord maršál a správce Řádu Úsvitu. Dalšími osobami jsou patriarcha karathský a arcimág Azurové věže.
Zatímco většina vrcholných velmožů žárlivě střeží své prebendy, na údržbu vojska zbývá jen málo. Bran, se souhlasem patriarchy Cassinia, používá k platbám výnosy z řádových panství, ale ani to nestačí. Počet obyvatelstva klesl, úroda po zkáze z minulých let není valná. Hraniční vojska, hlídající pohyby nevypočitatelných orků, se dožadují svých žoldů a po smrti Victora Canise v jakési bezvýznamné potyčce propukne v jejich řadách vzpoura. Bran urychleně jedná se staršiny hraničářů i žoldnéři Železné pěsti a slibuje nápravu, ale Regentská rada jeho požadavky na výplatu peněz odmítne. Nikdo z magnátů nehodlá vydávat z toho, co považuje právoplatně za své.
Bran nakonec dosáhne souhlasu, aby do držení Železné pěsti přešla hraniční pevnost Ostroh, jejíž výnosy mohla používat ke svému prospěchu a již držela jako zástavu oproti nevyplaceným žoldům. Prvním správce Ostrohu v držení žoldnéřů byl korunní hejtman Casimir Platok, který vtiskl správě celého území neopakovatelný ráz. Jednotlivé oddíly obdržely území, na nichž „hospodařily" resp. vybíraly dávky od obyvatelstva a pohybovaly se mezi jednotlivými vesnicemi. Tak se tvář Železné pěsti v čase proměnila a získala svéráznou podobu.
Problém s hraničáři vyřešil Bran udělením zvláštních privilegií ochráncům hranic, kteří byli osvobozeni od daní a získali právo na část z dávek vybraných na hranicích a částečné platby z královské pokladny. Tak byla hraniční vojska stabilizována v čase, kdy do Karathy dolehly z dalekého severu zlověstné zprávy.
Po dlouhém čase, kdy v zemích Severního Tyri existovala Citadela démonů, se nalezla řádka jedinců, které fascinovala moc Temných a hlásili se do jejich služeb. Tak vznikl v okolních zemích mocný Řád Černých rytířů, který právě v této době nečekaným útokem vyvrátil nejpevnější baštu Severního Tyri, městský stát Forchia. Expanze Řádu pokračovala a brzy se v jeho područí ocitlo celé Severní Tyri, následně čehož se velmistr Řádu prohlásil imperátorem a svou říši Impériem.
Zprávy, které donesly do Karathy uprchlíci ze severu, zněly poplašně. Městské státy v Jižním Tyri, dlouholetí obchodní partneři království, žádaly pomoc a posily. Byl to právě Bran, kdo vyslání kontingentu na sever posadil a také jej osobně vedl, spolu s velkým polním hejtmanem Železné pěsti Konrádem Frastem.
Intervence přišla právě včas, neboť rozpínavost Impéria se na hranicích země nijak nezdržela a postup Černých rytířů na jih byl zastaven teprve v heroické bitvě u Rincony, kde krom žoldnéřů a městských milic bojoval i karathský oddíl, máme však o průběhu tažení jen zlomky zpráv, neboť kronikář Isor zahynul již krátce po jeho začátku na následky nešťastného pádu z koně. Kusé zprávy říkají jen že Bran i Konrád Frast si v bitvě vedli udatně a s obvyklou bravurou.
Poražená vojska Impéria se stáhnou zpátky a karathští hrdinové se vrátí domů, situace na severu však zůstává nejistá. Posléze nicméně dorazí zprávy, že Tyriánská liga, sdružující významná města Jižního Tyri, podepsala s nebezpečným soupeřem příměří a v Karathě se objeví vyslanci Černých rytířů, aby vyjednávali o vztazích mezi oběma zeměmi. Proslýchá se, že Impérium se zapletlo do jakési války na východě, zápasí s orky či ledovými obry, nebo že Sluneční říše Západní Sorreje vyslala proti němu stotisícovou armádu.
Příjezd emisarů Temných vyvolá ve městě pobouření a skandující davy táhnou ulicemi, ale nakonec převáží chladný rozum a království bez krále uzavře s Impériem opatrný mír. Od těch časů se vyslanci temné říše čas od času objevují v hlavním městě, vždy vítáni s obavami a nelibostí.
