Národy Povrchu

 


Zde si přečtete o základních rasách, kteréžto obývají širé končiny Thalie. Právě za zástupce těchto národů lze na Povrchu hrát - proto, prosíme, při tvorbě postavy respektujte uvedené nejzásadnější zvyklosti a zvláštnosti rasy, kterou jste si vybrali.

Tady k nalezení:

  • Všeobecné znalosti o rasách
    • Elfové
    • Gnómové
    • Lidé
    • Aasimaři a Tieflingové
    • Půlčíci
    • Půlelfové
    • Půlorci
    • Trpaslíci
    • Víly
    • Drakoniané
    • Děti živlů (genasi)
  • Zrození a historie ras
    • Lidé
    • Půlčíci

 


Elfové

Na vnejšího pozorovatele thalijští elfové působí často coby ušlechtilý a honosný, leč poněkud povýšený a rezervovaný národ. Bývají chvalořečeni jako vzor moudrosti a počestnosti, ovšem klidně jedním dechem vysmíváni za své starobylé zvyky a svou neochotu přizpůsobovat se, neboli pro nepochopení pro kvapný svět mladších ras. Ačkoliv mezi elfy a lidmi (oproti trpaslíkům) nikdy nedošlo k větší roztržce a mají mezi sebou přátelské vztahy, žádný člověk za svůj život nestihl prohlédnout všechna elfí tajemství. Stále a pravděpodobně navěky mezi pulčíky, lidmi, gnómy a částečně i trpaslíky přetrvává směs obdivu a údivu, tichého respektu a halasného nepochopení, směřovaná k této pozoruhodné rase. Tento text slouží jako pohled poněkud důkladnější.


Elfové jsou jednou ze tří ras, stvořených již v průběhu Zlatého věku Thalie, předtím, než začal plynout čas. Lothian Moudrý, poslední ze Starší trojice, zahájil jejich stvoření sice nejpozději ze všech, ale jako první byl hotov, neboť byl obdařen darem tvořit život pouhým dotekem ruky a silou myšlenky.
První Lothianil, kteří žili ve Zlatém věku, se nazývali Lid Jitřních plání a žili stejně jako sám bůh, který je stvořil - volní, nespoutaní, stále na cestách světem s větrem ve vlasech.

Když přišla Velká válka a démoni roztáhli své pařáty napříč celým světem, právě elfové trpěli jejich zlem nejvíce ze všech starých ras. Neboť už nebylo možné volně chodit světem, který se zahalil do temnoty a mnoho krásných věcí bylo démony zničeno. Tvrdí se rovněž, že démoni a jejich přisluhovači lapili mnoho elfů a zvrácenou magií je křivili a mučili, aby z nich vypěstovali otroky jim poddané a sloužící, ale není známo, co je na tom pravdy. Každopádně se Lothianil změnili, stali se ostražitými a začali se ukrývat a tak to zůstalo i po Velké válce, v podstatě až do dnešních časů, neboť elfům neplyne čas stejně jako lidem a údajně dosud žijí někteří, kteří démony pamatují.

Elfí společnost se liší od společnosti lidí prakticky ve všem. V podstatě sám pojem 'společnost' je u elfů dosti nepřesný, neboť elfové jsou téměř protikladem společnosti. Kousavě bystrý gnómský učenec Leopold Pyrrik nazval Lothianil 'náhodným shlukem podivných individuí' a kladl jejich chaotickou povahu, vzpěčující se jakémukoli pokusu o zavedení řádu, do příkrého kontrastu s organizací Karathského království.

Pravdou je, že individualismus stojí na předním, ne-li přímo prvním místě elfích životních hodnot. Svobodné rozhodování a svobodná volba je vysoce ceněným kritériem, a proto jsou na elfí vůdce kladeny mnohem vyšší nároky nežli na vůdce lidské, kteří se mohou odvolat na 'autoritu úřadu či rodu'.
Pro elfy obecně jsou mezilidské vztahy velmi důležitou oblastí a zasahují je zvláštním způsobem. Elfové nesnadno navazují přátelství a v tak výrazně individualizované společnosti jako elfí je těžké najít blízké osoby. Proto mnozí mladší elfové odcházejí z elfích sídel pryč, mezi lidské osídlení, kde snadněji navazují styky s lidmi a učí se komunikaci. Toto okouzlení jim obvykle vydrží kolem padesáti let, tedy než lidé, s nimiž navázali vztahy, zestárnou a zemřou vysokým věkem. Vytrvalejší se nenechají odradit a jsou známy případy, kde elf udržoval styk s jednou rodinou svého dávno zemřelého přítele po celé generace. Avšak většinu tato zkušenost odradí, odvracejí se od lidí a stahují zpátky do individualizovaného společenstva sobě rovných.

Elfí společnost je rovnostářská, což při výrazné jedinečnosti ani nemůže být jinak. Žádnou roli zde nehraje pohlaví, stát se předními mezi elfy mohou jak muži tak ženy. Jistá nerovnost se projevuje u kultu Stvořitele Lothiana, který je zobrazován jako muž. Zvláštní ovšem je, že mu převážně slouží ženy, snad jako výraz elfího egalitářství, neboť i tohoto boha elfové vnímají spíše jako 'prvního z lidu' nežli někoho, před nímž by se měli klanět. Jistě, projevují mu úctu jako staršímu, případně 'předku' všech elfů, ale způsoby elfího uctívání jsou diametrálně jiné než u lidských kultů. Mnoha ortodoxním uctívačům lidských božstev by elfí kultovní tradice dosti ostře připomínala rouhání se bohu.
Snad jako protiváhu 'maskulinnímu' pojetí Lothianova kultu je mezi elfy rozšířen tzv. Měsíční kult, který nemá přesně specifikovanou podobu a je jakýmsi mixem mezi uctíváním Lothiana a Juany. Každopádně má velmi silnou ženskou složku a je silně spojen s vodou a měsícem. Nemá chrámovou hierarchii jako 'oficiální' kult Lothiana Ochránce, ale jeho charakter je o to více veřejný, zasahující prakticky celou společnost v jejím denním životě.

Elfí partnerství je postaveno na romantickém vztahu, pro který mají elfové jedinečné sklony mezi všemi rasami Thalie. Snad proto jsou často obdivovaným objektem všech snílků a romantiků, kteří se jim pokoušejí připodobnit. Elfí námluvy mohou trvat léta, nebo i desetiletí a leckdy se odehrávají v naprosté samotě, mimo zrak kohokoli dalšího. Elfí romantika při partnerském sbližování se stala námětem mnoha písní a básní a byla povýšena na jakýsi nedostižný ideál.
Cynikové říkají, že efí dvoření se je samoúčelné, neboť známe řadu případů, kdy po desetiletém dvoření následovalo krátké soužití, zakončené těhotenstvím, porodem a následným rozchodem partnerů. Je pravda, že elfí pojetí 'rodičovské odpovědnosti' je velice vágní a děti jsou často nuceny již od útlého dětství postarat se o sebe samy. Navíc jsou elfové často duševně labilní a jejich chování by mnozí lidé nazvali jasným případem šílenství, neboť v lidském světě to, že by někdo zničehonic odešel do hloubi lesa a tam setrval třeba třicet let, jiné vysvětlení nemůže mít.


Uspořádání
Elfí společnost je jen minimálně hierarchizována, neboť 'dle božího záměru' jsou si všichni elfové rovni. V tomto kontextu je zjevné, že právo, pokud bychom chtěli teoretizovat, nezná nerovnosti a nezvýhodňuje jednoho elfa před druhým. Není snad třeba dodávat, že elfí společnost naprosto zavrhuje otroctví, jakož i jiné druhy nedobrovolné závislosti, jako zcela nejhorší zločin světa, směřující přímo proti podstatě Stvoření.

Samozřejmě 'rovnost' ve smyslu formálním neznamená 'rovnost' ve smyslu reálném, to je každému jasné. Starší jsou ctěni pro svou moudrost a zkušenost a mnoho mladších se chce učit jejich znalostem. V takovém případě se zde utváří vztah žák - učitel s téměř klasickým schématem, ovšem vždy platí, že žák může kdykoli odejít. Pokud zůstává a třeba i snáší nějaké ústrky, činí tak dobrovolně a ve snaze získat od mistra potřebné znalosti. Elfí systém učení je pochopitelně výrazně individualistický, čili obvykle jeden žák - jeden učitel, jen zcela výjimečně se sejde u jednoho mistra více žáků, pokud se jedná o učitele proslaveného a dostatečně tolerantního, aby více žáků přijal.

Elfové tedy svou společnost prakticky nedělí vertikálně podle stupňů nadřazenosti a podřazenosti. Samozřejmě lze vypozorovat, že určité osoby, např. měsíční paní, kněží, učitelé či členové Rady starších požívají vyšší vážnosti nežli ostatní. Můžeme je tedy považovat za jakousi nejvyšší kastu, ovšem jedná se o kastu velice otevřenou, přístupnou každému s příslušnými schopnostmi.
Na opačném konci pomyslného žebříčku stojí osoby se statutem psance, prokleté, zbavené práva žít mezi elfy. Vzhledem ke svému vztahu s přírodou a bohem elfové tuto nemilost chápou jako absolutní, tj. odebrání práva na žití ve světě vůbec. Tento trest stihne jen nemnohé, kteří se nějak zásadně provinili proti tradicím rasy; nejznámějším příkladem je osud čaroděje Achilla, který v dobách Smutné války uchvátil vůdcovství a rozpoutal krveprolití mezi trpaslíky a elfy.

Většina členění pozorovatelného mezi elfy je tudíž horizontální, které je známo i lidem. De facto jde o jednotlivé role, které ve společnosti zastávají. Elfové neznají zemědělství, resp. nesouhlasí s takovým užíváním přírody a pobírají spíše jejích darů, i když aktivně např. loví zvěř. Je obvyklé, že žáci a pomocníci obykle obstarávají obživu pro své učitele či vůdce. Elfí společnost je komunitní, tedy podílí se obvykle rovným dílem na obecně prospěšných věcech. Pokud tedy lovec přinese ulovený kus zvěře, podělí se s dalšími, kterých si váží nebo kteří dělají jinou prospěšnou činnost. Elfové znají sice osobní vlastnictví a střeží jej stejně žárlivě jako lidé, avšak nikoli vlastnictví soukromé. Domy a další věci, zejména půda, lesy atd. nejsou jejich majetkem, neboť podle pohledu elfů majetkem nikoho být nemohou. Proto hledí s nepochopením na pošetilou snahu lidí obsadit další a další kusy země, kterou mohou zorat a osít obilím. Země přece patří všem živým tvorům (přestože u některých tvorů, např. orků, jsou ochotni udělat výjimku). Elfové uznávají dědičnost věcí i nemajetkových nároků (bydlení v domě, který jste sami postavili, je u elfů nemajetkový nárok, protože dům sám vám nepatří) a pokud dojde k potřebě jejich řešení, buď se sami dohodnou nebo požádají o řešení nějakou autoritu (v Alwarielu obvykle velekněžku nebo měsíční paní, ale i např. autoritu lokální, staršího elfa atd.).
Věc obstaranou z obecně dostupných prostředků lze pojmout do osobního vlastnictví, pokud nebylo předem řečeno jinak, nebo něco jiného nevyplývá z prosté logiky věci.
Vše řečené se vztahuje na území, která elfové historicky považují 'za své', přestože je to zdánlivě v rozporu s tím, co bylo řečeno výše. Elfové ale většinou nebrání příchozím, aby se usadili v jimi obývaných oblastech, pokud se tam budou chovat v souladu s elfími představami. Pokusu o vymýcení lesa a jeho následnou proměnu v žírné lány by patrně bránili ozbrojenou silou.
Pokud elf odejde do jiných zemí, třeba do Karathy, může nabývat vlastnictví (a společenského postavení) dle místního práva a zvyklostí. Může tedy teoreticky držet i šlechtické panství, aniž by se na něj vztahovaly představy o společném vlastnictví mezi elfy. Jakýkoli titul či postavení v cizině však elfovi nepřináší žádná privilegia v elfí společnosti, dokonce ani běžnou autoritu.

Elfímu společenstvu dominuje skupina nejstarších a nejmocnějších (někdy i nejmoudřejších) jedinců, nazývaná prostě 'Rada starších'. Kvalifikace pro členství v ní není sice oficiální, leč o to náročnější a prakticky žádný člověk by nemohl dostát těmto požadavkům. Krom věku, mocí a zkušeností musí mít dotyčný i autoritu u prostých členů elfí společnosti, tj. být dlouhodobě uznáván v určité skupině obyvatelstva. Proto do ní náleží vysocí kněží či druidi, ale i mnozí odloučeně žijící elfové, respektovaní některou komunitou.

Náboženství
Jak už bylo řečeno výše, elfové se cítí být spřízněni s Lothianem ve většině jeho podob, i když občas někdo z nich některé vyzření favorizuje. Lothianův chrám zaštiťuje všechny podoby pod jednou střechou a všichni vyznavači si zde přijdou na své, poskytuje tedy jakési 'ekumenické' služby.
Dalším, koho elfové někdy vyznávají, je Azhar, neboť se obdivují hvozdu a hledají v něm bezpečí. Pán stromů je tím pravým, kdo jim ho umí zaručit, avšak často žádá, aby jeho vyznavači odložili násilí a kovové předměty, které stromy vnímají jako nepřátelské. Ti, kdož přijmou jeho víru za svou, obvykle žijí jen z darů lesa a ještě ostražitěji než ostatní dohlížejí na nedotknutelnost hvozdu.
Měsíční kult je jakousi 'lidovou' vírou či kultem. Slučuje v sobě aspekty Lothiana, Dei-Ananga a Juany s převahou ženského prvku. Přináší sebou úctu k Bílé dvojici, tedy bohům, kteří na zemi bojovali po boku elfů ve Velké válce. Právě pro svůj blízký vztah k lidem a jejich víře je právě měsíční paní pověřena dohledem nad styky s cizinci v Alwarielu.

Elfové uznávají víceméně všechny bohy panteonu. Na rozdíl od lidí nepersonifikují Thala v lidské (ani jiné) podobě, chápou jej jako abstraktní bytost de facto identickou se samotným Bytím a Jsoucnem. Jeho uchopitelným aspektem jsou pak další božstva, pro elfy na prvním místě tedy Lothian jako obraz 'celistvosti mysli Stvořitele'.
Norda a Azhara Lothianil vnímají jako jiné aspekty Transcendentna, i když zejména k Nordovi mají velmi rezervovaný vztah (jeho 'portfolio' činností se v běžném elfím životě příliš neprosazuje, ať jde o kutání, kovářství nebo obchod).

Démonstvo je v Elfii pradávný a zhoubný nepřítel a elfové uchovávají mnoho znalostí z dob Velké války, které umožňují efektivně bojovat i proti tvorům tak mocným jako démoni jsou.
Temná božstva jsou u elfů v opovržení, zejména Xi´an pro odloučení drowů, mezi nimiž a elfy leží věčná nenávist. Xi´an ztělesňuje vše, co elfové nenávidějí, nadvládu nad ostatními bytostmi, zradu a krutost. Obdobně je nahlíženo i na aspekty Helgarona, který bere životy pro zábavu a potěšení. Ještě horší je postoj ke Gordulovi, bohu zelených kůží, který je u elfů považován za nejprokletějšího ze všech Temných, neboť si osoboval právo mrzačit a křivit život do hrůzných forem a kazit tím jedinečné dílo Lothiana Moudrého. Boje elfů s orky mají charakter náboženské vyhlazovací války.

Bílá dvojice je u elfů ctěna, i když její role ochránců není kladena na tak vysoké místo v systému hodnot, jako je tomu u lidí. Nicméně pohled elfů na ni je příznivý, elfové se zálibou v boji často vzývají Dei-Ananga a mystéria Juany jsou ještě oblíbenější, snad proto že zastává podobné činnosti jako Lothian, tedy patronát nad moudrostí a vzděláním, stejně jako léčivou moc.

Kladného přijetí mezi elfy se dočkali i Morus a Lilith, přestože jejich činy nejsou vždy ku prospěchu okolí. Leč jejich přístup a filosofie, spojená s volností a nespoutaností, dobře zapadá do elfího chápání světa.

Zeir je pro elfy mnohem temnější a tragičtější postavou než u lidí. Lidé jsou smrti uvyklí a jejich životy jsou kratší, proto vymezují ve svých životech obřadům spojeným s umíráním významné místo. Pro elfy, kteří mohou žít tisíce let, je smrt vždy hrůzným porušením řádu života, stanoveného Lothianem Ochráncem. Přesto ji připouštějí v případech, kdy se jedná o porušení řádu Lothianem stanoveného, např. u orků. Zeir je tedy uznáván jen zdráhavě a v určitých případech. Samozřejmě aspekty zahrávající si s nekromancií jsou, stejně jako u lidí, pronásledovány kvůli 'porušení božského řádu života'.

Popis elfů
V porovnaní s lidmi jsou Lothianil nižší, působí křehčím dojmem a jejich kůže je jemnější, byť má podobnou barvu. Nejurostlejší dosahují výšky 5½ stopy, a někteří měří dokonce jen 4½ stopy. Jsou obvykle štíhlí a váží okolo 100 až 150 liber. Jejich vlasy čítají odstíny od velmi světlých plavých přes kaštanové po temně ebenové.
Vyznačují se vyšší pohyblivostí a většinou je jim vrozená jistá elegance. Jsou dlouhověcí a dožívají se až tisíce let i bez ovládnutí magie, která jejich život ještě prodlužuje.

Šedí neboli měsíční elfové:

Rody šedých elfů jsou nejblíže tomu, co by se dalo popsat jako 'aristokracie' v elfí společnosti. Velmi často vytvářejí generace následníků, které pokračují v díle předků. Drtivá většina šedých elfů je spjata s tajemstvím arkán, ale i jinými výzkumy a učením, vyžadujícími vysoký intelekt. Šedí jsou považováni za jakousi 'inteligenční elitu' elfů a z jejich řad vzešlo v minulosti mnoho velemágů. Samozřejmě se všichni šedí elfové jsou nadaní pro magii, ale jejich procento je snad ze všech ras na světě nejvyšší. Snad proto lze na šedých elfech vypozorovat určitou pýchu či vědomí si vlastní výjimečnosti, které se někdy vyvíjí v cosi jako kastovnictví. Nenaplnění jejich představ může mít i tragické následky, jak bylo vidět v případě šedého elfa Achilla, který byl jedním z nejtalentovanějších mágů Elfie, nedostalo se mu však společenského uznání pro jeho mládí.
Šedí elfové nosí často rodová jména či jména odkazující na jejich slavné předky, např. Arimantus aen Armandil nebo si přidávají prostě přízvisko 'Šedý'.

Divocí elfové:

Nejméně 'civilizovaná' odnož elfů, která tíhne k původní volnosti a nespoutanosti elfí rasy. Sami či v malých skupinkách se toulají světem, nikoli však po městech a cestách, ale nejhlubší divočinou. Mnoho jich žije v hloubi Prahvozdu.
Divocí elfové jsou obávaní mezi dobrodruhy, neboť mnohdy považují území lesa za své a nevítají případné vetřelce zrovna vlídně. Dokáží se fenomenálně ukrývat a pohybovat neviděni a jejich umění střelby z luku se prakticky nic nevyrovná. Jsou skvělí lovci a stopaři, ale do záležitostí světa se zapojují jen výjimečně. Žijí obvykle na úrovni blízké primitivním kmenům.
Divocí elfové používají obvykle jména odkazující na jejich dovednosti spojené s přežitím v přírodě, např. Galarin Stopař.

Sluneční elfové:

Velmi zajímavá skupina elfů, která žije nikoli v lesích, ale v pouštních oblastech. Barva kůže je zpravidla snědší a jejich vlasy bývají barevně dosti výrazné - nejčastěji černé, najdeme však také jedince s měděnými či zlatavými vlasy. Předpokládá se, že jsou potomky skupiny zotročené démony, nebo která se před démony ukrývala. To není dodnes objasněno a Sluneční elfové se k tomu jen zřídkakdy vyjadřují. Jisté je, že Sluneční elfové jsou nadaní velkou silou ducha a údajně jim koluje v žilách zásadní procento dračí krve (někdo tvrdí že i krve jiných bytostí). U mnoha z nich se projevuje vrozená moc a sklony k magii. Sluneční elfové používají různá jména dle elfích tradic.

Okřídlení elfové:

Uspořádání a základní informace:
Okřídlení elfové žijí v nejzazších místech Prahvozdu na severu od Alwarielu, kolem soutoku pramenů, jež tvoří Měsíční řeku. Žijí v rodových společenstvích na kmenové úrovni. Ve většině tamních kmenů převládá matrilineární systém, ale najdou se i výjimky. 
Hlavní kmenový svaz se skládá z pěti kmenů, z nichž tři jsou strážci pramenů, další dva jsou pak strážci měsíční řeky. Krom těchto pěti však existují desítky menších kmenů a každý má ve společenství nějakou svoji úlohu, od distribuce potravy až po obranu území před nepřáteli. Kmeny se spolu pravidelně sdružují na slavnostech nebo při náboženských obřadech, drží se však stranou od ostatních elfích ras a snesou se hlavně s divokými elfy. 
Pokud se na jejich území dostane například lidský dobrodruh či orčí nájezdník, pravděpodobně je to jeho poslední výprava, protože okřídlení elfové nesnášejí cizáky a bez výčitek svědomí je zabíjejí. Ještě větší odpor však mají k drowům, které některé z menších kmenů cíleně loví a likvidují. Jejich hlavy pak bývají nabodané na vysokých větvích po celém lese pro výstrahu ostatním drowům. 
Společenství okřídlených elfů je založeno na velmi silné tradici. O věcech v jednotlivých kmenech rozhoduje kmenová rada složená z nejstarších členů kmene společně s Matriarchou nebo Patriarchou. Pokud se jedná o záležitost mezikmenovou, pak se vše projednává na kmenovém sněmu. 
Elfové v jednotlivých kmenech jsou si rovni. Výjimku tvoří matriarchy a patriarchové. Ti jsou vnímáni jako vtělení ducha Měsíční řeky a jako pojítka mezi životem na zemi a transcendentnem. Bývají oslovování Mána Atar (požehnaný otec) nebo Mána Amil (požehnaná matka). Pokud by se stalo, že by Mána zemřel/a, vyvolí si řeka následníka tak, že jej při koupeli označí měsíčním znamením: rankou bez krve změnivší se během nejbližšího úplňku ve stříbřitou jizvu. Tato jizva se může vyskytnout na pravém či levém zápěstí vyvoleného. Koupel probíhá v Corda yanta, chrámu soutoku, kam dětští kandidáti z kmene přicházejí, absolvují koupel a následně vyčkají do nejbližšího úplňku. Dítě poznačené symbolem následnictví pak zůstává v chrámu a je vychováváno ke všem úkonům patriarchů a matriarch. Teprve po dosažení dospělosti se vracejí ke kmeni a ujímá se jeho vedení. Do té doby kmen řídí kmenová rada. 
Okřídlení elfové mezi sebou mluví směsicí elfštiny a hrdelních zvuků. Ty však zní lehce a elegantně. Ten, kdo měl možnost zaslechnout jejich řeč, popsal ji jako nádherný zpěv. 
Většina okřídlených elfů nikam necestuje a nemá ani tendence vzdalovat se od kmenového svazu. Pokud se tedy některý z nich vyskytuje mimo své kmeny, byl s největší pravděpodobností vyhoštěn za nějaký zločin proti kmenu, stihla ho nějaké strašlivá životní tragédie, jež jej donutila k odchodu do ústraní, nebo plní nějaký nadmíru důležitý úkol. Poslední možnou variantou jsou pak takzvaní Osteca-lelya. Něco jako kronikáři na cestách. Jedná se o velice vzdělané okřídlené elfy, kteří v některých případech zvládají i další jazyk krom elfštiny a obecné řeči. Jejich úkolem je putovat světem a zapisovat všechny události podstatné pro život v Redaan-Teru. Vždy jednou za padesát let se pak vrátí ke svému kmeni a předají mu všechny své zápisky. Poté znova vyrážejí na cesty. Bývají také velmi zdatní v boji a pro uchránění svých spisů jsou ochotni udělat vše, i položit život.

