Panteon Bohů

áboženství, jak nadpis napovídá, je zde polytheistické. Všechny kraje Thalie obývají veskrze zbožní tvorové. Oblíbený bůh ovšem neznamená pouze modlitby k němu, aby se usnadnila ta oblast života, již má patron na starost, ale volba převažující víry vyjadřuje obzvláště postoje ke světu a vůbec čemukoliv, s čím se kdy jednotlivec setká, a spoluvytváří jeho filosofii.

I proto v rozličných končinách žijí oddaní uctívači jistých božstev, kteří se rádi přátelí se spřízněnými dušemi, či naopak ryze nenávidí věrné církví, zastávajících opačné principy. Ta základní učení bohů jsou přitom prostě postavena na pradávném vzorci DOBRO - ZLO. Zlí nemohou snést existenci dobrých a chtějí je vymýtit nebo využít a naopak, dobří se snaží potrestat či "navést na správnou stezku" ty zlé. Avšak velice důležití ve víře obyvatel Thalie jsou taktéž bohové (často ti nejstarší), kteří usilují o zachování všeobecného klidu a ROVNOVÁHY. Takzvaně neutrální. Po dějinných zkušenostech bylo zažito, že dobří a neutrální bohové se obvykle vzájemně respektují a někdy i podporují, kdežto zlí jsou často ovládáni ničivou nenávistí i k sobě navzájem.

Zanechme teď duchovních úvah a uveďme přímo samotný panteon, široký seznam bohů, mezi nimiž by si měla hráčská postava vybrat. Ještě více o původu samotných bohů a jejich ras se můžete dočíst například v Obecných dějinách - O stvoření Thalie.

Juana (Bílá dvojice)

Přesvědčení vyznavačů: neutrální dobro, zmatené dobro, zákonné dobro
Barvy: bílá, šedá, zlatá
Znak: holubice, holubí pírko
Domény: dobro, vědění, léčení, slunce
Podporované činnosti: prokazování milosrdenství, dodržování ctnosti, poskytování odpuštění a útěchy, léčení, pomoc potřebným
Uctívači: věřící kultu Vznešeného Světla, nemocní, felčaři, kronikáři, ženy
Další jména: Milosrdná, Nebeská panna, Paní moudrosti
Oblíbená rasa: všechny
Oblíbená zbraň: žádná

Tato bohyně se zjevila na počátku Velké války se svým druhem Dei-Anangem, aby spolu vedli boj proti záplavě démonů. Její síly spočívaly především v léčení a útěše armád Světla. Říká se, že oba pocházejí z nebeských celestialů, žijících ve sférách Světla, které se vznášejí nad povrchem Thalie a oddělují ji od Ókeanu hvězd.

Nejčastěji bývá zpodobňována jako holubice či žena nevýslovné krásy s bílými nebo stříbrnými vlasy. Jsou ale známa i zpodobnění ženy staré s ustaranou tváří, oděné do prostého hábitu, který přijali za svůj i její kněží. V trpasličím městě Khar Durn existuje unikátní umělecké dílo, na němž je Juana zachycena v podobě stříbrného draka, ale žádný jiný takový není znám.

Juana je zvána Milosrdnou pro svou laskavost, s níž shlíží na veškeré živé tvory. Též jako družka Dei-Ananga je Nebeskou pannou a konečně Moudrou Bohyní. Mimojiné pro tyto vlastnosti je tak oblíbena mezi prostým lidem. V modlitbách se k ní obracejí lidé hledající pomoc, útěchu, naději a moudrost, ale třeba i zločinci, kteří sešli z cesty dobra a nyní hledají odpuštění za své hříchy. Je třeba zmínit, že pokud jsou opodstatněné a upřímné, nezřídka jsou jejich modlitby vyslyšeny a požehnání Milosrdné utlumí jejich utrpení, dá jim zapomenout na bolest a přinese klid jejich mysli.

Velectěný Otče,
až se Vám tento dopis dostane do rukou, bude již cena za zločiny, které jsem spáchal, splacena mou krví, mým životem. Píši Vám, abyste se dozvěděl, že Vaše snaha o mé osvícení došla naplnění. Škoda, že člověk zmoudří, až když je pozdě věci napravovat. Od té doby, co jsem byl ještě zaslepený touhou po slávě a moci, neposlouchal Vaše slova o pokoře a skromnosti, a raději se vydal na svoji pouť do pekel, uplynul sotva rok, ale přijde mi, jako by to byl celý život. Děkuji Vám, že jste mě ani po mém pádu a odsouzení nezatratill, a také za spisy, které jste mi do tohoto sklepení poslal. Teprve zde, v temných celách pevnosti, jsem prohlédl a uvědomil si celou nadpozemskou nádheru a dobrotu Milosrdné. Jaký hlupák jsem byl, když jsem ji dříve neviděl! Škoda, že si s Vámi již nemohu promluvit, měl bych Vám toho tolik co říci. Poslední půlrok jsem se obracel noc co noc k Juaně ve svých modlitbách, kál se za hříchy, které jsem v Jejím jménu spáchal svou nerozvážností a čím dál více cítil její Božskou přítomnost. A opravdu, minulou noc se přede mnou zjevila Ctnostná paní v celé své božské kráse a udělila mi své odpuštění! Nyní již mohu v klidu odejít z tohoto světa, protože má duše byla očištěna. Dejte mě za příklad svým budoucím studentům, jako vzor ukvapenosti a zaslepenosti, ať se již žádný z nich nevydá stejnou cestou vedoucí do temných intrik jakou jsem šel já. K tomu Vám Juana dopomáhej veškerou svou nezměrnou moudrostí.
S nejpokornějšími pozdravy,
Váš služebník a žák,

Bayard Smith
padlý paladin, odsouzený k smrti setnutím

- poznámka napsaná jiným rukopisem:
Bayard Smith poslal tento dopis svému učiteli otci Ceciliovi den před svou popravou. Bayard Smith byl služebníkem Vznešeného Světla, který se navzdory svým řádovým slibůmí zapletl do potyčky dvou šlechtických rodů a jméno Milosrdné znesvětil, když podlehl intrikám jedné z rodin a spáchal ukladnou dvojnásobnou vraždou, za kterou byl později odsouzen k smrti

- druhá poznámka napsaná dalším rukopisem:
navrhuji použít jako exemplární příklad při výuce věrouky

Je velice moudrá, proto má své vyznavače také v řadách učenců, oddaných mnichů či dokonce prostých knihovníků a písařů. Říká se, že ti z nejnadanějších spisovatelů a kronikářů mají dar od samotné bohyně. Mnozí věří, že se sama mezi nimi prochází, neviděna, pozorujíc jejich snažení. Občas některý ze šťastlivců najde ve své pracovně bílé pírko, které pak pečlivě uchovává jako důkaz božské přízně.

Mezi uctívače Juany se řadí většina prostého lidu. Její víra totiž dává obyčejným lidem naději. Dále je pro svou moudrost a dobrotu uctívána mezi nemocnými a jejich lékaři a je hojně oblíbena u žen. Dokonce i elfové ji přijali částečně za svou v Měsíčním kultu.

Ve jménu Juany se dobro nešíří čepelí meče. Věřící v Juanu pomůže zraněnému člověku, zvířeti, nebo komukoliv v nesnázích, ale zbraň použije jen pokud je to nevyhnutelně nutné pro ochranu sebe nebo ostatních živých tvorů a to jen poté, co selhaly všechny ostatní prostředky. Jedinou vyjímkou je setkání stoupence Nebeské s nemrtvými. Tato nesvatá stvoření jsou pro Moudrou bohyni jako otevřená krvácející zranění, neboť cítí utrpení zmučených duší uvězněných v nežijících tělech.

Juana nežádá uctívání pomocí rituálů a obětí, stačí jí, když její uctívači konají dobro v jejím jménu. Pokaždé, když je vykonán dobrý skutek, uzdraven nemocný nebo hříšník dojde pokáním odpuštění, je bohyně uctěna.

Juana tvoří pár s Dei-Anangem, Nebeským šampionem. Jsou známi též jako Panna a Drak. Sídlí na nebesích, v Blažených zahradách, kde žádný smutek ani žal nemá místa. Jsou uctíváni společně v kultu Vznešeného Světla, který je v Karathě státním náboženstvím. Největší organizací, která ji uctívá jako patronku, je Řád milosrdných sester, v jehož čele stojí abatyše, považovaná za nejvyšší Juaninu kněžku v Karathě.

Dei-Anang (Bílá dvojice)

Přesvědčení vyznavačů: zákonně dobrý, neutrálně dobrý, zákonně neutrální
Barvy: modrá, bílá, zlatá
Znak: zlatý drak na modro-bílém poli
Domény: dobro, síla, válka, ochrana, slunce
Podporované činnosti: boj proti temnotě, hájení spravedlnosti, čestné a odvážné jednání
Uctívači: věřící kultu Vznešeného světla, paladinové, lidé žádající spravedlnost či ochranu
Další jména: Pán úsvitu, Světlonoš, Spravedlivý, Zlatý drak
Oblíbená rasa: všechny krom nestvůrných a ras Podtemna
Oblíbená zbraň: dlouhý meč

Tento bůh se zjevil na počátku Velké války se svou družkou Juanou, aby spolu vedli boj proti záplavě démonů. Stál jako válečník i generál v čele armád Světla. Říká se, že oba pocházejí z nebeských celestialů, žijících ve sférách Světla, které se vznášejí nad povrchem Thalie a oddělují ji od Ókeanu hvězd.

Nejčastěji bývá zachycován v podobě zlatého draka letícího na obloze, nebo se tyčícího na skále; dále jako zpodobnění statného rytíře v nablýskané zbroji s prošívaným tabardem se znakem draka, třímajícího štít a meč vydávající nadpřirozenou záři.

Dei-Anang, znám jako Pán úsvitu, Spravedlivý či Světlonoš, je symbolem spravedlivého boje proti zlu a nachází své uctívače v řadách paladinů a dalších bojovníků za dobro. K němu směřují modlitby o ochranu před Temnotou, tvory Podtemna, démony a vším zlem světa. Většina obyvatel karathského království se modlí k Ochránci svých životů.
V některých oblastech světa je zobrazován jako sluneční bůh, jedoucí po nebi na svém voze a paprsky obklopujícími jeho hlavu nebo celou postavu.