Dění v Severním Tyri má ještě jeden důležitý následek: do Redaan-Teru opět proudí davy uprchlíků. Mnoho se jich usazuje v Karathě nebo na venkově, ale největší část, zejména Forchiáni, kteří tvoří velkou skupinu, zakládá v Krynských horách se souhlasem trpaslíků opevněné sídlo Forchenheim. Podmínky jsou zde tvrdé a potravy k živobytí málo. Novopečení horalové nemají stejné zdroje jako trpaslíci ve své dobře organizované podzemní říši, jsou odkázáni na lov a rybolov. Většinu ostatních věcí musí dovážet z království, výměnou za kůže divokých zvířat a drahokamy nalézané v horách.
Obchodní kontakty s Forchenheimem se rychle rozvíjejí a přestože nikdy nedosáhnou objemu jiných obchodních vztahů, zůstanou již navždy důležitou součástí obchodního obratu říše.
Situace v hlavním městě se však stále přiostřuje. Mnoho venkovských zemanů se necítí vázáno slibem věrnosti, který skládali ještě poslednímu lordu, načež přestávají odvádět poplatky a daně. Tím se příjmy nejvyšších zástupců země ocitají na suchu a mezi jednotlivými klikami v Radě regentů stoupá nevraživost. Baron Taberna prosperuje díky rostoucímu obchodu, neboť moře je prakticky prosté pirátů a někteří další, jako Bran, patriarcha či arcimág, nepociťují nedostatek zdrojů tak silně jako beneficiární úředníci, nicméně rozpory narůstají každým dnem. Když se šlechta dožaduje, aby byli vzpurní zemani přivedeni k rozumu silou, Bran odmítne vydat vojsku takový rozkaz, neboť nechce rozpoutat občanskou válku. Rovněž lid začíná reptat, neboť současně narůstá napětí mezi Karathou a venkovem.
Baron Taberna stále zjevněji usiluje o královský trůn. Ostatní kliky brojí proti tomu, ale nemají sílu s tím příliš udělat. Hlasování Rady sice Tabernu na stolec vládce nepovznese, ba se dokonce setká s jednomyslným odporem, ale to protřelého velmože neodradí. Do hlavního města nečekaně přibude vyslanec Targothu Guy Bartomeo, který začne hojnými sliby a úplatky lámat mínění členů Rady v baronův prospěch. Je zjevné, že Targoth si z povznesení jednoho ze „svých" rodů na karathský trůn slibuje snadnější prosazování svých zájmů v oblasti, nebo dokonce obnovení úplné kontroly na nejvýznamnější říší Redaan-Teru.
Bran Rozvážný je vystaven tlaku z několika stran, aby se spojil s tím či oním a prosazoval jeho zájmy, avšak věkem již zmoudřelý hrdina tyto návrhy odmítá. Aby se vyhnul politickým třenicím, odjíždí na východní hranice, kde v čele místních vojsk bojuje s orky a skřety.
Vítězství barona Taberny se zdá být již na dosah a jeho protivníci jsou jeden po druhém pokořeni sliby, hrozbami či úplatky. Avšak přímo během slavnosti, kdy má být oznámen nový lord regent a započata druhá éra kupeckých králů, hlavní protagonista zcela nevysvětlitelně umírá během hostiny. Nervozita posledních dní propuká ve zmatek a vypuknou pouliční šarvátky. Kdosi rozšíří zprávu, že uchazeč o trůn byl otráven a násilí a nepokoje nabudou na intenzitě. Hofmistr Roland Equitas, potomek slavného vojenského rodu, trávící však život z dvorní zahálce, vede proti davům oddíl královské stráže, ale vojáci tváří v tvář rozlíceným vzbouřencům uprchnou a Equitas je davem potupně ušlapán. Nechráněný královský palác se vzápětí stane terčem drancování a dvořané jsou nuceni uprchnout. Rada ztratí kontrolu nad událostmi a nastane úplné bezvládí.