Náboženství:
Okřídlění elfové uctívají ducha měsíční řeky a samozřejmě Lothiana. Jiné náboženství mezi nimi nejen že nenajdete, ale co víc, bylo by odsouzeno jako nepřípustné.

Vzhled:
Okřídlení elfové se vzhledem liší kmen od kmene. Některé znaky však mají podobné. Jedná se převážně tedy o křídla. Ta jsou pokryta jemným lesklým peřím a jejich rozpětí může hravě být větší než tři metry. Vlasy mívají dlouhé, spletené do copánků, v nichž mají často vpletená pírka z křídel svých partnerů. Dávají tím najevo, že jsou zamilovaní a nejsou k mání. Oděni chodí v jednoduchých šatech, často co nejvíce účelových vzhledem k tomu, jakou činnost zrovna vykonávají.

Hlavní kmeny:

Strážci pramenů

  • Ringa quendi (chladní elfové):
    Okřídlění elfové žijící v nejsevernější části Prahvozdu na úpatí hor. Strážci pramene Formen-ehtelë. Jedná se o jediný kmen, který nežije výhradně v korunách stromů. Některá obydlí mají totiž vytesána do příkrých horských stěn, kde jsou v naprostém bezpečí před jakýmkoli vetřelcem. Záda tohoto kmene zdobí obsidiánově černá havraní křídla lesknoucí se krásně v měsíčním svitu. Příslušníci tohoto kmene nejsou příliš dobří letci a jen pár z nich dokáže překonat vlastní silou delší vzdálenosti. Plachtění jim však jde výtečně. Vlastně v něm jsou hotovými mistry.
    Členové tohoto kmene jsou také jedněmi z nejlepších lukostřelců v kmenovém svazu, což je dáno tím, že jejich kmen a menší kmeny kolem nich se dostávají do nejkrvavějších střetů s drowy. Kmen Ringa quendi a jemu příbuzní jsou hlavní bojovou silou kmenového svazu. Jejich úkolem je strážení průchodů z podtemna ústících v horách a systematická likvidace veškerých drowích sil vyslaných na povrch. Pokud by však bylo potřeba, mohou udeřit i kdekoli jinde na území kmenového svazu, neboť jejich hlídky se pohybují všude, kde je třeba, a chrání také lovce a zemědělce, zajišťující potravu pro kmeny.
    Ringa quendi jsou hodně plaší, což je dáno jejich tvrdým bojovým výcvikem. Proto to bývají často oni, kdo zlikviduje zatoulaného dobrodruha na jejich území.
  • Hína palúrë (děti země/děti z lůna země):
    Tito okřídlení elfové stráží východní pramen měsíční řeky: Ilsa nasta (stříbrný hrot). Jejich záda zdobí modrostříbrná křídla zářící ve světle měsíce jako by snad byla stvořena z jeho svitu. Tento kmen žije na nejnížinatějším a nejteplejším území okřídlených elfů. Není to však dáno ani tak podnebím jako tím, že pramen, který stráží, vyvěrá z hlubin země a jeho voda je vařící ještě ve chvíli kdy tryská jako gejzír na povrch. Tím pádem je prohřátá i země a vzduch v oblasti, kde Hína palúrë žijí. Tento kmen se zabývá převážně zemědělstvím, ale ne takovým, jaké znají lidé. Pěstují hlavně ovocné stromy, byliny a obilniny. V menší míře pak zeleninu. Jejich políčka jsou však doslova umístěna mezi stromy, zvláště pokud se jedná o bylinkové a zeleninové záhony. Ve větší míře pěstují jen obilniny na místech, kde byly pastviny, aby nemuseli mýtit les. Snaží se žít v souladu s přírodou a v souladu s ní také pěstují značnou část potravy pro celý kmenový svaz. Území jejich kmene je největší a menší kmeny v tomto území začleněné se pak specializují na pěstování či zpracování určitých plodin. Jsou také proslulí výrobou nápoje z mízy stromů takzvaného Suxë taurë (nápoje lesa). Ten je po vodě z Měsíční řeky hlavním nápojem okřídlených elfů. Nejsou příliš bojovní ani komunikativní. Na jejich území se pohybuje nejvíce hlídek kmene Ringa quendi, protože potraviny, které produkují, jsou pro okřídlené elfy nesmírně důležité.
  • Anga quárë (železné pěsti):
    Okřídlení elfové z tohoto kmene střeží západní pramen měsíční řeky nesoucí název Sercë ehtelë, tedy krvavý pramen. Nazývá se tak pro to, že voda, jež ze skal na západě vyvěrá, má rudý nádech. Stejně tak křídla těchto okřídlených elfů jsou zbarvena do červena až rezava. Je to způsobeno tím, že v této části hor se nachází obrovské ložisko železné rudy. To také barví vodu vyvěrající z pramene a zřejmě má za následek i barvu křídel elfů zde žijících. Krom zrzavých křídel také jejich oči a vlasy barvou vždy odpovídají křídlům. Jsou menší postavy než elfové z ostatních kmenů a také jsou fyzicky zdatnější. Nedokážou však létat či plachtit, protože jsou příliš těžcí. Pro celý kmenový svaz zpracovávají železo a vyrábí z něj hroty pro oštěpy a luky, občas i nějaké části výzbroje. Tento kmen je nejvíce otevřený cizincům a někteří příslušníci kmene putují často do Alwarielu i dál, aby získali dovednosti a zlepšili své schopnosti ve zpracovávání železa.

Strážci řeky

  • Sindë villë-fanyárë:
    Tento kmen žije blízko hor na severovýchodě mezi kmeny Ringa quendi a Hína palúrë. Jejich křídla nesou šedavou barvu a oči mají vždy ocelově šedé s lehkým nádechem do zlatava. Sindë villë-fanyárë mají na starost výměnný obchod mezi jednotlivými kmeny, nebo spíše distribuci výrobků. Dopravují všem kmenům jak jídlo, tak zbraně a občas také zprávy, jsou totiž schopnými posly. Mezi okřídlenými elfy jsou proslulí svoji rychlostí jak v letu, tak v běhu. Patří také k nejbystřejším kmenům a neustále prahnou po vědění. Krom své hlavní funkce tedy také spravují takzvané Ringë-nolwë; obrovskou síň plnou spisů a svazků, které byly shromážděny elfy Osteca-lelya. Cestujícími kronikáři, již většinou pocházejí právě z tohoto kmene. Učenci ze síně vědění cestují mezi kmeny a neustále shánějí nové Osteca-lelya, aby doplnili další informace, po kterých prahnou. Ringë-nolwë je jednou z mála staveb, kterou kdy okřídlení elfové zbudovali, o to velkolepější a nádhernější však je. Druhou stavbou, kterou tento kmen zbudoval, je chrám soutoku nebo také chrám spojení: Corda yanta. Tento chrám je postaven kolem soutoků všech tří pramenů v místě, kde vzniká Měsíční řeka. V chrámu dochází ke kmenovým sněmům, k slavnostem, a také je toto místo využíváno ke všem náboženským obřadům.
  • Aina malta:
    Je kmen žijící přímo u soutoku pramenů. Jeho příslušníci mají křídla zbarvená dozlatova. Jejich oči mírně zlatavě září. Tento kmen je kněžským rodem, je nejméně početný a jeho úkolem je pořádání náboženských obřadů k uctění ducha měsíční řeky a Lothiana. Zároveň působí jako soudní dvůr, pokud dojde k nějaké křivdě mezi okřídlenými elfy. Pokud má někdo pravomoc nadobro vyhostit okřídleného elfa z území kmenového svazu, pak jsou to právě oni. Mimo sněmy a obřady jsou od ostatních kmenů takřka izolovány a jejich životy jsou protkány motlitbami a uctíváním. Pokud je třeba diplomacie mezi kmenovými svazy a jinými útvary jako je například Alwariel, je to také právě jejich starost a zodpovědnost. K rituálům a kněžským obřadům jsou vedeni všichni členové kmene. Odmalička jsou vychováváni pro službu v chrámu a kolem něj. Krom toho také Aina malta vychovávají patriarchy a matriarchy pro všechny kmeny poté, co si je řeka vyvolí.

Další kmeny:

  • Fánë findessë (ti s bílými vlasy):
    Mezi ostatními kmeny nese ten jejich pojmenování Fánë findessë (ti s bílími vlasy), neboť všichni příslušníci kmene mají bílé vlasy. Snad pozůstatek dávných dob? Či hříčka přírody? Odpověď na tuto otázku zůstává touto kmeni nezodpovězena. Možná skutečně něco bude na dávném příbuzenství s celestiály. Tento kmen je jednou z odnoží Ringa quendi. Bílými vlasy ovšem zvláštnosti kmene nekončí. Další velkou odlišností oproti ostatním kmenům je, že žádný elf z tohoto rodu nedokáže létat, nicméně jsou jako jejich mateřský kmen velmi zdatní v technikách plachtění. Dále se tento kmen vyznačuje šacením se výhradně do tmavě modré barvy zdobené zlatem.
    Ačkoli se kmeny mezi sebou pravidelně sdružují, Fánë findessë často zůstávají stranou těchto sešlostí. Mimo jejich komunitu jsou totiž elfové z Fánë findessë velmi plaší. Proslulí jsou mezi ostatními jako velmi schopní lovci. Ostatně Fánë findessë pomáhají chránit celý kmenový svaz před nájezdy drowů, kteří se v oné oblasti občas objevují.
    Jednou do roka pak nejlepší lovci kmene společně s těmi, kteří mají skládat zkoušku dospělosti, vyrazí do tunelů podtemna a loví zde zatoulané drowí hlídky. Vrcholem zkoušky dospělosti je pak právě zabití drowa, uřezaní jeho hlavy a potřísnění se jeho krví.
    Ačkoli se tento rituál jeví barbarským, jsou elfové z Fánë findessë velmi kultivovanými tvory, kteří dokonale ovládají znalost přírody a přírodního léčitelství. Co se týče vztahu k drowům, necítí k nim elfové z Fánë findessë nenávist. Vnímají je jako lovnou zvěř.
    Uvnitř kmene panuje velmi uvolněná nálada, členové kmene spolu často komunikují jen pomocí dotyků a výrazů ve tváři. V rámci kmene neexistuje žádný ostych ani stud, a kupříkladu vidět jiného člena kmene nahého není považováno za něco nevhodného či trapného. Ve vztahu s jinými kmeny však vládne jistá ostražitost, jen málokdy se elfové z Fánë findessë mísí s příslušníky kmene jiného a pokud ano, tak jen za podmínky, že jejich vyvolený opustí svůj kmen a přidá se k jejich.
    V čele Fánë findessë stojí patriarcha, nemá však faktickou moc nad jeho ostatními příslušníky. Rozhoduje veskrze o společných zájmech a o využití společného majetku kmene. Dále taky plní funkci vrchního šamana či kněze. Vede kmenové rituály pro uctění přírody a rituály mající zajistit přízeň bohů při každoročním lovu. Krom střetů s drowy se Fánë findessë také často dostávají do střetu s lidskými dobrodruhy, jimž se podaří přežít cestu až do takto vzdálených končin. Jejich hlavy pak bývají nabodané na větvích stromů stejně jako hlavy drowů, které uloví….

// autor textu o okřídlených elfech: Galli
// Případné dotazy ohledně okřídlených elfů piště právě Gallimu.

 

Elfstvo thalijské
Elfové žijí na mnoha místech Thalie. Existovali již ve Zlatém věku, kdy však neměli stálá sídliště a volně se toulali světem. Za dob Velké války se ukrývali, nebo bojovali v armádách Světla. Z těch dob zůstalo několik elfích enkláv, asi největší a nejznámější je ostrov Tínaiw na Dálném východě, ležící v sousedství Hin-dangu ve Východní Sorreji.
V Redaan-Teru se usadili elfové z vítězné armády Světla, kterou vedli Dei-Anang a Juana a zvolili si jako místo k žití Prahvozd. Elfové však mohou žít i v lidských městech a osídleních a mnozí se toulají po širém světě aby jej prozkoumali a objevili zajímavá místa.
Centrem redaanských elfů je lesní město Alwariel, které slouží jako styčné místo mezi elfí a lidskou civilizací.

//autor upraveného popisu elfů: DenGrasse

 


Gnómové

Gnómové jsou všude známí jako technici, alchymisti a vynálezci. Navzdory jejich umu však většina z nich zůstává raději doma mezi svými, v pohodlí svého domova.

Subrasy: Svirfneblin (Podtemno)

Vzhled
Gnómové jsou o něco menší než trpaslíci. Jejich kůže může být tmavě opálená až hnědá. Jejich vlasy jsou většinou světlé a oči mohou mít všechny odstíny modři. Gnómští muži mají v oblibě krátké, pečlivě zastřižené bradky.
Nosívají kožené oblečení, nebo oblečení v barvě hlíny a zdobí své šaty bohatými výšivkami nebo krásnými klenoty. Gnómové dospívají kolem 40 roku života a žijí 350 až 500 roků.

Charakter
Gnómové mají rádi zvířata, drahokamy a žertování. Mají obrovský smysl pro humor a milují slovní hříčky, vtipy a hry. Ale největší zálibu mají ve šprýmech a lstích - čím složitější, tím lepší.
Jsou zvědaví. Milují, když mohou objevovat a zjišťovat věci na vlastní pěst. Občas jsou přímo bezstarostní. Jejich zvídavost z nich dělá dobré inženýry, protože neustále zkoušejí postavit větší a podivuhodnější věci. Někdy gnómové vtipkují jen proto, aby viděli jak na to budou ostatní reagovat.

Přesvědčení
Gnómové jsou většinou dobří. Ti, kteří inklinují spíše k zákomu se stávají mudrci, vynálezci či konzultanty. Ti, kteří preferují spíše chaos jsou většinou iluzionisté, klenotníci či šejdíři. Gnómové jsou dobrosrdeční a i podvodníci z jejich rasy jsou více hraví než zlí. Naštěstí jsou zlí gnómové stejně vzácní, jako jsou děsiví.

Jména
Gnómové milují jména a každý jich má hned několik. Každé jejich jméno dostávají od jednoho z jejich příbuzných. Tedy čím větší rodinu mají, tím více jmen.

Náboženství
Gnómové nejčastěji vyznávají Moruse, jelikož i on má rád šprámování a všemožné vtipy a tak si celkem rozumí. Dále u nich nachází uctívače Lilith, zejména u gnómských mágů. Jen zřídkakdy gnómové uctívají temné bohy.

Osídlení
Gnómové mají rádi vzdušná místa, teplo a pohodu domova. Proto není divu, že si své město vybudovali právě v poušti Abghad be Dali. Město je všask skryté iluzivní magií a tak není lehké jej najít. Jelikož gnómové mají rádi svůj klid, nestojí o nezvané návštěvy. Někteří z nich žijí společně s lidmi - např. v Karathě. Také je najdeme v Kel-a-Hazru. Prý jich pár žije i s trpaslíky v Khar-Durn.

Povolání
Oblíbeným povoláním mezi gnómy je mág-iluzionista. Také se mezi nimi naleznou zdatní zloději či bardi. Bojovým povoláním se věnují jen zřídkakdy, raději za sebe nechávají bojovat magii či své výtvory. Řada gnómů je zručnými vynálezci a alchymisty.

Vztahy s ostatními rasami
Gnómové si dobře rozumějí s trpaslíky, se kterými mají společnou lásku k drahým věcem, zájem o technické předměty a nenávist ke skřetům a obrům. Mají rádi společnost půlčíků, zejména pak těch, kteří jsou tak pohodoví, že snáší jejich vtipy a šprýmy. Mnoho gnómů je trochu nedůvěřivých k větším rasám jako jsou lidé, elfové, půlelfové a půlorci, ale jsou k nim jen vzácně nepřátelští nebo protivní.

//autor popisu gnómů: Krata


Lidé

Lidská rasa je nejpočetnější na tváři Thalie a obývá většinu míst světa. Kroniky Starých ras říkají, že lidé byli stvořeni za dob Velké války, kdy se zdálo, že svět bude zničen armádami démonů a jejich přisluhovačů a elfové, trpaslíci a půlčíci již neměli sílu klást nepříteli odpor.
Místem, kde se tak stalo, jsou ostrovy Nomžoru, bývalé centrum Athelského císařství, nejmocnější říše, která kdy povstala na tváři světa. Sem prý dorazil sám Thal v podobě starého muže, jedouc na velké mušli; a po připlutí udeřil trojzubcem do skály v místě, na němž se tyčí Áth-Mon, centrum pozdější Athopole. Zde prý vytryskl pramen sladké vody, který nikdy nevyschne a u něj, na břehu teplého jižního moře, prý Poutník konal své veliké dílo. V jeden ráz zalidnil celé souostroví početným obyvatelstvem, stvořil dospělé i děti i moudré stařešiny, aby lid vedli. A přivedl mu učitele ze Starých ras, aby mu předali své vědomosti a stará učení, která byla potřebná pro Velkou válku.

Tito první lidé se zvali Áthy, podle Ááth, zvuku, který prý vydala skála, když pukla po úderu trojzubcem. Stvořitel sám byl zde zván Phós-Áth-Món a byly mu vzdávány díky a četné obřady. Ačkoli svět byl v sevření války a Nomžor trvale zbrojil do boje, přece si lidé, věrni své povaze, našli čas i na vzájemné spory a potyčky, ať již mocenské či náboženské. Mnoho skupin lidstva odplulo z Nomžoru do různých částí světa včetně Redaan-Teru, kde však trpěli od démonů a stal se z nich kočovný lid, později zvaný nomády. Jinde podlehli jejich moci a přiklonili se na stranu Zla a vzývali jméno Astarotha a jeho démonickýxh služebníků.

Lidé nejčastěji dosahují výšky 5 až 6 stop a váží 125 až 250 liber, přičemž muži jsou obvykle vyšší a těžší než ženy. Barva jejich kůže může být od uplně bledé až po černou, vlasy všech možných odstínů. Mnoho lidí má v sobě nelidskou krev, takže vykazují podobu s elfy, půlorky, či s jinými rasami. Žijí krátce, dospívají mezi 14-17 lety a zřídka sa dožívají víc než 60 let.
Jejich povaha je ješte rozmanitější než vzhled, jejich chování a skutky často nevypočitatelné. Lidé zradí pro peníze, umírají pro čest stejně jako z pýchy, škodí pro radost, obětují se pro lásku, zabíjejí ze závisti stejně jako pomáhají za dobré slovo. Každý jeden je jedinečný a vyznat se v nich je nelehká úloha. Mohou být různých povah i postav a skupiny, které žijí daleko od sebe, se obvykle liší vzhledem i zvyklostmi.

Subrasy:

Aasimar, Tiefling, Horal, Nomád, Východňan, Eben

Tieflingové jsou lidé, v jejichž žilách koluje krev démonů. Je to dědictví z dob Velké války, ale je možné, že i po ní ještě sestoupili tito mocní tvorové na zem, aby zde zanechali své sémě. Přesto jen málokterý tiefling dokáže vysledovat svůj původ až k původní démonické bytosti. Tieflingové mají podobné rysy jako démoni, tedy jsou obvykle zlí a konají pro své vlastní potěšení nebo prostou touhu škodit druhým. Mezi nomády jsou vnímáni rozporně, někdy je tajně obdivují, jindy fanaticky nenávidí. Tieflingové obvykle tíhnou díky své krvi k uctívání démonů, ale někteří si volí i jiné bohy, např. Lilith. Může se stát že se Tiefling odchýlí od cesty Zla, ale je to velmi obtížné a obvykle musí být pod dlouhodobým vlivem někoho dobrého. A obvykle to nevydrží věčně, neboť návyky zakořeněné v krvi předků jej stále nutí vrátit se zpět.

Horalové žijí v odlehlých koutech světa, obvykle v drsnějších podmínkách a vyšších polohách. Jsou uvyklí zimě a nepohodlí a živí se tím co příroda dává, zejména lovem a sběrem plodin, někdy však provozují i jednoduché zemědělství. Bývají odolnější než lidé z nížin, ale jejich civilizační návyky jsou obvykle nižší.
Jejich zvyklosti jsou obvyklé u méně civilizovaných národů, žijí přítomností a nadevše si cení osobní cti a daného slova. Jména si obvykle dávají jednoduchá, buď po rodičích (Goran syn Ahreda, Goran Ahredsson) či dle povahy a činů (Varguf Silná ruka, Thorg Skřetodrv), obdobně jako je tomu u trpaslíků. Často se halí do zvířecích kůží a nosí různé talismany z tesáků a drápů velkých zvířat nebo šelem, aby ukázali svou sílu.
Jejich víra se odvíjí od místa kde na Thalii žijí. Horalové v Krynských horách v Redaan-Teru často uctívají Norda, kterého mají za mocného ochránce, případně Lothiana pro přežití v divočině.

Nomádi jsou potomky lidí zotročených a pronásledovaných démony na počátku věků. Zvykli si proto kočovat v poušti a měnit místo kde žijí. Nomádů je po světě mnoho skupin, obvykle se sdružují do kmenů, které svazuje vzdálené příbuzenství. Nomádi jsou skvělými chovateli koní a dalšího dobytka, který je základem jejich bohatství a životního stylu. Žijí většinou v poušti či ve stepi. Jsou obvykle horkokrevní a pro slovo nejsou daleko a vády a hádky jsou u nich na denním pořádku. Jejich civilizace se rozvíjela pomaleji a jejich morálka neměla problém s krádežemi a loupežemi, pokud tedy nebyl okraden někdo z nich. Kmeny mezi sebou vyvinuly přísný systém trestů a přestupků proti soužití. Základem pojetí cti je věrnost rodině a kmeni, v pozdější době i kultu.
V Redaan-Teru kočují nomádi v poušti Abghad-be-Dali a jejich centrem je říční město Kel-a-Hazr. Zde se scházejí každý rok na velkém tukulu, kde kmeny mění koně, ženy a obchodují ve městě s cizími kupci, kteří přijedou i z velké dálky.
V dřívejších dobách nomádi v Abghadu uctívali jen jednoduché přírodní bůžky a duchy předků, než jim bylo zvěstováno Poselství ohně. Od té doby je kult Ohně dominantním v Abghadu a jeho představitel, kalif, je pánem města spolu s chány kmenů.
Nomádi jsou obvykle snědí a výrazných profilů, oblékají se do bílých či černých chalátů a jindy do pestrých barev, Jsou obvykle hluční a často zvyšují hlas.

Východňané žijí ve vzdálených končinách od Redaan-Teru, tedy v zemích Sorreje a okolních. Jsou obvykle šikmoocí a nažloutlé pleti. Jejich pantaeon božstev se v zásadě neliší od obvyklých, ale mnohdy je nazývají jinak. Velký vliv mají různé filosofické směry a učení, společnost na východě vypadá jinak a uznává i jiné hodnoty. Běžné je hledání spasení či prozření, na mnoha místech stojí velké i malé kláštery. Východňané mají rozvinutou rituální komunikaci a propracovaný systém vzdávání si úcty s mnoha komplikacemi.

Ebenovití neboli černoši žijí obvykle na dalekém jihu Thalie, ostrovech Ongoru či dalších místech. Říká se že v těchto dálavách je obloha nízko nad světem a slunce se zde ukládá ke svému odpočinku. Proto je kůže lidí černá jako uhel.
Ebenovití jsou nejméně rozvinutou částí lidské rasy, z jejich domoviny není známa žádná civilizace, žijí na úrovni malých roztříštěných kmenů a užívají barbarské zvyklosti.