Ideální uctívač Dei-Ananga by měl být přímý, čestný a poctivý, dobrého srdce, jež je naplněno statečností a pokorou. Hrdinové, jimž je přičítána jeho přízeň, jako Lionel Udatný, oplývali ctnostmi, které nazýváme "rytířské". Jen takový může získat nejvyšší přízeň tohoto božstva; je však známo, že Dei-Anang nijak nemírní utrpení, ani svých stoupenců, ani nepřátel. Jeho následovník musí snést mnohé strádání a nezoufat, neb jeho srdce plní víra.

Přesto však dává požehnání mnohým, zejména těm, kdož pozvednou zbraň na obranu dobré věci. Kdokoli má čestné úmysly, může jej požádat o pomoc a ochranu v následujícím boji. Avšak netoleruje bezpráví, útisk a násilí na slabých, nesnáší nespravedlnost a zbabělost. Pán úsvitu je odvěkým nepřítelem zla, nemrtvých a démonů.
Uctívači Dei-Ananga jsou většinou odhodláni bojovat a položit život za správnou věc. Učení Spravedlivého je založeno na striktním dodržování zákonů, morálního kodexu a hlavně prosazování dobra, v čemž se podobá Juaně, avšak stoupenec Spravedlivého boha neváhá v konfrontaci se zlem pozvednout zbraň a vymoci dobro silou, v čemž se s učením Juany rozchází. Také nevěří v odpuštění, jen v posmrtné očištění, nejlépe ohněm.

Barvami Pána úsvitu jsou modrá - symbolizující život, zlatá - barva nebes a slunce a bílá - barva cti a spravedlnosti. Znakem je zlatý drak, symbolizující hrdost a spravedlivý hněv, na modro-bílém poli.

Církev Dei-Ananga je většinou vojensky organizována, alespoň pokud plní svůj primární úkol. Nezřídka dokonce supluje vojenské složky států, nebo je masivně podporuje, alespoň v říších, které nepropadly zlu.
Součástí církevní struktury bývají rozličné rytířské řády, které si zvolily Světlonoše za svého patrona.

Učení Spravedlivého vyžaduje po věřícím dodržování přísného morálního kodexu včetně několika modliteb denně a rituálů o významných dnech, z nichž nejdůležitější jsou za úsvitu a při západu slunce. Modlí se k němu vojáci před bitvou a vzdávají mu díky po ní, obyčejní lidé prosící o spravedlnost a nebo v nesnázích.
Dei-Anang je ve věčné a nelítostné válce se zlem ve všech jeho podobách, ať se jedná o démony či uctívače temných božstev. Naopak, má v přízni bytosti čisté duše a ty nejvřelejší city chová ke své družce Juaně.

„Nikdy nezapomeňte, že Řád je pro všechen lid království vzorem odvahy a cti. Zasvěťte svůj život spravedlnosti a snaze o poznání věčného dobra. Zlobu naleznete všude, kam vkročí vaše noha; proto dodržujte zákon nad všechno ostatní a za každou cenu, i kdyby to znamenalo odevzdání milovaných a přátel spravedlnosti. Bez zákona by totiž panoval chaos a svět by sestoupil do věčné Temnoty, kde by nám všem vládli démoni a zplozenci Temnot. Buďte vždy čestní ke všem, dokonce i k vaším nepřátelům. Pomáhejte jiným kdykoli a kdekoli to je možné, pokud je to v souladu se zákonem. Ochraňujte všechny potřebné, bojujte proti bezpráví a povzbuzujte slabé ve víře v dobro, tak aby poznali pravou sílu Pána úsvitu. Buďte zářným příkladem dobra, spravedlnosti, odvahy a cti, přinášejíce zákon a bezpečí do všech koutů říše i mimo ni, i tam, kam se nikdy nedostane světlo našeho Pána. A vždy pamatujte, vaše slovo váže vaši čest.“

Velký inkvizitor hrabě Lacarant během obřadu přijímání noviců Řádu Úsvitu

Nord (Starší trojice)

Přesvědčení vyznavačů: zákonné dobro, zákonný neutrál, méně často neutrální dobro, zmatené dobro, pravý neutrál
Barvy: zlatá, oranžová, bronzová
Znak: kladivo
Domény: síla, oheň, země, dobro, slunce, válka
Podporované činnosti: řemesla, obchod, obrana civilizace, elementy (zejména oheň a země), těžba kovů a kamenů
Uctívači: trpaslíci, obchodníci, řemeslníci, horníci
Další jména: Zlatovlasý, Tvarovač světa, Božský kovář, Pán kladiva
Oblíbená rasa: trpaslíci
Oblíbená zbraň: kladivo

Nord je nejstarším bohem Thalie po samotném Poutníku Thalovi. Z bohů, kteří nepřišli z Ókeanu hvězd, je vlastně prvním a nejstarším a je hlavou Staré trojice. Kroniky Bezesných říkají, že to byl Nord, kdo dal celému světu jeho podobu, takovou, jakou ji Thal vysnil ve svém spánku. K ohromnému dílu tomuto užil zlaté kladivo, nejmocnější nástroj i zbraň, jaké kdy svět poznal. Nástrojem bylo při tvarování světa a zbraní, když se Nord jako obránce Thalie utkal se samotným Astarothem v jeho třech strašlivých podobách. Byla to jeho moc a Thalova vůle, která tak přivedla na svět Temnou trojici bohů, Xi´an, Helgarona a Gordula.

Nord je nejčastěji zobrazován v podobě statného mrzutého trpaslíka se světlými vlasy a přísným pohledem, oděného do zářící zlaté zbroje a třimajícího zlaté kladivo planoucí božským ohněm. Jeho kulty jsou však po světě rozšířeny i mimo trpasličí komunity a například ve Sluneční říši je vzýván jako Čchi-Zhuyin, pán slunce, v Athelu jej znají jako Heliose, nebeského poutníka a v Ongoru pod jménem Awondo. V Hin-dangu a Tínaiwu je nazýván "mistr Šu" a jmenován jako přední výrobce mečů v dávné minulosti.

Nord nachází své uctívače zejména v řadách trpaslíků, kterým vdechl život po stvoření světa. Tito si vzali jméno po něm a sami si říkají Nordrim, Nordův lid. V trpasličím Městě králů v Rudohoří stojí velechrám Nordovy víry. Trpaslíci jej kromě dalších jmen nazývají též Otcem nebo Stvořitelem.

Své přívržence však nachází rovněž mezi kováři, řemeslníky, tovaryši a obchodníky z různých koutů světa. Jeho jméno je spojeno s nejkrásnějšími výrobky všech řemeslníků, i když nejvíce v oblibě má řemeslo kovářské a kamenické. Říká se, že potají sám pomáhal proslulým mistrům řemesla s jejich nejslavnějšími výrobky. V dobách po Velké válce existovala řada velmi mocných předmětů, o nichž se tradovalo, že je ukoval samotný Božský kovář, a které doteď putují mezi dobrodruhy po celém světě.

Barvy Mistra kladiva jsou zlatá - symbolizující obchod, a oranžová symbolizující žár v nebeských vyhních jeho dílen, jejichž stopy nese mnoho artefaktů a mistrovských děl po celé Thalii. Někdy se objevuje i bronzová, patrně jako důkaz umění mísit kovy, které je rovněž darem Norda. Jeho znakem je zlaté kladivo.

Většina přívrženců z netrpasličích ras se k němu obrací hlavně kvůli svému řemeslu, doufajíce v jeho přízeň. I takové má Nord rád. Věřící se drží zásad typických pro všechny dobré Bohy. Především jsou přesvědčenými zastánci pevné organizace, prastarých tradic a pravidelně se opakujících rituálů. Většina jeho stoupenců nesnáší šejdíře, protože podvodné jednání uráží samotného Norda a zaslouží trest. Poslední zvláštností je, že každý přívrženec Norda, stejně jako prý Mistr kladiva sám, nepohrdne korbelem piva v jakémkoliv množství.

Svatě Norda jsou prosté místnosti zdobené sochami nebo rytinami, ale za posvátné místo jeho kultu může být považováno každé místo s pecí, ohništěm, nejlépe s otevřeným elementálním ohněm nebo magmatem. Ale i obchodní společenstva a krámky mají často na stěně pověšen znak kladiva, který symbolizuje, že dotyčný se uchyluje pod Nordovu ochranu.

Opravdové chrámy zasvěcené Nordovi jsou k vidění jen v horách, v trpasličích městech hluboko pod zemí, a uvidí je jen málo cizinců. Jeho církev je skvěle organizovaná. Měřítkem je zručnost a zdatnost jak v řemeslu, tak v boji. Kněží si nezřídka sami vyrábějí svá brnění a zbraně, která jsou úžasnou ukázkou jejich oddanosti. Mezi trpaslíky se těší velké úctě.

Kromě všech zaručených rituálů, které se váží k pověstem o vytvoření nejrůznějších mocných zbraní a amuletů, a které prý Pána kladiva zaručeně přesvědčí, aby výrobku udělil své požehnání, Norda potěší každá rána kladivem do kovadliny, každý krásný a užitečný výrobek, který spatří světlo světa a každý spravedlivý obchod, který je uzavřen. Modlí se k němu řemeslníci při výrobě, obchodníci při uzavírání obchodů a hlavně trpaslíci, kteří ho velebí na každém kroku. Trpaslíci také slaví několik svátků, které jsou ostatním rasám vcelku neznámé a lhostejné. Pro ně však mají velký význam.

Nord je velkým obráncem Thalie před silami démonů i temných bohů, nenávidí orky a duergary, jakož i další rasy Podtemna. Kdokoli chce bojovat proti zlu, chaosu a temným silám, může si být jist, že Nordovo jméno mu bude posilou a vzpruhou.

Lothian (Starší trojice)

Přesvědčení vyznavačů: chaotické dobro, chaotický neutrál, pravý neutrál, neutrální dobro, méně často zákonné dobro, zákonný neutrál
Barvy: lesní zeleň, hnědá, tmavě modrá
Znak: vlčí stopa, luk
Domény: zvířata, putování, voda, vzduch, země, léčení, znalosti, magie
Podporované činnosti: lov (pro obživu), putování, udržování rovnováhy a harmonie s přírodou, bádání, historie, magie
Uctívači: elfové, lovci, hraničáři, někteří druidi, poutníci
Další jména: Moudrý, Jitřní poutník, Lovec, Černý vlk, Průvodce, Dárce života
Oblíbená rasa: elfové
Oblíbená zbraň: dlouhý luk, kopí

Lothian je třetí z bohů Staré trojice. Jest mu přičítáno, že zaplnil svět živoucími tvory a je stvořitelem života na Thalii. Jeho lid, Lothianil, elfové, je nejstarší rasou světa.