Následující dny jsou poznamenány chaosem a děním „nepříliš lichotivým karathským měšťanům". jak si kousavě poznamená nový městský písař či vrchní knihovník, kterýžto titul sám ve skromnosti upřednostňuje, gnóm Merudo. Jedině církevní čtvrť vzbouření nepostihne, ale patriarcha nemá dost vojáků, aby utišil nepokoje v Dolním městě. Ulicemi táhnou proroci, předpovídající zkázu, zejména sekta Jediného pravého, oddaná učení blouznivce Jana z Lomnice, jejíž příslušníci mrskají vlastní těla důtkami. Rozmáhá se kacířství, schizmatismus mezi Thalovými učeními a prudce roste zločinnost.
Kdo ví, kam by úpadek hlavního města došel, kdyby se nenavrátil slavný Bran. Jeho cesta byla obtížná a trvala dlouho prostě proto, že odbojní zemani se vzpírali jeho autoritě a nechtěli mu povolit průjezd svým územím. Většina dobře věděla, že úpadek centrální moci z nich udělá de facto nezávislé vládce jejich lén.
Bran, který povolal do zbraně nejen oddíly Železné pěsti sloužící při hranicích, ale i další umístěné v Ostrohu, strávil jistou dobu verbováním sedláků na panstvích Petroniky a dobrovolníků, kteří se k němu přidali. S těmito posilami udeřil na Mauelle, opevněné sídlo pánů z Drahonic, čili nejhorlivějších odpůrců centrální moci ve východním pohraničí. Po těžkém boji hrad dobyl. Zlomivše moc odbojných zemanů, postupoval pak Bran rychle, leč opatrně, stále uchystán na přepadení ze zálohy, k hlavnímu městu. Zpráva o porážce Drahoniců se však rychle rozšířila a nikdo další již Rozvážnému nekladl odpor, ba všichni zemani jej ujišťovali svou přízní a někteří rozmnožili jeho doprovod svými družiníky.
Když Bran ve svých čtyřiceti čtyřech letech vstupoval znovu do bran Karathy, vítal jej všechen lid jako osvoboditele a zachránce. Jeho jméno se stalo symbolem staronové doby, nastolení pořádku a klidu. Jelikož Rada regentů přestala existovat, patriarcha po dohodě se zbytkem šlechty prohlásí Brana Rozvážného regentem říše, a to ačkoliv není nástupce trůnu, za kterého by bylo lze regentství vykonávat. Ten nyní tvrdě udeří proti buřičům, drancířům a schizmatikům a obnoví pořádek.
Čeká jej však spousta tvrdé práce, neboť pokladna království zeje prázdnotou. Proto Bran vyzve zemany k obnovení přísahy a odvádění poplatků a venkovští páni se, byť neochotně podvolí, maje před očima nechvalný osud vzpurných Drahoniců. Sliby věrnosti jsou vyřčeny po jednom osobně Branovi, což se nezamlouvá mnoha urozeným; Bran tudíž na sněmu složí velkou přísahu před zraky Thala, Dei-Ananga a Juany, že bude hledat právoplatného dědice trůnu, aby mu předal vládu v zemi; proslulý akt, takzvané „Provolání hereditářské", zachytil mistrně ve svém spisku vrchní knihovník Merudo, bystrý kronikář Branovy a pozdější éry. Tento čin vešel do dějin jako příklad nesobeckého a čestného jednání a stal se součástí karathského étosu, byť se Branovi nikdy nepovedlo jej naplnit a v době jeho smrti opět žádný pretendent trůnu znám nebyl.
Bran Rozvážný v dalších letech vykonal mnohé pro stabilizaci země a její obranyschopnost. Potvrdil „Železný reglement", jímž se řídí organizace a vztah Železné pěsti ke království. Na osiřelé drahonické panství usadil vznešený rod Canisů, populárních obránců východních hranic země. Řadu dalších šlechticů a potomků slavných rodů uvedl opět do úřadů jejich předků, čímž si získal širokou podporu šlechty, byť nyní vybavené skromnějšími příjmy než dříve.
Během jeho vlády rovněž zemí procházeli vyslanci Rudého draka, kteří vyzývali obyvatelstvo k podpoře kultu sloužícího tomuto mocnému stvoření, jež před sto lety zachránilo Kel-a-Hazr před zkázou z rukou Prastarých. Najde se řada následovníků, kteří odejdou do pouště sloužit kultu. Tucty jiných alespoň přispějí zlatem na vybudování chrámu kdesi v poušti. Po mnoho let pak přicházejí do říše zprávy, jak stavba postupuje a kdy bude konečně dokončena.