//autor popisu lidí: DenGrasse

 

Aasimaři

Původ
Aasimaři jsou potomky nebeských stvoření, celestialů andělských sfér. Mají v sobě krev nadpozemských bytostí, stvoření Světla a mají proto zvláštní vztah k uctívání a víře.
Prvními a největšími mezi celestialy jsou Dei-Anang a Juana, jejich vůdci z časů Velké války démonů a mezi nimi a aasimary panuje dodnes jistá spřízněnost.
Aasimaři jsou stoupenci církve Světla nikoli z přesvědčení, ale z odkazu krve, zděděné po předcích. Mnoho z nich slýchá hlasy shůry a hovoří ve snech se svými předky a příbuznými, proto tráví mnoho času rozjímáním a na modlitbách. Tvrdí se rovněž, že jednotlivé rody aasimarů mají své nebeské patrony, ochránce a předky, kteří dohlížejí na jejich osud a dávají jim sílu k boji proti Temnotě, ochraňují je na jejich obtížné cestě, ale občas je i přísně trestají, pokud z této cesty sejdou, zmámeni únavou světa, neboť i smysly aasimarů jsou zatíženy smrtelností lidského plémě.
Většina aasimarů je potomky lidských válečníků z počátku časů, kteří bojovali pod prapory armády Světla proti démonům. Další aasimaři se pak rodí těm, kteří povstali z takových spojení a zřídka se stane, že i ze spojení aasimara s člověkem vzejde další aasimar, zejména je-li člověk čisté krve a šlechetné mysli, oddaný uctívání Světla. Od konce Velké války již není znám případ, že by některá z nebeských bytostí sestoupila na zem a zanechala zde svého potomka.

Vzhled
Oči aasimarů jsou zářivě zlaté či stříbrné, někdy bez zornic, jindy s vzácným odstínem. Upřený pohled aasimara může vyvolat u některých lidí dojem, jako by jim nahlíželi rovnou do duše. Aasimaři mívají bílé vlasy se stříbrným či zlatým nádechem a často i bělostná nebo stříbřitá křídla. Jsou vysocí, štíhlí a vzhledově se jim obvykle vyhýbají typické fyzické vady lidí, proto je jejich okolí často bere jako velmi krásné jedince.

Stejně jako to co z nich vyzařuje, jde v ruku v ruce i jejich oblečení. Libují si v ornamentálních zbrojích a prostých, vkusných, cudnějších šatech. Obvykle nosí bílou, stříbrnou a zlatou barvu, někdy i nebeskou modř.

Povaha
Díky svým kořenům jsou velkými zastánci Světla. Nejčastěji se stávají paladiny nebo kněžími ve službách dobrých bohů (jejich oddanost však občas může být někdy až na škodu a vede k neoblomným a přísným rozhodnutím). Aasimaři dost cestují (už z důvodu toho jaké mají předky, se najde jen málo míst, které by skutečně nazývali domovem, těžko se usazují a téměř všude se cítí trochu odlišně). I když bývá jejich přítomnost vítána, není nezvyklé, že velmi často zůstávají osamocení. Aasimaři, podobně jako jejich nebeští patroni, nemají příliš ve zvyku se srocovat s dalšími své krve. Nevyhledávají nějak zvlášť dobrodružství, ale jsou ochotni vždy pomoct ve jménu dobra a jejich cesty jsou většinou spjaty s pomocí potřebným, či se zničením nějakého velkého zla. Snad všichni aasimaři mají dobré přesvědčení, nejčastěji zákonné a neutrální.

Vyznání
Aasimaři přirozeně tíhnou k víře v Dei-Ananga a Juanu. Nehledí na uctívání boha jako povinnost, ale mnohem více než ostatní v tom vidí lásku a respekt, už kvůli jejich původu. Víra aasimarů je spíše blízké bratrství a pocit vzájemnosti, který jim dává sílu hájit dobro pod praporem Světla.

Vztahy
Aasimaři díky své polobožské krvi pociťují odpor k výplodům Temnoty. Proto jen obtížně tolerují zlé rasy - orky, drowy, tieflingy .... vůči těmto jsou schopni projevovat až fanatickou zášť. Mají malou trpělivost se stvořeními, žijícími v temnotě (třeba i s trpaslíky). Neradi spolupracují se 'zloději', tedy všemi těmi co používají zákeřnost a škodí poctivým bytostem. Cítí se nejlépe ve společnosti paladinů, kněží a dobrých bardů. Dokáží však spolupracovat skoro každým, u kterých jsou přesvědčeni, že konají v zájmu vyššího dobra. Na rasy z povrchu se dívají jako na 'děti které je třeba chránit před nebezpečím a temnotou'.

Důležité!
Není nemožné, aby aasimar sešel z cesty, avšak taková věc je velmi neobvyklá, neboť sama krev aasimara září v temnotě jako plamen Světla. Musí se tak stát za velkého přispění černé magie a zlé vůle, sám aasimar prakticky nemůže překročit hranici, k níž ho víže krev a dědictví předků. Ba i když prožije tragédii a je zklamán svými ochránci, většina aasimarů raději ukončí svůj pozemský život, neboť v hloubi srdce vědí, že nebešťané je přijmou do zahrad blaženosti, kde žádná bolest nemá místa.

//autoři popisu aasimarů: Luelle a DenGrasse

 

Tieflingové


Původ:
Tieflingové se zrodili za dob Velké války. Jde o lidi, kteří v sobě mají dědictví démoní krve, avšak jen málokterý tiefling by mohl dohledat svůj původ k nějakému přesnějšímu mocnému démonovi. Část se jich zrodila z plenění démonických armád, jiní jsou potomci těch lidí, kteří podlehli mámení zla.

Vzhled:
Tieflingové se vzhledově mohou velice různit dle síly démonické krve. Ti nejvíce podobní lidem se podobají jižanům, neboť mívají o něco tmavší pleť, ti nejvíce "nelidští" pak mohou mít i kůži zbarvenou do ruda jako démoni a některým vyraší z pod vlasové pokrývky i malé růžky.
Vlasy mívají zrzavé nebo tmavé, neexistují případy světlovlasých tieflingů. Obdobně jejich oči mívají vždy tmavé odstíny, nikdy nejsou zelené či modré.
Samozřejmě nepřehlédnutelnou součástí vzhledu tieflingů bývá jejich démonický ocas a případně i démonická křídla, která nelze rozhodně přehlédnout.
Někteří mladí tieflingové, kteří v sobě mají jen málo démonské krve, mohou svůj původ velmi efektivně zakrývat. Většinou jim stačí nosit dlouhé a pevné nohavice, ve kterých se jejich tenký ocas dá snadno uschovat. Od běžného městského člověka pak bývají po několik let až desítek let k nerozeznání. 
Křídla už ovšem tak snadno ukrývat nejde a v době jejich růstu většinou začínají být vidět i jiné pozůstatky démonských znaků (např.: narudlá kůže, rudnutí očí, růst růžků, atd.).

Chování:
Velká část tieflingů je minimálně značně sobecká a myslí na svůj prospěch, avšak ve většině připadů vyhledávají jisté potěšení ve škození druhým. V zásadě si jdou za svými cíli přes mrtvoly, nehledí na to, že by mohli nějak ranit či poškodit druhé. Někdy může být právě jejich cílem jen to poškozování druhých. Avšak vzácně je možné, že tiefling opustí tato zlá nutkání, nicméně tradičně se tak stává jedině pod dlouhodobým vlivem nějakého kladného, inteligentního a charismatického vzoru. 
Z toho plyne závažná skutečnost týkající se žebříčku hodnot téměř všech příslušníků této rasy. 

Tieflingové totiž krom sebe sama uznávají pouze schopné jedince, které mohou považovat za vyrovnané soupeře nebo výhodné spojence. Bytostmi, které v ničem obzvlášť nevynikají a jsou méně inteligentní, tieflingové téměř bez rozdílu pohrdají a považují je pouze za maso. Jejich trápení či zabíjení jim přináší jen krátkodobou potěchu a i v případě, že se tiefling vymanil z osidel své temné krve a obrátil se na cestu civilizovaného tvora, jistá míra nesnášenlivosti a pohrdání k slabším v něm zůstává. 
Většina tieflingů uctívá především temné bohy - Helgarona, Xi'an, Gordula a někdy přímo samotného Astarotha či Zeira (obvykle jeho kult "Živých mrtvých"). Ti, kteří vyrůstají v poušti, mohou věřit i v Lilith. Ve velmi výjimečných případech se mohou stát služebníky Moruse či dokonce Thala, ale k tomu dochází až po velmi dlouhé době strávené pokojně v civilizaci.

Tieflingové téměř nikdy nezakládají rodiny a svůj sexuální apetit řeší nejčastěji násilnými činy. Někteří udržují cosi jako stálý partnerský vztah, který je ovšem téměř výlučně založen hlavně na tělesnu. K harmonickým či dokonce romantickým vztahům u těchto bytostí nedochází. Jakýmsi maximem je návyk, který si může tiefling k "partnerovi" vytvořit. Často je spojen s kvalitním sexuálním požitkem, kterého s nikým jiným není schopen dosáhnout. Může však být spojen i s prostou osamělostí a potřebou komunikovat.

Společnost a tieflingové:
V Karathském království nejsou tieflingové dobře snášeni a téměř každý na ně hledí skrze prsty. Může za to především velmi špatná pověst, kterou této rase vytvořili někteří nebezpeční vyvrhelové a mordýři (z posledních let je znám především Christián). Hrůzné oběti temným bohům, krádeže a vraždy učiněné na obyvatelích Redaan-Teru dohnaly Karathu k velmi striktním opatřením. Pokud se tiefling dopustí byť toho nejmenšího zločinu (a často stačí pouze jeho vzezření), končí na mučidlech Inkvizice a jeho osud bývá velice rychle zpečetěn. Výjimku z tohoto pravidla tvoří někteří jedinci s malým množstvím démonské krve, kterým se podařilo přesvědčit Církev Světla o své bezúhonnosti a byli ochotni podstoupit celou řadu očistných rituálů a slibů. Tieflingové, kteří prošli touto přísnou prověrkou, jsou sice stále považováni za nepříliš důvěryhodné, ale s pomocí své obratnosti a bystrého úsudku může hrstka z nich překonat i tyto zábrany a dostat se dokonce k některé z odpovědných pozic. Takové případy jsou ovšem velkou výjimkou a vyžadují léta odříkání a sebekázně.

V Kel-A-Hazru a pouštní oblasti je situace o dost lepší, protože neutralita a rovný přístup ke všem různorodým rasám, dovoluje tieflingům žít si po svém, dokud nepřekročí zákony pouštního města, které platí stejně pro ně, rytíře světlých bohů, či drowy. Proto je zde také mnohem větší koncentrace těchto bytostí, které svůj odlišný vzhled a často i chování nijak nezakrývají. Vliv zdejší kultury však zjevně zapůsobil i na některé z nich a tak se značná část těchto lidí s kapkou krve Astarothova plémě rozhodla opustit svou přirozenost a uctívat ohnivou bohyni Lilith, která je jim snad blízká svou vášní, lstí a nebezpečnou elegancí.

V Prahvozdu mezi elfy je situace podobná jako mezi lidmi. Elfové zcela přirozeně tieflingům nedůvěřují a nechtějí s nimi mít cokoliv společného, obdobně pak i tamější půlčíci, nemluvě o okřídlených elfech, kteří příslušníky "nedůvěryhodné rasy" bez jediného slova střílejí.

Ve styku s Podtemnem neexistují pro práva tieflingů univerzální zákony. Dalo by se však říci, že ačkoliv tieflingové nejsou ve městech Podtemna právě vítanými hosty, mohou být některými klany tolerováni a využíváni k získávání informací o Povrchu, kde se mohou tieflingové pohybovat podstatně lépe, než-li Podtemňané. Jejich pozice je ale vždy podřadná, a i když mají nad nižšími rasami Podtemna znatelnou výhodu jakési svobody, jsou v případě selhání a neposlušnosti vystaveni tělesným trestům či obětování úplně stejně (ne-li dokonce více), než místní otroci.

Doporučení a omezení:

  • Tieflingové bez křídel mohou chodit po městech Povrchu bez omezení, ale pouze v případě, že jejich ošacení může dobře ukrýt ocas (dlouhé nohavice). Toto doporučení neplatí pro "více démonské" tieflingy s rudou kůží či dokonce rohy, kteří si musejí dávat pozor vždy a do osad Karathského království a elfů by měli chodit jen výjimečně a být při tom velmi opatrní.
  • Tieflingové s méně démonským zjevem, kteří už křídla mají nebo jim právě začínají rašit (od 15. úrovně), si mohou požádat o církevní prověrku. Pokud v ní obstojí, dostane se jim speciálního glejtu, kterým se budou moci prokázat v případě, že budou zastaveni strážným či jiným strážcem či vykonavatelem práva. Pokud ovšem bude prověřovaný tiefling shledán nevhodným, hrozí mu vyhoštění pod trestem smrti či (častěji) hořící hranice.
  • Po Podtemnu a v oblasti pouště se mohou tieflingové pohybovat bez omezení a mají zde stejná práva jako ostatní (v Podtemnu nižší) rasy.
  • V případě, že bude v království někdo nahlášen jako tiefling a bude lapen, automaticky se podrobuje církevní prověrce. Pokud se při lapení brání a vzdoruje, je to často dostačující k tomu, aby při procesu "nevyhověl".
  • Pokud je tiefling odhalen a lapen na území elfů, je nejčastěji vyhoštěn pod trestem smrti nebo zabit. Zachránit ho může dekret s pečetí Inkvizice o jeho bezúhonnosti, ale pouze u méně radikálních skupin (Alwarielští elfové). Například elfy okřídlené nebude nějaké potvrzení inkvizice vůbec zajímat a nejpravděpodobnějším výsledkem setkání tieflinga s nimi bude jeho smrt.


// autoři textu: Nalkanar a Aulus


Půlčíci:

Půlčíci jsou chytří a dokáží využít každé příležitosti. Hledají si místo kde jen mohou. Často cestují a tak je ostatní vnímají jako cizince či tuláky a nahlížejí na ne se zvědavostí. Zpravidla přežívají díky své mazanosti a vynalézavosti.

Vzhled:

Půlčíci jsou kolem 3 stop vysocí a obvykle váží něco mezi 30 až 35 librami. Jejich kůže je zdravě červená a vlasy černé a rovné. Mají hnědé nebo černé oči. Muži půlčíků často nosívají dlouhé kotlety, ale vousy jsou u půlčíků vzácné a často se nevidí ani kníry. Nosívají jednoduché, pohodlné a účelné šaty. Na rozdíl od jiných ras nedávají tak najevo své bohatství. Půlčík si radši pořídí pohodlnou košili než klenoty. Půlčíci dospívají kolem 20 let a mohou žít až 150 let.

Charakter:

Půlčíci mají rádi vzrušení a jdou vemli zvědaví. Díky této vlastnosti si dokáží všimnout nebezpečí dříve než ostatní. Rádi jedí a užívají si. Radost jim dělá dobré jídlo, pití, tabák a pohodné oblečení. Své peníze raději utratí, než aby je šetřily. Často se mezi nima probudí sběratelská vášeň - od nádobí, sušených květin, ale i neobvyklých věcí jako jsou například hlavy netvorů. Někteří se vydávají na dobrodružství práve kvůli rozšíření své sbírky.

Přesvědčení:

Půlčíci jsou většinou neutrální. Jsou zvyklí na neustálé změny (chaos) a často jsou dobrosrdeční. Jen málo půlčíků je zlých.

Jména:

Půlčíci mají vlastní jméno a často i rodinné příjmení (Dubonožka, Cvalimír, Smělík, atd.).

Náboženství:

Většina půlčíků věří v Azhara, ochránce přírody a jejich stvořitele. Občas se mezi nimi najdou i tací, kteří věří v Moruse, Lothiana či Thala. Jen málokterý půlčík uznává temného boha.

Osídlení:

Většina půlčíku žije ve své noře v Doubkově, který najdeme v severních vřesovištích. Zde mají svůj klid, opečovávají přírodu, která je obklopuje a obchodují s pocestnými. Řada z nich je roztroušená po celé Thalii - najdeme je zejména v Karathe, Kel-A-Hazru či okolních vesnicích. Někteří zasvětili svůj život cestování a tak nemají stálý domov a cestují sem a tam.

Povolání:

Nejčastejším povoláním je zloděj. Půlčíci ovládající toto povolání nejčastěji cestují a využívají své dovednosti. Někteří se stávají hraničáři a slouží pak jako stopaři, další se stávají válečníky, aby mohli bránit svojí domovinu. Občas se některý stane bardem či knězem. Ostatní povolání jsou mezi půlčíky spíše vzácná.

Vztahy s ostatními rasami:

Půlčíci se snaží vycházet dobře s každým. Často je můžeme vidět ve společnosti lidí, trpaslíků, elfů nebo gnómů, takřka všude jsou vítáni. Zejména lidská společnost je přijímá s radostí.

Subrasy:

Jak je známo, pulčící bývají velice často zvídaví a proto se v průběhu věků zatoulali z rodných poklidných luk a pahorků do všemožných míst. Díky tomu kromě běžných, civilizovaných (kupříkladu doubkovských), takzvaných městských pulčíků lze v odlehlejších oblastech obvykle potkat jejich bratrance lesní . K vzácnějšímu vidění jsou divocí pulčíci, nadmíru spřažení s prapůvodní a drsnou přírodou.


Půlelfové:

Už od prvopočátku kontaktů lidské a elfí rasy, tedy Thalarim a Lothianil, docházelo k rasovému křížení. Tak povstali první půlelfové, Thalothil. V dobách velké války měli půlelfové důelžitou pozici při sbližování a vzájemné komunikaci; s jejím koncem se však situace změnila.

Půlelfové žijící mezi elfy dospívají mnohem rychleji (půlelf dospívá kolem 33 roku věku) než jejich okolí, zejména sociálně. To je vyčleňuje ze společnosti jejich elfích vrstevníků, ale zároveň jen těžko docházejí uznání mezi elfy, kteří osoby mladší než 100 let považují za nedospělé. Proto se Thalothil mezi elfy prosazují jen obtížně a obvykle nezastávají žádná významnější společenská místa. Nicméně i navzdory tomu jich tak žije velké množství, zejména pokud mezi elfy vyrostli a jsou přizpůsobeni zvyklostem této společnosti.

Půlelfové žijící mezi lidmi mají problém opačný; dospívají mnohem později než jejich lidští vrstevníci a obtížně se začleňují do společnosti, resp. až s jistým zpožděním. Přesto jsou mezi lidmi více akceptovaní, neboť lidé si na ně za dlouhá staletí již zvykli a dokázali se přizpůsobit. Půlelfové jsou obvykle více nezúčastnění, zasnění, citliví než lidé a zároveň méně ambiciózní. Z jejich řad se rekrutuje velké množství lovců a hraničářů, tedy osob se vztahem k přírodě, kteří žijí prakticky mimo civilizaci. Půlelf se krom toho může narodit i ze spojení dvou půlelfů, nebo půlelfa s elfem či člověkem (a údajně dokonce i s půlorkem, byť v tomto případě, který se vyskytuje jen ojediněle, obvykle převládne společná lidská složka).

Vzhled:

Pro lidi se podobají spíše elfům, pro elfy zase spíše lidem. Jejich výška a váha je něco mezi elfem a člověkem. Muži jsou obvykle o něco vyšší a těžší než ženy. Půlelfové mají bledší, světlejší a hladší kůži než jejich lidští předci, ale není to jejich hlavní znak. Mají většinou zelené oči po svých elfích příbuzných. Půlelfové dospívají zhruba ve 33 letech a mohou se dožít až 200 let.

Záleží pochopitelně i na to, z jaké subrasy elfů i lidí půlelf pochází. Sluneční elfové se nejčastěji mísi s nomády, běžní elfové s lidmi klasického typu. Dosti časté je křížení mezi lidmi a drowy; obvykle násilné, ale tito půlelfové přežijí jen naprosto výjimečně, obvykle jsou zabiti již v útlém věku, bez ohledu na místo, kde se narodí. Šedí elfové se s lidmi nekříží, obdobně i divocí a okřídlení. Takové případy nejsou známy, i když existují tvrzení, že okřídlení se v některých případech mísili s aasimary.

Charakter:

Mnoho půlelfů je zvědavých, vynalézavých a společenských po svých lidských předcích. Po elfech zdědili vytříbený smysl a lásku k přírodě a umění.

Přesvědčení:

Půlelfové inklinují spíše k chaosu a k neutralitě. Neuznávají až tolik autority a jsou často nepředvídatelní. Stejně jako elfové preferují osobní svobodu a vlastní výraz, záleží nicméně na prostředí, v němž půlelf vyrostl a na jeho vlastnostech.

Jména:

Používají elfí nebo lidská jména, podle toho, v jaké společnosti žijí.

Náboženství:

Půlelfové věří jako většina elfů v Lothiana - ochránce přírody. Své následovníky také mezi nimi nachází Azhar, Morus či Juana. Málokdy uctívají temné bohy.

Osídlení:

Nemají vlastní zemi či společenstvo, ale i přesto jsou vítání mezi lidmi či elfy. Ve velkých městech se někdy shlukují do malých uzavřených komunit.

Povolání:

Najdeme mezi nimi takřka všechna povolání. Po svých lidských předcích zdědili přizpůsobivost a schopnost se naučit takřka vše.

Vztahy s ostatními rasami:

Půlelfové se nejlépe cítí samozřejmě mezi lidmi a elfy, ale vycházejí dobře i s trpaslíky (pokud byli vychováni mezi lidmi), gnómy a půlčíky. Mají elfí půvab bez elfí nezúčastněnosti, lidskou energii bez lidského chrapounství. Díky tomu se z nich stávají vynikající vyslanci (většinou mezi elfy a lidmi). Někteří půlelfové pociťují odpor k půlorkům. Pobuřuje je zřejmě to, že jsou si v lecčem podobní (obě rasy mají lidskou krev, ale nejsou lidmi).

//autor popisu půlelfů: Rejty a DenGrasse


Půlorci:

Počátky rasy půlorků se datují do období, kdy se Gordulem stvořené stvůry - orkové, pololidé a polozvířata - dostaly do kontaktu s Thalarim. Kdy se tak stalo prvně, nikdo neví, nicméně Karatha zaznamenala přítomnost půlorků krátce po bitvě na Karathských polích, kdy hlavní město čelilo obležení orčí hordou. Tito první půlorkové žili ještě výhradně mezi orky, neboť byli potomky lidských žen, znásilněných zelenokožci. Zde však, pro svůj původ, zažívali mnohé ústrky (orkové se nechovají ovšem nikterak vlídně ani jeden k druhému) a byli de facto v postavení otroků. Tato nespokojenost půlorků vyústila v jejich jednání s říší, vedené prvním nesporným půlorčím redaan-terským hrdinou, Azrakem Křivohubým. Ten navázal kontakt se samotným lordem Boricem I. a údajně hrál jakousi nespecifikovanou roli v zavraždění šamana Groka, vůdce orčí hordy.

Následně pak byli půlorkové přijati do náruče říše, odpřisáhli jí věrnost a dostali právo vztyčit si v Gardalských močálech vlastní sídlo, Murgond. Karathští řemeslníci se prý na jeho výstavbě silně podíleli. Murgond má v království zvláštní status; je vázán věrností, leč neodvádí žádné daně krom darů koruně, které jsou odesílány jednou ročně a které tvoří trofeje nestvůr, vzácné kožešiny a byliny, nacházené v močálech.

V Murgondu žije největší komunita redaanských půlorků, vedená stařešiny a válečným náčelníkem. Půlorkové obvykle nepraktikují magii v téměř žádné podobě. Dávají přednost boji, nejčastěji jako divocí válečníci, ale někdy se v Karathě učí i lidské vbojové zručnosti. Mnoho půlorků také opouští Murgond a hledá si živobytí v hlavním městě, kde se živí jako vojáci, nájemní žoldáci, ochranka či nosiči těžkých břemen v přístavu. Jiní pak, hnáni neklidnou orčí krví, se toulají po světě a hledají dobrodružství.

Vzhled:

Půlorkové jsou o něco vyšší a těžší než lidé, díky jejich robustní stavbě těla. Své tělesné znaky zdědili po orčích předcích. Jejich kůže je barvy nazelenalé až šedo-zelené, mají nízké čelo, vyčnívající čelisti, nápadné zuby a chlupaté tělo. Jejich vlasy jsou zpravidla černé, u starších nebo některých odlišných jedinců bílé.
Půlorkové obdivují jizvy z boje či ornamentální, které nosí z hrdosí a ukazují tak své postavení či účast v mnoha bojích.
Půlorci dospívají ve 14 letech a jen zřídkakdy se dožívají více než 60 let.