Lothian je ponejvíce zobrazován v podobě velkého černého vlka se žhnoucíma očima nebo dlouhovlasého lovce se zlatými vlasy, oděného v kazajce z jemné kůže, nosícího dlouhý luk nebo kopí.

Je ochráncem přírody, zvířat a rostlin, znám s přízvisky Stopař, Lovec, či Cestovatel, nachází své uctívače v řadách elfů, pro něž je stvořitelem, dále lovců, hraničářů a pocestných; obecně každého kdo se vydal na cestu, která prochází divočinou.
Zkušení zálesáci jej před lovem žádají o přízeň a pevnou ruku. Vědí že bůh nemá námitek proti lovu pro obživu, neboť ten je součástí přírodního koloběhu; jeho hněv však dopadá na ty, kdož v přírodě bezuzdně rabují a ničí její bohatství, které by mohli využít jiní. O trestech, které stihly vyvražďovače lesní zvěře, se vyprávějí celé legendy.

Tvrdí se, že Lothian často dlí mezi smrtelníky a prochází se volnou krajinou v podobě lovce, který se tu a tam připojí k náhodnému pocestnému na jeho pouti, doprovodí ho a někdy i ukáže cestu, pokud dotyčný zbloudí v divočině.
Jiní však říkají, že na sebe bere podobu ohromného černého vlka a takto trestá nepřátele přírody, kteří se prohřešili proti jeho pravidlům.

Je večer a v hospodě u Modrého Racka je zábava v nejlepším, u jednoho stolu sedí skupinka pochybných existencí a poslouchají vyprávění jednoho z nich, muže s velkou hlubokou jizou přes celou tvář...
Sem takhle seděl tady u Racka a přišel za mnou nějakej pucflek, že shání doprovod pro svýho móc urozenýho pána, víme? Prej se přistěhoval do Karathy a moc rád by si někde v lese zastřílel na vysokou, že dobře zaplatí a že ho budem jenom hlídat *vypravěč si s úšklebkem podrbe jizvu*. Řikám si, proč ne, prašule se hoděj vždycky, co se nám asi tak v pitomym lese může stát, že jo... *napije se piva a za souhlasného mručení posluchačů pokračuje*.

Tak sme nakonec vyrazili do Dorenskýho hvozdu, to je tam za Ivory, že prej tam sou lesy hluboký a plný zvířat na vodstřel. Tak sme dorazili do vsi a všichni se tam divili, co prej si myslíme, že každej ví, že to není dobrej nápad, někdo to dokonce našemu urozenýmu rozmlouval, ale von že né, a co by se mu mohlo stát, když tam de s celou družinou rabijátů.

Tak sme s tim našim ansámblem vyrazili do lesa, asi tucet chlapů nás bylo, všichni vozbrojený po uši, různý tydle... vočarovaný kuše a tak. No nekecám, procházeli sme lesem, ten se do toho pustil, střelil snad všechno co se hnulo, jatka hrozný. No, chlapi se ptali, co s těma mrtvolama a von prej, ať to nechaj ležet, že ho to nezajímá, a jenom vobčas si jenom něco na těch zvířatech ufiknul jako trofej. Někerý chlapy, takový ty hraničáři a tak, začli nadávat, že prej akorát dráždí bohy a mocný síly hvozdu a že to může blbě skončit, ale šéfik se jenom smál, nekecám, byl jak blázen.

No a pokračovali sme dál, tak možná půl hodiny, když najednou se před náma vobjeví vobrovskej vlk, skoro z ničeho nic. Voči mu žhnuly jako dvě malý slunce, no hrůza podívat, měl sem knedlík v krku a enmoh říct ani fň... A normálně promluvil, ať se prej hned votočíme a opustíme les, nebo bude zle. Mluvící vlk! A víš co udělal ten urozenej vůl? Střelil po něm šipku. Nekecám ti, ten vlk byl v tu ránu u něj a roztrh ho asi na pět kusů. Eště horší bylo, že se z křoví vyřítilo dalších nejmíň pět takovejch a začali nás masakrovat. Tam sem přišel k tomuhle*ukáže na svou nepřehlédnutelnou jizvu*. No, vod malička mám takovej ten šestej smysl, když se něco takhle podělá, tak se mi povede zdrhnout, a že tam se to teda podělalo... *zjizvený přeruší vyprávění a nalije do sebe zbytek korbele, poté pohledem přejede po ostatních*.

Tak sem běžel, co to šlo, slyšel sem jenom řev těch bestií někde za sebou a nějak, ani nevim jak, se mi povedlo dostat na cestu a doběhnout do Ivory. A lidi tam na mě, že nám to řikali, a že to byla boží odplata. Sem si předtim myslel, že Lothian je jenom takovej ten, co se k němu modlej ztracený a tak, ale, řikám vám, vod tý doby sem už do lesa nevlez. Co když si mě eště pamatuje... Vobčas takhle slyšim výt vlka, nevim, jestli je to v mý hlavě, nebo po mě dovopravdy de jedna z tech bestii...

Ostatní se smíchem zakroutí hlavou a téma sklouzne k lehkým ženám v docích, takže si nevšimnou strachu, který ještě notnou chvíli ne a ne opustit tvář zjizveného muže, stejně jako vzpomínka jeho mysl...

Lothian má ve znaku stopu vlka, zvířete bystrého, rychlého a moudrého, strážícího lesy. Jeho oblíbenou barvou je zelená, barva přírody a veškerého života z ní pocházejícího, jehož je Lothian ochráncem a hnědá, barva země, jakož i modrá, barva vody.

Stoupenci Lothiana jsou přesvědčenými zastánci harmonie přírody a uctívají Život jako takový, jako nejvyšší dar jejich boha. Proto elfové nenávidí orky, kteří představují pokřivení Lothianova díla a ničí je, kdekoli se s nimi střetnou. Rovněž tak jsou zaujati proti nemrtvým, démonům a dalším nepřirozeným věcem. Filosofií Jitřního poutníka je s přírodou existovat v harmonii a brát si z ní jen to, co nám sama nabídne, ne víc.
Lothian bývá uctíván na místech, kde se stýká země, voda a vítr, nebo spolu s Azharem v lesních svatyních.
Kult tohoto boha je organizován jen volně, obvykle vládne léčivými silami a uchovává moudrost a stará vědění. Rovněž řeší některé otázky sporů a vztahu k přírodě.

Existuje řada rituálů, které vykonávají cestovatelé před dlouhými a náročnými poutěmi, ale je otázka, jak jsou účinné. Stejně tak je na každém lovci, zda nechá nějakou oběť Lothianovi po skolení zvířete, nebo po úspěšném lovu, zda se pomodlí doma, či v lese, před lovem, nebo po lovu. Absence pevné církvevní organizace dává věřícím svobodu ve formách, kterými mohou Lothiana uctívat a on sám zřejmě schvaluje množství nejrůznějších projevů oddanosti.

Lothianovi uctívači vycházejí dobře se všemi dobrými a neutrálními bohy pantheonu, pokud respektují přírodu, ale nejbližší vztah má učení víry k Azharovi, se kterým společně spravuje a chrání přírodu a k Juaně, s níž sdílí "portfolio" léčení a moudrosti.
Jejich vztah k Zeirovi je rezervovaný, smrt jistým způsobem uznávají, leč považují ji za cosi špatného, za ukončení života, který je božím darem. Dalšími protivníky jsou Xi´an kvůli drowům a Gordul pro pokřivení života u orků. Vyznavači filosofie Harmonie též ne příliš vycházejí s následovníky Norda, kteří rádi kopou, kácí a přestavují svět dle svých potřeb.

Azhar (Starší trojice)

Přesvědčení vyznavačů: pravý neutrál, méně často zákonný neutrál, chaotický neutrál, neutrální dobro, výjimečně neutrální zlo
Barvy: hnědá, tmavě zelená, žlutá
Znak: dubový list
Domény: rostliny, zvířata, léčení, země, voda, vzduch, ochrana, síla
Podporované činnosti: péče o rostliny, strážení lesa, péče o úrodu
Uctívači: někteří druidi, zemědělci, půlčíci
Další jména: Lesopán, Starý, Strážce, Stromovous, Dárce úrody
Oblíbená rasa: půlčíci
Oblíbená zbraň: hůl

Azhar je prastarým a tajemným božstvem Thalie. Přišel na svět jako druhý po Nordovi a způsobil, že se velké plochy Thalie pokryly nekonečnými hvozdy. Ve válce s démony sice bylo mnoho z nich zničeno, leč mnohé další přežily.

Uvnitř stínů hlubokých lesů dal Azhar vzniknout životu jedné ze starých ras, mrštných půlčíků, Dětí lesa, Azhari. Tito žili dlouhé věky v náruči hvozdu, který jim skýtal obživu a vše co potřebovali k životu. I dnes, kdy mnozí půlčíci nejhlubší a odlehlá místa již opustili, stojí jejich sídla obvykle v lese nebo v jeho blízkosti.

Azhar sám je nejčastěji zpodobňován jako shrbený stařec se žhnoucíma očima, opírající se o pokroucenou hůl. Další jeho častou podobou je oživlý strom - mocný černý dub se svraštělou kůrou a korunou zelených listů.

Půlčíci, jejichž stvoření je mu připisováno, jej uctívají jako Stvořitele a Nejstarší strom, či prostě Otce. Říká se, že půlčík se v lese nikdy nedostane do nebezpečí, pokud se modlí k Azharovi. Krom nich je uctíván některými druidy, zejména z řad elfů a lidí, kteří se přiklánějí k potřebě ochrany lesa před ničením. Tito asketičtí vyznavači obvykle žijí jen z darů lesa a nehubí živé tvory, rostliny ani živočichy.

Azhar je však uctíván i v civilizaci, zejména na venkověm kde plní roli patrona dobré sklizně, dárce vláhy a úrody. Obřady k jeho uctění probíhají všude, kde žijí zemědělci a konají se obvykle v době kolem žní.