Další význačnou událostí je osídlení Shardonského hájku, kam připutovala skupina elfů z Prahvozdu, kteří přišli z nejstaršího lesa Redaan-Teru a přinesli učení Lothiana a Azhara, božstev přírody. Ve stejné době, díky obnoveným obchodním stykům s Khar-Durnem, se prudce zvyšuje oblíbenost uctívání Norda, trpasličího boha, jako pána obchodu a řemesel. Mnoho cechů jej považuje za svého patrona.
Konec Branovy vlády však je, jak už to bývá v Karathském království po dobrém období zvykem, poznamenán temnými událostmi: objevují se případy rituálních vražd se zohavenými těly; jsou zaznamenány případy oživlých mrtvých těl. V Prahvozdu vypukne katastrofální požár, údajně rozdmýchaný zlou magií. Obavy opět nabírají na síle - hovoří se o další válce s Mlžnými ostrovy a vzpomínáni jsou též Černí rytíři, ale nic bližšího není známo.
Na severu se objevují sněžní orkové, které údajně přivedl sebou mocný vůdce, napůl člověk a napůl drak, prohlašující se za velekněze jakési Ledové panny. Jelikož není známa žádná víra, která by uctívala takové božstvo, má se za to, že obdobně jako pouštní kult učinil předmětem své víry jinou mocnou bytost, patrně ledovou dračici. Gnómové, když na to přijde řeč, v slzách vzpomínají na dávnou domovinu Imraxilium a tento stesk zřetelně zaznívá z Merudových kronik.
Současně s tímto děním stoupají počty orků a skřetů a menší zelenokožci pronikají dokonce hluboko do nitra říše, kde se skrývají v hustých lesích, v nichž si budují své páchnoucí brlohy a přepadávají pocestné.
Z trpasličího města přichází zprávy, že Temní v hlubinách zvýšili aktivitu a Nordovy děti jsou opět ohroženy odvěkým nepřátelstvím se svými krvelačnými bratranci.
Na cestách se rojí bandité a i moře zvolna ožívá piráty. Zlo na Thalii zvedá hlavu a když Bran Rozvážný ve věku sedmdesáti osmi let umírá, hledí mnoho lidí do budoucnosti s obavami.
VELKÉ DĚJINY ZEMÍ KORUN REDAAN-TERSKÝCH:
VIII. část aneb Od Krkavců přes boje s Hag Grarem a orky, krále z rodu Lambertů, vyvraždění Karathy drowy, nástupnické spory a další dění...až po dnešek
Roky po Branově smrti jsou ve znamení pomalého úpadku. Zemi spravuje královská rada, nyní přejmenovaná na Říšskou radu, v níž zasedají významní hodnostáři. V ní se časem vyprofilují dvě frakce, takzvaná „umírněná" či „hodnostářská", jejímž představitelem je baron Taberna a která prosazuje vládu Rady, popř. úzkého spolku mocných velmožů a v opozici k ní je skupina ‚následnická‘, která se zasazuje o nalezení důstojného dědice na královský trůn. Nároky Tabernů jsou v této době již neprosaditelné - obecně je jasné, že jako vládce bude přijat jen právoplatný dědic některého z předchozích rodů. Pátrání po oprávněných dědicích je v této době hojně diskutovaným tématem, jak nám zaznívá z dobových kronik, zejména ze skvěle ironizujícího vyprávění Merudova. Někdy do této doby se datuje založení bratrstva Černých krkavců, kteří údajně rovněž pátrali po adeptech trůnu a pokud nějakého nalezli, záhadným způsobem zmizel. Merudo sám se zmiňuje o třech jemu známých případech, rozhodně však popírá, že by baron Taberna, jeho pán a chlebodárce, byl zodpovědný za vznik a činnost zabijácké sekty, která šířila strach a nejistotu po celé říši.
Stoupající činnost temných sil je trnem v oku řadě lidí. Po nálezu těl karavany s nákladem rudy z Tartenu skupina mladých čarodějů založí Stříbrný kruh, aktivní magickou organizaci zaměřenou na boj s Temnotou a podporu skupin dobrodruhů a ochranu pocestných. Její příslušníci brzy zaznamenají první úspěchy, nicméně jejich počin je zároveň vzdorem proti autoritě Azurové věže a arcimága, který zakončí spor uvalením říšského achtu na celou skupinu. Tím je jim zapovězeno provozovat magii v království a stahují se do divočiny a do hor.