Charakter:

Půlorci jsou vznětliví a nevrlí. Raději vezmou do ruky zbraň, než aby dlouze diskutovali. I ti, kteří se dokáží jakž takž ovládat a žijí v civilitovaných oblastech vzbuzují v ostatních obyvatelích strach a obavy.
Holdují jednoduché zábavě jako je jídlo, pití, zpěv (u některých spíše řev), zápasení, bubnování a divoký tanec. Co jim nic neříká je poezie, filosofie a ladný pohyb. Ve věcech kterým rozumí dokáží být velmi aktivní, zatímco ostatní věci je nezajímají.

Přesvědčení:

Po svých orčích předcích mají půlorkové náchylnost k chaosu. Ti, kteří žijí mezi orky, postupně přebírají jejich zvyky a chování. Často ani neovládají lidskou řeč.

Jména:

Svá jména si často vybírají podle toho, jak chtějí na ostatní zapůsobit. Pokud žijí mezi lidmi, raději si vybírají jména podobná lidem. Ti, kteří žijí jinde si vybírají zpravidla orčí jména (Gor, Rond, Vrusnak, atd.). Často si za svá jména dávají přízvisko, které má buďto vyzdvihnout jejich zdatnost v boji nebo zastrašit nepřítele (Drtikost, Silný, atd.).

Náboženství:

Půlorkové znají uctívání Gordula, divokého boha orků, ale součástí jejich odporu k orkům je i odpor ke Gordulovi, jemuž nechtějí sloužit. Tvrdí se, že Gordul požaduje od každého válečníka jeho duši a místo ní mu dá svou zuřivost. Proto půlorci uctívání Gordula odmítají; naopak, bojí se toho, aby na ně upřel svůj zrak a neproměnil je v divokou šelmu. Proto půlorci přinášejí Gordulovi oběti, aby odvrátili jeho pohled a jeho hněv; nejčastěji jsou mu obětováni zločinci, což je opatření navýsost praktické.

Půlorci obecně nejsou příliš nábožensky založeni; pokud už někoho uznávají, jedná se spíše o hrdiny minulých časů, kteří byli velkými vůdci a válečníky, ať už z lidské nebo jejich vlastní rasy, namátkou Boric I., Azrak nebo Lionel Požehnaný, v jehož armádě půlorci bojovali za dob Války Prastarých.

Pokud se půlorka zmocní válečná zuřivost, mají ostatní za to, že je posedlý Gordulem, který zotročil jeho mysl. V takovém případě je dotyčný obvykle vyhnán nebo obětován Gordulovi.

Pokud půlork cítí náboženskou potřebu, buď se stane uctívačem Gordula, pokud má více orčí krve a sklony ke zlu a násilí, nebo naopak Dei-Ananga, pokud cítí věrnost říši. Někteří jsou vyznavači kultu Spícího oka, tedy Thala levé cesty a přistupují k víře 'prakticky', obdobně jako karathští venkované.

Osídlení:

Půlorky je možno nalézt u jednak divokých orčích kmenů, které se nejčastěji vyskytují v Krynských horách či Zelených vršcích. Největší počet jich sídlí v Murgondu, který se nachází v Gardalských močálech. Někteří žijí mezi lidmi - v Karathě, Forchenhaimu či v Kel-a-Hazru. Půlorci nejsou vítáni v Khar Durnu ani v Alwarielu, vzhledem k jistému antagonismu mezi nimi a trpaslíky či elfy.

Vztahy s ostatními rasami:

Díky odvěkému nepřátelství orků s trpaslíky a elfy, ani půlroci nevycházejí s těmito rasami dobře. Lidé, půlčící a gnómové půlorky obvykle tolerují. Někteří raději vyhledávají samotu v drsných končinách. Ostatní se snaží chovat tak, aby na sebe co neméně upozornili.

 

//autor popisu půlorků: DenGrasse


Trpaslíci (Nordův lid, Noidrim)

Trpaslíci náleží ke třem nejstarším rasám Thalie. Společně s elfy a půlčíky jsou považováni za "Starší lid". Tvrdí se, že jejich stvoření má na svědomí božský kovář Nord, jeden ze Starší trojice thalijského panteonu. Trpaslíci se proto sami nazývají Nordrim, tedy "děti Nordovy" či "lid Nordův". Vyznávají Norda jako Praotce, Velkého kováře či Patrona obchodu. Víra v Thalovy aspekty, rozšířená mezi lidmi, jim je zcela cizí, příliš abstraktní a neuchopitelná se svými filosofickými sklony. Krom Norda ještě uznávají Dei-Ananga a Juanu, sice nerozvíjejí jejich kulty přímým uctíváním, ale často stavějí jejich sochy vedle Nordových a pokud se v jejich sídlech zdržují vyznavači těchto božstev, mohou svou víru svobodně praktikovat, což je velká výjimka.
V dobách po stvoření světa žili bájní předkové trpaslíků v legendami opředených Zlatých síních ve společnosti Norda a učili se mnoha jeho uměním. Pak však přišel čas běd, trpaslíci museli vyjít do světa bojovat se zlem, které hrozilo pohltit Thalii, a během oněch časů se Zlaté síně ztratily kdesi v zapomnění. Přesto však Nordrim věří, že když trpaslík zemře čestnou smrtí, jeho duše je přijata Nordem do Zlatých síní. Ty údajně leží ztracené kdesi v Rudohoří, které je trpaslíky hojně obýváno. Z Rudohoří také pochází prastaré trpasličí platidlo, zlatá a stříbrná mince zvaná skern.
Nordrim jsou obecně známi pro své schopnosti v boji a zručnost, s níž opracovávají kámen i kov. Rovněž bývají dobří obchodníci, které je těžko obelstít. Jsou-li usazeni v lidských městech, věnují se často i bankovnictví a penězoměnectví. Trpaslíci obecně užívají některé zbraně, zvlášť vhodné k jejich tělesné konstituci. Meče a čepele používané lidmi nesvědčí jejich jiné tělesné stavbě a jinak umístěnému těžišti. Proto raději vládnou pádnými sekerami a kladivy namísto mečů a kopí. Rovněž nijak netíhnou k střelbě z luku, místo toho dávají přednost kuším nebo vrhacím sekerám. Trpaslíci nenávidí duergary, své padlé bratrance žijící v Podtemnu, a tuto zášť snadno přenášejí na všechny rasy Podtemna. Dále jsou jejich nepřáteli orkové a zelené kůže obecně, jakož i démoni, kteří na úsvitu věků málem zničili Khar-Durn. Chovají stále nedůvěru k elfům, kteří, stejně jako půlorci, nejsou vítáni v jejich sídlech. Dále mají všichni trpaslíci zvláštní vztah k drakům, kterých se obávají, ale současně touží po jejich nahromaděných pokladech.
Trpaslíci jsou malí a podsadití. Výška trpaslíků většinou nepřesáhne 4,5 stopy, díky své rozložitosti však obvykle váží 130-200 liber. Chloubou trpaslíků jsou jejich vousy, podle nichž se poznává stáří a úctyhodnost trpaslíka. Toto prokazování úcty je jedním z nejdůležitějších trpasličích rituálů, kterému se říká "úcta ke staršímu vousu" (tromm).

Trpasličí subrasy

Štítový trpaslík
Štítoví trpaslíci jsou klasičtí trpaslíci žijící ve svých podzemních síních. Většina těchto trpaslíků v Redaan-Teru žije ve městě Khar-Durn. Mimo něj se vydávají jen na nezbytně nutnou dobu. Nechápou, jak někdo může žít mimo síně předků a jsou podezíraví ke Zlatým trpaslíkům a jejich způsobu života. Někteří ortodoxnější je považují za tuláky (zander) a neprokazují jim příslušnou úctu. Kvůli tomu již povstal nejeden konflikt a zášť. Štítoví trpaslíci jsou oddáni uctívání předků a starým tradicím.

Zlatý trpaslík
Zlatí trpaslíci patří mezi nejlepší obchodníky nordrimské rasy. Jejich předci už dávno opustili původní trpasličí sídla. Tito trpaslíci buď putují po světě nebo se usazují v lidských městech. Zde se věnují obchodu, řemeslům a bankovnictví. Jsou jen málo (na trpaslíky) bojovní a své spory často řeší jednáním namísto záští a sporů. Pokud však je poškozena jejich čest a hrdost, mohou se i oni uchýlit ke starým zvyklostem, což mnohdy jejich okolí velmi překvapí. Zlatí trpaslíci nezapomínají na tradice, jen jich neužívají tak často jako ostatní.
Zlatí trpaslíci si dávají stále trpasličí jména, tedy jako druhé jméno obvykle po otci (dcery po matce) nebo nějaké přízvisko, pod nímž se trpaslík proslavil. Tedy např. Grím Argirsson, Snekka Rukodrť, Grang Kovadlina či Hrimmi Ocelová pěst u mužů, Magda Frejadotter, Valya Zlatý vlas, atd., u žen.
Zlatí trpaslíci se přizpůsobili povrchovému životu a konzumují obvykle tytéž potraviny jako lidé. Zachovali si lásku k pivu, pijí sice i lidské, ale nejvíce ceněné u nich je klasické trpasličí. Oblékají se však často po vzoru lidí do lehčích a honosnějších látek. Zbraně však používají stále trpasličí, neboť ty jim vyhovují lépe než lidské. Zlatí trpaslíci se občas stýkají i s elfy, kteří jsou jinak u trpaslíků nepříliš oblíbeni. Činí tak kvůli obchodu.
Zlatí uznávají rovněž z bohů Norda jako Praotce, Pána řemesel a obchodu. Je jejich patronem. Někdy přinesou oběť i Dei-Anangovi či Juaně, aby je ochránili na cestách.

Horský trpaslík
Horští trpaslíci jsou jakýmsi spojením, mezi Khar-Durnem a okolním světem. Zatímco staří a usedlí trpaslíci, které okolní svět příliš nezajímá, nebo jím dokonce opovrhují, se drží svého rodného města a rozsáhlých tunelů pod ním, mladší rodiny a generace chápou, že pro dobro Nordrim je nutné objevovat nové a nepoznané. Od Štítových trpaslíků jsou k nerozeznání, jak chováním, tak fyzickým vzhledem. Zachovali si i všechny aspekty trpasličího charakteru, dodržují tytéž staré tradice, a proto se svými bratry v rodném městě vycházejí dobře. Na druhou stranu mají alespoň malé pochopení pro Zlaté trpaslíky nebo trpasličí dobrodruhy, kteří se vydávají na jih do lidských měst a osad.
Horští trpaslíci se živí hlavně jako prospektoři, buď na volné noze nebo s pověřením svého klanu z Khar-Durnu. Zároveň pořádají obchodnické karavany s materiálem a výrobky z trpasličího města. Hodně z těchto trpaslíků se na pár týdnů v roce vrací zpět do svého města, ale ostatní rodiny žijí buď v izolovaných domech rozesetých po horách, ve Forchenhaimu nebo dokonce v lidských hornických osadách na jihu.
Zbraně jak na blízko, tak na dálku, zbroje a další výstroj, se nijak neliší od toho, co používají ostatní Nordrim. 
Ve své víře ani trochu nepolevili v uctívání Praotce Norda a to za žádných okolností. Stejně tak zášti a nenávisti k jiným rasám si odnesli ze svého rodiště, tudíž mezi jejich odvěké nepřátele patří duergaři, zelené kůže, pekelní démoni a jiné všelijaké rasy s rohy, ocasy, křídly a víceméně vším, co se vymyká z trpasličího ideálu. Na nedůvěře k elfům a půlorkům se též nic nezměnilo. Snad jen lidé se těší jejich větší přízni, možná i respektu. Nejspíše je to zapříčiněno tím, že s lidmi častěji obchodují, někdy jsou jejich sousedy a jak to tak bývá, často bok po boku krvácejí při bojích proti nepřátelům.

Trpasličí společenství

Trpasličí společnost je svázána celou řadou povinností, tradic a rituálů. Zároveň jsou Nordrim milovníky řádu a vše u nich má své místo. I proto jsou z jejich středu vypuzeni všichni zloději (skaz), Křivopřísežníci (unbaraki) či vrahové (thagi). Naproti tomu notoričtí reptalové (grumbaki) nebo liknavci (ungrim), kteří stále odkládají splnění slibu, mohou zůstat, ale jsou obecně opovrhováni. Porušení jakýchkoliv pravidel ukládá obvykle právo poškozeného na kompenzaci, která má různý charakter. Je-li poškozený členem stejného klanu a starší nebo nadřízený, má právo sám dotyčného potrestat. Jinak musí žádat satisfakci pro "neodčinitelnou urážku" (dammaz). Ta se někdy může rozrůst až k mnohasetleté nenávisti mezi některými trpaslíky nebo klany. K udržení přehledu o sporech jak mezi samotnými trpaslíky, tak mezi trpaslíky a okolním světem, slouží mýty opředené Knihy záští, o kterých většina trpaslíků mluví s respektem. Trpaslíci, kteří se provinili nějakým zločinem, mohou dobrovolně přijmout 'přísahu smrti' a vydat se do světa, kde vyhledají nejmocnějšího nepřítele, který se jim připlete do cesty, a zahynou v boji s ním. Nejoslavovanější jsou případy, kdy zahynou obě strany, i trpaslík i jeho nepřítel. Takovým trpaslíkům se říká "drengi".
Nejdůležitější organizační jednotkou v trpasličí společnosti je klan (throng). Jednotlivec příliš neznamená, všechna jeho práce i sláva povznáší klan a mocný klan naopak zaštiťuje jednotlivce. Klany mohou být malé i velké, potulné nebo usazené. Usazené klany patří k největším a nejbohatším, náleží jim doly, sídla nebo části sídel a jejich thénové (rik) zasedají ve shromáždění, které radí nejvyššímu vládci, knížeti (ubund) nebo králi (usmak). Uvnitř klanu mají hlavní slovo stařešinové, "předkové" (gromthi). Ti tvoří radu klanu a radí thénovi.

Rodiny mají v trpasličí společnosti taktéž důležité místo. Na úrovni rodin bývají však pouta dosti propletená, a proto se běžně uvádí spíše příslušnost ke klanu, původ trpaslíka je pak mnohem jasnější. Přehled o všech rodinách v klanu mají na starost Ochránci tradic. 

Trpaslíci, jakožto hrdý a pospolitý národ, nemají mezi sebou šlechty ani nevolníků. Významné majetky vlastní zpravidla klany, nikoliv jednotlivci. Společenská důležitost se mimo délky vousu, měří také původem, umem v řemeslu a boji. Někteří vysoce postavení Nordrim se však přece jen dají rozpoznat na první pohled. Jednou za 50 let nebo při výjimečné události vyhlášené vládcem, v síních probíhá vyhlašování trpaslíků důležitých pro celou společnost. Při slavnostech známých jako Velký hodokvas, plných dobrého jídla, pití, uzavírání obchodů a turnajů, jsou před vládce předvedeni trpaslíci, kteří jsou obdarováni odznakem s upravenou pečetí vládnoucího klanu. Tento odznak však není dědičnou záležitostí. Pokud je kupříkladu takto vyznamenám dlouholetý mistr dílen za svůj přínos a um, jeho potomci sice mohou podědit dobré jméno a bohatství, ale sami se musí vypracovat od začátku do takového postavení, aby mohli být opět obdarování přízní vládce. Samotný odznak privilegovaného trpaslíka, dává dobrý základ rodině, potažmo klanu, na kterém může dále stavět. Při této velké události jsou čas od času zakládány i nové klany a jde opravdu o důležitý svátek celého města. Tento fakt podtrhuje i to, že trpaslíci hrubě určují svůj věk podle zažitých vyhlašování Velkého hodokvasu. Pokud se o někom řekne, že hodoval už na pěti vyhlášeních, s jistotou lze říci, že je mu více než 250 let.


Běh trpasličí společnosti

Celé trpasličí město je jedno velké pracoviště. Doly, pece i dílny pracují bez ustání a trpaslíci do puntíku dodržují předem rozvržené směny. Od prvního nováčka s malou bradkou a kotletami u vozíku v dolech, po posledního důstojníka palácové gardy. Všichni do jednoho mají na paměti, že řád a disciplína vždy jejich národu pomohli Jídlo, šaty, zbraň nebo štít, to vše je možné s trochou snahy sehnat v jakoukoli denní dobu.

Běžná trpasličí domácnost funguje, jako celá společnost, na předem určených a daných pravidlech. Každý má svou úlohu. Nejdříve ze všech vstává žena, která se stará o základní chod rodiny. Vzbouzí dcery, sestry a ostatní ženy v domě, aby obstaraly vše, co je třeba. Úklid po mužích, kteří přišli z nočních směn a přípravu jídla pro muže, kteří teprve vstanou na denní směny I tak tuhý a odolný národ, jako Nordrim, někdy potřebují čas pro sebe. Ve dnech volna tráví rodiny společné chvíle u hodovního stolu, buď ve svém domě nebo v klanových síních. Potřeba trpaslíků sdružovat se do větších celků, je totiž až pověstná. V té době se muži věnují nutným opravám v domě, dětem, pitkám, hraní v kostky nebo kartám. Ženy, až na hospodské chvíle, jsou mužům vždy nablízku, případně učí mladší trpaslice vařit, šít, vázat všemožné copy i uzle na vlasech a vyrábět do nich ozdoby.

Výše postavené rodiny fungují trochu jinak. U nich všechen základní běh v domě, obstarává služebnictvo z řad obyčejných trpaslíků. Neznamená to však, že by se mocní a bohatí Nordrim distancovali od povinností nebo se povyšovali nad běžné trpaslíky. Starší členové rodiny plní své důležité úkoly. Mladší se pak věnují studiu a zdokonalování svých předností. Cvičí se v boji a řemesle bok po boku méně významných druhů. V osobním volném čase se kvůli navazování kontaktů většinou zvou bohaté rody navzájem do svých síní, kde starší prohlubují přátelství a uzavírají obchody. Mladí trpaslíci se chlubí a poměřují délkou vousu, zápolí ve cvičném boji. Trpaslice taktně sedí bokem, pozorují muže (většinou někoho ze svých nastávajících) a tiše si povídají nebo se chlubí vlastnoručně dělanými ozdobami.

Trpasličí cechy

Napříč klany nebo v rámci klanu jednoho, existují cechy (v ojedinělých případech může celý klan tvořit jeden cech). Tyto cechy mají jasné zaměření a své odbory vedené radou cechu, kterou tvoří Mistr a jeho pět zástupců. Na této úrovni hierarchie pak vzniká největší množství sporů ba dokonce záští. Protože jsou cechy mnohdy prostoupeny více klany a zájem cechu se nemusí shodovat se zájmy toho nebo onoho klanu.

Jsou to sdružení, která pod sebe shromažďují trpasličí řemeslníky napříč celou společností a klany, v různých odvětvích. Rozeznáváme hlavně tyto cechy: Hornický a důlní, Slévárenský a kovodělný, Stavařský, Pivovarnický, Potravinářský, Šperkařský, Cech mechaniků, Písňotepecký a nakonec Alchymistický. Přičemž každé toto větší odvětví se dělí na další, konkrétněji zaměřené oddělení, jako například Stavařský cech, který pod sebou spravuje oddělení kamenické a dřevařské. Velké oblibě se těší samozřejmě Pivovarnický cech, ale největší počet trpaslíků se najde v Hornickém a důlním cechu. Každý výše zmíněný cech má své tradice a zvyky, od přijímacích rituálů, až po vlastní slavnosti. Jediné, co mají všechny společné, je vedení každého z nich. Je napevno určeno, že každý cech vede pětičlenná Rada cechu v čele s Velmistrem cechu. Tento trpaslík je ve společnosti velmi vážený a není ojedinělé, že je zároveň vůdcem klanu nebo jinak výše postavený. Výše pak už stojí jen Nejvyšší rada cechů, která je složená z Velmistrů všech cechů a předsedá jí samotný král Nordrim nebo vládnoucí kníže.

Činnost cechu směřuje hlavně k tomu, aby si jejich výrobky a produkty přinejmenším držely svou kvalitu nebo se dále zlepšovaly. Zajišťují také odbyt svých výrobků jak v rámci Khar - Durnu, tak i mimo něj. Každý cech si vychovává vlastní učedníky, kterým mistři předávají své vědomosti. S tím je spojena další věc, kterou mají všechny trpasličí cechy společné a to žárlivé střežení svých výrobních procesů a tajemství. Jakýkoliv člen by vynesl byť zlomek nějakého takového tajemství ze síní cechu, propadl by na hrdle nebo přišel o vous. Největší tajnůstkáři jsou v tomto ohledu trpaslíci z cechu Mechaniků a Runotepců.

V každém cechu pak existují odbory vedené většinou služebně nejstaršími trpaslíky, kteří však nejsou členy Rady. Tyto odbory dohlíží na to, aby bylo se zaměstnanci cechu zacházeno dobře, a dohlížejí na jejich platy. Do těchto odborů se může přihlásit jakýkoliv trpaslík z cechu, ale také nemusí. Ve vedení odboru je jako protipól k Radě cechu, pět trpaslíků v čele s Hlavním předákem.

Jakmile trpaslík absolvuje základní výcvik v boji a nezůstane u armády, vrací se zas k běžnému způsobu života a podle nadání, vloh a přání rodiny (hlavně otce nebo starších) je po vstupní zkoušce přijímán do učení ve vybraném cechu. V cechu pak panuje rozdělení podle odpracovaných let a pracovitosti. Zpočátku každý nastupuje jako Pomocník, který má za úkol dělat ty nejzákladnější práce od úklidu prostor po podavače. Z této pozice se vcelku rychle dostane člen cechu na místo Učedníka. Tady už zastává základní důležitější práce. Připravuje věci pro výrobu polotovarů nebo polotovary samotné. Velmi často nepracují samostatně, ale jsou po ruce další kastě v cechu, a to Tovaryšům. Ti mají na starost široké spektrum prací a jsou hlavní silou cechu. Jsou samostatní a hlavně oni předávají své znalosti mladším trpaslíkům. Zároveň také drtivá většina trpaslíků na této pozici končí, ale není to žádná ostuda, protože dostat se na post Tovaryše, stojí hodně času a úsilí. Pokud je Tovaryš nadmíru nadaný a splní zkoušky před Radou cechu, může se stát dílenským Mistrem. Ti pak většinou jen dohlížejí na všechny práce a pracují jen na nejdůležitějších věcech. Také většinou zasedají v Radě cechu.

Závěrem zmiňme Cechu runotepců. Ten nese své označení již dlouhou dobu jen z úcty k tradici, ale cechem v pravém slova smyslu není. Nevyznačuje se striktním uspořádáním jako jiné cechy v Khar - Durnu a je opředen množstvím tajemství, protože si runotepci od pradávna střeží své postupy žárlivěji, než všechny cechy dohromady. O to většímu respektu a úctě se však těší. Trpaslíci příslušící k tomuto starobylému uskupení nepatří do žádného z klanů a jsou plně oddáni svému řemeslu. Ve společnosti Nordrim ale není jediného trpaslíka, který by nechtěl být s tímto společenstvem zadobře. Nejpevnější pouta s runotepci však po generace udržují chrámoví kněží.

Vstoupit do řad runových kovářů není jednoduché a naprostým základem je mistrovské ovládnutí výroby zbraní a oddané následování Nordova učení, který runotepcům propůjčuje část své moci svázané do run. Není možné se o vstup přihlásit, samotní mistři výroby run si hledají své učně a nezřídka se v minulosti stalo, že trvalo desítky a desítky zim, než se řady těchto mýtických kovářů rozšířily.