Jeho oblíbenou barvou jsou hnědá - barva země, ze které vyrůstají rostliny a zkrášlují přírodu v celém světě, tmavě zelená a žlutá - barvy listí na stromech. Ve znaku má list dubu, list stromu silného a houževnatého, symbolizující tvrdost a neústupnost.

Moudrost a trpělivost je velice ceněna u jeho uctívačů. Obyvatelé civilizace většinou sdílejí názor, že je jeho služebníkům, zvláště pak druidům, dění ve světě za hranicí jejich lesa lhostejné. Je pravda, že většina každodenních problémů a sporů přijde těm, kteří zasvětili život Pánu lesů, malicherná a nedůležitá. Události většího významu jim ale neunikají a většinou je dokáží pomocí malých zásahů, například citlivého ovládání přírodních živlů, nasměrovat takovým způsobem, aby na světě opět zavládl klid a rovnováha, tak jak si to přeje Ochránce. I když to pro většinu bytostí vypadá tak, že se dané události tím směrem vyvrbily náhodou a druidé se opět celou dobu starali jen o svůj les. Stoupenci Pána lesů ani nestojí o to, aby byli v centru pozornosti vnějšího světa.

Svatyně Azhara jsou většinou situovány hluboko v lesích, skryty oku většiny návštěvníků, a ví o nich jen druidé a jeho oddaní uctívači. Dá-li se v případě Pána lesů mluvit o církvi, je společenství druidů velmi uzavřené a tajemné (navíc se Azhar mezi druidy dělí o jejich přízeň s Lothianem). Cesta do řad těchto strážců přírody je dlouhá a uchazeč musí projevit neskutečnou dávku moudrosti a trpělivosti, než je hoden se začlenit. Druidé sloužící Stromovousovi totiž vládnou tajemnými a mocnými kouzly přírody, která nejsou určena pro každého a v nepovolaných rukách by mohla být smrtelně nebezpečná, což je to poslední, co by si on a jeho služebníci přáli.

Většina rituálů je buď povahy zemědělské a má zaručit dobrou úrodu a blahobyt, nebo povahy druidské. Ty se pak většinou vztahují k různým obdobím roku a je jich celá řada. Rituály k uložení lesa k zimního spánku a jeho probuzení z něj, rituály k oslavě života a mnoho dalších. Speciální kategorií rituálů jsou ty, které pak umožňují nejmocnějším druidům, většinou v čele celého společenství, ovládat část moci přírody a konat nefalšované zázraky. Ať již je to neuvěřitelně rychlá obnova zničené země, nebo ovládání počasí.

Skupina mužů oděná v jednoduchých a prostých robách barvy hnědé a zelené putovala na toto všemi zapomenuté sídlo již téměř měsíc. I přes viditelné vyčerpání se všichni pohybovali tiše a poměrně rychle. Vpřed je hnalo jejich důležité poslání, podpořené samotným pokynem jejich boha, prastarého Pána lesů. Již byli blízko svého cíle a napětí v jejich řadách stoupalo. Za chvíli se měli pustit do něčeho, na co od dob z legend a bájí nikdo ani nepomyslel.

Když konečně dorazili na místo, spatřili mýtinu ohraničenou kruhem velkých špičatých kamenů, vzpínajících se k nebi, s jedním velkým plochým kamenem umístěným přesně uprostřed prostranství. Za hranicemi těchto kamenů rozbili malý tábor a pustili se do příprav. Začali po obvodu kruhu zapalovat obřadní ohně, vybalovat ze svých mošen vzácné rostliny a drahé kameny a shromažďovat je na plochý kámen uprostřed tohoto obřadního místa. Poté se rozešli k jednotlivým hraničním kamenům a uprostřed zanechali jen jednoho z nich, bezpochyby vůdce výpravy. Ten nejdříve zkontroloval postavení všech svých souputníků a poté začal pronášet zaříkadla, které po něm ostatní účastníci rituálu opakovali. Mluvil těžkou neznámou řečí, snad prastarým jazykem azhari, jímž se dorozumívali první půlčíci.

Po všech přípravách a dlouhé pouti až sem je čekal ještě jeden týden plný soustředění a modliteb, než zjistí, jaký mělo celé jejich snažení výsledek.
Hluboko v lese zapomenutém všem smrtelníkům vládl obvyklý klid, trvající zde již tisíce let. Lístky prastarého stromu zašustily, jak si s nimi pohrál lehký vánek vanoucí od moře, typický pro toto roční období. Lesní idylu náhle přerušilo podivné zapraskání. Strom se pohnul a rozkýval, což ani sebevětší vítr způsobit nemohl, i kdyby v tu chvíli foukal. Dva suky zhruba uprostřed kmene, do té doby pevné jako kůra, se otevřely v nápodobě očních víček a odhalily dvě velké oči zářící magickou energií. Kývající se strom se konečně zvedl od země, když se mu podařilo uvolnit své kořeny z okolní půdy, postavil se na nich a dal se do pohybu. Pomalu se přesouval na svých kořenech lesem, oživlým a jakoby slavícím toto probuzení. Stromy šustily svým listím na pozdrav, zvířata radostně běhala okolo pochodujícího stromového obra a ptáci sedali na jeho mohutné a rozložité větve a vesele zpívali.

Nedaleko odsud, ve svatém druidském hájku, služebníci přírody právě dokončili starobylý obřad, kterým na sebe upoutali pozornost této nesmírné staré moci, která jim nyní kráčela vstříc. Trvalo hodnou chvíli, než strom doputoval na okraj hájku. Když ho druidé konečně spatřili, v posvátné úctě poklekli a poklonili se dorazivšímu entovi, pastýři lesů, následovaném postupně jeho druhy z různých částí krajiny. Odněkud z dutin největšího z příchozích stromů se ozval zvláštní hluboký hlas. Velmi pomalu a vážně řekl: „Buďte pozdraveni, věrní. Čehož si žádáte, že jste vyrušili mě a mé bratry, samotnou přírodu ze spánku?“

Morus

Přesvědčení vyznavačů: chaotický neutrál, pravý neutrál, méně často chaoticky dobrý, chaoticky zlý, neutrálně dobrý, neutrálně zlý
Barvy: růžová, červená, žlutá
Znak: loutna
Domény: vzduch, magie, putování, štěstí, iluze, vědění, obchod
Podporované činnosti: milostné zápletky, drobné neplechy, hudba a zpěv, hazardní hry
Uctívači: potulní bardi, hudebníci, pěvci, herci,
Další jména: Smíšek, Nebeský bard, Žertýř, Pán darebáků, Božský milovník, Tulák, Hráč
Oblíbená zbraň: žádná
Oblíbená rasa: všechny hudebně a šprýmařsky založené

Tento Mladší bůh je zobrazován obvykle v podobě lidské, jako mladý muž, obvykle v přestrojení za potulného barda. Jeho atributem je nejčastěji loutna, ale nepohrdne ani jiným nástrojem, flétnou či tamburínou.

Své uctívače nachází zejména v řadách bardů, hudebníků, zpěváků, herců, ale i zamilovaných, nebo jen milovníků dobrého pití, jídla a hudby. Mezi smrtelníky se prý objevuje často a rád, i když jeho božství si při těchto návštěvách nikdo nevšimne. Nejvíce si libuje na večírcích, hostinách, při tanci, zpěvu či při hereckém představení, často také v objetí krásných žen.

Říká se, že se účastní různých soutěží v hudbě a zpěvu a raduje se, pokud zvítězí; pokud ne, prý se těm, kdož ho pokořili, nějak pomstí, obvykle drobnou škodolibostí. Docela často i něco ukradne pro své vlastné potěšení, ale obvykle okradeného pak obdaruje přízní, která mu škodu nahradí. Když se něco takového stane (někdo je okraden a pak má nečekané štěstí), říká se tomu Morusův dar.

Jeho oblibě se mohou těšit nadaní umělci, herci, zpěváci či tanečníci, ale také zamilovaní či dokonce opilci trmácející se z hospody, nad kterymi také bdí. Ne nadarmo se říká, že ten kdo po celonoční pitce dorazil ve zdraví bez škrábnutí domů, měl velkou dávku štěstí od samotného Moruse. Říká se, že těm nejnadanějším umělcům a hudebníkům, kteří ho pobaví či potěší, požehná částí své moci jejich nástroje a ty prý se nikdy nepoškodí, nerozladí a hrají libozvucné až nebeské tóny.

Jeho oblíbené barvy jsou růžová - barva zamilovaných, a žlutá - barva slunce. Znakem Moruse je loutna, nejrozšířenější nástroj mezi thalijskými umělci a nejoblíbenější nástroj Nebeského hudebníka samotného.

Jeho uctívači se neacházejí ve všech koutech Thalie, ve všech vrstvách společnosti a téměř ve všech rasách. Jedinou spojitostí mezi nimi je touha bavit sebe, ostatní i samotného Moruse.
Žádnou církev hodnou toho jména Morus nemá, za jeho svatyně jsou považovány zejména hostince, divadla a jiná kulturní centra. Tam také obvykle visí na zdi jeho symbol, který ukazuje, že dotyčné místo je svěřeno Morusovi pod ochranu.

Morus sám je uctíván často ve dvojici s Lilith, o níž se říká, že miluje tanec a oheň a často tančí při jeho hře, oděna jako potulná tanečnice. Říká se, že tito dva jsou příležitostnými milenci. Tento bůh smíchu, bardů, umělců a dalších pochybných existencí má podobný smysl pro humor jako ona, a nic cizího mu není lidské. Je patronem hazadrních hráčů, menších zlodějíčků a dalších, kdo žijí na pokraji společnosti, ale nedopouští se přímo činů, které vedou k tragédiím, i když jim ani nebrání a rád je opěvuje.