Tento stav trvá řadu let a potyčky na okrajích říše se stávají stále častějšími a obvyklejšími. Stoupá i aktivita orků a skřetů. Doba je rájem žoldnéřů a dobrodruhů, kteří podnikají výpravy proti nepřátelům rozličného druhu.
Jako blesk zazní proto zpráva o vypálení vesnice Luhas. Zbytky uprchlíků sdělují, že ves byla napadena neznámými útočníky v černých barvách, některými zakutými do ornamentálních zbrojí s děsivými výjevy démonů. Narychlo vyslaný oddíl vojska najde jen spáleniště a stopy vedoucí kamsi do odlehlých končin Alansijských hor. Výprava vyslaná Říšskou radou je v horách přepadena velkou silou nepřátel a donucena za těžkých ztrát k ústupu.
Království propadne panice, zaznívá volání do zbraně. Lid se shromažďuje v ulicích a hlasitě se dožaduje krále. Je vydrancováno několik šlechtických domů. I přes výrazný odpor Taberny se do čela státu prosadí hrabě Lambert Železný, příslušník čelného rodu království, který tvrdí, že byl spřízněn po přeslici s lordem Gajalem. Jelikož to nelze nijak vyvrátit, lid oslavuje jeho zvolení za vládce země, šlechta se netroufá v dané situaci bouřit. Je nastolena nová dynastie.
Lambert rychle podniká kroky k obraně říše a uvaluje na obyvatelstvo nové, těžké daně. Ještě nedávno jásající lid úpí a nadává, avšak novopečený vladař již má situaci pevně v rukou. Využívaje bezostyšně atmosféry strachu a nově nabyté moci, vynutí si Lambert na patriarchovi karathském královskou korunovaci, která je provedena ve spěchu, bez oslav a Merudo ji posměšně, v souzvuku s baronem Tabernou, nazývá „smutnou groteskou za pošmourného nebe".
Krátce po korunovaci přichází další zpráva: mágové - psanci Stříbrného kruhu objevili cosi, co otřese celou zemí a každým obyvatelem v ní.
Hluboko v horách se skrývá průsmyk v rozeklaných skalách a v něm je vytesána mocná pevnost, nad níž vlají prapory Temné legie a dalších uskupení zla známých z Mlžných ostrovů. Navíc za ní, ještě hlouběji, leží celé město, zlopověstný Hag Grar, dílem nadzemní a dílem podzemní sídlo Temnoty. Ukazuje se, že po porážce způsobené Branem přestalo být moře pro Ostrovany bezpečné, neboť se rozkmotřili s Rudými hrdlořezy a dalšími pirátskými bratrstvy Ravteru a proti stoupající námořní síle Targothu a Karathy byli prakticky bezmocní. Proto přesunuli své hlavní sídlo na pevninu, za významné pomoci drowů a duergarů a dalších ras Podtemna. Skalní pevnost Dar Garag kutaly tisíce otroků odvlečených ze všech koutů světa. Šušká se i o spojení s Impériem Černých rytířů, ale tyto dohady zůstanou nepodložené.
Král Lambert I., v reakci na zásluhy prokázané Stříbrným kruhem, se zasadí o zrušení říšského achtu na něj uvaleného a bývalí psanci a jejich potomci jsou přijati zpět pod záštitu Azurové věže, kde vytvoří jednu z jejích mnoha frakcí, zaměřenou na boj s Hag Grarem. Na mnoha místech říše (například v Ivory) staví své základny, většinou ztepilé magické věže.
Další dlouhá léta jsou ve znamení nekonečných hraničních válek. Síly království jsou napjaty k prasknutí, Hag Grar na jedné straně a orci na druhé sužují říši a její obyvatelstvo. Král je více v poli u armády než v paláci. Tam také v jedné z četných bitev padne, zanechavše trůn svému synovi. Ten je posléze dosazen na trůn jako Lambert II. a za jeho nedospělosti vládne opět Říšská rada. Dlouhá vláda Lamberta II. je znovu vyplněna opakovanými šarvátkami a na východě říše zakládá Sebastian Alder proslulé Bratrstvo bílého tesáku, společnost hraničářů, kteří spolu s nečetnými silami Rytířů Úsvitu brání východní pomezí před výpady zelenokožců.