Každý z výše vypsaných cechů má také svůj znak:
Hornický a důlní cech - důlnický vozík na kolejnici s dvěma překříženými krumpáči na pozadí
Slévárenský a kovodělný cech - tavící pec, před kterou stojí kovadlina
Stavařský cech - brána zasazená do skály s obrannou baštou
Pivovarnický cech - krásně zdobený korbel držený svalnatou trpasličí paží
Potravinářský cech - skřížená vidlička s nožem s vypaseným vepřem v popředí
Šperkařský cech - zlatá bohatě zdobená koruna osázená drahými kameny
Cech mechaniků - dřevěný jeřáb na staveništi
Písňotepecký cech - buben, přes který je položena trubka a srolovaný svitek s pečetí
Alchymistický cech - zkumavka, pod kterou hoří plamen, a bublá v ní nazelenalá tekutina
Cech runotepců – kovadlina se zlatým kruhem uprostřed, v němž září dvě propojené runy, jejichž význam znají jen samotní runoví kováři

 

Trpasličí válečné síly

Každý trpaslík musí projít přípravou na boj, i když zdaleka ne všichni tak činí rádi. Někteří by se raději věnovali řemeslům nebo obchodu. Trpasličí národ ve svých městech udržuje, i přes svou méně početnou populaci, vcelku velké množství bojeschopných mužů. K tomu napomáhá i zmíněný povinný základní výcvik, ke kterému jsou odváděni mladí holobrádci a to na dobu dvou let. Holobrádek, který prochází výcvikem, se nazývá "hazkal". Stejným slovem trpaslíci označují mladé pivo. Zde pod dohledem starších důstojníků prodělají tvrdou a náročnou přípravu. Od fyzické zdatnosti, přežití v horách, přes boj na blízko, až po střelbu z kuše.

Většina mladých trpaslíků se po dokončení základního výcviku rozejde zpět k rodinám a věnují se řemeslu, ke kterému je jejich otec vede. Nemalá část těch, kteří si vedli velmi dobře, je pak i s rodinami pozvána do klanové síně. Rodinám je nabídnuta možnost, aby se syn (ve velmi výjimečných případech dcera) zařadil do pravidelné armády klanu, potažmo města. Tito trpaslíci tvoří hlavní síly klanů a nazývají se "válečný druh" (samman). Dělení je prosté. Nutná posádka společné armády je dána kapacitou kasáren a je nepsaným pravidlem, že musejí být stále plné. Sloužit v armádě je pro trpaslíka i jeho klan pocta, proto není divu, že o nové rekruty z všemožných klanů není nikdy nouze. Velikost vojáků v čistě klanových barvách je pak dána potřebou a hlavně bohatstvím klanu. Klanoví bojovníci vládnoucího klanu, jsou rovněž bráni jako palácová garda. Osobní stráž knížete/krále tvoří nejlepší válečníci, po jednom z každého klanu ve městě.

V případě velkého ohrožení města nebo vyhlášení války, se pod knížecí/královskou zástavou spojí jak běžná armáda města, tak klanové oddíly se svými thény a kníže/král je hlavním generálem celého vojska. Jak je u trpaslíků zvykem, nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá a krom základního dělení na čistě klanové oddíly a armádu města, jsou k rozeznání speciální oddělené "podsložky" armády a jednotky, které mají jasně vytyčené a dané povinnosti, kterých se drží.

Lehké trpasličí jednotky a průzkumníci
Krom podsaditých ramenatých válečníků zakutých v kovu, s těžkými sekerami a kladivy, využívají trpaslíci i oddíly, které se hodí na úkoly vyžadující rychlost a nenápadnost. 
Jsou většinou stejného vzrůstu, jako ostatní trpaslíci, ale útlejší a celkově pohyblivější. Už v základním vojenském výcviku se učí jinému způsobu boje a zlepšují se ve věcech, které se jim hodí více k provádění průzkumů - umění splynout s okolím, pohybovat se tak, aby jim na výstroji necinknul jediný kov, orientaci v podzemí, ale i na povrchu a pod širým nebem. Mimo jiné zlepšují své dovednosti v práci s mechanismy, s výbušninami a celkově těmi, které se hodí pro záškodnické akce.
Co se týče samotného boje, preferují nejlehčí zbroje nebo dokonce žádné. Menší zbraně, vrhací dýky, sekery a kuše. V poslední době mladí trpaslíci začínají nosit do boje i tesáky a kinžály, což s nelibostí snášejí starší trpaslíci a velitelé. Oproti těžce obrněným válečníkům, je těchto lehce vyzbrojených jednotek minimum, ale jejich služby jsou vítané a mnohdy vysoce ceněné, protože díky svým schopnostem mohou ušetřit životy mnoha Nordrim.

Tuneloví válečníci (K´ranurga gaznazirazia)
Klany, které vlastní své vlastní doly, vychovávají v tradici mnohem konkrétněji zaměřené válečníky, kteří se specializují na boj v tunelech. Jsou to bojovníci rekrutovaní ze "samman" (válečný druh) a nazývají se K´ranurga gaznazirazia (tuneloví válečníci). V minulosti tyto jednotky vznikaly hlavně z válečných veteránů, kteří se často účastnili bojů pod zemí a osvojili si tak taktiky tohoto boje. Tito veteráni pak své zkušenosti vytříbili a předávali dalším generacím trpaslíků. Neohrožení tuneloví válečníci jsou zároveň výbornými horníky a mnohdy vynikají i ve znalosti stavitelství. Do boje chodí vyzbrojení prakticky. S menšími štíty, pouze jednoručními zbraněmi (dvouruční by jim ve stísněných prostorech byly k ničemu) a oblékají nejvýše kroužkové zbroje. Ani střelné zbraně nejsou výjimkou, v podobě kuší. Odlišnost, kterou se tyto jednotky vyznačují a na první pohled je odděluje od jakéhokoliv oddílu Nordrim, jsou krátká masivní kopí, která se při bojích v podzemí více, než osvědčila. V případě nutnosti se dá toto krátké kopí vrhnout, i když na malou vzdálenost. Což v tunelech není překážkou.

Bersekři (Kuldjargh)
Pokud trpaslík propadne vášni k boji, je nazýván "kuldjargh", což značí doslova "pomatenec se sekerou" nebo též berserkr. 
Takový trpaslík odkládá štít, neboť obvykle používá dvě zbraně nebo velkou sekeru. Vrhá se bezmyšlenkovitě do nejhustší vřavy, bojuje pro potěšení. Nejde tedy o složku trpasličích oddílů, ale spíše druh boje, menší počtu bojovníků. Trpasličí mudrci pokládají tento stav za znepokojivý a bersekři jsou často podezřívavě sledováni, zda na nich neutkvělo šílenství nebo posedlost Gordulem.

Ne zcela vojenskou jednotkou, ale s armádou spjatí, jsou Písňotepci (Rhathrurkarhzia)
Nordrim, kteří za svých mladých let projeví bystrost, inteligenci a v neposlední řadě také vlohy pro hru na hudební nástroje, se po absolvování základního výcviku přidávají k cechu Písňotepců. Zde se učí základům umění, historii svého národa, etiketě, základům divadelní hry, zdokonalují se ve hře na vybrané nástroje, jak vypadat dobře a důstojně a obecně jsou vedeni k tomu, aby přispěli ke kulturnímu bohatství trpasličího národa. Z mnohých vzejdou "pouze" baviči a hudebníci, kteří baví, hrají a zpívají v hostincích a po hospodách. Ale jsou i tací, kteří vynikají mimo jiné i v dobrém vychování a královský dvůr je pro ně přirozeným prostředím. Ti jsou pak najímáni do služeb Klanů, jako vyjednavači, diplomaté, komoří, nebo mluvčí Klanu.
Jelikož všichni absolvovali základní vojenský výcvik, ani v boji neudělají hanbu. Naopak, jsou poměrně často vyhledávání, protože svou neutuchající dobrou náladou a zásobou příběhů a písní, drží mezi muži dobrou náladu. Během bojů jsou většinou ti první, kteří zpívají staré trpasličí písně o hrdinech a legendách národa a probouzejí tak v srdcích válečníků naději a vlévají jim sílu do žil. Do boje nosí většinou jednoruční sekery nebo kladiva, štíty a oblékají s oblibou destičkové nebo kroužkové zbroje, které jim propůjčují volnost a možnost se po bojišti pohybovat snadněji.
Trpasličí společnost na tyto trpaslíky pohlíží vcelku kladně, ale najdou se i tací, kteří mrmlají o lehkovážnosti, s jakou Písňotepci řeší problémy a situace. Navíc se povídá, že snad členi cechu ovládají jakýsi druh magie a čar, ale to všichni do jednoho s bezstarostným úsměvem na rtech odmítají. Co však nepopřou, je jejich náklonnost k opačnému pohlaví a nezřídka kdy se dostávají hlavně mladí Písňotepci do problémů, právě kvůli neodolatelné touze svádět mladé naivní trpaslice, případně půlčice, nebo gnomky.

Nositel Knihy zášti (Rurthakan Gra´o jazthka)
Tito trpaslíci jsou pečlivě vybírání jak podle svých bojových zkušeností, tak i podle vztahu ke starým trpasličím tradicím a zvykům. Jsou to starší trpaslíci, kteří jsou vyzvání Ochránci tradic nebo Pamětníky, aby v dobách bojů, nesvárů i válek, při sobě nosili Klanové knihy záští a ty tak byly vždy po ruce, k zápisu nových křivd a záští. Toto privilegium je staví vysoko v trpasličí společnosti (tím výše, čím je Klan větší a důležitější). Takový závazek znamená, že pro trpaslíka neexistuje nic, co by jej Knihy záští mohlo zbavit, ani smrt. Pokud by taková situace nastala a trpaslík nezemřel při její obraně, nejen, že svou hanbu musí odčinit dobrou smrtí, ale vynaložit veškerou snahu na to, aby Knihu získal zpět - stůj co stůj.

Sůdkonosič (Th´tgurrurthazi)
Tento mladý trpaslík je vybírán z těch, kteří dodělali základní výcvik a pokračují dále jako vojáci Klanových vojsk nebo v Královském vojsku. Obvykle se jedná o toho nejlepšího nováčka v oddílu. Úkolem tohoto nováčka je sebou do boje vždy nosit malý soudek nejlepšího trpasličího piva a chránit jej více, než vlastní život. Z tohoto soudku je totiž těsně po bitvě čepováno nejlepším válečníkům při prvotních oslavách, ještě na bojišti. Toto místo je u trpasličích oddílů vnímáno vesměs pozitivně. Staří trpaslíci jej uznávají, jelikož se jedná o starou tradici, na kterou se váže legenda "O Kurgarovi Jednookém". Mladé generace na ni pohlížejí jako na přežitek a říkají, že pivo do boje může nosit každý, ale proč se občas nenapit z cizích zásob a ještě dobrého piva, že?


Trpasličí chrámy
Trpasličí víra v Otce je velmi silná a s ohledem na trpasličí povahu není divu, že i v Nordových chrámem panuje striktní rozdělení pravomocí.

Trpasličí kněží
Z branné povinnosti holobrádků jsou občas vyjímáni trpaslíci, kteří se vykazují vysokou citlivostí na Nordovu sílu a jsou přijímáni do svatyní za účelem posílení a zvládnutí moci spojené s vírou v Praotce trpaslíků. Neznamená to, že by se vyhnuli základnímu výcviku v
boji. Je však veden odděleně od ostatních mladých trpaslíků. Zároveň jsou mnohem více učeni v historii předků, tradicích, zvyklostech trpasličí společnosti a v základní nauce o okolním světě.

Po dokončení výcviku ve svatyních se trpaslíci dělí následovně, podle svých předpokladů:

Bojoví kněží (Pourdrurga graja)
Tito trpaslíci vynikali v boji nadmíru dobře a skoro by se mohli rovnat se svými bratry u "samman". Zároveň jsou však prostoupeni mocí svého boha. Jsou tak užitečnými pomocníky na bojištích a zároveň duchovními vůdci jednotek. Za smluvený obnos svatyni, jsou tito kněží přidělováni ke klanovým oddílům.

Ochránci tradic (Urzi´hazrzia khaztazi)
Trpaslíci, kteří svůj život zasvětili spíše učení a bádání v knihách, nadále zůstávají v chrámech, nebo odcházejí k jiným klanům (znovu za jistý obnos svatyni) jako rádci a pomocníci ve věcech trpasličího učení a ochraně starých posvátných tradic. Někdy mohou též zastupovat místo zapisovatele do Knihy zášti, ale jejich zápisy musí potvrdit některý z Pamětníků.

Pamětníci (Rhazlakrazia)
K těmto trpaslíkům patří jen hrstka z trpasličího národa. Jsou to velmi učení trpaslíci, kterým naslouchají všichni, včetně stařešinů, velkých thénů, knížat a krále. Staří pamětníci sami obcházejí chrámové školy a vybírají si nadané trpaslíky, kteří se, pokud Nord dá, stanou jejich nástupci. Zároveň jsou tito učenci velmi často oficiálními zapisovači do klanových Knih záští. Nejváženější a nejstarší z této nepočetné skupiny kněží, má v opatrovnictví jeden z největších artefaktů trpasličí společnosti a to prastarou Knihu kamene. Tato kronika obsahuje zápisy a poznatky o dějinách okolního světa od dob, kdy se prý ještě samotný Nord procházel po zemi s prvními ze svých synů.

Válečníci Nordovy vůle (Gaznazirazie Rurhturgo g´na)
Tento sbor silně věřících válečníků je veden při chrámech trpasličího boha a je jimi zároveň dobře financován. K jednotkám těchto paladinů Norda, jsou posílání trpaslíci po dokončení základního výcviku, kteří projevili zájem o prohloubení víry a boj proti temným nepřátelům Nordrim. Nedisponují ovšem tak silnou mocí, aby z nich byli kněží. Tento nedostatek zarputile a mnohdy tvrdohlavě dohánějí bojovým výcvikem. Jsou vedeni k materiální střídmosti a krom zbraně, štítu a zbroje většinou nevlastní nic cenného. Válečníci z řad paladinů oblékají těžké plátové zbroje a bojují výhradně jednoručními, nebo dvouručními kladivy, které symbolizují jak schopnost ničení, tak i nástroj pro tvorbu a obnovu. Jejich dobrota má však velmi omezené meze, a pokud jde o potrestání spáchaného zla, nemají nejmenší slitování s tvory, nebo bytostmi, které se špatných skutků dopustily.
Těchto oddaných bojovníků Norda je oproti běžným válečníkům minimum a slouží výhradně chrámu. Pokud se dostanou mimo trpasličí sluje, je to s nějakým úkolem, nebo pověřením od kněží trpasličího boha. Mohou to být i diplomatické mise, protože jsou tito válečníci učeni i v umění etikety, dobrých mravech a vybraného chování. Velmistr těchto chámových bojovníků opatruje, podobně jako nejstarší z Pamětníků, cennou knihu trpasličího národa a to Knihu ohně. Tento svazek obsahuje výčet a detailní popis všech válek vedených národem Nordrim, od dob prvních trpasličích knížat a králů.

 

Dodatky

 

Stolování
Trpaslíci jí hodně a rádi. Co se jídla týče, jsou to velcí požitkáři. Pokud je příležitost, rádi pořádají bohaté hostiny, při nichž se i masivní trpasličí stoly prohýbají pod tíhou jídla.
Velmi si libují v mase, velmi tučném mase, bůček, uzený špek a slanina, to jsou jejich oblíbené pokrmy. Pokud jim při jídle neteče omastek po bradě, není to pro ně pořádný požitek. I ze zvířat, která konzumují, si vybírají ty tučnější kousky, především dobře vykrmené vepře a kance, nepohrdnou ani husou nebo kachnou, kterou sní sám brach na posezení. Avšak většinu těchto pokrmů získávají Nordrim z povrchu - buď obchodem, nebo z toho, co vyprodukují jejich kolonie na povrchu v okolí jejich podzemních pevností. V případě nutnosti jsou trpaslíci nuceni se uskromnit, jelikož k těmto pochutinám ztrácejí přístup a živí se tím, co dokážou vypěstovat pod zemí. Zelenina je mezi trpaslíky všeobecně neoblíbená a na hodovních stolech je prakticky k nenalezení. Výjimku tvoří kyselé zelí, které velmi rádi konzumují k masu, snad proto, že dokáže trochu odlehčit jeho mastnotě. Zelí pěstují horští trpaslíci ve svých osadách, případně jej dováží obchodníci.
Trpasličí pivo příliš neodpovídá pivu vařenému lidmi. Správné pivo je velmi husté, skoro jako kaše, a velmi silné, jako lidské víno. Lidského piva mohou vypít mnoho litrů, proto na ně lidé často nahlížejí jako na opilce, to však není pravda, protože lidské pivo na ně nemá téměř žádný účinek.

Pravda o trpasličích ženách
Ženy trpasličího národa nejsou po širém světě dobře známy a tak občas kolují domněnky a lži o tom, že trpaslice neexistují, nebo jsou velmi podobné mužům. To není pravda a trpaslíci takové pomluvy s oblibou vytloukají neznalcům z hlavy vším, co je po ruce.
Trpasličí žena je stavěná tak, jak si to žádá perný život po boku jejich manželů. Jsou přibližně o hlavu menší, než muži, ale co ztrácejí na výšce, dohánějí bohatě na partiích, které trpaslíci mají v oblibě, ba dokonce vyžadují. Celkově jsou oplácané, až kypré, s velkými boky, pozadím a poprsím. Jednou z největších fám je to, že trpaslice mají vousy, jako jejich protějšky - nemají. Vlasy mají husté, dlouhé a rády o ně pečují tím, že je splétají do všemožných drdolů a složitých copů. K vidění může být maximálně lehké chmýří na tvářích, či bradě, což však vůbec není ostuda. Tyto účesy pak rády doplňují o spony, jehlice a jiné ozdoby, všech barev a z různých kovů, které si vyrábějí samy a je to takový malý odznak jejich zručnosti a pečlivosti.
V drtivé většině případů hrají neurozené ženy v trpasličí společnosti čistě domácí roli. Mají na starost úklid, vaření, starání se o potomky, nákupy na trzích a věci spojené s během domácnosti obecně. A žádný trpaslík není tak hloupý, aby se do těchto věcí své družce montoval. Jsou však známy i případy, kdy se mladé trpaslice nedrží zaběhnuté tradice a nachází své místo mezi kněžkami Norda, kde působí hlavně jako ranhojičky a opatrovkyně. Pokud je však ve svém zvoleném povolání úspěšná, v hierarchii trpasličí společnosti je mnohem výše, než běžné ženy.

Vztah trpaslíků k magii
Trpasličí národ je od přírody nedůvěřivý, a pokud se jedná o věci, kterým nerozumí, nebo mu nejsou blízké, platí to dvojnásob. A magie mezi takové jistojistě patří.
Někteří učenci (hlavně dlouhonozí) tvrdí, že moc trpasličích kněží Norda je také druhem magie. Starší generace trpaslíků by za takovou urážku tahaly sekery z pouzder, ti smířlivější a mladší jsou ochotni se o tom bavit, ale i tak budou stát na svém. Božská síla proudící do světa skrze kněží je svaté požehnání a ne prostředek k vyvolávání démonů a obcování s nepřirozenými věcmi, s kterými se podle trpaslíků jistě musí zaplést každý čaroděj v honbě za mocí a poznáním. Paladinská moc je chápána naprosto stejně, jako kněžská, jako požehnání a projev náklonnosti Norda.
Osudy všech dětí Norda jsou někdy vrtkavé a tu a tam je malá šance, že se narodí dítě s vlohami k provozování magie. Je běžné, že se takové "nadání" ani neprojeví, protože je holobrádě intenzivně přeučováno na běžnou trpasličí práci, i když se více hodí na úřednické posty a jiné, vyžadující spíše důmyslnost a chytrost. Nedostávají se tedy do učení ke kovářům, slévačům, hornickým cechům a podobně. Naopak vynikají jako kupečtí učni a teoretičtí mechanici. Pokud se rodina odváží s pravdou vyjít ven a riskovat opovržení a posměch od ostatních, jsou holobrádci posíláni na učení k alchymistům, kteří jsou se svými cechy často přehlíženi a umísťováni na okraje města. I kvůli tomu, aby čtvrtě nezachvátil požár, při jejich pokusech.
Skupiny Písňotepců byli a vždy budou, trochu kontroverzní a odlišní. Je veřejným tajemstvím, že i oni snad ovládají nějaký zvrácený druh magie, ale pokud ano, dokáží jej maskovat a zaobalit do příjemných veršů, pochodových písní, nebo slok bojových popěvků. S jejich neutuchající dobrou náladou a příjemným vystupováním, je tedy jejich čarování necháváno bez reakcí okolí, pokud to okolí vůbec pozná.

Trpasličí vous
Trpasličí vous má pro Nordrim velký, ale opravdu velký význam. Ostatními rasami těžko pochopitelný. Tato tradice nejspíše vychází ze snahy, přiblížit se svému Praotci, který bývá vyobrazován s dlouhým bílým vousem. Povinností každého tedy je náležitě se o svůj vous starat. O vous může trpaslík přijít hned dvěma způsoby.
Buďto vlastním přičiněním, kdy složí svou přísahu smrti a musí odčinit hanbu, aby nepadl stín na něj a jeho rodinu. V tomto případě na jednotlivce pohlíží společnost jednotně a drtivá většina trpaslíků se ho straní, ale toleruje jej. Zvláštním případem jsou pak ti, kteří si svůj vous ponechali, i přes nějaký závažný přečin, nebo si jej oholili, ale nesnaží se hledat svou smrt. Takoví trpaslíci jsou pak téměř vyvrheli, a je jimi opovrhováno.
Druhou možností jsou případy, kdy trpaslík o svůj vous přijde náhodou, nebo ne vlastním přičiněním, v boji, při výslechu, či nehodě. Zde už se názor společnosti rozděluje na dva proudy. Starší a konzervativnější rodiny takového jedince stejně odsuzují a očekávají, že svou hanbu odčiní hledáním smrti. I přes to jsou však mírnější a svého druha na takovou cestu dobře vybaví. Smířlivější a shovívaví trpaslíci pak na tyto "postižené" koukají spíše jako na oběti a snaží se jim pomoci, jak mohou. Z těchto rozdílných pohledů na věc často vznikají mezi trpaslíky i hádky a spory. Některé klany umožňují zostuzeným trpaslíkům návrat, pokud jim při hledání smrti stihne vous narůst do původní délky. Takových klanů ale není mnoho, mimo jiné taky z toho důvodu, že trpaslíků, kteří takovou podmínku splní, je naprosté minimum. Jedinec, který by o takový návrat usiloval, nesměl ovšem spáchat žádný závažný přečin vůči trpasličí rase a kultuře.

Svátky a oslavy
S životy všech trpaslíků jsou, mimo jiné svátky a veselí, spojeny především oslavy společného života a odchodu blízkých k Otci.
Trpasličí svatby jsou v mnoha případech dohodnuté na léta a léta dopředu, ale nic to nemění na tom, jak radostnou událostí spojení dvou rodin/klanů je. Posílení vlivu rodiny/klanu, se slaví stejně jako začátek společného života. Veselice se připravuje na dny dopředu, kdy se vaří, peče a připravuje vše kolem. Záleží jen na bohatství, jakým rodiny disponují. Samotný obřad oddání se provádí v síních klanu, nebo domě rodiny, opět záleží na bohatství. Vlivné a důležité rody jsou oddávány v hlavním chrámu Norda ve městě. Po obřadu přichází tichá modlitba novomanželů věnována Nordovi a jen oni a kněz vědí, co obsahuje. Při obřadu jsou kromě novomanželů přítomni jen jejich nejbližší. Po návratu z něj, na ně čeká celý zbytek rodiny a přátel a propuknou oslavy. Ty trvají tak dlouho, dokud se nezastaví předem připravený přísun jídla a pití. Muži a ženy při takové veselici sedí odděleně a setkávají se pouze při tanci. Je také zvykem, že se oba stoly, jak muži, tak ženy, podílí na jednom daru pro každého z novomanželů. Trpaslice většinou obdarují ženu ručně vyráběným oblečením, nebo ozdobami do vlasů, či jinými šperky. Muž od svých druhů dostává různé dary, od zbraní, přes novou kovadlinu, až po sud drahého piva. Záleží na tom, čím se trpaslík živí. Po skončení oslav se všichni rozejdou do svých domovů a druhý den jakoby se nic nestalo a vše pokračuje v běžné rutině života Nordrim.
U svateb, které probíhají napříč klany, nenajdeme mnoho odlišností, možná až na počet hostů a velikost hostiny. Čemu se ale věnuje velká pozornost, jsou klanové Knihy záští. Ty jsou Ochránci tradic nebo Pamětníky porovnávány a hledá se sebemenší detail, který by mohl zamezit svatbě. Pokud se přeci jen nějaká Zášť najde, je snaha o její urovnání. Stává se však, že klany společnou řeč nenajdou a tehdy se dohodnutý svazek ruší.
Trpasličí pohřeb je sice smutnou událostí, u Nordrim je na něj pohlíženo trochu odlišně. Jelikož všichni trpaslíci věří, že je čeká místo ve Zlatých síních, truchlení pozůstalých probíhá nad korbelem piva a rokováním o životě zesnulého. Pokud se jedná o padlé válečníky, při pohledu na stůl plný jídla a pití by se mohlo zdát, že trpaslíci dokonce něco slaví.
Starou tradicí je věnování soudku na poslední cestu k Otci. V hlavním chrámu města je místo, kde se ve stěně otevírá zdobený otvor v podobě trpasličího obličeje s otevřenou pusou. Do otvoru se za zesnulého vylije malý soudek piva, které má, skrze skuliny a praskliny ve skále, dotéct až do Zlatých síní.