Lilith

Přesvědčení vyznavačů: chaotický neutrál, pravý neutrál, méně často zákonný neutrál, chaoticky dobrý, chaoticky zlý
Barvy: oranžová, žlutá, červená
Znak: plamen, vějíř
Domény: oheň, magie, ničení, putování, ochrana
Podporované činnosti: zažíhání a udržování ohně, všechno magické, pozorování nebes, tanec, tropení si šprýmů (zejména na něčí úkor)
Uctívači: mágové, pouštní národy, gnómové
Další jména: Paní ohně, Pouštní slunce, Ohnivá tanečnice
Oblíbená rasa: všechny které ji uctívají
Oblíbená zbraň: žádná

Lilith je nejčastěji zobrazována jako krásná vysoká žena s havraními nebo rudými vlasy a provokujícím pohledem zelených očí a to v různém odění, od velkých rób připomínajících honosné oděvy mágů až po blýskavými cingrlaty ověšenou cikánskou tanečnici. Existují i vzácné případy, v nichž je zpodobněna jako velký rudý drak nebo jak jede na rudém draku.

Stejně jako pouštní slunce, oheň, živly i magie celkově, Lilith je krásná, přitažlivá a tajemná, ale nestálá, náladová a někdy i krutá. Tvedí se, že na svět sestupuje často a ráda a užívá si života plnými doušky. Příležitostně si zaflirtuje se smrtelnými muži, ale vše bere jen jako příjemné rozptýlení. Paní magie většinu času téměř nezasahuje do dění na světě, miluje samotu a nezávislost, ale má i období, kdy jen tak z rozmaru ovlivňuje životy a osudy smrtelníků, zvláště pak pouštních národů.

Barvami Lilith jsou oranžová se žlutou, barvy známé všem, kteří někdy pohlédli přímo do ohně. Plamen je také znakem této bohyně; stejně tak i vějíř, který používá při tanci.

Mnozí učenci Lilith uctívají v naději, že jim odkryje část tajemství o původu a možnostech ovládnutí magie, což se někdy opravdu stane. Má to však i svá rizika, protože jak již bylo řečeno, Lilith je rozmarná až krutá, o čemž se pár netrpělivých mágů prý přesvědčilo na vlastní kůži.
Většinu uctívačů má však Paní ohně mezi rasami pouště, které ji nazývají Pouštním sluncem. Pro ně je její vrtkavá přízeň mnohdy rozdílem mezi životem a smrtí. Mezi kočovnými národy koluje několik legend o tom, jak se celé kmeny, které se odklonily od víry v kult Ohně, ztratily v písečné bouři, nebo vymřely poté, co jejich po staletí sloužící studna znenadání vyschla.

Lilith je ústřední postavou několika kultů, pocházejících z pouště Abghad. Samotný kult Ohně je nejvýznamnějším náboženstvím v poušti. Je jednak pozůstatkem staré víry nomádů o bůžcích, duchách, džinech a ifrítech, žijících v poušti, jednak učením o nebeském ohni, který sežehne ty, kdož nenásledují pravou víru, což je dokládáno zničením nomádského centra Chán-Báliku před mnoha sty lety úderem meteoritu. Kus tohoto kamene je uchováván ve svatyni Ohně v Kel-a-Hazru.

Vyznavači kultu Ohně respektují všechny bohy, byť na první místo vyzvedávají Paní ohně (Lilith) a Tuláka (Moruse) jako jejího druha. V nenávisti chovají pouze démony a jejich vůdce.
Kult má další aspekty a četné odnože, neboť je velmi rozšířen.

Karathskou odnoží (taríkat) kultu Ohně, vyznávanou především cikány, kočovníky a potulnými lidmi, je kult Ohnivého tance. Jeho učení je velmi povrchní a neřeší hlubší problémy ani historické souvislosti (málokterý vyznavač někdy slyšel o Chán-Báliku). Hlavními idejemi jsou svoboda, bezstarostný život a občasné krádeže. Jejich patrony jsou (Ohnivá) Tanečnice a Hráč, jak říkají Lilith a Morusovi.

Kult Rudého draka je další odnoží (taríkat) kultu Ohně, který ovšem uctívá konkrétní bytost, tj. obrovského rudého draka, žijícího v poušti. Vyznavači přímo slouží tomuto obrovskému a mocnému tvoru. Kult má obdobné učení jako hlavní proud, ovšem klade velký důraz na osobu Rudého draka a opomíjí předky a další bytosti typické pro původní nomádstvo. Navíc nabízí lákavou představu stát po boku samotného draka, pokud na zemi sestoupí zase nějaký čas běd.

Thal

Přesvědčení vyznavačů: zákonně neutrální, zákonně dobré, chaoticky neutrální, chaoticky dobré, neutrálně dobré, pravý neutrál, méně často zákonně zlé, chaoticky zlé, neutrálně zlé
Barvy: modrá, hnědá
Znak: oko, zlatá rybka, berla, mušle, trojzubec
Domény: ochrana, síla, putování, válka
Podporované činnosti: život v civilizaci, mořeplavba, poutnictví, filosofie, ochrana před démony
Uctívači: námořníci, prostý lid, mniši, filosofové, Bezesní
Další jména: Hvězdný poutník, Stvořitel, Všehopán, Spáč, Spící oko
Oblíbená rasa: žádná
Oblíbená zbraň: berla, trojzubec

Thal je snad nejrozmanitější a nejvíce tajemstvím opředený bůh panteonu. Není divu; byl to on, kdo na své cestě Ókeanem hvězd vysnil celý tento svět. Pouze on a Astaroth přišli z vnějšího Ókeanu a nevznikli až se Stvořením jako vše ostatní.

Thal je zobrazován různě. Často v podobě starce s káravým pohledem, oděného do elegantní modré róby, třímající mohutný zlatý trojzubec nebo berlu.
Někdy mívá mohutný plnovous; v Athelu jej zpodobňují jako jezdce na ohromné mušli, někdy tažené mořskými koníky, delfíny, nebo netvory. Nazývají jej Phós-áth-tón a tvrdí, že na místě, kde na ostrovech Nomžoru vystoupil na břeh, udeřil trojzubcem do skály a v tom místě vytryskl pramen čisté vody. Zvuk, při němž skála pukla, je nazýván "áth" a podle něj se místní lid, Thalarim, lidé stvoření Thalem, nazval Áthy.

Jeho zjevný vztah k moři, které nemá v portfoliu žádný jiný bůh, jej předurčil za patrona námořníků a mořeplavců, kteří jej prosí o přízeň počasí, dobrý vítr a ochranu před nepřízní moře a mořskými obludami.

Thalovou barvou je modrá, barva vody - symbol koloběhu života na Thalii a hnědá - barva země. Jeho symbolem je zlatá rybka - symbolizující širá moře, štěstí a také bohatství, ale někdy jsou používány i další symboly: poutnická berla, trojzubec nebo Spící oko.

Nejvyššími zasvěcenci Stvořitele Thala jsou Bezesní, kteří probudili své vědomí na vyšší úroveň a jsou schopni vnímat věci nadpozemské svým třetím okem. Tím mohou občas zahlédnout útržky dějů dávno minulých, současných i budoucích, které plynou jako bubliny v nekonečné řece času. O tichých nocích, kdy zbytek světa sní, upírají svůj vnitřní zrak ke zjevením, které jim ve své nekonečné moudrosti sesílá sám Thal.

Někteří z nich jen vidí a nepamatují si, jiní ukrývají zjevené vize v hloubi své mysli. Leč nemnozí je dokáží zaznamenat na papír či pergamen perem a tuší, nebo vyrýt ostrým hrotem do hlíny či vosku. To jsou Strážci slov, kronikáři časů před stvořením lidí, proroci Jediného vůle, obdaření darem Zraku a Slova, vyvolení.

Pro většinu ras je Thal ve své podobě Stvořitele světa příliš vzdáleným a neuchopitelným božstvem, takže většina smrtelných ras dává přednost ostatním bohům, kteří se na Stvoření podíleli, zejména Starší trojici. Například u trpaslíků je úloha Norda vždy stavěna do popředí, dokonce i ve srovnání s Thalem, který pro Nordrim představuje těžko uchopitelný abstraktní princip. Trpaslíci dávají vždy přednost hmotnému zobrazení boha a konkrétním hodnotám (práce s kladivem je jim pochopitelnější než tvůrčí snění). Takže u trpaslíků jsou Nord a Thal jedním nejvyšším bohem. Zatímco Nord je jim však blízkým a pochopitelným, lidské chápání Thala je jim nesmírně vzdálené. Trpaslík se do věroučných úvah obvykle nepouští. Proto u trpaslíků leží mezi jmény Nord a Thal víceméně rovnítko.
Obdobně elfové ohledně stvoření uvažují hluboko a moudře, jak se sluší na intelektuální elitu světa a uznávají roli Thala ve stvoření, přičemž považují Norda jen za jeho nástroj. Vědí, že postavení Lothiana je podobné, leč samo oživení světa živými tvory dávají za přednost jeho vlastní vůli.
Karathští uznávají většinu bohů jako sobě rovných, a pokud některého upřednostňují, činí tak z titulu jeho funkce a její důležitosti. Někteří vyzvedají Thala jako transcendentálního boha všeho (zejména někteří kněží a mniši), ale většina upřednostňuje Dei-Ananga a Juanu, kteří jsou rovněž oficiálními patrony království a to z titulu jejich funkce ochránců před temnotou.
Krom fanatiků, preferujících "svého boha" a tudíž těch s omezeným rozhledem, je Thal považován za jakési nejvyšší neaktivní božstvo. Zbytek bohů je si prakticky roven a má svá vlastní "portfolia" činnosti. K upřednostnění dochází dle toho, jakou potřebu daný okruh uctívačů upřednostňuje.

V Redaan-Teru existují dvě odnože Thalova kultu, které spolu již staletí soupeří. Jejich odlišnost spočívá v náhledu na roli Stvořitele ve světě a požadavku na chování smrtelníků.

Kult Spícího oka je náboženství rozšířené na karathském venkově nebo mezi prostými lidmi ve městech, rovněž nazývané Thal 'levé cesty'. Je velmi umírněné, nevyznačuje se žádným fanatismem a tvrdí, že Stvořitel Thal bdí nad všemi věcmi a ochrání ty, kdož v něj věří. Stačí pro to málo, jen zaplatit knězi této víry za modlitbu věnovanou spáse duše věřícího.
Velmi oblíbené mezi vlažnými věřícími a lidmi, kteří se vzpouzejí autoritě Církve Světla. Učení Spícího oka je dosti podbízivé a mnohokráte v historii si již našlo velké masy přívrženců mezi spodinou království. Jeho představiteli jsou potulní kněží, kteří nemají žádnou oficiální hierarchii.