Ke konci Lambertovy vlády se k moci dostává rodina Steheninnů, jejíž čelní představitelé, Kytta, Lytkow, Naart, Holenj, Kolenius či Patus figurují jako velitelé vojenských oddílů té doby. Všichni rovněž přispěli svým dílem ke katastrofě v Zeleném údolí, kde byl výkvět královské armády rozdrcen Temnou legií. V čele vojska byl těžce raněn a padl do rukou Temných následník trůnu princ Bertramus. Stařičký král se po této zprávě zhroutil a zemřel žalem. Vojsko Hag Graru postupuje poté bez překážek do centra země a proniká až k Ivory, které vyplení. Zažene je teprve protiútok oddílů Železné pěsti vedené velkým polním hejtmanem Vojrojem Drobnym a jeho bratrem, čarodějem Tzickem. Vojroj žene rozprášené jednotky nepřítele až ke skalní bráně Dar Garagu, který několik měsíců neúspěšně obléhá. Poté jsou aktivity Temné legie na dlouhou dobu utišeny.
Oslabené panství Watzlaviů stíhá jedna rána za druhou a sotva se Ivory vzpamatuje z nejhoršího, je znovu vypleněno, tentokráte zelenkožci Grunbada Řvouna. Protože se je ani přes opakované pokusy nedaří vypudit z jejich úkrytů v Dorenském hvozdu, jsou najati na pomoc trpaslíci z Khar-Durnu. Bystrý nordrimský vůdce Norgul Dlouhovous přijde se zcela originálním nápadem, při němž přiláká do Dorenu bílého draka z Krynských hor. Skřeti jsou sice drakem spolehlivě eliminováni, ale Ivory je pobořeno potřetí a trpasličí nápad se u prostých lidí nesetkává s velkým nadšením. Norgul Dlouhovous nato zakládá trpasličí enklávu v Karathě a stává se jakýmsi vyslancem Khar-Durnu v říši.
Trpaslíci se záhy stanou ústředními postavami dalšího kola mocenského zápasu, kdy se je novopečený uchazeč o královský trůn baron Hark pokusí úplatky získat na svou stranu, aby sehráli roli námezdných žoldnéřů při násilném převratu. Trpaslíci však odmítnou. Naopak se postarají, aby bylo Harkovo spiknutí odhaleno a on sám zabit. Následně je na trůn lorda dosazen Boric II. zvaný Krutý, který zavede hrůzovládu a postupuje nelítostně nejen vůči nepřátelům říše, ale i proti vlastním lidem. Záhy je svržen povstáním šlechty a moci se opět chápe Říšská rada v čele s Jovianem Tabernou, novým baronem toho jména. Lid však stále není spokojen a dožaduje se krále, navíc se do čela mas staví kazatelé Spícího oka, kteří prohlašují, že následníka trůnu snadno naleznou pomocí svých věšteb.
Následně se po celé říši rojí následníci jako houby po dešti, ale poté co jich je několik zavražděno Černými krkavci, nadšení opět opadá. Na severovýchodě se prohlásí králem jistý Dimitrij, který přišel pravděpodobně z exilu v Impériu Černých rytířů, kam byli jeho předkové údajně odvlečeni do otroctví, prý samotnými Krkavci. Za ním se shromažďují lidové masy a venkov je otřásán povstáním. Rada jej označí za Lžidimitrije a vede proti němu válku se střídavými úspěchy. Dimitrij záhy zemře, ale jeho odkazu se chopí jeho syn Lžidimitrij II. a posléze kdosi další, kdo se nazývá Dimitrij III.. To už je na království příliš, rada dosadí na trůn Borica III. zvaného Klidný a když ani to dostatečně napětí nezmírní, vyšle zkušeného severského válečníka Marcuse z Forchenheimu, který s pomocí žoldnéřů Lžidimitrijovu selskou armádu rozdrtí. Marcus následně zakládá v Karathě šlechtický rod, který prosperuje ve vojenské službě, zejména při Královské gardě.