Trpaslíci sobě
V trpasličí společnosti existuje mnoho pojmenování pro všemožné zvláštnosti v chování a vzhledu. Zde je skromný výčet těch nejvíce zažitých.
Pokud trpaslík tráví většinu času v dolech a štolách, říká se mu "khazukan". Prospektoři, hledající drahé kameny a kovy na povrchu, se nazývají "skrati". Pokud trpaslík po dlouhém pobytu mimo domov upadne a zanedbává svůj vous, je urážlivě pojmenován "wanaz". 
Neúspěšní prospektoři, kteří bloudí po horách a marně hledají svůj sen na zbohatnutí, jsou zváni rovněž urážlivě "wattock". Když se nenapraví a úplně se odcizí svému lidu, je zmiňován jako "zaki", což znamená zhruba totéž co blázen. "Wazzok"je hloupý trpaslík, který vyměnil zlato nebo jinou cennost za něco bezcenného a je pro to terčem posměchu ostatních. "Werit" je pak nazýván "ten, kdo zapomněl, kam položil korbel s pivem", čili je z nějakého důvodu zmatený. Trpaslíci rovněž rozlišují, když se někdo výrazně odlišuje od ostatních. Hubený trpaslík bývá nemocný nebo strádá hladem, což je hanba pro jeho klan. Nazývá se "elgram". Naopak "bolg" je výraz pro velmi břichatého trpaslíka, který propadl poživačnosti a užívá svého bohatství. Trpaslík, který opustí svůj domov (runedar) a vydá se za dobrodružstvím, se nazývá "zander". Stává se to málokdy, neboť trpaslíci považují většinu světa mimo svá sídla za "noroth", tedy nepřátelské země.

 

//autor popisu trpaslíků: DenGrasse a Skarbi

 


Půldraci neboli drakoniani

Existuje mnoho legend o původu půldraků, které se tradují v různých koutech světa po celá pokolení. Někteří říkají, že se draci v dávných dobách sbližovali se smrtelníky či naopak s elfy, jejichž dlouhověkost a moudrost byla bájným tvorům blízká. Jiné příběhy vyprávějí o požehnání draka, který vdechl své kouzlo těm bojovníkům, již se namísto tasení meče poklonili a nabídli mu své služby, či jej zachránili před smrtí. Tento dar pak proudil v žilách potomků a u zvláštně nadaných jedinců se projevil i navenek. Mnohdy však na toto požehnání čekal rod celé desítky generací, jindy třebas pokrevní linie vymřela. V dnešních dobách bývají často zprávy o dračích rodech zapomenuty a může se tak stát, že se i u jedince, který dosud netušil o poselství svých předků, během dospívání projeví spřízněnost s draky. Naopak dvěma půldrakům se může narodit i vzhledově neovlivněné dítě. Stejně jako úctu však mohou dračí znaky přinést jejich nositeli smůlu, nepochopení prostého lidu či obavy okolí, podobně jako vše cizí a neznámé. Předsudky a touha dozvědět se více o svém původu, když ani nejstarší dědové rodiny netuší nic o dřívějších půldracích, pak ženou drakoniany do světa hledat odpovědi o tom, kým vlastně jsou. Snad každý drakonian cítí nezměrnou touhu vidět alespoň jednou za život svého monstrózního prapředka a často pro tuto možnost mnoho obětuje. Půldraci jsou v běžné lidské společnosti bráni často za exoty nebo méně důvěryhodné osoby. Není ale vyloučeno, aby si svými činy postavení a důvěru obyvatel vydobyli. V Podtemnu jsou půldraci pronásledováni a často končí na obětních oltářích temných bohů.

Povolání jsou pro různé půldraky typická především podle jejich vlastností. Nejsou pro ně typická povolání, která mají blízko k extrémním přesvědčením, jako jsou paladin, heretik, exorcista a šampion. Mnichové se vyskytují obvykle pouze mezi modrými drakoniany.

Vzhled:
V Redaan-Teru se vyskytuje hned několik druhů půldraků. Někteří jsou k vidění častěji, jiní méně, avšak nejsnáze je lze rozeznat podle barvy ocasu a křídel. Většina půldraků pochází z lidských rodin, lze je však nalézt i mezi elfy. Většinou měří 5 až 6 stop a váží něco mezi 125 a 200 librami, přičemž muži bývají obvykle mohutnější než ženy. Ve věku dospívání jim narůstá ocas pokrytý šupinami, který lze v dospělosti jen obtížně skrývat, a kůže se jim zatvrdí, někdy jen ve tvaru drobných šupinek, jindy při silnějším působení odkazu předků vypadá kůže drakoniana skoro jako hadí. Později během života jim začne na zádech vyrůstat pár křídel, tento proces však může trvat různě dlouho podle síly dračí krve a podle síly jedince. Půldraci se dožívají vyššího věku než lidé, často se hovoří o 200 či více letech.

Jména:
Jména půldraků záleží na jejich rodině, která mnohdy ani nemusí tušit, že mají v žilách dračí krev, natož že se u jejich potomka projeví. Proto je mnoho drakonianů pojmenováno poměrně běžnými lidskými jmény, která odpovídají oblasti, kde se narodili. V některých rodech se však povědomí o dědictví předků zachovalo a sic jména dávají dítěti ve svém běžném jazyce, význam jmen často obsahuje odkazy na dračí oheň, na dlouhověkost, požehnání či křídla.

Osídlení:
Co se osídlení týče, půldraci obvykle vyrůstají v příbytcích svých rodin, než se u nich začnou projevovat znaky dračí krve. Část z nich je schopna prožít svůj život na jednom místě, většina se však v dospívání vydává na cesty, ať už samotářsky jako poutníci nebo vyhledávajíc společnost cizinců. Sami půldraci jsou často toulavé duše a pokud se nezačlení do lidské či elfí společnosti, žádná vlastní osídlení nezakládají (navíc je jich na to zoufale málo, aby to vůbec šlo).

Subrasy:

Bílí půldraci

  • Původ:
    Krátce před válkou prastarých je v kronikách Redaan-Teru zaznamenáno zjevení bílého draka v Krynských horách. Jak se krátce poté zjišťuje od prchajících gnómů, tak tento drak napadl legendární gnómské sídlo Imraxilium, které bylo dle pověstí chráněno mocnou iluzí, kterou však dračí zrak prohlédl, neboť zrak draka nelze ošálit pouhým klamem. Tento drak pak na město zaútočil, začal jej pustošit a shromažďovat tamější magické i nemagické poklady. Podle všeho se jej mnoho dobrodruhů z těch časů pokoušelo zastavit a uzmout poklady gnómského města, ale není známo, že by některý uspěl. Nicméně se v Krynských horách od té doby objevují jedinci, kteří prokazují příbuznost k tomuto draku, takže se můžeme domnívat, že drak neplenil jen Imraxilium, ale nejspíše se vydával i do okolí, ačkoliv možná ve skryté přijatelnější podobě.

  • Vzhled bílých půldraků:
    Během života získávají bílá křídla a ocas, mají většinou světlé vlasy a zpravidla světlejší kůži než ostatní půldraci. Barva očí je různá, častěji se vyskytují světlejší odstíny, kůži mají na dotek chladnější, než ostatní lidé a půldraci. Obecně mívají bílí drakoniani větší svalovou hmotu.

  • Charakter:
    Je známo, že bílí drakoniani jsou agresivní povahy, nebývají příliš klidní a často vyhledávají spory. Je otázkou, zda je toto čistě dědictvím po jejich prapředku, anebo i původem, který patří k horalům z Krynu a Forchenhaimu (či spíše dřívějším barbarským obyvatel místa, kde dnes Forchenhaim leží), většina se však přiklání k vlivu dračí krve. Nicméně je známo, že bílí drakoniani vynikají při práci s kovy a často se mezi nimi najdou velice schopní kováři a plátneři, jejichž výrobky patří mezi ty nejlepší.

  • Přesvědčení:
    Bílí drakoniani bývají často i vnitřně chladní a mnohdy odtažití. Jejich strohost a odměřenost se pak snadno přelije v náhlý nával zlosti, během něhož hůř ovládají svůj hněv. Zpravidla se tedy u mladších bílých drakonianů dá hovořit o neutrálním přesvědčení se sklony ke zlu a chaosu, s přibývajícím věkem však jejich agresivita mírně opadá a pokud má daný jedinec sklony ke zlu, mění se jeho povaha v mnohem promyšlenější chladnokrevnost.

  • Náboženství:
    U bílých půldraků je ohledně víry rozhodující jejich přesvědčení. Nejčastěji zůstávají bezvěrci, nebo se uchylují k neutrálním bohům. Pokud vyrůstali v Krynských horách poblíž Forchenhaimu nebo Khar-Durnu, mohou bílí drakoniani z lidských rodů uctívat dokonce i Norda jakožto boha řemeslníků a bojovníků.

  • Povolání:
    Typicky se bílí drakoniani živí hodně manuální prací, kde zaměstnají své svaly a vytrvalost víc než mysl, tudíž jsou skvělými bojovníky a barbary, ať už řadovými válečníky či se díky své zarputilosti a odhodlání dostanou až na post velitelů některé družiny. Bílý půldrak, který se dostane do vedoucí pozice, si své místo vydobyl respektem plynoucím z jeho úspěchů. Nechává za sebe promlouvat své činy a na své podřízené bývá náročný, kázeň si sjednává i zbraní. Jen málokdy by se bílý půldrak rozhodl zasvětit svůj život studiu magických svitků či pečlivé drobné práci švadleny, neboť u těchto prací nelze uplatnit pravidlo, že co nejde silou, půjde ještě větší silou.

  • Vztahy s ostatními rasami:
    Díky takřka přirozené aroganci a agresivitě si nerozumějí s prakticky žádným z drakonianů, ačkoliv mají zájmově blízko k černým drakonianům a vzácně k potulným zeleným.
    Co se týče společnosti, tak se bílí drakoniani často objevují v ozbrojených složkách, anebo u výroby zbraní a zbrojí. Ideální je pro ně společnost, kde je důležitým faktorem síla a bojové schopnosti. Jsou to vesměs samotáři, jelikož jejich velká ega se vzájemně nesnesou.

 

Z deníku Otmara, kupce karathského, toho času na obchodních cestách v Krynských horáchJaro roku 629 k.l., sedmnáctým dnem na cestě
Nezapomenu toho dne, kdy plavili jsme se přes jezero na severu z Forchenhaimu na západní břeh. Že jímaly mě strachy o poníky na lodi, přitom kdybych býval tušil, co za nebezpečenství skrývá ta ledová voda! Však přepravili jsme se v dobrém na druhý břeh, já, Joska i poníci, ale když jsme z lodě vystoupili a ke krčmě vykročili, zaslechli jsme cosi prapodivného. Od severního cípu jezera, co ležel ještě pod sněhem a ledem od zimy, se ozvalo zapraskání. Ponejprv slabounce a pak znovu, jako když nakrojíš čepelí křupavou kůrku pecna chleba. Poprašek sněhu se na tom místě zvedl a rozvířil dokola. Vzdušný víry, říkal Joska, to bývá na rovný ploše často, jenže ouha! V tu ránu poníci začali jančit jako diví, víc než kdyby stádo vlků na ně se hnalo! V uších mi zapraštěl hrom z čista jasna, když se led prolomil. Nad jezero se vznesl bílý oblak a ozval se ukrutný křik. Ne lidský, ne zvířecí, ale křik sněhové bouře. Z chřtánu ledu vzlétl drak! Já jaktěživ pravého draka neviděl, ale toto vím jistě: byl to on. Celý byl bělostný a jako z ledu vytesaný, rozmáchl se křídly a z těch spadaly kry do studené vody. Já stál jsem tam němý na místě přikován, to přiznávám, protože taková krása a hrůza naráz mě ještě nejímala. Odkud se vzal ten vznešený tvor? Snad zrodil se z ledu a čiré vody? Znovu zakřičel, až ohlušilo mě to zcela, a zamířil vzhůru, za mocného máchání křídel stoupal výš a výš, k horám. Říkali potom i trpaslíci, že zahlédli toho draka nad vršky skalisek v Krynských horách, a jinde říkali též, že viděli bělostného tvora s křídly, ale kdož jim může věřit? Jen já vím jistojistě, co na vlastní oči spatřil jsem, a to mi nikdo nevezme. Od toho dne jsem na jedno ucho trochu a na druhé zcela hluchý, ale kdo může říct, že viděl líhnutí draka z ledu, ha?

 


Modří půldraci

  • Původ:
    Modří drakoniani pocházejí tradičně z oblasti Targothu a Athelu, jejich domovina za poslední staletí se údajně nachází právě ve vodách Moře úsvitu. Zde podle mnohých pověstí žije v mořských hlubinách prastarý modrý drak, který se dle různých legend a zkazek zjevuje některých mořeplavcům, případně se v lidské podobě objevuje na pobřeží. Jeho původ není přesně známý, ale dle některých učenců jde možná o samotného Thala, který v této oblasti není příliš uctíván jako bůh, ale často dostává různorodé symbolické podoby. Většina popisů tohoto tvora pochází od námořníků, z jejichž vyprávění pak vzniklo mnoho písní, ať už vznešených básní či pijáckých popěvků, které oslavují tvora hlubin.
    Z oblasti bývalé Athelské říše a samozřejmě Targothu se pak díky obchodním stykům rozšířila krev modrého draka do velkých vzdáleností, často až na nepříliš očekávaná místa.

  • Vzhled modrých půldraků:
    Během života získávají modrá křídla a ocas, mívají vlasy běžných lidských barev a nejčastěji jasně blankytně modré oči.

  • Charakter:
    Modří drakoniani jsou klidné povahy, bývají velice rozumní a přemýšliví. Často se připojují k různým filozofickým školám, někdy i k náboženským kultům, kde rozvíjejí různorodé myšlenky. Je u nich znám velký obdiv k umění. Co se přírody týče, tak u nich zůstalo jejich rodové svázání k vodě, a tak se drží především přímořských oblastí. Těžko potkat modrého drakoniana, který by žil celý život ve vnitrozemí bez kontaktu s mořem.

  • Přesvědčení:
    Modří půldraci bývají veskrze velmi neutrálními tvory, kteří nevyhledávají konflikty a řešení problémů se dobírají pomocí rozumu, ne pěstí. Jejich moudrost jim dovoluje se povznést nad mnohé malicherné spory, neboť takové rychle odeznívají, a soustředí se především na rovnováhu světa. Málokterý modrý drakonian podlehne svodům zla či zkázy.

  • Náboženství:
    Nejsilněji zastoupeným kultem mezi modrými drakoniany je uctívání boha Thala jakožto Pána moří a Stvořitele. Zpravidla ho uctívají lidověji, jak bývá v oblasti bývalé Athelské říše zvykem, a namísto chrámů a církví vytvářejí spíš menší společenstva, pomníky a poutní místa na pobřeží či na menších ostrůvcích poblíž pevniny. 

  • Povolání:
    Díky své myslitelské rozvážné povaze vyhledávají modří drakoniani mnohdy život v poklidu a v souladu s živou přírodou. Někteří z nich se vydávají na dráhu potulných mnichů, jiní se stávají kronikáři, rádci, ale klidně i rybáři. Nade vše ctí rovnováhu, proto jsou u nich povolání založená na zákeřnosti či ničení nemyslitelná. 

  • Vztahy s ostatními rasami:
    Spolu s rudými drakoniany jde o velmi společenský druh draků, ačkoliv oproti rudým, kteří vyhledávají spíše nenáročnou příjemnou zábavu, dávají modří přednost intelektuálnějším výzvám a vznešenějším zábavám. Nejvíce si pak rozumí se zelenými drakoniany, se kterými jsou schopni vést dlouhé filozofické debaty o světě, ačkoliv necítí takovou potřebu vydávat se do divočiny a žít až tolik samotářským životem.
    V rámci společnosti nemají problém se začlenit, avšak mohou se dostat do problému díky zájmu o různorodé filozofie, které se nemusí některým autoritám zcela zamlouvat (např. různé novátorské náhledy na svět vs. vlivy církve v dané lokalitě).

 

Černí půldraci

  • Původ:
    Černí drakoniani odvozují svůj původ od tajemného černého draka, který žije hluboko v Gardalských močálech, kde se podle všeho usadil někdy v průběhu či po válce prastarých a stal se podle některých dokladů ztělesněným bohem ještěřanů z močálů, kteří přišli o své démonické vůdce z války prastarých. Od ještěřanů a později od půlorků se pak složitou cestou dostala krev i k lidem v lovištích a k divokým elfům, kteří se často z Prahvozdu dostávají do blízkosti močálů.

  • Vzhled černých půldraků:
    Během života získávají černá křídla a ocas, mají tmavě hnědé nebo černé vlasy a většinou i oči. Jejich pohyby bývají ladnější než u ostatních půldraků a jsou také ohebnější, často mají útlou postavu.

  • Charakter:
    Černí drakoniani mají v krvi mnoho potulování, zájem jen o vlastní přežití a značnou sebestřednost. Toto z nich činí dosti arogantní tvory, kterým příliš nezáleží na jejich okolí. Jejich zájmy se často týkají drahých kamenů či kovů, kterými se rádi obklopují, a nebo s nimi pracují. Jinak často preferují spíše samotářský způsob života, nebo alespoň takový způsob života, při kterém se nemusí trápit nějakými dlouhodobými závazky.

  • Přesvědčení:
    Černí drakoniani mají svým smýšlením poměrně blízko k bílým půldrakům, neboť v sobě mají silně zakořeněný smysl pro vlastní přežití, přesto se však mírně liší. Bývají méně strozí a o něco otevřenější vůči společnosti, možná i proto, že z dalších osob jde vždy něco výhodného "vytěžit". Není jim cizí dosahovat svých cílů lstí či mazaným podvodem, proto se jejich přesvědčení pohybuje většinou mezi neutrálním a zmateně zlým.

  • Náboženství:
    Vztah černých půldraků k víře bývá obvykle dost vlažný a pokud nebyli v mládí silně vedeni k uctívání určitého božstva, je pro ně jakékoli náboženství složité a obtížně uchopitelné. Pokud by přeci jen měli uznávat nějakého boha, vybírali by z neutrálních bohů, například Azhara, v případě elfích předků by mohli ctít Lothiana, či v oblasti močálů i bestii Gordula. 

  • Povolání:
    Pro tyto tvory jsou typická povolání, u nichž plně využijí svou obratnost a mrštnost. Mnoho černých půldraků se stává protřelými zloději a tuláky, častí jsou také žoldnéři a bojovníci, někdy i hraničáři. Zřídka vydrží žít poklidným disciplinovaným životem a jejich trpělivost k sáhodlouhému studiu svitků nebo k modlitbám je prakticky nulová. 

  • Vztahy s ostatními rasami:
    Rozumí si snad nejlépe se zelenými drakoniany, někdy i s bílými, ale jde o celkem arogantní tvory, takže jde spíše o jistou toleranci za účelem zabavení se. Svým způsobem mají blízko k rudým drakům, kteří jsou dosti volnomyšlenkářští a rádi žijí nespoutaně, podobně jako se černí neradi nějak pevně vážou.
    Co se společnosti týče, tak často pocházejí z dosti primitivních kmenů (divocí elfové, potomci půlorků). Jejich povaha jim nedovoluje se nějak snadno začlenit, často jim vyhovuje spíše nízká společnost potulných dobrodruhů či pochybných lehkých děv a dalších odpadlíků společnosti.

 

Zelení půldraci

  • Původ:
    Míst, kde lze najít zelené půldraky, je na Thalii povícero. Jen stěží by se hledal jeden společný bod původu, kdyby se však měl nějak popsat, bylo by to mírumilovné místo zarostlé staletými stromy se zemí pokrytou hebkým mechem a divokou zvěří, která nikdy nezaslechla lidský hlas. V těch nejhlubších zákoutích prastarých hvozdů prý dlí zelení draci, strážci lesa, jejichž posláním je převzít na svá bedra osud všech místních tvorů a chránit jejich poklidný život. Takovýto drak nemůže být nalezen, pokud sám nebude chtít. Podle pověstí však během let přizval do svých síní z listoví některé zbloudilce, s nimiž pak hovořil řečí zvířat po dlouhé měsíce a předával jim své poslání. Tito lidé (či jim podobní) pak opustili les, avšak již nikdy nebyli jako dříve. Nesli v sobě odkaz věků, dar strážců lesa, kterýžto se jim vlil do žil a zasel semínko dračí krve...

  • Vzhled zelených půldraků:
    Během života jim narostou křídla a ocas v zelené barvě, obvykle podobné listům stromů nebo stéblům trávy. Většinou mívají vlasy běžných lidských barev od plavých přes kaštanové po tmavě hnědé a oči zbarvené do různých odstínů zeleně. Šupiny zelených půldraků jsou na dotek mnohem tvrdší a viditelnější než u jejich protějšků, snad proto také patří zelení drakoniani mezi velmi odolné tvory. Ostatní rysy mají veskrze lidské.

  • Charakter:
    Zelení půldraci jsou vyhlášení svou uvážlivou povahou a poklidnou náturou, která jim však občas brání rozhodovat se okamžitě během chvíle. Jejich duše obvykle tíhne k zalesněným krajinám, kde obývají hvozdy, sžívají se s místní zvěří a splynou s životem v lese. Zelení půldraci mají cit pro harmonii, snadno vycítí neklid zvířat a v mnohém se cítí blíže k němým tvářím než k lidem či ostatním drakonianům. 

  • Přesvědčení:
    Zelení drakoniani jsou víc než kteříkoli jiní ztělesněním neutrality. Stejně jako příroda a zvířata, i oni uznávají právo silnějšího, zároveň však usilují o dosažení rovnováhy. Zlé či snad vysloveně démonické tvory a škůdce považují za omyl a tak s nimi též zacházejí. Nemají ani přílišné pochopení pro extrémní fanatismus či bláhovou naivitu. Tito tvorové stojí nohama pevně na zemi, věří především tomu, co vidí, a svému šestému smyslu. Typický zelený půldrak je čistě neutrálním stvořením, které chrání bezbranné a ctí přirozený řád věcí.

  • Náboženství:
    Valná většina zelených půldraků se ve svých modlitbách obrací k Azharovi, bohovi lesů a rostlin, který je jejich srdci nejbližší a střeží jejich milovaný hvozd. Někteří věří též v Lothiana, kterýžto jako bůh zvěře a lovu také vyslyší jejich prosby. Jsou i tací zelení drakoniani, kteří se pod vlivem svého okolí uchylují k víře v Thala Stvořitele nebo v různé menší lesní bůžky, duchy a tvory, kteří dřímají v nitru hvozdů. Mezi elfy, lesními půlčíky a zelenými půldraky se vypráví legendy o zelených dracích, kteří se usídlili ve středu širých hvozdů (v Redan-Teru se jedná o Prahvozd), pečulí o svůj les a spojí se s ním natolik, že cítí každé příkoří, každý pokácený strom, každé zrnko zla zaseté do půdy. Mezi lesními národy se pak povídá, že kdo by prolil krev prastarého zeleného draka, ten by proklel celý les a uvrhl by na sebe věčný hněv Azharův.