Naproti tomu Učení hodnot neboli Thal 'pravé cesty' říká, že Stvořitel již z našeho světa odešel, ale zanechal nám tu jako odkaz morální a mravní hodnoty, které je třeba následovat a spoléhat na dobré bohy, jako je Bílá dvojice, že ochrání všechny dobré lidi před úklady Temnoty.
Učení hodnot následuje jen nemnoho věřících a v Redaan-Teru existuje jeden jediný klášter, stojící v Karathě. Následovníci nauky jsou většinou mniši, kteří putují zemí a přinášejí všem mravní a jiná ponaučení, jakož i pomoc v případě potřeby.
Vyznavači učení uznávají široce existenci ostatních bohů, na předním místě Bílé dvojice, následně ještě chovají v přízni Starou Trojici (Nord, Azhar, Lothian). Řád Strážců hodnot je nejtěsnějším spojencem Církve Světla.

Xi'An (Temná trojice)

Přesvědčení vyznavačů: chaotické zlo, neutrální zlo, výjimečně zákonné zlo
Barva: černá, fialová, stříbrná
Znak: stříbrný pavouk
Domény: klam, zlo, ničení, smrt
Podporované činnosti: mučení, působení bolesti, násilné usmrcování, lhaní, skryté manipulace, smilstvo, vydírání, soupeření o její přízeň
Uctívači: drowové, zloději, vrazi, kuplíři, podvodníci, patologicky vyšinutí jedinci
Další jména: Pavoučí Bohyně, Pavoučnice, Paní Lží, Paní bolesti
Oblíbená rasa: drowové
Oblíbená zbraň: dýka, mnoho dýk, bič, síť

Xi´an je nejčastěji zobrazována v podobě dridera, olbřímí půl ženy a půl pavouka, zahaleného temnotou. Mnozí se domnívají, že takto vypadá její skutečná podoba.

Xi´an se ne nadarmo říká Pavoučí Bohyně nebo Paní Bolesti, elfové jí neřeknou jinak než Paní Lží, drowové jí zas často nazývají Pavoučnice. Je známo, že je krutá a zákeřná. Někdo se domnívá, že je zosobněním chaosu, někteří jí však přirovnávají k velmi složité formě řádu. V jejím počínání a mezi jejími přisluhovači se nachází mnoho věcí, které ačkoliv se zdají jako nejisté, se vnitřními pravidly řídí. Libuje si ve složitých intrikách, z nichž některé plánuje po celá staletí, v mučení získaných a zotročených zajatců a jejich obětech. Je též bohyní zvrhlé rozkoše a přímo opovrhuje Juanou a její čistotou. Pro své vlastnosti nachází uctívače mimo drowí říši především mezi vrahy, podvodníky, zloději, kuplíři, nevěstkami a všemi co se nebojí k dosažení vlastních cílů využít všech možností bez ohledu na morálku. Tak jako pavouk, zmate svou oběť, vláká ji do pasti, kde ji otráví svým jedem a nechá pomalu a bolestivě zemřít. Zvláštní vztah má k již zmíněné rase drowů. Tento pyšný národ v dávných dobách, když jí Thal odebral schopnost stvořit vlastní bytosti, intrikami ovládla, odvedla do Podtemna a přetvořila k obrazu svému, když otrávila jejich mysl svou lží a poštvala je proti ostatním elfům a jejich bohu Lothianovi. Oni sami tento akt dodnes nazývají "Osvobození" a svými slabošskými bratranci z Povrchu opovrhují. Temní elfové žijí ve zvrácené společnosti, kde vládnou kruté kněžky a arogantní šlechta a jedinec je podřízen záměrům rasy. Ona sama považuje jedině drowy jako vyvolené k ovládnutí zbytku světa a její stoupenci z jiných ras mají před nimi často velký respekt.

Na povrchu se zjevuje zřídka, většinou aby provedla další tah ve svých intrikách, kdy například vyprovokuje zbytečnou válku, nebo rozdmýchá pogrom či nenávist. Oblíbenou zbraní Paní Bolesti a jejích uctívačů je bič, dýka či dvojice dýk, či jakákoliv zbraň potřená silným jedem. Nic totiž nepotěší Xi´an více, než pohled na zoufalství a bezmoc v očích otrávené oběti v posledních chvílích jejího života, kdy z ní z každým výdechem utíkají poslední zbytky žití.

Oblíbenou barvou Pavoučí Bohyně je černá, barva noci a temnoty, ze které náhle zaútočí skrytá čepel, a fialová, barva rozkoše. Stříbrná symbolizuje chlad jejího srdce a čepele smrtících zbraní.

Její církev je mimo Podtemno tajná, působící ve skrytu v podsvětí měst, tvořená jen pár kněžími a špehy, kteří dávají zprávy o situaci na celém Povrchu a osnují intriky na její rozkazy. Chrámů má na Povrchu jen málo, většinou v místech, která vzdorují silám řádu a světla. V Podtemnu je církev tvořena jen drowkami ženského pohlaví.

Xi´an nemá dobré vztahy s nikým z bohů, už jen kvůli své zrádné povaze. Nejvíce ji však nenávidí Lothian kvůli drowům a Dei-Anang pro její zvrácenost. Ona sama vidí ostatní bohy jen jako loutky na své vlastní šachovnici a věří, že vše se postupně podřizuje jejím intrikám.

Temná elfka se zavrtěla ve své okázalé a luxusní posteli a rozkošnicky se protáhla. Dnes byl krásný den pro uskutečnění jejího plánu. Připravovala ho přes pět let, musela utratit přes polovinu rodinných prostředků na úplatky a nájemné vraždy, obětovat několik příslušníků rodu a sourozenců, ale vše bylo dokonale připraveno a utajeno. Navíc dnes ve snu pocítila znamení Pavoučí Bohyně.
Plán byl nejlepší a nepropracovanější od doby, kdy zaujala místo své „drahé“ patronky v chrámovém společenství jako jedna z vyšších kněžek. Vzpomněla si na to, jak se po ní bezmocně sápala a jak ji Xi'Anin jed bral barvu z tváře, na překvapené tváře služebníků, když uviděli svou paní mrtvou a ji, novou vyšší kněžku, v jejím křesle, obklopenou věrnými strážemi připravenými zabíjet. Ta vzpomínka ji vyloudila na tváři úsměv. Byla tenkrát tak mladá... A dnes se bude vše opakovat. Ta stará čubka ani netuší, že se nedožije dnešního večera. Při pomyšlení na to, až ji uvidí umírat, až jí zabodne svou dýku, posvěcenou mocí samotné Xi'An, hluboko do těla a uvidí překvapení v jejích očích, když vraždě nikdo ze strážčů nezabraní, a ona, Vielyth z domu N´Sgirh bude stát triumfálně nad ní...Návalem emocí se zachvěla. Dnes bude slavný den a její triumf už nemůže nic překazit.

Čekala v předsálí na přijetí u velekněžky Xi'An a třásla se strachem smíšeným se vzrušením. Modlila se k Pavoučí Bohyni celý den, nebylo proč být nervozní, ale stejně hlodal červíček pochyb. Ale kdo by jí mohl srazit vaz? Všechny ty, kteří o tom věděli, z jejího domu i z chrámu by stáhla sebou do hlubin, měla je svázané penězi a důkazy o jejich neloajalitě. Nikdo ze zainteresovaných neměl čisté svědomí ve vztahu k velekněžce již před touhle akcí. A všichni moc dobře věděli, co by se stalo, kdyby se odvrátili od Vielyth. Byla pyšná na svou genialitu, na obratnost, s jakou dokázala zkorumpovat členy chrámové stráže, na své zvědy, že ji přinesli důkazy o tom, jak úplatní tihle „věrní“ vlastně byli. Získala zpět jistotu a zklidnila se. Jistě bude lepší nejvyšší kněžkou....

Vešla dovnitř sálu, sklonila se před velekněžkou a rozhlédla se kolem. Přejela pohledem strážce stojící podél zdí sálu s jejich obvyklými kamenými výrazy ve tvářích a dodala si odvahy. Vše bylo skvěle připraveno. Poté se rozhlédla po samotném sále. Nikdy se nenabaží děsivé krásy tohoto místa. A tohle vše bude za chvíli patřit jí. Za chvíli bude jedna z nejmocnějších osob v Podtemnu, stojící nyní před ní, ležet v krvi u jejích nohou a ona zaujme se všemi poctami její místo. Netrpělivě sevřela dýku schovanou v záhybu šatů (které byly tak oblíbené právě pro tyto výhodné záhyby) a vykročila vstříc svému osudu.

Velekněžka uslyšela její kroky, otočila se, ale na obranu již bylo pozdě. Otrávená dýka zajela oběti hluboko do břicha a ta jen tiše zalapala po dechu. Náhle se začalo dít něco podivného, špatného. Pokožka nejvyšší kněžky začala blednout a její tvář se měnit k nepoznání. Za okamžik již před ní ležela bledá elfka, otrokyně. Ze stínu v rohu místnosti se ozval notoricky známý ďábelský smích a Vielyth zalapala po dechu. Byla tak hloupá, tak nedočkavá, že naletěla na iluzi. „Dobrý pokus, na takovou tupou děvku jako jsi ty. Málem se ti to povedlo,“ pronesla pobaveně velekněžka a vystoupila ze stínu.