Za časů Lamberta III. zvaného Dobrotivý země vzkvétala, neboť orci na východě bojovali mezi sebou a Temná legie o sobě nedávala vědět. Teprve později zjistili odvážní průzkumníci, že Hag Grar byl napaden mocným drakem a značně poničen, kvůli čemuž se téměř půl století vzpamatovával ze svých ztrát. Lambert měl pověst mírného a klidného panovníka, takže nikdo nevěřil, že ve skutečnosti vězní svého bratra ve velké věži v Karathě, do níž údajně nikdy nepronikl nikdo nepovolaný. Přese všechno zatloukání nezabránil vzniku balady „Muž se železnou maskou", jejíž autor, ve své době proslulý bard a zakladatel Akademie umění Laurie DyNen zvaný Libozvučný záhadně zmizel ze světa krátce po jejím nadšeném přijetí veřejností hlavního města. Stejně tak se z městské kroniky ztratily i stránky, které o tomto pojednávaly, a knihovník Aqitarus se v této době odmlčel, načež byl dle záznamů nahrazen svou mladou písařskou učednicí Qitarou.
Dlouhá léta poklidné vlády Lambertovy skončila pochopitelně katastrofou. Vojsko Karathy vedené Guidem Equitasem se vydalo na východ, aby potlačilo vzpouru zemanského rodu Hroznatů. Vilém Hroznata však kladl silný odpor a ustupoval až na území orků, kde byla karathská armáda ze všech stran napadena velkou silou zelenokožců. Equitas sám padl. Teprve sebrané síly Rytířů Úsvitu, Železné pěsti a Bílého tesáku pod vedením Matthiase Canise nastolily znovu pořádek. Král, jako svůj poslední čin, povýšil Canise do stavu dědičného hraběte a následující den byl přímo ve své ložnici zavražděn špehy, kteří otevřeli přístupy do města drowům. Od tohoto času se datuje náhlý a zrůdný vstup Podtemna do města. Karatha byla během jediné noci utopena v krvi, zahynul výkvět šlechty i měšťanstva. Pouze trpaslíci ve svém opevněném domě a mágové v Azurové věži odolali přílivu Temnoty a udrželi se, dokud nedorazila zpátky armáda z hranic. Vojsko drowů bylo zahnáno, leč hlavní město leželo v troskách. Nadešla temná doba, kdy venkovem táhly houfy zfanatizovaných venkovanů, kteří nesli ikony samozvaného proroka Jana z Lomnice a bičovali svá těla metlami. Zesílila aktivita kultu Spícího oka, jehož čelný představitel, potulný kněz Zak, se chopil vlády v říši, jsa podporován masami lidu. Šlechta, zbavená moci, mohla pouze bezmocně přihlížet.
Období karathské ochlokracie trvalo několik let a přivedlo říši na okraj ekonomické a politické záhuby. Pád centrální moci upevnil postavení zemských stavů, Řádu Úsvitu, Železné pěsti a zejména zemanských rodů. Ty ustavily pozice županů, kteří dohlíželi na pořádek a organizovali obranu země před Temnými a orky. Nejvlivnějším z nich se záhy stává zeman Wifred Prohnaný, který si buduje vlastní mocenskou základnu. Sněm županů spolu s dalšími vysokými hodnostáři, uzavře smlouvu s Targothem o pomoci při obnovení Karathy. Z přelidněného ostrovního města se stěhuje do Redaan-Teru mnoho obyvatel, zejména řemeslníků, a na celou smlouvu dohlíží stály emisar Targothu s hodností prokonsula. Smlouva zakládá právo Targothu přímo mluvit do záležitostí karathské správy ve jménu ochrany targothských investic. Zhruba v této době umírá také Wilfred Prohnaný, prý na otravu neznámým exotickým jedem.
Záhy dojde k dalšímu kolu zápasu o moc, který je dobře zachycen kronikami Azurové věže. Proti nárokům Zaka a jeho lůzy vystoupí mág Thausar zvaný Ztepilý, který tvrdí že jest dědicem Lamberta Dobrotivého. Dojde k několika střetům, při nichž je zmařeno mnoho životů, ale Zak zničehonic ustoupí a „dobrovolně" předá vládu novému uchazeči. Ještě dlouho poté si díky tomuto chytrému kroku kněz udržuje vliv na mocenské scéně a rozhlašuje mezi lidem, že on „objevil" nového krále. Síla této historky je natolik sugestivní, že se stává jednou z obecně přijímaných pravd, přestože kroniky jasně dokazují její opak.