  • Povolání:
    U těchto půldraků se snad ani nedá mluvit o povolání, spíše o poslání. Mnoho zelených drakonianů si zvolí za svůj životní cíl ochranu lesa, v němž vyrůstali, a jeho obyvatel. Tímto si často volí dráhu hraničáře či druida, neméně je jim ale blízké povolání léčitele či stínového tanečníka. Obvykle vyhledávají místa mimo civilizaci, která však tepají životem. Nejhorší noční můrou by pro zeleného drakoniana bylo pracovat jako úředník ve sklepě kamenného domu či jako horník v krajinách věčného ledu a sněhu.

  • Vztahy s ostatními rasami:
    Zelení půldraci jsou ostatními národy Povrchu mnohdy považováni za zbloudilé poutníky, za podivíny či objímače stromů, oni však znají své místo ve světě a nenechávají se ovlivnit řečmi. Zelený drakonian či často rozumí se zadumanými modrými drakoniany, elfy, lesními půlčíky, enty, zemními genasi a s bytostmi, které jsou mu povahou blízké. Jejich vztah k lidem není ani odmítavý ani vyloženě přátelský, posuzují je především na základě předchozích zkušeností. S trpaslíky a gnómy obvykle nenajdou společnou řeč, k rasám Podtemna a bytostem zlým pak chovají primární nepřátelství, které nemusí mít ani racionální základ.


// reálie zbylých půldraků budou brzy doplněny
// autoři textů: bílí, modří a černí půldraci - Nalkanar a Amber; zelení půldraci - Amber


Víly

Jsou inteligentní magické bytosti malého vzrůstu v rozsahu 10 - 90 cm. Mají křídla podobná motýlím. Věk se u nich dle vzhledu špatně určuje, protože v momentě, kdy dospějí se jejich vzhled ustálí a již se nemění. Další fyziologie se odvíjí od podstaty jejich vzniku.

Dělí se na víly stvořené, kdy je víla povolána svým pánem z domovské sféry a při tomto procesu přetvářena do podoby jakou si, nejčastěji mág, přeje. Povahu i názory veskrze přejímá od svého pána. Vzhledem k povaze vztahu a magickému propojení není schopna tato víla dospět a mít vlastní potomky a povětšinou se navrací do své sféry, pokud její pán zemře. Jen málokdy se stane, že se z vůle stvořitele vymaní a jsou schopny ve světě přežívat nezávisle na něm. Tyto vílky bývají drobné, spíše dětské, bez vlastní vůle. Dorůstají nejvýše 10 centimetrů. Magické schopnosti se odvíjejí od schopností jejich pána.

Nejblíže vílám tvořeným jsou víly vyvolané. Ty jsou v podstatě náhodně povolány ze své sféry, může jít i o víly stvořené, které se navrátily zpět do své sféry. Vyvolané víly většinou nebývají tak úzce propojeny se svým pánem a není tolik vzácné, že se osamostatní. Některé službu odmítnou a vrátí se do své sféry, některé dál žijí v naší sféře. Nejprve bývají drobné, stejně jako víly stvořené, ale časem dospívají. Pokud se na pánovi zcela osamostatní, pak mohou pohlavně dospět a stát se vílami osvobozenými.

Mezi svobodné víly řadíme i víly osvobozené, které žijí v naší sféře delší čas. Ty se častěji stahují do měst a způsobem svého života se nejvíce podobají lidem, i když tolik nevnímají běžící čas a žijí spíše přítomností.

Za víly občas označujeme i Sylvány. Jedná se sice o bytosti pocházející ze stejné sféry, ale jejich projevy a vzhled sou odlišné. Tyto bytosti dobrovolně přechází do našeho světa a bývají velmi úzce spojeny s přírodou. Jejich těla jsou většinou éterická. Bývají označovány jako rusalky, dryády, nymfy, ale i satyrové a podobě. Svým vzrůstem se vílám nepodobají, neboť nejčastěji dosahují výšky drobnější dospělé elfky a nemají křídla. Spatřit je není snadné, neboť jsou tyto bytosti velmi plaché. Zřejmě také oplývají vyšší inteligencí než běžné víly. Často se připoutají k jednomu místu, o něž pak pečují. Většinou se nesdružují a nenavazují romantické vztahy.

Víly osvobozené

Jsou nejčastěji zastoupeným druhem víl na Thalii. Protože většina mágů přivolává vílu ženského pohlaví, je jasné, že v jejich populaci převládají a to dosti výrazně. Nutno dodat, že se u víl rodí chlapci k dívkám v poměru 1:4. Zrození víly se počítá od chvíle jejího příchodu do naší sféry, nebo od momentu jejich narození. Víly osvobozené jsou schopné pohlavně dozrát. Vzhledem k tomu, že jsou prakticky nesmrtelné, je s podivem, že dospívají už ve 28 - 33 letech věku. Těhotenství víl trvá přibližně jeden rok a ve vrhu mají 1-5 mladých. Schopnost otěhotnět se u víl odvíjí od jejich psychické vyspělosti a stálosti prostředí, ve kterém žijí. Pokud nejsou v psychické pohodě, k početí nedochází. Základem pro zplození potomků je založení hnízda.

Víly jsou zcela závislé na rodině prvních pět let života. Dětství pak trvá zhruba do dvaceti, kdy se víly postupně vyvíjejí a dorůstají konečné velikosti, kterou je zhruba 80-90 cm. Také se jim ustaluje barva křídel. Postupně přestávají létat, neboť poměr těla ke křídlům se zvětšuje natolik, že delší let je pro ně velmi namáhavý. Zhruba okolo dvacátého roku víly pohlavně dospívají. Poté jsou považovány za dorostence. Osamostatňují se zhruba okolo 33 roku života. Od své původní rodiny ale nikterak nepospíchají. Velmi často v ní zůstanou po celý svůj život. Mladí chlapci se po osamostatnění většinou nějaký čas osamoceně potulují.

Žijí ve společenstvích. Povětšinou bývají polygamní, ale výjimkou nejsou ani monogamní vztahy, zvláště u víl, které žijí ve městech. Na svou rodinu jsou velmi upnutí, ač se to na první pohled nezdá, na vrcholu společenského žebříčku stojí muž (vílí kluk) a jeho partnerka (královna). V případě, že je partnerek více, určuje jejich postavení oblíbenost u hlavy rodiny. Děti jsou u víl starostí všech. Vyrůstají všechny společně a stará se o ně, kdo má zrovna čas.

Víly bývají svou povahou spíše přátelské a dobré. Pravdou ale je, že jsou velice náladové a podstatný vliv na ně má okolí, ve kterém žijí. Působí dosti bezstarostně a všetečně, čas je nezajímá, ale jsou schopny si ho uvědomovat. Rozumově dost často zůstávají na úrovni dospívajícího lidského dítěte. Ač se jedná o bytosti veskrze inteligentní a nadané magickými schopnostmi, často nebývají schopny domyslet důsledky svého jednání. Jejich vztahy, až na výjimky, nemají povahu vztahů lidských a co do hloubky a formy bývají dosti povrchní. Pouze několik málo víl je ochotno skutečně dospět. Takové víly pak zakládají menší rodiny, bývají monogamní a vliv okolí na jejich chování je minimální. Povahou se nejčastěji podobají elfům, i když bývají prosté jejich povýšenosti.

Víly a magie

Víly využívají magii spíše intuitivně, než že by se tomu nějak učily. Vílí magie je hodně ovlivňována fázemi měsíce, slunce i povahou místa. Silnější bývá v odlehlých, většinou až kouzelně působících krajinách. Jednou až dvakrát za rok nastává takzvaná Velká noc, kdy je měsíc v úplňku a při svém putování se výrazně přiblíží zemi. To mají víly na svých magických místech moc větší než obvykle.

Nejobvyklejším projevem vílí magie a přítomnosti jsou vílí kruhy. Většina je vyznačena kruhem kamenů nebo hub (nejčastěji kola z muchomůrek). Citlivější osoby mohou zaznamenat lehké vlnění magie a blízkost jiných sfér. Tato místa se stávají jejich rejdištěm a místem pro pořádání slavností. Často tam pak tančí a ve stavech vytržení, jsou schopny utancovat poutníky, kteří se k jejich kratochvíli nachomýtnou.

Jedna pověra praví, že pokud někdo vstoupí do takového kruhu za úplňku a vysloví nějaké přání, přání se mu vyplní. Jiná pověra říká, že pokud by se víly cítily ohrožené, mohli by vás odnést do své říše.

Dalším projevem přítomnosti víl a sylvánů jsou vílí stezky. Jsou mezi nimi považovány za posvátné a leží na zemských siločarách, které obvykle spojují dávné stavby s jinými kouzelnými místy. O úplňcích se nedoporučují procházky v jejich blízkosti. Dost často podél nich rostou hlohy v pravidelných rozstupech.

Třebaže si někteří lidé myslí, že víly a sylváni musí být z usedlostí vyháněni, nebo tam sami nechtějí být, není tomu tak. Je možné zajistit si jejich ochrannou sílu ku prospěchu vlastních záležitostí a k zabezpečení domu. Je třeba si je pouze naklonit svým uctivým přístupem ke krajině a plodům země.. a sem tam jim nabídnout něco dobrého. Vodním vílám vhodit do vln potoka hedvábný šátek.. satyrům v lese flétnu, skřítkům nebo vílkám pár upečených sušenek a podobně. Místa, kde jsou tyto bytosti v harmonii s lidmi, chrání.

Postavení víl ve společnosti

V Alwarielu jsou běžnými členy společnosti. V Kel-A-Hazru se víly v podstatě nevyskytují, ale čas od času tam některá zabloudí. A pak mají postavení otroků, většinou je ale nikdo neřeší.

V Karathě jsou povětšinou chovány jako domácí mazlíčci, ale pohybují se i volně a jsou v podstatě považovány za mluvící zvěř.

// autoři reálií víl: Miell, Kokosak, Paulus

__________________________________________________

Vzdušní genasi aneb děti větru

Uspořádání a základní informace:
Děti větru pocházejí z dalekých ostrovů na východě, z Tínaiwu a Hin-Dangu. Zde žijí v menších společenstvích mimo města Východňanů, nejlepší vztahy udržují s elfy na Tínaiwu. Vzdušný genasi milují hory a moře, proto je nejčastěji potkáme jako námořníky a lovce malých, ale mrtštných vysokohorských kamzíků, známých jako goralové. Uzavírají se před světem do svých přístavních a horských vesniček. Mnoho dětí větru se po dlouhé dny jen tak potuluje krajem. Jen zlomek se jich však vydává dále od své domoviny. Vzdušní genasi často působí povýšeně a arogantně, což umocňuje vrozená ladnost pohybů, skoro jakoby se při chůzi vznášeli. Při ohrožení přejde ladnost v mrštnost a rychlost, které dokáže málokterý tvor vzdorovat. U vzdušných genasi se často setkáváme s velkou lakotou, ale už ne touhou po moci. Děti větru chtějí vše třpytivé a vzácné vlastnit a opečovávat. Některým nevadí vzít si bohatství od jiných ras lstí či krádeží, většina se ale při této činnosti snaží vyhýbat násilí. Mezi sebou však svůj majetek respektují, případný lupič je okamžitě vyhoštěn z komunity. Jsou rasou vesměs mírumilovnou, ovšem bojem stvrzenou. Jejich od civilizace vzdálené osady, zvláště ty horské, bývají častým terčem nájezdů zlobrů, s kterými vzdušní genasi vedou odpradávna nesmiřitelný boj. Pokud jde o vzhled, děti větru nejsou výrazně vysocí ani malí, spíše hubenější atletické postavy. Vlasy mívají bílé, občasný stříbrný či bledě modrý nádech se v populaci také vyskytuje. Oči jsou světlé, téměř mléčně skleněné, někdy světle modré. Velmi světlá pleť se stříbrným či namodralým nádechem lemují ostré rysy tváře. Téměř každý vzdušný genasi má dlouhé vlasy.

Původ:
Narozdíl od ostatních genasi není u dětí větru původ zahalen mlhou bájí a legend, tedy ne tak moc. Ve staré kronice Východní Sorreje Nihon Šohi se o příchodu vzdušných genasi píše toto:
"I roku toho, drak dvouocasý s hvědzou na čele, na klembě nebeské, po zimě tuze chladné, ukázal se po dvanácté ... ti zlořádi zlořeřečení, zlobří plémě! Hle kladiva, hle meč a tam kopí. Slitování ti tvorové prostí, od vesnice táhli k další, nikoho živého nenechali ... v hodině temné Klan Orlův lodím u břehů se pak postavil, ze světa aby zlobří škůdce zprovodil. Kouzly pak zakročili, neb proti velké přesile stáli ... I tu se mračna rozestoupila, rychle jako přišla předtím a ukázala se ta spoušť nesmírná. Kam oko pohlédlo mrtvých, raněných, věcí rozbitých a tvorů podivných. Nových, ano, jako ze světa jiného páchli a mluvili, v bílé se fintili a mnohé také pobili. Jiní ku pomoci byli, a některé živoucí při prosbách zachránili." 
První část ukazuje rok o kterém nás kronika informuje, dvouocasý drak s hvězdou na čele ukazuje na panovníka Jošituki Ašikagu, z Klanu Fénixe odkud tato kronika pochází, dvanáctka pak poukazuje na rok jeho panování, po přepočítání do letopočtu Království dojdeme přibližně k roku 542. Další výňatky pak pojednávají o událostech velké zlobří války a kataklyzmatické katastrofě, při které se objevují první vzdušní genasi. Tato událost je podobně zaznamenána v třech dochovaných písemnostech z této doby. Děti větru se od této události běžně dostávají do místní lidové slovesnosti, básní a příběhů.

Legendy:
Nejznámnější a zároveň nejoblíbenější legendou dětí větru je ten o líbezné Izumi a obratném muži jménem Katsu. Vypráví se, že ve vzdálených časech tito dva žili pospolu ve vesnici Kamui.Ve zkratce, příběh líčí jednu z toulek Morukoshiho, což je bájná kami bytost strážící blahobyt. Když přišel ve svém převleku do vesnice, Katsu ho poznal a domluvil se s Izumi, že na něj vyzrají. Líbezná Izumi se s ním dala do řeči a použila veškeré své krásy a mazanosti, aby upoutla plně jeho pozornost. V téže chvíli se přikradl Katsu a uzmul Morukoshiho pytel. Když Morukoshi zjistil co se mu přihodilo, nejprve se nahněval, ale když viděl že nad ním zvítězila krása a veliká obratnost, nechal věc plavat a vydal se dál po svých toulkách. Izumi a Katsu prý v jeho pytli našli tři mocné kouzelné předměty. Klíček, loutnu a láhev. Báli se však jejich moci a možnosti, že by jim předměty někdo ukradl, a tak je uschovali na bezpečné místo. Podle legendy se dají u posvátných míst okolo Kamui najít klíče k hádance, jejíž zodpovězení přivede dobrodruha k bájnému pokladu.

Chování:
Vzdušní genasi vedou nespoutaný život. Libují si v oslavách, pití, tanci. Milují pocit kdy si vítr pohrává s jejich vlasy. Proto se s oblibou pouštějí na moře, jezdí na koních, nebo se jen proběhnou.Velkou radost jim také působí možnost shlížet na svět z výšek horských masivů. Někdy dítě větru přistihneme, jak se zavřenýma očima tváří stříc větru ustrne a vychutnává si jeho doteky na tváři. Vzdušní genasi jsou obecně velice nestálí a impulzivní jedinci. Nemůžeme u nich čekat splnění slibů, pravdomluvnost ani česnost, vyjma vyjímek daných jejich zvyky. Nesmírně je lákají cenné a lesklé věci, zvláště pak ty vzácné, či magické, které nemůže mít nikdo jiný. Přátelství a pochopení mezi místními východňany příliš nenacházejí. Avšak bývají se zatnutými zuby tolerování. Oproti tomu rozumí si s elfy z Tínaiwu, nejspíše díky společné chaotické povaze. K ostatním rasám a národům jsou krajně nedůvěřiví a stykům se snaží vyhýbat. V jejich komunitách jsou ale vítání bardové, trubadůři a umělci všeho druhu. Národu vzdušných genasi totiž nebyl do vímku dán hudební, ani jiný umělecký talent. Naproti tomu úmění milují ve všech formách a hudbu pak na prvním místě.

Kultura:
Děti větru mají dvojí nepsané právo. Jinak, zpravidla hůře, se chovají k cizincům. V rámci zástupců své rasy, či elfů jsou většinou mírnější a snaží se udržovat jisté morální minimum. Okrádání, vraždění či jiné formy násili, nebo urážek nejsou přípustné. Jejich společenství jsou vedena stařešinou, který však svoji pozici nemá jistou. O tom, který ze starších bude komunitu vést rozhoduje vrtkavý názor většiny. Zvláštností je, že uzavírají poměrně pevné manželské svazky, ovšem pouze na určitou dobu, která je nejčastěji dva roky. Po této době se partneři rozcházejí a hledají si partnery nové. Děti jsou vychovávány společně za přispění všech. Dlouhé vlasy u vzdušných genasi nabývají podobného významu, jako vous u trpaslíka. Krátkovlasý genasi ztrácí veškeré společenské postavení a cítí se těžce zahanben. Pokud jde o jejich úpravu, nalezneme zde nezpočet různých ozdob do vlasů, částečných nabarvení, účesů a podobně. V tomto národě jsou rozšířeny kami stejně, nebo možná ještě více, než u ostatních východňanů. V mnoha případech jsou spojeny s mnohými svátky, oslavami a rituály. Tyto pak děti větru využívají, jako záminky k bujarému veselí, konzumaci alkoholu a omamných bylin.

Povolání:
Děti větru nejčastěji inklinují k používání střelných zbraní. Mnoho z nich se musí stát lovci, aby si opatřilo obživu, takže v používání téchto zbraní mají řádnou průpravu. Pokud se někteří rozhodnou pro boj zblízka, vybírají si nejčastěji krátké sečné zbraně, s kterými je možné využít rychlosti a rozvinout techniku boje. Vzdušní genasi nepoužívají těžší zbroje, jelikož se v boji proti silnějším a těžším zlobrům v terénu neukazují výhodné. Magie kolující v krvi je mezi těmito jedinci vzácná, ale společensky tolerovaná. Nenajdeme zde ovšem mágy, důvod je prostý, děti větru nejsou zrovna studijní typy. Ovšem jedinci, kteří se snaží mluvit za bohy, či kami a využívat jejich moc zde nejsou vítáni. Kdokoliv koho bychom nazvali knězem bude dříve či později vyhoštěn z komunity, jedinou vyjímkou jsou vyvolení bojovníci, kteří střeží posvátná místa kami, aniž by si nárokovali jakoukoli vyšší moc. Vzdušní genasi nemají umělecký talent, takže zde nanelezneme žádné bardy.

__________________________________________________

 

Vodní genasi aneb děti pramene


Uspořádání a základní informace:
Děti pramene, vodní genasi nebo Áth-Sighna, v překladu Áthští první, jak se sami nazývají, jsou lidem dalekých severských plání Sněhového Gorbulu. Kde obývají podmořské osady v jižnějších končinách, a ledové jeskyně v severních oblastech, podle tohoto je rozlišujeme na vodní a ledové děti. Barva jejich pleti a vlasů je nejčastěji v odstínech modré barvy. Výškou a stavbou těla jsou pak srovnatelní s běžnými lidmi, tedy až na plovací blánu mezi prsty, jejíž výraznost se jedinec od jedince liší. Děti pramene jsou hloubavým a klidným národem, který přirozeně tíhne k stoicismu. I když se na prvním místě nevěnují válečnictví, dokáží se postavit na odpor. Kdo někdy rozzuřil Áth-Signu, sám pochopí jak silný dokáže ve svém hněvu být. Za zmínku stojí také jejich údajná schopnost zamrznutí, při které se pod jejich kůži promění voda v led a následný dotek může během okamžiku způsobit i silné omrzliny. Do vínku jim byla propůjčena velká houževnatost a výdrž, díky které dovedou přečkat rozmary vody i přírody, ve všech podobách. 

Původ:
Prastará legenda praví o vodních genasi toto: Když Thal vystoupil na břehy ostrovů Nomžoru, udeřil svým trojzubcem do skály.A jako první stvořil právě děti pramene. Hovořil s těmito prvními lidmi a předal jim některá ze svých tajemství. Jako byli prvními mezi jeho lidem, mají prý završit jeho velké dílo. V hádankách jim svěřil, že už nebude strážit tuto zem, ne do dne kdy bude opět přivolán. Mluvil o zvuku vody, který je mu nejmilejší, a nepřeslechne ho ani v nejzazším koutu Ókeanu, či nejhlubším spánku. Kladl jim na srdce, aby opatrovali a hledali podstatu a nevměšovali se příliš do věcí, které byli svěřeny ostatním lidem, které se právě chystal stvořit. Tak odešli Árh-Signa dříve, než stačili poznat své příbuzné. vydali se do světa hledat úlohu, která jim byla svěřena ve stvoření.

Legendy:
Jedna z legend nám říká, že kdysi existoval velice nadaný pár vodních genasi, který dosáhl obrovského poznání zvuků vody. Tento celý život pracoval na hledání inspirace i zdokonalení svých hudebních schopností. Žena Tulimaq a muž Tulimak našli mnoho učňů, které zasvětili do jednotlivých částí svého poznání a poté na počátku Halulaatumtum společně zahráli velkolepou hudbu. Ta se prý donesla k samotnému Thalovi a země se otřásla v mohutném záchvěvu. Led pod jejich nohama popraskal a velká propast všechny hudebníky pohltila. Áth-Signa si myslí, že píseň nebyla dost silná, aby naplnila proroctví, na památku Talumaq a Tulimaka jim říkají Nuo-nim - dva hroty trojzubce, který je nutný k naplnění proroctví. Áth-Signa se utěšují vědomím, že se všichni hudebníci proměnili ve vodní tvory s rybími ocasy místo nohou a po pramenech podzemních řek se vydali hledat domovinu ve vzdálených mořích.

Schopnosti:
Děti pramene sice nedovedou dýchat pod vodou, mohou však zadržet dech na mnohem delší dobu, než běžný člověk. Některé prameny hovoří i o hodinách, které zvládnou bez přísunu vzduchu vydržet. Za zmínku stojí také jejich údajná schopnost zamrznutí, při které se pod jejich kůži promění voda v led a následný dotek může během okamžiku způsobit i silné omrzliny. Do vínku jim byla propujčena velká houževnatost a výdrž, díky které dovedou přečkat rozmary vody i přírody, ve všech podobách. Jednou z dalších schopností jim přisuzovanou je poznat kvalitu vody pouhým přičichnutím, nebo namočením rtů. Rozeznávají tak blahodárné látky a požehnání z léčivých studánek, stejně jako jedy a choroby, kterými může voda trpět.

Kultura:
Pohled na svět tohoto národa, bychom mohli shrnout do citátu: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen." 
Ve svých přirovnáních se často připodobňují k vodě v nádobě. Nechtějí být formou, co tento svět tvaruje, ale vodou co ho vždy dokáže naplnit a obsáhnout. Voda je pro tento lid nesmírně důležitým živlem, používají ji skoro ve všech přirovnáních, v obřadech i kultuře. V ní nachází útěchu, moudrost i odvahu, v dobrém i ve zlém. A přijímají ji ve všech podobách, od páry, přes tekoucí vodu až po vodu proměněnou v neprostupný led. Seskupují se do kmenů, které mají až nepřirozeně dlouhé názvy, jako například: Akuluujo-vapalovi-ka-kychaduacha-valomakidyyn-vat. Tyto jsou něco jako hlavní slova, nebo moudro toho, kterého kmenu. Výše zmíněný znamená něco ve smyslu: ,,Dokud žijeme, učme se, jak pít život."