Vielyth na sobě ucítila paralyzační kouzlo a rozloučila se se životem. Věděla, že stráže v místnosti teď zůstanou na straně matriarchy. Představená k ní s úsměvem na rtech pomalu přišla. „Než se podívám jak zemřeš, ukážu ti, kdo tě zradil,“ vyčarovala jednoduché kouzlo a před očima Vielyth se objevil symbol pavouka. Po celou dobu, co v křečích a bolestech umírala, v mysli se jí pobaveně smála Paní Bolesti.

zápis v chrámové kronice, pojednaný jako úvod ke kapitole popisující vyvraždění domu N´Sgirh

Gordul (Temná trojice)

Přesvědčení vyznavačů: zmatené zlo, zmateně neutrální
Barvy: hnědá, rudá
Znak: pařát
Domény: síla, válka, ničení, zlo
Podporované činnosti: zuřivý boj, ničení, vzájemné souboje, masakry
Uctívači: zelenokožci, berserkři, lidé posedlí ničením a zkázou
Další jména: Bestie, Zuřivec, Šílený, Běsnící
Oblíbená rasa: orci a příbuzné rasy
Oblíbená zbraň: obouruční sekera

Gordul je nejčastěji popisován jako statný ork, oděný do kůží a barbarské zbroje, třímají velkou sekyru s temným ostřím

Mezi lidmi si vysloužil přízviska Bestie, Šílený, Běsnící, či Zuřivec. Je jedním z Temné trojice pantheonu, známý pro svou krvelačnost, nesmyslnou zuřivost a zálibu v plenění a ničení. Je uctíván zejména orky a dalšími primitivními kmeny v odlehlých částech světa. Dále nachází své věrné mezi skřety, orky, gobliny a jinými humanoidy, jejichž je údajně sám stvořitelem.
Jeho oblíbenou zbraní je obouruční sekera, v rukou zkušeného válečníka nebezpečný nástroj schopný rozpůlit nepřítele ve dví jedinou ranou. Gordul oceňuje zuřivou statečnost a rád vidí své věrné umírat v boji proti přesile nepřátel. Ty, kdož mu připraví nejlepší zážitek, obdaří svou božskou přízní a přijme je do svých síní, zvaných Sluje šílenství, Vrhtigaard.

Nesnáší strach a zbabělost, jakmile je spatří, znechuceně se od svých uctívačů odvrací a hledá si jiné potěšení, jeho přízeň je vrtkavá a nestálá. Proto se může stát, že armáda zuřících orků zničehonic ztratí zápal a ve zmatku se obrátí na útěk.
Oblíbenými barvami Gordula Zuřivce jsou rudá, barva krve a zelená a hnědá, barvy orků, země a bažin.

Jako symbol má Gordul useklý pařát, což je také oblíbená trofej jeho uctívačů. V něj věřící bojovníci s oblibou sekají ruce nepřátel, které pak nosí kolem pasu jako důkaz jejich bojového umu.

Gordul má jen málo kněží, které však obdarovává velkou mocí a přízní. Jsou to povětšinou šamani pořádající krvavé rituály a oběti na jeho počest. Většinou se jedincům dostatečně zuřivým a bojově nadaným zjeví ve snech, kde jim ukáže jejich slavnou budoucnost v jeho službách. Tito budoucí kněží si pak sami najdou cestu na starobylá obřadní místa, kde se mohou pomocí rituálů ucházet o Gordulovu přízeň. Druhá cesta, jak Zuřivci sloužit, je na bitevním poli. Jeho oddaný bojovník necítí bolest, útočí s nečekanou rychlostí a silou a bojuje až do poslední chvíle. Je otázkou, zda jsou tyto schopnosti výsledkem zuřivosti, do které se takový válečník uvede, nebo se jedná o požehnání samotného Běsnícího boha.

Jeho přírodní svatyně a obřadní místa se nacházejí v různých koutech Thalie. Většinou je najdeme v drsných krajích severu, bažinách či v pustinách, daleko od měst a civilizace, která Gordulovi po nespočetných nájezdech není nakloněna.

Gordul je rovněž bohem, s takříkajíc "osobním přístupem". Pokud někoho posedne bojová zuřivost, má se za to, že se jej dotkl sám Zuřivec a ovládl jeho mysl. Občas jsou s takovým prováděny exorcismy, aby byl zhoubného vlivu šílenství zbaven, ale těžko říct s jakým úspěchem.

Běsnící bůh náleží mezi ty, jimž se dostává pozornosti nejen spojené se žádostmi o jeho přízeň, ale i o to aby od nich odvrátil tvář. Takto mu přinášejí oběti půlorci žijící v civilizaci; jsou si dobře vědomi jeho moci, ale nechtějí jí podlehnout a stát se tupými běsnícími tvory jako orkové. Proto přinášejí Gordulovi oběti, sloužící k tomu, aby od nich odvrátil svůj pohled. K nim se používají obvykle zločinci, takže toto počínání má dvojí efekt. Pokud je půlork přesto posednut Gordulem, ostatní jej obvykle vyženou ze svého středu do pustiny. Existují však i případy, kdy někteří půlorci se hrdě hlásí ke svému orčímu dědictví a Gordula uctívají tajně.

Helgaron (Temná trojice)

Přesvědčení vyznavačů: zákonné zlo, neutrální zlo, zmatené zlo
Barvy: černá, rudá, bronzová
Znak: černá růže
Domény: zlo, síla, válka, ničení
Podporované činnosti: boj pro potěchu z boje, zabíjení nevinných, zápasy v aréně
Uctívači: duergaři, bojovníci za vlastní prospěch, silní utiskující slabé, zlí vládci, otrokáři
Další jména: Pán temnot, Ukrutný, Nemilosrdný, Zabíječ, Ničitel
Oblíbená rasa: duergaři
Oblíbená zbraň: obouruční meč

Helgaron je nejčastěji zpodobňován jako statný, nebezpečně vyhlížející lidský bojovník s tmavou pletí a planoucím strašlivým pohledem, oděný do plátové zbroje černé barvy, třímající velký meč nesoucí zhoubné runy prokletí a zkázy.
Pán temnot, Ukrutný či Nemilosrdný nachází uctívače mezi příslušníky rasy duergarů, původně subrasy šedých trpaslíků, které v dávných dobách prvního věku svedl z Nordovy víry a odvedl do Podtemna podobně, jako Xi´an temné elfy poté, co mu nebylo Thalem dovoleno vytvořit si vlastní rasu. Tam z nich vypěstoval dlouhým válčením, které přežili jen ti nejsilnější, nenávistnou a zatrpklou rasu, která již nemá se svými bratry z Povrchu společného nic kromě nadání k řemeslu.
Své věrné má však i mezi bojovníky, kteří zasvětili svůj život temnotě, padlými paladiny, otrokáři a vládnoucími tyrany, kterým imponuje jeho moc.

Helgarona zřídkakdy uctívají mágové, nemá totiž magii moc v lásce a tak není divu, že jemu oddaní mágové často skončí ubiti některým z jeho stoupenců, aby mu bylo dokázáno, že jen svaly a tvrdý bojový výcvik jsou hodny přízně jejich pána.

Za svou zbraň si Helgaron zvolil obouruční meč, děsivou těžkou zbraň schopnou rozdávat smrt jedním úderem. Pán temnot se nejraději pohybuje po bojištích, v bitvách či soubojích, kde se vyžívá v pozorování krvavých řeží na život a na smrt. Od svých stoupenců očekává odvahu a nelítostnost v boji, ale také určitou čest, protože nejvíce nesnáší zbabělost a zradu. Proto je ve sporu s Xi´an, svou bývalou milenkou, která ho zradila a jeho pohrdání ji pronásleduje kamkoli paže temného boha dosáhne...

Tvrdí se, že Helgaron si své nejsilnější, nejúspěšnější a nejvěrnější služebníky po hrdinné smrti vezme k sobě jako své šampiony. Ti pak mohou v podobě temných válečníků sestupovat mezi smrtelníky a vést největší tažení pro slávu svého pána.
Jeho oblíbenými barvami jsou černá, barva temnoty a rudá, barva čerstvé krve, pohled na ni mu činí nesmírné potěšení. Jako symbol má černou růži, neposkvrněnou květinu, kterou pohltila temnota.

Nejpočetnější stoupenci Ukrutného se rekrutují z řad duergarů , kteří ho uctívají jako jediného boha. Helgaron sám je temná stránka Norda, preferuje válku tam kde Nord chce mír a opovrhuje prací, která je Nordovi vším. Duergaři jsou v nekonečné válce se svými bratry z Povrchu. Jeho povrchoví stoupenci jsou většinou dobře organizováni do uskupení podobných armádě nebo řádům, pokud ovšem v některé tyranii nebo otrokářské říši nemají postavení státní církve jako je tomu u duergarů.
Nejvyšší poctou pro jeho stoupence je zemřít v boji pro slávu jejich Temného pána.

Ve světě lze Helgaronovy chrámy nalézt v Podtemnu. Církev je hierarchicky organizována a má velmi silné slovo ve společnosti. Kněží většinou plní roli v pozadí, na pozicích rádců, ať již vojevůdců či mocných šampionů Temného pána, málokdy jsou sami ve vedení sil temnot.
Na rituály si nepotrpí, nejraději má zabití mnoha nepřátel v boji jeho jménem. Proto největším darem Helgaronovi je uspořádat krvavé tažení nepřátelským územím a jeho obyvatele odvléct do otroctví a nutit je přihlížet velikosti jejich přemožitelů. Uspokojivé jsou i zápasy v aréně.

Zeir

Přesvědčení vyznavačů: pravý neutrál, chaotický neutrál, zákonný neutrál, neutrální zlo, zmatené zlo, zákonné zlo
Barvy: černá, rudá, bílá
Znak: černý krkavec, bílá lebka
Domény: zlo, smrt, vědění, putování
Podporované činnosti: umírání, pohřební obřady, svěcení hrobů, zádušní slavnosti, nekromagie / nekromancie
Uctívači: pozůstalí, pohřebníci, nekromanti, mučitelé, oběti, nevyléčitelně nemocní
Další jména: Pán smrti, Pán živých mrtvých, Jediný spravedlivý, Neodvratný, Poslední soudce
Oblíbená rasa: všechny smrtelné, nemrtví
Oblíbená zbraň: kosa

Zeir je nejrozpornějším z bohů Thalie. Legenda praví, že Astaroth po své porážce vyhnal Smrt z míst, kde přebývala, aby učinil démony, své stoupence, nesmrtelnými. Také získal tak vládu nad mrtvými, kteří přicházejí do jeho síní hledat Smrt, avšak nenacházejí ji, neboť ta tam již není. A proto neumírají doopravdy, ale zůstávají v místě Astarothovy moci pod jeho vládou, jsou zotročeni jeho vůlí a budou mu sloužit v den, kdy přijde Vaenkulggen, poslední bitva.

Kronika Jsoucna praví, že když Thal uzřel Smrt na cestách světem, kterak si bere plody jeho práce, byl zkrušen tím pohledem a chystal se zasáhnout. Leč nakonec nechal věci jak byly a podrobil se velké Nutnosti, neboť bez zlomení pečetí podsvětí a nového zápasu s Astarothem nemohl dosáhnouti svého a to nechtěl již riskovat. Vzal však Smrt a proměnil ji z abstraktní tušené síly v opravdovou podobu, jakou měli i jiní bohové. Tak povstal Zeir, Pán smrti.