Vzdělaný Thausar I. jest znamením konsolidace a vzestupu moci i blahobytu. Má dva mocné oponenty, patriarchu Církve Světla, které se nelíbí mág na stolci lorda regenta, a emisara Targothu. Naproti tomu s panovníkem drží baron Taberna, který zjevně ztratil podporu Targothu jakožto spojka do karathské politiky, a kupecké město nyní dává přednost přímému vměšování. Díky tomu se podaří realizovat Thausarovu královskou korunovaci na sklonku jeho života.
Po Thausarovi se již nenašel důstojný nástupce a po dlouhém handrkování a mnoha nechutných aférách byl na trůn dosazen jeho synovec Boric IV., zvaný Chraňštístko, solidní poctivý muž, který i přes nechvalný začátek své vlády udržel stabilitu říše po dlouhá desetiletí. Pravděpodobně za jeho panování se narodil v rodu hrabat Lambertů, pobočné větvi královské rodiny, chlapec jménem Lacarant, později zvaný Zbožný.
Po zesnulém králi nastoupil jeho pravnuk Boric V. Hromotluk, král gladiátor, který se sám účastnil zápasů v aréně. Za jeho dob opět vzrostla moc šlechty, stavů a Říšské rady na úkor panovníka. Nakonec byl zabit v aréně divokým trollem, dovezeným pro účely zápasu, když byl již starcem.
Následovalo dvacet let bezvládí, přerušeného opět zvýšenou aktivitou Temné legie. Věštci vyhledali znamení a Rada, dobře si vědoma toho, že situaci nesmí pustit z ruky, oznámila, že nalezla následníka pomocí magický sil. Dítě pojmenované Lambert IV. bylo uvedeno na stolec a Říšská rada vládla za něj jako Rada regentů. Velký vliv si záhy získal baron Ambit, potomek barona Harka, který kdysi usiloval o královský trůn. Ambit přišel do města zcela chudý a žádal mladého krále o nápravu křivd, které se staly v minulosti jeho rodu. Král mu vyhověl a baron se stal jeho prvním rádcem a lordem kancléřem říše.
V nejbližších dějinách se pozice, kdy zemi vládne mladý král Lambert IV. Vlídný s Ambitem po svém boku, vyvinula v dobu zmatků a přerostla v občanskou válku. Lambert byl totiž zavražděn, načež Ambit z činu obvinil svého soka vrchního inkvizitora hraběte Lacaranta, příbuzného rodu Lambertů. Ten spolu s dalšímu čelnými představiteli karathských rodů (Canisové, Flaxiové) uprchl na venkov, kde ve skrytu isilského panství organizoval odboj.
Při sužujícím sevření lorda kancléře Ambita nad zemí a neúprosně se blížící porážce rebelů to byl právě Lacarant, který v bezvýchodné situaci nabídl příměří. Ambit se zavázal, že řadoví členové rezistence jakožto pomýlení nebudou potrestáni. Do vnitřního chaosu však vstoupila temná moc, když z útrob své hrobky dávno mrtvý král Lambert I. připravoval zkázu celé zemi. Jakmile byla koncentrace zla vystopována, zasáhl hrabě Lacarant a položil svůj život, aby zastavil svého prapředka.
Když se vůdce odboje obětoval, cesta k finálnímu vítězství Ambita Harka byla nezpochybnitelná. Po válce uvolnil okovy nad Karathským královstvím a pozůstatku odboje daroval svobodu, jak slíbil. Bude Lacarantovo jméno očištěno a stane se oficiálně uznávaným hrdinou, jak se to událo Lionelovi, Branovi a dalším? Seskupí se spiklenci z řad Rady, aby vládce sesadili? Či zavládne teď nad Karathským královstvím konečně mír a rozum? Jakožto archiváři, který sledoval přílivy a odlivy četných staletí, mi nezbývá než do budoucnosti vyslovit pochybnosti. Redaan-Ter nikdy nezažil chvíle poklidného soužití, které by nevystřídal zásah temných sil, přežívajících zde ve skutečnosti i v myšlenkách od dob Velké války.
* * *