Každý kmen má svého stařešinu, kterým může být muž i žena. Vždy jde o jedince nadaného velkým talentem, něco na způsob barda. Mudrcové, bardové i obyčejní členové jejich rodu často naslouchají zvukům vody, a hledají inspiraci pro své básně, hudbu i myšlenky. Zajímavostí je, že tento národ za dobu své existence vymyslel stovky, možná i tisíce roztodivných hudebních nástrojů.
Pokud budeme hodnotit kvalitu jejich hudby, naprostá většina ostatních národů by ji nejspíše zavrhla jako nudnou, nerytmickou, či prostě špatnou. Naproti tomu skoro každý kdo jí dokáže chvíli naslouchat pocítí zvláštní pocit, jako by v tonech bylo ukryto cosi nepopsatelného a slovy nevyjádřitelného, přesto známého a důležitého. Áth-Signa věří, že jednoho dne ve vodě naleznou námět a tóny, které právě skrze jejich hudbu přivolají jejich stvořitele. A to, až přijde správný čas k završení jeho díla. Schopnost tiše naslouchat je u nich legendární, ovšem s talentem k hudbě se nerodí a musí vynaložit mnoho úsilí a píle, aby tento um získali. Svazky, které mezi sebou uzavírají jejich muži a ženy jsou dlouhodobé a pevné, v některých kmenech dochází k zvláštnosti, kdy si jedna žena může vzít i více mužů. Ze svátků je na prvním místě Halulaatumtum, který je oslavou příchodu zimy. Tento prazvláštní svátek oslavují uctěním vody ve všech třech podobách. Ve svých stanech pomocí žhavých kamenů a uhlíků vyrábějí mnoho páry a v tomto prostředí se dlouhé dny oddávají svým myšlenkám, poté vyběhnou ven, potřou se sněhem a skočí do vody. Rituál Halulaatumtum je spojen s vnitřní i vnější očistou a zrodem nového koloběhu vody, tedy zamrzání a zimy. Oproti jiným genasi u dětí pramene pozorujeme větší touhu po cestování. I když to není pravidlem, někteří se rozhodnou odejít ze své domoviny. Takovým Áth-Signa říkáme ukiulva - hledající. Při pohledu na řeku se v nich probouzí touha najít pramen, nebo naopak spatřit vodní masy vtékající do moře. Zaposlouchat se do neslyšitelného zvuku snášejících se sněhových vloček na vrcholky hor, nebo zvuk deště dopadajícího na písečné duny, někdy jim stačí naslouchat kapkám z krápníků dopadajícím na zem hluboko v útrobách země.

Povolání:
Vodní genasi netíhnou ani k temným bohům a zlým úmyslům, ani k oslavám hrdinství a spravedlivého boje. Nenajdeme mezi nimi tedy téměř žádné paladiny, boží šampiony, ani nekromanty či kacíře a vrahy. Nejuznávanější jsou mezi tímto lidem přemýšliví kněží Thala, bardové, druidové a mniši. Jsou to právě mniši, kteří nejčastěji opouští domovinu a vydávají se za svým rozjímáním a duchovní poutí do dalekých krajů. Áth-signa nemají v příliš velké oblibě zbraně, ale když jsou donuceni dovedou je ovládat, v takovém případě si volí ze všech dostupných zbraní i stylů boje, i když v největší oblibě je trojzubec. Mágové a zaklínači u nich nejsou ničím vzácným, v jejich společnosti však takoví nemají větší oblibu či úctu než kterýkoli jiný člen komunity.

__________________________________________________

 

Zemní genasi aneb děti země

 

Uspořádání a základní informace:
Tito vzácní velcí tvorové žijí daleko za hranicemi Redaan-Teru, pod masivy Rudohoří, či v jeskyních na úbočích těchto hor. Jen málo z nich zabloudí do jiných končin světa.V jejich kultuře i zvycích je patrný silný vztah k zemi, ne však ve smyslu pojetí lidí. Pokud si s některým z dalších ras rozumí opravdu dobře, pak jsou to trpaslíci.
Velká část dětí země žije právě ve městech trpaslíků, nebo v jejich blízkosti. I když dávají přednost životu pod zemí, nezřídka se najdou kmeny, které se živí honáctvím.Jejich způsob života by většině lidí z měst připadal barbarský, opak je však pravdou, společnost dětí země podléhá velice propracovaným zvykům, právu a kultuře, což však vyjadřují neokázale, prostým s přírodou a zemí spjatým životem. Vyzdvihneme-li na nich nějaké vlastnosti, musí to být síla, kterou je tato rasa obdařena. Sílu však užívají chytře a moudře, na rozdíl od jiných ras, které se jí také chlubí na prvním místě. Pokud mluvíme o silných stránkách, nesmíme opomenout velkou pracovitost a zarputilost s kterou se u tohoto národa setkáváme denodenně. Za zmínku stojí také jejich tvrdohlavost, která se při nebezpečí může lehce proměnit ve statečnost. Nutno dodat, že s touto se už tak často nesetkáváme, neboť zemní genasi nejsou krvežízniví, a pokud nepřijde ohrožení zvenčí, žijí poklidným mírumilovným životem. Slabinou, díváme-li se na ně z pohledu civilizovaného světa, může být neochota porozumět jiným kulturám, nedostatek schopností v diplomacii a obchodě. Jejich přírodní způsob života, ve kterém si nekladou velké nároky na hygienu, upravenost či honosné ozdoby a modní doplňky jim v tomto také nepřidá. Žijí v malých klanových uskupeních, s jedním stařešinou, kterým může být muž i žena. Stařešina pak většinou bývá zároveň knězem Norda, kterého ze všech bohů vyznávají na prvním místě.

Původ:
Stará legenda praví o stvoření genasi toto: Za dávných časů, kdy lidé byli pouhými nomády, kteří putovali po tváři světa a hledali své budoucí domovy, jedna malá skupina pod vedením muže známého jako Tuomas, dorazila k úpatí Rudohoří. Rozhlížejíce se po okolí, spatřili pár trpaslíků, kteří spěchali do malé jeskyně výše v horách. Tuomas se rozhodl trpaslíky pozdravit a zkusit s nimi směnit kožešiny za nástroje, tu však na tyto lidi udeřili orčí nájezdníci. Všechny zahnali pod sráz a donutili je se vzdát. Urostlý orčí náčelník se jich ptal, zda neviděli trpaslíky, neboť práve napadl jejich usedlosti nedaleko, a trpaslice se svými dětmi a některými cenostmi stačily utéct. Tehdy Tuomas i jeho lidé mlčeli. Mlčeli i když byli mučeni a zabíjeni, aby řekli kam trpaslice utekly. V té hodině už Nord nemohl přihlížet a udeřil na orky svojí zlobou i silou, jedním máchnutím všechny nájezdníky smetl a pobil. V dojetí objal Tuomase i pár lidí, kteří přežili. Každého popasoval svým kladivem a prohlásil je od toho dne až na věčnost za přátele trpaslíků i celé země. Tehdy prý na Tuomův lid přešlo Nordovo požehnání země, které je navěky odlišilo od lidského plémě. Trpaslíci je přijali za své bratry a zahrnuli je svojí přízní. Od toho dne děti země nikdy nezapomněli na moc mlčení, a mluví jen když je opravdu co říci.

Vzhled:
Zemní genasi jsou vysocí statní lidé, někdy až půlorčí postavy. Většina z nich má tmavě zelené až načernalé oči, vlasy a vousy. Pleť dětí země se nejčastěji pohybuje v odstínech zelenohnědých (khaki), hnědých a středně šedých barev. Je na dotek až nepříjemně drsná. Jejich tělo je pokryto masivní svalovinou, která na první pohled vypadá, jako pod kůží skryté kameny nebo kořeny stromu. Od lidí se tímto výrazně liší, i když jim výškově zhruba odpovídají.

Chování:
Děti země jsou typickými představiteli tvrdohlavosti a zarputilosti, ale také pečlivosti a píle. Do vínku je jim dána kromě obrovské síly i pracovitost. Jsou to velmi hrdí tvorové, kteří se tvarem svého těla odlišují od všech ostatních dětí živlů i lidí a elfů. Nemají však stejné předpoklady k hlouposti, pouze je pomalý a táhlý pohyb končetin součástí jejich přirozenosti. Mluví pomalu, rozvážně a často dávají svým slovům velký důraz. Pokud však nemají co říct, prostě mlčí, takže se většina z nich neoddává bezduchému klábosení. 
Nejlepší vztahy mají odjakživa s trpaslíky, se kterými v končinách své domoviny občas spolupracují. Na ostatní rasy hledí s nedůvěřivostí a je velice těžké zajistit si jejich přátelství. Cení si stejně jako trpaslíci cti, dobře odvedené práce a odvahy. Často jsou dosti samotářští. Věnují se nejčastěji řemeslům spojeným se zemí a zpracováním jejích pokladů. Velmi si cení svých tradic, často spojených s oslavami země a jejího stvořitele. Pokud některý z lidu zemnských genasi ztratí čest, je mu k odpuštění nabídnuta duchovní cesta Raukuomi, která obnáší cestu do cizích končin, pokání, boj za Nordovi zásady a šíření jeho dobrého jména. Tato cesta je sice brána, jako jistá forma trestu, avšak většina dětí země ji dobrovolně podstoupí a bere velice vážně.

Povolání:
Mnoho z dětí země se chce stát Nordovým knězem, nebo jeho šampionem, či paladinem. S duchovní tradicí stvořitele trpaslíků jsou vnitřně velmi spjati. Někteří však dávají přednost prostému boji. Mágové se mezi zemními genasi téměř vůbec nevyskytují, zaklínači jsou o něco častější, avšak také vzácní. Potulní pěvci a kejklíři nemají mezi tímto lidem příliš velkou tradici. Děti země také pohrdají střelnými zbraněmi, coby nečestnými nástroji války. Oproti tomu někteří z nich volí boj beze zbraně, nejčastěji ti nejmírumilovnější a nejmoudřejší mezi lidem. Mnichové, jak bychom je mohli nazvat, někdy sami na sebe uvalí tíhu Raukuomi, coby pokání za poklesky, kterých jsou si na sobě vědomi. Mezi lidem se čas od času zřídka objeví jedinci, kteří nezvládají dostát tradicím a zvyklostem, popudliví, prostořecí a někdy částečně šílení. Tito se v boji mnohdy rozzuří, jako seveřští barbaři, kterými lid dětí země opovrhuje. Je jasné, že i když své zuřivosti litují, musí jako jiní podstoupit Raukuomi a zkusit hledat odpuštění za ztracenou čest. Vyjímky mezi nimi dokáží zvládnout svůj vztek a ovládnout ho, tak aby jim napomáhal pouze ve spravedlivém boji, a ne k bezcílné agresi.

__________________________________________________



Ohniví genasi aneb děti plamene


Uspořádání a základní informace:
Děti plamene pocházejí z nejjižnějších končin Redaan-Teru. Tento lid dělíme v první řadě na ty pocházející z Ohnivých hor v poušti (Dag-ana) a na ty žijící na sopečných ostrovech u pobřeží (Ada-ana). Dag-ana jsou velcí cestovatelé a obchodníci. Jejich karavany je možné zahlédnout po celém jihu. Ada-ana, ostrované, jsou oproti tomu daleko více uzavření. Střeží svoje tajemství magie, alchymie a pěstitelství na svých ostrovech a až na výjimky neumožňují do těchto končin přístup cizincům. Všichni zástupci dětí plamene mají pleť s rudým, či zrzavým nádechem. Vlasy pak v odstínech ohně, tedy rudé, červené, oranžové. Oči jsou taktéž dočervena, případně rezavě hnědé. Na lidské poměry dosahují střední výšky a bývají spíše hubenější. Jejich kůže je na dotek teplá, jako by měli horečku. Může doslova pálit, zvláště pokud je ohnivý genasi naštvaný, což není žádný výjimečný stav. I přes svoji
pověstnou bystrost jsou tito tvorové velmi vznětlivý, dle některých zdrojů doslova. Tito lidé vydrží vyšší teploty, než ostatní. Dlouhý pobyt na pouštním slunci, nebo žár, nic z toho jim nepůsobí velké obtíže. Tváří tvář opravdu vysokým teplotám je ale ani jejich vrozená houževnatost od újmy neochrání.

Původ:
Staré legendy se na stvoření ohnivých genasi nemohou shodnout. Děti plamene o svém vzniku, odkazu ani legendách zásadně nemluví. V písemných pramenech jdoucích do dávnověku zachytíme po důkladném prozkoumání pouhé náznaky. Obvykle narazíme na zmínky o Lilith, výbuchu sopky, či tvorech s lidskou hlavou a tělem lva. Poslední jmenované, tedy sfingy, jak jim říkají jižanské národy, jsou častým tématem řemeslníků a umělců ohnivých genasi. Přes toto vše je minulost dětí plamene pro jiné národy velkou záhadou. Pro mnohé dobrodruhy a dějepravce je vyřešení této hádanky velkým lákadlem a výzvou.

Chování:
Děti plamene jsou velmi vzdělaní a chytří. Na své duševní schopnosti kladou opravdu velký důraz. Nejvíce pak na logiku, kterou staví nad všechny ostatní vlastnosti. Naproti tomu jsou nestálí, temperamentní a často výbušní. Neuzavírají pevné svazky, příliš nectí rodinné závazky, neoplívají věrností ani loajalitou.
Naproti tomu v intrikaření si přímo libují. Věnují se také obchodu a řemeslu. Z řemesel mají nejvíce v oblibě ty, která pracují s žárem, tedy kovářství, slévárenství, keramiku, dokonce i kuchaři. V mnohých věcech je tento lid velice specifický. Ohnivý genasi vás například neokrade. Prostou krádež by považoval za podřadnou. Dosáhne toho stejného intrikou, léčkou, vhodným smlouváním, či jinou technikou založenou na důvtipu. Zvláštností také je záliba dětí plamene v hádankách. Tato v jejich kultuře přerostla až do právního řádu. Soudci v jejich společenstvích bývají nejctěnějšími a nejchytřejšími jedinci. Tito pak mohou uložit trest v hádance, kdy je pachatel zločinu zavřen na dobu dokud ji nevyřeší, přičemž obtížnost hádanky je stanovena dle trestu. Pokud se dostanete do sporu s ohnivým genasi, dobře si však vyřešení pomocí hádanky promyslete, jejich hádanku byste nemuseli uhádnout nikdy, oproti tomu vaše bude nejspíše vyřešena v okamžiku. V případě, že se vám podaří uhádnout některou z hádanek těchto lidí, velice si u nich polepšíte a získáte úctu a respekt.

Kultura:
Ohnivý genasi žijí ve svých městech na jihu. Architektura těchto usedlostí se vyznačuje okázalostí, hojným používáním pískovce, žuly, černého mramoru a zlata. Vedeni jsou soudci, kteří bývají zpravidla mocnými mágy. Tyto soudce volí rada starších na svých pravidelných sněmech. Velké rozdíly v obživě spatřujeme mezi horskými a ostrovními kmeny. Dag-ana jsou kočovným národem. I když mají svá trvalá sídla v Ohnivých horách, většinu času tráví v karavanách převážející zboží do dalekých končin, nebo na lodích. Věnují se chovu vysokohorských koz, z jejichž mléka vyrábějí znamenité sýry. Jsou výborní ve šlechtění. Velbloudy z jejich chovů bývají vysoce ceněni. Obecně jsou otevření novým lidem a zvykům, rádi a rychle se učí jazykům a jsou považováni za brilantní obchodníky a diplomaty. Naproti tomu zástupci Ada-ana, žijící na ostrovech, necítí k světu okolo žádnou sounáležitost. Jejich způsob života nejde nazvat jinak, než uzavřený. Kromě svých příbuzných z hor k sobě téměř nikoho nepouštějí. Věnují se studiím všemožných, někdy až šílených záležitostí. Za nejvýznamnější jsou považovány jejich úspěchy v pěstitelství a alchymii. Díky specifické a nesmírně úrodné půdě jsou schopni pěstovat rostodivné druhy bylin, které by jinde nerostly, nebo by se jim příliš nedařilo. S těmito poté dnem i nocí experimentují ve svých laboratořích. Výsledné prodokuty, ať už léčivé, jedovaté, kouzelné, či jinak zajímavé jsou v celém světem nesmírně ceněny a považovány za nejvyšší kvalitu.
Dag-ana i Ada-ana uctívají především Lilith, případně Moruse. Služba jiným bohům je spíše raritou.

Povolání:
Děti plamene se kloní nejvíce k účelnosti, tedy neutralitě. Nevidí smysl v uctívání temných bohů, či používání jejich praktik, ovšem podobnou averzi vidíme i v jejich vztahu k bohům dobrým. Tento národ ctí chytrost a důvtip, stejně jako sílu magie a ohně. Toto tedy můžeme najít ve veškerém jejich snažení. I když si každý zástupce ohnivých genasi přeje porozumění věcem magickým a v tomto se snaží procvičovat, méně talentovaní jedinci se v nutnosti chápou i chladných zbraní. Techniky boje můžeme přirovnat ke hře v šach. Skládá se ze snahy použít na soupeře takové výpady a kryty, které ho vyřadí. Hlavní důraz je tedy kladen na přesné nacvičení bojových chvatů a jejich co nejchytřejší použití. V oblasti magie je v nejvyšší úctě moc čarodějů. Ctěna je i moc kněžích, naproti tomu společnost dětí plamene nesnáší zaklínače. Magie plynoucí z nitra tvora, bez přičinění důvtipu, nebo jen píle je pro ně nepochopitelná a nečistá. Takovéto jedince ze svých řad často vyloučí už při prvním projevu jejich síly.


// autor textů o genasi: Goran

 

Zrození a historie rasy půlčíků

Ze zápisků Pollonia, opata Východního kláštera Thala Moudrého:

...a tak po svolení Azhar vdechl život pustinám. Část svojí síly dal stromům a rostlinám, které stvořil k obrazu svému. Silné, klidné a statné, s kořeny hluboko v zemi, kterou on sám tak miluje. Lesy byly neprostupné, krásné, ale tiché. Azhar tak cítil, že jediný, kdo se z jeho díla raduje, je on sám. Znovu se tedy probudil ze svého spánku a začal tvořit faunu. Zvířata, která budou milovat les stejně jako on. Která budou s přírodou svázaná, tak jak on sám. A tak lesy ožily zpěvem ptáků, švitořením hmyzu, vytím vlků... řeky ožily rostlinami a leskem hejn ryb.

Svět byl v rovnováze, krásný i surový. Thal dal ostatním Starým bohům právo vytvořit si vlastní rasu, která se bude starat o jejich dílo. Azhar tedy znovu v srdci svých hvozdů začal tvořit. Tvořit rasu, která bude pečovat o jeho milované stromy a všechna živá stvoření. Rasu, která se bude cítit spřízněná se zemí, ze které se zrodila, stejně, jako jsou s ní svázány stromy kořeny. Tato rasa v sobě spojila jak pevnost a oddanost stromů v přírodě, tak inteligenci a hbitost lesních a lučních tvorů. Azhar sám se vždy radoval ze svého díla ve svém nitru. A část této radosti ze života vdechl své rase - půlčíkům.

Půlčíci jsou národ malých, ale o to veselejších lidiček. Milují přírodu a vše, co z ní vzejde. Podle pověstí první půlčíci žili hluboko v e hvozdech společně z Azharem. Žili v korunách a mezi kořeny tak obrovských stromů, že si už je dnes nikdo nedovede představit. Starali se o rovnováhu lesa a dělali společnost zádumčivému Azharovi. Ten nikdy nedal najevo rozjařenost, ale půlčíci cítili, že je se svým dílem plně spokojen. Povídá se, že hluboko v neprobádaných lesích žijí někteří divocí půlčíci stejně jako kdysi a bdí nad nimi samotný Azhar. Nikdo tento obrázek však nikdy nezřel.

Jak se ostatní rasy odpoutávaly od svých stvořitelů, tak i půlčíci se svolením Azhara pomalu opouštěli srdce lesa a vydávali se poznávat ostatní kraje. Nikdy se ale zcela neodpoutali od Azhara a jejich duše je pořád svázaná s místem jejich narození a jejich rodinou. Mnoho půlčíků se vydalo na cesty, ale i ti rádi vzpomínají na svou rodinu a rodný kraj a vždy se rádi vrací mezi své.

Půlčíci srdce lesa opouštěli jen velmi pomalu. Bez ochrany mocných korun staletých dubů se cítili slabí. Avšak stejně tak cítili, že Azhar nad nimi stále bdí. Tato dlouhá cesta v nich ještě více posílila soudržnost a cenili si sílu a zázemí, kterou jim dávaly jejich početné rodiny. Prý právě od těchto chvil v každém správném pulčíkovi vyvolává vzpomínka na rodné kopečky a háje, na krb ve skromné noře a na dětství ty nejkrásnější pocity, jaké znají. Tak jest, dokonce i včetně chuti dobré ho pokrmu.

Většina půlčíků ale neodešla daleko od lesů. Na severovýchodním okraji dnešního Dorenského hvozdu, nedaleko Severních vřesovišť, v místech, kde je krajina zvrásněná nízkými kopci, našli svůj nový domov. Kryšpín Jasnozřivý a ostatní rodiny půlčíků na tomto místě zakládají první větší osadu. Na počest Azhara a stoletých dubů toto místo pojmenovali Doubkov.

V časech kolem roku 160 k.l. tedy ve stínu mocných dubů vzniká první známá svatyně boha Azhara. V této příznačně milé končině začali půlčíci stavět obydlí, která by byla stejně svázaná se zemí jako stromy. Nejlépe se cítili ve stínech stromů, nebo ve svých útulných norách, které začali hloubit v krajině kopců a kopečků. Nejdříve byly nory malé, ale jak se rozrůstaly rodiny, tak nory se hloubily dál a dál. Členové rodiny se jen málokdy vzdálí od svých rodičů a sourozenců, v praxi přebírají skoro tradice a hodnoty rodičů, a tak se některé nory změnily v obrovský komplex chodbiček a místností, kde každá patří nějakému členu rodiny a jeho vlastním dětem, které si v dospělosti vyhloubí vlastní místnůstky. Přes to všechno vypadá stále Doubkov nadmíru vlídně a přirozeně, půlčící dokáží v souladu s vírou v Azhara stavět velice ohleduplně, aniž by poškodili okolní přírodu.

Půlčíci podlouho jen neradi opouštěli pohodlí svých nor, přesto se někteří odvážnější pro typicky pulčickou zvědavost postupně vydávali daleko od svých idylických domovů. Setkali se s vysokými lidmi, kteří neměli takovou úctu ke stromům jako půlčíci. Lidé z nich nerozvážně a rychle stavěli své domy. Setkali se i s elfy, kteří milovali přírodu jako oni. Setkali se i s krvelačnými orky, kteří nadevše milovali boj. I trpaslíky, kteří milují nerosty a neživou přírodu stejně jako půlčíci milují přírodu živou. Ti půlčíci, co se setkali s gnómy vyprávěli o jejich prapodivných vynálezech a kouzlech. A pulčíci, co se zapletli s národy Podtemna, již nikdy nebyli spatřeni.

Dnes už mnoho půlčíků nežije jen v Doubkově, i když s ním jsou většinou spojeni srdcem a vždy se tam rádi vracejí. Celé Karathské království vytvořilo pro půlčíky přiměřené podmínky, někteří se díky přizpůsobivosti ujali jako zruční řemeslníci, kupříkladu tesaři a ševci, další se dali na dráhu obratných a zvídavých cestovatelů. Brzy se tento nárudek bezesporu stal ve světě známým, vítaným a dosti oblíbeným v každé dobráčtější společnosti. To ostatně Doubkovští hojně oplácejí i svou hostitelskou štědrostí v jejich rodišti. V Doubkově bydlí několik rodin půlčíků a jejich starostou je Cvalimír Bulva. Doubkov je krásné místo, které si stále zachovává duch čisté přírody tak, jak ji půlčíci a Azhar sám milují.

 

//autor historie půlčíků: Michal


Toliko prozatím z řad národů, které se pohybují po povrchu.