Kněží nového boha měli mnoho sil, kterými dokázali chránit mrtvé před pádem do Astarothovy moci tím, že provedli nad tělem obřady a pohřbili jej dle přesně daných pravidel. Avšak protože někteří stoupenci temnoty a uctívači démonů kradli z hrobek tato těla, aby je mohli odevzdat Pánu démonů, začali kněží hrobky strážit, nejprve magií a později i pomocí oživených mrtvých. V raných dobách nekromancie se mělo za to, že je lépe udržet tělo v neživotě než odevzdat duši do Astarothovy moci. Brzy však někteří bezohlední mágové dokázali ovládnout nemrtvé svou myslí a ti na jejich příkaz konali věci strašlivé a hrůzné. Rovněž kněží Světla přispěchali s odsouzením těchto činů a nekromancie byla odsouzena všude, kde vládly kulty Dei-Ananga, Juany a Starší trojice.

Mnozí kněží a mágové praktikující nekromancii byli vyhnáni, usadili se v odlehlých místech a mnozí propadli uctívání temných bohů a pomocí nemrtvých škodili živým.

Tak se postupně oddělily dva Zeirovy aspekty: Pán smrti, který je uznáván i na povrchu a do jeho péče spadají zemřelí. Obřady nad nimi konané mají zabránit jejich pádu do Astarothova jha, i když se už mnohde na tento důvod zapomnělo a kněží vykonávají své řemeslo na bázi tradice. Je na ně však často pohlíženo odtažitě a s obavami, jako na vše, co souvisí se smrtí.

Existuje však ještě jeden Zeirův aspekt, Pán živých mrtvých. Jeho moc dovoluje tvořit nemrtvé, kteří slouží svým pánům v nejhrůznějších činech. Tito zvrácení jedinci jsou pronásledováni ve všech říších kde vládne světlo, kam až ruka zákona dosáhne. Přesto mnozí podléhají tomuto vábení a hledají v mystériích Zeira větší moc nad živými i mrtvými.

Zeir je obvykle zpodobňován jako velký černý krkavec s umrlčí lebkou uprostřed čela, nebo jako nezřetelná zahalená postava v plášti s kápí, třímající kosu, jíž přetíná nit života smrtelníků. Někteří tvrdí, že pod kápí se skrývá holá lebka s rudě žhnoucíma očima.

V aspektu Pána oživlých mrtvých je všal zobrazován v rudé róbě s odhalenou lebkou, v podobě strašlivého přízraku, nebo i jako samotná vznášející se lebka.

Mnozí velcí mágové následovali Učení živé smrti ve snaze dosáhnout nesmrtelnosti a ujít tak času, který je jim na tomto světě vyměřen. Jeden z prvních, neblaze proslulý Ranadard Černý, po sobě zanechal legendární spis zvaný Codex Necromantica, Velká kniha nekromancie. Tento legendární svazek psaný krví na stránky z lidské kůže má údajně obsahovat všechny postupy a rituály k ovládnutí tajemství smrti. Ranadard v úvodu prý tvrdí, že jej k sepsání vedlo zjevení, v němž mu text diktoval sám Zeir.

Nikdo již přesně neví, zda je kniha ztracena, nebo někde bezpečně uschována, její odkaz však přežil. Význační nekromanti pořídili její opisy, či výpisky z jejích stránek a tyto kolují jako nesmírně ceněné věci mezi hledači nesmrtelnosti.
Od doby rozšíření tajemství nekromancie se staly noci nebezpečnými a na hřbitovech a pohřebištích se potulují odporní nemrtví s jediným cílem - zabíjet. Traduje se, že Zeir ty nejoddanější obdaruje pro ně požehnanim, pro jiné prokletím - věčným životem v podobě mocných nemrtvých bytostí jako upírů a lichů.

Jeho nejoblíbenější barvou jsou černá a bílá - barvy smrti a nicoty a rudá, barva krve, symbolu neživota.

Mezi uctívači Zeira najdeme mnoho vzdělanců, kteří se ve své netrpělivosti, touze po moci, věčném životu či odhalení tajemství smrti nechali zlákat učením Živé smrti. To jim nabízí věčný život, cena je však strašlivá. Tito jeho stoupenci postupem času onemocní, stanou se přenašeči smrtících a odporných chorob jako lepra nebo mor, až sami těmto chorbám podlehnou.

Oni sami to však vnímají jako Zeirovo požehnání. Po své smrti se stanou nemrtvými, většinou jen bezduše bloudícími po světě a ničící všechen život na který narazí. Jen opravdu nejmocnější a nejodhodlanější jedinci si dokáží i po své smrti zachovat vědomí, i když často pokřivené, zlé a krvelačné, neboť hrůza a útrapy jimiž prošli pokřiví i mysl nejlepších smrtelníků.



Skupina paladinů v blýskavé zbroji, ověšená amulety a symboly Bílé dvojice, postupovala vstříc posledním dveřím v této prohnilé, zatuchlé kobce plné smrti. Všichni cítili, že za dveřmi přijde rozuzlení. Že je tam To, jak s oblibou říkali, nebo On, jak je upozorňovali moudří mágové z Azurové věže - ten, po němž tak dlouho pátrali, Tragorrus, Rozsévač smrti. Kvůli Tomu, či Jemu, položila život již téměř polovina z jejich skupiny od chvíle, kdy vstoupili do útrob tohoto prokletého místa.

"Jaká úleva po všech těch letech", pomyslel si. "Takové malé odreagování po staletích studií a meditací". V té chvíli by se mu po tváři rozlil blažený úsměv, kdyby mohl. Jenže On už byl dál, daleko od svých mrtvých zvyků, daleko od doby, kdy poprvé četl ze zakázané knihy a opustil ostatní ubohé bohy. Jak byl tenkrát mladý a zapálený pro všechno nové. A pak mu Učení ukázalo pravou cestu k nekonečné moci. Na okamžik přemýšlel, kdy naposledy zabil, kdy ochutnal lidskou krev, ten nápoj vznešených. "Ano, bylo to dávno, co jsem odešel do ústraní", odpověděl sám sobě nahlas: "Je na čase obnovit staré obyčeje". Pří té poznámce se rozesmál. Aniž by otevřel svá prastará ústa.

Jakoby slyšeli smích. Tak daleko a přitom tak blízko. Všichni se v ten okamžik zarazili. Jejich amulety plály jasně jako slunce za úsvitu. Ano, nebylo pochyb, našli Jeho skrýš.

Dlouho se snažil, aby došel až sem, na dosah svého cíle, chvíle, kdy stane po boku samotného Zeira v síních utrpení a nekončící zkázy. Nyní mu chyběl poslední krok. Odpověď hledal dlouho, a asi ještě dlouho hledat bude. Ale proč se trochu nepobavit. Myšlenky mu proudily hlavou rychle, jako už dlouho ne. Ó ano, třeba tahle patetická skupinka, tahle čerstvá krev bude klíčem k jeho naplnění.

První z nich, urozený rytíř z Řádu Úsvitu, otevřel staré zrezivělé dveře. Všechny ovál odporný zatuchlý vzduch. Vstoupili do srdce hrobky. Velký sál přeplněný knihami, alchymistickým náčiním, různými zařízeními bezesporu magickými, ale hlavně kostmi. Kostmi do výšky poloviny lýtek. A uprostřed sálu, odporujíce gvšem zákonům přírody, se vznášela lidská lebka, zářivě bílá, s nasazenou zlatou korunou a očními důlky žhnoucími jako dvě malá slunce. Byl to bezpochyby On.

Počkal, až vstoupí dovnitř všichni. V okamžiku, kdy poslední z paladinů překročil práh sálu nechal se skřípěním zavřít dveře a poté rozzářil svou skromnou tělesnou schránku. V duchu se opět usmál. Vždycky si potrpěl na efekt. Sledoval směs odhodlání, úžasu a hrůzy v jejich očích. Pak promluvil.

Hromový hlas zaburácel jakoby odnikud. "Vítejte, mí drazí nepřátelé, vítejte v mém skromném sídle. Rád bych vás pohostil, ale bohužel, nemám co vám nabídnout. Jak ale jistě víte, vy jste mi přinesli krmi z nejchutnějších, totiž vás samotné. Budu rád, když se po skončení hostiny přidáte k mému služebnictvu. Ale nebudeme již zdržovat. Nechť tedy hody začnou!"

Jakoby oživené jen tím ďábelským smíchem se kosti ležící všude kolem začaly formovat v těla. A potom, v okamžiku, kdy smích ustal, začalo peklo...

Oficiálními církvemi Zeira jsou obvykle kolegia pohřebníků, která sídlí u hřbitovů a podobných míst. Jejich kněží se obvykle starají o mrtvé a vypravují je k poslednímu odpočinku. Tyto spolky bývají odtržené od zbatku společnosti a uzavřené do sebe a často do jejich řad vstupují lidé trpící nějakou bolestí či strádáním. Nezřídka se stane, že se do jejich řad vloudí dychtivý učedník tajemství Živé smrti, který zneužije svého postavení, aby dosáhl větší moci a znalostí.

Nekromanté, kteří se vydali na trnitou cestu poznání tajemství smrti, působí obvykle samostaně a ve skrytu a dlouho neodhalují svou totožnost a úmysly. Jsou nezřídka stiženi paranoidními obavami a často právem, neboť uctívači jiných kultů a dokonce i běžní stoupenci Zeira je pronásledují. Proto prakticky neexistují žádné spolky nekromantů. Každá z nich vede své bádání sám za sebe a nechce, aby jej předstihl někdo jiný.

K Zeirovi se dále obracejí mučitelé a kati, pokud si přejí, aby oběť nezemřela při mučení a vydržela co nejdéle; a rovněž oběti, které si naopak přejí smrt. Je těžké rozhodnout, kterému přání dá Zeir přednost.

Na Mlžných ostrovech existoval spolek nekromantů zvaný Krkavčí spáry. Tvrdí se, že v jeho čele stál mocný lich Tharzaxs, který však zmizel během pádu Hag Graru a od té doby již nebyl spatřen.

//autor informací o pantheonu: Jonny a DenGrasse